Překlad – Jean-Paul Dubois, 1-3


                                            Upozornění

Události, které jsou zde popsány, se odehrály v rozmezí několika let. Posloupnost děje je mírně
upravena, aby se zachovala celistvost příběhu, stejně tak jako jména postav. Na druhé straně o
podezíravosti, zlomyslné posedlosti a znepokojivé vrtošivosti řemeslníků, kteří mne tak dlouho a
pečlivě pronásledovali, se zde referuje dopodrobna. Příliš pozdě jsem pochopil, že není v mých
fyzických ani duševních silách odolat těmto otrlým povahám a zastavit lavinu katastrof, kterou
příslušníci jednotlivých cechů dokázali uvést do pohybu. Pasti tohoto dobrodružného podniku za mnou
jedna po druhé sklaply a naprosto mě zdeptaly. Na onu děsivou a vyčerpávající bitvu mám strašlivé
vzpomínky a k některým ze svých katů stále ještě chovám slepou, nehynoucí a zuřivou nenávist. A
přesto, jakkoli bizarní a nepochopitelné se to může zdát, jsem dnes hrdý na to, že jsem  nosil
barvy této apokalyptické skvadry, ke které by žádný rozumný člověk dozajista nechtěl patřit.


                                               Dopis

Nic v mém životě nenasvědčovalo, že se zapletu do takových mrzutostí. Ale vůbec nic. Bydlel jsem
v Toulouse v příjemném domku postaveném v střízlivém a důvěryhodném stylu. Zahrada se stáčela do
klubíčka jako starý spící kocour a byla porostlá rozložitými  stromy zasazenými do sametové zeleně
hustého porostu. Vykonával jsem nepříliš náročné povolání, točil jsem dokumentární filmy o
zvířatech a seriály o rybaření  pro nudné a bezstarostné televizní stanice/ kanály. To mi
zajišťovalo pravidelný příjem a zároveň značné množství volného času. Klidně bych mohl takto žít
celé roky a v klidu filmovat pilné včeličky a dravé štiky. Až jednoho dne se má poklidná existence
rozbila na kusy. Jeden doporučený dopis rozpoutal v mém životě peklo.


                                               Notář

V obličeji se mu zračila veškerá tíha jeho úřadu.  Neviditelné břímě ho tížilo na ramenou. Zrudlé
oči mu slzely, z nosu mu teklo jak ze starého potrubí a svým monotónním a zánětem nosohltanu
ztlumeným hlasem mi donekonečna předčítal nesrozumitelná ustanovení závěti, načež mi
s nejednoznačným výrazem oznámil, že jsem zdědil obrovský obytný dům, který dosud patřil mému
zesnulému strýci, jenž byl nalezen celý zabalený do latexu a úplně tuhý v posteli jednoho mladíčka,
s nímž už několik let žil. Na okamžik se zdálo, že notář pozapomněl na strázně své rýmy, znechuceně
se ušklíbl a svěřil mi ohledně toho gigola: „Měl jsem ho tu včera. Tělíčko pěkné, ale bez mozku.
Neschopný postarat se o sebe, ani na chvilku. Váš strýc mi o něm něco málo prozradil. Jak se zdá,
vyhodili ho od parašutistů.“ Bezpochyby proto, aby mu pomohl vyrovnat se s tím krutým zklamáním, mu
strýc odkázal svůj karamelový mercedes z dvaadevadesátého, sbírku velmi zvláštních pláten z 18.
století a moc hezký apartmán u moře. Po této krátké odbočce se notář vrátil k naší záležitosti.
„Takže, pane Tannere, přijímáte své dědictví?“ V tu chvíli mi jeho otázka připadala k smíchu. Kdo
by odmítl takový dům? Notář se na mě podíval, jako by mě litoval, a pak zaznamenal mou odpověď.