--------------------------------------------------------------------------------------------------- -------------Úvod do studia filozofie - sylabus Literatura ke zkoušce: Ivan Blecha: Filozofie. Základní problémy, 1994, 1996, 1998, 2002… Další doporučená literatura: Filosofický slovník (Nakladatelství Olomouc), 1995, 1998 Ivan Blecha: Filosofická čítanka, 2000 1. Co je a co není filozofie Filozofie v Evropě vznikla v 7.-6. st. př. n. l. Byla souhrnem veškerých snah o racionální vysvětlení lidského a přírodního světa proti dřívějšímu chápání nábožensko-mytologickému. Filozofie chce rozumově vysvětlit povahu a příčinu všech věcí, hledá principy, počátky (archai, arché) všeho, zahrnuje v základech nerozlišené počátky všech věd. Postupně se některé vědy vydělily (medicína, astronomie, matematika) a filozofie se začala vnitřně členit. U Platóna (427-348) a později u stoiků se vydělovaly: fyzika (vědění o přírodě), logika, dialektika (vědění o zákonech myšlení), etika (vědění o tom, jak dobře, správně žít). Aristoteles (384-322) rozlišoval filozofii teoretickou (fyzika; první filozofie – próté filosofia – zkoumá jsoucno jako jsoucno a to, co mu o sobě náleží – první příčiny, podstaty) filozofii praktickou (etika, politika, ekonomika) filozofii poietickou (rétorika, poetika). Filozofie se dělí dnes na disciplíny ontologie gnozeologie axiologie filozofická antropologie filozofie dějin, člověka, jazyka, společnosti práva umění techniky vědy atd. Etika je samostatnou filozofickou disciplínou, logika se osamostatnila úplně (ale do filozofie ji neřadil již Aristoteles). Filozofii je dnes možno chápat jako - hledání smyslu a významu světa (skutečnosti) pro člověka - kritické myšlení, myšlenkový postoj - dějiny filozofie jako klíč k postižení ducha doby. Problémem smyslu a významu světa pro člověka se zabývají některé další formy duchovní aktivity člověka, které si kladou stejný nebo podobný úkol: mýtus, náboženství, věda a ideologie. Mýtus Petr Rezek: Mýtus, epos, logos, Praha 1991 Zdeněk Kratochvíl: Mýtus, filozofie, věda I, II, Praha 1993 Mýtus je zvláštní druh osvojení světa, je vyprávění, které odpovídá na otázky proč a jakým způsobem, je to první výraz našeho vědomí o příčinném spojení mezi jevy. Je to vyprávění o původu světa, o povaze a moci různých přírodních jevů, ročních období, přírodních živlů, o příčinách dobrého či špatného lovu, o životě a smrti (vznikání a zánik, smrtelnost a pomíjivost člověka). Mýtus má praktickou funkci – ve spojení s ritem se vyprávění o původu stává paradigmatem pro přítomnost, mýtus ustavuje řád společenství. Ve 20. století se prosadily některé zásady v přístupu k mýtu: 1. Mýty v primitivních společnostech jsou spjaty s magií a rituálem, fungují jako nástroj k udržení přírodního a sociálního řádu a sociální kontroly. 2. Mytologické myšlení má určitou logickou a psychologickou osobitost. 3. Mytologická tvorba je nejstarší forma, jakýsi symbolický „jazyk“, v jehož modelech člověk klasifikoval a interpretoval svět, společnost i sebe sama. 4. Osobité rysy mytologického myšlení mají obdoby nejen v dávnověku, ale i dalších epochách, mýtus jako totální, dominantní způsob myšlení je specifický pro archaické kultury, ale jako určitá rovina nebo fragment může a je přítomen v různých kulturách. Mytologismus je dokonce pokládán za průvodní jev moderní kultury a civilizace. Filozofie a věda Poznání novověké vědy je řízeno hypotézou, zkušenost novověké vědy není každodenní zkušeností, ale ověřováním hypotézy, pokusem, experimentem. Filozofie ve smyslu teoretického postoje, jako hledání předpokladů možnosti zkušenosti, jako problematizace životního postoje, bezpředpokladové směřování k tomu, co věc je, je tedy zcela něco odlišného od novověké vědy. Novověký problém vztahu vědy a filozofie vychází z toho, že antická věda (filozofie) byla vědou o strukturách, rozlišovala mezi ideální strukturou světa a nepravidelným vnímatelným světem. Předmětem poznání jsou pro ni ideje, pravzory, ne-materiální struktury, zatímco novověká věda – předmětem jsou vztahy mezi prvky jednotné přírody, pozorovatelné, měřitelné, ověřitelné experimentem, popsatelné matematicky a převoditelné na techniku. Experimentální věda stojí na těchto zásadách: opakovatelnost překontrolovatelnost intersubjektivita (nezávislost na subjektu) Okruhy problémů, které filozofie ve vztahu k vědě může řešit: - teorie vědy jako učení o metodách a metodologii vědy - vztah mezi experimentálními a humanitními vědami - vývoj vědy - jazyk vědy Problém vztahu mezi experimentálními a humanitními vědami V poslední třetině 19. století je řešen například W. Diltheyem a H. Rickertem. Wilhelm Dilthey (1833-1911) Úvod do duchověd (Einleitung in die Geisteswissenchaften), 1883, česky Uvedení do vědy duchovní, 1901 Výstavba dějinného světa, 1910 slovenský výbor Život a dejinné vedomie, Bratislava 1980 Duchovědy = obory historického a společenskovědního poznání. Metoda duchověd musí respektovat předěl mezi přírodou a lidským světem, respektovat originalitu společnosti a dějin. Příroda – souhrn hmotných těles, které tvoří homogenní celek, všechny procesy a stavy jsou určeny s přísnou nutností, působí zde kauzální zákony, které mají matematickou povahu. Příroda je říše příčin. Přírodověda – konstruuje obecné kauzální souvislosti a zákonitosti a z těch pak vysvětluje jedinečné případy. Přírodověda explikuje, vysvětluje (erklären). (Kultura), kterou Dilthey nazývá dějinně společenská skutečnost – duchovní celek, duchovní souvislost. Její prvky jsou lidská individua jako psychické jednotky. Společnost je říše účelů. Duchovní vědy – zkoumá své předměty zevnitř, snaží se rozumět (verstehen). Protože je dějinně společenská skutečnost duchovní povahy, musí být každé duchovědné poznání založeno psychologicky. Psychologie je základní duchovědná disciplína, ale jde o zvláštní psychologii. Klíčový pojem je prožitek (Erlebnis) a prožívání (das Erleben). Dilthey tuto metodu doplnil hermeneutikou, která původně znamená výklad textu, o interpretaci textu jako projevu života. Novokantovství Řada směrů, nejvýznamnější jsou dva: a) transcendentálně logická škola marburská – Hermann Cohen (1842-1918), Paul Natorp (1854-1924), Ernst Cassirer (1874-1945) – odmítá věc o sobě, zabývá se problematikou vědeckého poznání a Cassirer i vědami o kultuře b) transcendentálně axiologická škola bádenská – Wilhelm Windelband (1848-1915), Heinrich Rickert (1863-1936), Emil Lask (1875-1915) – věnují se 1. problému hodnot – jsou přesvědčeni, že existují transcendentální hodnoty, svět toho, co býti má, ideální zákony v oblasti pravdivosti, mravnosti a krásna. Ty se pak uskutečňují v objektivních výtvorech lidského ducha – ve vědě, státu, právu, umění, náboženství 2. problému humanitních věd, jejich založení a vztahu k přírodním vědám – Windelband: přírodní vědy (nomotetické) se zaměřují na všeobecné zákony, vědy o kultuře (idiografické) se zaměřují na jedinečné, individuální. Rickert: Naturwissenschaft (přírodní věda) – jedinečné je exemplář, důkaz, příklad obecného; Kulturwissenschaft (kulturní věda) – jedinečnost je dominantní, nevyjadřitelná v zákonu, vyjádřitelná v pojmu jako kulturní hodnota. Problém vývoje vědy Thomas Kuhn: Struktura vědeckých revolucí, 1963, český překlad 1997 Paradigma – apriorní kognitivní předpoklad, konceptuální schéma, schéma tvorby našich poznatků o struktuře daného jevu. „Vědecká revoluce“ pak znamená změnu paradigmatu, schopnost vidět nové, odlišné souvislosti a věci. Michel Foucault (1926-1984) – Slova a věci, 1966, česky 2006 Konstrukce epistémé: Různé oblasti a druhy vědění jedné epochy se liší jen povrchně, ve skutečnosti jsou projevem jedné a téže epistémé – nevědomého, „archeologického“ vzoru vědění. Epistémé je konvenční, ale závazný systém, který určuje objekty našeho vnímání a přístup k nim – existuje dobová determinace vidění věcí a schopnosti je poznat. Problém jazyka vědy Tento problém začal být ve filozofii intenzívně řešen ve 20. a 30. letech 20. století zásluhou novopozitivistů Vídeňského kruhu. Původně pozitivismus 19. století (Comte, Mill, Spencer) – omezit se na to, co je zkušenostně dáno, nevysvětlovat skutečnost a nehledat příčiny, omezit se na popis vztahů následnosti a koexistence a hledat pravidelnosti (zákonitosti) v těchto vztazích. Novopozitivismus – přísně vědecký postoj ve filozofii, systematické uplatňování postupů a výsledků moderní matematické logiky při zkoumání filozofických problémů. Hlavní teze novopozitivismu: Vědecká filozofie je možná jen jako logická syntakticko-sémantická analýza jazyka empirických věd. Filozofie a náboženství Jaké jsou podstatné rysy náboženství: - vztahuje se ke světu, vykládá svět - spojuje člověka s tajemnou mocí, numinózní = nadpřirozeno, posvátno, v pojmech nevyjádřitelné - dává pocit bezpečí, útěchu, naději na spásu - má kultovně rituální praxi a morální závaznost - institucionální stránka (církve) Vztah filozofie – náboženství je rozporný, nesený vzájemnou skepsí. Náboženství je iracionální, ale obsahuje i racionální prvky – výklad, nauku, teorii, opírá se však o autoritu, o dogmata. Filozofie – odmítá autoritu, je kritickým tázáním, žádá pro sebe svobodu myšlení. Základní filozofické disciplíny Ontologie Ontologie – nauka o jsoucím, teorie bytí, označuje se také termínem metafyzika. Ontologie (metafyzika) zkoumá, co je bytí, co je jsoucnost jsoucího. Ontologie zkoumá, co je na každé věci bytím této věci. Ontologické myšlení se koncentruje na poznání světa v jeho nejobecnější formě, soustřeďuje se na podstatné, neměnné a substanciální, odlišuje to od nepodstatného, náhodného, akcidentálního. Základní ontologické kategorie Bytí, jsoucno, kategorie, substance, kauzalita, prostor, čas, pohyb, vývoj, dialektika Hlavní ontologické systémy Parmenides z Eleje (asi 510 př. n. l. - 450 př. n. l.). Parmenides popisoval bytí jako jedno, věčné, neproměnné, staticky v sobě spočívající. Proti tomuto bytí stojí nic – odpadnutí od bytí, nedostatek bytí. Buď je něco, nebo není nic. Vysloveno, myšleno může být jenom něco. Nic se nedá myslet. Myšlení a bytí spadají u Parmenida vjedno. Ontologie rozlišuje mezi jsoucnem, jsoucím (vše, co má charakter přítomnosti nikoli ve smyslu časové dimenze, ale naléhavosti, určitosti, danosti) a bytím (jsoucnem jsoucího). Rozdílnost jsoucího a bytí je diferencí a současně identitou (bytí je bez jsoucího nemyslitelné) – tomu se říká ontologická diference. Toto rozlišení provádějí všechny ontologicky orientované filozofie (Parmenides, Demokritos, Platón, Aristoteles, Tomáš Akvinský, Spinoza, Leibniz, Hegel…) Platón (427-347 př. n. l.) dialogy Symposion, Faidon, Faidros, Ústava. Jádro Platónovy filozofie tvoří jeho teorie idejí. Je to Platónova odpověď na otázku, co je podstatou světa. Skutečnost je rozdělena na dvě oblasti. Zdejší smyslový pozemský svět je jenom odleskem věčného, dokonalého světa idejí – pravzorů všech věcí. Jednotlivé věci mají na věčných idejích účast, ale samy podléhají změnám a zániku. nejvyšší ideou je idea dobra a jí nejblíže jsou ideje krásy a pravdy. Struktura duše – rozumná, vášnivá, žádostivá. Poznání – anamnesis, rozpomínání. Aristoteles (384-322 př.n.l.) Kritiku Platónova učení o ideách podal Aristoteles ve spise Metafyzika. Učení o látce (hylé) a formě (morfé.) Aristotelovo pojetí substance, podstaty (úsijá, první z Aristotelových kategorií) se vyznačuje tím, že vyzdvihuje na věcech to, co je pojmově postižitelné, a potlačuje to, co je individuální a nepodstatné. Podstata je pro Aristotela zjistitelná rozumově a zachytitelná pojmově. Aristoteles charakterizoval první filozofii (metafyziku) takto: „Je druh vědy, která zkoumá jsoucno jako jsoucno a to, co mu o sobě náleží. Tato věda není totožná se žádnou tzv. vědou zvláštní. Neboť žádná jiná věda nepojednává obecně o jsoucnu jako jsoucnu, nýbrž každá si z něho vybere určitou část a zkoumá určení, jež jí náležejí, jako například vědy matematické...proto je také naším úkolem, abychom zkoumali první příčiny jsoucna jako jsoucna....Jsoucno se vypovídá v mnoha významech, jak jsem vyložili již dříve, kde byl uveden jejich počet. Neboť znamená, co je věc (TO TI ESTI) a toto zde (TODE TI), jiné jakost nebo kolikost a nebo některou jinou kategorii. Poněvadž se však o jsoucnu mluví v tolika významech, je zřejmě jeho prvním významem, co je věc, čímž se označuje podstata (USIA)...Odedávna a také v přítomné době stále opakovaná a nikdy dostatečně nerozřešená otázka, co je jsoucno, neznamená nic jiného než otázku, co je podstata.“ (Metafyzika, Praha 1946, s. 96 a 173-174). Patristika Raně křesťanské myšlení, které mělo převážně apologetický ráz, nazýváme patristikou – II. století apologeti – Justinus, 100-167, Ireneus, 140-202, Tertullianus, 160-240 – věřím, protože je to nesmyslné, III. století katecheti – Origenes, 185-254, IV. století dogmatici – Řehoř z Nysy, 331-395, V. století systematici – Augustin, 354-430, věř, abys rozuměl) Augustin (354-430) Filozofie má podle něho sloužit víře, jinak je bezcenná. Filozofie a věda z víry vyplývají, víra jim dává nejvyšší hodnotu. Pravdivá filozofie se musí ztotožňovat s křesťanským náboženstvím. Augustin byl přesvědčen, že z dosavadní filozofické tradice je křesťanství nejbližší filozofie platónská. Kde máme hledat pravdu, poznání a vědění? Rozhodně ne ve vnějším světě, ale v sobě, protože do našeho života se promítají obsahy božího rozumu neboli ideje. Jistota poznání vyvozena z lidského rozumu, ale lidský rozum je podřízen víře. Předmětem poznání je duše a Bůh Augustinova filozofie je důsledně teocentrická. Bůh je Augustinovi příčinou světa věcí a lidí a také jeho cílem. Je nejvyšším, na ničem a na nikom nezávislým bytím. Stvořil svět z ničeho a je na něm všechno ostatní závislé. Augustinova filozofie je však současně hluboce zakotvena v osobnosti člověka. Pravda, jistota je hledána a nacházena ve vnitřní zkušenosti. Člověk nemá podle Augustina svobodnou vůli. Augustin je v mnoha směrech moderním myslitelem – například stále inspirativní je jeho pojetí času a věčnosti, stejně jako úvahy o problému existence člověka. Augustinova filozofie se v průběhu 5. a 6. století prosadila v celé křesťanské Evropě a ovlivnila raný středověk. Středověká filozofie převzala v mnohém Platónovo učení (i v podobě novoplatonismu – Plótínos) – prostřednictvím Augustina Aurelia, a později učení Aristotelovo (nejprve zásluhou Arabů, kteří působili na Pyrenejském poloostrově – Avicenna (Ibn Sína, 980-1037) a Averroes (Ibn Rušd, 1126-1198)) zejména zásluhou Tomáše Akvinského (1225-1279). Středověká filozofie představuje velmi dlouhé období. Někdy se dějiny středověké filozofie začínají rokem 529, kdy císař Justinián zavřel platónskou Akademii a sv. Benedikt z Nursie založil v Monte Cassinu první mnišský klášter. Ale lépe je začínat 8. stoletím, kdy vzniká feudální stát a filozofie začíná být nástrojem teoreticky posilujícím teologické disciplíny. Alcuin (735-809) – filozofie vede k úvahám o věcech víry IX. století Jan Scottus Eriugena (810-877) – o pojmech ve vztahu k povaze Boha, filozofie je cesta k podstatám věcí V diskusi o zavedení logiky do teologie se objevuje otázka, co je předmětem této dialektiky (logiky) – věci nebo slova. Začíná diskuse, kterou vyvolala četba Porfyriova Úvodu k Aristotelovým kategoriím, spor realismu s nominalismem – realisté: universalia sunt realia – obecné pojmy jsou reálné, universalia sunt ante res, jsou před věcmi – krajní realismus, nebo sunt in rebus, jsou ve věcech – umírněný realismus; nominalisté: universalia sunt nomina, sunt post res, obecné pojmy jsou jména, jsou po věcech. XI. století Roscellinus (1050 -1125) – krajní nominalismus, universalia sunt flatus voci – závan hlasu Anselm z Canterbury (1033-1109) – credo, ut intelligam – věřím, abych rozuměl, věda se má podrobit víře, ontologický důkaz Boha XII. století Chartres - racionalismu, naturalismus – Jan ze Salisbury (1102-1180), novoplatonismus, zájem o přírodní vědy x Paříž - racionalismus Abélardův - škola sv. Viktora - Bernard z Clairvaux (1091-1152) – mystika vylučující filozofii Peter Lombard (+1164) – Sentence XIII. století Vznik univerzit Městské (žebravé) řády – františkáni 1209, dominikáni 1215 Vpád aristotelismu prostřednictvím arabské a židovské filozofie – Avicenna (Ibn Sína, 980-1037), Averroes (1126-1198, Ibn Rušd) Vrchol scholastiky: Albert Veliký (1206-1280), Tomáš (1225-1279), Roger Bacon (1214-1292), Duns Scotus (1270-1308) XIV. století Vilém Occam (1300-1350) – nominalistický racionalismus, empirie, přírodověda, pojmy jsou jen produktem lidského rozumu, jsou to naše konstrukce. Věci, jednotliviny poznáváme smyslově, zobecňujeme společné rysy v pojmech, jev nepoznáváme spekulací, ale konkrétním zkoumáním. Scholastika Středověkou filozofii nazýváme někdy scholastikou a máme tím na mysli tehdejší vzdělanostní systém, který se postupně vyvinul z klášterních a kapitulních škol v systém univerzit – Bologna 1119, Sorbonna 1150, Oxford 1167, Cambridge 1233. Za scholastiku pokládáme dále jistý typ myšlení vůbec či metodu myšlení, která má odstraňovat rozpory mezi tezemi (Pierre Abélard (1079-1142): Sic et non. Rozhodující bylo, že veškerému myšlení byl dán určitý rámec hotového systému pravd, tezí, principů, které rozum mohl dokazovat, hledat mezi nimi souvislosti, ale které neměl překročit. Filozofie byla podřízena teologii, sloužila teologii. Mezi tématy, která středověká filozofie řešila, a které přesáhlo rámec středověku, je otázka existence tzv. univerzálií neboli obecných pojmů, obecnin. Jde o spor o univerzália, spor realismu a nominalismu, otázka o vztahu jedinečného a obecného. Realisté zastávali názor, že univerzália, obecné pojmy, skutečně existují (universalia sunt realia, obecné pojmy jsou reálné), a to buď před věcmi (ante res, krajní realisté, navazovali na Platóna: Eriugena, Anselm z Canterbury, chartreská škola, John Viklef), nebo ve věcech (in rebus, umírnění realisté, navazovali na Aristotela: Tomáš Akvinský, Duns Scotus). Nominalisté měli názor opačný, universalia sunt nomina, obecné pojmy jsou jména, jsou až po věcech a nemají skutečnou existenci – Vilém Occam (1300-1350), nebo jsou dokonce pouhý závan hlasu, flatus vocis, Roscellinus (1050-1125). Smíření krajních stanovisek představuje tehdejší konceptualismus, sermonismus (Abélard) – univerzália jsou před věcmi v boží mysli, ve věcech jako jejich podstaty a po věcech jako jejich jména. Za nejvýznamnějšího myslitele středověku bývá pokládán Tomáš Akvinský (1225-1279). Odmítal ontologický důkaz boží existence (Anselm z Canterbury – nemůžeme myslet žádné vyšší jsoucno než je Bůh, proto musí existovat reálně, jinak by muselo být myslitelné ještě vyšší jsoucno) a snažil se rozumově dokázat boží existenci – na základě principů konečnosti, dokonalosti a účelovosti pět důkazů boží existence – z pohybu – ze z změn a pohybu předpokládáme první nehybný princip pohybu, z řetězu příčin - z působení řady příčin usuzujeme na první příčinu, z nahodilého – z možnosti a náhodnosti usuzujeme na nutnou bytost, stupňovitý důkaz – stupně a hierarchie dokonalosti nás přivádějí k nejvyšší dokonalosti, z účelného uspořádání přírody – existence účelnosti ve světě nás přivádí k bytosti, která vše řídí. Tomáš si je vědom rozdílu mezi ens (jsoucnem) a esse (bytím). Aristotelovu nauku o možnosti a skutečnosti, potenci a aktu uplatňuje nejen na látku a formu, ale také na vztah mezi esencí a bytím. Tomáš uvažuje o ontologické diferenci možnost-skutečnost za předpokladu diference látka-forma v diferenci mezi esencí a bytím. Bytí tedy uvažuje jako uskutečnění, o dokonalosti, kterou staví proti potencionalitě, esenci, bytnosti. Systémem esencí je akt bytí (dokonalost) diferencován v soustavu konečných jsoucen (ens). Novověká filozofie se v nauce o bytí rozvíjí jednak v racionalismu – substanční systémy – dualismus, monismus, pluralismus, jednak v odmítání pojmu substance v britském empirismu – Locke, Hume. René Descartes (1596-1650) – zakladatel novověké filozofie Rozhodující je rozum, racionální skepse, logická přesnost, průkaznost, nezvratitelnost, intelektuální intuice, racionální dedukce. Rozprava o metodě, 1837 Meditace o první filozofii, 1641 Základem je metodická skepse – o všem je třeba pochybovat, pochybuji, tedy myslím, myslím, tedy jsem – cogito, ergo sum. Pravidla vědecké metody: 1. princip verifikace – pravdivé je vše, co jasně a zřetelně přijímám 2. řešenou otázku rozdělím na více částí (analýza) 3. myslet uspořádaně od jednoduššího ke složitějšímu 4. přesvědčit se o úplnosti, že nebylo nic přehlédnuto. Cogito – obrat k Já, subjekt (vědomí, myšlení, myšlené, Já jako protipól objektu. Ideje – vrozené, získané, mnou vytvořené. V metafyzice dualismus: Dvě substance konečné, stvořené: Substance myslící, duchovní (res cogitans) Substance rozprostraněná, tělesná (res extensa) (psychofyzický problém) Substance nekonečná – Bůh – další dva důkazy – psychologický (idea dokonalého), ontologický (dokonalost = skutečnost). Baruch (Benedikt) Spinoza (1632-1677) Traktát teologicko-politický (1670, anonymně v Hamburku) Etika metodou geometrickou vyložená (1677, posmrtně). Na rozdíl od Descarta, který vyšel ze sebevědomí cogito, vychází z předpokladu objektivní skutečnosti, kterou chápe jako substanci – ta je jediná, nekonečná, neomezená – monismus. Substance neboli příroda neboli Bůh Substantia sive natura sive deus. Je to příroda tvořící i příroda stvořená. Bůh je tvořící síla přírody, Spinoza odmítá boha jako mimopřírodní a nadpřirozenou bytost. Psychofyzický problém: Jedna substance, která má nekonečně mnoho atributů, z nichž jsou rozumu přístupny dva atributy (myšlení a rozprostraněnost – jednotlivé věci mají dvě vlastnosti). Jevy = mody (stavy) substance. Tři druhy poznání: z doslechu a neurčité zkušenosti, racionální (třeba dokazovat), intuice. Přísný determinismus, strohá nutnost, svoboda = poznaná nutnost. Dobré je to, co odpovídá našemu zájmu o sebezáchovu, co je nám užitečné. Byl republikán, demokrat, ale ve vztahu k prostému lidu elitář. Náboženství musí vědcům zachovat svobodu myšlení a bádání. Gottfried Wilhelm Leibniz (1646-1716) Monadologie, 1714 Principy přírody a milosti, 1714 Nové úvahy o lidském rozumu (vydány po smrti, proti Lockovi – nic není v rozumu, co by dříve nebylo ve smyslech, kromě rozumu samotného) Teodicea (o boží dobrotě, lidské svobodě a původu zla). Jádrem skutečnosti nemohou být dále dělitelné části. Proto zavádí pojetí substance jako monády (termín přejal od G. Bruna), kterých je nekonečný počet (pluralismus) a které nejsou rozprostraněné, protože by pak byly dělitelné. Monáda – jednoduchá, nesložená, nedělitelná, duchovní jednotka, každá monáda je originální, je to síla, silové centrum, každá monáda představuje a odráží svým způsobem celé univerzum. Substance jsou bodové, není to tedy kontinuum, těleso je komplex bodových silových center, která jsou různým způsobem oduševnělá, vyšší monády (lidské duše) mají vědomí, nejvyšší monáda je Bůh, má nekonečné vědomí a je vševědoucí. Z čeho plyne řád světa? Leibniz to řeší teorií předzjednané (od Boha předem stanovené) harmonie. Immanuel Kant (1724-1804) Kritika čistého rozumu, 1781, 1787 Prolegomena ke každé příští metafyzice, která se bude chtít stát vědou, 1783 Kant podrobil kritice tradiční metafyziku, která se pokládala za vědu. Kantova kritika má tedy negativní a pozitivní část: Negativní – předměty myšlené čistým rozumem nejsou žádnými skutečnými poznatky, Pozitivní – tyto předměty jsou myšleny přesto nutně jako podmínky, které utvářejí naše pojetí skutečnosti. Takto Kantova dvojí kritika na jedné straně kritizuje tradiční metafyziku, na druhé straně povrchní kritiku metafyziky, která se domnívala, že předměty čistého rozumu, které nevycházejí ze smyslové zkušenosti, jsou pouhými neoprávněnými výmysly. Proti tomu postavil negativní a pozitivní část své Kritiky čistého rozumu. Kant sám považoval metafyziku za nutnou, kritizoval jen její určitou podobu a chtěl ukázat, jak máme metafyzice správně rozumět, a tím ji neztratit. Nové pojetí metafyziky/ontologie přinesl Hegel (1770-1831). Východiskem zde totiž vlastně není bytí jako zdroj, prazáklad všeho jsoucího, ale 1. autonomní „já“, které jedná, a 2. absolutno, které má podobu absolutního pojmu jako myšlenkové esence a energie vší skutečnosti, která vzniká jeho konkretizací, objektivací. Je v něm založena tendence, aby se stalo zjevným. Základní pojem Hegelovy filozofie je absolutno, nejvyšší jsoucno, základ všeho. Je to filozofický pojem, který vychází z tradic transcendentálního idealismu. Do základu všeho je položen sebe sama poznávající rozum. Tento princip je činný, aktivní, důvodem jeho činnosti je poznání sebe sama. Jen v rozumu, v myšlení je skutečný pohyb, vnitřní imanentní vývoj od nižšího k vyššímu, od abstraktního (nerozvinutého) k rozumnému, konkrétnímu, plnému, bohatšímu. Vývoj absolutna k plnosti všech určení, k seberealizaci v podobě absolutní ideje je nutným dialektickým postupem od nejnižší kategorie k nejvyšší. Samovývoj absolutna je dialektický, hybnou silou je vnitřní rozpor (negativita), kterou v sobě nese každá kategorie jako bytostná forma, definice absolutna. Friedrich Nietzsche (1844-1900) 3. etapa jeho tvorby, někdy nazývaná „metafyzická“, 1883–1889 Nejvýznamnější, v závěru poznamenána postupující duševní chorobou. Obsahuje 2 linie: 1. etická - přehodnocení hodnot - kritika křesťanství jako zdroje evropského nihilismu - koncepce dvojí morálky - nadčlověk 2. metafyzická - vůle k moci - idea věčného návratu Vůle k moci: nejniternější podstata jsoucího, bytostné úsilí všeho života se udržet, uchovat, což je možné pouze v nevyčerpatelném puzení ke stále vyššímu, silnějšímu a vnitřně bohatšímu. Z ontologických koncepcí 20. století: Nicolai Hartmann (1882-1950): Realita je soubor vrstev, které se vzájemně nesou a prolínají: - vrstva věcí a fyzikálních procesů; - vrstva živých organismů (tyto dvě vrstvy tvoří prostorový vnější svět); - vrstva duševní (lidské vědomí); - vrstva duchovní (kultura) tyto dvě vrstvy tvoří vnitřní svět. Alfred Whitehead (1861-1947) Procesuální metafyzika – jsoucna nejsou věci, ale události, procesy. Snad největší ontologický systém 20. století vytvořil Martin Heidegger. K jeho pochopení je však nutné vymezit, co je fenomenologie. Edmund Husserl (1859-1938) Logická zkoumání (1900,1901) Fenomenologie chápal jako snahu dostat se k věcem samým, zbavit se spekulací, subjektivismu, dospět k objektivním, reálným strukturám věcí. Husserl: mysl nemá být zkoumána prostředky dosavadní psychologie Když při pohledu do své mysli odhlédnu od všeho, co se týká mě samotného, dosáhnu obecných principů fungování každé mysli. Tím člověk přestátá studovat jednu konkrétní mysl, svoje já, dospívá ke zkoumání univerzálního, nesubjektivního já = transcendentální ego. Na půdě transcendentálního ega se vynořuje to, čemu říkáme svět. Tato cesta k transcendentálnímu egu znamená, že odečtu své povolání, příbuzenské vztahy, věk, vzpomínky na předchozí život, záliby, neřesti, touhy = uzávorkování, epoché. Poznámka k některým kategoriím: Transcendentní = to, co nepostižitelně přesahuje zkušenost, Transcendentální = u Kanta předzkušenostní poznávací formy, které existují před zkušenostním poznáním, Transcendentálie = původně ve scholastice pojmy, které náležejí každému jsoucnu, přesahují ostatní kategorie – res (věc), aliquid (něco), unim (jedno), verum (pravé, pravdivé), bonum (dobré), pulchorum (krásné). Martin Heidegger (1889-1976) klasické gymnázium, univerzita Freiburg – přírodní vědy, teologie, filozofie. Zaujat Husserlovou a Schelerovou fenomenologií. 1923-1928 profesorem v Marburku 1928 po Husserlovi Freiburg 1933 – rektor univerzity, po roce složil úřad a až do konce války přednášel dějiny filozofie a interpretoval Hölderlina, Trakla, Rilkeho. Po válce obviněn ze sympatií k nacismu, penzionován, na univerzitu se vrátil až v padesátých letech, ale většinu času trávil v ústraní na své lesní chatě u Freiburku. Dílo: Bytí a čas (1927) Co je metafyzika O podstatě pravdy O humanismu Hlavním polem Heideggerových úvah je bytí, ontologie. Fenomén není vším, jsoucí není bytí (ontologická diference). Heidegger se ptá po bytí jsoucího. Podle něho je tázání po bytí univerzální lidskou aktivitou. Otázka „co je to?“ vyjadřuje nespokojenost s tím, co se nám předkládá, co se nám ukazuje. Znamená, že nám jde o víc než o jsoucno, že nám jde o bytí jsoucího. Jak se lze tázat na bytí – pouze rozborem otázky po bytí, respektive rozborem aktivit toho jsoucna, které se táže, umí tázat a potřebuje se tázat- to je Dasein (pobyt) – jsoucno, kterému jde o vlastní bytí, a tím o bytí vůbec. Podstata Dasein je v existenci. K bytí se dostávám analýzou Dasein – tedy interpretací toho, jak existuje jsoucno, které se umí tázat po bytí. Fenomenologie tedy pro Heideggera je věcně fundamentální ontologií a metodicky hermeneutikou (uměním interpretace, je to DASEINANALYSE). Dasein je jsoucno, které se táže, má starost o bytí. Dasein je vrženo do světa, je světské, chápeme ho z celku světa, ve kterém se nalézá – In-derWelt-sein Jde o to, najít cestu k autenticitě Dasein. Dasein si uvědomuje konečnost, existence je bytím k smrti. Časovost a časování – umožňuje Dasein porozumět věcem, jsoucnům, sobě samým. Nekonečná bytost (která nemá mez) nemůže porozumět bytí. Čas zjevuje smysl toho, co se nám ukazuje, týká se nás podstatně, umožňuje nám rozumět. Heidegger se zaměřil na časový smysl pobytu (pobyt – Dasein) označuje takové bytí, které bytí a světu samo rozumí, a jemuž o ně v tomto bytí nade všechno jde. Heideggerův pojem časovost vyjadřuje časový charakter lidského bytí, otevřenost lidského bytí času, které zakládá jeho dějinnost. Dasein nachází svůj smysl v časovosti Později Heidegger dospívá k obratu (Kehre), ke kroku od Dasein k Da-sein: Dasein – místo, ze kterého se bytí jsoucího ukazuje. Da-sein – světlina bytí, jedna z poloh bytí – ne my myslíme bytí, ale bytí s námi myslí sebe samo, naše řeč nevypovídá o bytí, ale bytí samo promlouvá v naší řeči – proto se Heidegger věnuje básnické řeči, která není zasažena předsudky jako řeč vědy. Pravda potom není něco, k čemu dospíváme měřením, porovnáváním, evidencí, ale pravda je odkrývání (ALETHEIA) bytí v jeho aktivitách, Dasein je událost (Ereignis), zjevování bytí jsoucího v dynamice čtveřiny (Geviert) Nebe, Země, božského, smrtelného. Filozofie a problém poznání Teorie poznání Noetika – noema, noesis – myšlenka, myšlení Gnoseologie – gnosis - poznání Epistemologie – epistémé - vědění Filozofie se zabývá - problémem poznatelnosti – potencionalitou poznání, možnostmi, hranicemi poznání - zdroji a formami poznání - problémem pravdy - vztahem jazyka a poznání - metodologií vědeckého poznání Problém poznatelnosti Většina filozofů sdílí tzv. gnozeologický optimismus – přesvědčení, že jsme schopni adekvátně poznávat svět a prostřednictvím procesu poznání se v něm orientovat. Vedle toho se však objevují pochybnosti, které v dějinách filozofie přijaly podobu skepse a agnosticismu. Skepticismus Pochybuje o dosažitelnosti absolutního poznání a zpochybňuje hodnotu poznání. Objevuje se už u sofistů – Gorgias: Nic není, i kdyby bylo, není to poznatelné, i kdyby bylo, nebylo by to sdělitelné, i kdyby bylo, nebylo by tomu rozumět). Za tvůrce extrémního skepticismu je pokládán Pyrrhon z Elidy (4.-3. stol. př.n.l.), která hlásal, že nikdy nemůžeme mít dostatečné důvody, abychom ze dvou protikladných soudů jeden označili za hodnotnější, stejně jako není důvod, abychom ze dvou protikladných návodů k jednání jeden zvolili jako správnější. Hlavním principem řeckého skepticismu je pak epoché – zdržení se úsudku. Další verze skepticismu: - renesanční skepse – Michel de Montaigne (1533-1592), autor Esejů –Montaignova skepse (jedno z jeho období) je odmítnutím veškerého dogmatismu a fanatismu, je to rada vyčkat se soudem, je třeba uvědomit si hranice rozumu a zkušenosti. Naše smysly jsou naprosto nedokonalé, náš rozum sice domýšlivý, ale nanejvýš omylný. Montaigne je učitelem samostatného kritického myšlení nezávislého na autoritách. - metodická skepse – Descartes (1596-1650) – pochybuje o celé dosavadní vědě, odmítá smyslové klamy, nedokázané pravdy, iluze snů, lákadla lstivých démonů, aby dospěl k tomu, co bude absolutně jisté a nepochybné. Pochybuje, tedy myslí – a tato pravda (myslím, tedy jsem) je jistá a neochvějná, je to první a nejvyšší princip filozofie. - pascalovská – Blaise Pascal (1623-1662) – velký vědec, matematik, který pokládal dlouhou dobu matematickou metodu za nejužitečnější poznávací metodu. Později dospěl k názoru, že rozumové vědění nejde za hranice pravděpodobnosti, nemůže vyřešit záhady života. Proto Pascal sahá po intuici srdce, které má pravdy, které rozum nemá Agnosticismus (Hume, Kant) Zdroje a formy poznání (racionalismus a empirismus) Racionalismus 17. a 18. století Descartovo pojetí racionality: 1. východisko: metodická skepse 2. východisko: jistota lidského sebevědomí, jistota vrozených idejí 3. východisko: dodržení metodického postupu (model správného postupu – euklidovská geometrie, ideál vědy: matematická, mechanistická přírodověda) 4. východisko: smyslem a podstatou vědění je nastolení moci, vlády člověka nad přírodou – prakticko-technické pojetí teorie. K tomu předpoklady: a) přirozená, jednou provždy daná lidská podstata b) neměnná, jednou provždy daná povaha přírodních procesů, přírodního prostředí c) společenské uspořádání odpovídající přirozené lidské podstatě Mechanistické pojetí přírody: Vychází ze souvislostí, které jsou vlastní matematicky koncipované novověké mechanice tuhých těles, kapalin a plynů (Galilei, Newton ad.) Zásady: a) Povaha všech věcí je jednou provždy daná, stabilní – všechna tělesa setrvávají v klidu nebo v rovnoměrném přímočarém pohybu, pokud nejsou nucena působením vnějších příčin-sil tento svůj stav změnit. b) Kniha světa je psána v jazyce matematiky. Matematická formulace je výhradním prostředkem popisu pravidelností, zákonitých souvislostí. Matematická dedukce se stává metodou získávání nových poznatků, kontrolovatelných empiricky smyslovým vnímáním resp. pokusem. c) Tvar, velikost, pohyb, klid = objektivní vlastnosti věcí, příslušejí věcem o sobě, jiné vlastnosti (barva, chuť, vůně) jsou subjektivní, vznikají působením věcí na naše smyslové orgány. Kvalitativní rozrůzněnost světa věcí je redukována na rozdíly kvantitativní. Empirická filozofie 17. a 18. století Empirismus zkoumal, odkud získáváme své znalosti a do jaké míry jsou skutečně spolehlivé. Vyšel z naší smyslové zkušenosti jako zdroje a základu toho, co poznáváme. Předchůdcem britské empirické filozofie byl myslitel, který uvažoval o smyslové i rozumové stránce poznání, Francis Bacon (1561-1626), Nové organon Indukce – postup od jednotlivého k obecnému, od části k celku, od jevu k podstatě, neznamená jen výčet kladných příkladů (u Aristotela indukce eliminační, indukce úplná), ale pozornost je třeba věnovat i případům, kdy jev nenastává. Učení o idolách (klamech), úsilí o odstranění iluzí z lidského poznání, o pročištění rozumu, aby byl schopen dosáhnout pravdu. John Locke (1632-1704) Esej o lidském rozumu (An Essay Concerning Human Understanding, 1687) Dvě pojednání o vládě (1690) Myšlenky o výchově (1693) Byl přesvědčen, že poznání získáváme prostřednictvím svých smyslů a že nemáme žádné vrozené ideje. Podle něho neexistují žádné principy nebo ideje, o kterých bychom mohli být přesvědčeni, že jsme jich nabyli předem a nezávisle na lidské zkušenosti. Naše mysl je při narození „bílý papír“, tabula rasa, čistá, nepopsaná deska. Předmětem našeho poznání je to, co máme přímo v mysli, předmětem našeho rozumu nejsou „věci“, „svět“, ale pouze vjemy, percepce, imprese a ideje. Pod pojmem ideje rozumí Locke materiál mysli, všechno, co objektem rozumu. Všechen obsah vědomí, všechny ideje lze vyložit z vnější zkušenosti (sensation – smyslové vjemy) z vnitřní zkušenosti (reflection – představy, zapamatování, chtění, věření, pochybování). Jiné zdroje poznání nejsou – substance sama není smysly poznatelná = nelze ji poznat vůbec (odmyslíme-li vše, zůstane prázdný pojem substance). Locke dělí ideje ze sensace, z vnější zkušenosti podle toho, zda jsou vyvolány prvotními nebo druhotnými kvalitami – prvotní (primární) kvality jsou od těles neoddělitelné (rozsah, počet, tvar, pohyblivost, klid) a druhotné (sekundární) kvality jsou dispozicemi vyvolat v nás smyslové zážitky (barvy, tóny, chutě, vůně) a jsou vlastnostmi různých kombinací kvalit primárních. Čili modrý předmět není modrý, ale má vlastnost, že je modře viděn. George Berkeley (1685-1753) Pojednání o základech lidského poznání (1710) Tři dialogy mezi Hylasem a Filonoem, 1713 (Hylas je materialista, Filonous milovník rozumu) Cíl Berkeleyho filozofie – boj proti materialismu a ateismu. Obecným pojmům ve zkušenosti nic neodpovídá, je to společné jméno, produkt jazyka, znak pro mnoho jednotlivých věcí. Slovům neodpovídají abstraktní ideje, ale jednotlivé konkrétní ideje – známe barvu červenou, modrou, bílou, ale neexistuje barva o sobě. Není možné, abychom pociťovali nějakou věc a současně ji nevnímali, není možné si představit nějakou věc mimo vnímání a chápání – esse est percipi, být znamená být vnímán. U Berkeleyho spojuje subjektivní idealismus (věci existují jen v našich představách) a náboženský spiritualismus (všechno dění je zakotveno v Bohu). David Hume (1711-1776) Pojednání o lidské přirozenosti (A Treatise of Human Nature, 1739-40, žádný ohlas) Zkoumání lidského rozumu (přepracované Pojednání, Enquiry Concerning Human Understanding, 1758) Zkoumání zásad mravnosti (Enquiry Concerning the Principles of Morals, 1751) Hume dovršuje vývoj britského empirismu radikálním senzualismem a agnosticismem. Za objekty poznání pokládají: Locke – 1. imprese, ideje, 2. „já“, 3. vnější materiální objekty Berkeley – 1. imprese, ideje, 2. „já“ Hume: 1. imprese, ideje Hume: zkušenost = duševní zážitky – imprese (bezprostřední smyslové dojmy, svěžejší a silnější) a ideje (do paměti vtištěné kopie dojmů) Předmětem našeho myšlení není vnější svět, ale jen naše dojmy a ideje. Skeptik a agnostik – na základě zkušenosti nemůžeme prokázat reálnou existenci vnějšího světa. Odmítá hmotnou i duchovní substanci, skeptické kritice podrobil i pojem kauzality. Jeho etika rovněž vychází z citu, z emocí (rozlišování dobra a zla nepramení z rozumu), je utilitaristická – měřítkem našich mravních činů je užitečnost, ale není to etický egoismus (Hobbes), je zde cit sympatie, ze kterého vyrůstá mravní život člověka. Filozofická revoluce v Německu 1781-1831 Immanuel Kant 1724-1804 Johann Gottlieb Fichte 1762-1814 Friedrich Wilhelm Joseph Schelling 1775-1854 Georg Wilhelm Friedrich Hegel 1770-1831 Základem je kritická filozofie Immanuela Kanta: „Hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně“ (Kritika praktického rozumu) – dva hlavní úkoly Kantovy filozofie: - obhajoba a filozofické zdůvodnění přírodních zákonů - odůvodnění lidské důstojnosti, rovnosti a svobody lidského jednání a) kritika tradiční filozofie v Německu, lebnizovsko-wolffovské metafyziky s jejími třemi základními tématy – ideou boha, ideou duše a ideou světa. Kant: Úvahy o těchto předmětech jsou v rovině čistého rozumu nerozhodnutelné, protože rozum není s to myslet, když se neopírá o smyslový názor. b) Kantův transcendentalismus = náš rozum nemůže porozumět z přírody ničemu, než tomu, co sám do ní vložil. Kant opakuje Humův problém: jaké jsou podmínky našeho porozumění vnějšímu světu? Podle Kanta jsou naše dojmy o vnějším světě vyvolány neznámou věcí o sobě. Naše dojmy uspořádává mysl (rozum) ve zkušenost – pak chápeme její útvary jako věci, vlastnosti, příčiny atd. Porozumění zkušenosti odpovídá významu, kterým rozum dojmům uděluje. Čili příroda (věc pro nás) vzniká jako předmět zkušenosti. Kantův kopernikánský obrat: Za základ našeho pojetí skutečnosti nelze podle Kanta brát věci, jak jsou o sobě, nezávisle na našem poznání, ale základem je způsob našeho poznávání věcí. Kant jako první ukázal, že způsob, jakým rozumíme skutečnosti, není určen tím, jaká je skutečnost nezávisle na nás, ale to, co naše poznání určuje, je způsob, jak jsou věci pro nás, tedy způsob, jakým o věcech víme. Základní své dílo, Kritiku čistého rozumu (Kritik der reinen Vernunft), které je věnováno poznání, vydal v 1. vydání roku 1781, v roce 1783 napsal Prolegomena ke každé příští metafyzice, jež se bude moci státi vědou, které zamýšlel jako populární výklad Kritiky čistého rozumu. Tu přepracoval a doplnil ve 2. vydání, které vyšlo v roce 1787. Problematikou etiky a mravního hodnocení se zabýval ve spise Základy metafyziky mravů (Grundlagung zur Metaphysik der Sitten, 1785) a zejména v Kritice praktického rozumu (Kritik der praktischen Vernunft, 1788). V roce 1791 vychází třetí velká kritika, Kritika soudnosti (Kritik der Urteilskraft), jejíž druhá část je věnována estetice. Zkoumání, která Kant nazval „transcendentálními“, se tedy netýkají předmětů, ale našeho způsobu jejich poznávání a zejména otázky, zda je možné poznání a priori. Úloha transcendentální filozofie spočívá ve zkoumání podmínek, za nichž je možná zkušenost, a nikoli snad v tom, že bychom zkoumali psychologické aspekty poznání. Podmínky, za nichž je zkušenost možná, chápe Kant jako logické apriorní formy lidského rozumu, které jsou základem jakéhokoliv poznání. Kantův transcendentalismus je teorie, podle níž náš rozum nemůže porozumět z přírody ničemu, než tomu, co do ní sám vložil. Poznání a zkušenost se vyjadřují v soudech, které Kant dělí na soudy a priori (nezávislé na zkušenosti, ale jen na rozumu) a soudy a posteriori (empirické neboli závislé na zkušenosti). Byl to první krok k odstranění protikladu mezi racionalismem a empirismem. Vzhledem ke vztahu mezi subjektem a predikátem soudu dělí Kant soudy dále na analytické (vztah predikátu a subjektu je vztah rozčlenění, predikát je obsažen v subjektu – všechna tělesa jsou rozlehlá) a syntetické (predikát není obsažen v subjektu, není možné ho z něho odvodit, zároveň uvádí něco nového o subjektu – například toto těleso je těžké). Tedy pouze syntetické soudy rozšiřují naše poznání. Kant tato dvě dělení spojuje a tvrdí, že všechny analytické soudy jsou apriorní a syntetické mohou být buď aposteriorní, jestliže se spojení subjektu s predikátem uskutečňuje na základě zkušenosti, nebo apriorní, pokud se toto spojení o zkušenost neopírá. Dále rozděluje syntetické soudy a priori na tři druhy: matematické (např. přímka je nejkratší spojnice dvou bodů), soudy čisté přírodovědy a soudy metafyzické. Základní otázka, na kterou chce Kant v Kritice čistého rozumu odpovědět, je otázka, jak jsou možné syntetické soudy a priori, jak je možné, že vypovídají o věcech něco nového, co není získáno na základě zkušenosti. Syntetický soud a priori by nás mohl dovést k jakémusi absolutnímu rozumu, řádu, klíči k poznání a vědění o světě. Přímé důsledky Kantovy filozofie jsou v tomto smyslu i rázu ontologického, nezabývají se pouze poznáním, ale i řádem světa. Zdůrazněním apriority poznání, tedy faktu, že naše vědění o předmětech obsahuje apriorní, zkušenostně nepodmíněnou složku, se Kant dotýká závažného problému teorie poznání, totiž problému všeobecné složky poznání, kterou odvozuje z naší schopnosti usuzovat. Další část Kritiky čistého rozumu, transcendentální dialektika, zkoumá, zda je metafyzika možná jako věda. V Kantově době se přednášela metafyzika na univerzitách s disciplínami věda o světě (racionální kosmologie), věda o duši (racionální psychologie) a věda o bohu (racionální teologie). Centrálními pojmy této metafyziky byly ideje světa, duše a boha. Kant tedy podrobuje tyto ideje zkoumání a o ně opírá svou kritiku tradiční metafyziky. Kantovo uvažování v transcendentální dialektice je možno shrnout, že odmítá možnosti metafyziky jako vědy o duši, světě a bohu, ideje racionální psychologie, kosmologie a teologie pokládá za spekulativní ideje. Na druhé straně jim přiznává schopnost regulovat náš duševní život, mohou působit jako vědomí o hranicích lidského poznání, mají tedy v podstatě regulativní smysl. „Musel jsem zrušit vědění, abych získal místo pro víru.“ Kant říká, že je to náš cit a naše vůle, které nám říkají, že tyto ideje potřebujeme, neboť nás přesvědčují o tom, že v našem vnitřním světě vládne řád řídící náš praktický rozum, naši morálku. Stručně ke Kantově etice (Kritika praktického rozumu): Kant si je vědom toho, že člověk je ve svém jednání vázán jako smyslová bytost a jako součást přírody, jedná tedy nutně. Člověk je však mravní bytostí, a v této oblasti jednání je svoboden. Hlavním principem je zde povinnost, praktický zákon nutně ovládající vůli. Dospívám k němu nezávisle na zkušenosti, je apriorně v našem rozumu. Morální normou není dobro, ale zákon, kategorický imperativ: Jednej tak, aby se zásady tvého jednání mohly stát všeobecným zákonem. Stručná charakteristika tří Kantových Kritik: Kritika čistého rozumu – poznání, myšlení – svět jevů, svět jako příroda Kritika praktického rozumu – chtění, jednání – svět věcí o sobě, svět jako svoboda Kritika soudnosti – posuzování (citové a rozvažovací) z hlediska účelů, cílů Teorie pravdy Obsahuje vlastně dva problémy – vlastní problém pravdy a současně problém jejich kritérií, tedy problém pravdivosti. Teorie pravdy jsou různě klasifikovány, například D. Davidson hovoří o teoriích - objektivních – kromě několika speciálních případů je pravda zcela nezávislá na našich přesvědčeních, dokonce naše přesvědčení mohou být stejná jako nyní, i když skutečnost (pravda o skutečnosti) je odlišná – bývá to také nazýváno transcendentální realismus – pravda není závislá na verifikaci konečnými racionálními bytostmi, je tedy neepistemická. - subjektivních – tedy v základu je pravda epistemická, pravda je závislá na něčem, co může být verifikováno, a pak různé teorie – korespondenční, koherentní, pragmatická atd. Jiná klasifikace: Teorie klasické - substanční teorie pravdy – pravda je stav jsoucna, který nesouvisí s našimi poznávacími aktivitami – např. Platón: Bytí je jedno, dobré a pravdivé. Pravda není to, co víme, ale na čem se účastníme, nelze pravdu mít, ale v pravdě být - logická teorie pravdy – pravda je vlastnost výroku, který získáme po splnění podmínek logického usuzování - korespondenční teorie pravdy – jedna s tzv. diskurzívních koncepcí – vztahuje se rovněž k výrokům – výrok je pravdivý, pokud se shoduje se stavem věci, o níž něco tvrdí – Aristoteles, Tomáš Teorie neklasické Vznikají, protože mnohé filozofy klasické teorie pravdy neuspokojují, jde vlastně o stanovení kritérií pravdivosti, o stanovení hranic mezi pravdou a nepravdou. - teorie samozřejmosti – setkáváme se s ní u Descarta – pravdivý soud je takový, který chápeme jako samozřejmý, jasný a zřetelný. - teorie koherence (také konzistenční teorie) – určitý soud je zařazen do řady pravdivých soudů, pokud není v logickém rozporu (je logicky shodný) s jinými soudy systému, jehož je součástí. - konvencionalismus, také konsensuální teorie pravdy – o hodnotě (pravdivosti či nepravdivosti) soudu rozhoduje dohoda, na základě které vědci přijali základní pojmy a zásady spojování těchto pojmů do soudů a teorií. - konsensuální teorie pravdy (Jürgen Habermas, Karl Otto Apel) hledá v diskursu bez donucení cestu k dosažení konsensu, dohody mezi zúčastněnými. (Diskurs = řečová událost, konkrétní promluva v čase a prostoru, projevuje se v ní osobnost mluvčího, vztah ke světu v procesu komunikace. Jazyk = systém, inventář jazykových prostředků, má mimočasový charakter.) Předpokladem je to, že lidem přisoudíme rozum schopný jednání a vzájemné komunikace bez jednostranného ovlivňování, manipulací, vyhrožování apod. - pragmatismus – američtí filozofové Charles Sanders Peirce (1839-1914), Wiliam James (1842-1910) a John Dewey (1859-1952). Peirce založil pragmatismus (v r. 1878) jako metodu operativního vysvětlování významu pojmů: když chceme pochopit význam slova tvrdý, je třeba se odvolat na prakticky dostupné vlastnosti předmětu, kterému připisujeme vlastnost tvrdosti. W. James pak z pragmatismu učinil nejen metodu vysvětlování obsahu pojmů, ale teorii pravdy. Teorie bez využitelné hodnoty nemá cenu zkoumat z hlediska pravdivosti nebo nepravdivosti, protože to neovlivní naše jednání. Jestliže tedy účelem teorie je osvědčit se v naší zkušenosti, pak podle pragmatismu je teorie pravdivá, když se osvědčuje, když nás přivádí k žádoucím výsledkům. Pragmatismus je relativistická koncepce. Pravdou i nepravdou může být každý soud, pravdivost je ztotožněna s užitečností. - perspektivismus – F. Nietzsche: poznání je jednou z forem, kterými se udržuje a stupňuje lidský život. Kritérium pravdy není ani v objektivní evidenci, ani ve verifikovatelnosti, ale ve stupňování pocitu života. Poznání každého je jedinečné, svět se každému jeví jinak, má tolik podob, z kolika perspektiv je nahlížen. Všechna tvrzení jsou stejně pravdivá i nepravdivá, rozdíl je v tom, jak silnému životu a jak účinně slouží. José Ortega y Gasset (1883-1955): Každý život je jedno hledisko na svět. Každá bytost má zvláštní povahu a individuální odlišnost – každý je nástrojem poznání. Celistvá pravda vzniká spojováním toho, co je podstatným hlediskem každého jedince – součet všech perspektivních pravd je absolutní pravda, Bůh - postmodernismus – odmítnutí narativnosti, velkovyprávění, diferentní svět, pluralita, transverzalita rozumu. Jazyk a poznání 2 pojetí jazyka: a) sémiotické (od Augustina až po Charlese Morrise (1901-1979, americký filozof)) – jazykové výrazy označují na jazyku nezávislé objekty reálného světa a v rámci diskursu je zastupují. Výraz je tedy znakem svého objektu. Jazyk má smysl ve vztahu k ostatnímu světu. Jazyk je nomenklatura, výraz – význam = cedulka a exponát (Quine – mýtus muzea), b) strukturální (de Saussure, Quine) – jazyk je systém výrazů různým způsobem vzájemně propojených. Významy výrazů jsou chápány jako entity na jazyku nezávislé jen relativně, konstitutivní je pro ně systemická struktura jazyka. Význam výrazu není dán konvencionálním spojením výrazu s objektem reálného světa, ale pouze jeho postavením v systému jazyka. Ludwig Wittgenstein (1889-1951), Tractatus logico-philosophicus, 1921. Svět je pak celkem faktů, nikoli věcí (věc = stůl, fakt = stůl je hnědý). Fakta jsou věcné stavy (Tatsachen). Úkolem filozofie je logické objasnění myšlenek, „O čem se nedá hovořit, o tom se musí mlčet“ – oddělení „myslitelného“ od „nemyslitelného“ – nevyslovitelného, mytického (mytické = etické, život, já, celek světa, smysl světa, Bůh…) Jaké úkoly si tedy má podle Wittgensteina filozofie klást? Oodpovídá v Traktátu, že výsledkem filozofie nejsou filozofické výroky, ale objasnění výroků. Znamená to, že tato filozofie nehledá smysl světa, smysl lidského života, i když nepopírá důležitost těchto otázek. Tyto otázky však nemohou být zodpovězeny racionálními filozofickými prostředky. Filozofie dostává nový úkol – být analýzou jazyka, ujasňovat výroky. Základní postuláty Traktátu říkají, že svět je souhrnem faktů, nikoli věcí, že základní jednotkou logické struktury světa je existence atomárních faktů – výroků. Logický obraz faktu je myšlenka, která je smysluplným výrokem, pokud má pravdivostní funkci. Na Wittgensteina navázal ve dvacátých letech 20. století novopozitivismus Vídeňského kruhu (Rudolf Carnap, Moritz Schlick). Do popředí se dostala otázka kritéria smyslu, tj. otázka, za jakých podmínek jsou výroky vědy smysluplné. Cílem bylo odstranění metafyziky z vědeckého poznání, což podle nich znamenalo odstranit bezesmyslové výroky (pseudoproblémy) z jazyka vědy. Smysl mají výroky, které jsou vyjádřitelné v symbolicko-logickém jazyce (musejí být správně formálně utvořené, syntaktická správnost) a které lze logicky a empiricky verifikovat (na základě zkušenosti ověřit, zda vyjadřují smyslově vnímatelný fakt nebo zážitek, empirická ověřitelnost). Původně Schlick: Smyslem výroku je metoda jeho verifikace. Idea verifikacionismu vytváří hranici mezi vědeckou teorií a metafyzickou (nevědeckou) pseudoteorií. Spolehlivé určení smysluplnosti výroků se však podle principu verifikace a falzifikace (K. R. Popper) ukázalo být neuspokojivé. Po rozpadu klasického novopozitivismu a nástupu analytické filozofie jazyka se objevilo nové pojetí smyslu výroků, spjaté opět s Wittgensteinem (tentokrát pozdním) a s jeho dílem Filozofická zkoumání, které vyšlo až po jeho smrti v roce 1953, ale jehož principy začal Wittgenstein promýšlet už ve třicátých letech. Wittgenstein vychází z toho, že jazyk je svou povahou jazyková hra. Jazyková hra je celek, který se skládá z jazyka a z činností, se kterými jazyk souvisí. Každá jazyková hra má svou gramatiku, tj. pravidla, která vznikla při reálném používání jazykových výrazů. Na druhé straně se reálné požití jazykových výrazů řídí gramatickými pravidly. Čím je dán smysl jazykových výrazů, kde je v tomto pojetí hranice mezi smysluplnými výrazy a výrazy nesmyslnými? Jazykové výrazy mají smysl v závislosti na jejich použití v určité jazykové hře. Nesmyslný výraz je takový, jehož užití daná jazyková hra buď nezná, nebo byl stažen z oběhu. Smysl mají tedy všechny jazykové výrazy, které jsou používány v určité formě života, což je sociokulturní kontext nadřazený jazykovým hrám, ve kterém jsou jazykové hry provozovány. Další vývoj filozofie jazyka bývá někdy označován jako postpozitivismus nebo analytická filozofie jazyka, dnes se setkáváme už s postanalytickou filozofií. Postpozitivismus jazyk pevně spojuje se sociálně praktickými aktivitami jazykového subjektu, vychází z toho, že jazyk je podmíněn sociálně praktickým a sociálně lingvistickým kontextem. Jazykově filozofický problém (problém smyslu, interpretace) je ontologizován. Koncepce jazykových her svým ontologickým dosahem rekonstruuje objektivní skutečnost, modifikuje svět na základě jazykových struktur. Jazykové struktury jsou sice sociálně prakticky podmíněny, ale smysl dává světu v nejširším slova smyslu komunikativní společenství, používající jazykové výrazy své jazykové hry. Je dáno: komunikativní společenství, jazyková hra, forma života. Analytická filozofie – je pro ni příznačný logický atomismus (Bertrand Russel, raný Wittgenstein, Vídeňský kruh v čele s Rudolfem Carnapem), Postanalytická filozofie – po vydání Quinova článku Dvě dogmata empirismu (1951) s radikalizací Donalda Davidsona se přechází na stanovisko jazykového holismu. Před vznikem analytické filozofie je novověká filozofie subjekt-objektová, je charakterizována „obratem k subjektu“, mluví o vjemech a ideách, analytická filozofie je charakterizována „obratem k jazyku“, mluví o vjemech a významech. Filozofická tradice (včetně analytické filozofie) je charakterizována reprezentacionalismem (poznání je reprodukce skutečnosti, lidská mysl je zrcadlo přírody). Postanalytická filozofie je postavena na antireprezentacionalismu, což představuje odmítnutí dvou a půl tisíciletou tradici evropské filozofie a nový začátek filozofování. Kritika reprezentacionalismu byla zahájena pracemi W. Sellarse a W. V. O. Quina, uvádí se, že zejména v roce 1951 článkem W. V. O. Quina Dvě dogmata empirismu, ve kterém rozebral problém definice pojmu analytičnosti a dospěl k odmítnutí atomistického chápání jazyka (které je rozhodující pro reprezentacionalismus) a k jeho nahrazení holistickým přístupem a k formulaci „teze ontologické relativity“. To bylo nadšeně přijato řadou postanalytických filozofů (např. T. Kuhnem ve Struktuře vědeckých revolucí – The Structure of Scientific Revolutions, 1962). 1. dogma: dělení výroků na analytické a syntetické. Analytický výrok je potvrzen za všech okolností. 2. dogma redukcionismu: izolovaný výrok může být potvrzen nebo vyvrácen. Kritika toho, že význam výroku spočívá v metodě jeho empirického potvrzení nebo vyvrácení. 3. dogma: přesvědčení o možnosti oddělit jazyk (schéma) od skutečnosti (obsah). Vyvrcholením kritiky reprezentacionalismu jsou úvahy Donalda Davidsona a jeho kritika třetího dogmatu empirismu (článek O samotné myšlence konceptuálního schématu – On the Very Idea of a Conceptual Scheme, 1984) i „teze ontologické relativity“ v podobě Kuhnovy či Feyerabendovy „teze nesouměřitelnosti“. Donald Davidson (1917-2003), anglosaská analytická filozofie, sémantická teorie, epistemologie, teorie jednání a etika; Překlad: Subjektivita, intersubjektivita, objektivita (přel. Jan Kolář, Tomáš Marvan), Praha: Filosofia 2004. Zmíněný Davidsonův článek pak pro některé neznamená jen konec analytické filozofie, nýbrž konec filozofie vůbec (Richard Rorty).