„Günter Grass. Plechový bubínek a texty po r. 2000“.

Novela Jako rak (2002), autobiografie Při loupání cibule (2006) a Příběhy z temné komory (2008), k
tomu román Plechový bubínek (1959). Oskar Matzerath. Potopení lodi Wilhelm Gustloff  30. 1. 1945.
Tulla Pokriefke, Paul Pokriefke, Konrad Pokriefke, David Frankfurter, Maria Alma.

Reakce: užitečný bořič tabu, který německé lit. vrátil téma, o němž se dosud vesměs mlčelo, nebo
zlomyslný revanšista, který ve jménu německých obětí relativizuje (marginalizuje) německou vinu
tím, že poukazuje na fakt, že Němci si pro sebe mohou nárokovat rovněž roli oběti, nejen agresora.

„Ve čtrnácti jsem jako mládežník sympatizoval s Hitlerem , v šestnácti jsem byl voják a v sedmnácti
americký válečný zajatec. “

1. Posedlost dějinami a porušováni tabu jsou úzce svázány. Ale musí na to uzrát doba, nebo se musí
najít adekvátní forma.

2. Předcházející text vždy naznačí, které tabu se poruší v následujícím textu, aniž se tomu věnuje
podrobněji.

3. Vyjma Plechového bubínku evokují konce vždy něco záměrně neukončeného, nedokončeného.

4. Občan i autor Grass jednají, jako by Německo mělo navždy zůstat uvnitř poválečných souřadnic.

5. Na vypravěče je u Grasse málokdy spoleh. Nespolehlivost vypravěčských instancí se zdá být jejich
podstatnou a narativně produktivní vlastností.

6. Grass rád a často relativizuje měřítko, díky němuž jsme schopni posoudit vypravěčovu
věrohodnost.

7. Grassův způsob vyprávění je většinou funkční a přináší poznání.

8. Rovněž pro autobiografii převzal Grass koncept anti-výchovného románu, který byl konstitutivním
prvkem již u Plechového bubínku.

9. Rozchod s pozitivní variantou výchovného románu jde v autobiografii ruku v ruce s příklonem k
pikareskního románu.

10. Grass patří k autorům, jejichž reálné prožitky se úzce prolínají s literární skutečností.

11. Grassovu maximu „psát proti plynoucímu času“  často nalezneme v yjádřenu v titulu knihy jako
metaforu. Tato metafora se stává motorem vyprávění.