Na scénu vpluje král s královnou a lokajem. Zastaví se uprostřed, s pohledem do diváků. Král je
připraven něco moudrého pronést davům, ale než stihne říct první slovo, na scénu vpadnou princové,
před kterými královský pár trochu couvá.


Princové v podstatě opakují své ántré z první scény.


P1: Králi!


P2: Královno!


P3: Královský páre!


P1 se vecpe vprostřed víc dopředu.


P1: Princezna vzkazuje, že máte nachystat oslavu, protože si vezme mě –


P2: přilípne se na jedno rameno P1 – mě!


P3: přilípne se na druhé rameno P1 – mě!


P1: dokončí – za muže.


Princové se ukloní.


K: natěšeně Tak přece jen naše dcera dospěla. A kdy přijde?


S: vstává ze židle, stoupne si mezi prince a pár Hnedle to bude, hnedle, jen chvilku posečkej.


Ka: překvapeně A kde se tady berete vy, tetičky Kdo jsme, Odkud přicházíme a Kam směřujeme?


S: Tetičky přece vždycky chodívají na svatbu. Kromě toho jsme velmi zvědavé, jak to vlastně
dopadne, protože zde může sudička vytáhnout zase nějaký papír a nedůvěřivě jej studovat naše
proroctví o princezně byla nejasná. Tak – na co čekáte? Chystejte přece hostinu.


Tři zbývající postavy na židlích se zvednou a jdou do zákulisí, ostatní se chopí jejich židlí a
přestaví je, už jsou zase všichni jen herci. Donesou se nějaké mísy, asi, s jídlem. Nejlepší by
bylo, aby pak na scéně zůstali už úplně všichni.


P: Pomalu vejde, zastaví se, chvíli pozoruje zmatek. Pak pozdraví. Buď zdráv, tatínku králi, buď
zdráva, maminko královno!


Všichni se zastaví a rozestoupí kolem princezny. Princové, Honza a saň by měli být nalevo, Sudička,
Dědeček, král s královnou a lokajem napravo.


Ka: radostně Dcero naše, ty ses vrátila. A mnohem dříve než princezny v jiných pohádkách!


K: snaží se emoce skrýt Také tě zdravím, dcero princezno. Dospěla jsi tedy k poznání, který ze
tvých tří nápadníků je pravý princ?

Ka: A se kterým budeš mít děti, pohřbíš tatínka a maminku – ach ano, mě – a s nímž budeš vládnout?


P: Ano roztržitě dodá na druhou stranu a ne.


K: připojde si k princezně a zase ji štípne do tvářičky Ani cesta do světa tě tedy nezbavila toho
dětského filosofického žvatlání… přivolán královnou se zase vrátí do h-f.


Ka: Ale králi, nebuď na ni hned přísný, když se po pěti hodinách konečně vrátila. A ty, princezno,
mluv jasněji. Vezmeš si –


P1: – mě?


P2: – mě?


P3: – mě?


P: Ano, hned vám vše vypovím – jen půjde-li to vůbec slovy vypovědět.


S: Jaký tajuplný úvod, to se asi dozvíme neslýchané věci.


P: Protože mi saň, sudička ani Hloupý Honza nedokázali poradit, jak poznám pravého prince, slíbila
jsem, že si vezmu jednoho z vás. Jenže –


P1: Cože?


P2: Jaké jenže?


P: Jenže pak jsem pomohla pohádkovému dědečkovi a on mi za to prozradil, jak je možné pravého
prince najít.


P1: Cože?


P3: Jak najít pravého prince?


P: Mluví spíš k divákům, pomalu a objevně. Jedná se ostatně o odpověď na hlavní otázku hry.   Prý
to poznání nikdo nemůže druhému sdělit, nýbrž každý na to musí přijít sám. Když se bude dlouze a
důkladně zabývat jak jednotlivými princi, tak i definicemi princů a věděním o nich – pak prý náhle
– snad, možná, jen u někoho – konečně vyšlehne oheň poznání a rozumu o zkoumané věci. Přesně tak to
řekl.


K: přejde k Princezně, stojí napravo od ní. Trochu nejistě a znepokojeně Co to znamená? Bude svatba
nebo mám dát sklidit ze stolu?


P: tajemně, dramaticky To znamená, že když si pořádně prohlídnu tady prince a když budu usilovně
přemýšlet o tom všem…,, tak – zarazí se a odmlčí.


Scéna by teď měla vypadat jak výjev z Raffaelovy Athénské školy. Se na to doma podívejte.


P1: Tak – ?


P2: Tak – ?


P3: Tak – ? Dlouhé, předlouhé ticho. Královna nakonec nevydrží s nervama.


Ka: Netrpělivě ječí. Tak co bude, dcero?


P: probere se a rozechvělým hlasem říká, jak kdyby v transu citovala proroctví o konci světa –
uvidím pravého prince, který je sám o sobě a se sebou totožný, neviditelný (princové si naléhavě
prohlížejí jeden druhého), netělesný (princové do sebe šťouchají, osahávají se), poznatelný pouze
rozumem, neměnný. (princové se na Princeznu koukají, jak kdyby spadla z javoru) Jednotliví tělesní
princové pak svou existenci mají jen díky účasti na tomto pravém princi. (princové se vrátí do
výchozí pozice)


K: pořád trochu nejistě a znepokojeně Aha. A co to znamená? Bude svatba nebo mám dát sklidit ze
stolu?


Ka: Také jsem zmatena. Kterého z princů si tedy vyvolíš, dcero? Mluv jasně nebo třeba ukaž prstem.


P: ukáže prstem nahoru jako Platón na Athénské škole. Než zase promluví, nechá scénu nějakou dobu
vytrvat. Už nechci myslet na žádného jiného než na pravého prince a svůj život chci strávit jen
s ním.


Princové začnou plakat a naříkat,lamentují si jeden druhému na rameni.


Ka: polekaně až zoufale S tím bez těla? Ach, jaká hrozná úchylka. Co nás to postihlo za neštěstí!
Nešťastné dítě nemocné!


K: jde ke své ženě, utěšuje ji Ale královno moje, měli bychom být tolerantní k orientaci naší
dcery. Také jsem překvapen a vyveden z míry, zároveň však mám radost, že naše dcera našla své
hledané štěstí. A na počest tohoto nálezu uspořádám oslavu – pojďte tedy jíst, pít a radovat se
spolu s námi a s naší princeznou!


Princové se radostně hned chopí číší a talířů.


Všichni se smějí a radují a hodují. V tom Honza, který patrně zatím ležel na zemi dole na stupínku
jak Hérakleitos z obrazu a přemýšlel si


HH: Héuréka! Héuréka! Už jsem na to přišel – Dobro je jedno!


PD: I ty jeden blázínku! Pojď se s námi také veselit. Jo, jo.


Sudička přejde dopředu a rozloučí se s diváky.


S: Vidíte tu slávu? Také jsme tam byly, jedly a pily, co hrdlo ráčí. Díky filosofii se naše sudby
přece jen splnily, a my tedy můžeme jít dál. A ptáte se: Kam směřujeme? To je dobrá otázka, ale
odpovědět si musíte sami. Dobrou noc, děti!


Pak jde taky jíst. Budeme tam sedět a cpát se, už zase jako herci, dokud diváky nenapadne začít
tleskat. Zazvonil zvonec…