1
MED41 Římské právo a jeho dědictví v mediteránní oblasti
(římské právo po roce 476 n. l.)
7. přednáška – teze
Frankové
Pactus legis Salicae
JUDr. Miroslav Frýdek
©
Na pomezí mezi pohanstvím a křesťanstvím
 Frankové nepřišli na území římského impéria jako dobyvatelé.
 Chlodvík měl za manželku burgundskou křesťanskou královnu, ale přesto se nestal
křesťanem ihned.
 Hlavní úlohou germánských králů bylo zachovávat ve svém kmeni právní tradici kmene a
předků → přestoupením na křesťanskou víru by bylo porušením práva, kterého se ani král
nemohl dopustit.
 Ke změně víry Chlodvíka přemlouvala jeho manželka, dokonce se pokusila o úskok a
nechala jejich první dítě (chlapce), ihned po narození, pokřtít. Chlapec zemřel ještě
v bílých šatičkách, ve kterých ho křtili. Smrt syna byla pro Chlodvíka důkaz, že jeho
bohové působí a trestají odpadlíky:
 Hist. Franc II, 29: „Kdyby byl chlapec zasvěcen jménem mých bohů, jistě by
ještě žil! Protože byl však pokřtěn ve jménu boha vašeho, nemohl zůstat na
živu.“
 Musel se stát „zázrak“ aby král zakolísal ve víře svých otců → obrátil se k Ježíši, když se
v bitvě dala jeho vojska na útěk:
 Hist. Franc. II, 30: „Ježíši Kriste, jenž prý pomáháš strádajícím a dáváš
vítězství těm, kdo v tebe doufají, volá tě v pokoře o pomoc“ dopřeješ-li mně
vítězství nad těmito nepřáteli a přesvědčím-li se o oné zázračné moci, kterou
lid tvým jménem nazývaný tobě přisuzuje, uvěřím v tebe a dám se tvým
jménem pokřtít. Neboť vzýval jsem bohy, ti však, jak vidím, jsou vzdáleni
toho, aby mně poskytli pomoc. Proto věřím, že nemají žádnou moc,
nepomáhají-li těm, kdo je poslouchají.“
 Náboženský problém byl vyřešen hmatatelným důkazem → výsledkem vítězné bitvy,
nepřátel se zmocnil náhlý děs, dali se na útěk a Chlodvík se domů vrátil jako vítěz.
2
 Chlodvík si uvědomil, že svou přísahou stojí mezi dvěma mlýnskými kameny: pokud se
nenechá pokřtít, tak jej křesťanský Bůh potrestá a pokud se nechá pokřtít, bude následovat
pomsta bohů jeho otců a rozchod s jeho lidem. Královna do paláce přivolala biskupa
Remigia, biskup přišel tajně, ale ani jeho výmluvnost a přesvědčování nepomohlo,
Chlodvík měl strach:
 Hist. Franc. II, 31: S potěšením jsem ti naslouchal, svatý otče, ale lid, který jde
se mnou, nedovolí, abych opustil jeho bohy.“
 Chlodvík se rozhodl obrátit se na svůj lid → svolal lidové shromáždění:
 „Když se pak se svým lidem sešel, předešla jej moc boží a dříve než promluvil,
zvolali jakoby jedním hlasem: „Zapudíme smrtelné bohy a jsme připraveni
následovat Boha, kterého Remigius zvěstuje jako nesmrtelného. “
 Frankové se tedy jako „zázrakem“ jednohlasně shodli na změně kultu.
 Král musel být pokřtěn jako první a církev tímto křtem zesílila své pozice, biskup
Remigius pokřtil Chlodvíka slovy: „Skloň v míru svou šíji, Sikambře! Měj v úctě, co jsi
ohněm ničil, a nič ohněm, co jsi měl v úctě!“
Exkurs
 Tento způsob přijetí křesťanství je nejúspěšnějším případem → král si zachoval své
postavení, jelikož k tomuto rozhodnutí svolal sněm a církev toto přání ráda vyslyšela.
 Problém christianizace barbarů byl v tom, že barbarská mentalita a rozum nechápaly
anticko-filosofický rozměr víry v jednoho Boha. Šíření křesťanství u barbarů nebylo
otázkou vnitřního přesvědčení, ale výlučně vnější formy. Barbaři chápali přijetí
křesťanství jako záměnu stávajících obřadů za obřady nové a záměnu bohů za jednoho
Boha.
Pactus legis Salicae (lex Salica)
 Frankové změnou tradice, schválenou jednohlasně, zůstali věrni svým tradicím. Postavení
krále bylo dále určováno merovejskou posvátností krve, lidová shromáždění zasedala
podle starého ritu, došlo jen ke změně národního kultu.
 Církev se stala učitelkou nově pokřtěného národa a působila i při úpravě práva novým
poměrům.
 Deset let po Chlodvíkově křtu bylo vytvořeno nové právo v podobě franckého
královského práva.
3
 Vznik této právní sbírky je nemyslitelný bez předchozího křtu, bez spolupůsobení církve a
jejích znalostí práva a latiny.
 Prolog zákoníku připomíná nedávné obrácení Franků na katolickou víru. Církevní teorie
státu a znalost bible dávaly ráz prologu a byly novým motivem pro sepsání práva.
 Nejzajímavější rys v barbarsko – germánských zákonících, které můžeme vysledovat je
rituální charakter původního kmenového práva a vývoj starých zvyklostí, které z rodové
společnosti přežily do éry státu a byly modifikovány v jeho prospěch.
 Datace:
 H. G. Gengler v roce 1875 datoval Pactus legis Salicae do doby prvního
známého Merovejce Chlogiona – 445 – 447
 Převládající názor (např. H. Brunnera) klade tento zákoník do rozmezí let 507 -
511
 Podle epilogu z doby Chlodvíkovy obsahoval zákoník 65 titulů původních a 66 – 78 tzv.
kapitulárií (capituliaria – královské nařízení).
 Ještě v průběhu 6. století král Theuderich (511 – 533) a král Gunthramnus (před rokem
596) vydali další verze zákoníku → recensio Theudericha a recensio Guntramna.
 Za Karlovců byla pořízena nová redakce o 100 titulech se již nazývá jen jako Lex Salica
→ nejdříve Pipinem III. v roce 763/4. Poslední verze pochází z roku 802/3 a označuje se
jako Karolina.
 Do zákoníku bylo zařazeno mnoho zvykových norem (obyčejů – paganorum
consuetudinem).
 Jeho romanizace (míra ovlivnění římským právem) je dodnes živým akademickým
tématem.
 Zákoník platil pro Franky i Římany severně od Ligeru (Loiry).
 Jádro zákoníku odráží dobu, kdy se rozvíjely rané struktury franského státu → původní
normy rodového práva promíšené s předpisy společnosti organizované ve stát (královské
instituce. Zákoník je tedy velmi důležitým pramenem pro zkoumání přechodu od
rodového zřízení ke státu ve franckém království.
 Nejtypičtějším institutem, který byl přejat z rodových obyčejů, byl wergeld.
Příbuzenství a wergeld
 Tento institut byl převzat z rodových obyčejů a sloužil pro upevňování nově vznikajících
státních institucí.
 Wergeld byl v Pactus legis Salicae rozdělen do dvou složek:
4
 Faidus → je část částka, která je vyplácena příbuzným poškozeného a nese
znaky náhrady za krevní mstu.
 Fredus → je částka, kterou dostává král a která charakterizuje jeho moc jako
soudní a sílu, která má na starosti spravedlnost a obranu vnitřního míru ve
státě.
 Výše wergeldu:
 Za prostého svobodného Franka 200 solidů
 Za královského družiníka (antrustio) 600 solidů
 Za hraběte 600 solidů
 Pokud byli královští úředníci zabiti na válečném tažení 1.800 solidů
 Za prostého Římana byl wergeld ve výši poloviny wergeldu svobodného
Franka
 Říman z královské družiny 300 solidů (opět polovina wergeldu za Franka)
 Výše wergeldu vyžadovaného za vraždu byla astronomicky vysoká, že na její zaplacení
pachatelé neměli prostředky, v tomto případě do vztahu pachatel – poškozený vstoupil stát
a pachatele potrestal smrtí.
 V případě otroků se praktikovalo vydání pachatele poškozenému nebo jeho příbuzným
místo poloviny wergeldu, takto byl vydáván i litus → polosvobodný člověk. Druhou
polovinu wergeldu platil ten v jehož ochraně se otrok nebo litus nacházel.
 U wergeldu v zákoníku ještě přetrvávala kolektivní vina:
 PLS 58: De chrene cruda: Dvanáct mužů muselo odpřísáhnout, že pachatel
vraždy nemá na zemi ani pod zemí více majetku, než již odevzdal. Usvědčený
pachatel musel vejít do domu a ze čtyř jeho rohů nabrat do hrsti hlínu. Tuto
hlínu pak, dívaje se do domu, hodil levou rukou za svoje záda na toho, kdo mu
z příbuzných byl nejbližší . pokud ani ten neměl dostatek majetku, procedura
se opakovala s dalšímu příbuznými. Po vyčerpání těchto možností pachatel
čekal, zda mu pomůže někdo cizí (v průběhu čtyř soudních sněmů). Nestalo-li
se tak, byl potrestán smrtí.
 Tento paragraf byl v edici Pippina III. označován jako quod paganorum tempus
observabant (zvyklost pocházející z pohanských časů). Tento paragraf byl vypuštěn až
v karolínské verzi Lex Salica.
 Pokud se někdo chtěl vymanit z příbuzenských pout přísahou. Musel odpřísáhnout, že se
vzdává příbuzenství včetně nároku na dědictví. Před tím nad svou hlavou zlámat čtyři
5
olšové (z olše měly, dle germánské mytologie stvořeni lidé) hůlky a rozhodit je do čtyřech
stran.
Koncily, právo azylu a právo na dar církvi
 Současně s vydání Pactus legis Salicae (neznáme přesné datum viz. výše) byl svolán
koncil do Orleánsu. Na koncilu církev a král Chlodvík vytvořili určité programové
prohlášení:
 Concilia aevi merovingici I, č. 1, s. 2: „Vaše velká starostlivost o víru a péče o
katolické náboženství Vás přiměla k tomu, abyste, smýšleje jako kněz, nechal
na jednom místě shromážditi kněze k poradě o naléhavých otázkách. Po poradě
o Vašich přáních a o otázkách, které jste nám položil, Vám odpovídáme, co se
nám zdá být správné. Jestliže budou naše závěry shledány Vaším rozhodnutím
jako správné, pak souhlas krále a pána posílí jeho vyšší autoritou platnost
závěru kněží.“
 Církev tímto sněmem využila zavedenou germánskou praxi ve scházení se lidu s králem a
tradici tím využila ke svému postavení.
 Církvi šlo zejména o posílení svého postavení ve francké společnosti a státu. Především se
snažila o uznání práva azylu. Toto se církvi na králi podařilo vymoci a právo azylu je
nejenom na vnitřní prostory, ale i na církevní pozemky. Také vrazi, cizoložníci, lupiči a
uprchlí otroci mohou užívat práva azylu.
 Církev vydával uprchlé otroky, jen pokud jejich pán pronesl přísahu, že upustí od
potrestání uprchlíka.
 Církev se snažila sžít se s každodenním životem a chtěla se stát nepostradatelnou. Tato
nepostradatelnost v každodenním životě ji u Franků zajistí větší vliv a práva než jaká by
jim kdy králové dali.
 Po uznání práva azylu se církev snažila o uznání práva na majetek a na dary. Problém
v darování pozemků a jiných věcí církvi narážela církevní tradice na francké právo → u
Franků neměl otec rodiny žádné dispoziční právo s rodinným majetkem. Bylo tedy nutné
prolomit tento obyčej a umožnit odkázat v poslední vůli určitý díl církvi:
 Listina z Angers z konce 6. stol.: „Římské práv o a stará tradice požadují, aby
každý kdo chce ze svého jmění podle vlastního uvážení věnovat něco pro
spásu své duše, k tomu byl oprávněn a aby vše, co poskytne svatým místům a
6
klášterům, nebylo nikdy zapomenuto, nýbrž zůstalo zákonem chráněnou
věčnou památkou.“
 Listina poté obsahovala jméno dárce, označení obdarovaného církevního zařízení a
seznam poskytovaného majetku. K tomuto je připojena věta, která „vyhrožuje“ dědicům,
kteří by tento dar napadli:
 „Kdyby snad někdo z našich dědiců postupoval proti tomuto předávacímu
aktu, který jsme v dobré vůli sepsali pro odčinění našich hříchů, odporoval mu
nebo hledal způsob, jak jej vyvrátit, budiž vyvržen ze společenství katolické
církve, ať propadne věčnému zatracení, a kromě toho ať zaplatí do fisku libru
zlata jako pokutu; tento náš právní úkon nadále zůstane v platnosti, a to
navždy.“
Exkurs o přípustnosti zbožného darování církvi v Lex Baiuvariorum
 Jestliže chce svobodný člověk odevzdat své jmění nebo sebe sama církvi, nechť není
nikomu dovoleno mu odporovat, ať je to vévoda, hrabě nebo jakákoli osoba, nýbrž nechť
je křesťanu dovoleno, aby podle svobodné vůle sloužil Bohu a aby se sám svým majetkem
vykoupil. A kdo chce toto učinit, ať to sepíše v listině a přibere k tomu šest nebo sedm
svědků a tato listina ať obsahuje jejich jména a před knězem, který slouží v daném
kostele, ať ji položí na oltář a tak zůstane vlastnictví tohoto majetku tomuto kostelu
navždy.
 A jestli chce potom nějaká osoba, ten kdo dává, nebo jeden z jeho dědiců, tento majetek
onomu kostelu odejmout, nebo se to někdo odváží učinit, pak nechť nedosáhne cíle, o nějž
se snaží, nechť propadne božímu ortelu a klatbě svaté církve a zaplatí takovou pokutu,
kterou obsahuje listina, a nechť vrátí onen majetek nepoškozený zpět a zaplatí mírovou
daň, jak to stanoví zákon.“
7
Přílohy:
8
9
10