Oltář v ženské svatyni kláštera Cittaviveka se sochou stojícího Buddhy
v thajského stylu a podobiznami mistrů Adžana Čá (vpravo)
a Adžana Sumedha (vlevo). Cittaviveka, Sussex, Velká Británie
(foto Zdeňka Machálková)
Anglická sangha.
Příklad adaptace théravádské tradice
na Západě
Zdeňka Machálková
Jen vydržte! Nemyslíte si snad,
že vás to zabije?
A co když vás to zabije... ?
No, tak budete mrtví.
AdžanČa
V roce 1981 byla oficiálně ustavena Anglická sangha (English sangha)1
- první théravádská mnišská obec konstituovaná ze západních členů.2
Snaha
o vytvoření na Západě sídlící a fungující mnišské obce vycházela ze dvou
vzájemně se doplňujících zdrojů. Prvním je zdroj etnický, pramenící
z potřeb a aktivit expatriované komunity z Thajska, Barmy a Srí Lanky,
druhým zdrojem je pak zájem rodilých obyvatel Západu o buddhismus.
Sangha lesních mnichů přenesená z tradice Adžana Čá [Ajahn Chah]
komplementárně spojuje oba principy - potřebu tradičního théravádského
mnišství a zájem o meditaci, charakteristický pro buddhisty ze Západu.
Na základě etnografického materiálu získaného opakovaným terénním
výzkumem v letních obdobích 1996 - 1999 si studie klade za cíl seznámit
s touto mnišskou obcí a jejími specifiky, vzniklými přenosem do nového
kontextu.
Historie Anglické sanghy
Anglická sangha vzniká v období, ve kterém se v chápání buddhismu
uplatňují především aspekty spojené s osobní, alternativní spiritualitou a výrazným
prohloubením a rozšířením zájmu o théravádskou meditaci, kdy
buddhismus přestává být doménou intelektuálů a přívrženci se stávají ve
větším počtu mnichy.
1 Označení používané většinou badatelů. Srov. D. Scott, „Modem Brítish Buddhism:
Patterns and Directions", The Buddhist Fórum:A Series ofSeminars on Various Aspects
of Buddhism. Academie Year 1995-1996, London: SOAS 1995, 9; P. A. Mellor, „Protestant
Buddhism? The cultural translation of Buddhism in England", Religion 21,1991,
73.
2 Srov. M. Baumann, „Creating a European Path to Nirvána: Historícal and Contemporary
Developments of Buddhism in Europe", Journal of Contemporary Religion 10, 1995,
55.
9 Zdeňka Machálková
K tomu, aby Anglická sangha vznikla, přispěl velkou měrou English
Sangha Trust, který v roce 1956 založil mnich Kapilavaddho [Kapilavaddho]
(William Purfrust, 1906-1971) jako organizaci,jež měla umožnit
život britských buddhistických mnichů ve Velké Británii. V roce 1957 získal
Trust budovu v Londýně v Hampsteadu (vystřídali se zde mniši Paňňavadho
[Paňňavadho], Ananda Bódhi [Ananda Bodhi] a od roku 1967 Kapilavaddho).
Po opuštění viháry mnichy (1971) se iniciativy ujal předseda
Trustu Georg Sharp, který v roce 1974 zorganizoval návštěvu bývalého
obyvatele viháry mnicha Paňňavadho a známého thajského lesního mistra
Adžana Maha Buva [Ajahn Maha Boowa], vjehož klášteře Paňňavadho v té
době praktikoval.3
O dva roky později se Sharp poprvé setkal s mnichem
amerického původu Sumedhem4
[Sumedho] (Robert Jackam, nar. 1934),
žijícím v lesním klášteře, vedeném učitelem stejného věhlasu jako Maha
Buva, Adžanem Čá.5
Sharp poté navštívil lesní kláštery na severovýchodě
Thajska a požádal oba lesníučitele, aby poslali své žáky do Británie. Pozvání
přijal Adžan Čá a v roce 1977 navštívil Sharpa v doprovodu mnichů Sumedha,
Viradhamma, Ananda [Anando] a Khemmadhama [Khemmadhamo].
Na závěr návštěvy ve Velké Británii přikázal Čá mnichům, ke kterým
se přidal mnich anglického původu Sučitto [Sucitto], aby zůstali v Hampsteadu
a striktně dodržovali mnišskou disciplínu. Při tradiční obchůzce za
almužnou (pindapáda) se Sumedho v roce 1978 seznámil s mužem, který
3 Lesní mnišství představuje téměř po celý dějinný vývoj théravádského buddhismu
fenomén, který v sobě vždy implicitně nesl revitalizační potenci. Lesní mnichy (áraňňavásí)
lze charakterizovat jako meditační askety, usazující se mimo populační centra
a upřednostňující meditaci před rituálem a studiem. K významnému znovuoživení této
tradice dochází na počátku 20. století aje patrně reakcí na reformismus a západní vlivy.
Mezi nejvýznamnější osobnosti patří Buddhadása [Buddhadasa] (1906-1933) a Adžan
Man [Mun] (1870-1949), učitel Adžana Čá, Adžana Maha Buva, Adžana Lí [Lee],
Adžana Teit [Tate] a řady dalších.
4 Sumedho odešel do Thajska v roce 1966. V Asii pobýval již předtím jako zdravotník
amerického námořnictva během Korejské války a při práci v mírových sborech na Borneu.
Ordinován byl v roce 1967 v thajském klášteře Nong Jak. O rok později se seznámil
s Adžanem Čá, stal se jeho žákem a zůstal s ním po deset let. V roce 1974 pomáhal
vytvořit Wat Pah Nanachat - speciální klášter v Thajsku pro cizince - a stal se jeho
opatem. Jeho další osud byl spojen s vytvářením klášteru této tradice na Západě.
5 Adžan Čá (1918-1992) působil na severovýchodě Thajska v blízkosti města Ubon, kde
v roce 1954 založil lesní klášter Wat Pah Pong a posléze i řadu dceřiných klášterů. Život
v těchto klášterech je založen na meditaci. V centru učení Adžana Čá stojí bdělost:
„Buddhovo učení nenajdete v knihách. Když skutečně chcete vědět, co vám Buddha říká,
nezdržujte se knihami. Pozorujte vlastní mysl. Pozorujte,jak vznikají a zanikají pocity,
jak přicházejí a odcházejí myšlenky. Nebuďte k ničemu připoutáni, buďte ke všemu
pozorní. Tohleje Buddhova pravda: Cokoliv děláte, buďte bdělí." - A. Jun, „The life of
forest monk", Forest Sangha Newsletter 18,1991,9; viz též Seeing the Way. Buddhis
Reflections on the Spirituál Life: An Anthology of Teaching by English-Speakin
Disciples ofAjahn Chah, Hemel Hempstead: Amaravati Publications 1989,12-29.
Anglická sangha
se po návštěvě meditačoího výcviku rozhodl, že daruje vznikající lesní
sangze les Hammer Wood v Západním Sussexu.6
Rok na to English Sangha
Trust prodal Hampsteadskou viháru a zakoupil Chithurst House - staré
anglické sídlo v blízkosti lesa, s přilehlými loukami a menší budovou patřící
k lesu. Do budovy, vyžadující rekonstrukci, se 22. června 1979 nastěhovalo
šest mnichů a deset noviců, připojily se také čtyři ženy.
Noví obyvatelé zpočátku budili nedůvěru starousedlíků,7
ta však byla překonána
(mimojiné na obyvatele zapůsobila péče, kterou mniši věnovali životnímu
prostředí) a v roce 1981 byl Chithurstu udělen lokální správní organizací
status klášterní organizace, se svobodou výchovy mnichů a mnišek.
Již od počátku Sumedho dbal o zachování tradiční podoby thajského
buddhismu, která váže Anglickou sanghu ke koncepci čátuddisa sangha,6
představující zdroj legitimity a ortodoxie. Konzultoval s thajskou Radou
starších mnichů (Mahathéra samakhom) vzniklé adaptační problémy, například
otázky ordinace žen, majetku sanghy, adaptace oděvu či změny data
mnišského speciálního výcviku v období dešťů. Tyto skutečnosti vedly
k tomu, že 3. června 1981 za účasti Ananda Maitreji byla udělena Adžanu
Sumedhovi autorita učitele (upadždžhája) s právem udílet ordinaci. Byly
také vybudovány a vysvěceny hranice, ve kterých se odehrávají aktivity
sanghy (síma), čímž byla zajištěna autorita a autonomie Anglické sanghy ve
smyslu sammukhíbhuta sangha, tj. komunity, která má autoritu uvnitř svých
hranic. 16. června 1981 byli v této tradici ordinováni první tři mniši na
britské půdě. V roce 1983 byly do řádu za specifických podmínek, kterým
se budu věnovat později, přijaty ženy.
V roce 1981 skupina laiků v okolíNewcastlu zorganizovala založení nového
kláštera této tradice Ratanagiri v Harnamu v Northumberlandu a o dva roky
později vznikl taktéž z iniciativy laiků klášter Hartridge v Devonu, který je od
roku 1996 obýván samostatnou komunitou mnišek. Rostoucí zájem laiků
o pobyt v klášteře vedl v roce 1984 ke vzniku Amaravati u Hemel Hempsteadu
v blízkosti Londýna. Klášter je tvořen bývalými budovami kasáren a v roce
1999 zde byla dokončena stavba chrámu, který byl oficiálně otevřen a vysvěcen
4. června 1999 za účasti členů thajské královské rodiny, předních představitelů
théravádského buddhismu a několika tisíc návštěvníků.
6 Srov. A. Sucitto, „How the Buddha Came to Sussex", in: Cittaviveka: Teachingsfrom
ihe Silent Mind, Hemel Hempstead: Amaravati Publications 1992,17.
7 „Byl zde nejdřív velký odstup v myslích místních lidí, kteří směřovali k tomu považovat
všechna východní náboženství za kulty vyznavačů idolů. A my jsme pro ně byli ještě
horší - vyznavači náboženství bez boha." IbieL, 20.
8 V théravádském buddhismu fungují dvě komplementární koncepce: čátuddisa sangha
(sangha čtyř světových stran), v jejímž pojetí sangha překračuje hranice komunity
a zahrnuje všechny mnichy minulosti, současnosti a budoucnosti; druhou je pak
sammukhíbhuta sangha, představující komunitu, která mi autoritu uvnitř svých hranic.
0 Zdeňka Machálková
Kláštery se staly nejen rezidencí mnichů, ale i ohniskem setkáváni
laických buddhistů. K uspokojeníjejich potřeb slouží samostatné centrum,
které má vlastní mimoklášterní organizaci a pořádá víkendové, týdenní
a čtrnáctidenní meditační kurzy, které jsou vedeny staršími mnichy a mniš­
kami.
O finance klášterů Citaviveka a Amaravati se stará English Sangha Trust,
Hartrídge a Ratanagirí mají vlastní správní organizace.
Podoba a život Anglické sanghy
Anglická sangha je tvořena mnichy (bhikkhu), mniškami (síladhará),
mnišskými novici (sámanéra),n
novici (anágárika) a novickami (anágáriká).
Pro lesní kláštery, stejně jako pro théravádskou sanghu obecně, je
charakteristická hierarchie odpovídající výše uvedenému seřazení. Mezi
členy jednotlivých skupin se hierarchie zakládá na senioritě, tj. počtu let
(yassa) strávených v řádu. Klášterní struktura v Anglii doznala vzhledem
k tradičním théravádským zemím nutných změn, například novicem se
může stát pouze dospělý člověk, neuplatňuje se krátkodobá ordinace apod.
Počet členů komunity ilustrují data zjištěná v roce 1997, kdy žilo v britských
klášterech jednadvacet mnichů, třináct mnišek, pět samanérů, dvanáct noviců
a pět novicek. Z celkového počtu padesáti šesti osob jednadvacet pocházelo
z Velké Británie, sedm z USA, sedm z Německa, mezi další, většinou jednotlivci
zastoupené země původu patřily Kanada, Thajsko, Srí Lanka, Nový
Zéland, Polsko, Nizozemí, Chorvatsko, Dánsko, Rusko a Jižní Afrika.
V tradičním théravádském pojetí má pouze mnich naději dosáhnout
konečného cíle nibbány; na tom je založena dichotomie a duchovní hierarchie
mnicha a laika.1 2
Jejich vztah, jak ho zakládá théravádský buddhismus,
je vztahem vzájemné reciprocity. Mnich je chápán jako „pole zásluh", neboť
podporou mnicha získává laik zásluhy (puňňa), zajišťující podmínky pro
dobré znovuzrození. Mnich poskytuje duchovní vedení, kázání (désaná)
a provádí rituály. Laická podpora (dána) je uskutečňována formou každodenní
almužny, financováním klášterů a různými dary.
Život v klášterech Anglické sanghy se pohybuje formálně v intencích
těchto koncepcí, jejich obsahje však vnitřně přehodnocen.13
V učení Adžana
9 Dalšími kláštery této tradicejsou Bodhinyanarama na Novém Zélandě, Dhammapala ve
Švýcarsku, Bodhinyana v Austrálii, Santacittarama v Itálii a Abhyagiri v USA.
10 S děním v sangze se laici mohou seznámit i na stránkách čtvrtletníku Forest Sangha
Newsletter.
11 Sámanéra jsou v tradičních théravádských zemích povětšinou chlapci, kteříještě nedosáhli
věku vhodného pro mnicha.
12 V tradiční koncepci cesta laiků spočívá v podpoře mnichů, dodržování pěti zapovědí
(paňčastta) a účasti na svátcích, spojené s dodržováním osmi zapovědí (atthangasíla).
13 Srov. S. Bell, Buddhistu in Britain, Durham 1991,227.
0 Anglická sangha
Sumedha, známém z jeho knih a přednášek, je implicitně vyjádřeno, že
dosáhnout probuzení mohou všichni, kdo o ně správně usilují. Mniši jsou
ve Velké Británii, kde většina laiků medituje, chápáni jako učitelé meditace
či jako „profesionální buddhisté".1 5
Také forma symbolické výměny mezi mnichem a laikem se poměrně
obtížně transformuje v podmínkách současné britské společnosti. Výzkum
provedený S. Bellovou mezi západními laiky, kteří podporují sanghu, ukázal
na fakt, že nikdo tak nečiní pro získání zásluh.1
Situace je diametrálně
odlišná u příslušníků z asijských zemí.1 7
Většina rituálů, které se v klášterech odehrávají, je primárně určena této
skupině laiků, i když již není výjimkou, že o provedení rituálu žádají i lidé
ze Západu. Jádro rituálů tvoří recitace „ochranných požehnání" (partita),
jejichž obsahje tvořen z veršů (gatha) nebo celých částí suter (např. Mangala
sutta, Ratana sutta, apod.). Z doktrinálnflio hlediska jsou vyjádřením
„závislosti na dhammě\dko ochraně".1 8
Při recitaci jsou členové sanghy pro znásobení účinku navzájem spojeni
nití, která se po vykonání obřadu rozstříhá a váže se kolem zápěstí věřících.
Sangha provádí také recitaci partita nad vodou, která se košťátkem stříká na
zúčastněné. Součástí obřadu je rozprava nejstaršího mnicha.
Při úmrtí se recitují pasáže zAbhidhammy. K zesnulým se vztahuje obřad
přenášení zásluh (puňna), který je nejčastěji prováděným rituálem. Jeho
podstatou je symbolická výměna - věřící (živí) obdarovali sanghu, čímž
získali zásluhy, které při obřadu přenesou na zemřelé předky. Symbolicky
se přenesení odehrává tak, že věřící současně s recitací přelévají vodu
z jedné nádoby do druhé.
V pojetí rituálů, je patrná snaha přiblížit je a zpřístupnit laikům ze Západu
- mají jednoduší formu a je důsledně zdůrazňován jejich nemagický cha-
14 V rozhovorech na toto téma výpovědi směřovaly k závěru, že je prospěšnější být
ordinován, není to však podmínkou: „Klášter není nějaké výlučné místo. Je to jen lepší
místo pro kultivaci. Být ordinován znamená vyhledat lepší podmínky, obklopit se lidmi,
kteří usilují o totéž, cožje člověku velmi prospěšné. V konečném důsledku však všechno
závisí na člověku samotném." Osobní sdělení mnišky Čandasirí [Candasirí], Chithurst,
červen 1997.
15 A. Sucitto - A. Amaro, „Classical Buddhism Comes West", in: Monastic Studies:
Buddhistand Christian Monasticism 19, The Benedict Priory of Montreal 1991,148.
16 Laici zmiňovali různé důvody, většinou uvedli zcela pragmaticky, že bez podpory by
„tady nebyl klášter, kam bych mohl jít". S. Bell, Buddhism..., 239.
17 „Asiaté milují dávání a jejich štědrost je ohromná. Angličané se na ně dívají svrchu,
protože jsou toho názoru, že si tím chtějí něco koupit, spojují si to s něčím nižším, než
je meditace. Nechápou, jakou ohromnou hodnotu má štědrost." Osobní sdělení mnišky
Anandabodhi, Amaravati, září 1998.
18 M. Piyadassi, The Spectrum ofBuddhism, Kandy: Buddhist Publication Society, 1991,
372.
Zdeňka Machálková
rakter.19
Řada z nich získává podobu výkladu či ponaučení, jako například
rituál „vnášení čtyř elementů", který ukazuje na základní aspekty nauky:
vše, co existuje, je pomíjivé a skládá se z pevné složky (element země),
kterou symbolizuje svíce, z vodní složky, kterou představuje voda v nádobě,
z ohně, reprezentovaného plamenem svíce, a vzduchu, který živí plamen.
Svíce se ponoří do vody a plamen zhasne (symbolika nibbány). V kontextu
buddhismu na Západě se objevují nové zajímavé precedenty, jako například
„svatební" požehnání homosexuálním ženám.2 0
Život kláštera je určen řádovými pravidly (vinaja). Běžná denní rutina se
podstatně neliší od života v Thajsku. Den je přesně strukturovaný, začíná
a končí recitačním obřadem {púdzá) a meditací, přijímá sejednojídlo denně,
doplněné malou snídaní, část dne je zasvěcena práci a zbytek osobní praxi.
Mnichem se adept stává poté, co strávil rok v klášteře jako novic anágárika,
a rok jako mnišský novic - samanéra.
Ustanovení formálního stupně noviciátu {anágárika, ženy - anágárika;
„ten, který odešel do bezdomoví, aby se stal členem mnišské obce") je
významnou modifikací klášterní struktury. V novém pojetí došlo k prolnutí
principů laika (upásaka) s principem novice (sámanéra), a tak novic
v Anglické sangze zastává hraniční polohu právoplatného člena sanghy
a zároveň laika. Tento fakt představuje základní mechanismus, který umožnil
zakotvení v nových podmínkách, kde se ukázal jako neuskutečnitelný
záměr zajistit si obživu denní ranní obchůzkou za almužnou (pindapáda),
striktně dodržovanou v lesních klášterech. Přijal se model přípravy jídla
novici v klášterní kuchyni (běžný ve většině théravádských klášterů) a dovážka
jídla laiky.2 1
19 .Jejich podstata [rituálů] spočívá v tom, že pomáhají vytvořit pocit požehnání a výjimečnosti
situace. Rituál má zacil pozvednout srdce... Celý smysl buddhistických obřadů
a symbolů a toho, jak s nimi nakládáme, je v tom, že vytvářejíjistou náladu, jistý kontext
v němž praktikujeme. Přirozeně, že nemají žádnou magickou sílu samy o sobě. Pomáhají
mysli uvědomit si, co je kvalitou dané příležitosti." A. Čandasiri - A. Sučitto, Buddhists
Ceremonies. Rituals and Fests, audionahrávka, Amaravati, 1996.
20 Tento obřad, který na žádost žen prováděla starší mniška, se odehrál v červnu 1998
v klášteře Cittaviveka. Měl formu svatebního požehnání, avšak promluva, která se
k obřadu váže, nebyla otevřená a směřovala spíše k tématu přátelství než manželského
soužití. Ze strany mnišek Metta a Anandabodhi byl tento fakt nahlížen jako „staromódní
a konzervativní". Osobní sdělení, Chithurst, červen 1998.
21 Tato skutečnostje podle sestry Čandasiri vedle změny postavení žen největšítransformací
ve srovnání s tradičním způsobem života v lesních klášterech v Thajsku. Osobní
sdělení mnišky Čandasiri, Chithurst, červen 1997. - Označenípindapáda se používá buď
pro předem zorganizované akce, kdy je sangha pozvána najídlo do domu laika, nebo ve
svém původním principu, kde nabývá na Západě nového rozměru jako speciální
výchovný prostředek. Na pindapádu se však vydávají také z tradičního důvodu, aby
umožnili případným „zájemcům" získat zásluhy. Zážitky z těchto pindapádjsoa oblíbenými
tématy rozhovorů a zdrojem řady veselých historek.
0 Anglická sangha
Novicové zajišťují praktický chod kláštera, nakupují a skladují potraviny,
připravují jídlo, starají se o finanční záležitosti, vykonávají práce, které
mnišská pravidla zakazují vykonávat mnichům a pomáhají při styku s laiky.
Je na ně kladena velká zátěž a v některých funkcích jsou nahrazováni
v klášteře dlouhodobě žijícími laiky - tzv. manažery.22
Obřad, kterým se stává laik novicem, nelze označit přímo jako ordinaci.
Novic na sebe bere slib dodržovat osm zapovědí (atthangasíla),2
^ a navíc
žádá o závislost (nissajá) na učiteli.2 4
Novicové se zavazují zůstat v klášteře
po dobu jednoho roku, nedostávají pálijské jméno, holí si hlavy a obočí
a oblékají se do bílého.
Novicem v tradičním smyslu je sámanéra. Je ordinován při obřadu „odchod
do bezdomoví" (pabbadždža), při kterém slibuje, že bude dodržovat
deset zapovědí (dasasíla).25
Dále žádá o závislost na učiteli. Během obřadu
obdrží roucha, mísu a nové pálijské jméno. Sámanéra přesto, že je stále
žákem, zastává vážnější roli. Po roce tohoto noviciátu se může stát mnichem.
Mnišská ordinace (upasampada) se koná obvykle v červenci - o úplňku
(upósatha), kterým začíná období vassa. Život mnicha se řídí klášterní
disciplínou (vinajou), určenou 227 mnišskými pravidly (pátimokkha), které
vyřazují mnicha z jakéhokoliv zdroje obživy, sexuálních aktivit, zábavy,
budování obydlí, ničení živých bytostí a rostlin apod.
Před dosažením pěti vassa je mnich považován za „mladšího" a žije
v klášteře pod vedením svého učitele. Když dosáhne pěti vassa stává se
„starším" mnichem, učí například meditaci a má větší volnost pohybu
a rozhodování o své další praxi. Mniši, kteří dosáhli deseti vassa, užívají
titul Adžan, učí dhammě, meditaci a účastní se klášterní Rady starších
mnichů (Maha Thera Councit). Mnich může řád kdykoliv opustit. Tento akt
není hodnocen jako selhání a ani z doktrinálního hlediska není příčinou
špatné kammy.
22 Tito manažeři dostávají nízký plat a je jim hrazeno sociální pojištění. O tyto záležitosti
se starají příslušné správní organizace klášterů.
23 Zavazuje se zdržovat se usmrcování živých bytostí, braní toho, co není dáno, necudného
chování, nesprávné řeči, užíváníomamných látek,jídla v nesprávnoudobu, tance, zpěvu,
hudby a návštěv zábav, oblékání ozdob a používání parfémů a krášlení se kosmetikou.
24 Jedná se o velmi jednoduchý obřad, kterého jsem byla svědkem. Konal se v červenci
1997 o upósatha při večernípúdíe, na kterou se budoucí novicové (tři ženy ajeden muž)
dostavili s oholenou hlavou a obočím, bíle oděni. Předstoupili před sanghu a Adžana
Sumedha, který vždy sedí, coby učitel (áčarija) vpředu, čelem k ostatním. Po prostraci
předali podnos se svíčkami, vonnými tyčinkami a květinami pro učitele - muž pro
Adžana Sumedha, ženy pro sestru Candasiri. Muž pálijsky požádal za všechny o přijetí
osmi zapovědí a o udělení závislosti;jádrem obřadu bylajejich recitace. Po ní byl obřad
ukončen a pokračovala púdža.
25 Osm předchozích, doplněných zapovědí spaní na vysokém a pohodlném lůžku a používání
zlata, stříbra a peněz.
104 # Zdeňka Machálková
Ženy v Anglické sangze
Ústfedním problémem, se kterým se musely nově vznikající kláštery ve
Velké Británii vypořádat, se stala otázka postavení ženy v řádu. Přes důslednou
filiaci thajského zřízení se ukázalo nezbytné vytvořit pro ženy takovou
pozici, v níž by se mohly stát rovnoprávnými členy sanghy (ovšem bez
překročení oficiálních hranic, tedy bez ordinace bhikkhuní), a poskytnout
jim adekvátnější postavení, než které umožňuje thajská instituce mečí.27
Problém byl velmi složitý, vyžádal si mnohá vyjednávání s thajskou Radou
starších mnichů (Mahathéra samakhom), z jejíž pozice je řešení ústupkem,
protože po pokusu o obnovení ordinace bhikkhuní, který se odehrál ve
třicátých letech, vydala zákaz poskytovat svěcení sámaneri nebo bhikkhuní
ženám.2 8
V tradici Anglické sanghy se ordinované ženy označují jako síladhara
(„ta, která dodržuje deset slibů"), běžně se však používá termín mniška (nun)
nebo specifikující „mniška (dodržující) deset předpisů" (ten precept nun),
při oslovení se používá slovo sestra (sister). Thajské mečí jsou v Anglické
sangze jako novicky.
Ordinace síladhara je shodná s ordinací samanéra (pabbadidza), mnišky
se zavazují deseti zápověďmi (dasasíla) a žádají o závislost (nissajá) na
mnišské sangze (bhikkhu) a Adžanu Sumedhovi jako duchovním vůdci
a učiteli (áčarija). Pravidla pro život síladhar byla pro dosažení adekvátnějšího
výsledku rozpracována a prohloubena podle vzoru bhikkhuní vinaji.
Jejich oficiální podobaje stanovena ve spisu Going Forth: A Trainingfor
Theravada Nuns, jehož autorem je Adžan Sučitto, který po dlouhou dobu
zastával pozici učitele mnišek.
Mnich je k mnišce vždy v pozici služebně staršího, její vždy nadřazen.
To se odráží v ritualizovaném chování mnišky k mnichovi (vedle stejného
26 Pálijský termín pro mnišky je bhikkhuní. Linie ženské théravádské mnišské ordinace
byla přerušena již v polovině 1. tisíciletí n. 1.
27 Mečí jsou ženy žijící v thajských klášteřích. Mají status laických věřících (upásaka),
nepřináležejí tedy k sangze, žijí ve zvláštní, vyhrazené části kláštera, holí si hlavy
a oblékají bílé roucho. Vykonávají různé práce pro mnichy a samy si zajišťují obživu.
V současnosti jich žije v Thajsku okolo deseti tisíc a řada z nich se uchyluje do klášterů
ze sociálních důvodů. Kabilsingh poukazuje také na to, že nemají žádnou spirituálníroli,
přestože se oddávají životu v bezdomoví, „nemají žádné místo v náboženské struktuře,
nejsou ani ordinované ani řádné laicky. Jsou považovány za obyvatele klášterů (wať),
jsou ponižovány a v řadě klášterů nejsou ani vítány". Ch. Kabilsingh, „Nuns in Thailand",
in: Karma Lekshe Tsomo (ed.), Sakyadhita: Daughters ofthe Buddha, New York:
Snow Lion Publications 1988,146-147.
28 Ch. Kabilsingh,„Nuns in Thailand...", 145.
29 Fakt, že vstoupila do kontextu, ve kterém se zavázala být fakticky nerovnocenná,
neustále v nižším postavení než muž, prožívá jedna z nejstaršlch mnišek Adžan Čandasiri
následovně: .Jakkoliv se to může zdát v očích moderní společnosti neobvyklé,
představovalo to pro mějednu z nejpronikavějších výzev mnišského života. Mohlajsem
0 Anglická sangha
typu chování laiků a noviců). Od mnišky se očekává, že zabrání zbytečnému
kontaktu s mnichem, (nutno podotknout, že tento vztah platí i naopak), bude
mu vyjadřovat patřičnou úctu, např. tím, že dává mnichovi přednost ve
dveřích, účastní-li se rozhovoru, kterému je mnich přítomen, nechá mluvit
jeho, přibližuje-li se k sedícímu mnichovi, zvláště při oficiálních příležitostech,
jde po kolenou, měla by dbát na to, aby neseděla výše než mnich.
Při oslovení mnicha má sedět v pokorné pozici s rukama v gestu andžali?0
Nesmí mnichovi nic osobně vytýkat. Pokud má stížnosti, které považuje za
oprávněné, sdělíje nejstarší mnišce a taje sdělí nejstaršímu mnichovi, který
je prohovoří s dotyčným mnichem. Přestože se tyto formy interakce považují
za ideální vzor, v běžném životě komunity jsou modifikovány.
Postavení mnišek na Západě je mnohem příznivější než v tradičních
théravádských zemích, což dokládají i ti, kdo strávili čas v tamních klášterech.
Mnišky získávají stále větší úctu, což souvisí i s tím, že řada z nich
začala působit jako učitelky meditace i dhammy}^ tedy v roli, která byla po
dlouhou dobu doménou mnichů.
Záměremje chápat komunitu síladhar']dko rovnocenný protějšek bhikkhu
sanghy, tedy ve smyslu bhikkhunísanghy.32
Laici jsou nabádáni, aby akceptovali
tento stav, který je u laiků ze Západu obecně přijímán. Odlišná ie
situace u laiků z Východu, kteří často nepovažují mnišky za hodné úcty, 3
neobracejí se k nim v duchovních záležitostech a méně je podporují.
například sledovatjistou vnitřníreakci, když šestprávěordinovaných bhikkhu stálo přede
mnou spolu s ostatními ve frontě najídlo. Mohlajsem pouze snášet zdánlivě nekonečné
čekání, než začne nejmladší mnich jíst, a až poté mohou začít s jídlem mnišky. To vám
umožňuje pocítit důstojnost a krásu skutečného nelpění, ale někdy se to může zdátjako
totálně ponižující situace. (...) Zdá se, že se my na Západě máme stále co učit o formě
a hierarchii." S. Candasirí, „Rain retreat", Forest Sangha Newsletter 23,1993,13-14.
30 Andžali je uctivé komunikační gesto, které má široké uplatnění např. při oslovení,
poděkování, používá se při obřadech a tvoří součást prostrace. Spočívá v tom, že se před
hrudníkem spojí ruce.
31 Vinaja zakazuje mniškám učit dhammě - v případě velmi vážených mnišek se to řeší
rituálem, při kterém jim starší mnich učení dovoluje.
32 Skutečnost, že nemohou být plně ordinovány, je nahlížena často pozitivně: „pravidla,
která musely dodržovat bhikkhuní, jak se o nich dovídáme v písmech, byla velmi přísná
a bylo by pravděpodobně velmi obtížné dodržovat je všechny v této společnosti. Myslím
si, že máme větší možnost se adaptovat v současné společnosti na to, jak je to nyní
zařízeno". S. Thanissara dle D. Cush, Buddhists in Britain Today, London: Hodder &
Stoughton 1990, 60. - „To, že nejsme bhikkhuní, považuji spíše za přednost než za
handicap. Nemusíme tak například dodržovat osm garudhaminá, a to nám dovoluje
mnohem větší samostatnost, než kdybychom byly plně ordinovány. Náš život je také
podstatně jednodušší než život bhikkhuní a také než život mnichů." Osobní sdělení
mnišky Čandasiri, Chithurst, srpen 1996.
33 „Mnozí lidé z Východu mají stále tendence vzhlížet pouze k mnichovi, jakkoliv by byl
zkorumpovaný. U nich doma se udržovalo přesvědčení, že když chce být syn mnichem,
je to velké požehnání, u dcery je to katastrofa. Lidé ze Západu to chápoujinak." Osobní
sdělení mnišky Anandabodhi, Chithurst, červen 1997. - Je např. příznačné, že po
9 Zdeňka Machálková
Laičtí buddhisté
35
Ve všech klášterech se laikové mohou připojit k životu v komunitě.
Připravenost akceptovat jeho pravidla formálně dotvrzují krátkým obřadem,
při němž recitují osm zapovědí. Laik se zcela přizpůsobuje životu komunity,
ve které je forma chování výrazně ovlivněna centrální pozicí mnicha, následovaného
dalšími členy sanghy, a asymetriíjejich vztahu s laiky, projevující
se v klášterní etiketě. Při prvním pobytu je návštěvníku umožněno strávit
zde jeden týden, prokáže-li schopnost sžít se s pravidly, může si pobyt
prodloužit, či zavítatjindy, tentokrát i na delší dobu. Maximální doba pobytu
je tři měsíce. Návštěvníkovi a jeho praxi není věnována zvýšená pozornost,
je do velké míry integrován do života sanghy a může požádat staršího člena
sanghy o konzultace v otázkách praxe.
Jako hosté v kláštere pobývají především Evropané, kteří oceňují možnost
intenzivně se zde věnovat meditaci. Chápání kláštera jako ryze meditačního
centra může vést k situaci, na kterou upozorňují sami členové
sanghy, Adžan Sučitto a Adžan Amaro [Amaro]: kláštery se dostávají „do
jisté míry na úroveň v této době běžného duchovního trhu", vedle ostatních
druhů meditace a „systémů osobního růstu".3 6
Anglická sangha přikládá poměrně malý význam „konfesní příslušnosti".
Meditace je to, co definuje na Západě buddhistu. Otázka o identitě nezní:
„Jsi buddhistou?", ale „Medituješ?" Od hostů se požaduje, aby dodržovali
pravidla života v klášteře, ne to, aby byli buddhisty. Může se zdát, že buddhisty
nemusí být ani členové sanghy, setkala jsem se zde s novicem z Jižní Afriky,
který byl křesťanem, k čemuž se hrdě hlásil a pravidelně navštěvoval kostel
v nedaleké vesnici. To vše potvrzuje často proklamovanou „nekonfliktnost
buddhismu", ale také problematičnost kategorie „buddhista".
Závěr
Pro situaci Anglické sanghy platí mnohé, co je charakteristické pro
théravádský buddhismus na Západě obecně. M. Baumann hodnotí buddhismus
jako „flexibilní" tradici, vykazující velkou míru „ochoty" k adaptaci,
která je otevřená novým formám, obsahům a strukturám převažujícím
opuštění Devonské viháry mnichy rapidně klesla podpora místní asijské komunity.
Osobní sdělení manažerky Jane, Amaravati, září 1998.
34 Skupinu věřících Asiatů, kteří přinesli dánu zrovna v den, kdy se mniši vydali na výlet,
velmi rozrušilo, když našli dle jejich mínění klášter prázdný. Byli rozhořčeni a málem
odmítli služby ženské části sanghy. Osobní sdělení manažerky Jane, Amaravati, září
1998.
35 Nutno podotknout, že po roce 1989 navštívilo kláštery velké množství Východoevropanů.
Nebývalý zájem byl komentován výrokem, že „semeno dhammy vzklíčilo na
Východě". Osobní sdělení mnišky Anandabodhi, Amaravati, září 1998.
36 A. Sucitto - A. Amaro, „Classical Buddhism Comes West...", 153.
107 0 Anglická sangha
v hostitelské kultuře. Mimo to jsou v procesu adaptace přijímány obsahy
„vzhledem k jejich funkčnosti a atraktivností"38
a koncepty, kteréjsou obtížně
přijímatelné nebo pochopitelné, se vynechávají.
Záměrem Adžana Sumedha bylo utvořit pro Anglickou sanghu takové
podmínky, aby se její život co nejvíce blížil tradici; od počátku si však byl
vědom toho, že je nutné vytvořit prostor pro postupnou adaptaci, týkající se
jak problémů marginálních, jako je například otázka oděvu, tak základních
otázek fungování, mezi něž patří ustanovení noviciátu či proměna postavení
ženy v sangze.
Od počátku svého působení v Británii se představitelé tradice setkávali
s nepochopením i nesouhlasem buddhistů ze Západu vůči životnímu stylu,
který se snažili prosadit. Ideál tradiční mnišské formy bylo obtížné zakořenit
v kontextu buddhismu na Západě, pro který je typická „redukce" na meditační
praxi a jen okrajový zájem o formy osobní a kolektivní religiozity,
stejně jako o širší aspekty nauky, například kosmologické či eschatologické
koncepce. Na rozdíl od situace v asijských zemích, kde lesní mnišství usiluje
zbavit buddhistickou praxi přílišné závislostí na formě, konvencích a rituálech,
tak Sumedho čelí zcela opačnému problému, a to jejich odmítnutí.
Buddhisty ze Západu charakterizujejako „závislé" na myšlence, že nepotřebují
žádnou tradici,39
a zdůrazňuje, že konvence a rituály jsou „cenným
vyjádřením ve společnosti, která je odmítá". Konvenční, rituální a obřadní
stránka života pak už „není pouhým zvykem a tradicí, ale něčím, co lidi
spojuje a dává jejich životu styl, půvab a formu".40
Přestože důsledně trvá na tom, že „to, co má on a jeho mniši nabídnout,
je právě tradiční forma spojená s obřady, recitací a tradičními buddhistickými
konvencemi",41
je si vědom faktu, že lidé ze Západu přicházejí do
kláštera především se zájmem o prohloubení a získání prostoru pro meditační
praxi, ne pro celkovou koncepci théravádského mnišství4 2
Postoj
Sumedhaje velmi citlivý k danému kontextu, na to upozorňuje také Mellor,
když říká, že Sumedho „často hovoří o etiketě spíše než o pravidlech a klade
důraz na vlastní odhalení pravdy spíše než na doktrinální definice".43
Tento
fakt se ozývá i ve výpovědi jednoho z noviců: „Adžan Sumedho je člověk,
37 Srov. M. Baumann, „The transplantation of Buddhism to Germany: Processive modes
and strategies of adaptation", Method & Theory in the Study ofReligion 6, 1994, 36.
38 L. Hrdý - V. Soukup - A. Vodákova (eds.), Sociální a kulturní antropologie, Praha:
SLON 1993,96.
39 Srov. R. Wheeler, Questions and Answers wilh Ajahn Sumedho, Hemel Hampstead:
Amaravati Publications 1991,6.
40 A. Sumedho, The Forms of Buddhism, audionahrávka Amaravati, 2. února 1987.
41 A. Sucitto-A. Amaro, „Classical Buddhism Comes West...", 150.
42 „Život v klášteře je dobrá příprava na život mimo klášter." Osobní sdělení anagariky
Klause, Červen, 1997.
43 P. A. Mellor, „Protestant Buddhism?...", 78.
Zdeňka Machálková
který nikoho neodradí. Nikomu neřekne: Jdi pryč, protože tvé cíle nejsou
cíli théravádové sanghy. On spíš čeká, že se lidi změní, že se po několika
letech prohloubí jejich zájem."4 4
Thajská lesní tradice však zůstává absolutním standardem a stabilizátorem
fungování komunity. V rámci této tradice jsou členové Anglické
sanghy považováni za důvěryhodné a autentické náboženské vůdce. Za
takové je pak považují nejen západní buddhisté, ale především početná
asijská komunita, především Thajci a Sinhálci, kteří buddhismus spojují
s udržením a posílením své kulturní identity a kulturního dědictví. Prostředí
Anglické sanghy ukazuje na fenomén, který se v odborných diskusích
označuje jako dualismus „evropského buddhismu" a „buddhismu v Evropě",
„bílého buddhismu" a „asijského, etnického či kulturního buddhismu".4
5
Podstatný je fakt, že etničtí buddhisté, vyžadující co největší blízkost
tradici, působíjako významný faktor ustanovení mnišství v tradičním pojetí,
který je v Anglické sangze obecně rozpoznán 4 6
Britské lesní kláštery jsou místy, kde je tato dichotomie jasně patrná. Na
druhé straně ovšem separace začíná slábnout a kláštery umožňují setkávání
britských a asijských buddhistů. Je otázkou, kam se bude ubírat vnímání
buddhismu u další generace Asiatů, kteří se seznámili se západní kulturou
a přijali některé ideje a hodnoty západní modernity, a také jak se bude
proměňovat chápání buddhismu na Západě. Domnívám se, že Anglická
sangha bude indikátorem těchto procesů.
44 Osobní sdělení novice Jakuba, Amaravati, duben 1999.
45 Dle Scottaje tento dualismus významnější než tradiční rozdělení théraváda-mahájána vadžrajána.
Srov. S. Scott, „Modem British Buddhism...", 6; podobně J. Nattier,
„Visible and Invisible: On the Politics of Representation in Buddhist America", Tricycle:
The Buddhist Review, Fall 1995.
46 „Tlaky Asiatů, to je vlastně důvod, proč se to tady dávno nezměnilo v něco daleko míň
tradičního. To je to, že sem v neděli přijedou laici, kteří něco očekávají. ...Kdyby tady
záviseli pouze na asijské komunitě, kdyby to byl ten tradiční vztah asijská komunita,
která přinesejídlo, pokloní se, zůstane na čtvrt hodiny pojídle, dá peníze a odejde domů,
pak mohou mniši meditovat. Západní lidé se o tohle nezajímají, ti se chtějí přijít pobavit
s mnichy, na retreaty, mniši se pak stanou instruktory meditace, a dhammu musí ředit,
takže je to pak velká zátěž pro komunitu." Osobní sdělení novice Jakuba, Amaravati,
duben 1999. - „Když se tato tradice ujala v Anglii, přišli lidé a řekli: Dobře, přišel čas
sundat tohle oblečení a přestat dělat tohle a tohle. Tohle je Západ a vy tady nemůžete
chodit takhle. (...) ale my máme také svou zodpovědnost, především k řadě asijských
lidí, kteří nás podporují a majíjisté otázky a požadavky. Nechceme zraňovat jejich city.
Jsou zvyklí na mnichy, kteří dělají to a to, a když dojde rázem k radikálním změnám,
zranímejejich city." Osobní sdělení mnicha Amatasiri, Chithurst, červen 1997.