177 KAZATEL ÚVOD KNIHA KAZATEL patří v hebrejském kánonu též do třetí, nej-mladší části, které se říká Spisy (ketúbím). V nich pak je zařazena mezi pětici knih, zvaných 'sváteční svitky' (megillót): Píseň, Rút, Pláč, Kazatel, Ester. Jsou seřazeny podle hlavních svátků roku počínajíc jarní rovnodenností. Při nich byly čteny: Píseň o velikonocích (p§sach), Rút o svátcích týdnů, letnicích (šabu£ót), Pláč při památce zničení jeruzalémského chrámu, 9. den měsíce áb f v srpnu), Kazatel o svátcích stánků (sukkót) na podzim a Ester o svátcích losů (púrím) na konci zimy. Slavnost stánků (Lv 23,34—36.39—43 Dt 16,13—15), trvající osm dní, byla radostným závěrem sklizně (zejména vína) a díkůvzdáním za ni. Vedle toho se časem stala též radostně vděčnou připomínkou Boží péče o lid bydlící ve stanech na cestě pouští z Egypta do země zaslíbené fsr Neh 8,13—18 J 7,2.14.37). Poselství knihy mocně připomíná poutnictví Božího lidu a pomíjivost člověka na zemi. Slovník i větná skladba ukazují k pozdní době vzniku knihy. Někteří badatelé se dokonce domnívají, že autor knihy sice psal hebrejsky, ale myslel aramejsky (Margoliouth), anebo že kniha byla nejdříve napsána aramejsky a pak teprve přeložena do hebrejštiny (Zimmermann). Proti tomu mluví ovšem skutečnost, že hebrejština rázu knihy Kazatel byla řečí kum-ránského společenství ve 2. st. př. Kr. (Muilenburg, podle Hertzberga, 29). Z té doby se tam zachoval i zlomek knihy Kazatel (ve čtvrté jeskyni, 4Q). Proto se obecně soudí, že kniha vznikla nejspíše ve 3. st. př. Kr. Za místo vzniku pokládají někteří Alexandrii pro egyptský kolorit výroků a ráz mudrosloví. Avšak důraz na sídlo svatyně (Jeruzalém, 4,17 [ = 5,1 K J) a zřejmé připomínky palestinského způsobu života (rolnictví k.ll a 12) mluví spíše pro Palestinu (Halier, 48). 178 Kaz 1,1.2 O poslání knihy se mínění různí. Nezřídka se v ní spatřu-je jen 'velepíseň skepse' (básník H. Heine). Hieronymus v ní hledá radu k útěku z porušeného světa. Luther učí vidět v ní návod k pravému užívání světa a dobré zrcadlo podané zvláště knížatům. Měl ji rád i Kierkegaard, snad pro její učení o člověku: Před svým Stvořitelem a Pánem všeho je člověk jen prchavý ranní opar (H. h§bgl == pomíjivost; 37 x v celé knize, sr Jk 4,14: život je pára). Kniha však nehájí a nehlásá fatalis-mus, osudovost, nevyjadřuje beznadějný pesimismus, ale střízlivý realismus víry, zápasící o pravou jistotu života. Ohlašuje pomíjivost a z hlediska věčnosti nicotnost všeho, co člověk má i co je, aby nebylo povýšeno to, co je služebné, na hodnoty věčné. Učí nalézat jediný pevný základ života v Bohu, oslavuje a chválí naprostou Boží svrchovanost a slouží tak člověku k nalezení počátku moudrosti (Kaz 12,13n). Plným právem ji tedy synagóga zařadila jako bohoslužebnou četbu na předělu roků, kdy při pohledu nazpět si člověk uvědomuje pomíjitel-nost svého snažení a chápe, že trvalou hodnotu má jen to, k čemu se přizná sám věčný Bůh. 1. PROLOG a) Nadpis knihy 1,1 1 1 Slova Kazatele, syna Davidova, krále a v Jeruzalémě. a -f Izraelského, Cľ (sr v.12). (1) v.12 Nadpis přiřazuje knihu Kazatel bezprostředně ke knize Přísloví (sr Př 1,1). Jejímu autoru je v ní připsáno i 'množství příslovť [mešálím Kaz 12,9, srPř 1,1 10,1; lKr 5,12 [ = 4,32K]). Rozdíl j;e v tom, že v celé knize není užito jména Hospodin a pisatelovo jméno je zahaleno do participia ženskéhoi rodu qóh§l§t, doslovně Svolavatelka, shromažďovatelka. Septuagin-ta překládá maskulinem ekklésiastés; vychází přitom z řecké- Pomíjivost, samá pomíjivost 179 ho překladu hebr. qdhál > ekklésiá = církev, Vulgáta přejímá titul řecký, který Hieronymus převádí do latiny jako concio-nator (< concieo = shromáždit, svolat]. Hebrejské participium feminina se dnes vysvětluje tím, že vyjadřuje i stálý úřad a povolání a že tedy výraz qóh§l§t označoval muže, který shromáždění vedl. (Sr sóf§r§t vlastně = písař, v Ezd 2,55 Neh 7,57 jako vlastní jméno, nebo pófcgrgí, v Ezd 2,57 Neh 7,59 jako vlastní jméno). Výraz qóh§l§t vyskytuje se 7x, jen v této knize, většinou bez členu (l,ln.l2 7,27 12,9n], jednou se členem (12,8). Dřívější teologové chápali toto nezvyklé femininum jako náznak toho, že tu ústy Kazatelovými mluví Boží moudrost (sr Kv). Krycí jméno je blíže určeno označením: syn Davidův, král v Jeruzalémě nebo král nad Izraelem v Jeruzalémě (1,12). Může být míněn jedině Šalomoun. Mudřec, který tuto knihu sepsal, nechce být pokládán za krále Šalomouna, touží však, aby mu věhlas Šalomounův zjednal sluch i úctu. Starověk v takovém anonymním připisování děl slavným osobnostem neviděl podvrh. Nepřímé označení 'syn Davidův'^ které později v poexilní době stále více nabývalo významu mesiášského titulu, chce zřejmě zdůraznit, že základní zvěstí knihy je naděje a jistota zakotvená v Bohu uprostřed všech časných nejistot a proměn. b ) Námět knihy 1,2 2 b Pomíjivost, samá pomíjivostb, řekl Kazatel, bpomíjivost, samá pomíjivostb, všechno pomíjí0. b-b Marnost nad marnostmi, K podle O' [mataiotés...) a V [vanitas). Podobně v celé knize. — c (je) marnost, K. (2) Kaz 12,8 :Ž 39,6 144,4 R 8,20 Pětkrát opakovaný výraz 'pomíjivost4, hebrejsky h§b§l [mataiotés, 0\ vanitas, V, marnost, K) obsahuje hlavní motiv celé knihy. V hebrejštině znamená závan větru, nebo- opar či lehkou mlhu. Proto se jím ve SZ označuje vše, co má v sobě Ustavičný koloběh věcí 181 se zase vracejí k novému koloběhu. 8 Všechny věci jsou tak únavné, že se to ani nedá vypovědět; nenasytí se oko viděním, nenaplní se ucho slyšením. 9 Co se dálo, bude se dít zase, a co se dělalo, bude se znovu dělat; pod sluncem není nic nového. 10 Je něco, o čem lze říci: Hleď, to je cosi nového? I to bylo v dávných dobách, které byly před námi. 11 Nelze podržet v paměti věci minulé; a ani budoucí, které nastanou, nezůstanou v paměti těch, kteří budou potom. d-d vztahuje O' ještě na slunce (v.5). (3) Kaz 2,22 : 3,9 (4) Z 90,3; :Z 104,5 119,90 (5) :Z 19,7 (6) :J 3,8 (7) :Jb 38,10 Ž 104,8n (8) Pr 27,20 Slovem 'užitek' překládá se hebrejský výraz jitrón. Je-li to termín přejatý z kupecké mluvy (tak Gordis), šlo by o obvyklé hodnocení práce a života: Co z toho člověk má? (sr 3,9). Také druhý hlavní termín verše f'-m-l) je pro knihu typický (34x v různých tvarech). Vyjadřuje pachtění, lopotu, dřinu (Dt 26,7), útrapy (Gn 41,51), bídu (Sd 10,16) a různé těžkosti (Iz 10,1), tedy trpký úděl člověka na zemi (2 90,10). Vazba 'pod sluncem* (29x) přichází jen v této knize. Jest obměnou jinde běžného obratu 'pod nebem' (Kaz 1,13 2,3 3,1) a zahrnuje celý svět, celou zemi, na niž slunce svítí a kterou člověk obývá. 4 Člověk dostal zemi jako dobrý dar (Ž 115,16). Má ji obdělávat, naplnit a opanovat (Gn 1,28). Ale tento vladař je oproti zemi náramně pomíjivý. Přichází a odchází generace za generací, zatím co země trvá od nepaměti a do nedohledna. Člověk, ustanovený pán země, má ve srovnání s ní jen jepicí život. Má tento koloběh lidského rodu smysl? Pisatel jako by přejímal staroorientální pojetí věčného koloběhu bez počátku a konce, bez hříchu, soudu i milosti, stálé vznikání a zanikání, opakování do nedozírna, 5 Podobný koloběh je tu i u tří přírodních mocností: slunce, větru a vody. Spolu se zemí odpovídají čtyřem živlům 182 Kaz 1,3—11.12—18 (země, oheň, vzduch a voda). Nejlépe je vidět koloběh u slunce podle tehdejší geocentrické představy. Vykonává pravidelnou, přímou dráhu jako živá bytost. Žalmista přirovnává jeho východ k vycházení ženicha z komnaty a jeho běh k běhu junáka [Ž 19,6). Návrat ze západu na východ si starověký Orient vysvětloval mýtem o noční cestě přes podzemní moře člunem. Místem, k němuž dychtivě tíhne, je míněna komnata nočního odpočinku. 6 K povaze větru patří točení, pohyb v kruhu. Zatímco slunce vychází a zapadá na jistých místech a běží po přímé a určené dráze, vítr je zcela nevypočítatelný. Hned vane na jih, hned zas k severu, pak se opět obrací. Nelze v něm nalézt žádný řád. A tato jakoby libovolná a lidmi neurčitelná povaha větru je pozadím Kristova příměru: „Vítr vane kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam jde" (J 3,8). Podobně svrchovaný je Boží Duch. 7 Skutečnost, že se moře ani všemi řekami nepřeplní, vysvětloval si i dávný orientálec ustavičným koloběhem vody. Předpokládal návrat vody podzemním nebo nadoblačným oceánem (sr vk Gn 1,7 7,11). 8V.8 připouští dvojí překlad i výklad: a) Všecky ty věci jsou únavné (nebo: nesnadné), rozumí se věci, o kterých se před tím vypovídalo, b) Místo Věci* lze přeložit 'slova*: Všecka ta slova (t. mluvení) unavují, neboť se jimi stejně nevyjádří jádro věci. Zastánci tohoto druhého pojetí (Hertzberg, Galling, Gordis, Lampartner) tvrdí, že prý se více hodí k druhé části verše a že množné číslo výrazu dábár {— slovo nebo věc) se v knize Kazatel užívá napořád ve smyslu 'slova* ne Věci*. Jen v jednotném čísle se střídá obojí význam 'slovo* i Věc'. Dovolávají se i hebraisty Perlesa, který překládá: Všecka slova selhávají, nejsou s to vystihnout a tím zvládnout svět, vše obsáhnout a uvést v řád. Jiní překladatelé se však drží tradičního tlumočení: věci. Míní se všecko dění na zemi, v dějinách i v přírodě. 9n Tvrzení, že nic není nového na zemi v přírodním dění ani v lidské činnosti, zdánlivě odporuje starozákonnímu myšlení (sr Nu 16,30 Iz 43,19 65,17 Jr 31,22 aj.). Pisatel se však dovolává běžné lidské zkušenosti, která nevnímá Boží slitování 'nové každého jitra' (Pl 3,23). Co je před očima, to se ovšem opakuje a vrací v dějinách jako v přírodě. Ačkoli vznikají nové druhy a odrůdy v říši květeny i zvířeny, ačkoli člověk vynalézá a vyrábí stroje, o jakých se před lety nikomu Nic nového pod sluncem 183 ani nesnilo, v rození a umírání, v lásce a nenávisti, v míru a válce není pod sluncem nic nového. llri Minulost a budoucnost, jež nevstoupí do lidské paměti ani do vzpomínek, je možno chápat nejen jako začátek stvoření a eschatologickou budoucnost Božího království, ale i jako běžný život, ve kterém člověk prožívá vyměřenou chvíli, umírá a vzpomínka na něho zaniká. Určité události je možné připomínat slovy anebo viditelným pomníkem. Jestliže připomínány nejsou, jako by neexistovaly. Co bylo i co bude, ztrácí se tedy v koloběhu a v zapomenutí; připomíná říši ticha, jíž jako by se podobal tento život plný plahočení. * 2. KAZATELOVO SEBEZPYTOVÁNÍ a} Hledání moudrosti 1,12—18 12 Já Kazatel, jsem byl králem nad Izraelem v Jeruzalémě, 13 e Předsevzal jsem sie, že moudře propátrám a prozkoumám vše, co se pod nebem1 děje. Úmornou lopotu uložil Bůh lidským synům, a tak se lopotí. 14 Viděl jsem všechno, co se pod sluncem děje, a hle, to vše je pomíjivost a ä honba za větrem». 15 Co je pokřivené \ nelze napřímit, a čeho se nedostává \ nelze spočítat. 16 Rozmlouval jsem se svým srdcem: Hle, nabyl jsem větší a hojnější moudrosti než ti všichni, kdo byli v Jeruzalémě J přede mnou, mé srdce nabylo mnoho moudrosti a vědění. 17 e Předsevzal jsem sie, že poznám k moudrost, poznám i ztřeštěnost a pomatenostk. Poznal jsem však, že i to je s honička za větrems, 18 neboť kde je mnoho moudrosti, je i mnoho hoře1, a čím víc vědění, tím víc bolesti. 184 Kaz 1,12—18; 2,1—11 e'edosl. přiložil {dal] jsem své srdce k [v.13.17 aj.). — f sluncem, P T V [< š§mgš místo šámajim, H.). — g-S trápení ducha, K < 0' V (v.14.17 aj.J. — H0 lidech, V (sr v.l5b). — i hlupáky, V. — i tak O' P T V (sr 2,7); dosl. nad Jeruzalémem. — k'k moudrost a poznání, podobenství a umění, O'; moudrost a učení i omyly a hloupost, V. — 1 poznání, O'. (12) v.l (13) :Kaz 3,10 Gn 3,19 (14) Kaz 2,11,17.26 4,4 6,9 (15) Kaz 7,13 (16) : IKr 3,12 5,10 (-4,30 K) 10,7.23; Kaz 2,9 (17) Kaz 2,12 7,25 12 Pisatel knihy znovu představuje hlavní postavu a klade důraz na její královskou hodnost. Král totiž představoval vtělenou moudrost. Šalomoun pak byl Jejím typem (IKr 3,28 5,14 [ = 4,34 K]). Někteří vykladači se pozastavují nad slovesným stavem (byl jsem = häjítí, H.) a ptají se, zda Šalomoun králem 'byť a být snad přestal, o čem bible neví (IKr 11,42). Avšak je legenda, že byl pro své hříchy zbaven trůnu a kajícnicky musel putovat zemí, než směl opět na trůn dosednout. Na rozdíl od úvodní věty (1,1) přidává tu podání jméno lidu, jemuž vládl: Izrael. Je to vyznavačské jméno, připomínající Jákoba po jeho vítězném zápasu (sr vk Gn 32,29 [ = 28K]). Označuje lid postavený do boje, v němž obstojí Jen kvůli Bohu, který za svůj lid bojuje (Ex 14,14). Smyslem Božího boje je pokoj symbolizovaný zde Městem pokoje — Jeruzalémem. 13n Nejprve si Kazatel určuje úkol: přezkoumat a zhodnotit vše, co bylo kdy na zemi vykonáno, rozumí se vykonáno lidmi. Toto úsilí by se dnes pokládalo za vrchol lidské činnosti, ale Kazatel je nazývá 'úmornou lopotou', kterou Bůh člověku uložil. Poprvé je zmíněn Bůh, a to obecným označením ['Hohím). Nikde v této knize není jmenován 'Hospodin'. 15 Zcela bez hodnoty jsou činy zlé, jež nelze napravit. Pokřivení (H. (-v-h) přisuzuje SZ srdci (Př 12,8) a cestám člověka, který zapomene na Hospodina (Jr 3,21). V Palestině se prý dosud říká: Psí ohon zůstane křivý (zahnutý), i když psa biješ, jak chceš. Může ovšem být za tím i vědomí o nenapra-vitelnosti pošetilce a hlupáka (Př 27,22), před nímž je lépe mlčet (Mt 7,6) anebo mu odpovídat na jeho úrovni (Př 26,5). Co chybí (H. c/i-s-r), nedá se spočítat (např. chléb, 2S 3,29; peníze, 2Kr 12,11). Snad jde o přísloví podobné našemu: Kde nic není, ani smrt nebere. Lidské snažení honba za větrem 185 Aby pisatel vyjádřil nesmyslnost naznačeného počínání užívá ve v.14 poprvé obrazu o honbě za větrem {re'ůt rúach). Lapání větru do dlaní a honba za ním jsou stejně nesmyslné jako opatrování a pasení větru (i tak se dá přeložit hebrejské r--h}\ sr úsloví o pytli blech nebo pohádku o- pasení zajíců. Reformační překlady odvozují patrně podle Vulgáty první slovo od rJ- > trápení (ducha, K; v hebrejštině duch i vítr = = rúach). 16-is y samomluvě připomíná pisatel vlastní zkušenost Šalomounovu: Byl obdarován moudrostí nad všechny dávné jeruzalémské krále a mudrce, např. Malkí-sedeka (Gnl4,18nn). Moudrostí rozumí se schopnost rozeznat dobré od zlého a podle toho rozhodovat, např. při soudu (IKr 3,9.28). Biblické podání k ní o-všem u Šalomouna počítá i znalost přírody, kterou spojuje bezprostředně s jeho dílem poetickým (IKr 5,10—13 (^4, 30—33 K]). Jako protějšek moudrosti staví pisatel ztřeštěnost a pomatenost. První termín vyjadřuje bláznivé počínání sebejistých (Z 5,6 75,5) a bludařů (Iz 44,25 Jb 12,17) i modlářů (Jr 50,38). Druhý termín označuje ztrátu soudnosti (1S 13,13), jaká postihla i Davida, takže zhřešil (2S 24,10). Ač je tedy naprostý rozdíl mezi moudrostí a pošetilostí, došel Šalomoun k závěru, že toto rozpoznání nepřináší člo-věku blaženost. Čím více vědění, tím více bolesti, čím hlubší poznání, tím větší utrpení. Čím více kdo ví, tím víc poznává, jak málo ví (Sokrates: Vím, že nic nevím). b J Hledání blaženosti 2,1—11 1 Rekl jsem si v srdci: Nuže, teď to zkusím s radovánkami, a pomějia se dobře. A hle, také to je pomíjivost! 2 O smíchu jsem řekl: Je to ztřeštěnost, o radosti pak: Co to provádíš? 3 Usmyslil jsem si, že své tělo osvěžím vínem, 186 Kaz 2,1—11 ačkoli mé srdce tíhne k moudrosti, a že se chopím té pomatenosti, dokud nezjistím, co dobrého pod nebemb mají lidští synové z toho. co konají ve vyměřených dnech svého života. 4 Podnikal jsem velkolepá díla, postavil jsem si domy, vysázel vinice, 5 založil si zahrady a sady a v nich vysadil kdejaké ovocné stromoví, 6 zřídil jsem si i vodní nádrže pro zavlažování lesních porostů. 7 Nakoupil jsem sic otroků a otrokyň a měl jsem i doma narozenou čeleď, stád skotu a bravu jsem měl víc než všichni, kdo byli v Jeruzalémě přede mnou. 8 Nahromadil jsem si také stříbro a zlato a zabral i vlastnictví králů a krajin; opatřil jsem si zpěváky a zpěvačky i rozkoše synů lidských, milostniced. 9 Stal jsem se velikým a předčil jsem všechny, kteří byli v Jeruzalémě přede mnou; nadto při mně stála má moudrost. 10 V ničem, co si žádaly mé oči, jsem jim nebránil, svému srdci jsem neodepřel žádnou radost a mé srdce se radovalo ze všeho, za čím jsem se pachtil, a to byl můj podíl ze všeho mého pachtění. 111 pohlédl jsem na všechno, co bylo mýma rukama vykonáno, na své klopotné pachtění, a hle, všechno je pomíjivost a e honba za větreme; a žádný užitek z toho pod sluncem není. a<^V; :: 2.os.} H. (osloveno srdce). — b pod sluncem, O' P V. — ctak P. — dtak dnes většinou < šiddä vešiddót, H.; číšníka a vinné konvice, O' (podle jiných: a číšnice); konvice a číše k podávání vína, V; potrubí vedoucí teplou i studenou vodu, T; nástroje muzické rozličné, K. ~ e-e (v.11.17.26) sr k. 1 p. g-g (2) : Kaz 7,6 Př 14,13 (3) : Kaz 1,17 :: Př 31,4 (8) : lKr 9,28 10,10n (9) lKr 10,23 Kaz 1,16 (10) : Kaz 3,22 5,18 (= 19 K) Kde najít naplnění života? 187 1-3 Kazatel nenašel naplnění života v množství vědomostí ani v hloubce poznání. Rozhodl se tedy objevit je v radovánkách. Výraz pro 'radost* označuje veselí hlasité, hlučné, jaké bývá při slavnostech. O dobru je tu řeč ve významu štěstí a blahobytu, dostatku příjemných věcí. V podstatě jde o vše, co se líbí a je příjemné smyslům, zraku (Gn 6,2), chuti (Gn 3,6) i čichu (Iz 39,2). V takových zážitcích však Kazatel shledal jen pomíjivou bezcennost. Smích mu je 'ztřeštěnostť [sr 1,17), a radost bláhovostí. To je již jeho konečné hodnocení, třebaže uvedené hned na začátku. Kazatel jako vyzvedač (H. t-v-r zde = usmyslil jsem si, dosl. vyšpehoval jsem; sr Nu 13,2.16n [ = 3.17n K]) Kaz 7,25) se vydá prozkoumat neznámé oblasti: Okusí, jak víno rozveseluje srdce (2 104,15) a jak umí zbavovat člověka masek. Nechce ovšem opojení propadnout. Moudrost má nadále zůstat vůdkyní jeho nitra (H. n-h-g = hnát, vést, zde: přikloní se; sr Ex 3,1 2Pa 25,11). Chce vyzkoušet, co je dobré (ITe 5,21). 4-6 Nad tyto pochybné a jepicí zkušenosti postavil však král slávu budovatelské a umělecké práce. Zdárné, čisté dílo rozhoduje o ceně života. K vznešenosti panovnického rodu patřilo stavět nádherná sídla. 'Domy' nutno rozumět obytné paláce (lKr 7 sr Jr 22,13nn), sloužící k pohodlí urozených a k reprezentaci. Královské 'zahrady* (2Kr 25,4 Jr 52,7 Neh 3,15) jsou v hebrejštině označeny týmž výrazem jako zahrada v Edenu (H. gan, Gn 2,8) a spolu s nimi jsou perským slovem jmenovány lesy [pardes > paradeisos, O' > ráj; sr Neh 2,8). Jimi je možno rozumět umělé parky se vzácnými a cizokraj-nými stromy. Člověk usiluje zřídit si na zemi ráj skvostnými, stinnými, ruchu a shonu vzdálenými oázami. Vodní nádrže patří na východě k nezbytnostem zahrad. Jsou to ne tak 'rybníky* (K) jako spíše zavlažovací reservoáry. Ze jich bylo víc, dokládá prorok Izaiáš [7,3: hořejší, 22,9: dolní, 11: starý). 7-11 Po vylíčení budovatelského králova díla vypočítává Kazatel bohatství Šalomounova dvora. Patří k němu předně služebnictvo a dobytek (pospolu i v Ex 20,17). Stříbra, bylo v čase Šalomounově tolik, že se příliš necenilo (sr lKr 10,21). Všecko vzácné bylo zhotoveno> ze zlata. Poklady, které nashromáždil, se připisují nejen obchodu a darům (lKr 10,22.25), ale i rozšíření říše a podrobení sousedních králů a krajin Davidem (2S 8) a porobení domorodého obyvatelstva Šalomounem (lKr 9,20n). A nemůže chybět právě u Šalomouna ani vybavení 188 Kaz 2,1—11.12—17 početným harémem (lKr 11,3 :: Dt 17,17). Hudba a zpěv patří k potěšení králů neméně než milostnice, odalisky. Nejistý je překlad závěru v.8: šidda vešiddót. Tato vazba přichází totiž jenom na tomto místě a mínění o ní se různí: Kraličtí v souhlase s anglickým a Lutherovým překladem v ní vidí 'nástroje muzické rozličné', kdežto Septuaginta a Vulgáta v ní hledají 'vinné džbány a poháry*. Dnešní vykladači myslí spíše na Šalomounův harém, kterým na sebe přivolal soud (lKr 11), a poukazují na souvislost mezi výrazy šiddä a sad [ženský prs), případně akkadským šudadu (milovat), arab. sajjidatun (paní, velitelka) nebo španělsko-arab. sitt (kuběna) a ugarit. št (paní). Jde tedy patrně 0 odalisky či milostnice. Spojení sg a pl téhož slova naznačuje množství. 1 Kraličtí to v poznámce připouštějí: „což rozličně vykládají až i na zajatou a zajaté, t. ženského pokolení krásnější vybrané, vedle dovolení zákona, 5. Mojž. 21,11; čehož příklad Soud. 5,30" (Kv). Celým tímto výčtem dvorského přepychu jako by chtěl Kazatel říci: Ochutnal jsem nad jiné mocné a bohaté všeho, co člověk ochutnat může. Popásl jsem oči na krásách světa a dopřál svému srdci i tělu všech potěšení. Ale když jsem zhodnotil své úsilí o radostný a naplněný život, shledal jsem pomíjivou nicotnost v tom ve všemr Ani blahobyt a jemné rozkoše ducha nenasytí lidské srdce. Nadbytek všech dobrot není zárukou štěstí. Ráj; si nelze vytvořit. Pravá radost se nedá koupit ani jinak získat. Je darem božského Dárce, od něhož jsou i dobré dary přírody. Všechno přijímat ze štědré ruky dobrotivého Boha, radostně a vděčně, to dává smysl i lidské lopotě (v.24). c J Týž úděl všech 2,12—17 121 pohlédl jsem a viděl moudrost i ztřeštěnost a pomatenost. Jaký člověk g f nastoupí po králif, jehož si ustanovili předtím §? 13 Shledal jsem, že moudrost nese více užitku než pomatenost, jako světlo dává větší užitek než tma. Moudrost a ztřeštěnost 189 14 Moudrý má v hlavě oči, kdežto hlupák chodí ve tmě. Avšak i to jsem poznal, že týž úděl potká oba dva. 15 V srdci jsem si řekl: Co potkává hlupáka, potká i mne. Naě jsem tedy byl tak nadmíru moudrý? A v srdci jsem usoudil, že i to je pomíjivost.h 16 Vždyť po moudrém ani po hlupákovi nezůstane památka navěky; všechno, co bylo, bude v příštích dnech zapomenuto. Moudrý umírá stejně jako hlupák. 17 Pojal jsem nenávist k životu, zošklivilo se mi, co se pod sluncem děje. To vše je pomíjivost a e honba za větreme. f-f bude následovat rady, O*. — s^S aby mohl následovat krále, svého ucinitele? V. — h + neboť nadbytečně mluví blázen, O'. (12) :Kaz 1,17 7,25 (14) : Př 17,24 Kaz 8,1; Ž 49,11 Kaz 9,2n 12n Kazatel se vrací k otázce rozdílnosti moudrosti a pošetilosti (sr 1,17), aby si ověřil vlastní životní zkušeností, jak moudrost předčí hlupáctví. Odpověď bude jednoznačná. Prvním protikladem moudrosti je druh opilosti, jakým opájel Bábel pronárody {H. h-hl, ztřeštěnost, Jr 51,7), druhým pak bláznovství, jakého se dopustil David, když dal sčítat lid (H. s-k-l, pomatenost, 2S 24,10). Rozdíl je naprostý asi jako mezi dnem a nocí (Gn 1,5). K noci patří dílo temnoty, zášť a zrada (srlK 11,23), ke dni pak činy světla, práce a služba (J9,4). Pieklad druhé části verše 12. je nesnadný. Tápou i reformační překlady. Kraličtí ji dávají do závorky: „Nebo co by člověk (spravil), chtěje následovati krále? To, co již (jiní) spravili." A v poznámce vykládají: „Jakoby řekl: nemůže prostý Člověk tak mnohých věcí zkusiti a zvěděti jako já král, který zvláštní i moudrostí i zbožím a velikou mocí od Boha obdařen jsem." Z téže tradice vychází starý anglický překlad: „Neboť co (může dělat) člověk, který přichází po králi? (Jen) to, co již bylo uděláno." Jinak přeložil Luther: „Neboť kdo ví, jaký to bude člověk, který přijde po králi, kterého si dříve byli vyvolili." V poslední revizi zní text: „Nebo co bude dělat člověk, který přijde po králi? To, co už se dávno dělalo."' (Lr). Pisatel jako by měl na mysli Šalomounova syna, nemoudrého Recha-beama, jenž dal na pošetilou radu mladíků (lKr 12). 190 Kaz 2,12—17.18—23 "nVýrazy 'úděl* (Kraličtí: příhoda) a 'potkávat' maji v hebrejštině týž kořen [q~r-h), který označuje setkání osob (Ex 3,18 Dt 25,18) nebo vše, co člověka potká, ať už v minulosti (Gn 42,29) či v budoucnu (Gn 44,29 Iz 41,22). Někdy je v něm přídech nahodilosti (1S 6,9 Rt 2,3), jako právě v této knize (sr 2,14 9,2.11), kde se však vyskytuje ve spojitosti se smrtí (3,19 9,3). Tak i na tomto místě Jde o týž úděl smrti pro hlupáky i pro mudrce. Moudrý člověk žijte se zřetelem ke konci věcí i života. Nedbá-li i jepicí potěchy zdejšího živobytí, měl by mít aspoň konec života slavnější. Tak to vidí i žalmista (Z 37,37). Často ovšem právě moudří mají nejen život strastiplný, ale i jeho konec nad jiné bědný. Proto apoštol učí křesťany, aby svou naději upnuli k věku příštímu (1K 15,19n). Kazatel se však ptá: Má smysl být moudrý?! 16 Kazatel problematizuje i obvyklou útěchu, že po moudrém aspoň zůstane pomník pravého* života. Jako by odpíral výroku knihy Přísloví o^ spravedlivém a svévolníku (Př 10,7). Kazatel ví, že je lepší dobré jméno než výborný olej (Kaz 7,1). Ví však také, že mezi lidmi je všechno dočasné, i sláva dobrého jména. Naznačuje, co jednou řekne naplno Prorok nad proroky: „Neradujte se z toho*, že se vám podrobují duchové; radujte se, že vaše jména jsou zapsána v nebesích" (L 10,20). 17 Výkřik „Pojal jsem k životu nenávist" zdá se odporovat všemu, co o životě a vztahu k němu vypovídá biblické svědectví. Život j|e dobrý Boží dar (Gn 2,7). Je ovocem moudrosti (Př 8,35). Zášť k moudrosti je průvodkyní smrti (Př_8,36), Člověk má nenávidět, co přináší smrt, tj. hřích a lež [Z 97,10 Př 8,13). Ani Jób se neodváží užít tak silného výrazu, když mluví o svém životě (Jb 9,21). U Kazatele je ovšem nutno vzít v úvahu, že slovem 'život* zde vlastně označuje to, 'co se pod sluncem děje*, tedy i všechnu 'ztřeštěnost a pomatenost'. d) Nehodný dědic 2,18—23 18 Pojal jsem v nenávist všechno své klopotné pachtění pod sluncem, neboť jeho plody zanechám člověku, který bude Všechno připadne dědici 191 po mně. 19 Kdo ví, bude-li moudrý nebo pomatený, přesto se však zmocní všeho, čeho jsem se při své moudrosti pod sluncem klopotně dopachtil. Také to je pomíjivost. 20 Odvrátil jsem se od toho se srdcem plným zoufalství nad vším svým klopot-ným pachtěním1 pod sluncem. 21 Některý člověk se pachtí moudře, dovedně a prospěšně, , ale musí svůj podíl předat člověku, který se s tím nepachtil. Také to je pomíjivost a prašpatná věc. 22 Vždyť co má člověk z veškerého svého pachtění, z honičky za žádostmi svého srdce, z toho, jak se pod sluncem pachtí? 23 Všechny jeho dny jsou samá bolest a jeho lopota je plná hoře; jeho srdce mu nedá spát ani v noci. i to je pomíjivost. i + a mudrováním, T [sr v.19). i (18) v.21 Z 39,7 (22) Kaz 1,3 3,9 (23) : Jb 5,7 14,1 18n Kazatel doznává nejen odpor k běžnému způsobu života, ale i zklamání z výsledků dřiny, plahočení. Výsledkem námahy bylo sice dílo, nad nímž žasli i cizinci (sr lKr 10,4nn); rozčarování má však svůj důvod v nejisté budoucnosti tohoto díla: Může přijít do rukou nezdárného, nehodného dědice. Moudrý by uměl předané statky spravovat, zato pošetilec všeho bohatství zneužije. V tom je nesmyslnost plahočení. 20n K beznaději svádí pohled už na běh života a dějin. Zdá se, že není řád a spravedlnost v tom, když člověk pilný a svědomitý musí zanechat své celoživotní dílo člověku, který si ho ničím nezasloužil. Podobnou tématikou se zabývá babylónská „Rozmluva pána s otrokem" a egyptské „Harfeníkovy písně" (sr Segert, 277nn). Vyznívají naprostou beznadějí. Kazatel však míří jinam. Naznačuje, že každý lidský pokus vystihnout podstatu života a světa i smysl všeho dění pouhým lidským úsilím končí nutně nezdarem. 22n Kazatel se ptá, jaký zisk má člověk ze všeho svého úsilí. Dny pro něho znamenají robotu a bolesti (sr 1,18 Ex 3,7 192 Kaz 2,18—23.24—26; 3,1—8 Iz 53,3n]. V noci ho pak pronásleduje můra nespavosti z nepokoje nitra (sr Kaz 5,11 [ = 12K] 8,16 :: Ž 3,6 4,9 127,2) Lékem na toto onemocnění je nalézt 'hlubinu bezpečnosti' (Komenský), v níž by člověk dokázal snášet trpělivě těžkosti života i prchavost dnů. e ) Boží dary 2,24—26 24 Není pro člověka dobré jíst a pít a při svém pachtění se aspoň pomět? Shledal jsem, že i to je z Boží ruky. 25 Vždyť kdo i jídal a dopřával si víc než já i ? 26 Bůh totiž člověku, který je mu milýk, dává moudrost a poznání i radost. Hříšníka však nechá lopotit se, shánět a hromadit věci, které nakonec musí předat tomu, kdo se zalíbí Bohu. Také to je pomíjivost a e honba za větreme. H může jíst a pít bez něho? (= bez Boha), O'. — k dosl. dobrý před ním (sr 7,26). [24) : Kaz 3,12n 5,17 (= 18 K) 8,15 [26) : Jb 27,16n P* 13,22 2Rt8 24nSvět přes všecky zmatky a záhady je Boží stvoření. I když člověk tyto záhady nechápe, může jíst a pít s vděčným a veselým srdcem {Dt 8,10) a přijímat pokrm a nápoj z Boží ruky. V dávném Orientě byl i všední stůl bohoslužebnou záležitostí. U rodinného stolu se v Izraeli prožívala dobrotivá štědrost královsky bohatého Dárce, Hospodina. Překlady a pojetí v.25 se velmi liší. Nejisté jsou dva významy: 1. Potíže působí hebr. sloveso jáchúš, jež překládáme 'dopřával si' [H. eh-v-š11*]. Některé staré reformační překlady odvozují tento tvar od kořene ch-v-š*', 'spěchat' (Aa). Ale to nedává dobrý smysl. Jiní je proto vykládají v souvislosti s aram. ch-š-Š, 'pociťovať [J) nebo s akad. ch-Š-š 'být veselý', 'kochat se' (např. L). Septuaginta čte pít (tedy kořen š-t-h). Většina novějších překladů rozumí tomuto výrazu jako Kraličtí (sr GB). 2. Předložkový Važ si darů z ruky Boží 193 tvar mimm$nníf 'než já* (dosl. ode mne, nade mne) nevyskytuje se ve všech hebr. rukopisech. Osm rukopisů (a stejně tak Septuaginta, Pešito aj.) čte mimmgnnú, bez něho, tj. bez Hospodina, bez Božího dovolení, a rozumí zřejmě tomu tak, že všecko, tedy i to nejlepší a nejpříjemnější, co člověk má, dostává od Boha. Jenže výrok je třeba chápat jako výrok krále, který o sobě prohlašuje, že měl nejvíc možností brát z radostí života. To ovšem je pro Kazatele dokladem, že je to dar Boží, který dostává ten, na němž spočinulo Boží zalíbení. 26 Závěrečné prohlášení, zdá se, je v rozporu se zkušenostmi každodenního života. Není přece tomu vždy tak, aby se člověku Bohu milému vedlo dobře a zřejmému bezbožníkovi zle. I SZ ukazuj-e již k tajemství kříže, k utrpení věrného Služebníka (Iz 53), stejně jako zná štěstí úspěšných svévolníků (Z 73). Tím však není zrušen Boží řád, podle něhož člověk hledající předně moudrost (lKr 3,9—13) a království Boží (Mt 6,33), dostává časné dobroty přídavkem. Je přece podivuhodná Boží spravedlnost i v tom, když hrabivý modlář vposledku ztratí všecko, co lakotně nahromadil, a musí to přenechat tomu, kdo je Bohu milý. 3. ČASNOST A VĚCNOST a) Všechno má svůj čas 3,1—8 3 Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas: 2 Je čas rození čas sázet 3 je čas zabíjet čas bořit 4 je čas plakat Čas truchlit 5 je čas kameny rozhazovat čas objímat 6 je čas hledat i čas kameny sbírat, i čas objímání zanechat; i čas ztrácet, i čas umírání, i čas trhat; i čas léčit, i čas budovat; i čas smát se, i čas poskakovat; 194 Kaz 3,1—8 čas opatrovat 7 je čas roztrhávat čas mlčet i čas odhazovat; i čas sešívat, i čas mluvit; 8 je čas milovat čas boje i čas nenávidět, i čas pokoje. (1) :v,17 Kaz 8,6 (7] :Am 5,13 [8) :L 14,26 Tento oddíl (3,1—8) se liší od textu předchozího i následujícího tím, že je uspořádán rytmicky a souměrně. Od v.2 do 8. je to 14 (2 X 7) umělecky sestavených dvojverší, v nichž se stále opakuje hlavní thema oddílu (H. 'ét = čas). svodem k této básni o časové určenosti všeho dění je výměr starozákonního pojetí času: Události mají své přesné, vymezené místo v čase. Čas v biblickém pojetí není řeka, která se valí z neznáma do neznáma, ani voda, která se vrací v nekonečném koloběhu. Biblické zjevení učí vidět ve všem dění přesný plán. Proto se mu chvíle každé události naplňuje jako prázdná nádoba. Toto pojetí vylučuje stejně náhodu jako slepou osudovost. První ze dvou termínů pro 'čas' (H. zemán = určená chvíle) je příbuzný sie staroperským [zrvan), a značí určitý, vymezený čas. Druhý výraz pro 'čas' je v hebrejštině obvyklé 'ét; užívá se ho převážně pro oblast přírody a lidského života. Označuje se jím čas večerní (Gn 8,11) i čas dešťů (Dt 11,14), čas jídla (Rt 2,14) i lásky (Ez 16,8), čas pomsty (Jr 51,6) i čas milosti (Iz 49,8). Bible nezná tzv. neměnné přírodní zákony, nezávislé na Boží vůli. Každá událost je podřízena vůli a rozkazu Božímu. Jeho úradek a všemoc nese všechno jsoucno v jeho existenci a jeho prozíravá láska vede všechno dění k stanovenému cíli. Oproti pohanské víře v libovůli bohů a na rozdíl od muslimské odevzdanosti v osud, hlásá Kazatel víru v Boží absolutní svrchovanost nad dobrým i zlým v běhu světa. Tma i světlo j;sou pod Božím povelem (sr Iz 45,7, sr Ex 10,22), své kladné poslání mají i zápory života, takže i smrt je ve službě života (1S 2,6), ano ve službě vítězství nad samým peklem (Zd 2,14). 2 Ne člověk, Bůh určuje Čas zrození i smrti, stejně jako dobu sázení a štěpování stromů (Gn 2,8 Lv 19,23 Kaz 2,5) nebo sklizně úrody. Není tedy nahodilosti ani v počátku ani v konci života, není nahodilosti v pořádcích přírody a v střídání počasí. Za veškerým děním v rovině lidství i v oblasti přírody je Boží věrnost danému slovu a smlouvě (Gn 8,21n 9,9n). Všechno má svůj čas 195 3 Ve službě skrytých Božích soudů jsou i krvavé revoluce a války, které boří zkažené instituce církevní i světské a nelidské systémy mocenské {Iz 5,5 10,5 Jr 45,4 Z 89,41). Svůj určený čas mají i dny léčení ran (Gn 20,17 Nu 12,13 Iz 19,22) a budování nových oltářů, příbytků a společenství (Gn 8,20 Am 9,14 Z 147,2). 4 Své kladné poslání mají i chvíle pláče a smutku (Lv 10,6 Pl 1,16), dny žalu, např. nad odchodem drahé bytosti (Gn 23,2) i nad církví pod Božím hněvem (Jr 4,8). Smutkem se polepšuje srdce (Luther). Když pak smutné dny přejdou, navrací se radost a veselí. 5 Nejasná je první část v.5. Někteří vykladači připomínají dávný obyčej, že se kamením pohazovala pole poražených nepřátel, aby se znehodnotila (2Kr 3,19 a 25). Jiní myslí na kameny při počítání dobytka. Židovská tradice navrhuje vzhledem k 5b ('objímání4, sr Př 5,20 Pis 2,6 8,3) hledat v 'rozhazování a hromadění kamení* jinotaj pro manželský styk a pro zdrženlivost (tak mjL Gordis). 6Hledat lze věci ztracené (ovce, peníz); tak hledal Josef bratry (Gn 37,15n) nebo David v čase hladu milostivou Boží tvář (2S 21,1) a Efraim v úzkosti Hospodina (Oz 5,14n). Co člověk našel nebo dostal dobrého, to musí opatrovat. Jsou však chvíle, kdy je nutno k zachování života odhodit i potřebné věci (2Kr 7,15) a tím spíše škodlivé (Dt 12,2n). 7 Roztrhá vání roucha ve smutku a pod Božím hněvem (Gn 37,29,34) i obrazně 'roztržení srdce* v pokání (JI 2,13) je doznáním lidské nehodnosti a nicoty před Bohem. Opakem je např. sešívání roucha kajícníků (Jb 16,15). Mlčením vyjadřuje žalmista odpor k svévolníkovi (Z 39,2), Ježíš mlčí před Pilátem (Mt 27,13n). Mluvení naproti tomu souvisí se svědectvím a vyznáním. Proto Mojžíš předstupuje před faraóna a žádá, aby propustil Izraele (Ex 7nn). Podobně vydávají apoštolé svědectví před synedriem (Sk 4,20). 8 Lásku a nenávist možno chápat v celé šíři jako vztah k Bohu (Ex 20,5n), k lidem (Gn 29,32n) i k modlám (Jr 8,2 Z 119,163). Poslední dva protějšky, boj a pokoj, jsou na rozdíl od všech předešlých vyjádřeny podstatným jménem. Snad na znamení, že se jimi uzavírá i vrcholí řada sedmi dvojverší. Dvakrát sedm je dvojnásobná plnost, úplnost lidského života je v jeho pestrosti kladné i záporné. Naprosto všechno v něm, dobré i zlé, má svůj čas a své místo- určené Bohem. Tím je zdů- 196 Kaz 3,1—8.9—15 razněno, že nic na světě nemá hodnotu samo o sobě, ale vše je jednak povýšeno, jednak omezeno svrchovanou vůlí Boží, jež o všem rozhoduje. b) Dílo lidské a dílo Boží 3,9—15 9 f aký užitek má ten, kdo pracuje, ze všeho svého pachtění? 10 Viděl jsem lopotu, kterou Bůh uložil lidským synům, a tak se lopotí. 11 On všechno učinil krásně a v pravý čas, lidem dal do srdce i atouhu po věčnosti3, jenže b člověk nevystihne začátek ani konec díla, jež Bůh koná. 12 Poznal jsem, že není pro něhoc nic lepšího, než se radovat a konat v životě dobro. 13 A tak je tomu s každým člověkem: to, že jí a pije a okusí při veškerém svém pachtění dobrých věcí, je dar Boží. 14 Poznal jsem, že vše, co činí Bůh, zůstává navěky; nic k tomu nelze d přidat ani z toho ubrat. A Bůh to učinil, aby lidé žili v bázni před ním. 15 Co se děje, bylo odedávna, a co bude, i to bylo; a Bůh vyhledá e, co zašlo. a'acelý (tento) věk, O'; svět -f-k probádání, V; žádost světa, K. — baby, O' V > K. — c-c::v nich, H O'; X V. — d nemůžeme, V, — e obnovuje, V. (9) :Kaz 1,3 (10) : Kaz 1,13 (11) : Kaz 8,17 R 11,33 (12) v.22 (13) :Kaz 2,24 (14) : Jk 1,17 (15) : Kaz 1,9 Člověk smí konat dobro 197 9-11 Každá lopota, kterou se tu člověk musí trápit, je mu Bohem uložena. Každý nese své jho ke svému dobrému. Každý dostane břemeno přiměřené své možnosti a potřebě. Naproti lidské lopotě staví Kazatel Boží dílo: „všechno učinil krásně". Výraz 'krásný* (H. j-p-h] smyslem zčásti odpovídá výrazu 'dobrý* (H. r-w-6, sr 5,17 [= 18 K]). Člověk je určen, aby překračoval čas až do věčnosti, přitom však není schopen vidět při díle ruku Hospodinovu (Ř 1,21—25 1K 2,14). Tak slepý je člověk pro Boží vládu ve stvoření, dokud mu Bůh sám oči neotevře [Jb 42,2—5). i Nad tím, jak pochopit Večnosť, v.ll jsou rozpaky. Kraličtí překládají: 'žádost světa*. Luther tlumočí zcela volně: „a nechá jejich srdce svírat se, jak to má jít (dál) ve světě". Z původního smyslu slova ['ólám = věčnost): tajemná minulost i budoucnost vychází mj. nový překlad anglický (oproti: 'svěť, Aa): „dal lidem smysl času minulého i budoucího, ale žádné pochopení Božího díla" (NEB). 12n Kazatel však nedochází při tomto zjištění k rezignaci nebo beznaději. I když člověk nedovede vystihnout dobré Boží řízení ani ve svém životě ani v dějinách světa, zůstává přece cena a hodnota jeho života v tom, že nalézá radost a smí 'konat dobro'. Překlady se ovšem v chápání tohoto výroku velmi liší. Někteří překladatelé, zvlášť novější, rozumí mu (v souvislosti s 2,1) jako výzvě, aby člověk, pokud je živ, si dopřával. Dovolávají se egyptských názorů, které přešly i do myšlení jiných národů (sr Horatiovo: Carpe diem! = Využij dne, dosl. Urvi den; doklady sr u Segerta, 279nn). Staré překlady (Septuaginta, Vulgáta) překládají doslova a zdá se, že myslí na jednání ve vztahu k druhým lidem (sr Iz 1,17), tedy 'prokazovat dobro*. Těmto slovům je třeba rozumět v souladu s ústřední linií biblického svědectví, podle níž 'konat dobro' znamená postavit svůj život pod normu Božího slova, žít podle Boží vůle, svěřit se do Božího milostivého vedení (sr Gn 4,7 Z 37,3 2Te 3,13). 14n Kazatel ví, že Boží dílo je trvalé a člověk je nezmění. Nemůže-li se k němu nic přidat ani z něho ubrat, je dokonalé jako slovo Hospodinovo (Př 30,6 Jr 26,2 sr Dt 4,2) a je stálé jako země (Kaz 1,4). Tato nepohnutelnost a úplnost má v člověku budit svatou bázeň, počátek moudrosti (Př 9,10), I to, že se události na zemi opakují, je dokladem neměnnosti Božích záměrů s jeho stvořením. Nic nového není pod sluncem 198 Kaz 3,9—15.16—22 (Kaz l,9n); Stvořitel, věrný své smlouvě (Gn 8,21n 9,11), zachovává rytmus života v přírodě (Z 104] i v lidu smlouvy (Z 105n). Závěrečná věta „Bůh vyhledá, co zašlo" svědčí, že Bůh obnovuje život na zemi a že opětování minulých věcí není mechanismus. Za vším je moc i vůle svrchovaného Stvořitele, který všechno má pod svým rozkazem a řídí k určenému cíli. Je tu vyjádřena myšlenka, že Bůh nenechává beze stopy zmizet to, co podle lidského úsudku je vyřízeno. c) Člověk a zvíře 3,16—22 h 16 Dále jsem pod sluncem viděl: na místě práva — svévolef, na místě spravedlnosti — svévole f. 17 Řekl jsem si v srdci: Spravedlivého i svévolníka bude soudit Bůh, nastane čas soudu nad vším děním, nad vším, co se koná. 18 Rekl jsem si v srdci: To se stane kvůli synům lidským, aby je Bůh tříbil, aby nahlédli s, že je to s nimi jako se zvířaty. 19 Vždyť úděl synů lidských a úděl zvířat je stejný: Jedni jako druzí umírají, jejich duch je stejný, člověk nemá žádnou přednost před zvířaty, neboť všechno pomíjí. 20 Vše spěje k jednomu místu, všechno vzniklo z prachu a vše se v prach navrací. 21 Kdo ví, zda duch lidských synů stoupá vzhůru a duch zvířat sestupuje dolů k zemi? 22 Shledal jsem, že není nic lepšího, než když se člověk raduje z toho, co koná, neboť to je jeho podíl. Kdo mu dá nahlédnout, co se stane po něm? řbezbožný, O' (2X; 2<> :: zbožný, některé rpp). — 8 ukázal, O' P V > K (ln'Nebem* rozumí SZ Boží sídlo a trůn (Z 115,3 11,4 Iz 66,1), i když Pána nebes a země ani nebesa nebes neobsáhnou (lKr 8,27). 'Země* pak je příbytek daný lidem (Z 115,16). Rozdíl mezi oběma je rozdílem Božího i lidského myšlení, nebeské a pozemské moudrosti (Iz 55,8n sr Jk 3,15nn). Nebeská je člověku nedostupná. Již starozákonní svědek však ví, že Bůh sám překlenul propast mezi sebou a člověkem, když k němu promluvil (Dt 30,11—14). Mluvit k Bohu může jen člověk, jehož dříve oslovil Bůh. Zná-li člověk Boží vyvýšenost a nedostupnost, nemůže upadnout do povídavosti. Ani před lidským vladařem se přece mnoho nemluví. Člověk má být stručný a jasný. Stejně varuje před pohanskou mnohomluvností Spasitel (Mt 6,7 23,14). Není jí třeba vůči Bohu, který zná člověka lépe, než se zná on sám. 3nVe svatyních se skládaly též sliby Bohu. Při nich má být rozvaha, aby se člověk nezavázal sliby unáhlenými nebo dokonce zapovězenými. Před takovými varuje už Zákon (Dt 23,22n [= 21n K]), ale i kniha Přísloví (20,25). Unáhlený je slib, který člověk nemůže splnit nebo kterým je někdo poškozen až i ohrožen na životě. Příkladem nerozvážného ne-li zakázaného slibu je slib Jiftachův (Sd ll,30n), za který platí jedinou dcerou. Nerozvážné sliby stejně jako přinášení obětí bez poslušnosti jsou charakterizovány jako> počínání hlupáků, tedy lidí, kteří odmítají Boží moudrost (Př 10,23). 5n Hřešit ústy může člověk při nevážném vyslovení Božího jména, kletbami apod. (Ex 20,7 Lv 5,1.4 19,12). Za ně stíhá Hospodin provinilce samého nebo i jeho- rodinu (tak chápou 'tělo* někteří vykladači). Jiným vykladačům je klíčem ke smyslu verše klamný výrok před knězem jakožto Božím poslem (Mal 2,7; Zimmerli). Člověk může na sebe uvést Boží hněv i trest, když před knězem vydává hřích vědomý za nevědomý ('omyľ), a tak si chce připravit nižší obětní tarif. Hřích lži a klamu ve svatyni stíhá Bůh sám. Reformační překlady rozumějí poslem anděla, který je přítomen jako ochránce a svědek (tak i Kraličtí). Septuaginta čte po svém: před tváří Boží. Zmatky lidského ducha 207 Kazatel svými slovy varuje před zmatky a blouděním lidského ducha. Sny a snění zavádějí člověka k mnohým zhoubným řečem a sebeklamům. Proto člověku nad jiné sluší i prospívá bázeň před tím, který vidí i do nejtajnějšího koutku duše a věrně drží slovo, dané svému lidu. Tato moudrost je předpokladem pravé bohoslužby. i) Zneužití moci 5,7n(=8nK) 7 í8] Uvidíš-li, že je v kraji chudý utiskován, že je znásilňováno právo a spravedlnoste, nediv se té zvůlif; vyšší hlídá vysokého a nad nimi jsou ještě vyšší. 8 [9] b Ale při tom všem vydává země užitek, vždyť pole slouží i králi «. e + převracována, V. — ftomu dění, O' V [ by se myslet i na spravedlnost víry, které jest uložen svědecký kříž. Ovšem být 'příliš spravedlivý* a 'nadmíru moudrý* je spíše varováním před samospravedlností a přemoudřelostí (sr L 18,lln). Tato 'bezvadnost a příkladnosť ohrožuje člověka, který si o sobě myslí víc, než sluší, a čeká od sebe víc, než smí. Tím se obelhává a klame i jiné, stejně jako okázalý svévolník a hlupák. Ve věku viny a smrti potřebuje člověk znát svou omezenost a nedostatečnost, jinak ho domýšlivost svádí k tomu, že chce příliš mnoho a přičítá si příliš mnoho. Před touto zhoubnou sebedůvěrou chrání člově-ka bázeň před Bohem. V ní je počátek pravé moudrosti (Z 111,10 Jb 28,28 Př 1,7). 19n Kazatel chválí moudrost pro její zvláštní moc (sr Př 21,22 24,5), která předčí i deset mocných. Desítka je součet 7 a 3, dvou čísel symbolisujících úplnost, dokonalost, tedy číslo dvojnásobně úplné. Předčit 10 znamená převýšit zcela naprosto, ale i předčit všecky. Někteří tu vidí narážku na zřízení desíti představených v řeckém městě, o němž se zmiňuje i Josefus Flavius, když píše o Jeruzalému (Ant. XX. 8,11). Moudrost je totiž síla jiného« druhu než moc vladařů. Nepotřebuje železa k obraně, žádná vnější moc ji trvale nepřemůže. Příklad její moci uvádí Kazatel v kapitole 9,14n: chudý mudřec v obleženém městě. V.20 je jedno z radikálních prohlášení bible o porušeností člověka. Spravedlivý není ani ten, kdo se podle lidského měřítka zdá sebespravedlivější (sr Z 14,3 lKr 8,46 2Pa 6,36 Ř 3,23 1J 1,8). 21n Zkouškou dospělosti je vztah k člověku, který po straně pomlouvá a tupí. Svědectvím víry je nehněvat se a neurážet ani pro kletby. Raději se pokořit jako David, když mu Šimeí zlořečil (2S 16,5—12), a raději se za nenávistníky modlitebně přimlouvat jako Ježíš (L 23,34). I zlehčování a ponižování lidskými ústy patří do Boží školy, aby člověk pamatoval, že jemu bylo odpuštěno víc (Mt 18,21n.35). 220 Kaz 7,23—29 c) Neúplnost poznání 7,23—29 23 To všechno jsem chtěl vyzkoušet moudrostí; řekl jsem si: Budu moudrý! Ale moudrosth se ode mne vzdalovala. 24 Daleko je to, co se stalo, hluboko, přehluboko; kdo to nalezne? 25 Zaměřil jsem se cele na to, abych poznal a prozkoumal a vyhledal moudrost a smysl všeho, abych poznal i hloupou svévoli a ztřeštěnou pomatenost. 26 A přicházím na to, že trpčí než smrt je žena, je-li léčkou, je-li její srdce síť a ruce pouta. Kdo je Bohu milý , unikne jí, hříšník jí však bude lapen. 27 Hleď, na to jsem přišel, řekl Kazatel, když jsem porovnával jedno s druhý abych se dopídil smyslu, ř8 jejž jsem stále hledal a nenalézal: Mezi tisíci jsem našel jednoho člověka i, ale ženu jsem mezi těmi všemi nenalezl. 29 Hleď, jenom na to jsem přišel, že Bůh sice učinil člověka přímého, ten však vyhledává samé smyšlenky. hH. ona. — idosl. dobrý před Bohem (sr 2,26). — i'ádäm, H. (23) :Ř 1,22 (24) : Jb 28,12 Ř 11,33 (25) : Kaz 1,17 2,12 (26) :Pr5,3n 7,22 22,14 (29) : Gn 1,27.31; Gn 3,6n 23n Slova 'to všechno* se asi vztahují k předešlému, oč se Kazatel pokoušel svým rozumem: prozkoumat vše, co se děje pod nebem. Pokoušel se být moudrý, osvojit si všecko vědění o světě. Hledal moudrost a chtěl si ji přivlastnit. Ale nenašel ji, vzdálila se mu. Moudrost není věc, kterou lze dobýt, získat, koupit. Podstata 'věcí* zůstává vzdálená, tajemná, neznámá lidskému poznání, vědě. Smysl existence i cíl všeho jsoucna jsou hluboko pod povrchem věcí [Jb 28,12n). Obrat 'To všechno* může se však týkat i toho, co násle- Nesnadné hledání moudrosti 221 duje: Kazatel chtěl být moudrý, avšak moudrost tím víc mu unikala. Vlastní bytí a smysl jsoucna zůstává pro něj v nedosažitelných dálkách a hloubkách. Tak se z moudrého snadno stává pošetilec, pomatený krásou stvoření, sladkou svůdností žen. Pokus hledat Boha v hlubinách lidství končí ztřeštěností, 25-27 Kazatel pokouší se znovu rozlišit moudrost a hloupost, rozvážnost a pomatenost. Shledává přitom, že hořkost smrti nedosahuje 'hořkosti ženy4. Bylo by ovšem proti duchu bible rozumět tomuto soudu absolutně. SZ nesdílí egyptský despekt k ženě, neopovrhuje ženou, i když ji podřizuje muži (sr vk Gn 2,21n 3,16). Písmo učí v ženě vidět Boží dar: „Kdo našel ženu, našel dobro a došel u Hospodina zalíbení" (Př 18,22). Kazatel toto kladné hodnocení přijímá (sr 9,9). Zenou s hořkým koncem je míněna sladká svůdnice jako v knize Přísloví (5,3n). Hořkost patří k prokletí (Nu 5,18 Ř 3,14), k otročině (Ex 1,14) a k opouštění Hospodina (Jr 2,19), jež vede k zatracení (Př 15,10n Z 55,24). Svodem je žena, která odvádí od Boha živého k modlám a narušuje smlouvu věrnosti. Tak svedly krále Šalomouna cizinky (lKr 11,3), uctívající božstva svých národů. Tato svůdkyně je přirovnána k loveckým léčkám (sr 9,12 Jb 19,6) a její srdce k síti (Ez 32,3 Mi 7,2), Její ruce k poutům (sr Sd 15,14). Je to gradace od nastražené pasti, jíž se lze vyhnout, přes zatahující se síť až k svírajícím okovům. Podobný soud čteme v knize Přísloví (5. kap.). Rozdíl je však nápadný: Tam otec varuje své syny a dává též rady, jak se svůd-nici vyhnout, zde není žádná rada ani varování. Pro Kazatele je únik nebo uvíznutí skryto v tajemství Boží vůle a milosti. Hříšník je vydán lovkyni na pospas, kdežto svého milého Bůh ochrání (podobně sr 2,26). V závěrečném souhrnu Kazatel zjišťuje, že došel k takovému hodnocení srovnáváním obou krajností, když hledal smysl všeho. 28n Nakonec uvádí, že mezi tisíci našel jednoho člověka (H. ýädäm)y ale pravou ženu nenašel (sr Gn 2,18). Tento výrok je třeba číst v souvislosti s předchozím varováním před že-nou-svůdnicí a v souvislosti s biblickou zprávou z Gn 3, podle které je žena příčinou přestoupení (lTm 2,14). Člověkem pravým a spravedlivým se zřejmě míní člověk Bohem stvořený a hříchem nedotčený, člověk, jenž zná smysl věcí a událostí, člověk připomínající mesiáše, k němuž Kazatel spolu se starozákonním lidem vyhlíží. Shledává, že lidé ztratili smysl živo- 222 Kaz 7,23—29; 8,1—9 ta, vzdálili se od svého Stvořitele a vytvářejí si všelijaké bůžky a náhražky pravého Boha, lnou ke svým výmyslům a jim se oddávají. Jedinou nadějí i jedinou výjimkou je člověk budoucnosti, svatý a spravedlivý. d) Panství člověka 8,1—9 (=7,30—8,9K) it/,30] Kdo se vyrovná moudrému a kdo zná výklad věcí? [1J Moudrost prosvítí člověku tvář, a i tvrdost jeho tváře se změnía. 2 Pravím: Dbejb na králův rozkaz, a to kvůli přísaze Boží. 3 Neodcházej náhlec od něho, nestůj při zlé věci; neboť on může učinit všechno, co se mu zlíbí. 4 Vždyť královo slovo d má moc a kdo řekne: „Co to děláš?" 5 Kdo dbá na příkazy, neokusí nic zlého, srdce moudrého ví, že nastane čas soudu. 6Nad každým děním nastane čas soudu'; na člověku je mnoho zlého f. 7 e Nikdo neví, co nastane *; kdo oznámí člověku, jak bude? 8 Není člověka, jenž by měl svého ducha v moci, nezadrží jej, nemá moc nade dnem smrti; hz toho bojeh není východiska, svévole nezachrání toho, kdo ji páchá. 9 To všechno jsem viděl, když jsem si předsevzal zabývat se vším, co se pod sluncem děje v čase1, kdy má člověk moc nad člověkem a působí mu zlo. a'a ale (člověk) nestydaté tváře bude nenáviděn, O' [ H.j. — b já dbám, V. — c p0dle některých rpp O': 2b... Boží se neukvapuj. 3a Odejdi od . . . — d x O'. — e-e je čas a pravá chvíler V. — i poznání, O'; trápení, V. — g-g protože nezná minulé (věci), K moudrosti patří poslušnost 223 V. — h'hv den boje, 0\ — [ X O' (čte notu akk 'et místo nomina 'ét = čas). (1) : Př 17,24 Sk 6,15 (3) : Kaz 10,4 [4) : Jb 34,18 (6) : Kaz 3,1 (7) : Kaz 6,12 9,12 10,14 1 Kraličtí připojují podle Vulgáty první část 1. verše k předchozí kapitole, což nedělají ani reformační překlady cizí ani Septuaginta. Pochybovačná otázka, zda vůbec je někdo moudrý a vidí do tajemství života, vskutku vhodně uzavírá záporné výroky o člověku. Taková otázka vyvolává jednoznačnou odpověď: Nikdo. A přece druhá část verše odpovídá kladně: Moudrost se pozná i na lidské tváři. Písmo odlišuje tvář světlou, jasnou (Př 16,15), která zračí srdce vlídné, přejné i veselé, od tváře temné, chmurné (Da 3,19), která vyznačuje nitro rozhněvané i smutné (2Kr 8,11). Moudrost může změnit i tvrdou a krutou tvář. Víra vrací srdci pokoj a radost, a ty se zračí v oku i tváři. 2-4 Rada, jak se chovat před králem, připomíná knihu Přísloví, kde otec poučuje syna (Př 24,21). Zde však porušuje dosavadní ráz knihy, v němž pisatel vystupoval sám jako král. Nyní spíše jako mudřec napomíná k poslušnosti královských výnosů. Luther překládá podle Vulgáty (1. os.): „Hledím si úst králových a přísahy Boží." A vykládá: „Všecko činíme před Boží tváří. Kdo přísahá úředníkovi, nepřísahá člověku, ale Bohu. Tak je poslušnost vůči vrchnosti zahrnuta v poislušnosti Boží; i Pavel poroučí služebníkům, aby poslouchali pány, ne jako sloužíce lidem, ale Bohu (Ef 6,7 Ko 3,22n)." Současní vykladači se v překladu verše různí. Obrat 'přísaha Boží* může znamenat ve SZ jak přísahu člověka Bohu (Ex 22,10 [= 11 K] 2S 21,7 IKr 2,43), tak přísahu Boha člověku (Gn 26,3 Dt 7,8 Jr 11,5). Z textu nevyplývá jednoznačně, co měl pisatel na mysli. Může jít o přísahu věrnosti, kterou skládal poddaný králi ve jménu Božím, ale také o přísahu, kterou Bůh učinil Davidovi pro celý jeho rod (2S 7,14). Jenže v době vzniku knihy Kazatel už Davidovci nevládli. Mluví se patrně o pohanských králích. I když SZ ostře odmítá zbožnění králů, drží pevně jejich pověřenost Bohem, takže dokonce davidovské krále jako předobraz Poma-zaného-Krista nazývá syny Božími (2S 7,14 Z 2,7). Přitom ovšem bible zdůrazňuje i jejich služebnost a stejně i jiných (Z 89,4 sr Ř 13,4). Mají-li tedy vladaři své místo z milosti- 224 Kaz 8,1—9.10—17 vého pověření Ne j vyššího a stojí-li v jeho službě, právem patří jejich výrokům a výnosům bedlivá pozornost i zvláštní čest (IPt 2,17). Více však sluší poslouchat Boha než lidi (Sk 5,29) a bázeň patří jen Bohu (lPt 2,17). Poslouchat krále kvůli 'přísaze Božť, znamená tedy jak podporu krále tak i jeho omezení. Člověk je povinen poslouchat ho, ale Jen na kolik to je v souladu s Božím zákonem. Kraličtí proto připomínají: „t. v tom poslouchej vrchnosti, pokudž by to nebylo proti Bohu" (Kv). 5nTaké další výrok vybízí k životu v mezích zákona: „Kdo dbá na příkazy, neokusí nic zlého." Výrazu 'příkaz* se užívá jak o Božím (Ex 24,12) tak o lidském nařízení (lKr 2,43). Kazatel může mít na mysli obojí: život spravedlivý před Bohem i před lidmi je život pravý a chrání člověka před škodami duše i těla (sr Př 19,16). Luther vidí v soudu trest a odkazuje na Ř 13,2. Moudrému srdci napomáhá, že zná uložený čas soudního účtování, jemuž podléhají všichni bez rozdílu (sr 11,9 12,14). Není třeba vzpourou předcházet zásahu nej vyššího Soudce, který nejlépe ví, kdy a jak lidského vladaře sesadit (Z 2,10n Da 4,22). Kazatele jako jiné biblické svědky trápí sveřepost lidské zloby. Pro tvrdost a nemilosrdnost jsou na zemi páni nemilosrdní a tvrdí. Tím ovšem Písmo neschvaluje ani neomlouvá tyranii panovníků. Panovníci, vykonávajíce Boží soud, sami jsou pod soudem. A ten dopadne na ně v Bohem určený čas. 7nVe dvou věcech je člověk zcela bezmocný: Předně je mu milosrdně zakryta budoucnost. Ve své zaslepenosti však člověk této skrytosti zneužívá a nenaplňuje dnešek, jak má. Ani si nepřipustí budoucí soud, a proto v přítomnosti jedná, jak se mu zlíbí. Neznámý zítřek svádí člověka, aby z dneška bezohledně urval, co se dá. K tomu navíc nemá člověk v rukou závěr svého vlastního životníhoi údělu: nemůže zadržet dech života, když jej Bůh odnímá (Z 104,29), nemá v moci určit den své smrti (leda sebevraždou). Z posledního boje není pro člověka úniku a žádná lidská svévole nevyprostí ho ze spárů smrti (Z 89,49). 9 Celý oddíl končí úvahou nad bědností lidského života: 'To všechno* se vztahuje na předešlá pozorování (sr 7,27). Správa lidské společnosti j|e nezbytná, nemá-li dojít k zmatkům a vzájemnému hubení. Zákony a výkonná moc mají zajišťovat život v řádu a spravedlnosti. Poněvadž právo má zá- Bída lidského údělu 225 klad v Božím ustanovení, je i tato moc spojována v Písmu s autoritou Boží (Ř 13,In). Dobrá, spravedlivá vrchnost je darem Boží přízně, zlá pak a zkázonosná je projevem Božího hněvu (sr Iz 3,4.12). Přitom není zamlčeno, že královská instituce vyžádaná lidem byla dána v hněvu (1S 8,7 Oz 13,11). e) Cesty lidské a Boží 8,10—17 10 Hned nato jsem pohleděl na pohřbené i svévolníky; k přicházívali i a odcházeli ze svatého místa k 1 a ve městě se zapomínalo, jak jednali.j Také to je pomíjivost. 11 Poněvadž nad zločinem není hned vykonán rozsudek, tíhne srdce lidských synů k páchání zla. 12 Přestože hříšník páchá zlo m stokrát a lhůta se mu prodlužuje111, já vím, že dobře bude těm, kdo se bojí Boha, těm, kdo se bojí jeho tváře. 13 Avšak svévolníkovi se dobře nepovede, život se mu ani o den neprodlouží, bude jako stín, protože nemá bázeň před Boží tváří. 14 Další pomíjivost, která se na zemi vyskytuje: Jsou spravedliví, které jako by poznamenalo dílo svévolníků, a jsou svévolníci, které jako by poznamenalo dílo spravedlivých. Řekl jsem si, že i to je pomíjivost. 151 vychvaloval jsem radost, protože pro člověka není pod sluncem nic lepšího, než jíst a pít a radovat se. To ho provází při jeho pachtění ve dnech života, které mu Bůh pod sluncem dopřál. 16 Jakmile jsem si předsevzal poznat moudrost, viděl jsem, co je na zemi lopoty; ve dne ani v noci člověk neokusí spánku. 226 Kaz 8,10—17 17 Spatřil jsem též, že veškeré dílo Boží, dílo, které se pod sluncem koná, není člověk schopen postihnout; ať se při tom hledaní pachtí sebevíc, všechno nepostihne. Ani moudrý, řekne-li, že zná to či ono, není schopen všechno postihnout. j+i do hrobu ukládané, O' (< qebárím múbďím místo qebúrím, väbä'ú, H.). — k-k dokud ještě žili, byli na svatém místě, V. — l-1 a byli chváleni v městě, protože tak jednali, O'; a byli chváleni v městě, jako by jednali spravedlivě, V. — odedávna a ještě dříve, O*. (11) :Ž 10,6 50,21 Iz 26,10 Mal 3,15 (12) :: Iz 65,20 Ř 2,5 (14) :Kaz 7,15 9,2n Ž 73,12—14 (15) Kaz 2,24 5,17(= 18 K) 9,7; 3,12.22 (17) : Jb 5,9 Kaz 3,11 Ř 11,33; Ž 73,16 10 Nový oddíl jedná o nesrovnalostech lidského života. Ani ve smrti a při pohřbu není mezi lidmi rovnosti. Někdy je to spíše výsměch spravedlnosti, s jakými poctami odcházejí ze scény společenského života zřejmí zlovolníci. Někteří pak lidé spravedliví, zbožní, praví dobrodinci obce odejdou bez veřejného uznání, chudí, opuštění a zanedlouho jich nikdo nevzpomene. Odpírá to Božímu pořádku, neboť SZ přece přiznává spravedlivým památku dobrou i dlouhou již zde na zemi (Př 10,7 Ž 112,6), kdežto o bezbožníkovi prohlašuje, že jeho památku sám Bůh zahladí (Z 34,17 Iz 26,14). u~13 Kazatel vysvětluje, proč to na světě chodí tak, že si rozvratníci ba zločinci dovolují vždy víc a daří se jim. Nejvyšší Soudce nevykonává svou spravedlnost hned. S rozsudkem a výkonem trestu dlouho vyčkává, odkládá jej. (Výraz 'rozsudek4, hebr. pttgám, je perského^ původu a znamená výnos Boží nebo královský.) Zlovolníci však se tímto odkladem stávají drzejšími. Když Svrchovaný je nevydává katu ihned, když hřích nebo zločin není ztrestán neprodleně, domnívá se krátkozraký člověk, že soud není a nebude vůbec. Této slepotě dává Kazatel výstrahu: Bůh většinou nestihá vinníka okamžitě. Boží soudy se však konají, i když to lidský rozum nevnímá. 'Stokrát' znamená nesčetněkrát, jakoby bez konce a bez omezení (::vk Ex 20,5). I když jsou modláři, kteří tu dlouho žijí v blahobytu a bezpečí, neznamená to', že takoví mají život a že jim je dobře. Jejich život je jen stín, který bez užitku přeletí. Dobře je těm, kdo žijí v bázni Boha živého. Boží cesty nejsou jako lidské 227 Boží 'tvář4 znamenala Izraelcům konkrétní skutečnost. V lidské tváři se jeví duše člověka, jeho nitro. Podobně Boží tvář je jeho nejzřetelnější zjevení. Proto bývá Boží tvář spojována s určitým místem (např. s horou Zákona, Dt 5,4), zvláště pak se svatyní a s její službou (Dt 33,10). Apoštol učí právem hledat slávu Boží ve tváři Ježíše Krista (2K 4,6). Tváří je tedy míněna Boží přítomnost v Kristu, v Duchu a pravdě, z níž se rodí bázeň svatá, dobrá, život chránící (Př 14,27 Jr 32,40). Mimo tuto přítomnost není svaté bázně, ale zvůle a strach, které lidský život ohrožují i ničí (Z 36,2n Jr 2,19 Ř 3,18). 14 K pomíjivým zjevům v běhu světa nutno počítat i zkušenost, kterou lze udělat v tomto čase: Lidé spravedliví se tu mají, jako by páchali zločiny, a zloduchové si žijí na výsluní, jako by konali bohulibá dobrodiní. Tak se přece stalo i Synu Božímu: Nenáviděn sloupy zpronevěřilé církve, skončil vposle-du na kříži jako zločinec, kdežto jeho> soudci a kati žili dál ve vážnosti a dočkali se pohřbu s veškerými poctami. Podle vezdejšího údělu se nepozná pravá cena člověka. Sláva nevadnoucí bývá tu zakryta trním a blátem posudků lidských i nelidských. 15 Kazatel se vrací ke své životní moudrosti, kterou už nejednou vyznal (2,24 3,12.22 aj.). Nereptá proti údělu. Ne-bouří se proti úradku Nejvyššího, nýbrž sklání se před tajemstvím jeho správy: 1 když pro hříšnost lidství není na zemi dokonalé spravedlnosti, neponechává Bůh zcela volnou ruku svévolníkům, aby rozvraceli jeho řád. Již zde dává Bůh člověku chvíle oddechu a radosti, aby se mohl potěšit ze svého dobrého díla i u dobrého pokrmu a nápoje. Královsky štědrý Dárce neupírá svému milému chvíle štěstí a pokoje. Dává je jako závdavky lepšího blaha v příštím věku Kristovy vlády. Tento pohled na Boží dobré dary chrání před poživačným hédo>-nismem. 16nNa závěr oddílu shrnuje Kazatel, k čemu ve svém hledání dospěl: Ač se celou svou bytostí oddal jedinému cíli, aby poznal moudrost, výsledek jeho úsilí byl nevalný. Chtěl proniknout až ke kořenům života, k neklidu a touze, které člověku ani spát nedají, ale nepronikl. Jen znovu shledal, jak člověk není schopen sledovat Boha při jeho díle. Ač vynakládá sílu i čas, aby našel smysl všeho, účel práce a života, nenalézá. A i když mudrec (filosof) tvrdí, že smysl našel, klame sám sebe: Nemůže nalézt! Poslední smysl všeho jsoucna i dění na 228 Kaz 8,10—17; 9,1—10 zemi je člověku nepostižitelný. Pokud jej člověk hledá v rovině stvoření, skončí při nejlepším v pantheismu jako Hegel: Nic nového se neděje pod sluncem, všechno je věčný návrat. Pravda je mu 'současnost věčnosti*, 'současnost v sebejistotě existence* (86n), objevení toho, co tu již bylo. Kazatel naproti tomu ukazuje k Bohu, který je jiný nežli všechno jeho dílo. Tak přesahuje stvoření, že ho člověk ve svém nynějším stavu ani ze stvoření není s to poznat, natož pořádně ctít [:: Ř l,19n). A tento Učinitel všeho má ve svém plánu, co tu ještě nebylo (Iz 43,19), nové lidství (Jr 32,38n Ez 36,26n) i nová nebesa a zemi (Iz 65,17 2Pt 3,13 Z j 21,1). /) Stejný úděl všech 9,1—10 1 O tom všem jsem uvažovala b a ve všem tom jsem zjistil,b že spravedliví a moudří i jejich práce jsou v ruce Boží Člověk neví, cco milovat ani co nenávidět0, d cíl všeho je před nímd. 2 e Všechno je u všeche stejné: stejný úděl má spravedlivý i svévolný, dobrý a čistý i nečistý, obětující i neobětující; dobrý je na tom jako hříšník, £ přísahající jako ten, kdo se přísahat bojíš. 3 Na všem, co se pod sluncem děje, je zlé to, že všichni mají stejný úděl a že srdce lidských synů je naplněno zlobou; po celý svůj život mají v srdci samé ztřeštěnosti a pak se odeberou k mrtvýmh. 4 i Kdo tedy 1 bude vyvolen? Všichni, kdo žijí1, mají naději i. Vždyť živý pes je na tom lépe než mrtvý lev. 5 Živí totiž vědí, že zemrou, mrtví nevědí naprosto nic a nečeká je žádná odměna, jejich památka je zapomenuta. Uděl Udí je v rukou Božích 229 6 Jak jejich láska, tak jejich nenávist i jejich horlení dávno zanikly a nikdy se již nebudou podílet na ničem, co se pod sluncem děje. 7 Jdi, jez svůj chléb s radostí a popíjej své víno s dobrou myslí, neboť Bůh již dávno našel zalíbení ve tvém díle. 8 Tvé šaty ať jsou v každé dobe bílé a tvá hlava ať nepostrádá vonný olej. 9 Užívej života se ženou, kterou sis zamiloval, po všechny dny svého pomíjivého života. To ti je pod sluncem dáno kpo všechny dny tvé pomíjivostik, to je tvůj podíl v životě při tvém klopotném pachtění pod sluncem. 10 Všechno, co máš vykonat, konej podle svých sil, neboť není díla ani myšlenky ani poznání ani moudrosti v 1 říši mrtvých \ kam odejdeš. a dosl. ukládal do srdce. — Í5'b a mé srdce toto vše vidělo, O'. — c_c je-li hoden lásky nebo nenávisti, V. — všechno je jako nejisté ponecháno budoucnosti, V. — e~c Ve všem je marnost, O'. — f -f i zlý, O' V. — g"g křivopřísežník jako ten, kdo přísahá pravdivě, V. — h do podsvětí, V. — i-* má podíl se všemi živými, O'. — B Nikdo nebude žít stále a nemůže v to doufat, V. — k-k x q\ — M podsvětí, O' ~ V (sr h). (1] :Kaz 8,14 (2) Kaz 2,14 : Jb 9,22 21,26 Ž 73,3n (3) Kaz 8,11 (5] : Jb 14,21; Jb 7,8—10 Iz 26,14 (7) Kaz 2,24 3,13 5,17n [= 18n K) (9) :Pr 5,18n (10) :J 9,4 1~3 Kazatel navazuje na zkušenost, že pozemský úděl všech lidí |e stejný. Ale činy všech jsou v Boží ruce. Bůh ve své všemohoucnosti skrytě vládne nad lidmi. Člověk sám je často bezradný, nemůže rozhodovat ani o tom, co je hodno-lásky a co nenávisti, nerozeznává dobré a zlé a tápe v tom, co má před sebou, tj. co se týče jeho vlastní budoucnosti i v tom, co se týče jeho minulého života. Bůh však má všechen náš život ve svém plánu a ve své moci (Př 16,9). To není víra v temný osud, ale zjištění Boží absolutnosti (Mal 1,2). 230 Kaz 9,1—10.11—18 Septuaginta, Vulgáta a], čtou na začátku v.2 ve své předloze h-b-l (= pomíjivost) místo ha-kól to vše); ]de o změnu jediného písmene, totiž k, velmi podobného v hebrejštině písmenu b. Chtějí tím říci, že Bůh vše řídí, ale také působí, že to pomine jako nicotnost, jako mam a van. Stejný úděl lidí i protikladného duchovního zaměření nechce realizovat spravedlnost, čistotu a dobrotu, jako by nebylo rozdílu mezi dobrem a zlem. Ten úděl patří k životu pod sluncem, kde je zlo; Kazatel jej patrně také sám viděl hned v prvopočátečním pádu člověka (Gn 3); proto žít na zemi znamená nemožnost dostat se z mezí, daných tímto prvotním zlem, které táhne všechny ke smrti. Kazatelův realistický důraz na zlost a zaslepenost srdcí bere chuť ke každému překotnému optimismu, pokud jde o lidskou povahu. Jeho slova nejsou smírnou elegií, ale vyjádřením těžké krize lidského života. 4~6 Kazatel přesto vidí v životě pod sluncem velkou příležitost. Zít znamená mít možnost, která hasne teprve smrtí. Lze ovšem Kazatelova slova chápat též jako kousavou ironii: „Živí nemají prakticky nic, mrtví mají ještě méně než nic" (Hertzberg), anebo lze vyciťovat z nich rezignovaný smutek člověka, který vidí marný koloběh života a smrti. Zbývá otázka, zda má vůbec smysl žít. Avšak živý pes, zvíře opovrhované (1S 17,43), je lepší než mrtvý král zvířat lev (Ez 19 Př 30,30); opovrhovaný může přece mít v životě naději na něco velikého, kdežto s mrtvým silákem je definitivně konec, jestliže promarnil naději, která je dána živému na zemi. Živí vědí o své smrti, což by je mělo vést k hledání života ve Stvořiteli (Kaz 12,1). Jinak smrtí končí všechny možnosti a nakonec i památka. Člověk sám od sebe nemá nesmrtelnost (sr vk Gn 2,7). Co prožíval, sebeintenzivnější láska nebo palčivá nenávist a othel-lovské žárlení atp., vše skončí. Nutno to chápat jako soud nad člověkem, který žádnými svými činy ani schopnostmi nepře-roste sám sebe z časnosti do věčnosti. Činy, jimiž chce budovat svou nesmrtelnost, jsou pouze sebešálením. Jen doufání v Hospodina (Z 62,8 73,28) přemáhá smrt Těmito slovy je podtržena důležitost zemského života. Lze tu rozpoznat volání k vyvolení jediné cesty, jež vede k životu (Dt 30,15—20 Mt 7,13n); smrtí bude člověku navždy odňato* pozvání na tuto cestu života. 7-10 Bůh má zálibu v počínání doufajícího člověka. Ten může a smí utěšeně užívat v nynějším životě chleba a vína Život nabízí velkou příležitost 231 (jež jsou dokonce znamením Večeře Páně; sr Gn 14,18 Př 9,5) i oleje, což vše je projev Božího požehnání (Z 104,14n) a znakem radosti a pokoje (Z 23,5). Bílý oděv je oděv slávy a vítězství (Mí 17,2 Z ji 7,9). Život s milovanou manželkou přináší pohodu a potěšení, a to vše Bůh Člověku přeje už v tomto čase lopotění. V babylónském eposu o Gilgamešovi dopřávají bo>zi člověku tyto dary proto, že mu odňali věčný život (AOT 193—4; Matouš, 128). Kazatel naproti tomu ví o Božím soudu, který nastane (Kaz 11,9 12,14), a tím ukazuje k věčnosti. Přesto, že nynější věk pod sluncem je mam a van, lze už tady žít potěšené, obstojí-li člověk jednou před Božím soudem. Nejde tedy o horátiovsko-epikurejské Carpe diem (= Užívej si dne), známé už z nápisů staroegyptských. Co kdo může na světě vykonat, to» má vykonat, poněvadž Bůh k tomu dává čas a příležitost (sr novozákonní 'vykupovat časť, Ef 5,16). To vše přestane v šeólu, v říši mrtvých, kde podle staroorientálních i starořeckých představ mrtví mají jakousi mátožnou stínovou existenci bez myšlení, citů a vůle. Mluví-li Kazatel podobně mýticky, vyjadřuje tím definitivní skončení všeho, co je dáno člověku na zemi k užívání. Konat ze vší síly to, co je dobré, má smysl jen v případě, že kromě mlhavé existence v říši mrtvých existuje také pobyt u toho, který je živ na věky (sr J 14,lnn). g J Chvála moudrosti 9,11—18 11 Opětm jsem pod sluncem viděl, že běh nezávisí na snaze hbitých ani boj na bohatýrech ani chléb na moudrých ani bohatství na rozumných ani přízeň na těch, kdo mají poznání, ale jak kdy každému z nich přeje čas a příležitost. 12 Vždyť člověk ani nezná svůj čas. Je jako ryby, které se chytají do zlé sítě, a jako ptáci chytaní do osidla. Kaz 9,11—18 Jako na ně, tak i na lidské syny bývá políčeno ve zlý čas, který je náhle přepadá. 3 Také jsem spatřil pod sluncem tuto moudrost, a jevila se mi veliká: 14 Bylo malé město a v něm hrstka mužů. Tu přitáhl na ně velký král, obklíčil je a zbudoval proti němu mohutné náspy. 15 Našel se pak v něm nuzný moudrý muž, který 11 by byl11 to město svou moudrostí zachránil, ale nikdo si na toho nuzného muže ° ani nevzpomněl. 6 Rekl jsem si: Lepší je moudrost než sila, třebaže moudrostí toho nuzného pohrdli a jeho slova nebyla slyšena. 17 Slova moudrých v klidu vyslechnutá jsou lepší než křik toho, který panuje Pnad hlupáky?. 13 Moudrost je lepší než válečné zbraně, mnoho dobrého však zničí q jediný hříšník q. mnebo: Obrátil jsem se; + jinam, V. — n'n tak i O'; X V. — o + potom, V. — p-pv pošetilostech, O'. — q-q kdo v jediné (věci] zhřeší, V. (11) :Am 2,14n; Př 16,9 (12) Kaz 8,7; :L 21,35 (16) Kaz 7,19; : Mk 6,2n (18) : Joz 7 llnOd 2. osoby jedn. č. přechází Kazatel k vyprávěcímu způsobu, aby vylíčil, co mu bylo dáno vypozorovat v životě lidí. Lidé mohou svými možnostmi a schopnostmi udivovat — i to jsou Boží dary —, ale výsledek lidské činnosti je vždycky závislý na vůli Boží (sr Am 2,15n). Pesimisticky a přece zcela realisticky vyznívá výpověď o nepředvídatelnosti zlého času, který přepadá člověka zcela nečekaně jako rybářská síť ryby a cihařská past ptáky. Zlým časem je patrně nejen smrt, ale i různé nepředvídané nehody. Kazatelovo zdůraznění Boha, který vše řídí, brání vidět v těchto slovech víru v slepý osud a pouhou náhodu. Moudrost naprosto nemusí nalézt uplatnění ve světě plném nemoudrosti. Kazatel ilustruje totOi své pozorování příběhem. Je těžko určit, zda měl na mysli historický případ (jako např. Archiméda a Syrakúsy, obléhané v 3. stol. př. Kr. Římany — tedy v jeho době —, proti nimž Archimédes vynalezl Lepší je moudrost než síla 233 účinnou zápalnou zbraň), nebo jen uvádí příklad jako obecnou možnost. Nejspíše však podnětem byla přece nějaká událost. Jinak by se těžko hledal důvod, proč uvádí právě takovýto příklad, který nevypadá vůbec typicky. Měl-li Kazatel na myslí syrakússkou situaci, bylo by ovšem nutno změnit překlad, že onen muž město vysvobodil. Tak toi vskutku chápe většina překladatelů. Jinak by to přece byl skoro křiklavý doklad lidské slepoty: obyvatelé města, které může postavit jen málo obhájců, se octnou v krajní nouzi při obléhání mocným nepřítelem, a přece nevyužijí možnosti schopné zachránit je, jen proto, že mudřec, který by je mohl vysvobodit, je nuzný! V podobném postavení se ani král obyčejně neostýchá přijmout pomoc, třeba od žebráka, i když jinak dá na bohatého* kdekdo, a moudrým chudákem se pohrdá (Sír 13,22n). Pochopit by bylo možno postoj města nejspíše tehdy, nešlo-li o nějaký jednorázový hrdinský čin chudého muže, nýbrž o jeho radu k celkovému způsobu chování a života. A tu lze myslit např. na město Jeruzalém, proti němuž přitáhl velkokrál babylónský s obletiacimi nástroji a v němž Jeremjáš — všemi opovržený a znuzený — marně volal k moudrosti město, jež bylo< vskutku malé ve srovnání s babylónskou velmocí. Tady totiž opravdu nezmohla nic zmužilost obhájců, když scházel duch moudrosti, pokání a bázně Hospodinovy. Bída, kterou Kazatel vidí pod sluncem, je v tom, že sice moudrost je nad zmužilost, ale kdo na ni dbá? Záchrana je na dosah ruky, ale — ač stačilo jen uposlechnout moudrost — lidská zaslepenost a zatvrzelost činí záchranu nemožnou. Moudrost se projevuje tichostí a je nutno soustředit se na ni posloucháním, tedy i rozvažováním. Naproti tomu hlupáci se projevují halasností a vytrubují své ničemnosti. Jen vpravdě moudrý se nedá od nich umluvit a ukřičet. Na světě to však chodí — právě pro lidskou pošetilost a bezduchou zpozdilost — tak, že jeden hříšník stačí svou zvrhlou vypínavostí a lživým přemlouváním zmařit mnohoi dobra. Je ovšem po-řád naděje: Je-li moudrost lepší než nástroje války, pak je nutné vzít to vážně a nasadit všecku energii k zastavení zhouby. Boží moudrost má moc, která stačí na vše. Kaz 10,1—11 h J Životní zkušenosti 10,1—11 1 Mrtvé mouchy způsobí, že a mastičkářův oleja páchne a kvasí; b stejně působí špetka pomatenosti, je-li ceněna víc než moudrost a cestb. 2 Moudrý má srdce na pravém místě, hlupák na nepravém0. 3 Pomatenec, i když jde po cestě, čje bez rozumu d, e o každém však říká: „To je pomatenece!" 4 Zvedne-li se proti tobě vladařova nevole, své místo neopouštěj, mírnost může zabránit velikým hříchům. 5 Zlo, jež jsem pod sluncem vídal, je omyl, k němuž dochází u mocnáře: 6 Na vysoké místo se dosadí pomatenec, kdežto schopníf zůstávají sedět dole. 7 Viděl jsem otroky na ořích, kdežto knížata jak otroky chodit pěšky. 8 Kdo kope jámu, spadne do ní, toho, kdo strhává zeď, uštkne had. 9 Kdo láme kámen, přichází k úrazu, kdo štípe dříví, je při tom ohrožen. 10 s Z tupí-li se sekera, a nenaostří-li se znovu, je nutno víc napnout síly. Užitečná a prospěšná je moudrost. 11 h Uštkne-li had, dřív než byl zaříkán, zaklínač pranic neprospěje h. a'a líbeznost oleje (masti), o* V. — b~b málo moudrosti je cennější než velká sláva pošetilosti, o'; cennější než (?) moudrost a Čest je malá pošetilost nakrátko, V. — c dosl. levém. — d dosl. srdce. — e'e všechno, na co myslí, je pošetilost, o'; <.e"e> protože je sám nero- Těžké může být postavení moudrého 235 zumný, má všechny za blázny, V. — í dosl. bohatí (sr v.20). — 8 v.10 v O' i V přeložen značně volně. — ^Kdo tajně pomlouvá, nedělá nic méně, než když had tiše uštkne, V. (4) Kaz 8,2n : Př 25,15 (7) : Př 19,10 (8) Ž 7,16 Př 26,27 (11) : Ž 58,5n 1-3 Na předešlé výpovědi volně navazují věty, jež mají podobu přísloví: nejprve o mouchách a masti (v.l). Na několika málo místech, kde se v Starém zákoně mluví o mouchách, se u nich myslí na patvary démonské (Baal-zebub = Pán much, bůh Ekronu, 2Kr 1,2; sr Iz 7,18). Masti a oleje se vyráběly také pro službu Hospodinu (Ex 30,25.30—33 lPa 9,30 2Pa 16,14), ale 'mouchy' mohou zkazit svým nečistým vlivem to, co slouží Božím službám i člověku. V tom smyslu nutno též pochopit druhou polovinu v.l, totiž jak lidé snadno přicházejí o dobrodiní moudrosti, když je ovládne při nepatrné nedbalosti pošetilost a tupost. Druhé přísloví (v.2) hovoří o tom, že srdce moudrého (chápané jako sídlo> rozumu, rozvažování a rozhodování) je na straně pravé tj. na straně dobra; jinak u hlupáka (sr Mt 25,33n.41). 'Pošetilec' (v. 3) se svou nemoudrostí projeví i na cestě. 'Cesta* značí také chování, způsob života. Ve své zaslepenosti vidí však pošetilce ve všech kolem sebe, vlastní pošetilost nevnímá. 4"7 Další rada se týká vztahu k vrchnosti (sr Př 16,14 Kaz 8,2—9 10,15—20). Není třeba upadat ihned do malomyslnosti a zoufalství, po-staví-li se vládce hněvivě proti 'tobě*, tj. patrně proti moudrému. Sluší se zůstat, kde jsi, a konat svou povinnost s vědomím, že tichost a trpělivost má budoucnost (Mt 5,5). Kazatel si je ovšem vědom toho, že vládnoucímu pošetilci lze čelit pevnou umírněností jen do určité míry. Ze strany mocnáře totiž nelze čekat jen správné jednání. Je to takřka přirozený jev pod sluncem, že se dopouští omylů (v.5). Vždyť na vysoká místa bývá často ustanovován člověk zmatený, pošetilý. Příklady, uváděné ve v.6n, jsou historicky doloženy z dějin Egypta mezi dobami staré a střední říše i z dějin Persie a odjinud. Kazatel vidí tato fakta Jako běžnou věc, která budí smutek a nelibost. Smutek neplyne ani tak z toho, že zlého knížete vystřídal ve vysokém postavení dobrý otrok, ale že místo knížete, ať zlého či dobrého, se povyšuje zlý otrok. Kníže 236 Kaz 10,1—11.12—20 je zde ještě aristokrat v původním slova smyslu, tedy ten, který jedná ušlechtile a je schopen vládnout. Otrok je zde spíše to, čemu říkáme otrocká duše, člověk bez zásad, bezohledný, dostane-li se k moci. Ježíš své učedníky varuje před touhou po moci (Mt 20,25—27). Jakás takáš útěcha může být leda v tom, že všechno na světě je dočasné (sr Př 30,21—23); Kazateli je to známo a uvažuje o tom hned dále. 8x1 Čtyři přísloví ukazují, že se nelze spolehnout na nic na zemi a že člověk musí vždycky počítat s nepředvídatelnostmi. Nemá ani sebe v moci a může se nechtěně i zabít vlastní prací. Prvé přísloví navíc připomíná známé 'Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá' (sr vk Př 26,27 Z 7,16 9,16 57,7). Neštěstí ovšem může dopadnout na člověka nečekaně. Tak se vynoří i had ze zdi, v které se mezi spárami skrývá a vyhřívá, a uštkne člověka, jenž se chystá zeď strhnout. Podobné nebezpečí číhá na člověka i při lámání kamene a štípání dříví. I při opatrnosti odletí odštěpek či štěpinka a člověka zasáhne. 10nNa zmínku o štípání dříví navazuje řeč o železe či železném nástroji; není nutno myslit jen na sekeru. Každý nástroj mající ostří, musí být broušen, nemá-li se bezúčelně vynakládat nadměrné množství síly na práci. Myšlenka — jinak dosti všední — se dá rozšířit do obecné platnosti: Člověku je při veškeré bídě dána možnost překonávat neuzpůso-benost věcí, aby přece jen s jejich pomocí něčeho dosáhl; svou moudrostí může formovat věci, aby sloužily životu. To dal Bůh jen člověku. Za technickou zručnost a nadání vděčí člověk Bohu. I když však člověk je vybaven různými schopnostmi, naprosto nezávisí výsledek jeho činnosti na něm; to chce zdůraznit další verš (11). Zaríkávání hadů (sr Sír 12,13) bylo v Orientě běžné a je zde zmíněno Jako doklad mimořádné lidské moci přemáhat v hadu přímo toho Zlého (sr vk Gn 3,1). Ale celá tato schopnost nebo moudrost není k ničemu, nepoužije-li se jí v pravý čas. Mít moudrost ještě neznamená být ochráněn před zlem. Když zlo zaútočí a člověk ve své moudrosti neužije proti němu včas náležitých prostředků, stává se sám jeho kořistí. Ani tu tedy není člověku nic předem zaručeno. Na nic se nelze spolehnout 237 z y Kletba pošetilosti 10,12—20 12 13 Slova z úst moudrého příjemně plynou, kdežto hlupáka vlastní rty pohlcují. Sotvaže promluví, prozradí pomatenost, a když domluví, zlou ztřeštěnost. 14 Pomatenec má plno řečí. Co nastane1, člověk neví, a kdo mu oznámí, co bude po něm? 15 Hlupáci se unavují pachtěním, kdo neví kudy, nedojde do města. 16 Běda tobě, země i, je-li tvým králem sluha k a tvá knížata hodují z jitra! 17 Blaze tobě, země, je-li tvůj král vznešeného rodu a tvá knížata jídají v náležitý čas pro posilnění a ne pro opilství1. 18 Pro lenošení sesouvá se krov, pro nečinnost rukou zatéká do domu. 19 K obveselení se strojí pokrm a radost životum dává vínon; peníze vyřeší všechno. 20 Králi nezlořeč ani v mysli, boháčovi nezlořeč ani v pokojíku, kde uléháš, neboť nebeské ptactvo roznese ten hlas, okřídlenec vyzradí každé slovo. i co bylo, O' P V [<š?-häjä místo š?-fihj^, H.). — j město, O'. — k < nďar, H.; chlapec, O' V. — ^ nebudou zahanbena, O'; ne pro rozkoš, V. — m živým, O' V. — n + a olej, O'. (12) . Pr 10,32 (14) Kaz 5,2 : Pr 15,2; Kaz 8,7 (16) Iz 3,4; Iz 5,11 (17) :Př 31,4n (19) Z 104,15 12-15 Reči moudrých lidí vedou ty, kdo je poslouchají, k tomu, co je v životě podstatné (Př 14,3 18,7). Naproti tomu hlupák, poslouchá-li jen sám sebe, uvádí sebe i druhé jen na falešnou cestu. Vychází ze zvrácených předpokladů a proto nemůže dospět nikam jinam než do horších ještě konců: k pádu, do úplného zajetí zla. Podává obšírně 'důležité* a 'rozhodující' výklady o tom, co 'potřebného' je nutno zařídit a jak 238 Kaz 10,12—20; 11,1—8 budou věci vypadat, zatím však mu není známo nic z budoucnosti a naprosto není s to zabránit, aby věci po jeho smrti nevypadaly třeba zcela opačně, než jak rozhodl (sr Kaz 3,22 6,12). V.15 patrně navazuje na předešlé: Pošetilec vynaloží mnoho námahy, ale jejím výsledkem je pouze únava. Neumí dojít ani do města; nedojde k cíli: k městu, jímž je asi míněn Jeruzalém (Iz 66,6), cíl poutníků. Zbloudí a třeba i zahyne na cestě. 16n Jakoby ohlasem z Iz 3,4 a 5,lln.22n líčí Kazatel bídu země pod vládou sluhy či nezralého mladíka (H. na'ar). K bídě země patří i nezodpovědnost jejích vladařů, kteří myslí na své hostiny a ne na vůli Boží. Zmínka o jitru (H. Ďoq§r] totiž upozorňuje na chvíli, kdy se člověk má ztišit ve vyčkávání, až Bůh zjeví svou vůli (sr vk Ž 5,4), kdežto špatný vládce, zpitý svou mocí, místo toho hoduje a opíjí se, že ani není schopen vnímat Boží hlas. Kazatel tu ukazuje na odpovědnost vladařů za lid a zemi. To se jeví i v blahorečení země, má-li krále z rodu svobodného neb vznešeného, což je ovšem dobré jen, má-li i ducha vznešeného, a když knížata nemyslí na své tělesné požitky, ale na zmužilost pro dobrý boj Boží (sr Př 31,4). 18-20 Daisí přísloví (v.18) může a nemusí navazovat na předešlé. Lenost svádí knížata i poddané. Výrok o ní má ráz obecně lidské moudrosti (známé i z Př 21,25 aj„ i vůbec z moudrostní literatury národů). Tato jednoduchá moudrost nesmí scházet ani údům lidu Božího. I oni jako obyvatelé domů nemohou nemyslit na to, že domy potřebují opravy. Lenoch se nestará, že zatéká voda do plochých, hlínou uplácaných střech, jaké byly v Izraeli; proto lze přeložit i 'trámoví4 místo 'krov4. Tento zvláštní příklad má sloužit k zevšeobecnění následků nedbalosti ve všech oblastech života. Pokud jde o v.19, konstatuje se v něm, čeho lze v boha-bojnosti užívat, aniž člověk propadne bláznovství hlupáků (9,7). Peníze byly a napořád jsou klíčem k mnohým potěšením zdejšího života (ale viz výstrahu lTm 6,10). Ve v.20 odhaluje Kazatel moc zla. Upozorňuje, že kletba (jak věřil celý starověk) má velmi konkrétní a reálné důsledky, poněvadž v ní jsou mocné síly, které ji uskutečňují. Okříd-lenci jsou ve službách těchto sil. (V řecké mytologii srov. jeřáby, jediné a spolehlivé svědky toho, že byl zavražděn básník Ibykos). Varuje před proklínáním panovníka, poněvadž jeho existence zaručovala řád v zemi. Nejde tu však jen o něj, ale Nepropadnout lenosti 239 i O' 'boháče4 (ve v.6 jsme přeložili 'schopní*), kteří zřejmě náležejí ke královu dvořanstvu. Proto je nespokojenému neb utlačovanému připomenuto', aby se nevydával v nebezpečí svými kletbami. Kazatel tím nevede k opatrnictví (s v.4). Na jedné straně odsuzuje mocnáře a pány všeho druhu, není-li prostý člověk před nimi jist, na druhé straně naznačuje, že je jiný způsob než kletba, Jak se ubránit takových pánů. Je to Bůh, který dosazuje i sesazuje, dává i odnímá bohatství (Př21,l 1S 2,7). Místo kletby tedy má nastoupit modlitba, prosba o- Boží pomoc a slitování (Př 15,29). f) Nepolevuj* ve svém díle 11,1—8 1 Pouštěj svůj chléb po vodě a, po mnoha dnech se s ním shledáš. 2 Rozdej svůj díl mezi sedm, ba i osm, nevíš, co zlého se na zemi stane. 3 Jestliže mraky se naplní, spustí se na zemi déšť; jestliže strom padne k jihu či na sever, zůstane na místě, kam padl. 4 Kdo příliš dá na vítr, nebude sít, kdo hledí na mraky, nebude sklízet. 5 Jako nevíš, jaká je cesta větru, jak v lůně těhotné vznikají kosti, tak neznáš dílo Boha, který to všechno koná. 6 Rozsévej své símě zrána, nedopřej svým rukám klidu do večera, neboť nevíš, zda se zdaří to či ono, či zda obojí je stejně dobré. 7 Sladké je světlo a vidět slunce je milé očím. 81 když se člověk dožije mnoha let, ať se z nich raduje ze všech, ale na dny b temnoty ať pamatuje, 240 Kaz 11,1—8 cže jich bude mnoho. Cokoli přijde0, je pomíjivost. a tekoucích vodách, V. — b časy, V. — c-c a na mnohé dny, které, až nastanou, ukáží, že (všechno) minulé, V. (5) J 3,8; :Ž 139,13nn; Kaz 8,17 (8) : Kaz 12,1 1-8 Nový oddíl má za společné téma nezajištěnost života. Člověk však přitom nemá utrácet život v nečinnosti, nýbrž má konat svou povinnost. V.l má ráz přísloví, jeho výklad ovšem skýtá problémy. Odesílat chléb po hladině vod se jeví jako počínání vyloženě nesmyslné. Jenže přísloví se nezabývá racionálním chápáním věci. Ani nejde o to, že chléb sytí, a že tu tedy je dán příkaz pečovat o sycení druhých, byť i ten, kdo tak činí, neměl nejmenší naději, že z toho sám bude mít užitek. Je ovšem možné srovnat biblickou výzvu i s námětem lidové písně: „Pletla v kytku rozmarýnku... pouštěla ji po voděnce", kde jde jasně o získání věštby, jak to s dívkou dopadne. Snad je i v pozadí Kazatelových slov narážka na orákulum, nám dnes už nesrozumitelné. V.2 je podobně problematický. Myslí Kazatel na dobročinné rozdělení podílu (např. dědického] mezi sedm (číslo plnosti!), ba ještě více lidí, a to proto, že se děj,e na zemi tolik nepředvídaného zla, že člověk může přijít o všechno, co má? Anebo proto, že lze pro různé pohromy přijít o mnoho ne-li o všechno, má člověk rozdělit svůj majetek na množství míst, aby v případě ztráty se mohl aspoň opřít o přátele? Taková opatrnost vyznívá napohled proti smyslu Kázání na hoře: Nepečujte (Mt 6,34), ale nachází oporu v Ježíšově podobenství o 'nepravém vladaři' (L 16,1—9). Nejistota výkladu pochází z faktu, že číslovky sedm a osm stojí samy bez předmětu, takže se neví, o koho nebo o co jde. Slova, že strom zůstane ležet tam, kam padne (v.3), mají zdánlivě rys fatalistický, ale to neodpovídá Kazatelově představě svrchovaného Boha. Spíše chtěl zdůraznit, že všechno se děje podle určitého pevného řádu, do něhož nelze zasahovat. Místo 'strom' je možno přeložit i 'dřevo* (obojí = H. 'ég}t To zůstane ležet, kam či jak padne. A měli bychom zase obdobu našich štědrovečerních či novoročních pověr s házením dřeváčků za hlavu, aby se zjistilo, půjde-li dívka z domu či neprovdá-li se. Tajuplné je dílo Boží 241 Vítr a deště (v.4) mají sice (zvláště v Palestině) svá období, ale — jako vůbec počasí — mají své posuny, nadměr-nost nebo nedostatek. Kdo se řídí jlenom jimi, může propást vše. Je nutno odvážně důvěřovat Boží moci, která dá zdar (setí, žatvě, ale i všemu vůbec) i tehdy, kdy vnější podmínky na zdar neukazují. V pozadí je však i zde pradávná praxe věštit z větru a mraků. V.5 se po obecně platných výpovědích v.3—4 vrací jako ve v.l—2 k oslovení v 2. osobě (tak ještě i v.6). Ukazuje na tajemnost a skrytost Božího jednání a řízení všeho. Všude ve všem převládá Boží vůle a ani objevy meteorologické a anato-micko-gynekologické a jiné nezmenšují údiv nad tajemstvím Božího pořádání veškerého dění. Poněvadž tedy člověk není pánem těchto věcí, má své povinnosti konat s vědomím, že cíl i zdar je jen u Boha. Podle v.6 je nutno využít každé příležitosti, kterou Bůh dává k práci, jež má nést užitek (setí znázorňuje každé dobré dílo). Poněvadž ne člověk, ale Bůh má vše v moci, volá Bůh člověka k věrnosti v díle; cokoli člověk koná, má konat vždy s největší odpovědností (sr 1K 10,31 Ko 3,17) a nepromarnit příležitost, jež se už nemusí vrátit (Kaz 3). V.7: Zcela ve smyslu starozákonní radosti ze stvoření, které je Velmi dobré' (Gn 1,31 sr Kaz 3,11 Ž 104), vyjadřuje Kazatel potěšení, že přes nezajištěnost světa je přece Jen milo na světě být a užívat světla a slunce, jež Bůh dal jako fyzické udržovatele života (Gn 1). Kazatel není pesimista ze zásady, ani nepopírá život ve smyslu budhismu a indických filosofií (Zimmerli). I při vší bídě tvorstva se lze radovat, poněvadž Bůh je Stvořitel. V.8: Pro radost ze stvoření nesmí člověk na stvoření ulpět. Vše pomíjí. Co však jsou 'dny temnoty4? Sotva šeól čili říše mrtvých; to by odporovalo myšlence soudu Božího, poněvadž on, nikoli šeól bude mít poslední slovo. Spíše podle 12,2 (kde je též řeč o tmě, H. cft-š-fc) je míněn věk stáří, doba stmívání a tmy nebo doby zkoušek a trápení. To je to, co přichází a přijde. Verš je přípravou na řeč k jinochu, jež následuje. Člověk může užít třeba dlouhých let mládí a životní zralosti v síle, ale — nezemře-li dříve — dojde určitě k mnohým dnům stáří, v nichž se nad jeho životem začne stmívat. Tak Kazatel, věren své myšlence, neopomene při každém záporu uvést klad a při každém kladu připomenout zápor. To brání 242 Kaz 11,1—8.9—12,7 zapadat do nečinné nirvány nebo životního hnusu i bezmyšlenkovitě cynické poživačnosti, ale i do iluzionistického optimismu a modlářství práce. Drasticky drásavá Kazatelova otevřenost, která vidí realitu života a světa v nahé syrovosti, ukazuje svou drsnou upřímností na konečné a pravé spočinutí jinde než jen v oblasti 'pod sluncem' v tvorstvu. k} Pamatuj na Stvořitele 11,9—12,7 9 Raduj se, jinochu, ze svého mládí, užívej pohody ve svém jinošství a jdi si cestami svého srdced, za vidinou svých očí. Věz však, že tě za to všechno Bůh postaví před soud. 10 Hoře si ze srdce vykliď a drž si od těla zlo, vždyť mládí a úsvit£ jsou pomíjivé. 1 Pamatuj na svého Stvořitele ve dnech svého jinošství, než nastanou zlé dny a než se dostaví léta, o kterých řekneš: „Nemám v nich zalíbení" 2 než se zatmí slunce a světlo, měsíc, hvězdy a vrátí se po dešti mraky. 3 V ten den se začnou třást strážcové domu a mužové zdatní se zkřiví mlečky nechají práce a bude jich málo a ty, kdo hledí z oken, obestře temnota 4 a zavrou se dveře do ulice a ztiš! se hlas mlýnku vstávat se bude za šveholu ptactva a všechny zpěvy a budou znít přidušeně. 5 A člověk b se bude bát výšek b a úrazůc na cestě; Pamatuj na Stvořitele 243 a rozkvete mandloň a d těžce se povleče d kobylka a kapara eztratí účinnost6. Člověk se vydá do svého věčného domu a ulicí budou obcházet ti, kdo naříkají nad mrtvými. 6 Pamatuj na svého Stvořitele, než se přetrhne stříbrný provaz a ŕ rozbije se mísa zlatáf a džbán se roztříští nad zřídlem a kolo u studny se zláme. 7 A prach se vrátí do země, kde byl, a duch se vrátí k Bohu, který jej dal. d bezúhonně, 0\ — e + ale ne, O'. — f nerozum, O'; rozkoš, V; mladost, K. a dosl. dcery zpěvu {= zpěvačky?); slibosti zpěvu, K. — ^b (lidé) budou hledět k výšině, O' (nebo: do výše?). — c děs (bude), O' <~ V. — d"d ztuční, O' V. — e-ese rozptýlí {= odkvete?), O' V. — f'f rozvine se zlatá stuha, V. (9) Kaz 12,14 (12,1) :Pr 22,6 Kaz 11,8 (5) : Jb 17,13; : Jr 9,16n(= 17n K) (7) Gn 2,7 3,19 : Jb 34,15 Ž 103,14 Kaz 3,20 119n Kazatel přichází k závěru svého napomínání a oslovuje poprvé výslovně jinocha, i když ho i dříve patrně měl na mysli. Ačkoli mládí má také své smutky a strasti, má přece nesporné půvaby a Kazatel nechce ani na chvíli škarolilídsky a asketický jimi pohrdat. Je možné a je dobré radovat se ve svém jinošství. Ono má srdce a způsob vidění, který patří právě jen jemu; je tedy otevřeno> pro věci, pro něž pozdější věk života tak otevřen nebývá; proto je dovoleno využívat toho, dokud je k tomu čas dán, dříve než přijde stáří. Vše má přece svůj čas (k. 3). Nikdo tedy nemá právo potlačovat výsady jinošství. Avšak na rozdíl např. od Ptahhotepovy nauky, v starověkém Egyptě velmi proslulé, radící veselit se a nekrátit dobu zábavy, ví Kazatel, že veselí mladosti nesmí být samoúčelné ani propadnout rozkošnictví. I nad mládím je totiž jistota Božího soudu. Bůh je soudce, který odsuzuje a odsoudí zneužití svých darů. Ale Bůh jako dárce také štědře dovoluje radostně užívat svých darů, jež jsou dobré. Proto srdce uvnitř i tělo vně mohou 244 Kaz 11,9—12,7 a maji být prosty všech trapností, tji. svědčit o vděčném přijímání Boží dobroty. Protiklady 'dobro* (pohoda) a 'zlo* nej$ou asi uvedeny náhodně a naznačují nejen to, co je příjemné a nepříjemné, ale i to, co je podle Boha a proti Bohu. Jediný Bůh je neproměnný. 'Mládí4 a 'úsvit* života (= šacharút; někteří překládají černost, totiž vlasů — podle téhož kořene š-ch-r = čerň) nemají samy v sobě poslední hodnotu. Pominou jak vánek a proto, mladíku, těš se sice z nich, ale nebuduj na nich. Řeč o Božím soudu je tedy spolu s obdobnými výpověďmi v další kapitole vrcholem knihy a dodává smysl všemu, co bylo v knize řečeno; je hlediskem, z něhož nutno* na knihu hledět. 12,1 Následuje napomenutí zásadního významu, poněvadž ukazuje, co má být vlastním obsahem jinošského věku: pamatovat na Stvořitele. Někteří navrhují číst místo slov 'tvého Stvořitele' (H. bór^gká] 'tvou studnu* [be'ér*ká) nebo 'tvou jámu* [tvůj hrob) (H. boraka) (viz BH), což je zcela nedoložené a násilné; znamená to přisuzovat Kazateli snahu vyhnout se všemožně zmínce o Bohu a umožňuje to činit z něho pouhého hédonistu — což svědčí jen o libovůli, s jakou někteří exegeti zacházejí s textem. Ačkoli se výraz Ď-r-' ( = stvořiti) vyskytuje v této knize jen zde, přece Kazatel zná Boha jako Učinitele (sr 7,29 11,5 a j.) a výraz Stvořitel shrnuje dosavadní výpovědi o něm. Všude a ve všem panuje samá vratkost a nezaručenost. Nemá-li se člověk stát obětí vlastní křečovitosti, která končí v propadlišti nesmyslná, zbývá mu jediné východisko, totiž upnout se cele na Boha Stvořitele. Jenom Bůh Stvořitel je záruka toho, že on, který sám činí všechno (3,11), má v moci i hrozivou vratkost a pomíjivost všeho a ukáže se jako Svrchovaný, před nímž se octne duch každého člověka (12,7). Na zásadní napomenutí se pak váží tři odůvodňující výpovědi (vv. 1.2.6), uvedené vždy výrazem 'než*. Na rozdíl od běžného přesvědčení, že Je vždy dost času pamatovat na Boha, přikazuje Kazatel: pamatovat naň už v mládí, nežli nastanou zlé dny a léta, jež se člověku nelíbí, totiž stáří. Dny zla jisou dny všeho, co ztrpčuje život. 2-5 Druhé 'než* uvozujle další, a to obšírnou připomínku. Je to podle obecného mínění přirovnání a alegorie stáří. Jako v přírodě přijde období, kdy mraky zastrou ve dne slunce a denní světlo i v noci měsíc a hvězdy a sotva přestane pršet, Jen Bůh je věčný 245 hned se kupí další mračna, tak přijde člověku doba stáří, kdy se mu nad životem stmívá. Kazatelova slova dobře zapadají do slov proroka (sr Iz 60,19), neboť mizící světlo slunce atd. činí místo Hospodinu jako Světlu a Slunci (Zj 21,23). Proto byla také na místě připomínka Stvořitele ve v.l. V zatmění slunce a měsíce je také náznak soudu dne Hospodinova, dne temnosti a mračna (Am 5,18 Sf 1,14—18). Takové náznaky známé z výroků o dni soudu j$ou obsaženy i v dalším líčení (od v.3): roztřesenost strážců, zkřivenost zdatných, motiv mletí (sr Mt 24,41), strach, zděšení, kobylka, pláč, i když souhrn nečiní dojem, že by šlo jen o líčení vlastního dne soudu. Je tu alegorie [nebo přirovnání), jež chce zobrazit tíhu stáří. Slovní výbava z oblasti soudu však silně napovídá, že Kazatel má při líčení lidského stáří na mysli vskutku také Boží soud, o kterém mluvil v 11,9. Ne náhodou uvádí projevy stáří slovy 'v ten den', což má blízko k časovému označení dne soudu (sr Am 2,16). Ale: třesoucí se strážci domu jsou paže, jež se chvějí starobou, křivící se zdatní mužové jsou zchromlé nohy, jež kdysi zdatně pochodovaly, a nyní jsou unaveny, a nemnohé mlečky jsou zuby, pokud ještě zbývají vůbec; postavy, vyhlížející z oken jsou zesláblé oči. Dveře do ulice jsou možná vyšeptalé rty, možná špatně slyšící uši při současné vyšeptalosti řeči (hlas mlýna). Obtížná je druhá část v.4. Stařec pro špatné spaní vstává hned při kuropění; anebo je míněn hlas, který se stařecky zvyšuje jako vysoké ptačí cvrlikání, ale přitom se 'dcery zpěvu* (tak doslovne, v našem překladu Jen: zpěvy), nejasno, zda zpěvačky, ptáci nebo zvuky či ozvěny zpěvu, utlumí. Prostě snad hlas stařecky zalehne, ztichne. Výraz 'dcery zpěvu* je sice dobře hebrejský, ale nejistý významem: označuje bud zpěvačky nebo něco, co je výsledkem zpívání. Rabínská teologie mluvila o 'dceři hlasu* {bot qól] jako o jediném přímém spojení světa nebeského se zemským po skončení prorockého období (Grundmann, 32). V.5 pokračuje nejprve líčením strachu starých lidí z chůze do kopce (výšky) neb i závrati z výšky (Segert) a přímo zděšení z každé cesty, kterou mají před sebou; o eschatologických nápovědích viz výše. Další tři řádky znamenají další potíže ve výkladu. Je mnoho alegorických výkladů těchto řádků; bílý květ mandloně, ale i kapary připomíná bílý vlas kmetů, vlekoucí se kobylka těžký krok starých lidí, kapara (H. abíj- 246 Kaz 11,9—12,7.8—14 jónä] sloužící jako chuťové dráždidlo je obrazem žádosti, která již přestává (tak i Kv), atp. Jiný výklad tu vidí obrazy z přírody v Palestině v době jara a léta (Hertzberg): kvete mandloň, objevuje se kobylka, poupata kapary pučí, a to> vše tvoří kontrast rozkvetlé přírody a umírajícíhoi starce. Člověk (H. 'adam\ je označen jako 'zemák* tvor ze země {H. 'adämä}. Stářím se z něho stává nejednou otřesně žalostná troska. Vše musí pak opustit a odcházet do „svého věčného domu". Z Egypta je známo, že tento výraz označuje hrob. Snad je tu myšlenka: člověku je pro všechen jeho budoucí posmrtný věk přiděleno 'obydlí', které bude patřit právě jen jemu. Je to mlčenlivý náznak novozákonních věčných příbytků mnohých, předem připravených (J 14,2n)? Podle staroorientálních obyčejů chodí a obcházejí u domu zemřelého najatí nebo i nabízející se smuteční naříkači. Jejich úloha byla odpuzovat hlasitým nářkem a povykem démony, kteří se zdržovali podle víry dávných Orientálců v blízkosti mrtvých, případně usmířit ducha zemřelého, aby neubližoval živým, když mu nářkem naznačují svůj žal. 6n Veršem 6. začíná třetí 'než', které uvádí — jak se zdá — líčení smrti zase básnicky podmanivě, avšak obtížně pro porozumění, zvláště v začátku verše. Stříbro tu figuruje jako kov chladného měsíce a znak stáří, zlato jako kov slunce a tedy života. Tyto prvky jsou vpojeny do obrazu čerpání vody a jsou předvedeny jako pomíjivé. To platí i o roztříštěném džbánu a prasklém okovu nebo čerpacím kolu, jež je spojenoi provazem sedžberem nad studnou, vlastně jímkou, cisternou (H. bór). Celek chce navodit představu studny, z níž bylo potřebí přestat čerpat vodu nutnou pro život; nastala smrt. Závěrečný akord v.7 vyvrcholuje celou výpověď a odhaluje cíl, k němuž člověk dochází. Verš ukazuje výraznou souvislost s Gn 2,7 a Z 104,29n. Člověk je stvořen v podstatě z týchž látek, z kterých se skládá nejen tělo zvířat, ale i rostlin, takže sdílí po té stránce stejný úděl se zvířenou i květenou (sr Iz 40,6nn): stává se součástí prsti, rozkládá se a splývá s hlínou. To napověděl Kazatel 'bez obalu' už v 3,19nn a navazuje tím na Gn 3,19. 'Duch' znamená často dech, oživující princip, život v člověku nebo* zvířeti, tedy něco hodně obecného. V přírodě to je vítr (H. také = rúach). Na tomto místě však, kde se mluví o jeho návratu k Bohu, označuje něco docela osobního, vlastní Člověk je smrtelný 247 podstatu člověka. Nejde ovšem ani zde o Ducha Božího, i když byl Bohem člověku vdechnut. Není to 'duch' dobrý sám o sobě. Dostaví se k Bohu jako k soudci. V tom je konec koloběhu věcí. Nekonečný, cyklický návrat času, typický pro myšlení starého Orientu, neexistuje. Vyvozuje-li Ježíš z Božího sebeoznačení [Mt 22,29—32 Ex 3,15), že Bůh je Bůh živých a tedy že vzkříšení a (věčný) život jest, pak i Kaz 12,7 ukazuje věřícímu k jistotě života po* smrti. 5. EPILOG 12,8—14 8 s Pomíjivost, samá pomíjivost s, řekl Kazatel, všechno pomíjí. 9 Zbývá jen dodat, že Kazatel byl moudrý, lid stále poznání vyučoval; h přemýšlel1 a bádal a složilh přísloví mnohá. 10 Kazatel se snažil najít výstižná slova; tak bylo zapsáno, co je pravé, slova pravdy. 11 Slova moudrých jsou jako bodce, jako vbité hřeby jsou slova sběratelů i, pastýřem jediným proslovená. 12 k Nadto pak zbývá, synu můj, říci: Přijmi poučeník! Spisování mnoha knih nebere konce a mnohé hloubání unaví tělo. 13 Závěr všeho, co jsi slyšel: Boha se boj a jeho přikázání zachovávej; na tom u člověka všechno závisí. 14 Veškeré dílo Bůh postaví před soud, i vše, co je utajeno, af dobré či zlé. g-g sr k. 1 p. b-b. — h-h a ucho (<"ozfn místo 'izzén, H. > přemýšlel) bude poslušně sledovat, 0\ — i vyprávěl, co dělal, V. — i jinak O'. — k"k Nadto, můj synu, víc nežádej, V. 248 Kaz 12,8—14 (8) //Kaz 1,2 (11) :Iz 22,23 (12) : Kaz 1,18 (13) Dt 6,2 : Kaz 5,6(= 7 K) (14) Kaz 3,17 11,9; Ř 2,16 2K 5,10 8Ještě jednou, už naposledy, zazní návratný motiv „Pomíjivost, samá pomíjivost" (sr 1,2). Souvislost naznačuje, že celá kniha byla psána a míněna jako vyučující napomenutí pro mladé lidi vždy snadno soustředěné k povrchu a líbivostem světa. Právě proto je nutná připomínka: Jediný nepomíjivý je Bůh. Proto pamatuj na Stvořitele, neboť jinak je pod sluncem vše jen „pomíjivost, samá pomíjivost" jak rosný opar. Nelze přehlédnout záměrnou souvislost knihy Kaz s Gn 3—4; člověk je prach a pomíjivost a syn prvního člověka má jjméno Pomíjivost (Hebel [ = AbelJ, Gn 4,2). Tak Kazatel s rezavě neústupnou střízlivostí ničí každé i sebeletmější spočinutí v čemkoli na světě jakoby v poslední jistotě života. Není na světě nic, pranic, več by člověk mohl a měl skládat svou naději (Jrl7,5). Toto radikální znehodnocení a znicotnění všech hodnot světa, jakmile by chtěly zastiňovat výhled a myšlenku na Stvořitele, je jedinečný přínos knihy Kazatel: I kdyby ses stokrát mohl radovat, nevím z čeho v životě, všechno je nesmysl a tisíckrát nesmysl, zapomeneš-li při tom na Boha Stvořitele. Jen o Bohu jediném Kazatel ví, že nepodléhá změnám; jeho je nutno ctít s bázní (3,14 5,6 [-7 K] 8,12n 12,13). 9-11 Slova 'Zbývá dodať (v. 9 sr 12) jsou pokládána za doklad, že vlastní dílo Kazatele končí ve v.8, kdežto ostatní je už dodatek jeho žáka nebo žáků, poněvadž mluví o Kazateli v 3. osobě. Nelze sice toto tvrzení odmítnout s určitostí, ale lze zcela dobře zůstat při jednom autorství knihy. Kazatel vystupuje sám sice v 1. osobě, ale s odvoláním na 'syna Davidova' (1,1). Autor je tedy mudřec, který se označuje za Davidova syna (sr Př 1,1 a Pis 1,1), což byl Šalomoun. Jeho učení chce být šalomounovské. Ukazuje úlohu 'moudrého': stát uprostřed lidu jako jeho učitel; myslit, bádat, zapisovat, skládat výsledky svého- rozvažování. Charakteristiku Kazatele dodává autor proto, aby podepřel obsah knihy: kniha není výtvor libovůle, ale pečlivého rozvažování, které se obrací k lidu, a pochází z linie Davidovy, k němuž mluvil Bůh (sr L 1,1—4 Sk l,ln Zj 22,18n.) Nejde tedy o sebechválu, ale o vyjádření autority řečeného. V jeho-slovech je výstižnost [chéf§g], v níž je spojena přítomnost se správností, přímost (/os?r), která mluví poctivě a bez záludnosti, a pravdivost V€m§t], v níž jsou spolehlivost, stálost, Bez Boha je všechno pomíjivé 249 věrnost a pravda absolutní. V. 11 přirovnává slova moudrých (mudrců) k bodcům (dlouhým tyčím s kovovým ostnem na pobízení a usměrňování dobytka ve spřežení a v práci); tak pobízejí a usměrňují člověka. Vyznačují se tak jistou pevností a pádnou pravdivostí, že jimi nelze pohnout j;ako vbitými hřeby, které nepohnutelně vězí na svém místě, anebo kůly, zpevňujícími hráz, terasu, stavbu. Výroky moudrosti vydal jediný pastýř, jímž je snad míněn sám Bůh (Ž 23,1). Tím by kniha Kazatel byla hodnocena jako spis inspirovaný přímo Bohem. Podle jiných výkladů je pastýřem míněn Šalomoun (TOB). Tím by byla zdůrazněna jednota celé knihy (sr 1,1), snad ohlasem na námitky, které se ozývaly proti kanonizovaní Kazatele synodou v Jamnii. 12-14K začátku v.12 sr vk v.9. Jde o (další?) doslov, napsaný podle rozšířeného mínění dalším epilogistou. Ve skutečnosti i on tvoří plnou současí celé knihy. K předešlým vývodům chce přidat ještě výstrahu. V. 9—11 totiž nabádají zamýšlet se vážně nad slovy Kazatelovými, v.12—14 pak vymezují toto zamýšlení tak, aby neupadlo do samoúčelného ostro-vtipného spekulování, které má radost jen z vymýšlení nových, ale neužitečných myšlenkových konstrukcí. Podle způsobu moudrostní literatury je osloven syn (sr Př 1,8.10 2,1 3,1 atd.) jako ten, který má moudrost převzít a v ní pokračovat. Ať si však přitom dá pozor: ať se nepokládá za mudrce už tím, že jen napíše další knihu a bude bezcenně dumat a hloubat (H. lahag = hloubání, se vyskytuje jen na tomto místě). Napsáno bylo už mnoho (a ač se i nadále psát musí, tedy pro užitek); a je-li tělo (tzn. člověk) syceno nekončícími spekulacemi, unaví se. V. 13 přináší závěrečné shrnutí všeho, co v knize bylo řečeno a co platí proti neplodnému filozofování: bát se Boha (zcela ve smyslu celé knihy; sr např. 8,12), tj. mít ho za nej-vyššího Pána se svrchovanou uctivostí, poněvadž jeho slovo bude mít poslední a rozhodující váhu a platnost nad člověkem; a tedy zachovávat Boží přikázání. Snad právě pro tento důraz na dodržování Zákona se stala kniha Kazatel součástí četby při slavnosti stánků přípravou na vítání Nového roku (sr Úvod). Má-li člověk být celým člověkem — kdokoli — nemůže dojít smyslu života a dospět k životu jinak, než plnou orientací života k Bohu. Ztrácet ho s očí znamená pozbývat své lidství. Bůh je poslední autorita, Pán a Soudce. On zná i to, 250 Kaz 12,8—14 co je skryto, odhalí a bude soudit všechno (1K 3,11—15 2K 5,10). Žádný člověk mu se svým dílem neuprchne, neskryje se a nic nezatají. Toto vědomí má člověka ustavičně provázet ve všem, co prožívá v mládí i stáří, ve všem příjemném i odporném, v dobrém i zlém. Kniha Kazatel zdůrazňuje naprostou Boží výlučnost (nejmenuje Boha nikdy Hospodinem), v níž předurčil vše, i lidskou nicotnost a potřebu přijímat celý život a vše v něm od něho. S ledovou chladností a rezavou důsledností připomíná, že člověk není nic a nemůže nic. Kazatel nepoukazuje na Boží slitování, ani moc modlitby, jež by hnula Božím milosrdenstvím. Člověk se nemůže spoléhat ani na svou moudrost. Ve všem ční nad člověkem jistota Božího soudu. Bohem stvořený svět a život je bez Boha nerozřešitelnou záhadou, v níž se člověk nemůže vyznat. Rozřešení této záhady ponechal Bůh výlučně sám pro sebe — a nakonec je odhaluje v Kristu (Ko 2,3). Svědectví o lidské nicotnosti a Božím soudu by ovšem vedlo k zoufalství, kdyby Kazatel nepřiváděl při všem ke zvláštní radostnosti zdánlivě protismyslné. Právě ta nadějnost proti vší beznaději je svědectvím o tom, že za lidskou nicotou a v Božím soudu se skrývá tajemství Boží milosti. PÍSEŇ 251 ÚVOD PlSEŇ je sbírkou 'milostných* písní z různých dob. Jazykový rozbor prokazuje u některých původ z období perského až helenistického (5.-3. stol. př. Kr.), zatímco různé archaismy slovníkové a frazeologické by spíše odpovídaly době starší, dokonce snad Šalomounově (např. 3,6—11). Jiné prvky ukazují na prostředí severoizraelské, jiné zase na prostředí judské. Jaký byl tedy záměr vytvořit z tak různorodých částí jednotný celek? A proč byla skladba přijata do starozákonního kánonu? Víme, že ještě po její kanonizaci r. 90 po Kr. byly o ni vedeny spory a že bývala oblíbenou písní při různých nevázaných zábavách. Koncem 1. stol. po Kr. musel se jí proto rozhodným způsobem zastat rabbi Akíba, který později za Bar-kochbova povstání (r. 135) zahynul mučednickou smrtí rukou Římanů. Od 5. stol. po Kr. je četba Písně doložena jako sváteční četba o židovských velikonocích. O výklad Písně se ve všech dobách vedly spory; ty nejsou rozhodnuty dodnes. V podstatě jde o dvojí pojetí: sakrální a profánní. A obojí se dá ještě rozdělit do dvou skupin. Celkem se tedy setkáváme se čtverým výkladem: a) alegorickým: Tento výklad, který je doložen přinejmenším od 1. století po Kr., umožnil přijetí Písně mezi kanonické spisy na synodě v Jabně (Jamnii) r. 90 po Kr. Vztah Milého a Milé je chápán obrazně jako vztah Hospodina k Izraeli. Křesťané jej přenesli na vztah Krista k církvi (sr Ef 5,25—28). Jsou tu ovšem možné i jiné závěry s důrazem více historickým nebo mystickým. Myslelo se např. na setkání Izraele s nějakým jiným národem, nebo na pokus zbytků deseti severo-izraelských kmenů spojit se po zániku severního království fr. 721) s Judou a na nepřátelský postoj judských 'bratři, popř. na setkání Hospodina s věrnými vyznavači po zajetí