Úvod Za dramatického hudebního doprovodu přicházejí postavy (patrně Honza, Hlas draka, Dědeček, princové) a přinášejí židle, plátna. Chystají scénu; dochystavše ji jeden druhému upravují kostým. Jako herci, co se teprve chystají hrát. Přichází Sudička. Všichni před ní uctivě couvnou do povzdálí. Sudička si nasadí babičkovský čepec, najde po kapsách cedulku S: čte z ní slavnostně: „Bylo nebylo“ rychle se znovu podívá na cedulku, nechápavě a naléhavě znepokojeně ji obrací v rukách, jako kdyby nevěřila tomu, co právě přečetla. Nakonec ji coby nepotřebnou roztrhne a improvizuje milým hlasem už bez taháků „ – ano, tušíte správně, děti“ slovo „děti“ zdůrazní s významným pohledem napříč všemi diváky. Jsou to děti a jen ať si zkusí oponovat! Pokračuje už věcně, konverzačně „tato pohádka bude o bytí.“ vydává se doprava a filosofuje si v podstatě pro sebe, přestane se dívat na diváky. Zleva se mezitím přiblíží Princezna, dívá se na Sudičku skrze svůj dalekohled. Princezna se pomalu zastaví až někde uprostřed. S: „Tedy o pravém jsoucnu, o pravém jsoucnu. Mezi bytím a jsoucnem je jistě rozdíl, ontologická diference, ale na Heideggera teď zapomeňme“ zde Sudička opět pohlédne do diváků a celou tu věc o Heideggerovi řekne tak, jako by pověděla něco náramně vtipného (možná připojí ďábelský smích?). Pak se otočí k Princezně, a pomalu jde k ní, říkajíc následující: „a sledujme, zda naše princezna najde štěstí, které hledá.“ Ideálně to vyjde tak, že Sudička i Princezna stihnou obě dojít doprostřed a zastavit se současně. Princezna pomalu svěsí svůj dalekohled, chvíli se jedna druhé koukají do očí. Pak Sudička vyrazí pryč vlevo z jeviště. Princezna by ji ráda zastavila a na něco se jí zeptala, ale než ji stihne zadržet, Sudička se sama obrátí k divákům, v reakci na nepoložený dotaz. „Ptáte se, odkud přicházím?“ stylem „i vy lišáci“: „To je dobrá otázka, dobrá otázka …“ S potměšilým úsměvem odchází pryč. Princezna se za Sudičkou chvíli dívá, pak si s povzdechem trochu znuděně přejde doprava, kde nachází Platóna. Bere jej, začítá se.