Šefčík : Alternace konsonantů v češtině – fototaktické a morfonologické modelování systému
Linguistica ONLINE. Added: November, 10th 2005.
http://www.phil.muni.cz/linguistica/art/sefcik/sef-007.pdf
ISSN 1801-5336
Alternace konsonantů v češtině – fonotaktické a morfonologické
modelování systému[*]
Ondřej Šefčík
Tento příspěvek je pokračováním článku (Šefčík 2003), ve kterém jsem nastínil problémy
analýzy vokalického subsystému češtiny. Tento článek je tedy pokusnou aplikací již jednou
použité metody na subsystém konsonantický. Samotný rozměr článku ovšem brání plně
vyčerpávajícímu popisu.
Děkuji při této příležitosti všem, kteří se doposud k užité metodě vyjádřili, ať kladně či
záporně, za čas a síly, které do věci vložili, a prosím je i další zájemce, aby reagovali i
k tomuto příspěvku.
Co se materiálu týče, snažil jsem se omezit na příklady z flexe, ovšem nemohl jsem pominout i
příklady slovotvorné. Tak jako v předchozím příspěvku, nepřihlížel jsem k produktivitě ani
motivaci paradigmatických alternací.
0 O významu alternací pro popis jazyka
Úkol fonologie je definován Trubeckým jako studium takových rozdílů mezi zvuky,
které rozlišují význam v jazyce, a způsobu, jakým jsou tyto rozlišující příznaky
usouvztažněny k sobě. Fonologie dle Trubeckého musí užívat stejné metody jako při
studiu gramatického systému jazyka. Obecné principy fonologické metody jsou proto ve
své povaze shodné s principy ostatních lingvistických metod.
Fonologie je tedy zejména studium zvuků vzhledem k jazyku. Označující jazykového
systému obsahuje komponenty, jejichž funkcí je odlišovat se jeden od druhého
(Trubetzkoy 1939: 14-15).
Fonologie se tedy zabývá označujícím znaku, tak jak je popsáno de Saussurem.
Fonologie zkoumá ovšem jenom takové zvukové komponenty, které odlišují znaky od
sebe (tj. odlišují od sebe jednotlivá označovaná).
Klíčovou otázkou ale je, jaké fonetické prostředky vlastně realizují fonologické
uspořádání, protože Trubeckoj sám si uvědomoval, že v mluvním řetězci existuje
[*]
Previously published as Šefčík, Ondřej. 2004. “Alternace konsonantů v češtině – fonotaktické a
morfonologické modelování systému”. Čeština – univerzália a specifika 5 (eds. Zdeňka Hladká &
Petr Karlík). Praha: Nakladatelství Lidové noviny. Reproduced with permission. [Editor’s note]
spousta fonetického „balastu”, který není fonologicky relevantní (srov. Trubetzkoy
1939: 14).
Co je tedy cílem fonologických studií?
Je to analytické vymezení nejmenších formálních komponentů a jejich přiřazení
k invariantům, jinými slovy popsání rejstříku i funkcí mezi komponenty jazykové
formy.
Trváme na tom, že jazyk musí být popisován pouze samostatně, skrze sebe samého,
nikoliv pomocí vnějších soudů, úsudků a předsudků, přejatých z jiných disciplín či
světonázorů. To se týká i fonologie, která je jazykovědnou disciplínou a na kterou se
vztahují proto stejné principy jako na ostatní jazykovědné disciplíny. Fonologie musí
speciálně hledat a nacházet prvky formy, které tvoří a uspořádávají jazyk a tyto prvky
popsat.
Otázkou přirozeně zůstává, které prvky a uspořádání jsou v tom kterém jazyce
fonologicky relevantní a které nikoliv.
Domníváme se, že rozhodně musíme vycházet z popisu formy a procesů, které na
formě probíhají. Takovými procesy jsou fonologické alternace. Fonologickou alternací
míníme takový vztah, kdy dochází k překrytí alofonických množin dvou či více fonémů.
Nepovažujeme proto za fonologické takové foneticky existující alternace, při kterých
nedochází k překrytí alofonů různých fonémů.
Proto není v našem pojetí fonologickou alternací alternace českých komponentů [ř] ~
[ř] (keře ~ keř) ani alternaci [n] ~ [¤] (rána ~ ranka), neboť při nich nedochází k překrytí
množin alofonů. Bez překrytí alofonů není totiž realizována mezifonémová opozice, což
je podmínkou fonologičnosti alternace.
Alternace totiž jsou naplněny opozicemi – těžko asi najít lepší doklad na formální
opozici než funkcí zatíženou alternaci mezi fonémy. Je-li nějaký vztah zatížený
alternací, je-li evidentně více „namáhaný” než opozice alternací nezatížená.
Předpokládáme proto, že na nejhlubší rovině analýzy se formální vztahy mezi
fonémy nejvýrazněji realizují alternacemi, a to pravidelnými alternacemi
syntagmatickými i paradigmatickými. Proto můžeme říci, že alternace je naplněním
funkce a rozdíly alternace jsou termíny jazykové funkce.
Co se týče samotného mechanismu alternací, představme si pro názornost dva
alomorfy jednoho morfému, které se od sebe odlišují jedním komponentem (mohou i
více, ale pro názornost stačí příklad s odlišným komponentem v každém z alomorfů).
Tyto alomorfy mají komponenty společné, které tvoří základ tohoto morfému, a mají
přirozeně i komponenty odlišné, tj. ony komponenty, které se podílejí na alternaci, tj.
rozdíl.
1
Šefčík : Alternace konsonantů v češtině – fototaktické a morfonologické modelování systému
alomorf 1
rozdíl 1
základ
rozdíl 2 alomorf 2
Pomíjíme tedy alternace typu volné varianty (variace), které jsou individuální a
příležitostné, zaměřujeme se na popis alternací, které jsou podmíněny syntagmaticky
(relace) nebo paradigmaticky (korelace). Jen skrze tyto relace a korelace (na tomto místě
těchto pojmů užíváme v Hjelmslevově, nikoliv v Trubeckého smyslu) je foném vymezen
k fonémům ostatním a jen tyto relace a korelace nám mohou osvětlit pozici fonému
v systému. Každá syntagmatická relace je ostatně realizací nějaké paradigmatické
korelace. Paradigmatické funkce jsou tím, co konstituuje fonologický systém, jsou
prostředkem uspořádání, které má daný foném k ostatním fonémům (a k nule) a
hierarchizují fonémy ve třídách. Toto uspořádání ve třídách a opozicích paradigmat se
projevuje zpětně v pravidelných syntagmatických (fonotaktických) a paradigmatických
(morfonologických) alternacích. Konstitutivní funkce, které k sobě fonémy (a jejich
třídy) mají, jsou poznatelné a popsatelné pouze na základě odhalení formálních funkcí,
které k sobě jednotlivé fonologické komponenty mají. Veškerý fonologický popis
vychází proto z popisu formy a k němu se vrací, fonologie je tedy formální disciplínou.
Už Trubeckoj sám si do značné míry uvědomoval význam fonologických
paradigmatických alternací (ostatně on sám vytvořil termín morfonologie i vymezil
jeho obsah – viz Trubetzkoy 1939: 160-163) a fonologickým syntagmatickým alternacím
věnoval v Grundzüge rozsáhlý prostor (kapitola VI. Die Phonemverbindungen 1939:
218-229).
Navrhujeme proto rozvést nyní tradiční koncepci opozic o opozice alternační, tj.
takové opozice, které jsou realizovány alternacemi. U těchto opozic je třeba rozlišit dva
druhy – opozice syntagmaticky alternační a opozice paradigmaticky alternační.
Obě alternace vycházejí ze stejného principu. Alternující alomorfy mají stejný základ
(tj. ty komponenty, které nealternují) a nestejné rozdíly (tj. komponenty, které alternují).
Tyto alternující komponenty mají k sobě různé opozice (takže tyto opozice uzavírají).
Rozdíl syntagmatické alternace označme zavedeným termínem archifoném, rozdíl
paradigmatické alternace jiným zavedeným termínem morfoném. Předpokládáme, že
kolem těchto alternačních opozic je vystaven fonologický systém, tj. fonémy alternující
spolu v archifonému či morfonému jsou spolu spjaty alternační opozicí, která vymezuje
fonémy na alternaci účastné od fonémů na alternaci neúčastných.
Takové faktické opozice, které nejsou realizovány alternacemi (a nejsou složeny
z alternačních opozic), označíme jako parazitické. Parazitická opozice je tedy taková
opozice, která je případně analogická opozici alternační a sama alternací není
realizována. (Že existují i analogické opozice alternační, které jsou realizovány alternací
a nejsou proto parazitické, není asi třeba zvlášť zdůrazňovat, byť to zde pro formu
činíme).
V následujícím výkladu nepřihlížíme k distribuci a produktivitě, ani ke frekvenci
výskytu dané alternace.
Zcela pomíjíme zánikové alternace všech typů, neboť v tomto případě se nejedná dle
všeho o věc systémovou, ale nahodilou ojedinělost.
1. Syntagmatické alternace
Z foneticky existujících syntagmatických alternací je v češtině fonologicky relevantní
pouze alternace znělosti.
Alternace lokace u nazál není dotvořena natolik, aby se nazály přizpůsobovaly lokaci
následujícího konsonantu vždy, existuje pouze pravidelná a v našem pojetí
mimonofonologická alternace nazál před velárami (venku), případně labiálními
frikativami (tramvaj), ani při jedné však nedochází k překrytí množin fonémů. Proto
nemůžeme tyto alternace považovat za fonologické ve smyslu, v jakém jsme si je
vymezili výše.
Za syntagmatickou alternaci je ovšem třeba považovat i zjednodušování
konsonantických skupin (větší), tento proces však, jak se nám zdá, není pro další výklad
příliš relevantní.
1.1 Syntagmatická alternace znělosti
Tato alternace zasahuje okluzívy (t – d, p – b, k – g, ť – ď) a frikativy (s – z, f – v, x –
h, š – ž) bez výjimky, sonanty a nazály nemají fonologicky relevantní hodnotu znělosti.
Sonanty a nazály totiž ani nepodléhají, ani nespouštějí asimilaci znělosti.
Zvláštní je postavení afrikát, které korelaci znělosti podléhají (léčba, leckdo), ovšem
fonologičnost znělých komponentů je ošidná – znělé afrikáty jako komponenty existují
mimo trs s jiným konsonantem pouze v přejímkách (džem). V domácích slovech se
znělé afrikáty vyskytují pouze v trsech před znělým konsonantem – potom ovšem
můžeme v tomto případě znělé afrikáty chápat jako pouhé znělostní varianty neznělých
afrikát (džbán).
2 Paradigmatické alternace
Paradigmatické alternace tvoří klíčovou součást uspořádání konsonantického
systému češtiny. Rozlišujeme alternaci lokace mezi „nepalatalizovanými“ a
„palatalizovanými“ konsonanty a vedlejší (a výskytem omezenou) alternaci mezi
Trubeckého modálními příznaky 1. řádu (alternace mezi okluzívou a neokluzívou).
2.1 Paradigmatická alternace lokace
Tato alternace zahrnuje všechny řady, přičemž řada dentální alternuje s řadou
palatální, řada velární s afrikátami a sykavkami, řada labiální s fonetickým trsem labiála
2
Šefčík : Alternace konsonantů v češtině – fototaktické a morfonologické modelování systému
+ j. Foneticky se jedná proto o velmi nepřehledný systém, fonolog však může vidět
jasnou pravidelnost a systémovost.
2.1.1 Dentální řada v alternaci s palatální
Tato alternace je svou povahou binární. Na základě analogie musíme vztah mezi /r/ a
/ř/ považovat za opozici palatalizovanosti, byť fonetická realita je jiná. Pokud pak /r/
fonologicky klasifikujeme jako sonantu, musíme jako sonantu klasifikovat i samotné /ř/.
Tím, že se oba ty tyto fonémy podílejí na alternaci lokace, odlišují se významně od
zbývajících sonantních fonémů, totiž od /l/ a /j/, které se na této alternaci nepodílejí.
t d s z c n r
ť ď š ž č ň ř
lopata – (v) lopatě, let – leť; sada – (v) sadě, hod – hoď; rosa – v rose (!), (pod)nos –
noš; míza – (v) míze (!), (po)voz – vož, pec – peč, ovce – ovečka, žena – (v) ženě,
míra – (v) míře
2.1.2 Velární řada v alternaci s afrikátami/sykavkami
Tato alternace je trinární, foneticky velmi komplikovaná. Otázkou zůstává, zda
bychom neměli právem analogie považovat i ostatní alternace lokace (u řad dentální a
labiální) za potenciálně trinární, ovšem termínované pouze dvěma komponenty.
k č g ž x š h ž
c z x/š z
ruka – (v) ruce – ručka; chirurg – (v) chirurzích – chiruržka; moucha – (v) mouše –
muška; noha – (v) noze – nožka
2.1.3 Labiální řada v alternaci s „palatolabiálami“
Binární alternace, problematické je hodnocení „palatalizovaných“ labiál – jedná se o
fonémy? Je-li totiž termínem morfonologické alternace primární alofon fonému, musí jít
o primární alofon fonému i nyní. Toto pojetí se ovšem protiví Hjelmslevovu principu
jednoduchosti, ovšem princip vyčerpávajícího popisu je požadavku jednoduchosti
nadřazen. Pojetí skupiny labiála + j jako monofonématické napomáhá ovšem i to, že j se
v češtině nevyskytuje uvnitř slova v pozici po konsonantu (vyjma labiál), takže na
druhou stranu platí, že trs foném + j je vždy, nejedná-li se v případě prvního fonému o
labiálu, variantou dierémové realizace. Tím se odlišuje významně od r, ř a l které se
zprava do trsů zapojují běžně (trasa, třepat, tlačit).
U /m/ se regionálně liší foneticky liší palatalizovaný termín alternace patrně bez
funkčního významu (Snad sekundární rozlišení dierému i u /m/ v západních dialektech?).
p b f v m
pj bj fj vj mň/mj
řípa – (v) řípě; palba – (v) palbě; karafa– (v) karafě; slíva – (v) slívě; máma – (v)
mámě
2.2 Alternace modality (okluzív se sykavkou/afrikátou)
Tyto alternace nejsou časté co do počtu zasažený morfémů, zato povětšinou vynikají
frekvencí v běžném užití. Alternace palatálních okluzív s dentálními
sykavkami/afrikátami můžeme považovat za složenou alternaci palatál s dentálami a
dentál s dentálními sykavkami/ afrikátami.
t – c: telete – telecí, bohatý – obohacovat
ť – c: vyplatit – vyplácet, platit – placený
d – z: hovado – hovězí, jedl – jez, chudý – ochuzovat
ď – z: hodit – házet, chodit – chůze
t – s: mate – mást
d – s (z): vede – vést
h – c: mohu – moc
3 Závěr
Na základě fonologických alternací můžeme stanovit jako hlavní principy organizace
českých konsonantických fonémů opozice znělosti (k neznělosti) a palatalizovanosti (k
nepalatalizovaným). Vedlejší organizační princip je opozice modálnosti, projevená
funkčně pouze u dentál a palatál. Ostatní opozice mezi frikativami a okluzívami jsou
pouze parazitické – analogické alternačním avšak nenaplněné alternací.
Klasifikací dle opozic nám vznikají dva volně spjaté subsystémy (jen opozicí
dentálních okluzív se sykavkami), totiž okluzív (včetně fonetických afrikát) a frikativ,
které podléhají opozicím znělosti i palatalizovanosti. Vedle této paralelní dvojtřídy
existuje třída fonémů podléhajících opozici palatalizovanosti, ne však znělosti – nazály,
třída fonémů podléhající opozici palatalizovanosti, nepodléhající opozici znělosti a
alternující s vokály – /r/ a /ř/ a třída fonémů nepodléhajících opozici palatalizovanosti
ani znělosti (sonanty mimo r a ř). Mezi /j/ a /l/ je pak zásadní distribuční rozdíl co se
3
Šefčík : Alternace konsonantů v češtině – fototaktické a morfonologické modelování systému
týče konsonantických trsů – /j/ se málokdy pojí do trsů v pozici vpravo (na rozdíl od /l/)
– případy labiála + /j/ nejsou bifonematické.
Pozoruhodné je namáhaní afrikát – podílejí se na alternaci lokace dentála/palatála, na
alternaci velár i na modální alternaci. Zvláště /c/ je vedle /t/ a /d/ nejvíce frekventováno
v alternacích, ovšem na závěr, že tyto fonémy jsou centrálními komponenty českého
konsonantického subsystému, je asi ještě předčasné pomýšlet.
LITERATURA:
AKAMATSU, T. (1988): The theory of neutralization and the archiphoneme in functional
phonology. Amsterdam/Philadelphia: John Benjamins
CANTINEAU, J (1952): Les oppositions significatives. Cahiers Ferdinand de Saussure,
10, s. 11-40.
CANTINEAU, J. (1955): Le classement logique des oppositions. Word, 11/1, s. 1-9.
DOKULIL, M. (1962): Tvoření slov I. Praha: Nakladatelství ČSAV
DOKULIL, M. (1989): Základní pojmy morfonologie a morfémiky. In: Petr, J. (1986):
Mluvnice češtiny I. Praha, s. 175-182.
HJELMSLEV, L. (1972): O základech teorie jazyka. Praha: Academia
HORÁLEK, K.: Fonologie. In: Petr, J. (1986): Mluvnice češtiny I. Praha, s. 107-174
HUBEY, H. M. (1999a): Mathematical and computational linguistics.
München/Newcastle: Lincom Europa
HUBEY, H. M. (1999b): Mathematical foundations of linguistics. München/Newcastle:
Lincom Europa
KARLÍK, P. – NEKULA, M. – RUSÍNOVÁ, Z. (eds.) (1995): Příruční mluvnice češtiny.
Praha: Nakladatelství Lidových novin
KRČMOVÁ, M. (1992): Fonetika a fonologie. Zvuková stavba současné češtiny
(skriptum). Brno: Masarykova universita
KRČMOVÁ, M. (1995): Fonetika a fonologie. In: Karlík, P. – Nekula, M. – Rusínová, Z.
(eds.) (1995): Příruční mluvnice češtiny. s. 21-64
KUČERA, H. (1961): The phonology of Czech. ´s-Gravenhage: Mouton & Co.
MARCUS, S. . (1969): Algebraické modely v lingvistice. Praha: Academia
PALKOVÁ, Z. (1997): Fonetika a fonologie češtiny. Praha: Karolinum
PETR, J. (1986): Mluvnice češtiny I. Praha: Academia
REVZIN, I. I. (1966): Models of language. London: Methuen & Co.
SIERTSEMA, B. (1965): A study of glossematics. The Hague: Martinus Nijhoff
SOLNCEV, V. M. (1981): Systém a struktura v jazyce. Praha: Academia
ŠEFČÍK, O. (2003): Popis alternací jako prostředek modelace vokalického systému
češtiny. SPPBFU, A 51 (s. 99-111)
TRUBETZKOY, N. S. (1939): Grundzüge der Phonologie. Prague: TCLP (7)
VACHEK, J. (1968): Dynamika fonologického systému současné spisovné češtiny. Praha:
Academia
4