Helena Kurzová: From Indo-European to Latin (The evolution of a morphosyntactic type) John Benjamins Publishing Co., Amsterdam/Philadelphia, 1993; (xvi + 259 ss) Amsterdam sťudies in the theory and history of linguistic science Serieš IV — Current issues in linguistic theory, volume 104 (recense — referát) 0. Kniha zdaleka není historickou mluvnicí latiny, nýbrž zásadním polemickým vystoupením k pojmu jazykový typ a k dosavadním pohledům na vývoj indoevropských jazyku. Českého lingvistu, byť se i nezabývá komparatištikou, zaujme jako doklad o vývoji typologických úvah a proměnách funkčního hodnocení jednotlivých částí gramatiky v domácí jazykovedné tradici. Oproti přístupu přesvědčenému o naprosté služebnosti morfologie a přinejmenším teoretické záměnnosti jejích prostředků, jak jej ve zkratce vystihuje Skaličkův výrok, že "morfologie je nadbytečná", staví se kniha k morfologii jako k autonomnímu systému, studuje jeho dynamiku (uvnitř i v kontextu syntaxe a slovotvorby) a zamýšlí se nad motivací prostředků alomorfních. Kniha je svým obsahem velmi významná, domácímu čtenáři i domácím knihovnám však finančně těžko dostupná. Navíc jde o liber difficilior lectu, neboť argumentační výstavba není vždy náležitě jasná. Volím proto recensi v podobě referátu. Poznámka graficfcá: Latinská slova zaznamenávám historickým pravopisem bez označování délek (nenf-li právě délka předmětem zkoumání) a twz rozliíování polohlásek a/v a i/j. 1. Tradiční komparatistika extrapoluje základní rysy indoevropského (dále jen IE) prajazyka ze stavu starořeckého/staroindického a o latině soudí, že se od předpokládané původní podoby již dosti odchýlila: «nerozlišuje» aorist od perfekta, «ztratila» medium. (Ještě větší odchylku pak představují jazyky baltské, slovanské, germánské.) Domnívám se, že tento soud vychází z reflexe staroindického vývoje od védštiny k literárnímu sanskrtu: v něm skutečně funkčně splynul aorist s perfektem a imperfektem v jediné préteritum, ba dokonce i funkčně splynuly věty aktivní s podmětem, mediální s podmětem a pasivní s opisným konatelem. Helena Kurzová ve své monografii dokládá, že latina není zjednodušením řečtiny, nýbrž že je stejně jako řečtina (a védština a chetitština a tocharština) svébytným vyústěním jistého obecně indoevropského procesu přehodnocování společného výchozího stavu. Klíčem jejího výkladu je proces paradigmatizace, jenž vede od typu derivačné flexívního (d-f, předpokládaný původní IE stav) k typu paradigmatický flexívnímu (p-f, stav doložených starých IE jazyků). Autorka se tak staví nejen proti klasické Schleicherově hypothese o typových proměnách IE prajazyka (izolace aglutinace -* flexe), ale i proti jejím novodobým obměnám, jimž všem je společný tichý předpoklad, že flexe znamená přidávání gramatické informace ke slovu «o sobe», ke slovu «čistě lexikálnímu» a vnitřně nestrukturovanému. Takový předpoklad, tvrdí, není samozřejmý a vnitřní rozbor dochovaných IE jazyků jej vyvrací. Derivačné flexívní typ není jazykem «bez gramatiky*, nýbrž jazykem, který formálně nerozlišuje morfologické prostředky slovotvorby (lexikální derivace) a usouvztažňování (gramatické derivace). Slovo vytváří hierarchicky strukturovaný sémantický komplex informace lexikální i gramatické, a to komplex kumulativní, neaditívní: nikoli "slovesný lexém + aktívum + l.sg", nýbrž "aktivní sloveso v l.sg". Slova se dělí do sémantických tříd, jež se projevují morfémy s gramatickou platností (např. aktivní vs. neaktivní slovesa mají jiné osobní koncovky); distribuce gramaticky relevantních morfémů je naopak podmíněna lexikál-ně-sémantickou příslušností slova (např. životná jména rozlišují nominativ vs, akuzativ, neži- OD INDOEVROPŠTINY K LATINĚ 2 votná znají jedině absolutív). Slova odvozená od téhož základu nevytvářejí systém opozic; slova odvozená týmž morfologickým prostředkem zakládají pouze nesystematické sémantické korelace. Paradigmatický flexívní typ řadí slovní tvary odvozené od téhož základu do jasně strukturovaných kategorií, a to na základě opozic, nikoli segmentace: při dic-o vs. dic-is značí koncovka -o l.sg, při dic-o vs. dic-am, indikatív prézentu. Totožnost morfu není relevantní: při dic-am vs. dic-es značí -am futurum, při dic-am vs. dic-as konjunktiv. Ze systému opozic, ne z morfématické segmentace, zdůrazňuje autorka, vychází relativní analyzovatelnost slova. Je třeba rozlišovat dvě úrovně paradigmatičnosti: morfologické paradigma zadává povinnou sestavu kategorií rozlišovaných uvnitř toho kterého slovního druhu (třeba soubor časů a způsobů latinského slovesa), flekční paradigma zadává formy, jimiž se morfologické projevuje (např. první až čtvrtá konjugace pro prézentní subsystém latinského slovesa). Při přechodu od d-f typu k p-f, kdy se nesystematické morfologické derivace sdružují v systémy opozic, ztratily morfologické prostředky v p-f svou sémantickou motivovanost a staly se čistě formálními; řada z nich je alomorfních. Na jedné straně se mohou původní sémantické kategorie jakožto formálně gramatické rozšířit i na slova, na něž se z prtrfoyu nevzaůevaiv (IE sloveso bylo v d-f bod* aktíroL webe -vh—^tl -jt j— i p-f j# «pnce Atf«s s neaktíva postihuje většinu sloves), na druhé strané mohou do jedné formálne gramatické kategorie fúzovat morfologické rozdíly, jež původně zakládaly samostatné sémantické korelace (kolektivum neživotných jmen bylo ztotožněno s plurálem jmen životných). Jazykový typ vidí autorka v kooperaci prostředků gramaticko-morfologických, lexikál-ně-kategorizačních a syntaktických. Díky sémantické komplexnosti slova v d-f i p-f typu může být \ obu li případech věta bez formální syntaxe, «apoziční», jak říkal A.Meillet: nevyžaduje slovesný predikát a ten, je-li přítomen, nemá formální rekci. Větné vztahy vyplývají z morfologicky vyjadřované sémantiky jednotlivých syntaktických složek, jejichž autonomii zvýrazňuje rozvinutá kongruence. Ve «volném» slovosledu věty se může odrážet její komunikativní perspektiva, nejsme však oprávněni pojímat slovosled jako jazykový znak. Ve svých předchozích pracích autorka často srovnávala řeckou a latinskou větu, dokládajíc na nich rozdíl mezi imanentné sémantickou a formálně syntaktickou strukturou (připomíná to i v 1.3.4.2, s.40). Řečtina je vskutku dobrým příkladem jazyka, který ani v pokročilém p-f stadiu své morfologie nemá výrazně formalizovanou syntax. Ovšem tvrzení (1.3.6, s.42), že k formalizaci IE věty dochází až druhotně v souvislosti s rozvojem myšlení a komunikace, je příliš zkratkovité: stačí jen porovnat myšlenkový přínos Řeků a Římanů. O prodělaném vývoji od d-f k p-f svědčí v klasických jazycích řada morfosyntaktic-kých reliktů: latinská uerba deponentia či perfecto-praesentia představují zbytky původních neopozičních lexikálně-sémantických tříd, jejichž morfologické příznaky se po zúplnění morfologických paradigmat dostaly do rozporu s paradigmatickým významem; řecké sloveso mívá v paradigmatické kategorii aoristu běžně dva až tři různotvary (dosud vesměs sémanticky rozlišitelné), které jsou pozůstatkem původní neopoziční, sémanticky motivované derivace v d-f; latinský «plurál neutra* je jako podmět kongruentní se slovesem v 3.pl, řecký (přes svou morfologickou paradigmatiku lépe zachovávající původní lexikálně-derivační sémantiku kolektiva), se slovesem v 3.sg., přičemž «plurál neutra» (tedy kolektivum) si nadále udržují lat. maskulína iocus, locus, sibilus, řec. oltoq, ôeau.óc,, a-aOpóc,; lat. i další IE nomina heteroclita jako femur (N.sg) vs. femin-is (G.sg) dosud dokládají, že na flexi (v p-f plně gra-matikalizované) se může podílet nejen koncovka (typický prostředek gramatické derivace), ale i kmen (typický prostředek derivace lexikální), neboť d-f stadium nedělilo morfologii na lexikální a gramatickou. OD INDOEVROPŠTINY K LATINĚ 3 1.1 První část knihy objasňuje obecné vztahy d-f a p-f typu v IE jazycích, zbývající dvě části rekonstruují společnou morfologii IE jména a slovesa a jejich zvláštní paradigmatizaci v latině. Výklad se děje na pozadí ostatních starých IE jazyků a potenciálně osvětluje celý IE vývoj: d-f stadium musí obsahovat vše, co je doloženým IE jazykům společné, p-f stadium implicite ukazuje, co se mimo latinu odehrálo jinak. IE j méno vykazuje poměrně jednoduchou morfologickou paradigmatiku a značnou fúzi kořene/kmene a koncovek jakožto gramatických exponentů vždy «pádu» a «čísla» zároveň; jeho d-f stadium lze přímo doložit mnoha morfosyntaktickými relikty z dochovaných jazyků. IE sloveso má paradigmatiku podstatně složitější, leč jeho tvary lze lépe analyzovat v hierarchii lexikální kořen —temporální/modální kmen — osobní/rodová koncovka; rekonstrukce d-f stadia zůstává hypothetická, přímé doklady chybí. Z hlediska syntakticko-sémantického vymezení je pro autorku jméno výrazem primárně referenčním, sloveso primárně predikačním. Jméno směruje ke slovesu, sloveso ke jménu, ale jejich imanentní sémantiky nesplývají. Svou morfologií nevyjadřuje jméno v d-f čistě lexikální referenci, nýbrž komplexní informaci "designát na jiných složkách nezávislý", "jinou složkou postižený" a pod. Tento vztah se na p-f promítne do významu pádů. Ani sloveso se v d-f neomezuje na predikaci čistého «stavu věcí», nýbrž svou lexikálně-morfolo-gickou sémantikou vždy říká "kongruentní referenční výraz je pro stav/děj konatelem, zakusi-telem, trpitelem, nositelem a pod." Tento vztah se na p-f promítne do významu diathese. Sloveso se tedy primárně vztahuje k jedinému jménu a s ním je též kongruentní, rekci nemá; ostatní jmenné participanty ve větě vyjadřují sice svým tvarem, že jsou ve vztahu k jiným částem, onen tvar však není dán «zvenčí» rekcí, ale «zevnitř» imanentní sémantikou «pádu». Přídavné jméno odkazuje ke stejnému designátu jako podstatné, protože však díky své sémantice může odkazovat k designátům, k nimž odkazují nejrůznější podstatná jména, přizpůsobuje se morfologicky svému koreferentu, aby tak vyjádřilo, že jde o dvojitou referenci. Odtud jeho kongruence. Na rozdílu přídavných a podstatných jmen lze v souvislosti s jmenným rodem dobře doložit, co je to morfologická paradigmatizace: rod substantiva je imanentní, neopoziční lexikálně-sémantickou kategorií (prototypický stav d-f), rod adjektiva vychází z morfologických opozic (p-f). Škoda že při syntakticko-sémantickém vymezování základních IE slovních druhů no-men — uerbum (1.3.5, s.41; 2.1.6, ss.59-60) ani nikde jinde v knize se autorka vůbec nevyjadřuje ke kategorii uerba nominalia. Tvrdí-li (1.3.7.1, s.45), že neapoziční vedlejší věta spojková je záležitostí až pozdějšího IE vývoje a vymyká se čistě flexívnímu typu, bylo by nanejvýše přirozené zahrnout do výkladu i paradigmatizaci participií a infinitivů, jakož i problém syntaktické formalizace jimi utvářených syntagmat, doložených od nejstarších IE dob. 2. Předvedu nyní ve svém vlastním uspořádání základní argumentaci H.Kurzové při výkladu latinské deklinace. Kniha uvádí, že d-f neznalo čistě lexikální slova «o sobě», dodává však (2.4.6.1, s.90), že IE morfologický inventář znal i jméno sestávající z holého kmene, jež označovalo designát mimo jakékoli vztahy. U životných jmen se tento casus indefinitiuus s «nulovým su-fixem» uplatnil jako vokatív (řeč. yíyav < yxyavx vs. víyag < yíyoívt-c, Xí>xe vs. Xúxo-c,, lat, lupe vs. iupu-s < lupo-s), u neživotných jako «absolutív», jenž byl pak na p-f úrovni přehodnocen na N/A.sg neuter (řec. to yóvu, lat. genu, mare < *mari). Všem životným jménům jsou společné IE «pádové» sufixy -s, -m, -i, a to ve dvojím akcentové-ablautovém provedení. V knize jsou vyčleněny jako základní a na d-f úrovni interpretovány následujícím způsobem (v závorce stojí, jak se uplatnily na p-f): OD INDOEVROPŠTINY K LATINĚ 4 -s : "samostatný", "individuální", "nezávislý" (-> N.sg) -m : "nesamostaný", "závislý", "postižený" (-> A.sg) -es/os : "samostatný", "individuální", "částečně závislý" (-» G.sg) -om : "nesamostatný", "závislý", "nepostižený" (-* G.pl) -í : "v oblasti zájmu/vlivu designátu" (-* L.sg) -ŕ/ : "namířený/směřující do oblasti zájmu/vlivu" (-» D.sg) Jako okrajový, slabý IE sufíx uvádí kniha -e/-Hj, a to bez sémantické specifikace. Oceňuji originalitu postupu, při němž se pro rekonstrukci d-f stavu sdružují tvary, jež vedly na rozdílné pády. Autorka uvádí (2.4.1.2), že při sémantické analýze IE pádů (řekl bych «proto-pádů») nevychází ani z jejich syntaktického uplatnění, jak se tradičně dělávalo, ani z vnitřní paradigmatiky, jak činily různé štrukturalistické přístupy, nýbrž že seje snaží popsat souborem sémantických rysů. Postrádám vysvětlení, proč použila právě ty, které použila, a jaké jsou mezi nimi vztahy. Sufíx -e/-Hj je homonymní. Uplatňuje se jednak (původně snad jen u jmen životných) jako příznak ne-jednotlivosti, jednak (původně snad jen u neživotných) jako instrumentál. V prvním uplatnění se dochoval ve tvarech duálu (v lat. jen slova duo, ambo, v řec. paradigma-tizován, cf. tgj (pvXaxe), v druhém, v instrumentálu (v lat. paradigmatizován v Abl.sg — původně často s podpůrným -d, v řeč. nedoložen; dodávám, že v litevských o-kmenech je tento sufíx dochován v obou případech: l.sg je homonymní s N/A.du). Sufíx -i lat. neparadigmatizovala a přežívá jen v neproduktivních adverbiálních derivátech typu ruri, domi < domo-i; varianta -ei byla paradigmatizována jako D.sg, cf. domino < domino-ei. Sufíxy -es (-* posesivita) i -om (-* partitivita) daly vzniknout lat., ba IE genitívu. Že první vytvořil G.sg a druhý G.pl, je dáno tím, že posesív se spíš vztahuje k jedinci, partitív k množství (cf. lat. dvojí G uestrum vs. uestri oproti jedinému G tufy. Pro IE «proto-nominatív» (sufix -s) je důležité, že vystupuje v soudech jak kategoriál-ních, tak thetických, takže ani v thetických větách jako ecce, amicus; ecce, amicus optimus; ecce, amicus uenit jej nemůže zastoupit casus indefinitiuus. Všem starým IE jazykům je společné, že jmenné koncovky vyjadřují vždy zároveň a neoddělitelně pád i číslo. Výše uvedené základní d-f sufíxy jsou vůči číslu indiferentní, v p-f morfologii se vesměs uplatnily v sg (o plurálové interpretaci -om jsem již hovořil). Výchozí IE stav zřejmě disponoval dvěma sufíxy, jež souvisí s mnohostí: -e/-H} jako ne-jed-notlivost u životných a -ä/-a jako kolektívnost u neživotných. Oba byly vůči sémantickým rysům "samostatnosti", "závislosti" a "postiženosti" indiferentní: duál ani plurál neutra v žádném IE jazyce nerozlišují N vs. A. Vznik N.pl se sufixem -es vykládá autorka (2.3.2.1, s.71) tak, že k nesingulárovému tvaru na -e, který stál v opozici k proto-N.sg na -s, přistoupil příznak -s : "samostatný", "nezávislý". Upozorňuje však, že IE N.pl mohl vzniknout i bez -s druhotnou sémantizací tvarů, které snad prvotně byly pouze sandhi-ovými variantami nesinguláru, cf. řec. ro> áv6pÚTto> vs. oi ävBptoTToi. To se týká o-kmenů velké části starých IE jazyků, jakož i řec. a lat. á-kmenů; jde nicméně o pozdější inovaci. N.pl na -říje zajímavým případem aditivity morfémů, podobně jako A.pl, jehož koncovka vznikla spojením sufixů -m a -s, aby se opoziční trojúhelník N : A, N : N.pl doplnil protiklady A : A.pl, N.pl: A.pl na čtverec. Morfém -s, který v sg. stál proti -m, se k němu nyní připojuje ve změněném významu coby příznak individuální, autonomní mnohosti. Další plurálové pády (kromě G.pl) vznikají v p-f stadiu jednotlivých IE jazyků nejednotné pomocí různých sufixů, k nimž per analógiám s N&A.pl přistupovalo -s coby příznak plurálu. Nejde OD INDOEVROPŠTINY K LATINĚ 5 přitom o aglutinaci podle vzorce "pád plurálu = pád singuláru + morfém množného čísla". Původní nesingulárnost jakožto "indiferentní nejednotlivost" přežila na okraji IE morfologických paradigmat coby duál, číslo pádově defektívní. Pojednání o deklinaci uzavírá charakteristika flekčních paradigmat latiny (2.5). Zajímávaje myšlenka (2,4,6.2, s.91), že latinské morfologické paradigma spojuje IE tvary, které byly původně specifické pro jména životná (N, A, G, D a L — coby vedlejší složku ablatívu i genitívu) a neživotná (I coby hlavní složku ablatívu). Řecké paradigma totiž obsahuje jedině pády vycházející ze základního d-f inventáře -s, -m, -i, přičemž nerozlišuje D vs. L (-ei vs. -0. * 2.1 Je škoda, že se autorka nijak nevyjadřuje k (/)íž-kmenům (jsou IE téměř universální) ani k ě-kmenům (představují latinsko-baltskou zvláštnost), toliko poznamenávajíc (2.2.1, s.62), že kolektíva na -äí-ä zřejmé vycházejí ze stejného sufixu -eH2 jako ženská abstrakta. Flekční paradigma (/)rí-kmenů je přitom vzhledem k výše popsanému procesu paradigmatiza-ce velice zláštní: A.sg má na -m (oproti absolutívu — sg. neutra, kolektivu — pl. neutra i ne-singuláru — du.), což (/ja-abstrakta řadí k d-f třídě životných, N.sg má totéž paradigma bez koncovky, tedy v absolutívu, což naopak řadí (/)ťi-abstrakta k d-f třídě neživotných. Abychom rozpor odstranili, musíme předpokládat, že se (/)ä-kmeny konstituovaly až v nějakém pokročilejším stadiu p-f vývoje IE jazyků, které na rozlišování životnosti a neživotnosti již nehledělo. Ostatně v chetitštině, nejstarším doloženém IE jazyce (doloženém však jako všechny ostatní už coby p-f typ), (/)a-kmeny zcela chybí. Přijmeme-li navržený předpoklad, získáváme tak nejen silný prostředek relativní chronologie paradigmatizačního procesu, ale i nový vhled do vývoje jmenného rodu. Kniha (2.2) se totiž zabývá pouze typologickou charakteristikou latinské rodové kongruence substantiva s adjektivem oproti maďarštině, svahil-štině a balkánským jazykům. Využiji příležitosti a otázku jmenného rodu rozvedu. Rozlišuje-li autorka při přechodu od d-f k p-f typu dvě úrovně rodových opozic, životný vs. neživotný a mužský vs. ženský vs. střední, je podle mě nezbytné dodat, že tripartitní systém vznikl až vyčleněním (j)á-kme-nů (jejich paradigma, jak jsme viděli, oslabuje opozici živ. vs. neživ.) coby prototypických feminín. (Na tom nic nemění přirozený rod lat. scriba, řec. rcoinrric, sl. vladyka, lit. vaidilá, kterážto slova mohou vykazovat i jisté zvláštnosti ve flekčním paradigmatu, jak vidíme v řečtině, či v pozdějším vývoji některých slovanských jazyků). Jediný starý IE jazyk, který nemá feminínum (chetitština), je také jediný, který nemá {/)<3-deklinacÍ. Podívejme se blíže na paradigmatiku adjektiv a participií. Mají-li základní IE deklinace (kromě (/)A-kmenů) adjektiva, rozlišují jen rod životný a neživotný, jak o tom svědčí řec. o-kmenová kompozita, cf. veóxotoq (živ.) vs. veóxorov (neživ.). Teprve přistoupíTi k nim a-kmenová varianta, můžeme v p-f systému nejen interpretovat životný rod jako maskulínum a neživotný jako neutrum, cf. véo<; (m)- véov (n) — véa (f), ale i reinterpretovat vsókotoc (živ. •* m/f) — vsóxotov (neživ. -* n). Stejný účinek vyvolává paradigmatické propojení o-a d-kmenových adjektiv v litevském naújas (m) -nauja (n) — naujä (f), v lat. nouus (m) — nouum (n) - noua (f). Na rozdíl od řečtiny (i lit.) nedoplňuje latina (/)í2-kmenovými podobami další adjektiv-ní paradigmata. Přestože má H-kmenová substantiva (IV. dekl.), ztratila w-kmenová adjektiva, která se, doplněnayä-kmenovými feminíny, dobře udržela v řec. ylvytvc, (m) — yXvxú (n) — yXvmia (f), lit. skanús (m) — skanu (n) — skáni (f). Lat. adj. III. dekl. (i-kmeny a kon-sonantické kmeny) jsou dvourodá, rozlišujíce životnost (m/f) vs. neživotnost (n). To platí nejen o dvojvýchodných (N.sg leuis— leué), ale i jednovýchodných, která systematicky rozlišují OD INDOEVROPŠTINY K LATINĚ 6 N.sg homo felix — tempus felix vs. A.sg hominem felicem — tempus felix vs. N.pl homines felices — temporafelicia. Lat. III. deklinace nesystematicky rozšiřuje rodovou dvojici m/f vs. n o zvláštní tvar pro rod mužský (!), cf. acer (m) — acris (f) — acre (n), celer (m) — celeris (f) — celere (n), saluber (m) — salubris (f) — salubre (n) vedle salubris (m/l) — salubre (n). Toto rozlišení se ve flekčním paradigmatu týká jedině N.sg a je z IE hlediska zcela neobvyklé. Nesystematičnost v řec. přechylování je jiného druhu: adjektíva d/t-kmenů jsou pouze dvojvýchodná, participia však trojvýchodná, cf. t\>xa9K (m/f) — euxapi (n) vs. TtEcpuxcóc; (m) — zro\ x(k (tu — Kscpuxuia (f); /t-kmenová adjektiva jsou vesměs dvojvýchodná, existují ale i troj východné příklady, cf. äppnv (m/f) — äppev (n) vs. TÉpnv (m) — lépev (n) — répeiva (f) < xepev-ja, oáxppcov (m/f) — awcppov (n) vs. (j.éAa<; (m) — \izkav (n) — péAaiva (f) < (ieXav-ja; s-kmeny jsou jenom dvojvýchodné, cf. úyir|<; (m/f) — úvii<; (n). Všimněme si ještě rozdílu v morfologickém mechanismu přechylování: lat., řeč. i lit. tvoří feminína k (/')o-kmenům tím, že thema -