na koních škodu činili
Nymburští konšelé měli s čarodějníky v prvních letech 17. století hodně práce. V březnu 1604 před nimt stál Havel Jandulík mladší ze vsi Jíkve, poddaný Jana Albrechta Křineckého z Ronova. Byl stíhán pro neúmyslné žhářství, zběhnutí z panství, útěk z vězení, napomáhání k němu, krádeže a čarování. Z popisu posledního deliktu, který nakonec převážil, je zřejmé, že šlo o výrobu travič-ských prášků a o pověrečné praktiky běžně užívané v chovu koní. Při druhém útrpném výslechu doznal: Když sme klisny pásli, bič Kubovi Tuwstálovi sme vzali a jej na prach na uhlí v hrnci pálili a do vody jej sypali a klisnám domácím piti z toho dávali. A Tuzestálovy klisny
91
hned jisti nechtěly a schly. Po chvíli dodal, že čeledín Petr přinesl nějaký šat a kus železa ňákýho od bratra svého z Hradecka, abychom je pilovali a do studnic lidem sypali Item vyznal, že ten Petr vzal sekaniny, co klisny nedojedly ze žlabu Tuzestálovi a ji do Šatů dal a pod komín nad prskem do hlíny v šátku zavázanou zamazal. Item když potřetí stržen byl, vyznal: Že jsme. k božím mukám pro hlínu s tím Petrem chodili a ji brali a do studnice ji sypali a dobytkové aby schly. A že jsme tomu Tuzestálovi do studnice sypali a tu hlínu sme sušili v hrná v peci.
Havel Jandulík prozradil, že dobrým čarodějníkem je rovněž Václav Kemelka z Velkého Jeseníku, poddaný Zikmunda Smiřic-kého ze Smiřic: Chodil na krcliov a bral z hrobů hlínu a sypal ji do studnice. A syn Tuzestála dobře o tom ví a jest jeho učení. Item když ten bič spálil i vohlav, ten Petr dával z tofw sirým klisnám piti, aby dubrý {!] byly a jiný hubený. Můž se to takto opravili: Vody tekúcí proti sluná po vodě nabrali a zmýti tim klisy a vyliti zase po vode, zase klisny dobrý budou. Městská rada pospíchala s Jandulíkovým procesem, protože podle zprávy rychtáře ve vězení onemocněl a s těžkostí živ zůstane. Dne 26. března na popravišti potvrdil své výroky a byl sťat.
Na řadu přišel Václav Kemelka, který byl zřejmě předán městskému soudu v Kopidlně. Tam byl také popraven, měsíc po Jan-dulíkové exekuci. Tento delikvent při výsleších vyznal, že daleko větším čarodějníkem je Jan Špička z městečka Dobrovice, podda-nýHenykaz Valdštejna. Řetězová reakce pokračovala.
Špičkovo vyznání v Nymburce (6-9. června 1606} známe z výpisu ze smolné knihy datovaného 23. června 1609 a pořízeného pro potřeby Henyka z Valdštejna. je pozoruhodné jak šíří záběru, tak i udáním řady společníků a vykreslením dramatických chvil v mučírně:
léta 1606 v outerý po svatém Erazimu Jan Špička jsa přiveden pod rebrík a napomenut od osob k lomu nařízených, od pana purkmistra, pánův, z kterých příčin jest se do těch míst dostal, totiž že zločinné vyznání v těžkých nepravostech od Václava Kemelky, kterýž .své skončení za své zlé skutky léta elc. 1604 v pondělí po Provodní neděli při městečku Kopidlně nad Leštinou jest vzal, naň se vztahuje. Jan Špička tomu všemu odepřel, že on o ničemž nic neví a že jest on se vždycky dobře od své mladosti choval
Jsa na řebřík dán a v tom náležitě napomínán, aby příčina svého trápení nebyl, vždy při svém odporu stál, že nitčímž vinen není. Jsa z rebríku stržen a outrpným právem tázán, vyznal, že jest ho Jan Nežerka z Bu-diméřic navedl, když jest ještě malým pacholetem byl a on toho času za pohanka, aby drahé boží tělo přijímal, je zachoval a jem.u je pňnesl. A když on toho u&mli nechtěl, že ho prával.
Item vyznat Navozoval mne Jan Nežerka, abych v cizích maršlalích sekaninu, co klisy nedojedí, bral a jemu, Janovi Nežerkovi, ji přinášel.
Item vyznal, že s pomocníky svými vykopali jedno nekřtěně, a bylo pachole, na krchově při kostele Jesenským, kteréž bylo pastuchy z Jíkve. To že na Čtvero rozřezali a ním se rozdělili. A každý z nás v maršlali jednu čtvrt měl. A cizí žlaby že tím vytírali a klisny sušili.
Item vyznal, že jest hřívy a rousy kobylám řezali a své klisy podkurovali a tím s jinými sobě opravoval, když kdo jiný jeho klisnám škodil.
Item vyznal: Mikuláš, syn Srníků z Velkého Jeseníka, když byl jeho otec kostelníkem, jemu klíče od kostela brával a spolu s ním do kostela chodil, střapce od ubrusů z oltáře a od ručníků řezal a niti křížem z těch věcí vytahoval a klisnám je do štic pletl, a to proto, aby čerstvé byly.
Item tomu sem se od Jana Nežerky naučil, že on, Jan, z studnic vodu l/rával a s ní kobyly svý mejval. Já sem s ním přítomen byl. A tu vodu do vrat jiným i mezi branky lil, kdo by to koliv přejel, aby kobyly jeho schly.
Item brávali jsme hlínu pod předními nohami klisen, na rozhraní jsme ji nosili a na témž rozhraní jiné sme nabrali a do těch míst klisnám pod nohy sypali, aby čerstvě chodily.
Item vyznal: Vyloudili jsme kusem chleba psa ze vsi Velkého Jeseníka za humna na Novákova blíž háje, kterýžto pes byl Jiříka, podruha Koutské-ho. Kemelka ho chytil a Martin, syn Janoušků, kyjem ho zabil a z něho srdce a lůno vyřezavši, vzali a na rozhraní spálil a ten prach děvečkám v pití, aby po nás ostali nemohly, jsme dávali.
Item vyznal: Chodil jsem s Kemelkou k nymburské šibenici a odťali jsme toho, kdo na šibenici visel. A vzali jsme z něho košili a uťali jsme mu pravou ruku a ctyry prsty u pravé nohy. A provaz jsme mu z krku sňali. A tou košilí jsme žlaby i rukou vytírali, aby klisy žraly a tlusté byly. A provaz ten z krku sme do prostranků prostrkovali, též také i v chlebě klisnám dávali, aby tažné byly.
Item vyznal: Tomu visekijsem lůno uřezal a kobyly ním jsem potíral, aby tlusté byly. A jest tomu přes 17 let.
Item vyznal: V sobotu po slunci Šel jsem s Mikšem, synem Srnika, do kostela Jesenského a klíčem zámek otevřel. A vzali jsme na oltáři ubrus a svíá. A tři tříštky jsme od stoličky, kde kněz kleká, uřezali. A tím jsme klisny podkurovali, aby jim bylo k oužitku, což jsem také sám dělával.
Item vyznal: Kosti z kostnice Jesenské jsme brali a pod stáním Koutec-kému a Chudovi jsme je zakopali. A byl jsem přítomen, když jsme je zakopali.
Item vyznal, že jsme hlínu na krchově Jesenském, též také u božích muk na rozhraní brali a do studnic ji sypali a tím hovada sušili a trávili.
Item vyznal: Kemelka hřeb od šibenice nymburské přinesl a do žlabu sme jej kladli. Též košili nečistou od děvečky majíce, ní jsme žlab vytírali, aby nám kobyly žraly.
Item sekaninu jsme v cizích Hábích brali, co klisy nedojedly, ji jsme v komíně věšeli a kašny ní sušili.
Item vyznal: Mikeš Kokrhavý, když sloužil u pana Václava Pergera, Jeho Milosti Císařské pana rychtáře, že jest koňům jeho kočovským škodil, u kterých sem já sloužil. A též jednoho času, když sem za koňmi ležel, vlil na mne nějakou vodu, takže jsem čtyři dni skoro neviděl. A polom sem k vodě na proud chodil a voči sem sobě vy štrikoval, bylo mi lépe. S jinými pacholky se žrával. A já sem to několikrát pánu žaloval. A pán, povolavši nás před sebe, jemu i také nám o tom domlouval a říkal: Kokrliavý kohoutku! Kohoutku, budeš ty někdy kokrhat! Ale on na to nemnoho dbal. A což jsem tu koliv vyznal, to chci každému vůči mluviti.
Item vyznal, že Jan Nežerka měl za svými klisnami troje boží umučení z božích muk na rozcestí. A já sem mu jedno ukradl. A nevěda, co mám s ním činiti, zahodil jsem je. Co jsem pak koliv zlého páchal, to vyznávám, že sem se tomu všemu od Jana Nežerky naučil.
Item vyznal: Mach Rokůsek, bratr Nežerků, mel truhličku věcí čarodějných, kterými čáry provozoval a jsa v službě [ve] Vesci, že jsou mu od sedlákův pobrány. Také při něm devatero tělo boží zachované týž sedláci ve-secští vzali. A to mezi sebou ututlali a na pana hejtmana to nevznášeli.
Item Šimáček, jako u Voříšků bejval zde v Nymburce, tomu mně také uäl a sám se mnou to dělával. Vodu jsme z studnic brávali a devětkrát do dvířek, když sme své klisy umyli, jsme lívali. A kdokoliv to přešel, usechl. Ano, i rousy ázím klisám sme řezali a své kouřili.
Anno elc. 1606 v středu po svatém Erazimu Jan Špička jsouc přiveden k rebríku v přítomnosti těch, kterýž k vejvodu postaveni byli. Dolázka naň od osob vyslaných učiněna, zná-li se k tomu, co jest dne outerního na trápení, též i po trápení vyznal a při tom-li svým oznámení toho zůstavuje, dli jest se rozmyslil.
Jan Špička oznámil: Páni milí, což jsem koliv mluvil a vyznal, to jest všechno jistá pravda a chci to svou duší zpečetili, že jinače není. Vtom Jan Nežerka, jsouc tu přítomen, promluvil: Což ty o mně, Jene Špičko, nduvíš?Jan Špič-ka. oznámil: VÍŠ ty o lom dobře, Jene Nežerko, když jsem byl malý pachole a tys sloužil za pohůnka v Oškořínku u Řeháka, žes mne na to navozoval, abych s tebou k správě boží šel a tělo boží zachoval a tobě je dal. Ale já sem toho ud-niú nechtěl a ty si mne pro to i pral. A říkal jsi mi.: Bude z tebe, šelmo, pohů-nek! Nechceš se ničemuž uäti! A mně si přes kobyly házel A já l/yl telidáž malý pachole. Též také měl si troje boží umučení za klisnami z božích muk. A já sem tobě jedno vzal a nevěděvši, co mám s ním činiti, zahodil jsem je.
Item oznámil lan Špička: Jene Nežerko, víš o tom sám dobře, že sem s tebou musel chodívati na ostrov voškořínský. A tus lapával klisy a já sem je tobě drželi musel a ty jsi jim rousy u nohy a hřívu, též u štice křížem ře-zával a tím své klisy podkuroval. A jiným si klisy sušil. Též v studnicích azích vodu bral, umyvši své klisy, do dvorův azích mezi vrata neb dvířka i také na cizí kobyly lil. A taks tím kobyly sušil. Též sekaninu z azích si bral a ní kouzlil.
Nežerka tomu všemu odepřel. Jan Špička oznámil: Mlč, jen mi Jene, mlč! Když ty budeš v těchto místech, povíš jináČ. A on, Nežerka, řekl: Zachovať Pán Bůh. A Jan Špička řekl: Leč se vyplatíš!
Item oznámil: Mach Rokůsek, který v Svídnici za krčmáře byl, ten. když byl [ve] Vesci za pohůnka, měl truhlicím věcí čarodějných a ty sou. jiní po-hůnci na dík rozkradli. A tím se pronesl a některé věci od kata kupoval. A když o lom sedlád vesečtí zvěděli, ostatek od něho těch věcí čarodějných odňali. Též při něm. devatero boží tělo, kteréž přijímal, zachované, od. týchž sedlákův nalezeno bylo a jest od něho vzato. A před panem hejtmanem to zatajili. Jsou-li ti sedlád živi., já nevím.
Item oznámil i to Jan Špička: Jene Nežerko, pomníš-[l]i na to, když si byl [v] Voškořínku u Řeháka za pohůnka, že jsi Zajíčkovému bratru Martinovi, který nyní v Chvalovicích jest, vosům klis a devátý kůň umořil skrze řezání rousův, neb sem toho dobře povědom.
Jan Nežerka tomu odepřel, že to žádná pravda není. Jan Špička oznámil: Páni milí, jest pravda, smím to svou duší zpečetili. A ty, Jene Nežerko, když v těchto místech budeš, v kterýchž sem já nyní, povíš jinač, neb co mluvím, mluvím, pravdu, smím to svou smrtí zpečetili. Nežerka řekl: To žádná pravda není, abych já měl klisy mořit! Zachovať mne Pán Bůh.
Item. oznámil: Při rozrušení vykopaného z hrobu dítěte byli jsme čtyři: Petr Kozlů, Kemelka a já, k tomu se znám; též Kuba Mrňák, který krčmářem v Budiměřicích. Co sme tím činili, prve sem oznámil.
ItemJan Špička Mikolášovi Srníkovi z Velkého Jeseníka vůči mluvil: Ty si, Mikši, dával klíče od kostela Kemelkovi, jakž mi Kemelka pravil, ač já, aby ty bral, nevím. A co se tam dnilo: Od ubrusů střapce řezali a niti křížem tahali, též t z ručníků a do Stic klisnám dávali. Ty o tom dobře víš. Mikeš odpíral a oznámil, že o tom nic neví. Ani klíčů žádnému nedával, leč by on, Kemelka, otájeho je ukrásti měl. Jan Špička při svém vyznání toho zůstavoval, že jest to od Kemelky slýchal, že Mikeš jemu těch klíčů půjčoval a dal.
Item Jan Špička k vejvodu postavenému Martinovi, synu Janouškovu, vůči mluvil: Ty, Martine, víš o tom dobře, že si panskému statku dosti škodil. Klisy jsi panský mořil, též Pildovi a navedši Dýkala, aby ti od kobyl Pildových sekaninu a jiné věd nosil a řemeny od vohlavi řezal. A pravil
95
jsi, že mu dáš peněz dosti. Též si prsť z krchova do studnice panské sypal. A to jest věrná pravda, chci na tom umříti. Martin při svém odporu stál, že to žádná pravda není. Špička oznámil: O panských klisách nevím za jisto, než tak bych řekl: Kdyžteto jiným sedlákům änil, že to änil i pánu.
Item Jan Špička Martinovi vůa mluvil: Martine, víš o tom, žes ty toho příčina byl, vybuzení toho psa. A tys ho zabil a srdce z něho vyňal, též lůno mu uřezal. A to ste na rozcestí spálili a děvečkám ten prach v pití dávali. Mně ste také téhož prachu dali, ale já sem ho k ničemu neužíval, Martin odpíral. Jan Špička oznámil: Ty si to, Martine, i s Kemelkou, též s Peterkou änil. A já sem toho äniti nechtěl, a ty si mi mluvil: Šelmo, bude z tebe pohůnek vždy. Martin při odporu svém stál. Jan Špička i tolio doložil: Mlč jen, Martine! Zdaliž o tom nevíš, že si kasám rousy řezal na cizích dvořích, totiž v Pildovým dvoře! A hnůj si bral a tím si klisy své kouřil a cizí klisy tím sušil. Martin tomu všemu odepřel. Jan Špička oznámil: Jinač budeš mluviti, když se do těchto míst dostaneš. Co mluvím, že jinač není, chci to svou duší zpečetili.
Item Jan Špička i toho doložil a k tomu se přiznal, že toho visalce na nymburské šibenici vuíáho spolu s Kemelkou uťal a ty věci od něho spolu že sou vzali, což jest předešle v svém vyznání vyznal a k čemu jsou toho potřebovali, že jest oznámil. K tomu přiložixjši, že Jan Nežerka od vi-selců měl jest zuby a je do škopka kládal a z nich klisy napájel. Kuba Mrňák, krčmář, jemu to od šibenice nosil a mně říkal: Fřivh šelmo dveří, at přijde, slepice a zabijem slepiá nebo dvě. A jak mi poruäl Nežerka, já sem tak uänil, že sem slepiá nebo dvě, jak mi se kdy trefilo, zabil. A on, Nežerka, je Kubovi neb i jiným, kteříž mu takové věci nosili, to dával.
Item oznámil: Kosti brali jsme z krchova. Ty sme zakopávali pod přední nohy klisám, totiž Kouleckému a Chudom, Kemelka a Peterka. A tím jim klisy mořili. Byl sem přítomen, vím o tom dobře, ale já jsem toho nečinil.
Item vyznal: Pozapomněl sem předešle, že Kuba Mrňák, krčmář, který
v Budiměřících jest, ten týž prst na krchově bral a do studnic ji azích sypal a kobyly tím mořil. I také sekaninu do komínů dával a tím klisy a koně sušily A když tu sekaninu z komínu vzal, zase své klisy ní kouřil.
Item Simáček, jak u Voříšků, zde v Nymburce slukovával a nyní slouží v Českým Brodě, ten mně také tomu uäl, abych klisám aneb koním rousy řezal, též vodu z studnic bral a tím dzím koním a klisám škodil.
Item Jan Špička vyznal podle předešlého vyznání, vůa mluvil Mikšo-
vi Kokrhavěmu: Ty, Mikši Kokrhavý, panu Václavovi Pergerovi na koních škodu si činil. A kdys chtěl, aby koni žrali, tos způsobil: V marštali za koňmi z hovad umrlých kosti si pálil. A když jsme my se tebe ptali, nač to pálíš, oznámils, že tím budeš německé myši vyhánět. A viom, když
Havlíček, pohůnek z marštale vyšel, tehdy ty, MikŠi, si toho prachu do stírky mezi sekaninu nasypal a koni hned jisti nechtěli, jako by jim ústa zamkl. Též věchty pod předními na stání nohami koním brával a je v peci susíval. A my sme o tom nic nevěděli, až nám kuchařka Anna pověděla, kteráž s Havlem dobře byla. A tak, když si chtěl, aby jiní koni jedli, tehdy si tím věchtem, kterýs od pece vzal a velkou svíci [vjoskovou, kterou si za koňmi měl, tím dvím toliko svých koní i také měchačky a žlaby potřel, zase ihned naše koně jedli. Mikoláš Kokrhavý tomu odpíral. Jan Špička oznámil: Co mluvím, mluvím pravdu, smím to svou duší zpečetili. Téz oznámil: Jednoho času jsi také na mne nějakou vodu vylil, když jsem za koňmi svými ležel. A já sem ihned na oči neviděl, až skoro za čtyry dni, až jsem na proud chodíval a voä sobe xrystřikovával. A vždyckys se s pacholky vadil. Pán náš, zvěděvši o tom, že ty se s námi žereš a vadíš, nás před sebe nahoru povolal a napomínal, abychom toho zanechali a každý své práce hleděl. A tobě ještě pán řekl: Kokrhavý kohoutku! Kohoutku, budeš ty někdy kokrhati! I toho Jan Špička doložil, že nebožka paní Dorota Pergerová jednoho času jdouce dolů ňákou slitinu přešla a přesevši, jak to spatřila, ihned na sebe naříkala. A že žádný jiný jí toho neučinil kromě ty, mluvila. Neb se jest to stalo toho dne, když jest na mne tu vodu vlil. Kokrhavý lomu všemu odpíral, že to žádná pravda není, aby darmo nemluvil a nelhal. Jan Špička oznámil: Mlč jen, jistá pravda! Když ty se sem do tohoto místa dostaneš, budeš jinače mluviti. Kokrhavý oznámil, že se toho nebojí.
Jan Nežerka žádal podle práva, složivše, což náleží, aby k Janovi Špičkoví podle práva outrpněpřikročeno bylo. Povoleno od práva. Jan Špička jsa na řebřřk od mistra popravního dán a z nélio stržen a právně tázán, oznámil: Co jsem předešle mluvil, ještě mluvím, že jest mne tomu Nežerka naučil. A co sem koliv na něj předešle vyznal, to svou duší zpečetili chci.
Podruhé jsa dolů stržen, oznámil: Páni milí! Jinač mluviti nemohu, by mne měl ihned na prach spálili, než co sem prve vyznal, že jest mne tomu Nežerka učil a mne na to navozoval, svou smrtí to tvrdím.
Jan Špička jsa potřetí dolů stržen a podle práva tázán, oznámil: Však na tom chci umříti, co sem mluvil před trápením, na trápení i ještě mluvím. A to duší svou pečetím, že jinače není. Když ty budeš v těch místech, jinač povíš!
V pátek po svatém Medardu ŠimáČek, jsouc k vejvodu tu, kdež náleží, postaven. Když mu v přítomnosti Jana Špičky, co naň vyznal, přečteno bylo, tomu Šimon odpíral. On pak Špička vůa mu mluvil, že ho těm čárům uäl a k braní té sekaniny navozoval. K tomu také, že Šimáček žlab u Hlavů nětčím natřel a koni jisti hned nechtěli, až jeden z nich umřel. A pan Matyáš jinam koně do jiné marštale převésti dáti musel. K tomu vodu že
96
97
brával, své koně myl a potom mezi vrata lil Kdo to přešel, ze usechl. Také že Simáček s ním, Špičkou, v Jeseníku u Kotka sloužil.
Léta 1606 v pátek po svatém Medardu Jan Špička jsa ortelován a na místo popravištné přiveden. A když podle náležitosti napomenutí přijal a dotázka naň uánéna byla, co jest před trápením, na trápení i po trápení vyznal, na tom-li chce umříti a svou duší a smrtí to zpečetili. Oznámil, ze to všecko své vyznání na svou duši bere a na tom že umříti chce. Vtom Mach Rokůsek jemu řekl: Můj milý Jene, neber mne na svou duši. A on pověděl: O Machu, co si ty velký hříšník, ty pro své.zlé skutky a hříchy nejsi hoden, aby před mnoha lety na světě živ byl. 'A že prosí pro Boha, aby to vyznání jeho pánu v známost uvedeno bylo, aby Jeho Milost pán ráčil se k tomu přičiniti, aby všichni jeho tovaryši, na něž se vyznání jeho vztahuje, podobně jako i on ztrestáni byli.
Naposledy, když již měl Jan Špička konec svůj brati, Vondřej Chebďov-ský předstoupit), ještě jelm napomínal a dosti příkře z strany Jana Nežer-ky, aby na něho nelhal, že jest dobrý člověk, se domlouval. Ale on vždy na svém stál a řekl, že na tom na všem umírá a svou duší to pečetí. A tak jest podle zasloužení a ortele naň uaněného tímto způsobem popraven: Nejprv jej popravce po hřbetě dřel, potom od pravé nohy mu prsty odtál, dále pravou ruku mu uťal. A roztáhši jej na čtyry koly, přirození uřezal, život otevřel, srdce utrhl a naposled na šibenici i s droby jeho do košile jeho zavázanými rozvěšel. Stalo se léta a dne svrchupsaného.
hněv svůj pronesla
V únoru 1606 zahájili dlouholetý a prestižní soudní spor dva šlechtici, Baltazar Robmháp ze Suché a na Kopidlně a Václav Kapoun ze Svqjkova a na Bartoušově, a to pro trestné činy svých poddaných. Nejprve přivedl Kapoun na kopidlenskou radnici Dorotu KryŠtoiku ze vsi Bartoušova, která navedla svého syna ke žhářství a sama spáchala několik deliktů včetně čarodějnictví. Tato žena skončila na popravišti koncem května 1606.
Její vyznání dalo podnět ke stíhání dalších osob. V červenci tvrdil Vít Hubatý z Rožďalovic, Robmhápův plnomocník, že jednou v noci přišla Kryštofka s Kateřinou Vítkovou z Bartoušova k Dorotě Novotné do PŠevsi a Kryštofce kázala (račte odpustiti) hoven krav-
98
skýck vzíti, pranic, protože se na ni hněvá. A když do dvoru přišly, krávy že jsou Mely na dvoře. A těch lejn že jsou vzaly do fěrtochu a nesly je domů a pod svou mňsniá vložily, aby se jim brzo stlouklo, pravíc, komu to vezme od krav, že se jim stlouci nemůže a jim že se stloukalo, tak jako (račte odpustiti) hovna jsou v hromadě, že se máslo sejde a že jsou ho moc natloukly. Více ještě této Dorotě Novotný änily, natloukši skla a prachu z ně jakého koření, nařezavši jako prst, však že ho jmenovali neumí, touž ta nebožka Kryštofka, než tato Vítková, že ona dobře o něm ví a že jsou to ony obě spolu jí, Dorotě Novotný, sypaly spolu do koryt kravám, telatům a v hříběcí marštali, a to proto že jsou änily, aby jí pomřely a střeva aby se jim pořezaly...
Trestní řízení se protahovalo, termíny a odklady se střídaly, pro jejich nedodržování ze strany obviněné přišlo na řadu i stanné právo jako výjimečné opatření. V létě 1609 se Vítková konečně zbavila vězení, když se za ni zaručili s povolením její vrchnosti rukojmí pod vysokou částkou šestí set kop míšeňských, nařízenou pražským apelačním soudem. Tato žena se dostavila na radnici v září a znovu opakovala, že Kryštofka byla poněkud vyšinutá, vždyť dostala vlastního syna do katových rukou a sama se chtěla oběsit v keteňském háji. Vedle své ďáblem posedlé zoufa-losti myslila, byvši vždyckny s touto Kateřinou v hněvu a kyselosti pro svou nezbednost, aby ji aspoň při svém ohavném skončení zkazili, o poctivost i o hrdlo připravili a tudy svou zlost nad níprovésti i vymstili se mohla, na ni z pouhé nevážnosti křivé a nepravé věci mluvila, čehož jest nikdy tato Kateřina Vítková s ní nepáchala, nýbrž vždycky, kdekoliv byla, dobře a poctivě chovala. A poněvadž pak na důvod toho svého falešného iryznání táž Kryštofka zlé paměti toho zjevně doložila, že by všechny chalupnice bartoušovský na Vítkovou naříkaly, s přísahou Pánu Bohu, že. by jim ona, Vítková, na dobytku škodili měla, to že pouhý klam a lež na ni mluvila, tímto průvodem, to její nepravé vyznání, dá Pán Bůh, se přetnou může.
Své vyjádření podpořila výpověďmi patnácti svědků. Ti shodně konstatovali, že se Kateřina Vítková vždy příkladně chovala jako šafářka i jako podruhyně. O Kryštofce ovšem nedovedli říci nic dobrého. Připomněli také její výrok, kdy z té své zoufalosti zjevně proti této sobě [Vítkové} hněv svůj pronesla a těžkou pohrůžku uänila, když (přej) na kata půjde, že ji doma nenediá... Nicméně proces pokračoval i v roce 1610 hlemýždím tempem, protože jej bartou-šovská vrchnost i Kateřina Vítková záměrně blokovaly bez ohledu na rukojmí a jejich příslib. Vzhledem k tomu, že Václav Kapoun na podtržení páva a spravedlnosti druJiéstrany jalovejmi psaními a pří-
činami právo zaneprazdňovaL, vše směřovalo k dalšímu stannému právu. Je jistě škoda, že nám dochované prameny neumožňují poznat celý průběh procesu.
pronásledovaný sedlák
Jan Mandelík, jinak Nežerka, sloužil na sklonku osmdesátých let 16. století jako pohůnek u sedláka Řeháka ve vsi Oskořínku. Předpokládáme, že se dobře oženil a s využitím dědických podílů se stal osedlým sedlákem ve vsi Mečíři. Odtud se přestěhoval v prvních letech 17. století do Budiměřic, kde zakotvil. Zemřelzřejmě v roce 1624, neboť tehdy převzal hospodářství jeho syn Šťastný. Kromě něj měl Jan Nežerka ještě dva syny a dvě dcery. Ve zralém věku stál několikrát před městskými soudy, aby od sebe odvrátil podezření z čarodějnictví. Již víme, co o něm prohlásil Jan Špička. V červenci 1606 byl v Dobrovici upálen pro stejný delikt Jan Culík, který považoval Nežerku za iniciátora skupiny středočeských čarodějníků a svého učitele. O pár měsíců později soudili dobrovičtí konšelé Nežerkova bratra Matyáše (Macha) Rokůska. Ten rovněž obvinil Nežerku z čarodějnictví a své výroky potvrdil i na popravišti, kde jej kat vpletl do kola. V Dobrovici byla v té době vyšetřována i Anna Brokajka, jež také vyznala na Nežerku. Její proces byl posléze odložen na neurčito.
Vzhledem k tomu, že šlo o poddané tehdejšího hejtmana boleslavského kraje Henyka z Valdštejna, usiloval tento šlechtic o uvěznění a potrestání Jana Nežerky, což se mu zčásti podařilo. On si však dokázal získat přízeň vrchnostenských úředníků poděbradského panství a potažmo i České komory. Jejich přičiněním brzy opustil nymburské vězení. Vzápětí požádal komoru, aby mu umožnila odvod neviny. S tím komorní úředníci přirozeně souhlasili a určili k tomu neutrální prostředí městského soudu v Českém Brodě. Tam se Nežerka dostavil v červenci 1607. Chytře zdůrazňoval rozpory ve výpovědích popravených čarodějníků a svědecky dokládal svou dobrou pověst. Svoji váhu mělo i Ne-žerkovo prohlášení, že mu Špička před svým uvězněním pomstychtivé vyhrožoval. Došlo ale též na mučení, které Nežerka stateč-
100
101
ně vydržel. Z toho důvodu jej českobrodský soud prohlásil svým rozsudkem ze 13. července za nevinného. Zároveň byla osvobozena i jeho manželka Anna. Toto rozhodnutí ovšem pobouřilo Henyka z Valdštejna, který se odvolal k apelačnímu soudu a v říjnu 1608 dosáhl zrušení rozsudku s tím, že se Nežerkova vyšetřování nezúčastnila žalující strana.
V říjnu 1609 se v kopidlenské mučíme rozpovídal Jan Kočí, poddaný Jana Albrechta Křineckého z Ronova, vyslýchaný také pro čarodějnictví. Ani on nezapíral své styky s budiměřickým sedlákem Janem Nežerkou. Ten když jen zvěděl, že kdo nekřtéňátko mrtvé zakopal, je ihned vykopal a prachy z něho dělal, k čárům svým jich užíval, ano též prachu tolikéž jemu, Kočímu, že jest dal a carovali ním jest učil. Item Neíerka s Annou lirokajkou že jej uäl, aby bral ráno z lidských obilí rosu a své obilí aby ní kropil, ze bude míli plivnějsí obilí nežli jiní. Item že Ne-žerka má nějaké Inouky, jež jmenuje filousy, které posílá ve jménu čerta do lidských stodol a ti mu po několika zrnech obilí přinášejí a že jest mu jich šest párů dal a Anna člyry páry. I když jest je tak poslal, že jsou mu také obilí nosili. Hejtman boleslavského kraje Jan Albrecht Křinecký píše 29. října 1609 českému zemskému sněmu: ...nějakýJan Kočí, člověk poddaný můj, pro své nešlechetné skutky a kouzla, skrze, kteréž jest mně přes šedesáte kusů dobytka koňského umořil, ku právu útrpnému při prčivě města Kopidlna podán a jsouce útrpným právem tázán, tu jest také některé neslušné a podobné věd na Martina Janouška ze vsi Velikého Jeseníku, aověka poddaného mého, vyznal a lakové své útrpné vyznání smrtí svou stvrdil. Dodejme, že se Kočího exekuce uskutečnila 31. srpna.
Před popravou Martina Janouška (9. října) došlo ke konfrontaci s Nežerkou za mimořádných okolností. Poděbradský hejtman Mikuláš Klusák z Kostelce jej vyslal do Kopidlna s téměř stovkou ozbrojenců, kteří zabránili jeho zatčení. Tato akce proběhla neobvyklým způsobem pomocí prostředníka, protože Nežerka na voze zůstával a toliko s týmž Martinem Janouškem skrze přítele svého, chtíce jeho rozpakovali, mluviti dal. Proti postupu poděbradského hejtmana protestoval Jan Albrecht Křinecký zmíněným dopisem zemskému sněmu. V jeho závěru požaduje, aby Jan Nežerka ku právu útrpnému tu, kdež na něj vyznání zločinné stvrzeno jest, podán byl a což by mu právo našlo, to také trpěli povinen byl. Současně zdůraznil: ...nebude-li od Vašich Milostí toho časně opatřeno a té věci spomoženo, ouřad len zemský a povinnost hejtmanův krajských tak zlehčen bude, že na něj žádný nebude nic. dbáti. Ale že v tom na toto mé ohlašování paměť míti a té věd z uvážení svého pomocní býti ráčíte, k Vašim Milostem té naděje sem. Byl to ovšem jen hlas volajícího na poušti.
Uplynulo několik let. Čarodějnictví Jana Nežerky oživila Anna Brokajka, popravená v březnu 1615 v Dobrovici zostřeným zahrabáním zaživa. V té době měl Henyk z Valdštejna vedle stíhání čarodějníků na svém panství i osobní problémy. Ve své dobrovické tiskárně dal vytisknout protihabsburský spis pražského prokurátora Václava Magrle ze Sobíšku. V průběhu vyšetřování této aféry nechal Valdštejn tajně popravit nepohodlného svědka, tiskaře Ondřeje Mizeru. Z vraždy se měl zodpovídat před zemským soudem, a tak požádal císaře Matyáše o milost. Tu sice získal, avšak současně musel za svou svévoli zaplatil i pro něho vysokou pokutu (50 000 zlatých) a navíc poskytnout nemalé úplatky zemským úředníkům.
V květnu 1616 byl v Dobrovici vyslýchán Zikmund Satalický, který udal jako čarodejnícke spolupachatele jak Jana Nežerku, tak další poddané poděbradského panství, mimo jiné i Nežerkova pacholka Vaška Nádvorníka. Dobrovický soud, v jehož pozadí stál dávný Nežerkův pronásledovatel Henyk z Valdštejna, usiloval o předvedení obviněných z uvedeného panství. Jeho nový hejtman Jan Obytecký z Obytec měl podle nařízení České komory poslat s Nežerkou do Dobrovice i svého purkrabího a fišmistra Ondřeje Chebďovského, který měl pečovat o sedlákovu bezpečnost. Současně dal Nežerku předběžně uvěznit. Chebďovský ale zřejmě již nemínil jej zastupovat, a tak se měl této funkce ujmout nymburský měšťan Pavel Herynk. Ten ovšem odmíd jet do Dobrovice, kde se mu prý pohrůžka činí, a zdůrazňoval, že nemusí Nežerku zastupovat, protože mu to nikdo kompetentní nenařídil. Česká komora znovu vstoupila do procesu a navrhla Valdštejnovi, aby postoupil delikventa Satalického nymburskému soudu. Ten s takovým řešením souhlasil. Přízeň komory vůči Nežerkovi se projevila i v její žádostí adresované nymburské městské radě, aby v případě budiměřické-ho sedláka postupovala s největší ohleduplností.
Pětadvacátého června byl Satalický mučen již v Nymburce. Při konfrontacích jen opakoval své výpovědi proti Nežerkovi a dalším čarodějníkům. Tak třeba popsal cestu k poděbradské šibenici: Nežerka uvázal sobě na tyčku nůž a uřezal ním toho visalce a vzal ten provaz z toho visalce na šibenici poděbradský. A Nežerka sám ten provaz pálil a prach z něho dělal. Item též uřezali sme u Nymburka jednoho visalce z šibenice s Janem Nežerkou a s Vaškem Nádvomíkem. To bylo loň-skýho roku, Nežerka mu uťal ruku a košili z něho svlékl a já z toho visalce vzal sem provaz. Podobně vypovídal také o výpravě ke kopidlenské šibenici. Počátkem července skončil život Satalického na nym-
102
103
burském popravišti. Městský soud rozhodl o zostřeném trestu smrtí, totiž aby byl třmi šnyty na hřlxtě dřen a když by jemu hnáty kolem zlámány byly, aby do kola vpleten a s ním do povětří xtyzdvižen byl
V té době se uskutečnily i výslechy Nežerkova čeledína Vaška Nádvorníka, který svého hospodáře osočil z čarodějných praktik s částmi těl oběšenců i mrtvých novorozeňat. Nežerka reagoval slovy: V hrdlo lžeš jako pes. Prve jsi uänil závazek, že na mě nic nevíš. K druhému artikuli, když Vašek též se přiznal, Jan Nežerka řekl: Páni, já tomu odpírám. Ty, Václave, lžeš jako i ten Zikmund, zrádce, lhal a činíte mi křivdu. V tomto duchu konfrontace pokračovala. Nádvorník nezměnil svou výpověď ani na popravišti, přestože se na něho Nežerka obrátil: Můj milej Václave, prosím tě, nenechávej měna svý duši, však tni činíš křivdu. Vašek odpověděl: Kam to mátne díti, když on, Zikmund, na nás jest umřel. A co se nám děje, nechť se tobě děje. Co [sem] mluvil, na tom chá umřití. Vzápětí byl Nádvorník sťat.
Henyk z Valdštejna marně protestoval proti zásahům České komory do činnosti nymburského soudu. Ten v srpnu konstatoval, že Nežerkovi nemá být dovolen již žádný další odvod neviny. Komora ovšem přišla s tím, že se Nežerka odvolal proti rozhodnutí Nymburských k apelačnímu soudu, ale toto odvolání nebylo jejich vinou včas doručeno. Proto nařídila, aby sedlákovo odvolání podal jako jeho právní zástupce poděbradský hejtman.
Jak reagoval pan Henyk? Vtrhl s Jindřichem Maternou, Vratislavem Mikulášem z Bubna, Ernfrýdem z Berbistorfu a svým regentem Mikulášem Zajíčkem do komorní kanceláře a tam měl Vilémovi Slavatovi a Jaroslavu Bořitovi z Martinic v hádce říci: Já to světle pravím a nevynímam žádného, že kdokoli toho psance zastává, jest mu rovný; a nač jste mne ráčili z strany jeho zbezpeäti [!], neráČíte tomu dosti činili. V prosinci 1616 pak Valdštejn hledal podporu svého úsilí i u císaře. Nicméně budiměřický sedlák byl v březnu 1617 propuštěn z nymburského vězení pod slibem, že se po vyřízení odvolání znovu dostaví do Nymburka. Do vypuknutí českého stavovského povstání ale apelační soud odvolání nevyřídil. Henyk z Valdštejna se podporou stavovského vojska postavil na protihabsburskou stranu. O čarodejníckych procesech a své tiskové aféře pojednal ve své Apologii, kterou vydal roku 1619 pod pseudonymem Jan Pravda Litovanský. Po Bílé hoře byl Valdštejn odsouzen ke konfiskaci jmění a emigroval. Zemřel v Míšni (1623) a Jan Nežerka jej zřejmě o rok přežil.
Řečeno s Petrem Kreuzem, znalcem nymburských čarodejníckych procesii, Nežerkův úspěch nelze spatřovat vjeho do jisté mí-
ry omezených možnostech korupce úředníků České komory i poděbradského panství, nýbrž vjeho schopnosti správně a pohotově reagovat na vzniklou situaci, tj. obrátit se v pravý okamžik tam, kde mohl očekávat pomoc či podporu. Právě tato schopnost mu zachránila život, stejně jako schopnost vzdorovat tortuře, které byl nejméně dvakrát (v letech 1606 a 1607) podroben.
chodili k šibenicím
V únoru a březnu 1610 stíhali pardubičtí konšelé několik čeledínů, kteří čarovali svěřeným koním. Nejprve vyznal Jan Pražský, že s ním sloužil u Vávry Šímy v Roudnici pacholek Jíra Koňas, který o sobě říkal, že je rodem z Písku, vsi na chlumeckém panství. Ten mu poradil, aby uřízl kus mršiny a otřel jím žlab, že klisny přestanou žrát. Jan tak učinil, natřel žlab u Vávry Sitiny a klisny skutečně přestaly žrát. Ale sedlák tohle kouzlo znal, a proto pacholka vyplatil a vyhnal. Po jeho odchodu Jan Pražský sedlákovi řekl, že to udělal onen pacholek, přestože kouzlo provedl on sám. Po Vánocích i jeho sedlák vyplatil a ukázal mu dveře. Jan Pražský věděl, že očarovaný žlab se dá napravit tak, že se do něj dá trochu ovesné slámy, zakryje se prknem a sláma se zapálí. Dále je třeba natrhat bylinu zvanou rozchodník, uvařit ve vodě a tou vypálený žlab vymýt. Pak zase koně začnou žrát. I tomu jej prý naučil pacholek Jíra.
Od jiného čeledína se Jan Pražský dozvěděl, jak se dobře starat o koně. Je nutné nabrat vodu z Labe po proudu, když. je měsíc v novu, a s ní klisny omývat, vodu pak vylít na cestu nebo rozcestí, kudy chodí jiné klisny. Ty, které tudy přejdou, budou „schnout". V době, kdy sloužil u Sitiny, kouzlo dvakrát provedl, klisny vodou omyl a vylil ji na rozcestí. Někteří pacholci ovšem takové kouzlo znají, a když vidí vylitou vodu, oškrábou to místo lopatou, seškrabanou hlínu dají do hrnce nebo jiné nádoby a pověsí do komína. Tehdy zase naopak omývané klisny schnou, a to tak dlouho, až pojdou.
To ovšem nebylo všechno. Jan Pražský řezal koním ocasy i rou-sy, podkuroval je. Zachoval i dvě hostie, které zavrtal do žlabu
104
105
v domnění, že klisny jisti a dobrý budou. Přiznal se rovněž, že s dalšími čeledíny chodíval k hradecké a chrudimské šibenici obírat oběšence. Tam získal jedno varle, které chtěl usušit a prášek dát do kousku chleba pro klisny, že pak lépe zabřeznou. Opačné kouzlo prý dělávají jiní pacholci, kteří usuší vlčí chřtán a podávají klisnám proto, aby nebyly shřebné. Konšelé poslali Jana Pražského jako čarodějníka na hranici.
Martin Straka ze Sedlice se přiznal až při útrpném výslechu: U tý šibenice hradecký, kde jsme byli k tomu tento Jan Halušek a nebožtík [Jan Pražský] mne nutili a vypabízeli, pomáhali jsme sobě všickni a uřezal z něho tento Jan Halášek košili na hřbetě a přirození a rozdělili jsme se o to. U chrudimský šibenice my tři a Jíra Šedivej, pohůnek, kterej nyní ujecherky v Sedlicijest, byli jsme, uřezali jsme přirození všechno a košili. Na hradecký šibenici já jsem sám řezal a Jan Halášek má ruku od něho pravou. Vašek Stračovskej, kterej jest za pacholka u pana Lipčanského, ten jest největší mistr těch kouzlův a má jednu ruku, kterou sám uťal, jsouce sám s námi jmenovanými u též šibenice hradecký. Ten pohůnek, kterej u feclwrky jest, ten mi to všeckno, když jsem se užral, z kapsy pobral.
Jan Halaška (Halášek) z Týnce nad Labem nejprve vypověděl, že koupil od kostelníka libčanského záduší lojovou svíčku, kterou podkuroval klisny. Pro tento delikt seděl tři dny v živanickém vězení, z něhož se mu podařilo utéci. Dále se přiznal: Jest lak, že jsem clwdil s Martinem Strakou a Vaškem Holejm k hradecký a k chrudimský šibenici a od viselců jsme košile a přirození řezali a Vašek tento Holej uřezal jednu ruku a já druhou. Mně ji potom vzali i s tím přirozením. Jest tak věrná pravda, že jest nás tento Vašek Holej učil a sám to všeckno řezal, na tom chci umříti.
Václav Holý rovněž zpočátku zapíral. V mučírně posléze prohlásil, že se aktivně účastnil výprav k šibenicím a dostal kus oběšencovy košile: Kázali mi, abych ní žlab vytíral a klisny votíral. Pravili, že klisny budou dobrý. A Straka pravil, že na mne, dokud živ, nepoví, byt na poslední posteli byl. Oni mi pomáhali na šibenici. Martin Straka řezal ruku a já pomáhal drželi toho viselce a dal tu ruku Pražanovi. Martin Straka a Pražan dali mi vosk, abych ním bii mazal, že pod ním klisny půjdou. A já ním mazal. Dali mi ještě kus šatu a kus sukna, které při mně nalezeno jest. Pravili, že jest od šibenice, abych tím klisny votíral, že tlustý budou. Když jsme byli na šibenici té, Martin Straka uťal ruku s kouřem od řezačky. Když mi dali kus košile, pravili, aby ní klisny podkou-řil, že se potit nebudou. A já tak udělal. Dodejme, že tyto tři delikventy odsoudil pardubický soud k trestu smrti stětím.
poprava dvou katů a jedné děvečky
V létě roku 1610 se dostal do rukou soudců v Kopidlně čarodějník Vít Kučera, který pocházel z Nechanic. V mučírně brzy prozradil, že jeho učitelem byl novobydžovský kat Václav Kratochvíl. Následoval přirozeně i jeho výslech a popravní mistr nezapíral: Vítovi Kučerovi, jako zde konec vzal, sem radil, aby šel k Šibenici chlumecký a tomu odpravenému ruku uťal a tři zuby vyrazil, tou rukou na nově měsíce aby klisny votíral a zuby do žlabu aby zavrtal, že budou klisny žírný, tlustý a čerstvý. Též sem mu radil, aby nekřtině -irykopal, ucho pravý, pravou ruku a nohu aby od něho vzal, to aby při sobě měl, že bude míli klisny čerstvý, bystrý a tlustý. To že jest učinil, pravil mi ten Vít, u Popovic u božích muk nových, že jest je vykopal.
Svá učednická léta prožil u Jakuba Zisky, kata v Kutné Hoře, jenž později přesídlil do Mladé Boleslavi. u něho se sblížil s Václavem Nedorostem, společně obírali oběšence a trávili dobytek. Kratochvíl pak zakotvil v Novém Bydžově a Nedorost v Hradci Králové, kde měl děvečku Dorotu, jež přišla z Kopidlna. Ta po čase sloužila i u Kratochvíla. V jeho trestním rejstříku byly kromě čarodějnictví i krádeže a vražda, a tak není divu, že skončil 30. července 1610 na popravišti.
Dorota vyznala: Když jsem sloužila před morem u Václava Nedorosta v Hradci, viděla jsem, že dělával prach pro dobytek, aby mřel, z srdce a ledvinek z mrch. ledvinky a srdce usušil, v peci dal to na holou půdu, že. se to upeklo, že bylo černý jako pařez, potom rozetřel v pánvi, že z týchž ledvinek a srdce byl prach. A jak mnoho toho prachu bylo, tolik dal mezi něj utrejchu, též pňdal mezi to soli, aby bylo dobře slaný. Dále Dorota vypověděla, že sypala jedovatý prach po pastvinách a kat měl dobré zisky z kůží padlého dobytka. Nicméně po čase utekl a ona odešla do Nového Bydžova. Na popravišti prohlásila: Vždycky sem se těšila, že ten lotr Václav Nedorost bude k vejvodu dostaven, aby jemu to vůči, že jest on mne tomu všemu učil, mluvila. Poněvadž není tu, co sem mluvila koliv a vyznala na něj, to jest všeckno věrná pravda. A když on v ta místa přijde, mnohem víceji poví nežli já, leč by na Pána Boha a na svou duši nepamatoval. A na tom na všem chci umříti.
Došlo i na slánského popravčího Václava Nedorosta. Průtahy městské rady ve Slaném způsobily, že její rychtář přivezl kata do Kopidlna opožděně, po exekuci Kratochvíla a jeho děvečky. Tam se ovšem oba pánové dlouho nezdrželi a pospíchali zpátky. Ko-pidlenští je dostihli až v Sobotce, kde Nedorosta jako zjevného
106
107
2tott<6tffB
psance a škůdce zemského obstavili. Kopidlenská vrchnost vzápětí poslala pro vězně poměrně velký ozbrojený doprovod, avšak so-botečtí konšelé si nenechali ujít příležitost soudit čarodějníka.
Útrpný výslech kata se uskutečnil 11. srpna. Nedorost doznal, že pochází z Tábora, u svého otce se vyučil soukeníkem: ...že sem se pak nad svými rodia a poctivostí svou zapomenul, přivedla mne k tomu Mariana, biňčka, kterouž nyní za manželku má Jan Smetáček, jinak Pštros, pohodlnej v městě Kolíně. Kterážto mi něco udělala, že jsem jí nemohl prázen hýli a obcoval jsem s nijako s svou vlastní manželkou, i jedno děťátko jsme, spolu měli. Však jsem s ní nikdy oddávaný nebyl, nežli před lidmi jsem říkával, ze jsem s ní oddávaný, ale nebyla pravda.
Současně se rozpovídal o trávení dobytka prachem: A já jsem se mu naučil dělali od ženy nebožtíka Nedvěda, kata, a vzal sem sobě tu ženu po něm za manželku. A byl jsem tehdáž v Litoměřicích a sypal sem u Litoměřic vokolo těch vesnic jdoucí k Slanýmu takový prachy. A potom sem se dostal z Litoměřic do Slanýho a tam sem ten prach taky sypal u nový ho rybníka. A jak u Litoměřic, tak i u Slanýho po tom prachu mřel dobytek. Vzpomněl i na dobu strávenou v Kutné Hoře u kata Jakuba Zisky, i na trávení dobytka v okolí Hradce Králové ve spolupráci s děvečkou Dorotou a svými pacholky. Když k němu přicházeli lidé s žádostmi o pomoc při hledání ztracených věcí, radil jim za úplatu: ...strkal jsem do dveří kus šatu aneb díl té ztracené věd, však řídko kdy komu plátno bylo. Dne 21. srpna 1610 napsali Sobotečtí městské radě ve Slaném, že včerejšího dne dotčený zlé paměti Václav Nedorost pro své zlé any při právě našem dle ortele právního konec svůj itzal.
l m as Cranach st: Antichrist
sbírala brouky proti ostudě
V září 1611 vyslýchal dobrušský soud krčmárku Kateřinu, manželku Víta Krčmy ze vsi Přepych, a to pro krádež, cizoložství a čarodějnictví. Žena před útrpným výslechem vyznala, že jedinou ovci v Přepyších nechtíc zabila a jakémus žebráku zdělali dala. A ty brouky s těmi kulkami, že ji nějaká kramářka navedla, aby máje měsíce na ně šla, že jsou dobrý pro vostudu; do brabenečných kopcův že jest chodila a z těch tří. kopcův jich nabrala.
Jsouce pak trápena, přiznala se, že s pacholkem pana Slánskýho zle živa byla a s Pavlíčkem taky. Ten že jest ji k tomu měl, aby s ním obcovala, že není žádný hřích. A vona že ho prosívala, aby ji k tomu neměl. Dá-leji že není ničím víc vinna, než tou jednou ovcej; a že neví, kdo jest to byl, který ji zdělal. A těch broukův k ničemu jinému na škodu lidem neužívala, než proto, že ta kramářka jí pravila, aby je při sobě měla, že jest vostuzena, i ten dům a že velcí kramáři při krámích v krabičkách je mívají. Těž koření jakési že vařila, mateřídoušku, a hrníčky, do nichž piva lidem nalívá, že vyplakovala. Nůž ten, že tak obyčej měla nosívali.
Po trápení, když k ní některé osoby z prostředku práva vyslány byly, k ničemu víc, aby jí hned na smrt šlo, že se neví co přiznali, nýbrž že milosti žádá, aby při zdraví a životu zůstati a pokání činiti mofila, že Jeho Milost pána pro Boha prosí.
Při dalším útrpném výslechu znovu konstatovala, že tu kramářku nezná, ví jen, že bývala podruží v Cánce v krčmě, poté u Křížů v Přepyších, že snad má peřiny na Opočně vi Židovky a něco také u Mikšíčka v Přepyších. K tomu ještě dodala, že pás aneb Ikanice, v kterým chodila, zejí jej ta kramářka strojila a jakýsi nití a pepře tři zrna
108
109
zašila a že to žádnému nic neškodí, než pro vosludují... Uznala, že cizoložila s dvěma muži, ale že ji nejprve opili.
V ortelu Kateřiny Krčmové čteme, že krádeže jedny ovce se dopustila aji zabijíc užila, nicméně věd Pánem Bohem zapověděných vztahujícími se k čárům, aby lidem vostuzena nebyla, požívala, nadto pak vejšeji majíc manžela svého vbjstního, s jinými, jakž u vyznání stojí, zle živa byla, ačkoliv smrtí ukrutnější z světa svedena býti měla, však podle Práva městskélw M 29 mečem od mistra popravního na příklad jiným ztrestána býti má. Vedle výslechu a rozsudku je ve smolné knize zapsána rovněž poslední vůle této ženy. Svou pozůstalost odkázala dobrušskému záduší, poněvadž všichni přátelé její nad ní se zapomněli a nic říkati nechtějí...
dite nekrtěné vykopal
V červenci 1614 měli chlumečtí konšelé před sebou opět jednoho z čarodějníků. Marek Červenka dobrovolně vyznal: Páni! Nebyl sem s nimi a o tom nekřtěňátku nevím nic, leč bych na sebe lhal. Vtom napomenut, aby na žádného nelhal, ani sám na sebe, nežli aby věrnou pravdu oznámil. Vtom oznámil: Páni milí! Ten zrádce Jan Houha, pacholek, který toho času u Jiříka Kusýko sloužil, že to dítě nekřičné měl a že jej dal Vítkovi Vykoukalovi a já sem s nimi nebyl. Ten Machač přišel ke mně, abych s ním šel a já sem jiti nechtěl.
Sveden do sklípku, jsouc, trápen, toto vyznal: Od Jana Krejčího, když byl kostelníkem, poddaného pana Jiříka Slibovského, dostal sem kus svíčky voskový z kostela. Tím sem kouříval klímy a voral sem mu za ni půl dne jednu zápřež. Na proudy sem na vodu chodíval a vaříval sem v ní tarant a kropíval sem klisny, k tomu sou mi radili. Páni milí! Pro Boha, ať jest mi polehčeno, povím, že sem nebyl dobře na světě živ. Červenka dále doznal, že dost často kradl, nejraději ale přece jen čaroval. Když jednou popíjel s Vítkem Vykoukalem u kněze Václava v Lov-čicích, Vykoukal tam v nestřeženém okamžiku nabral hostie, které pak zavrtali v několika maštalích. Je přirozené, že potřeboval i oděv viselce: ...sme spolu s Urbanem pacholkem, kterej slouží u Vlka ve vsi Loväcích, k šibenid chlumecký šli a Urban pacholek vysoukal se po sloupě na šibenid a z toho viselce košili trhal a mně ji dolů házel. A já sem ji bral a tou košilí klisny sem votíral.
Ve vězení si Červenka vzpomněl i na to novorozeně: Jest tak, páni, že ten Jan Houlia to dítě nekřtěné vykopal, ale věřte mi, neupekl ho. Mívali sme je v rukávě a v novou neděli do kostela sme s ním chodili. A když kněz velebnou svátost poz[d]vihoval a my sme tolikéž tím způso-l>em to dítě, majíc je v rukávě, xizliůru smeje poz[d]vihova.li. A půjčovali sme sobě toho dítěte pořádkem každou novou neděli a já sem je taky míval v rukávě. A v novou neděli v kostele týmž způsobem, když kněz poz[d]vÍhoval velebnou svátost, já sem to dítě vzhůru v rukávě, pozdvihoval. A když sem domů přišel, kobyly sem ním votíral. Současně doplnil údaje o oběšenci. Když přišli k chlumecké šibenici, Urban na ni vylezl, upiloval pilníkem řetěz, a jakmile viselec spadl na zem, roztrhali jeho košili a Urban mu prý uťal i ruce, které si rozdělili.
Následovala konfrontace v mučírně, kde sledovali katovu práci pacholek Urban a Vít Vykoukal. Tehdy Červenka vykřikl: Páni bratři! Napomínám vás, dejte se na milost, znám se k těm všem artikulům. Ty si mi, Urbane, tři kusy košile z šibenice shodil a sám je taky bral. Rukou Urban neutínal, to sem z bolesti na Urbana, mluvil. S Vítkem Vykoukalem sme na tarant chodívali a jej vařívali a tou vodou klisny mej-vali a Vítek Vykoukal vopkUky vzal a do žlabu smeje zavrtali a to dítě též Vít Vykoukal v novou neděli míval. Na tom všem chä umřití a svou duší zpečetili, že jest to věrná pravda.
Chlumečtí konšelé odsoudili Marka Červenku jako čarodějníka k trestu smrti upálením. Na popravišti měli odsouzencova společníci poslední příležitost přimět jej k odvolání: Vít Vykoukal k němu promluvil: Milý Marku! Neber mne na svou duši. Pravil k němu: Ty si, Víte, nic se mnou zlýho nikdá nečinil, nežli co se toho dítěte dotejče. Tu já nevím, míval-U šije taky, nežli slyšel sem to mluvili od toho Jana Houhy, že ti je dal, ale já sem neviděl. A leže na zemi, jsouce od popravce vázán, řekl: Víte Vykoukale, kdyby tebe nebylo, já bych v tato místa nepřišel. Nežli ty, Urbane, tys na šibenid vlezl a tu košili z toho viselce jsi mně dolů házel. To jest věrná pravda.
Item leže na hranid, zkňkl: Páni milí! Zapomněl sem. Ten Machač pravil mi, že zabil kupce ňákého nad Bání před rokem.
Vtom bylo poručeno, aby od mistra popravního z hranice složen a do města zase veden byl. Zkřikl: Och, páni milí! Neračte se rozjížděli, já sem na něj to z hněvu selhal a mluvil, není tím vinen. Mistře, konej svou povinnost, co máš konali. Vtom hranice zapálena.
chlupaté vši
V roce 1615 obvinil Tomáš Trenčický před telčskými konšely Annu Hladkou z Krahulčího, že o velikonočních svátcích čarovala a poslala na jeho manželku ze msty spoustu vší. Selka Hladká si ovšem byla jista tím, že jí žalobce takové obvinění neprokáže. Někteří svědci z Mysliboře potvrdili její bezúhonnost, neuměli na ni povědět nic špatného. Dobrou pověst a oblibu této ženy spatřovali především v tom, že se často účastnila křtů jako kmotra.
Trenčický si sehnal také několik svědků. Tak třeba Václav Vacek, který pocházel rovněž z Mysliboře, vypověděl, že zbil synka Anny Hladké, protože pásl v jeho žitě. Když poté oral na poli, šla kolem Anna do Telče a domlouvala mu, proč tak „zepral" jejího syna. Běžel na ni se sekerou a chtěl ji také bít, ale neudělal jí nic.
V té době dostal vši, až byl plný hmyzu. Pak oral mrákotínské hrn-čířce na Podolí pod šibenicí a už nemohl vydržet, takže se vysvlékl donaha. A měl skutečně všude plno vší. Viděla ho ale Voršila, její dcera, nyní vdaná v Dačicích. Nakonec ho nenapadlo nic jiného než vzít trochu jablek a jít se Anně omluvit, že jejího synka ztloukl. Anna si jablka vzala a odpustila mu. Hned potom se vši ztratily a už je nikdy neměl.
Na Trenčického straně stála i Kateřina Šafránková, která rovněž zápasila s velkým množstvím vší ve své posteli. Tato žena dala na noc dvě tenká prostěradla, jedno dospod, druhé navrch, a ráno byla obě plná jakýchsi chlupatých vší, jako by na ně někdo rozsypal mrkvová semínka. Nevěděla si rady, a tak došla pro manželku nebožtíka Petra Pípy. Ta vstoupila do chalupy Šafránkové, podivila se, nabrala si vší do hrsti a nesla je domů. Dále Šafránková vypráví, že šla později k Pípové, kde o těch vších hovořily. Ona i její nebožtík muž řekli, že to jistě udělala Anna Hladká. Zeptali se Šafránkové, jestíi jí něco neudělala. Ta pravila, že ne, jakživa s ní nic neměla, jen onehdy, když k ní poslala Anna děvčátko, aby jí půjčila plachtu. Sdělila dívence se smíchem, že nepůjčí, protože žádnou nemá. A hned třetího dne se objevily ty vši. Potom uviděla Annu u rybníka, jak pere prádlo. Pozdravila a ona řekla: Však sem já se tebe hrubě lekla. A já zase řekla, co by se mm lekala. A ty pereš? A ona zase: Anos, ty mnoho šatů prala. I řekla sem: Bodej ho ten a ten zvon vzal, kdo jen nám to udělal, ie na nás tak mnoho vši poslal. A vona řekla: Ale, milá jediná, jakživa sem takového láni neslyšela, jako neníčko. A já řekla, že půjdu k tomu kováři do Radlic, že von umí lidem pomáhati a poraditi,
kdo je nám ta udělal. Vtom sem vod ní šla. A potom asi třetí den hned sme těch vší neměli. A já nic neříkala a vona Anna taky, až teprva xiíce nežli v roce na mne rychtáři, v Krahulci žalovala. A rycfitář mi řekl, poněvadž nemám na ni svědků, že ji musím vodprošmial. A když již neboitíá umřeli, neměla sem jiných svědků, tak nás vo to porovnali. Stejně skončil i proces, který inicioval Tomáš Trenčický.
pryč vši ke mši
Jan Celler z Rozenthalu, hejtman brandýského panství, se 29. července 1616 od chrastského rychtáře Jiříka dozvěděl, že tamější soused Ondřej Strejček má ve svém žlabu údajně dvě hostie. Okamžitě bylo zahájeno rozsáhlé vyšetřování. Poněvadž chtěl hejtman zjistit podstatu věci, nařídil všem (kromě Strejčka), aby odešli z pokoje, a vlídnými slovy mu domlouval, pokud se to skutečně stalo, ať se raději dobrovolně přizná. Připomněl mu i fakt, že velebná svátost nesmí na takovém místě zůstat, a nabídl, že se osobně postará, aby byla vrácena do kostela, čímž potichu nepříjemnou událost zprovodí ze světa. Současně podotkl, že Strejček spáchal hrozný hřích, za který mu hrozí pekelná trápení, brzká smrt, a zejména zdůraznil, že taková věc se neutají. Mluvil do něj nejméně čtvrt hodiny. Nicméně Strejček trval na tom, že o ničem nic neví a nemá se tím pádem k čemu přiznávat. Byl ale celý bledý jako mrtvola, potil se a třásl.
Když hejtman spatřil reakci jeho těla, znovu Strejčka přemlouval, aby se přiznal. Posléze změnil styl a maličko přitvrdil. Upozornil ho, že existuje dost svědků, a pokud se nedozná, bude nucen přikovat jej na vůz a odvézt do Prahy.
Strejček se po těch slovech začal třást ještě víc, vztáhl k hejtmanovi ruce, padl na záda a zůstal ležet jako mrtvý. Hejtman rychle otevřel dveře, před nimiž stáli sousedé a rychtář, a zavolal je dovnitř, aby viděli, co se stalo. Někteří přiskočili, tělo zdvihli, aby je odnesli, ale to už se Strejček probral. Hejtman jej opět napomínal a probt>-ha prosil, teď už přeď svědky. Po každém napomenutí Strejček znovu upadl, jako by jej nohy neudržely, a potil se tak velkými krůpějemi, že padaly z jeho čela až na podlahu. Byl víc mrtvý než živý.
112
113
Když hejtman pochopil, že se od Strejčka nic nedozví, dal jej uvěznit a předvolal před sebe jeho těhotnou manželku. Ta však jeti vypověděla, že její muž o nic víc manžela své macechy neprosil než o to, až půjde do kostela na svatou mši a poklekne, aby sebral trochu prachu, který najde pod koleny, a přinesl jej domů, Že je dobrý proti ovcím vsím. Prý je třeba posypávat ovce tím prachem a zároveň říkat zaklínadlo: Pryč vši ke mši a lidé vode mši.
Po výsleších svědků a mezi nimi zejména Jiříka Černého, bývalého Strejčkova čeledína, neměl hejtman v ruce žádný corpus de-licti. Z toho důvodu apelační soud 19. srpna konstatoval, že Ondřej Strejček vzbuzuje velké podezření, že tak nešlechetně a nepatřičně použil svátost oltářní, avšak vzhledem k tomu, že hejtman nemá žádný důkaz, nelze jej potrestat na hrdle. Nicméně aby se celá záležitost neututlala a pro výstrahu má jej brandýs-ký hejtman zavést do mučírny a představit mu mistra popravčího, jako kdyby ho chtěl nechat mučit. Pak má provést nový výslech a podat zprávu, jak se Strejček v tu chvíli choval. Podobně se měl s mučírnou seznámit také Jiřík Černý,
Framxsco Parmigianino: Jízda na sabat
at te posedne ďábel
V dubnu 1617 byla v Broumově uvězněna Eva Pecáková, dcera Erasma Eybnera z Heřmánkovic. Pět svědků vyslovilo podezření, že svým Čarováním způsobila újmu na zdraví několika lidem (ustřel), jiné dokonce připravila o život, Pecáková se dobrovolně přiznala, že vskutku sbírala byliny (hledík, dobromysl, řepík, heřmánek apod.); donutila ji k tomu nouze. Jejich užívání ji naučily broumovské stařeny, které už nežijí.
Při prvním útrpném výslechu vypověděla, komu pomohla k uzdravení a komu naopak ublížila. Tvrdila, že umí očarovat krávy tak, aby dojily krev a v mléce byla nečistota. Do domů házela byliny za vzývání ďábla a přála si, aby se těm lidem nedařilo. Pokud chtěla nějakého Člověka zničit, používala k tomu obyčejně chlupů z podpaždí, položila je křížem na dlaň a pak zakopala k pupavě a říkala doslova: Ať tě posedne ďábel, abys už nikdy nebyl ničeho schopen.
Při dalším výslechu popustila uzdu své fantazii. Doznala totiž, že vyjížděla s jinými ženami na březových košťatech za ďáblem; hovořily s ním na rozcestí. U Otovic se setkávala ve vzduchu s dalšími čarodějnicemi. Před výjezdem musela ovšem namazat koště i sebe na košili i na těle. Mast si vyráběla sama z hledíku, dobromyslu, másla stlučeného na Velký pátek a vyškvařeného vepřového sádla. Dovedla se proměnit i v kočku, protáhla se sklepním okénkem do cizích domu, kde brala máslo, sýr a mléko. Rovněž její přítel Folandt, kterému se říkalo Ďábelský Georg, se uměl převtělit v kočku. Její dobře promaštěná sukně měla prý takovou moc, že Pecáková mohla pomáhat lidem.
S ďábly tančívala na poli, hrál jim jejich houslista. Měli hrozné drápy a chodívali zásadně v Černém. Přinášeli pivo a připíjeli si i s čarodějnicemi z dřevěných korbelů. Sjedním ďáblem celou dobu smilnila.. Měl však úplně studený quoniam, tělesní muži to umí lépe. Věděla vždycky, když měl přijít. Ne vždy to s ním dělala ráda. Poprvé se oddala ďáblovi li Teplic, pak s ním každoročně uzavírala smlouvu.
Čarodějnice se vzájemné poznávaly podle černých šatů s okolkem, který byl stále namazán mastí, až to omamovalo. Byly vázány mlčenlivostí; kdyby ji některá z nich porušila, ďábel by ji roztrhal. Folandt přicházel k Evě v noci a varoval ji, aby nic neprozradila, jinak k ní ďábel vnikne oknem. Ostatně ani v mučírně nemůže o rozhovorech s ním nic říci, protože je i tady přítomen. Dále Pecáková vyznala, že měla tři děti s pěti muži. Otcem třetího byl Mates Franc ze Sonova, avšak on i dítě již zemřeli. Závěrem výslechu se pochlubila, že byla nejvyšsí ze skupiny Šesti Čarodějnic. Současné potvrdila svou výpověď, neboť chce pevně setrvat na všem tom a na každé té věci, co přiznala při mučení i dobrovolně a na tom žít i zemřít a být tak dítětem věčné blaženosti. Na popraviště se dostala až po své smrti. Zemřela den po výslechu ve vězení a kat její mrtvolu spálil.