cho nastalo po velkém rozdílení cibule — a Ferdinand Schmuh zvolal: „Prosím pěkně, panstvo, račte!" přehodil si jeden konec šály přes levé rameno, jako to dělávají lyžaři před odjezdem — a to byl signál.
Všichni se jali loupat cibuli. Sedm slupek se přičítá cibuli. Dámy a pánové obnažovali cibuli kuchyňskými noži. Odebrali cibulím první, třetí, blonďatou, zlatožlutou, rezavě hnědou, anebo lépe: cibulově zbarvenou slupku, loupali dál, až hyki cibule sklovitá, zelená, bělavá, vlhká, lepkavě vlahá, až páchla, cibulí páchla, a pak krájeli, tak jak se krájí cibule, krájeli šikovně či nešikovně na kuchyňských prkénkách, která měla profil prasátka či ryby, krájeli tím či oním směrem, až šťáva stříkala a odevzdávala se vzduchu nad cibulí — starší pánové, kteří nedovedli zacházet s kuchyňským nožem, museli být opatrní, aby se neřízli do prstu; někteří se však přece řízli a nezpozorovali to —, zato dámy byly šikovnější, ne všechny, ale alespoň ty dámy, které musely doma dělat hospodyni, které věděly, jak se krájí cibule, třeba pod pečené brambory nebo na játra s jablky a kolečky cibule; jenže ve Schmuhově Cibulovém sklípku nebylo ani to ani ono, nic tu nebylo k jídlu, a kdo chtěl něco jíst, musel si jít jinam, k „Fischlovi" a ne do Cibulového sklípku, protože tady se jedině krájela cibule. A proč? Protože se ten sklep tak jmenoval a byl něco zvláštní ho, protože cibule, nakrájená cibule, když se do ní pořádně podíváte... ne, Schmuhovi hosté už nic neviděli, nebo aspoň někteří už nic neviděli, oči jim přetékaly, ne proto, že by srdce byla bývala tak plná; neboť není řečeno, že při plném srdci musí hned přetékat oči, někteří lidé to vůbec nikdy nesvedou, zvlášť v posledním či právě uplynulých desetiletích, proto bude jednou později naše století nazváno stoletím bez slz, přes všecko to utrpení všude kolem — a právě z tohoto bezslzného důvodu chodili lidé, kteří si to mohli dovolit, ke Schmuhovi do Cibulového sklípku, nechali si od pána domu naservírovat prkénka — prase nebo rybu —, kuchyňský nůž za osmdesát ieniků a prachobyčejnou polně-zahradně-kuchyňskou cibuli za dvanáct marek, krájeli ji na drobno a ještě drobnéji, až to šťáva dokázala, co dokázala? Dokázala udělat to, co nedoká-
zal udělat svět a utrpení tohoto světa: kulatou lidskou slzu. i Zde se plakalo. Zde se konečně zase jednou plakalo. Upřímně plakalo, bez zábran plakalo, volně plakalo. Zde to proudilo \ a odplavovalo. Zde přicházel déšť. Zde padala rosa. Stavidla \ napadají Oskara, když se otvírají. Protržené přehrady při ^ jarních povodních. Jakpak se jen jmenuje ta řeka, co každý rok vystupuje ze břehů a vláda proti tomu nic nedělá? A po té přírodní události za dvanáct marek osmdesát prjonjLcary-á-člověk, který se^yjpjakal. Váhavě ještě, v údivu nad vlastní nahou řečí oddávali se hosté Cibulového sklípku po cibulovém požitku svým sousedům na nepohodlných, pytlovinou potažených bednách, nechali se j^pjáv^^obracet, jako se kabát obrací naruby. Avšak Oskar, který spolu s Kleppem a Schol-lem bez slz seděl pod rádoby kurníkovým žebříkem, chce zůstat diskrétní, ze všech těch zjevení, sebeobvinění, zpovědí, odhalování a vyznání chce vyprávět jen příběh slečny Piocho-vé, která pořád znovu ztrácela svého pana Vollmera, pročež její srdce zkamenělo a oči pozbyly sM a ona stále znovu musela vyhledávat Schmuhův drahý Cibulový sklep.
Potkali jsme se, říkala slečna Piochová, když se vyplakala, v tramvaji. Vracela jsem se z obchodu — vlastní a vede znamenité knihkupectví — tramvaj byla nabitá a Willy — to je pan Vollmer — mi prudce dupl na pravou nohu. Nemohla jsem stát, a milovali jsme jeden druhého na první pohled. Protože jsem nemohla ani jít, nabídl mi rámě, doprovodil, či lépe řečeno donesl mě domů a od toho dne s láskou pečoval o onen nehet na palci mé pravé nohy, který se pod jeho šlápnutím modročerně zbarvil. Avšak ani jinak nešetřil svou láskou, dokud se nehet od pravého palce neoddělil a nic už nestálo v cestě růstu nového nehtu. Od toho dne, kdy suchý nehel odpadl, ochladla i jeho láska. Oba jsme trpěli tou ztrátou. Tu Willy, který ke mně stále lnul, a taky proto, že jsme oba měli tolik společného, učinil ten stručný návrh: dovol mi, abych ti dupl na levý palec, aby jeho nehet do modra zčervenal a pak do černá zmodral. Svolila jsem a on to udělal. Okamžitě jsem zase naplno pocítila jeho lásku a požívala jsem jí až do té chvíle, než levý nehet na levém palci odpadl jako zvadlý list;
532
533
r
m H:
míšs
na gymnastické úrovni stále ještě zvládne výmyk, nebo někdy dokonce i toč ze vzporu.
Když pak ale vaše Maruška mnohem později fotografovala taky mě, i když bohužel jen párkrát, nikdy se při tom nechovala nápadně. Vždycky se držela stranou, byla hubená jako nit a působila nějak ztraceně. Vypadala osamělá, ne přímo smutná, to by bylo v podstatě pochopitelné, spíš jakoby nepřítomná. „Prostě jsem tu zbyla," říkávala mi, když mého papá, mamičku a mě doprovázela na německo-francouzské lidové slavnosti venku v Tegelu, kde jsme na kolotoči vysoko povětřím... Ach, to bylo krásné, jak jsme...
Přesně, Nano! Protože to samé říkávala o svém Agfa Boxu, který navenek vypadal opotřebovaný a měl otlučené rohy: „Ze všeho, co jsme kdy s mým Hansem měli, zbyl jenom tenhle aparát, proto na něm tak visím."
Když jsme se zeptali: „Z čeho jsi, Maruško, zbyla ty?", začala mluvit o válce.
Ale ne o tom, co ve válce zažil a dělal její Hans, jenom o tom, co bylo důležité pro ni. „Můj Hans," říkala tátovi, „jezdíval z fronty domů, jenom když měl dovolenku nebo služební cestu. Asi při tom cestovaní vídal zlý věci. No, na východě a všude. Na to není slov. Achachach."
Její fotoateliér musel tehdy být jinde, sice taky na Ku-dammu, ale blíž k Halensee.
O tom tátovi vyprávěla dlouhou story a my s Patem jsme poslouchali: „Když se blížil konec, vybombardovali nás. Štěstí, že můj Hans byl pryč na frontě a měl Lelku a Hasselblad s sebou. Jinak nezbylo zhola nic. Všecko na padrť a spálený, zatímco já dole ve sklepě... Celej archiv na škvarky. Z lamp leda šrot. Zbyl, nevím proč, jedině Box. Byl trošku ožehnutej, obzvlášť kožený pouzdro, ve kjErým dřív vězel."
A pak ještě dodala: „Můj Box dělá obrázky, jaký neexistuj ou. A vidí věci, který tu předtím nebyly. Nebo ukazuje
t t xrac nrri
můj Box. To se s ním muselo stát při tom požáru. Od tý doby vyvádí takový bláznivý kousky."
Někdy prohodila: „Tak. je to, děti, když někdo zbude. Jenom tu tak postává a už nefunguje jaksepatří."
Nikdy jsme vlastně nevěděli, kdo už jaksepatří nefunguje. Jestli ona, nebo Box, nebo oba.
Co se stalo s Hasselbladem a Leikou, vím od táty, který si to vyslechl několikrát: „Ty můj Hans zachránil z války, protože jako voják nikdy nestřílel, ale všude na frontě byl jenom fotograf. S tím se vrátil domů. Měl i nepoužitý filmy, plný ruksak. Ty pak byly hned po válce naším kapitálem. Mohli jsme s tím okamžitě začít, jakmile bylo jasný: teď je mír, konečně."
Zpočátku Hans fotografoval Arniky, taky jednoho anglického plukovníka.
Pak přišel dokonce francouzský generál. Ten zaplatil flaškou koňaku.
A jednou prý vyšlapali nahoru tři Rusové z okupačních jednotek. No ano! Přinesli vodku.
Amíci přicházeli s cigaretami.
A od Tomíků dostávali čaj a corned beef.
A jednou, když jsme byli u toho, řekla Maruška: „Ne, děti, Boxem jsme okupační vojáky nikdy nefotili. Hans je bral jenom Leikou a někdy taky Hasselbladem. Box byl pro něj něco jako vzpomínka na dřívější časy, když nám oběma ještě bývalo veselo, mýmu Hansovi a mně. Kromě toho — ale to už víte — Box nefunguje jaksepatří." Jenom když se brácha, myslím Jorsche — pořád mu ještě říkám brácha — nedal odbýt...
Logicky, protože jsem se chtěl dozvědět, oč kráčí...
...a zeptal se: „Co to znamená, že Box nefunguje jaksepatří?", slibovala: „Jednou vám ukážu, co pojde z toho, když jeden zbude, nefunguje už jaksepatří a vidí věci, který neexistujou nebo ještě neexistujou. Kromě toho jste na to ještě moc malí a moc oprsklí a stejně neuvě-
Musel jsem surfovat dlouho. V okně se mi sice často objevovalo jméno té prokleté lodi, ale nic nového nebo definitivně uzavírajícího. Potom však uhodilo hůř, než jsem se obával. Pod zvláštní adresou se v němčině a angličtině prezentovala webová stránka, která se jako www.kameradschaft-konrad-pokriefke.de brala za někoho, jehož postoj a myšlenky jsou příkladné, a jejž proto nenáviděný systém uvrhl do žaláře. „My v tebe věříme, čekáme na tebe, následujeme tě..." Atakdále atakdál. Nepřestane to. Nikdy to nepřestane.
i l
prázdny, psal jsem sice ještě vlastní rukou, ale byl jsem již jen nástrojem a ve vleku svých postav, zejména jedné, která se — nevím proč —jmenovala Oskar. Dokážu vůbec říci málo o tom, jak něco vzniklo a vzniká; ledaže bych lhal...
A když jsem v říjnu téhož roku podnikl cestu z Paříže přes Mnichov do jakéhosi bavorského či švábského hnízda jménem Großholzleute, abych tam před shromážděnou Skupinou 47 přečetl kapitoly Prostorná sukně a Fortuna Sever, byla autorovi přibližně hotového románu přiznána cena Skupiny. Sešlo se čtyři tisíce pět set marek, jež spontánně věnovali nakladatelé: mé první velké peníze, které mi pomohly, abych v klidu ještě jednou všechno naťukal na olivettce, takříkajíc na čisto.
Kromě toho nám peníze z ceny vynesly elegantní gramofon hrmy Braun, nazývaný „Sněhurčina rakev", který jsem koupil v Mnichově po prvním čtení v rozhlase a přivezl do Paříže a na němž jsme si hráli, stále znova, Síravin-ského Svěceníjara a Bartókova Modrovouse. Teď jsme již nebyli chudí, mohli jsme si kupovat telecí játra a gramofonové desky.
V Paříži jsme, Anna a já, tančili v otevřeném i těsném držení. V Paříži jsme byli šťastni a netušili, jak dlouho ještě. V Paříži se de Gaulle dostal k moci a já se naučil bát pendrekového násilí francouzské policie. V Paříži jsem se vůčihledně politizoval. V Paříži se mi před tekoucí stěnou usadilo v plicích několik tuberkulomů, které byly vyléčeny teprve v Berlíně. V Paříži mi dvojčata utíkala na avenue d'Italie každé jiným směrem, takže jsem nevěděl, za kterým dřív. V Paříži nebylo Paulu Celanovi pomoci. V Paříži jsme zanedlouho neměli stání.
A když na podzim padesát devět vyšel román Plechový bubínek v prvním vydání, jeli jsme s Annou z Paříže na Frankfurtský knižní veletrh, kde jsme tančili až do rána.
A když jsme následujícího roku nechali Paříž za sebou a v Berlíně si znovu, nyní jako rodina, našli byt v poloviční zřícenině, začal jsem v Karlsbader Straße, kde mi připadl jeden z pěti pokojů, okamžitě zase kreslit a psát, protože jsem se s olivettkou, svým svatebním darem, již v Paříži odrazil k něčemu novému...
[356]
i
Tak jsem nadále žil od stránky ke strance a mezi jednou a druhou knihou. Přitom jsem uvnitř zůstával bohatý postavami. Ale na toto vyprávění chybí cibule a chuť.
Stejně jako s tím nanebevzetím.
Ale co se vidí ve snu, může se přesto stát doopravdy...
Vy jste absolutně posedlí katastrofama.
...takže budeme, pokud vůbec, jako v době kamenné...
A kam se poděl Box?
Tak řekni, Pavlíku, co se stalo s Maruščiným Boxem? A kde jsou ty boty? Kdo má Box? Ty snad?
Taddel by rád věděl, co se později, když Maruška umřela, stalo s jejími věcmi...
...nebo kdo co podědil, když se — to je jenom představa — za přispění silného poryvu vichřice, jak to údajně zažil náš Pavlík, prostě vznesla a od té dobyje pryč...
...a teď u svého Hanse v nebi...
...nebo v pekle!
To by jí bylo šumafuk. Hlavně že u Hanse.
Vaše Kamila říká: Co po Marušce zbylo — myslím čistě z hlediska pozůstalosti —, to zkasíroval stát, protože odmítala udělat něco jako poslední pomení...
Takže je všechno fuč: Leica, Hasselblad, a co ještě měla?
Ale Box snad ne!
Ten byl stejně jenom šrot...
Tak řekni, Pavlíku, jestli jsi ty...
Je to v pořádku, jestli je u tebe, když jsi profesionální fotograf a určitě...
Skutečně by bylo okay, kdybys...
Nic neřeknu. Stejně mi nikdo nevěří.
Vsadím se, že tu bedýnku uklidil do bezpečí, třeba ji ukryl někde v Brazílii...
Je to ták, Pavlíku?
Určitější chtěl v deštném pralese fotografovat Maruščiným Boxem poslední Indiány a stromy, co ještě zbyly. Takže kam se poděl? Noano, kam, krucinál? Přestaňte už konečně.
Pavlík jistě ví, proč se ani slůvkem...
Každý má nějaké tajnosti.
Vždyť já vám taky neříkám všechno.
Nikdo neříká všechno.
A náš tatínek teprve ne.
Kromě toho už nebyly k vyprávění žádné novinky z temné komory od té doby, co tu nebyla Maruška ani Box a všechno pak začalo být nudné a běželo už jen normálně.
Takže by teď měl být konec.
Je konec!
Pro mě tak jako tak, protože musím, a to ihned, na kliniku... Mám noční službu stejně jako včera. To jsme měli pět porodů, všechny bez komplikací. Německého původu byla jen jedna maminka. Čtyři ostatní pocházely ze všech možných... Chci mimochodem těch pět kojenců vyfotit, i,     ' Dělám to teď vždycky, po každém porodu... A to Boxem, .   který jsem si pořídila nedávno na bleším trhu... Nebyl vů-j       bec levný, ale vypadá jako aparát vaší staré Marie. Je na něm dokonce nápis Agfa. Maminky mají určitě radost, když fotografujú jejich nemluvňata... Dělám to, protože něco takového je dobré pro vzpomínky, ale taky jako porodní asistentka, z čistě profesionálního hlediska, jak by řekla Lara, a protože se tak snad uvidí, co se z těch nemluvňat někdy později, mnohem později... <~Ťakže to, brácho, vypni, jinak to poběží dál a dál, do nekonečna takhle dál... ( ...jelikož našemu tátovi vždycky ještě nějaká historka...
.. .protože j enom on, nikdy my...
On však už nemá vůbec co říct. Děti hledí dospěle a přísně. Ukazují na něj prstem, Otci je odňato slovo. Hlasitě a s ozvěnou volají dcery, volají synové: „To jsou jen pohádky, pohádky..." — „Ano," opáčí otec tiše, „ale jsou to vaše pohádky, které jsem vás nechal vyprávět."
Vyměňují se rychlé pohledy. Půlvěty rozžvýkané, polykané: ujišťování o lásce, ale i výčitky, ležící v zásobě již
[170]
[171]
ma j
í.m
pl- i B í; i i. i|
m:
delší dobu. Nemá již platit to, co se prožívalo na fotografických momentkách. Děti se již jmenují, jak se správně jmenují. Otec se již scvrkává, chce se vypařit. Šeptem se již šíří podezření, že on, jedině on se stal Maruščiným dědicem a Box — stejně jako leccos jiného — schoval u sebe: na pozdější dobu, protože v něm stále ještě tiká něco, co je třeba odpracovat, dokud je ještě tady...
PROSTORNÁ SUKNĚ
Dobrá tedy: jsem chovancem Léčebného a zaopatřovacího ústavu, můj ošetřovatel mě pozoruje, • takřka mě nespouští z očí; neboť ve dveřích je špehýrka, a ošetřovatelovo oko má onu hnědou barvu, která mne, modrookého, nemůže prohlédnout.
Takže můj ošetřovatel naprosto nemůže být mým nepřítelem. Oblíbil jsem si ho, vyprávím pozorovateli, když vejde ke mně do pokoje, události ze svého života, aby se se mnou navzdory překážející špehýrce seznámil. Zdá se, že tomu dobrákovi se mé vyprávění líbí, neboť sotva mu něco nalžu, začne mi na revanš ukazovat své nejnovější výtvory z uzlíků. Nechci mluvit o tom, jestli je umělcem. Výstava jeho kreací by nicméně došla uznání v tisku, i pár kupců by přilákala. Používá obyčejných provázků, které po návštěvních hodinách posbírá v pokojích pacientů, rozmotá je a svazuje ve vrstevnatě chru-pavčitá strašidla, ta pak namočí do sádry, nechá ztuhnout a pak je napíchá na pletací dráty upevněné do dřevěných soklíků.
Často si pohrává s myšlenkou provádět svá díla barevně. Rozmlouvám mu to, poukazuji na svou bíle nalakovanou kovovou postel a žádám ho, aby si tuto nejdokonalejší z postelí představil pestře zmalovanou. Tu s hrůzou spráskne své ošetřovatelské ruce, poněkud strnulým obličejem se pokusí vyjádřit všechnu myslitelnou hrůzu a vzdá se svých barevných plánů.
Má bílá kovová ústavní postel je tedy měřítkem. Pro mne je dokonce víc: je mým konečně dosaženým cílem, mou útěchou a mohla by být mou vírou, kdyby mi jen vedení ústavu dovolilo provést několik změn: rád bych dal zvýšit mřřžoví postele, aby ke mně nikdo nemohl příliš blízko.
Jednou za týden přeruší návštěvní den mé ticho spředené mezi kovovými tyčkami. Pak přijdou ti, co mě chtějí zachránit, co je baví milovat mě, co by se rádi skrze mne naučili cenit, považovat si, poznat sebe sama. Jak jsou slepí, nervózní, jak jsou nevychovaní. Nůžtičkami na nehty mi škrabou do bělost-
11
daleko se rozléhající, z tisíců hlasů smíšený finální křik, který přicházel odevšad: z nitra klesajícího lodního trupu, z bortící se promenádní paluby, ze zaplavené sluneční paluby, z rychle mizející zádi i z dmoucí se vodní hladiny, na níž tisíce živých nebo mrtvých visely v plovacích vestách. Ze zpola zaplněných nebo přeplněných člunů, z hustě obsazených vorů, vyzvedávaných vlnami a propadajících se do vln, odevšad stoupal ten sborový křik, a pak se spolu s nečekaným a vzápětí udušeným zaryčením lodní sirény vystupňoval do děsivého dvojhlasu. Nikdy neslýchaný, kolektivní závěrečný křik, o němž máma říkávala a stále bude říkat: „Takovej křik už pak máš v uchu na věky věkův..."
Ticho, které přišlo potom, prý rušilo už jen moje kňourání. Jakmile mi ustřihli pupeční šňůru, ležel jsem tiše i já. Když kapitán jako svědek řádně zapsal čas katastrofy do palubního deníku, začala posádka torpédovky zase lovit z moře ty, kteří přežili.
Ale to všechno není pravda. Máma lže. Jsem si jist, že to nebylo na torpédovce Löwe, co jsem... Přesný čas totiž byl... Protože už když druhé torpédo... A při prvních bolestech žádná injekce od doktora Richtera, nýbrž hned porod... Hladký. Narozen na šikmé, ujíždějící pryčně. Všechno bylo našikmo, když jsem... Jenom škoda, že doktor Richter neměl čas ještě taky na křestní list: narozen dne, na palubě lodi, s přesným časovým údajem, vyplněným rukou... Opravdu, ne na nějaké torpédovce, ale na prokleté, po mučedníkovi pokřtěné, na vodu spuštěné, kdysi běloskvoucí, oblíbené, sfm radostí podporující, bez-třídní, třikrát zatracené, přeplněné, válečně šedé, zasažené, věčně se potápějící lodi — přesně tam jsem byl z polohy hlavou dolů našikmo přiveden na svět. A s čerstvě odstřiženým kojencem, zavinutým do plenek a vlněné deky z lodní výstroje, pak máma, podpíraná doktorem Richterem a staniční sestrou Helgou, nastoupila do záchranného člunu.
Ale ona nechce slehnutí na Gustlqffovi. Vylhala si dva námořníky, kteří mi v kajutě strojního důstojníka odstřihli pupeční šňůru. Pak to zase měl udělat doktor, kte-
rý ale v tu dobu ještě nebyl na torpédovce. Máma, která jinak všechno ví určitě, je v tom sama rozkolísaná a kromě „dvou mariňáků" a „strejdy doktora, kterej mi na Gustlof-fovi ještě píchl injekci," aktivizuje ještě dalšího porodníka: moji pupeční šňůru údajně přestřihl kapitán torpédovky Löwe Paul Prüfe.
Jelikož svoji verzi porodu, která je, jak uznávám, spíš vizí, nemohu doložit, držím se fakt zaznamenaných Hein-zem Schönem, podle něhož byl doktor Richter torpédov-kou převzat po půlnoci.|Teprve potom účinkoval při porodu jiného dítěte. Jiste%le je, že lodní lékař z Gustlqffa dodatečně vystavil můj rodný list, datovaný 30. ledna 1945, byť bez udání hodiny. K mému křestnímu jménu mi však dopomohl kapitánporučík Prüfe. Máma vzpomíná, jak trvala na tom, že se musím jmenovat Paul, „přesně jako kapitán torpédovky Löwe", a příjmením, jak jinak, Fokriefke. Později mi kluci ve škole a v FDJ, ale i žurnalisté z okruhu mých známých říkali Pépé; a své články jsem podepisoval P tečka P tečka.
Mimochodem, ten chlapec, který se na torpédovce narodil dvě hodiny po mém příchodu na svět, tedy 31. ledna, dostal na přání své matky a s narážkou na spásnou loď jméno Leo.
O tom všem, o mém narození a osobách, které při něm na jedné nebo druhé lodi údajně pomáhaly, se na internetu žádné spory nevedly; na webové stránce mého syna se žádný Paul Pokriefke, ani ve zkratce jména, nevyskytoval. Absolutní mlčení o všem, co se týkalo mne. Můj syn mě vytěsnil. Online jsem neexistoval. Ale další loď, která, doprovázena torpédovkou T 36, dorazila na místo neštěstí v okamžiku, kdy se Gustlqff potopil, nebo několik minut poté, totiž těžký křižník Admirál Hipper, vyvolala mezi Konrádem a jeho odpůrcem, který si říkal David, hádku,, jež se následně začala třepit do globálního prostoru.
Fakt je, že se Hipper, rovněž přecpaný uprchlíky a raněnými, jen nakrátko zastavil, pak se ale otočil, aby pokračoval dál do cílového přístavu v Kielu. Zatímco se Konny vydával za námořního experta a hodnotil ponorkové nebezpečí signalizované doprovodnou lodí jako dosta-
[110]
[111]
LEVOTA
t
w 1 ■/
Byl o jednou osm... Leč nyní jsou neodvolatelně dospělí, platí daně, jako Pat a Jorsch počítají šedivé vlasy, jako Lara budou, byť ne příliš brzy, babičkou, jako Jasper mají problémy s příliš nahuštěnými termíny, všech osm však přesto sedí u Leny, která tentokrát — mezi dvěma divadelními vystoupeními — všechny pozvala: „Extrémně moc času nezbývá, pokud to chceme stihnout do poloviny října."
„A pak taky má všechno běžet podle režie našeho papá. On si nás prostě vymýšlí!" zvolá Nana.
„A mně vkládá do úst slova, která absolutně nejsou moje," stěžuje si Taddel.
Téměř to vypadá, jako by se někteří sourozenci chtěli vzepřít — Pat mluví o bojkotu —, ale pak řekne Jorsch „Nechte_starouše..." a Pavlík slibuje „totálně uhnuté příběhy z temné komory"^
Lenin kreuzberský podnájem se nachází ve čtvrtém patře renovovaného starého domu. Předpokládá se, že půjde
0 Jaspera, Pavlíka a Taddela, přesto však dorazili zdaleka
1 Lara a Pat. Nana si vzala volno, poněvadž, jak říká, „je pokaždé hezké poslouchat samé staré příběhy, při nichž bych bývala byla hrozně ráda i já". Jorsch se hned vytasí s novými pochybami. Vyzbrojen technickými detaily zpochybňuje Box: „Zmateční je na tom všem, že stará Marie zřejmě nepoužívala daleko kvahtnější Agfa Speciál, ale — jsem si jistý — nafotila všechny ty věci nejprimitivnějším ze všech aparátů, totiž takzvaným Preis Boxem. Jmenoval
[139]
no
1
„Proč teprve teď?" řekl někdo, kdo nejsem já. Protože mi máma pořád... Protože jsem jako tenkrát, když se nad hladinou vznášel ten křik, chtěl křičet, ale nemohl... Protože pravda potřebuje sotva víc než tři řádky... Protože teprve teď...
Slova se mnou ještě mají potíže. Někdo, kdo nemá rád výmluvy, na mě pořád dotírá s mým povoláním. Že jsem už jako mladý zajíc, když jsem dělal volontéra u jedněch Springerových novin, sypal slova z rukávu, brzy potom jsem šikovně vybral zatáčku, později si za Tageszeitung rozmáchle přisazoval proti Springerovi, pak se zestručňo-val v žoldu zpravodajských agentur a dlouhá léta na volné noze zhutňoval do článků všechnu tu řezanku, co lítala od nože: Denně novinky. Novinky dne.
Může být, řekl jsem. Ale našinec se nic jiného nenaučil. Když teď musím začít prověřovat sám sebe, vepíše se všechno, co se mi nepovedlo, do záhuby jedné lodi, protože totiž, protože máma tehdy s velkým břichem, protože jsem naživu jenom náhodou.
A už jsem zase komusi k službám, můžu ale prozatím odhlédnout od té trošky vlastního Já, protože tahle historie začala dávno přede mnou, před víc než sto lety, totiž v meklenburském rezidenčním městě Schwerinu, které se rozkládá mezi sedmi jezery, na pohlednicích je k poznání podle Schelfstadtu a zámku s mnoha věžemi a přestálo navenek ve zdraví mnoho válek.
Zpočátku jsem nevěřil, že by takové dějinami dávno odepsané provinční hnízdo mohlo přilákat někoho kromě turistů, ale pak se výchozí místo mé story náhle aktualizovalo na internetu. Jakýsi anonym mi dodával osobní
SLUPKY POD SLUPKOU
Dnes stejně jako před lety láká pokušení slo^t se za třetí osobu: Když mubylo přibližně dvanáct, ale stále ještě rád a s láskou vysedával na maminčině klíně, něco začalo a skončilo. Dá se však to, co se rozbíhalo a co dobíhalo, tak přesně určit? Pokud jde p mne, dá.]
Mé dětství skončilo na malém území, když tam, kde jsem vyrůstal, na několika místech současně vypukla válka. Začala nepřeslechnutelně, dělostřeleckou salvou z jedné válečné lodi a přeletem hloubkových stíhaček nad přístavní čtvrtí Neufahrwasser, naproti níž ležela polská vojenská základna Westerplatte, z větší vzdálenosti pak cílenou palbou dvou průzkumných obrněných vozů při boji o Polskou poštu v gdaňském Starém Městě a zblízka Mášením v našem rádiu, takzvaném lidovém přijímači, které stávalo v obývacím pokoji na příborníku: v přízemním bytě, nacházejícím se v třípatrovém činžovním domě na langfuhrském Labeswegu, byl železnými slovy vyhlášen konec mých dětských let.
Dokonce i hodinový čas chtěl být nezapomenutelný. Od toho okamžiku na letišti Svobodného státu, poblíž čokoládovny Baltic, nevládl pouze civilní provoz. Při pohledu z vikýřů činžáku stoupal nad svobodným přístavem černavý £ kouř, obnovující se při pokračujících náletech a za lehkého větru ze severozápadu.
Ale když se chci rozpomenout na vzdálené dunění děl lodi Schleswig-Holstein, která už vlastně jako veterán bitvy u Skagerraku dosloužila a hodila se jen jako školní loď uro kadetv. nebo na odstupňované burácení letadel, ktervm
CO SE ZAPOUZDŘILO
tJedno slovo vyvolává druhé. Dluhy a vina — Schulden a Schuld. Dvě slova, tak vzájemně blízká, tak pevně zakořeněná v živné půdě německého jazyka, avšak to první se dá vyřídit splácením — byť jen po malých částkách, jak to dělali dlužní zákazníci mé matky; ale vina, prokazatelná i zastřená nebo jen předpokládaná, zůstává. Neustále tiká, a dokonce i na cestách do Nikde už nám drží místo. Odříkává svůj veršík, nebojí se opakování, na nějaký čas se milostivě nechá zapomenout a prezimuje ve snech. Zůstává jako sedlina, nedá se vyčistit jako skvrna, vylízat jako kaluž. Odmalička se naučila hledat útočiště v ulitě ucha při zpovědi, jako promlčená nebo dávno odpuštěná se zmenšovat a zmenšovat až na nicku, a přesto se posléze, když se cibule slupku za slupkou scvrkla, objeví trvale vepsaná do nejposlednějších vrstev: jednou tiskacími písmeny, jednou jako vedlejší věta nebo poznámka pod čarou, jednou zřetelně čitelná, pak j zase v hieroglyfech, jež lze, pokud vůbec, rozluštit jen s ná- i mahou. Mně platí čitelně stručný nápis: Mlčel jsem.
Poněvadž ale mlčelo tolik jiných, zůstává velké pokušení zcela a úplně odhlédnout od svého vlastaího selhání a náhradou obžalovávat všeobecnou vinu, nebo mluvit o so-; bě jen nepřímo, ve třetí osobě: On byl, viděl, dělal, říkal, >, mlčel... A to dovnitř, do sebe, kde je hodně místa pro hry ! na schovávanou. '
i V okamžiku, kdy jako ducha vyvolám toho někdejšího chlapce, jímž jsem byl ve třinácti letech, když ho začnu přísně vyslýchat a jsem v pokušení soudit ho — pokud
nechává chladným —, spatřím Macka středního vzrůstu , v krátkých kalhotách a podkolenkách, který neustále dělá / grimasy. Uhýbá mi, nechce být posuzován, odsouzen. Unik-1 j ne na maminčin klín. Volá: „Vždyť jsem byl jenom děcko, j pouhé děcko..." i
Snažím se ho uklidnit, prosím ho, aby mi pomohl při loupám cibule, ale on odmítá vypovídat, nechce se nechat i i vykořisťovat jako můj raný autoportrét. Upírá mi právo, j abych ho, jak říká, „péroval", navíc takhle „svrchuj
Teď přimhouří oči jako čárky stiskne a zkřiví rty, stah- ; ne ústa do neklidné šikmé linie, pracuje na své grimase a přitom sedí nad knihami, je mimo, nedostižitelný.!
Vidím ho číst. To, jenom to dělá vytrvale. Zacpávasi přitom obě uši ukazováčky, aby se v těsném bytě obrnil proti veselému povykování sestřičky. Ta si teď prozpěvuje, přistoupí blíž. On musí dávat pozor, protože by mu ráda zaklapla knihu, chce si s ním hrát, stále jen hrát, je takové malé tornádo. Je mu milá jen v jistém odstupu. i
Knihy pro něj odmalička představovaly škvíru v plotě, l únikovou cestu do jiných světů. Vidím ho však, jak dělá grimasy, i když nedělá nic, jenom zevluje mezi kusy nábytku v obývacím pokoji, a vypadá při tom tak nepřítomně, / že na něj matka musí zavolat: „Kde už zas seš? Co si zas vymejšlíš?"
Ale kde jsem to býval, když jsem přítomnost jen předstíral? Do jakých vzdálených končin ten šklíbící se chlapec putoval, neopouštěje obývací pokoj nebo školní třídu? Jakým směrem odvinoval svou nit?
Zpravidla jsem cestoval zpátky časem, nenasytně lačný po vnitřnostech dějin zbrocených krví a zblázněný do nej- \ temnějšího středověku nebo do barokní válečné epizody, jež trvala třicet let.
Takto chlapci, jejž je třeba oslovovat mým jménem, ubi- I haly dny podle j eho přání j ako sled výstupů v měnících se kostýmech. Odjakživa jsem chtěl být někdo jiný a někde . j
jinde, jako onen „Stálejiný", s nímž jsem se o několik let později, když jsem se ponořil do lidového vydání Simpli-cissimat ke konci knihy setkal: byla to prízračná, a přece í přitažlivá postava, jež dovolovala vyklouznout z baňatých £
nnlnairtr* milšlrf+ŕŕra rrnmrai Hr> r>Vi1nr>íaf4 lnitnw nniiatpímílrp i1
Přítomnou dobu s Vůdcovými projevy, bleskovými válkami, ponorkovými hrdiny, leteckými esy, dekorovanými vysokými řády, jsem sice znal i s vojenskými detaily, jako když bičem mrská — mé zeměpisné znalosti se rozšířily až do černohorských kopců, až na řecká souostroví a od léta jedenačtyřicet s postupující frontou až do Srno-lenska, Kyjeva a k Ladožskému jezeru —, ale současně jsem se pohyboval v zástupu.křižáků vinoucím se jako červ směrem k Jeruzalému, byl jsem zbrojnošem císaře Barbarossy, jako člen řádu Německých rytířů jsem kolem sebe sekal při pronásledování dávných Prusů, byl jsem papežem exkomunikován, patřil jsem ke Konradinově družině a s tímto posledním Štaufem jsem bez reptání i zahynul.
Byl jsem slepý vůči pomalu každodennímu bezpráví v blízkém okolí města — mezi Vislou a zálivem, jen přes dvě vesnice od nickelswaldské školy v přírodě, patřící ke Conradinu, rostl a rostl koncentrační tábor Stutthof —, pobuřovaly mě jedině zločiny vlády papeženců a muči-telské praktiky inkvizice. Jestliže jsem na jedné straně zručně ovládal kleště, rozžhavená železa a palečnice, viděl jsem se na druhé straně jako mstitel upálených čarodějek a kacířů. Moje nenávist mířila proti Řehoři IX. a dalším papežům. V západopruském zázemí byli vyháněni polští sedláci s ženami a dětmi ze svých statků; já zůstával vazalem Fridricha 11.» jenž v Apulii usidloval sobě věrné Sara-cény a rozmlouval se svými sokoly arabsky.
Ve zpětném pohledu to vypadá, jako by se šklíbícímu se gymnazistovi podařilo přesunout svůj smysl pro spravedlnost, živený knihami, do středověkých ústupových pozic. Snad proto se mohl můj první, široce rozvržený spisovatelský pokus odehrávat daleko od deportace zbývajících gdaňských Židů z ghetta v Mausegasse do koncentračního tábora Terezín a stranou všech obchvatných bitev léta jedenačtyřicet; uprostřed třináctého století se měla spřádat dějová osnova tak odlehlá, jak si jen bylo možno vymyslit.
V novinách pro žactvo Httf mit! byla vyhlášena soutěž. Slibovaly se tam ceny za vyprávění v próze sepsané mladistvou rukou.
klesat a ve střemhlavém letu zasahovala cíl bombami uvolněnými v poslední chvíli, pak vyvstává otázka: Proč se vůbec ; rozpomínat na dětství a jeho tak nezpochybnitelně datová-! ný konec, když všechno, co se mi od prvních a pak dru- i hých zubů přihodilo, se včetně začátku školní docházky, j hry v kuličky a odřených kolen, nejranějších zpovědních ; tajemství a pozdějšího trápení s vírou už dávno proměni- \ lo v kupu poznámek patřící od jisté doby k postavě, která, jakmile se ocitla na papíře, nechtěla růst, zpěvem tříštila sklo v jakékoli užitné podobě, měla po ruce dvě dřevěné paličky a díky svému plechovému bubínku si udělala jméno, jež pak existovalo, použitelné k citování, mezi knižními des- i kami a chce být nesmrtelné v nevím kolika jazycích? /
Protože tg_i ono je třeba doplnit. Protože něco by mohlo prostořece a nápadně chybět. Protože když už někdo spadl do studny: mé teprve potom poklopem zakryté díry, můj nezbrzditelný růst, moje jazykové obcování se ztracenými předměty. A budiž uveden i tento důvod: protože chci mít poslední slovo.
í Vzpomínání si libuje v dětské hře na schovávanou. Zalézá do skrýší. Má sklon k líčení na ružovo a rádo přikrašluje, často bez nutné příčiny. Odporuje paměti, která se tváří pedantsky a hašteří se o svou pravdu. |_
Když se na vzpomínání dotírá otázkami, podobá se cibuli, která by se ráda loupala, aby vyšlo najevo vše, co je písmeno za písmenem čitelné: je to zřídka kdy jednoznačné, často zašifrované zrcadlovým písmem nebo jinak.
Pod první, ještě suše šustící slupkou se nachází další, jež hned po sloupnutí vlhce obnaží třetí, pod níž čeká a ševelí čtvrtá, pátá. A každá další potí slova, jež byla příliš dlouho obcházena, i zašmodrchané znaky, jako kdyby se nějaký tajnůstkář od mládí, když cibule teprve klíčila, snažil sám sebe zašifrovat.
Tu se již probouzí ctižádost: tyhle klikyháky je třeba přečíst, onen kód rozlousknout. Již je vyvráceno, co chce v každém případě trvat na pravdě, neboť nejtrvalejší část vzpomínky se často vyklube ze lži nebo jejího malého sourozence, švindlování; zapsána zní věrohodně a naparuje
tovaná lepenková střecha kůlny na zadním dvoře našeho činžáku, tetelící se pod červencovým sluncem, voněla za bezvětří po sladových bonbonech...
Odpínači límeček mé učitelky na obecné škole, slečny Spollenhauerové, byl z celuloidu a tak těsný, že sejí krába-til krk...
Dívčí mašle jako vrtule, v neděli na sopotském přístavním můstku, když kapela pořádkové policie vyhrávala veselé melodie...
Můj první hřib pravák.., Když jsme jako školáci měli vedřiny... Když jsem měl zase zánět mandlí... Když jsem spolkl otázku a pak další... Cibule má hodně slupek. Existuje v množném čísle. Při loupání se obnovuje. Posekaná na drobno vhání slzy do očí. Teprve při loupání mluví pravdu. To, co se událo před koncem a po konci mého dětství, klepe na dveře fakty, a proběhlo to hůř, než bylo zamýšleno, chce být vyprávěno hned tak, hned onak a svádí k vylhaným příběhům. ^/
Když za trvajícího krásného počasí pozdního léta vypukla v Gdaňsku a okolí válka, a nedlouho poté, co polští obránci Westerplatte po sedmidenním odporu kapitulovali, jsem v přístavním předměstí Neufahrwasser, kam se tramvají dalo dojet v krátkém čase přes Saspe a Brôsen, sbíral stře-piny z bomb a granátů, které v období, kdy válka zdánlivě pozůstávala jen ze zvláštních hlášení v rádiu, onen chlapec, jímž jsem byl zřejmě já, vyměňoval za poštovnTznám-ky, barevné obrázky z cigaretových krabiček, rozpadávající cí se i zbrusu nové knížky, mezi nkni za Cesta pouští Gobi qdjävena Hedina, a za nevím co ještě. fKdo se rozpomíná nepřesně, dojde někdy přesto k prav-;, dě o délku zápalky blíže, byť i krivolakými cestami.
To, o co se rozehrají mé vzpomínky, na čem se něldy natluče koleno nebo co vyvolá pachuť ošklivosti, jsou většinou předměty: Kachlová kamna... Bidlo na klepání koberců ve dvorcích za domy... Záchod v mezipatře... Kufr na jf půdě... Kousek jantaru, velký jako holubí vejce...
Komu se hmatatelně uchovala maminčina jehlice do vla-
•      •   •    -i 'i------1------— T_.L_.r~_ ..„j—--x+,-S~-l,
rozích nebo zvláštní směnná hodnota různě rozeklaných střepin z granátů a bombj toho napadají — třeba jen jako zábavná výmluva — příběhy, v nichž se vše odehrává skutečněji než v živoiěuj
Obrázky, jež jsem jako dítě a pak jako výrostek pilně sbíral, se dostaly za bony přibalené do krabiček, z nichž matka po zavření krámu vyklepávala cigarety. Těmto podílníkům své uměřené neřesti, jíž každý večer holdovala při skleničce cointreau, říkala „retky". Když měla náladu, dařily se jí vznášivé prsténky kouře.
Obrázky, po nichž jsem toužil, představovaly v barvách mistrovská dua evropského malířství. Tak jsem se záhy naučil nesprávně vyslovovat jména umělců jako Giorgio-ne, Mantegna, Botticelli, Ghirlandaio a Caravaggio. Nahá masitá záda ležící ženy, jíž okřídlený chlapec nastavuje zrcadlo, byla pro mě od dětských let spojena se jménem malíře Velázqueze, Ze Zpívajících andělů Jana van Eycka se vryl především profil nej zadněj šího anděla; byl bych měl rád kadeřavé vlasy jako on nebo jako Albrecht Dürer. K jeho autoportrétu, který visí v Pradu, bylo možno klást otázky: Proč se Mistr namaloval v rukavičkách? Proč je jeho roztodivná čepice a dolní část pravého nabíraného rukávu tak nápadně pruhovaná? Co mu dává takovou sebejistotu? A proč je jeho věk —je mu teprve šestadvacet — napsán pod namalovaným okenním parapetem?
Dnes vím, že tyto překrásné reprodukce a — na objednávku — čtvercová alba dodávala za bony jistá zprostředkovatelna cigaretových obrázků v Hamburku-Bahrenfeldu. Od té doby, co mám díky svému lubeckému galeristovi, provozujícímu v Königstraße antikvariát, všechna tři alba opět po ruce, je jisté, že svazek Renesance, vydaný v osmatřicateru roce, dosáhl nákladu čtyř set padesáti tisíc výtisků.
Obraceje list za listem, virlmi_se, jak nalepuji obrázky u stolu v obývacím pokoji. Tentokrát to jsou pozdně gotické, mezi nimi Pokušení sv. Antonína od Hieronyma Bosche: on sám mezi polidštěnou zvířecí havětí. Když ze žluté tuby Uhu vyprýští lepidlo, začíná skoro slavnostní
líknn
Možná, že tehdy mnoho sběratelů nezřízeně upjatých na umění nadměrně kouřilo. Já jsem ovšem profitoval ze všech těch kuřáků, pro něž bony neměly žádnou cenu. Stále víc obrázků, nasbíraných, vyměněných a nalepených, tvořilo můj majetek, s nímž jsem zacházel dětsky, později s citem: například Parmigianinova vytáhlá Madona, jejíž hlava, pučící na dlouhém krku, převyšuje sloup tyčící se v pozadí k nebi, dovolovala dvanáctiletému hochovi, aby se coby anděl vroucně lísal k jejímu pravému kolenu.
Žil jsem v obrazech. A poněvadž syn tak vytrvale usiloval o úplnost, přispívala matka nejen výtěžkem své spíše umírněné konzumace — kouřila nábožně orientky se zlatým náustkem —, nýbrž také bony, jež jí přes pult tu a tam přistrčil zákazník, který jí byl nakloněn a kterému bylo umění fuk. Někdy synovi přivezl kýžené bony otec, když z našeho koloniálu vyrážel, jak se říkalo, za obchodem. Také tovaryši mého dědečka truhláře pilně kouřili k mému prospěchu. Alba plná prázdných políček mezi učeně výkladovými texty jsem možná dostával k Vánocům nebo narozeninám.
Nakonec jsem jako poklad choval všechna tři: modré, v němž bylo vylepeno malířství gotiky a rané renesance; červené, jež mi předvádělo malířství renesance; zlatožluté, v němž nebyly obrazy baroka sebrány v plném počtu. K mému zármutku zůstávala nepolepena místa, na něž si činili nárok Rubens a van Dyck. Dodávky vázly. Po začátku války nastal odliv bonového požehnání. Z civilních kuřáků se stali vojáci, kteří své Juno nebo R6 hulili daleko od domova. Jeden z mých nejspolehlivějších dodavatelů, kočí z Akciového pivovaru, padl při bojích o pevnost Modlin.
Do oběhu přicházely také jiné série: zvířata, Iwětiny, slavné obrazy německých dějin a nalíčené tváře oblíbených filmových herců.
Navíc se od počátku války přidělovaly každé domácnosti potravinové lístky; a zvlášmírni ústřižky byla dávkována i spotřeba tabákových výrobků. Jelikož jsem své kunsthis-torické vzdělání nashromáždil za pomoci cigaretové firmy Reemtsma již v dobách předválečných, nezasáhl mě řízený nedostatek přespříliš. Řada mezer se dala dodatečně
JAK SE ZE MNE STAL KURAK
Kdo je z profese nucen po .' dlouhá léta vykořisťovat sám sebe, stává se zpracovatelem: zbytků. Mnoho toho nezbylo. To, co se díky dosažitelným pomůckám dalo ztvárnit, přetvařovat, nakonec vyprávět' ve skocích dopředu, pak zase zpět, to vše polykala a v kaskádách slov vyměšovala všežravá monstra románů. Po lyrické výměně látkové následovala epická. Po takovém množství exkrementů — vše zaknihováno — začala klíčit naděje, že je člověk konečně do čistá vymeteným, do prázdna vypsaným prostorem.
A přesto zůstaly zbytky, jež ušetřila náhoda: třeba průkaz datovaný na zimní semestr čtyřicet osm až čtyřicet devět. Orazítkovala jej Státní akademie umění Düsseldorf. Leží tu zohýbaný, rozpadající se, odraný, na něm jako pasová fotografie normalizovaného formátu podobenka mladého muže, jehož hnědé oči a tmavé vlasy vyvolávají domněnku o jižním původu, spíš balkánském než italském. Musel si vzít měšťanskou kravatu, zdá se však být v oné základní náladě, která byla nedlouho po válce v módě jako existencialismus a v neorealistických filmech určovala gestiku i mimiku; takto, Bohem opuštěný, zasmušilý a omezen sám na sebe, hledí do objektivu, y
Není pochyb, písemné osobní údaje~a vlastnoruční, podřádkové tahy zdůrazňující podpis potvrzují to, co se dalo tušit: tento mně cizí bubák jsem já coby student umění v prvním semestru. Kravata by mohla pocházet z bedny s darovaným šatstvem, již spravoval charitativně činný páter Pulgentius. Byla uvázána speciálně pro rychlé odbavení v provozovně jménem Fotomaton. Vidím, že jsem hladce oholen, vlasy korektně učesány na pěšinku; celkem
[245]