Wittgenstein a obraznost V takovém případě snad můžeme rovněž navrhnout, že průběžná činnost obraznosti naznačuje meze metafory, kterou Jazyková hra" ve Wittgensternových textech zůstává: je to opravdu metafora (stejně jako „forma života" nebo „rodinná podobnost"), nikoli pojem. Nemá proto žádné definicí uložené meze; omezení, která přijímá, plynou pokaždé znovu ze zcela konkrétních popisů. Bohatství takových popisuje bezesporu pravou skvěiostt literatury, která není souborem žánrů a už vůbec ne tematickou snahou o přesnost,20 ale činností, v níž se navzdory „vnější formě" společenského styku udržuje původní rozmanitost jazyka. Literatura neprobouzí tak či onak bdělou obraznost, ale upřesňuje činnost představování, jež není pro Wittgensteina ani jménem, ani součástí určité jedné jazykové hry. Je možností hrát více her, mezi nimiž spontánně a často bez povšimnutí přecházíme, což také znamená, že tato možnost je naší průběžnou faktickou situací. V této situaci se ukazuje význam a pravdivost triviálního pojetí literatury a čtení jako útočiště. Literatura dokládá, že neexistence ryze soukromých představ a všudypřítomnost jazyka nás neodsuzuje k pouze veřejnému životu. Představami překypující mysl však zároveň nemá žádné přirozené vlastní místo - a žít skrze někoho jiného je nakonec i v soukromí psaní a Četby tím, co umíme nejlépe. Wittgenstein and Imagination1 The article's main focus is on Wittgenstein's various appeals to imagination, especially in the Philosophical Investigations and the Remarks on the Philosophy of Psychology. Asking whether and how these appeals clarify Wittgenstein's rejection of both behaviorism and introspection, it detects a certain duality in how he uses imagination and describes its operations; on the one hand, there are strong traces of the classical understanding of imagination as something "in between" the sense-perception and thinking; on the other hand, Wittgenstein lends imagination a completely different role, one of allowing us to inhabit a plurality of language-games and to pass, most often without noticing and involuntarily, from one language-game to another. It is this latter use, the article concludes, that makes the range of imagination truly irreducible to all sorts of inner visualizing. Iu K. jejíž nemožnosti na roviné popisu obrazu viz Poznámky o filosofii psychologie I, 68 1079-1080. Víra a „věrojatnost" Vladimír Papoušek Asi od třicátých let se v evropské próze začal objevovat nový fenomén. Texty, v nichž sc autor pokouší reflektovat samotný proces psaní a zejména pak transformaci, kterou prochází záznam jeho žité zkušenosti, jeho autentické prožívání v okamžiku, kdy je zaznamenáván literární formou. Pro tento způsob psaní, který nacházíme u André Gida či u Milady Součkové, se vžil termín „sebere-flexivní próza". Vedle tohoto fenoménu lze zaznamenat i další, obecně spjatý s tvorbou 20. století: texty, které neodhalují techniku psaní a dokonce někdy techniku-literární postupy zcela ignorují a jejichž autoři spoléhají na samu autentičnost záznamu životních událostí, na své vlastní ilokuční akry typu: „tvrdím, že to a to se mi stalo v ten a ten okamžik tohoto konkrétního dne". Takové texty, které mají podobu deníkového záznamu, nacházíme u nás hojně u autorů, jako je Jan Hanč nebo Jiří Kolár, v evropské literatuře lze připomenout F. Pessoa, J, P. Sartra nebo E. Hemingwaye. Oba fenomény byly obšímě zkoumány například narato-logy. Připomenu Genettovu knihu o metalepsi1 jako „pars pro toto". Nechci a nebudu se zabývat ve své úvaze naratologickou problematikou, ani problematikou autenticity. Samo slovo autenticita je významově ne zcela jasné už proto, že poněkud efemérne odkazuje ke komplexním filosofickým otázkám vztahu jazyka a skutečnosti. Této problematice se ve své úvaze zcela vyhnout nemohu, ale uvědomuji si, že to mohou být jen namátkové „doteky". Důvod, proč připomínám tyto dva v zásadě velmi rozdílné fenomény, je skutečnost, že každý z nich je založen na odlišné víře různých skupin těch, kdo je produkují. A v návaznosti na to i různosti přesvědčení a víry těch, kdo tyto texty následně čtou a zacházejí s nimi. Chci si tedy položit několik výchozích otázek souvisejících s onou rozdílnou vírou. Protože stvořit jakékoli dílo slovesné předpokládá významnou míru lidského úsilí i času, lze se právem domnívat, že tvůrce opírá toto úsilí 0 nějakou silnou motivaci a tato motivace nemůže postrádat silné přesvědčení či víru. Tvůrce věří, že jeho dílo je výpovědí o světě, o skutečnosti tohoto světa a že jako takové bude oceněno reflektujícím společenstvím. Jaká přesvědčení či pochybnosti o světě jsou tedy prostřednictvím literárního textu reprezentována a zejména jakých znaků jednotlivin je k tomu používáno, aby vyjadřovaly a reprezentovaly ona přesvědčení? 1 Genette, G. Metaíepsa. Přel. Andrej Záthurecký. Bratislava : Kaligram, 2005. Víra a „věrojatnost" Vladimír Papoušek Na tuto otázku konsekventně navazuje další. Co čtenáři těchto textů věří, že „vidí", když čtou, a do jaké míry identifikují totéž, co ti, kdo texty tvoří? Co jedni věří, že jejich texty reprezentují pro ně samotné i pro čtenáře, a co ti druzí - čtenáři - věří, že v textech je reprezentováno. Jinými slovy: produkují texty prostřednictvím znaků tvořících performativy nějaké znakové reprezentace množin objektů, jejich dynamických vztahů, prostorových korelátů a časových souvislostí, které jsou při každém čtení vždy znovu identifikovatelné, takže autor zapisující svůj život zachycuje jistý morfologický tvar, který bude k dispozici jak jemu, tak všem, kdo budou záznam sdílet, jako pravdivý záznam ontologické stopy individua v prostoru a čase? Rozdíl mezi autory sebereflexivní prózy a autory, řekněme, „autentizují-cích záznamů" je zřejmě právě v míře víry, jak jazyk „nese" reprezentaci. Zatímco druzí věří v reprezentativní sílu jazyka, ale zato příliš nedůvěřují literatuře, ti první v odhalované technice psaní naopak vyslovují pochybnost o této moci jazykové reprezentace, protože si uvědomují, že ze záznamu vlastní ontologické stopy se v zápisu stává něco jiného a že tato transformace není jednoduše reverzibilní. Položím si tedy otázku: Dokáže jazyk užívaný autory v jejich ilokučních aktech reprezentovat objekty a události tak, aby jim bylo možno přisoudit nějakou stabilní hodnotu, která je přenosná a znovu nalezitelná při každé další operaci s textem? Je tedy třeba rozhodnout, zda jazyk reprezentuje objekty a události vnější reality, anebo dělá něco jiného tak, že objekty a události nejsou prostřednictvím řeči či zápisu nikdy identifikovatelné v identickém tvaru pro množinu subjektů užívajících stejný záznam. Austin v klasické knize Jak udělat něco se slovy rozlišil dva základní typy řečových aktů - deskriptívni a performativní, přičemž pravdivost performativu spočívá v tom, že je právě ilokučním aktem kontrolovatelným společenstvím.2 Literaturu stavěl Austin zcela mimo otázku pravdivosti, protože literární performativy jsou ze zásady nekontrolovatelné. Zdá se, že právě autoři typu Jana Hanče poctivě zaznamenávajícího události vlasmi všednosti věří v sílu deskripce anebo věří, že sami jsou dostatečnou zárukou vlastních performativních aktů. Problém ovšem je, že pro druhé už taková možnost neexistuje. Přesto se ovšem nedá tvrdit, že by Hančova kniha nebyla pokládána za uvěřitelnou, byť je v zásadě neověřitelná. Znamená to tedy, že to, o čem čtenář nebo společenství věří, že je „pravdivé", spočívá v něčem jiném než v ověřitelnosti nějakých objektů a událostí. Nelze si ověřit ani morfologii postavy, ani výraz její tváře, ani její pocity, když tvrdí, že dělá to a to nebo cítí to nebo ono. Možná je myslitelné uvěřit v to, jakým způsobem to dělá. J Austin, J. L. Jak udělat něco se slovy. Přel. JiříPecharakoI. Praha: Filosofický ústav AV ČR, 2000. Autoři sebereflexivní prózy sice odhalují své pochyby o možnostech záznamu vlastní ontologické stopy, ale i u nich lze ověřit stejně málo jako u „au-tentizujících zapisovačů". Nejsou ověřitelné ani události, ani objekty, o nichž píší, stejně tak není ověřitelný ani objekt sebeodhalující techniky psaní. Nelson Goodman v klasické knize Jazyky umění podle mého názoru velmi logicky a přesvědčivě dokazuje, jak je zobrazení objektu závislé na jazyce a také na souboru ustálených tradičních norem ustavujících možnosti vidění a identifikace věci.3 Opět ale může být recipient zaujat modem, tedy způsobem předvedení objektů, událostí, pocitů. John Searle v eseji „Logický status fikčního diskurzu" nemluví v souvislosti s literaturou o falešných performativech jako Austin, ale o „předstíraných". Literatura je tedy zbavena obvinění z falše či lhaní, alespoň v očích analytických filosofů. Ať už však akty falešné nebo predstirané, nijak se zatím neblížime k odpovědi na otázku, zda jsou jazykové reprezentace identifikovatelné vždy identicky pro množinu uživatelů. Jestliže si tedy představíme literární dílo jako řadu ilokučních aktů, jejichž ověřitelnost je nemožná, pořád by, pokud jazyk reprezentuje objekty a události, měla být v textu dohádatelná jistá esence objektivit, které budou tvořit vždy zpětně kontrolovatelný světopis díla. Samozřejmě, že lze v jistém díle a v konkrémím vydání zpětně dohledat, že na straně šestnáct mluví autor o opasku, bajonetu nebo o krávě. To ovšem nijak neznamená, že díky těmto slovům jsou v díle nějaké objekty, protože znaky pro tyto objekty nijak neopouštějí jazyk a jejich funkce spočívá pouze v kontextu věty-řeči v kontextu performativního aktu, kde mohou sloužit mnoha rozličnými způsoby. Jsou tedy prostředkem řečové strategie a nenabývají žádné funkce jednoznačného referentu označujícího konkrétní bajonet, krávu či opasek sídlící v nějakém fiktivním světě. Jakékoliv označení konkrétního objektu nebo události může být zároveň součástí metafory nebo jiného tropu. Součástí literárního textu mohou být označení neexistujících bytostí, objektů, časoprostorových událostí, které ale vždy budou součástí nějakého řečového aktu: narativu či figurativní exprese básníka. Vždy znovu a znovu se tedy pozornost obrací k aktu mluvení nebo psaní spíše než k reprezentacím nějakých objektů nebo událostí. Vždy je poutána pozornost spíše k , jak" než k „co". Je téměř nespočitatelné, kolik historiků psalo například o bitvách u Mara-thonu či u Thermopyl, přičemž veškeré (velmi omezené) zdroje informaci o těchto událostech vesměs čerpají z antického vyprávění Thúkydidova nebo Hérodotova. Těchto několik historických jmen a událostí je znovu a znovu uváděno v oběh i Goodman, N. Jazyky umění. Nástin teorie symbolů. Přel. T. Kulka a kol. Praha : Academia, 2007. 52 53 Víra a „věrojainosLu Vladimir Papoušek v nových konstelacích, přičemž všechny se budou tvářit jako autentizující deskripce skutečné události. O úspěchu tohoto dojmu rozhodne ovšem podoba ilo-kučniho aktu, jeho forma, performatívita a persvazivita, nikoliv objekty, jako je Miltiades, Leonidas nebo Efialtes. Není pro nás otázkou, zda byl skutečný král Miltiades či Leonidas, a dokonce ani to, jaký Miltiades či Leonidas sídlí v tom či onom vyprávění. Domnívám se, že ony kdysi skutečné lidské bytosti aktuálně prostě nesídlí nikde. Jsou jen jako znaky součástí různých jazykových her, jejichž cílem je vytvořit jistý dojem a vyjádřit jistá přesvědčení. Cirkulují jako signa v lidské řeči a v textech, ale nikde je nelze zastihnout v nějaké stabilitě a klidu, který by umožnil metafyzické pozorování a jasnou identifikací. Zdá se tedy, že reprezentace v literárním textu jsou svázány s ilokučním aktem, že reprezentována je řeč, jazyk, a nikoli konkrétní entity jsoucna. Z toho důvodu je obtížně představitelné, že by v textu byla nějaká esence shrnující Časoprostorové vztahy a objekty specificky existující ve fikčním světě. Identifikátory typu vojna a mír, obsahující Napoleona, Andreje Bolkonského, Pierra Bezuchova, ruskou armádu a francouzskou armádu jen málo vypovídají o románu Vojna a mír. Jako entity s vlastním myšlením Či vzhledem vlastně v textu neexistují. Jsou vždy jen jako znaky předmětem llokučnich aktů vypravěče, tedy jeho tvrzeni, že Pierre Bezuchov je ten a ten, vypadá tak a tak, a myslí si právě toto. Proto také nemůže existovat nikdy ověřitelná shoda množiny uživatelů-čtenářů, kritiků, interpretů na podobě, charakteru postav či na komplexním morfologickom tvaru románového časoprostoru. Shoda může existovat pouze v rovině ocenění výkonu vypravěče, potažmo autora románu, L. N. Tolstého. Jestliže tedy jsou v literárních dílech reprezentovány performativní akty a nikoliv krávy, letiště, armády, salóny, opasky či bajonety, pak se naskýtá otázka, do jaké míry je smysluplné zabývat se světopisy fikčních prostorů, respektive jejich morfologickým tvarem a zákonitostmi. Jestliže bychom měli za prokázané, že všechny znaky pro objekty ve fikčním světě jsou funkcí fluidních řečových aktů, pak musíme konstatovat absolutní nestabilitu a neidentifikova-telnost daných morfologických tvarů ve vztahu k množině uživatelů. Roman Ingarden v dalším klasickém díle Umělecké dílo literární upozorňuje na „misia nedourčenosti" v literárním textu, na intencionálni povahu objektů v literárním díle a podobně jako Searle, který ovšem mluví o řečových aktech, Ingarden používá slovo „předstírání" ve smyslu existence nějakých entit v literárním díle.4 Zatímco ovšem Searle se pohybuje ve svých úvahách v prostoru řeči, Ingarden ještě stále uvažuje o reprezentaci objektů - byť v redukovaném a limitovaném tvaru. Pokud ale připustíme, že všechna označení objektů a událostí jsou předmětem jazykové hry, pak úvaha o jakékoliv bytnosti bytostí, * Ingarden, R. Umělecké díla literárni. Přel. Antonín Mokrejä. Praha ; Odeon, 1989, s. 295, předmětů či akcí ve fikčním světě není nic jiného než nová jazyková hra iniciovaná textem, nová produkce ilokučních aktů na téma ilokučních aktů v texUi. Tedy říká interpret či čtenář: připouštím, že Bolkonskíj je takový a takový a vysvětluji si ho tak a tak, přičemž není potřeba, aby byl stvořen nějaký homunku-lus Bolkonskíj, byť jen pomyslně. Bolkonskij zůstane jen znakem odpovídajícím v procesu nového označování na řeč orátora, nikoliv na existenci Andreje Bolkonského. Je to jazyková hra s možností, a jestliže modálni logikové vysvětlují pojem možného světa nikoliv jako iniciaci pro nějaké jeho metafyzické ohledávání, pro nějaký světopis, ale berou ho především jako operátor, pak si lze představit, že i literární vědec pracuje s fikčním textem nikoliv jako s prostorem vyzývajícím k metafyzickému aktu, ale jako se souborem operátorů, jimiž lze osvětlit povahu performativů v díle, přičemž jeho řeč pak bude jen další řadou performativů operujících s akty v díle. V Searlově výše citované eseji „Logický status fikčního diskursu" čteme větu: „Literární teoretikové často pronášejí vágní tvrzení o tom, jak ten či onen autor vytváří vlastní fíkční svět, třeba svět nějakého románu apod."s Searle tu nemíří na sám pojem fikčního světa, aíe na jistou lehkovážnost, s níž literární teoretikové přijali tento pojem. Sám dodávám, že mnohdy se stává pouhou floskulí, jindy obrací pozornost spíše k mirnetickýtn momentům a svádí k utváření spekulativních konstruktů simulujících existenci nějakých dalších paralelních světů. Jestliže tedy literární dílo není prostředkem k ukazování objektů a událostí tvořících nějaký nový časoprostor, který je vstřícný deskripci a vytváří pak znovu zpětně nalezitelný a ověřitelný morfologický útvar, ale je především specifickým uspořádáním ilokučních aktů vypravěče, postav, básnického subjektu, které jsou podle Austina falešné, podle Searla předstírané, jak to, že v souvislosti s literaturou jsou vůbec používány pojmy pravdivé, nepravdivé? A lze na tomto poli vůbec s těmito pojmy pracovat? I v přirozeném světě neni, jak se domnívám, většina ilokučních aktů snadno ověřitelná a kontrolovatelná. Jakékoli mé svědectví například o dopravní nehodě bude jen souborem více či méně konsekventních tvrzení znějících více či méně přesvědčivě. Pokud se tento soubor tvrzení stane předmětem vyšetřování nehody, bude vyžadovat v praxi další ověření. Mohu pouze tvrdit: „Viděl jsem to takhle". Víme, že u soudu se obvykle nerozhoduje na ose pravda-nepTavda, ale spiše na ose úspěšný Či neúspěšný výkon advokáta, státního zástupce, soudce. Jestliže hrdina či vypravěč v textu tvrdí „trpím", ,jdu", „vidím", „biju se za", „umírám", „miluji"..., neposuzujeme aktuální pravdivost těchto tvrzení, ale jejich důvěryhodnost z hlediska další segmentů textu. Lze říci, že tady lze po- / i Searle, J. „Logický statut fikčního diskursu". Přel. J. Línek. Aluze 2007, č. I, s. 61-69, citace na s. 67. Vira a „vérojainost" užít Šaldovo slovo „věrojatnosť. Performativy aktérů díla jsou buď věrojatné, nebo nevěrojatné - tedy lze jim uvěřit v rámci daného literárního textu a jeho vztahu k dalším literárním výpovědím v jiných textech cirkulujících v dobovém povědomí, nikoliv v poměru: gesto hrdiny v textu kontra realita. Jinými slovy: jsou úspěšné či neúspěšné ve vztahu k dílu a ve vztahu ke čtenáři, respektive ke kontextu dobového diskursu. Z tohoto pohledu není z hlediska literární teorie příliš nutné používat v souvislosti s literaturou ani pojem falešné akty, ani pojem akty předstírané, jak o tom uvažují logikové a filosofové. Jestliže například Sylvie Richterové ve svém Slabikáři otcovského jazyka nebo Milada Součková v Neznámém Člověku odhaluje formou vyprávěni struktury vlastních zážitků či paměti, pak se mi zdá, že nejde o nic předstíraného. Ani v psaní básníků, jako je Haias, Holan či Seifert, neshledávám to, co by se dalo nazvat předstíraným performativem. Seifert, Kolář, Richterová či Součková nepředstírají, že jsou někdo jiný, žehrají roli někoho, ale performují, jak nejlépe umí, své přesvědčení, že to, co píší, je báseň, román, literatura. Literární text tak nejvíce ze všeho reprezentuje literaturu. Tedy aktuální představu tvůrce o tom, co je literatura, a vlastní přesvědčení básníka či prozaika, že je básník či prozaik. O tom se tvůrce snaží přesvědčit množinu potenciálních uživatelů-čte-nářů, kritiků, vydavatelů. V tomto procesu pak vstupují do komplexu dobových regulativních pravidel diskursu, která zároveŕi pro dané společenství ustavují, co literatura je a co není. Tyto systémy pravidel nejsou předmětem mého dotazování, proto jen upozorním, že nikdy nepředstavují jednovrstevnou hierarchii platící v dané době plošně, ale jsou definovány skupinově, například Breton a jeho surrealistická skupina měla vlastní regulativní pravidla v rámci skupiny, která určovala, co je a co není surrealistický text, respektive surrealistický výkon obecně. Obecně lze odkázat k dílům StanJeyho Fishe,6 který se naznačené představě věnuje ve svých esejích. Zdá se tedy, že pojem pravdivost a nepravdivosti nelze používat ve vztahu ani k spekulativním morfologickým objektům konstruovaným na základě textu, ani k performalivům, protože ověřitelnost ani v jednom případě není dostupná. Mnohem lépe lze ovšem pracoval s pojmy úspěšný a neúspěšný performativ. Je z hlediska literárního díla vlastně vůbec něco ověřitelného? Do jisté míry je kontrolovatelná autorská intence z hlediska žánru. Jestliže autor tvrdí: píši detektivku, báseň, humoristický román, pak principem kontroly je úspěšnost či neúspěšnost aktu v rámci pravidel a očekávání. Problém ovšem 11 Srov. napf. reprezentatívni výbor autorových esejů: Fish, S. h There a Text in this C/tw.5' ^e Authority qf Inta-pretative Comtimnities. Harvard, 2003. Vladimír Papoušek nastává už v okamžiku, kdy jsou tato přijatá pravidla záměrně porušována a kdy přichází autor s novým vlastním tvrzením, například Joyce v publikaci Odyssea tvrdí: „Toto je román." Joyceovo tvrzení bylo z hlediska literární historie přijato, a proto ho lze považovat za pravdivé. Z hlediska mzných skupin uživatelů v různých dobách by však jeho výrok o pravdě nebyl přijímán jednoznačně. Joyce demonstroval své přesvědčení, o němž se pokoušel přesvědčit i publikum, a jeho akt byl úspěšný nejprve v komunitách speciálních čtenářů a znalců, postupně se rozšířil natolik, že se stal součástí minimálně středoškolské četby. Je tedy zřejmé, že problém pravdivosti se přenáší z modelů mimetických komparaci do prostoru dobového vyjednávání o díle. Literární text reprezentuje a demonstruje sám sebe. Jeho tvůrce vložil do dobového diskuTSu své tvrzení, co je literatura a kdo je básník či prozaik. Pravdivost tohoto tvrzení je vyjednávána dvojím způsobem: t) Vně - z hlediska aktuálního stavu diskuse o tom, co je a co není literatura, z hlediska skupiny uživatelů - může panovat většinová shoda na tom, že dílo není literaturou, ale menšinová shoda, že ano, přičemž poměr se může obrátit, jak o tom svědčí mnoho historických příkladů textů původně ostrakizova-ných vylučovaných a později kanonizovaných. 2) Vnitřně - z hlediska konzistence či působivosti performativů v díle, které způsobují dojem důvěryhodností, přesvědčivosti, jež můžeme nazvat oním Šaldovým slovem věrojatnost. Dáie pak z hlediska obecné úspěšnosti či neúspěšnosti celého konvolutu performativů v díle, které mohou být dány dodržením přijatých pravidel, nebo naopak jejich radikálním porušením. Oba tyto faktory nakonec rozhodují o pravdivosti, nebo nepravdivosti autorova tvrzení, že to, co napsal, je dobrá báseň nebo dobrý román, a že on je opravdový básník či romanopisec. Pravdivost a nepravdivost díla pak není vůbec závislá na jakékoli srovnatelnosti ilokučních aktů v díle se skutečností. Jako pravdivé, tedy jako literatura, může být přijato dílo, které nemá nijak prostý a jednoduše porovnatelný poměr ke skutečnosti, jako je zmiňovaný Joyce nebo Kafka nebo Orwell nebo Weiner. Ono: ,je to pravda, protože je to jako ze skutečnosti", používají jen primitivní texty a televizní seriály. A stejně tak tuto víru v pravdu sdílejí jen velmi primitivní recipienti, ^ Literatura je sdílená víra skupiny nás - uživatelů, čtenářů, kritiků, lite-mích v^dcu* učitelů, že právě toto je literatura a že jde o institucionální fakt, Dř"111 sJ^1^ 3 ^^dáme do něj svou energii, naděje, svá přesvědčení. Naše teratuř ° pravd'vost' Jsou prostředkem a iniciací vyjednávání o díle a o li-spíše e'.0jej,ch h'mrchiích a kanonizaci. Jde však o střet přesvědčení a víry ez 0 n^Ja^á esenciálni nalézání pravdy jako takové či o možnost jednou Víra a „verojatnost" provždy ukončit diskusi tím, že jasnou evidencí určíme hranici mezi pravdivým a nepravdivým v literatuře, mezi řečí skutečnosti a řečí literárního díla. Přesto však asi zůstanou pojmy „pravdivé" a „nepravdivé" v slovníku kritiků a dalších uživatelů literárního díla. Ve své úvaze jsem chtěl především upozornit na možnou plauzihilitu diskuse o pragmatických termínech úspěšnost a neúspěšnost ilokučniho řečového aktu v souvislosti s literaturou. Autoři věří, že budou úspěšní, a úspěšní jsou tehdy, když je jejich výkon uvěřitelný spíše než ověřitelný. Uvěřítelnéje „věro-jatné", a tato „verojatnost" je ověřována čtenáři a uživateli díla. Víry autorů i čtenářů se mohou značně lišit, aíe onen princip „věrojatného" propojuje oba světy, je transformačním prvkem mezí různými typy víry. Další literatura Strawson, P. F. „Identifikace jednotlivin". In Fiala, J. (ed.). Analytická filosofie!. Plzeň, 2005, s. 265-283. Strawson, P. F. „Základni jednotliviny". In Fiala, J. (ed.). Analytická filosofie II. Plzeň, 2006, s. 99-122. Tento text vznikl v rámci výzkumného projektu „Výzkum modelů reprezentací v literárních diskurzecli" (OPVK, CZ. 1.07/2.3.00/20.0125) spolufinancovaného Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky. Truth and "Trustworthiness" The study is based on F. X. Salda's term "trustworthiness" ("verojatnost" in Czech) and poses the question how to understand it. Do signs in literary texts represent some objects of external reality in such a way that the truth of these objects and events can be checked by readers and shared as true? Referring to some findings of analytic philosophers and building upon investigation of particular representations in literary texts of various genres, the author comes to the conclusion that representations in literary texts refer only to other literary texts. The concept of "trustworthiness", therefore, can be functional and understandable only within the shared concept of what literature is. Francois Rastier: Za nehierarchický model textu Tomáš Koblížek Čtení textu představuje vrstevnatou zkušenost, kterou lze popisovat z různých uhlů pohledu. Například vedle toho, že máme co do činění s komplexním výrazem, jehož prostřednictvím se vztahujeme ke sdělovanému obsahu, je to také zkušenost se zvláštní jednotou, která může být rozmanitě posilována či naopak prolamována: platí, že text se pokaždé prezentuje jako více méně sevřený celek, jehož části se pojí prostřednictvím specifických vztahům Fenomén textové jednoty však s sebou nese určitý paradox: během čtení povětšinou snadno poznáváme, že se promluva rozpadá, nebo že právě řečené do sebe vplétá vše, co bylo řečeno dosud - bezprostředně máme více méně jasno 0 provázanosti díla, které čteme. Nicméně v okamžiku, kdy máme tuto udržovanou či slábnoucí jednotu zachytit a popsat v určitém odstupu, poněkud nečekaně stojíme před nelehkým úkolem. To, co se nám průběhem Čtení jednoduše dává, se v teoretické distanci zatemňuje. Sama provázanost textu se v pohledu teoretika stává problémem. V moderní teorii literatury, ale také v příbuzných disciplínách, se objevují rozmanité pokusy, jak se s touto otázkou vyrovnat a jak textovou provázanost popsat. Určitý topos v rámci těchto teorii představuje předpoklad, že text nemá být chápán jako celek sjednocený prostřednictvím zcela vnějškových rysů (jako jsou odstavce či kapitoly), ale spíše jako struktura, která vykazuje vnitřní, zcela svébytné vazby. Právě do tohoto kontextu lze vřadit teoretické práce zaměřující se například na téma autorského stylu (Spitzer, Auerbach), na sémantické gesto (pražský Strukturalismus) nebo také některé partie GTeimasovy strukturální sémantiky. A do stejného kontextu pak můžeme zasadit také lingvistické práce Francoise Rastiera, autora, který se již od počátku sedmdesátých let zabývá otázkou textové „koheze" či vnitřní soudržnosti textu.1 Jedná se o téma, které Rastier rozvíjí prostřednictvím polemiky s řadou rozmanitých přístupů. Vedle pokusů chápat text jako reprezentaci univerzálních, historicky nevyhraněných pojmů a vedle formálních textových modelů, které 1 Pouze na okraj poznamenejme, že Rastier byl Greimasovýra žákem a spolupracovníkem, oba jsou podepsáni pod textem „The Interaction of Semiotic Constraints". Yale French Studies, 41, 1968 (francouzská verze textuje přetištěna ve sborníku Greimasových studii Du senu. 1970). Ke vztahu Rastiera a Greimase viz např. prúci Érica Trudela, který se zaměřuje mj. na rozdílné pojetí-izoto-pie u obou autorů (Trude! 2009"). Pokud jde o obecnou charakteristiku Rastierova přístupu, lze doporučit disertační práci Radima Sovy „Aktuální členění ísotopie", v níž je Rastierova teorie vyložena jak ve vztahu k vývoji moderní sémantiky, tak ve vztahu k základním principům hermeneutické filosofie (Sova 2012, zejm, s. 3-40), 58 59 Francois Rasticr: Za nehierarchický model textu spějí k uzávorkováni kategorie významu, se autor snaží vypořádat především s pojetím textu jako pouhého souboru vět či větných celků.2 Například v úvodu své rozsáhlé syntetické studie Smysl a texíualíta (Sens et textualité, 1989) Rastier definuje text právě v kontrastu s kategorií věty, která pro jistou lingvistiku představuje nej komplexnej š i jazykovou jednotku; jeho záměrem tuje „ukázat, že textjeneredukovatelný na sled vět".3 Z rozmanitých autorových výroků je přitom patrné, že tato snaha vykázat v textu jinou jednotu, než je jednota sekvence vět, nemá za cíl pouze představit jiný model textu než větný. Rastier se vymezuje proti paradigmatu věty především proto, aby vůbec prokázal existenci jistého předmětu, který ve větné perspektivě existuje pouze odvozeně. Jeho záměrem je tedy představit text jako objekt sui generis, jehož zákonitosti byly dosud redukovány na zákonitosti jiných objektů.4 I. Logické paradigma se v oblasti teorie ocitá před dilematem. Bud' textualita neexistuje, protože smysl textu lze převést na smysl vět, obecně spojovaných s propozicemi, které mohou nést pravdivostní hodnotu. Anebo existuje, pak ale nelze přesně stanovit smysl textu, protože neexistují syntaktická pravidla, která by to umožnila.5 Dilema nastíněné v úryvku ze studie „Makrosémantika" odkazuje na klasický problém textové teorie, kterým se Rastier bude podrobně zabývat. Ve skutečnosti se jedná o následující komplikaci: pokud při popisu textu vycházíme z hlediska logicky pojaté věty, pak se text jeví jednoduše jako suma vět. A v okamžiku, kdy se snažíme popsat významovou rovinu, která by rovinu věty přesahovala a slučovala v sobě větné významy, nenacházíme žádnou oporu pro to, jak takový popis vést, V rámci modelu, pro nějž je nejzazäí jazykovou jednotkou věta, je totiž popsáno, jak k sobě vztahovat větné členy, ale zůstává otevřené, jak komponovat věty, aby se ustavila vyšší významová rovina textu. Jak naznačuje uvedený citát, východiskem Rastierova výkladu je tvrzení, že v gramatice hraje povětšinou klíčovou roli perspektiva logická. Veta je chá- 2 V knize .Smysl a textualita je jako představitel universalismujmenován právě Grei mas, pokud jde o formální přístup k textu, Rastier odkazuje na harrisovskou lingvistiku {viz Rastier 1989, s. 5-6). K oběma přístupům se vrátím níže. 3 Rastier 1989, s. 5. J Například v úvodu ke knize Interpretační sémantika (Sémanuquc interpretatíve, 1987) Rastier znovu zdůrazňuje fakt, „že text není převoditelný na sled vět", proto je nutné představit text jako specifický „region" lingvistiky (Rastier 2009, s. 3). 5 Rastier 1994, odd 2. Vzhledem k tomu, že citovaný elektronický dokument nemá stránkování, odkazují na příslušné oddíly textu, z nichž citace pochází. Tak budu postupoval také u dalších textů publikovaných pouze elektronicky. TomáiS Koblížek pána jako výraz logicky pojaté propozice (to znamená, jde o strukturu, v rámci níž je subjektu připisován predikát), takže Členy věty, která do sebe takto definovanou propoziční strukturu vtěluje, můžeme pojmout jako logické termíny.6 Vyjádřeno jednoduchým příkladem: ve větě „začíná nový den" přísudek „začíná" odpovídá logickému predikátu, zatímco podmět „den" logickému subjektu, který je prostřednictvím predikátu nějak určován. Stejně tak lze číst i vztah mezi termíny „nový" a „den", kdy predikátu odpovídá termín „nový". Důležité je, že z hlediska logického uspořádání představuje věta hierarchickou strukturu. Rozvíjející větné členy mohou být určovány dalšími členy, které se jimi řídí, ty opět mohou být určovány dalšími členy atd. Vzniká patro-vitá stavba, kterou v grafické podobě vyjadřuje syntaktický strom:7 VĚta: Smuteční hosté se truchlivě rozcházejí domů. Graf: ^ hosté (S) - se rozcházejí (P) Si ;k;:. truchlivě domů. Právě zde se ovšem dostáváme ke kořeni problému. Předpoklad hierarchického uspořádání věty totiž hraje klíčovou roli při popisu vztahů mezi větami a větnými členy. Ukazuje se, že uplatnění hierarchické perspektivy s sebou nese hned několik problematických důsledků: 1) Hierarchičnost, vyjádřená v podobě syntaktického stromu, podle Rastiera vede k uzavřenosti větných celků do sebe. Pokud v rámci větné analýzy postupujeme tak, že řídícím členům připisujeme podřízené větné členy, pak syntaktický strom jedné věty nelze beze všeho spojit se stromy jiných vět-řídící větné členy vyznačují mez, za níž nelze postoupit. Provázanost jazykových prvků tedy vystihneme pouze uvnitř větné struktury, ale nikoli za jejími hranicemi.8 Například je patrné, že věty: „Smráká se. Smuteční hosté se truchlivě * Viz zejména odd, I a 2 v Rastierově studii „Mesosémantika a syntax" {Rastier 2005). Jakkoli dle Rastiera tento predíkatívní model věty prošel řadou důležitých modifikací Či reformulací (paradigmatickým autorem je Aristoteles, v souvislosti s nejnovéjäími teoriemi jsou jmenováni Tesniére a Greimas),jeho základní forma zůstává nezměněna (viz tamtéž). 1 Rastier v této souvislosti poznamenává, že „rozlišení subjektu a predikátu zakládá popis funkcí, které se všechny vztahují k prímárnimu vztahu predikace. Tento vztah byl pokaždé chápán hierarchicky, predikát řidí subjekt, sloveso, které ho vyjadřuje, řidí jméno ..." (Rasticr 2005, odd. 2). Tato hierarchičnost dle Rastiera charakterizuje větu jako celek (viz tamtéž). ! V příslušném oddíle studie „Mesosémantika a syntax" jsme upozorněni, že existuje „souvislost mezi primátem hierarchických vztahů v rámci morfosyntaxe a definicí věty jako strukturálního celku (totalitě structurate): primát těchto vztahů vede k izolaci každé věty vůči sousedním větám, nakolik její syntaktický strom není spojen s jinými grafy" (Rastier 2005, odd. 2). Francois Hastier: Za nehierarchický model textu Tomáš Koblížek rozcházejí domů." lze dobře popsat jednotlivě, lze snadno vytvořit jejich syntaktický strom. Avšak vlastní souvislost mezi těmito větnými celky je mnohoznačná: „smráká se, a proto se rozcházejí"; „smráká se a hosté se rozcházejí" atd. 2) Hierarchický model však zabraňuje popisovat provázanost také uvnitř věty. Na jednu stranu sice platí, že vystihuje vztahy prvků, které se spolu bezprostředně syntakticky pojí. Avšak není možné sledovat bezprostřední vztahy napřič syntaktickým stromem. Například termín „smuteční" a termín „truchlivě" se k sobě mohou v rámci syntaktického stromu vztahovat zprostředkovaně. Totiž prostřednictvím terminů, které jsou jimi určovány a mezi kterými již bezprostřední vazba existuje („hosté" a „rozcházejí se"): hosté + l smuteční se rozcházejí i truchlivě Avšak není možné vázat k sobě termíny „smuteční" a „truchlivě" přímo, byť bychom určitou souvislost pociťovali:^ hosté i smuteční se rozcházejí 1 truchlivě Na první pohled se jedná o poněkud specifickou analýzu, vzdálenou od problému textovosti. Ostatně platí, že Rastierův výklad se v daném případě týká tzv. mesosémantické roviny, nacházející se ještě pod úrovní makrosémantic-kou, jež je vlastní rovinou textu. Nicméně z hlediska tématu textové kohezeje důležité, že Rastiertu identifikuje určitý typ provázanosti. V daném případě je kladen důraz na obecnou otázku, co je v rámci příslušného jazykového modelu podmínkou vztahu mezi jednotlivými termíny, resp. na základě jakého principu mohou být tyto termíny spojovány. Jak je patrné, vdaném případě spojeni umožňuje to, že jeden větný člen řídí jiný větný člen, resp. že jeden člen je podřízen druhému. Provázanost je tedy konstatována pouze mezi prvky, které se hierarchicky vrství na sebe a které vytvářejí vertikální osu příslušného jazykového celku. Pokud se nyni přidržíme taktu, že v daném případě je identifikován určitý typ provázanosti, nemusíme již Rastierův popis omezovat pouze na fenomén úzce pojaté věty a na vztahy úzce pojatých vět. Výklad lze rozšířit i na textové ° Podle Rastiera obecně platí, že „syntaktické grafy nepřipouštějí kruh, a koncový prvek se tedy může vztahovat k jinému koncovému prvku pouze prostřednictvím uzlů, které jsou oběma prvkům nadřazeny" (tamtéž, odd. 2). Autor ovšem připouští, že v této souvislosti existuji důležité pokusy o úpravu - odkazuje např. na pojem c-command, s nímž pracuje chomskiánská lingvistika. modely, které jsou budovány na způsob věty, třebaže hranice věty v úzkém slova smyslu překračují.10 Příkladem budiž textový model, který ve své analýze De-kameronu představuje Tzvetan Todorov (autor využívá postupu syntaktické analýzy v rámci „vyšší" gramatiky vyprávění),11 nebo struktura, kterou ve svém klasickém článku o narativu popisuje Roland Barthes. Ten sice umisťuje předmět narativní analýzy na nadvětnou rovinu diskursu, který vykazuje „vlastní jednotky, vlastní pravidla uspořádání a vlastní gramatiku". Na druhou stranu je však tato vyšší jazyková rovina důsledně označena jako rovina „velké věty", u níž lze sledovat analogické vztahy jako mezi větnými Členy: podle Rolanda Barthesa můžeme „postulovat vztah homologie mezi větou a diskursem v té míře, že stejné formální uspořádání pravděpodobně řídí všechny sémiotické systémy.'"2 Právě v tomto ohledu lze problematiku věty v úzkém slova smyslu rozšířit na problematiku věty jako určitého obecného modelu. Větu lze uchopit jako specifické paradigma, které také v rámci narativní analýzy s sebou ponese uvedené problematické důsledky. Platí, že model narativní věty ze stejných důvodů jako model vety v úzkém slova smyslu neumožňuje sledovat vztahy mezi větami, ani rýsovat vztahy napříč větou. n. U Rastiera nacházíme hned několik souhrnných argumentů, které reagují na teto omezení věrného modelu. To znamená: reagují na skutečnost, že z hlediska hierarchicky budované věty se text rozpadá v soustavu syntaktických celků a že nelze popisovat určité vztahy také uvnitř vět, jakkoli bychom tyto vztahy bezprostředně pociťovali. Zaměřme se alespoň na hlavní argumenty: Určitý axiom rastierovského přístupu tvoří předpoklad, že pokud máme vystihnout vlastní provázanost textu, musíme vyjít ze sémantické analýzy, nikoli z analýzy syntaktické." Pivrdm krokem tudiž nebude popis základních větných členů, jakožto hlavní osy, k níž se připojují, resp. od níž se rozbíhají Členy závislé (tím bychom uzavírali větné celky do sebe). Východiskem je popis významových rysů, a to bez ohledu na syntaktickou pozici jazykových prvků, které tyto rysy vykazují, a bez ohledu na to, v jaké větě je nacházime: Napříč textem tedy vyznačujeme specifické obsahy, které mohou sloužit pro popis textové provázanosti. -Tuto tezi můžeme chápat jako první krok směřující od hierarchického modelu k modelu ahierarchickému: odhlížíme od hierarchických vztahů charakteristických pro větu a od hranic, které tyto vztahy vyznačují. 10 Na tuto okolnost Rastier upozorňuje v při slušné pasáži Interpretační sémantiky, viz Rastier 20O9, s, 104. 11 Todorov 2000, 142tv '- Barthes 2002, s. 12. 13 K tomu viz např. Rastier 2005, odd. 2 a 3, Francois Rastier: Za nehierarchický model textu Tomáí Kobližek Klíčové je potom kritérium výběru. Tyto obsahy vyčleňujeme vzhledem k tomu, zda vstupují do tzv. izotopních vztahů.14 To znamená, z hlediska provázanosti se relevantními stávají pouze ty obsahy, které se napříč textem navracejí, a naopak odhlížíme od těch, které jsou singulární.15 Ve výše uvedených větách se tímto způsobem vyděluje například sémantický rys /konec/, na nějž odkazují terminy „smráká se", „smuteční hosté" a „rozcházejí se": první termín vyznačuje konec dne, v druhém termínu je metonymicky označován konec života, v třetím termínuje označován konec nějakého setkáni. Naopak odhlédnout můžeme od sémantického rysu /úbytek světla/, který bychom v rámci určité interpretace mohli spojovat se „smrákáním", ale který v případě dalších termínů už nenacházíme. Opakující se významové rysy tedy vyznačují provázanost tohoto krátkého textu: Smráká se. Smuteční hosté se klidně rozcházejí domů. 4 l I /konec/ <-> /konec/ «-> /konec/ Výhoda naznačeného přístupu spočívá v tom, že umožňuje popisovat vztahy napříč textem bez předem daných omezení.16 Bezprostřední provázanost lze nyní sledovat také mezi terminy, které se k sobě v rámci syntaktického stromu přímo nepojí (v našem příkladě jde o termíny „smuteční" a „rozcházejí se", oba nesou shodný sémantický rys), a mezi termíny, které spadají do různých vět („smráká se" a „rozcházejí se"). III. Jakkoli Rastier tematizuje mnohokrát popisovaný problém {přechod od roviny věty k rovině textu), můžeme říci, že svébytnost jeho přístupu spočívá v tom, jakým způsobem identifikuje hlavní obtíž tohoto přechodu {hierarchičnost, 14 Zřejmě nejpodrobnější výklad koncepce izotopii lze nalézt v již citované Interpretační sémantice, kde je tématu věnováno hned několik oddílů. V této souvislosti upozorněme, že právě izotopie pro Rasliera představují opěrný bod textové teorie, jež se odpoutává od paradigmatu věty, Autor v této souvislosti poznamenává, že v případě pojmu izotopií jíle především o to, že , je principiálně nezávislý na syntaktických strukturách a domnělých hranicích vély" (Rastier 2005, odd. 3.1). Koncepce izotopii má také podat odpověď na klíčovou otázku, kterou si Rastier klade v úvodu spisu, totiž co vyvolává dojem, že text je jednotný (Rastier 2009, s. 1), 15 Rastier tento postup instruktivně popisuje ve Smyslu a textualilé, kde se v rámci konkrétních analýz zabývá například pasáží ze Zolova Zabijáku. Autor v této souvislosti upozorňuje, že prvním krokem interpretace je očištění textu od mnohoznačnosti, kdy zaměřujeme pozornost pouze na opakující se obsahy (Rastier 1989, zejm. s. L52n.). " Rastier v daném případě upozorňuje, že konkordančni vztahy (tj. vztahy izotopni) dokážou navazovat vztahy bez ,& priori vyznačených hranic'", a tedy „nekouskují syntagma textu" (Rastier 2005. odd. 3}. vztahy podřízenosti) a jakým způsobem se s touto obtíží vyrovnává (důraz na konkordance obsahů bez ohledu na hierarchické vztahy v rámci větné syntaxe a bez ohledu na hranice vět). S vědomím těchto základních rysů Rastierova přístupu můžeme nyní popsat podrobněji přechod od perspektivy, která se zaměřuje na hierarchicky uspořádanou strukturu, k textu jakožto poli, na němž se rýsují izotopní vztahy mezi příslušnými významovými jednotkami. Půjde tedy 0 přechod od modelu, který lze označit jako hierarchicko-syntaktický, k modelu 1 zotopn ě-sémanti cké mu. Nejprve se zaměřme na téma významových prvku, které se uspořádávají napříč textem a které tvoří uzly textové provázanosti. V daném případě bychom si měli všimnout především charakteru těchto prvků a způsobu jejich členění: Již jsem se zmínil o tom, že Rastier se vyhrazuje vůči koncepcím vycházejícím z předpokladu univerzálních forem významu a že klade důraz na konkrétní či historicky zvláštní obsah toho či onoho textu. Například ve Smyslu a textuaiitě se jednoznačně vymezuje vůči teoriím, v rámci nichž jsou významy chápány, jako prosté varianty" jistých sémantických univerzálií a které v tomto smyslu odhlížejí od vztahu mezi ,jazykem a dějinami".17 Důležité je, že v daném případě nejde pouze o uznání významové specifičnosti výpovědí. To znamená: nejde pouze o uznání vztahu ke specifickému kontextu (jazykovému i nejazy-kovému), který určuje jejich význam. Jakkoli sám Rastier tuto skutečnost nezdůrazňuje, odkaz na „dejinnosť' má svou logiku také z hlediska textové soudržnosti.18 Sice platí, že v textu nezřídka můžeme vytknout široké významové opozice, například opozice typu: kultura-příroda, rozum-cit, život-smrt, případně je možné vymezit významovou strukturu čistě formálně jako A / -A, jako A / -A vs. B / -B apod. Stejně dobře platí, že jednotlivé texty pak lze chápat jako výTaz těchto velkých sémantických forem, které se dokážou vtělovat do různých výpovědí, nebo jako vnější manifestace uvedených schémat. V daném případě 11 Rastier 1989, s. 7. Rastierovu pojetí dejinnosti a specifické kontextualizace smyslu by bylo možné věnovat samostatnou studii - představuje jednu z konstant jeho textové teorie. V této souvislosti můžeme alespoň odkázat na některé texty, v nichž je - vedle Smyslu a textuality - tato otázka podrobně rozebírána: jde o „Formes sémanlique et lexlualité" (Rastier 2006 zejm. s. 99-102), „Saussure au futur" (Rastier 2005a), Arts et sciences du texte (Rastier 2001, zejm. kap. 1, 2, 4 ) a především „De la signification au sens: Pour une sémiotique sans ontológie" (Rastier 2003). ,! Tento aspekt „historického" pristupuje zminěn ve Smyslu a textuaiitě (Rastier 1989, s, 7), Také v této souvislostí se Rastier zaměřuje na daný jazykový inejazykový kontext, v rámci něhož lze specifické významové jednotky vytknout. Celé pole specifických obsahů a jejich spojitosti vystoupí v textu tehdy, pokud zohledníme nejen příslušný jazykový systém, ale například také sociolekt (soubor jazykových pravidel, která se uplatňuji v rámci nějakého společenského milieu), idiolekt (jazyková pravidla či normy vlastní tomu či onomu mluvčímu), přidružené sémiotické soustavy (ilustrace, typografie ad.), komunikační situaci a sílu výpovědi modelovat vlastní význam (na základě různých významových figur, práce s výrazem), k tomu viznapř, Rastier 1989, s. 47nn. Francois Rastier: Za nehierarchický mode! textu Tomáš Kobližek budeme velké porce textu shrnovat pod označení, která odpovídají jednotlivým členům opozice (stavbu hradeb v Eposu o GilgameŠovi interpretujeme jako potlačení přírody kulturou), připadne velké porce textu proti sobě stavět tak, aby odpovídaly čistě formálnímu vzorci (zvrat štěstí v neštěstí chápeme jako znázornění opozice A / -A). Nicméně pokud chceme určit míru vnitřní provázanosti textu, tj. míru jeho soudržnosti či nesoudržnosti, musíme zaměřit pozornost na celou rozmanitost významových jednotek (nejen na jednotky, které pokládáme za univerzální či typické), a musíme sledovat, jak se tyto jednotky napříč textem šíří. To znamená, že míru textové provázanosti lze určit teprve vzhledem k tomu, jak se opakuji také jiné, totiž právě partikulární obsahy. Dobrým příkladem zde může být Rastierova vlastní analýza některých „triviálních" motivů z Pani Bovaryové, kdy autor sleduje navracející se téma „tabáku" Ema je tak napříč textem prezentována jako kuřačka cigaret, Rudolf jako kuřák doutníků a Leon jako kuřák dýmky -, nebo analýza fvtallarméovy básně Salut, kde se poněkud nepozorovaně kříží dvě izotopie - totiž termíny odkazující na téma „hostiny" a na téma „námořní plavby".19 Vedle důrazu na specifické obsahy pak hraje důležitou roli okolnost, že Rastier pracuje s různými typy významových jednotek, na jejichž základě rozlišuje různé formy textové provázanosti - různé typy jednotek tedy zakládají různé typy izotopií. Vzhledem k tomu, že předkládaný model je mimořádně složitý, omezme se jen na základní kategorie, které mohou být důležité pro určité zobecnění Rastierova přístupu:20 Jako nejnižáí významová jednotka je stanoven sém, který pokaždé vystupuje v rámci určitého svazku sémů, tzv. sémému. Například termin „zarmouce-nost" může v daném kontextu nést sémy /smutek/ a /krátkodobý/, které dohromady tvoří sémém tohoto termínu: jsou tímto termínem označovány naráz právě jako svazek. Z hlediska interpretace jednotlivých termínuje pak důležité, že každý takový sémém se ustavuje v rámci diferenčního vztahu k jinému sémému {či jiným sémémům), rj. ve vztahu k jinému svazku sémů. Zde můžeme uvažovat například vztah k sémému „truchleni": tomu lze v příslušném kontextu připsat sémy /smutek/a sémy/dlouhotrvající/. Samozřejmě je možné předpokládat, že v jiném kontextu budou tyto termíny interpretovány odlišně, a sémém „zarmoucenost" se jistě může vymezovat také vzhledem k jiným sémémům. Nicméně platí, že základní významová struktura zůstane stejná: pokaždé je třeba vyznačit sémémy vstupující do diferenčních vztahů. !* Rastier 1972, s. 86nn. 1,1 Podrobný výklad lýkajicí se významových prvků podává Rastier ve studii „Mikrosémantika", zejm odd, 3. (Rastier 2005b). Předkládaná terminologie v mnohém Ěerpá z greimasovské sémantiky, viz zejm. Greimas 1966, s. 18-54. Rastier dále dělí sémy zahrnuté v sémému podle rodově-druhové specifikace. Nejprve jsou definovány sémy generické - to znamená sémy, které diferenčně vztažené sémémy vsazuji do stejné třídy. Například ve výše uvedeném příkladě je generickým šémem /smutek/, který je společný jak sémému „truchlení", tak sémému „zarmoucenost". Sémy specifické21 jsou oproti tomu ty prvky obsahu, jejichž prostřednictvím se sémémy odlišuji: v daném případě jde o sém /krátkodobý/ a sém /dlouhotrvající/. Vyjádřeno graficky: termín: generický sém: specifický sém: zarmoucenost /smutek/ /krátkodobý/ : sémém 1 truc ii loti í /smutek/ \ sémém 2 /dlouhotrvající/ Toto rozlišení dvou významových vrstev můžeme zdůraznit vzhledem k tomu, že každý znak je nyní myšlen jako křižovatka přinejmenším dvou významových rovin. Každý znak se potenciálně otevírá přinejmenším do dvou směrů, v nichž může navazovat vztahy k jiným znakům textu: Navracející se generické sémy tvoří izotopie generické, navracející se specifické sémy tvoří izotopie specifické.22 (Tento bod dále objasním v závěrečném příkladu.) IV. Konstantu celého výkladu představuje tvrzení, že princip izotopií umožňuje v textu nalézt jinou provázanost než větnou. To znamená, že je možné popsat provázanost spočívající na jiném základě, než je struktura řídících termínů, k nimž se hierarchicky vážou termíny podřízené: vnitřní vazbu textu nyní mají zajišťovat opakující se prvky obsahu. Z toho ovšem musí být patrné, že izotopni jednota překračující hranice věty ve skutečnosti nemá představovat pouze vyšší rovinu v hierarchii jazykových rovin, takže bychom postupovali od roviny větné k rovině, která integruje všechny nižší roviny. Jinými slovy, nejde pouze o to najít kompoziční princip pro spojování vět, který by nám umožnil modelovat význam jistých nadvětných celků (tak jako princip věty umožňuje spojovat prvky nižšího řádu). Pokud prostřednictvím izotopií překračujeme větu, překračujeme ji spíše v tom ohledu, že izotopické jednocení je nezávislé na větné struktuře a že načrtává vazby v textu bez ohledu na hranice věty - konkrétněji: bez ohledu na hranice vnější, vnitřní a stratifikační:33 11 V češtině se také bežné užívá výraz „speciflkační" či „diferenční", výrazem „specifický" následujeme francouzský termín xpécifique. n K tomuto rozlišení viz zejm. Rastier 2009, s. 130-133, a Rastier 1989, s. 55nn. 2J Srov. Rastier 2009, s, 10. Francois Rastier: Za nehierarchický model textu Tomáš Kobližek a) V případě vnějších hranic věty jde o zmiňovaný případ, kdy můžeme spojit prvky spadající do různých syntaktických stromů: jak jsem se pokusil ukázat výše, ve větách „Smráká se. Smuteční hosté se truchlivě rozcházejí domů." jsou termíny „rozcházejí se" a „smrákáni" začleněny do jiných vět, avšak nesou generický sem /konec/, a jako takové se spojují. b) V případě hranic vnitrních se jedná o poněkud odlišný problém, který Rastier zmiňuje v souvislosti se samotnou strukturou syntaktického stromu: tématem se stává provázanost mezi prvky uvnitř věty, které se ve větné hierarchii nemohou bezprostředně spojovat, ale které lze nyní vázat na základě navracejících se sémů. Již jsem hovořil o tom, že ve větě: „Smuteční hosté se truchlivě rozcházejí domů." se termíny „smuteční" a „truchlivě" spojují - z hlediska syntaktického - pouze nepřímo. Z hlediska izotopního však mezi nimi lze načrtnout přímý vztah, nakolik oběma termínům připisujeme sém /zármutek/. c) Poslední typ překračování hranic se týká okolnosti, že díky izotopiím lze propojit dva prvky, které formálně náleží k různým rovinám jazyka. Platí, že opakující se sémy mohou býí zahrnuty v morfému, v celé větě, v sekvenci vět nebo v odstavci. Například celou věru „Smuteční hosté se rozešli domů." můžeme pojmout jako nositele sémů /slavností setkání/ a /u příležitosti úmrtí/, pokud ji čteme tak, že nás vcelku informuje o tom, že se hosté sešli právě kvůli této události. Takto interpretovanou větu pak lze spojit s lexémem „krtiny", který by se mohl objevit v následující větě („Smuteční hosté se rozešli domů. Znovu se uvidí až na krtinách.") a který nese sémy /slavnostní setkání/ a /u příležitosti narození/. Oba nesourodé jazykové prvky (věta a lexém) tedy obsahují shodný generický sém (/slavnostní setkání/), a tímto mezi nimi vzniká izotopní pouto. Snad právě proto, že izotopie nevytvářejí vyšší rovinu smyslu, nýbrž roviny nezávislé na rovině věty, bude Rastier v souvislosti s popisem izotopii hovořit o ,jistém způsobu čtení textu".24 Nejde o to vybavit dosavadní způsob popisu novou kategorií a postupovat ve stejné logice (budovat další, nyní nad-větné patro), ale o to popisovat text ještě jiným způsobem než hierarchicky. To je ovšem pouze jeden aspekt izotopního modelu textu, aspekt, který lze jednoduše chápat jako součást pozitivní definice izotopii: izotopie zakládají zvláštní soudržnost textu, kterou v rámci větného paradigmatu nebylo možné vykázat. Vedle toho bychom se však měli zabývat ještě druhým, negativním aspektem izotopního modelu, který hraje roli přinejmenším stejně důležitou. Jedná se o následující okolnost: Ve své rané studii o izotopiich Rastier vedle sebe stavi tzv. syntagmatíckou a syntaktickou perspektivu textu, které se v daném případě vylučují. Podle Ras- » Rastier 1972, s. 85. tiera obecně platí, že „izotopie se vymezují syntagmaticky, nikoli syntakticky. To znamená, izotopie nejsou strukturovány... Jedná se o jistý neuspořádaný soubor."2' Jinými slovy, izotopie sice načrtávají zvláštní vztahy napříč textem, ale tím dávají vzniknout souborům prvků, které se k sobě pojí pouze jako prvky jedné významové množiny. Vznikají soubory identických jednotek, které pojí právě a pouze fakt, že jsou identické (vzniká např. soubor sémů /konec/), avšak nepojí je žádné další specifické vztahy, jak tomu bylo v případě prvků v rámci hierarchicky uspořádané věty. V tomto ohledu tedy můžeme říci, že přechod od syntaxe věty k syntagmatice izotopii je přechodem od struktury k celku, který vykazuje pouze minimální míru uspořádáni. V tomto smyslu platí, že dosahujeme pouze nejnižšiho stupně celistvosti. Zde se však musíme pozorněji zaměřit na to, jakým způsobem chápat vlastní nestrukturovanost izotopii, o které zde Rastier hovoří. Je totiž patrné, že tvrzení o „neuspořádaném souboru" tu má pouze relativní, nikoli absolutní platnost. Vyjádřeno konkrétněji: sám Rastierův model podle všeho prokazuje, že izotopie jsou nestrukturované pouze v tom ohledu, že jsou dále struktutvvatelné. Izotopie samy tedy text nestrukturují, nicméně otevírají určitý prostor pro jeho další tvarování, otevírají pole, na němž může docházet k dalšímu, nikoli pouze izotopnímu spojování jazykových prvků. A co je důležité, nyní již nezávisle na hranicích věty. V této souvislosti bychom se mohli zaměřit na různé formy ne-izotopních vazeb, tedy na různé způsoby strukturace textu, jimiž se Rastier zabývá především ve Smyslu a textualitě. Klíčovou roli by zde hrála především dimenze tzv. dialektických vztahů, v rámci kterých se uspořádávají akfanty, funkce spínající akíanty atd.26 Nicméně zaměřme se už jen najeden aspekt předkládané teorie, který fenomén „strukturovateInosti" izotopii dobře vystihuje: Rastier ve svém raném eseji o izotopiich ještě pracuje s Greimasovým rozlišením manifestní (či zjevné) a hlubinné roviny textu.27 Ve skutečnosti jde o vztah mezi izotopiemi na manifestní rovině a hlubinným obsahem narativu, který tyto izotopie reprezentuji: izotopie v rámci konkrétního textu jednoduše vyjadřují obsah základnější roviny narativu. Rastier v této souvislosti hovoří například o tom, že zvratu na rovině narativní (hlubinná rovina) odpovídá nahrazení jedné izotopie za jinou na povrchové rovině textu.18 Pokud bychom tedy hlubinnou rovinu popsali formálně jako jednoduchou opozici A / - A, napovr- i5 Tamtéž, s. 82. Rastier se k tomuto tvrzeni podrobněji vrací v Interpretační sémantice, viz Rastier 2009, s. 96-97. !S Vizzejm. oddíl „Dialektika" in Rastier 1989, s, 66-8 L, 27 Rastier 1972, k tomu také viz Greimas 1970, s. 358. -s Rastier 1972, s. 99. Francois Rastier: Za nchierarĽlucký model textu Tomáš Koblížek chove rovině by se v jisté fázi sdružovaly izotopní sémy /štěstí/ (il), které reprezentují první opozitum, a v jiné fázi sémy /neštěstí/ (Í2), které reprezentují druhé. Vyjádřeno graficky: Povrchová rovina izotopií: Hlubinná rovina narativu: il il ii il il I A Í2 Í2 Í2 Í2 i2 I -A Nicméně ve Smyslu a textualite již rozlišeni hlubinné a povrchové roviny nepřichází ke slovu.3* Soubory izotopně sdružených prvků nyní pouze neodrážejí vztahy na jiné, hlubší rovině, a!e stávaji se z nich vlastní uzly specifických vztahů. To znamená, že vztahy, které byly dříve situovány na rovinu hlubinnou a které byly izotopiemi na povrchu textu pouze reprezentovány (například zvrat či proměna: —»), nyní čteme přímo na rovině izotopií, resp. čteme je právě jako vztahy mezi soubory izotopních prvků. Uvažovány jsou tedy soubory sémů, které vznikají izotopně a mezi nimiž se nyní rozvíjejí ještě jiné vztahy než vztahy izotopní - právě v tomto ohleduje textové pole dále strukturováno: Strukturovaná rovina izotopií: ililililil Í2 Í2 Í2 i2 i2 Tento posun - posun od izotopií jako pouhé reprezentace hlubinné struktury k souborům izotopii jako vlastním uzlům strukturních vztahů-je důležitý hned z několika důvodů. Jakkoli sám Rastier tyto skutečnosti netematizuje, zmínit můžeme alespoň dva hlavní důsledky: 1) Díky tomu, že přeneseme nový typ vztahů přímo na rovinu textu, je možné popisovat další způsoby jeho provázanosti. Izotopie tedy nepředstavují jediný způsob jednocení (konkordance sémů napříč textem), ale také vytvářejí základ pro další formy provazování textu. V uvedeném příkladě hraje tuto roli vztah proměny (—>), který k sobě váže dva soubory izotopních prvků {íl a i2). 2) Vzhledem k tomu, že strukturní vztahy byly uvažovány na samostatné (hlubinné) rovině, vně plochy textu, bylo možné předpokládat, že zůstávají identické napříč různými realizacemi. Tak se dle Greimasovy strukturami sémantiky do různých textů promítá jediný typ struktury (sémiotický čtverec), v rámci které je uvažován pouze uzavřený počet možných vztahů (konkrétně: vztahy kontrární a vztahy kontradiktorické).30 Greimas tímto způsobem popisuje například Bemanosovo „významové univerzum": v něm jsou proti sobě postaveny dva kontrární sémantické póly „život" a „smrt", kterým odpovídají dva kontra- se vůči predstave hlubinné struktury ohrazuje výslovné na fadě míst, viz napr. Rastier 2006, pozn. 7. Greimas 1970, s. 138. diktorické termíny „ne-život" a „ne-smrt". Veškeré významové prvky textu pak lze podřadit pod jeden z těchto čtyř významových pólů („život" například shrnuje významové rysy /změna/ a /teplo/) a veškeré textové vztahy lze podřadit pod jeden z těchto vztahových typů {kontrární vztah mezi „životem" a „smrtí":31 život ■ smrt smrt - život Pokud ovšem předpokládáme, že text pouze neodráží vztahy na hlubinné rovině a že se obsahy „povrchové" roviny textu stávají vlastními uzly strukturních vztahů, lze popisovat textové vazby, které budou kvalitativně rozmanité, nepůjde pouze o vztahy kontradiktorické a kontrární. Mezi různé typy obsahů, které se v textu shlukují do izotopních souborů (šlo by například o soubor sémů /světlé/ a soubor sémů /tmavé/), tedy můžeme vzhledem ke kontextu věítat zcela rozmanité typy vztahů, které tyto soubory propojuji (vše tmavé může být v daném textu prezentováno jako „skrytá podstata" všeho světlého, nikoli pouze jako jeho opozitum Či kontrární termín). Pokusme se tato jednotlivá vymezení vztáhnout ke konkrétnímu příkladu. Zvolil jsem pasáž ze souboru textů Trojcestí (1975-1979) Bohumily Grogerová a Josef Hiršala:32 střed ubrusu s drobnou červenobílou kostkou v ostrém slunci; okraje především po levé straně ve světle odráženém dokořán otevřenými okenicemi; uprostřed té iouže jasu na podložce háčkované z barevných zbytků vlny nostalgická láhev z hnědého zašlého skla po kdovíjakém vyprchalém léku; z jejího vysokého hrdla stonek s pyšně vzpřímenou hlavičkou temnerudého poupěte; láhev vrhá jemný stín na balíček karet; kárová dáma lícem vzhůru; tam, kde je v lahvi voda je stín rozmlžen a rozechvělý dojemných skvrn s nezřetelnými okraji; každé zachvění stolu rozkomíhá hladinu vody v lahvi a rozhemži shluk skvrn na hrací kartě; pod balíčkem karet shrnutý ubrus; mělký záhyb se stále táhne až k okraji stolu; tam v něžné, avšak výrazné zeleni lupenů spočívají zabalena dvě podlouhlá vřetýnka dozrávajících kukuřičných klasů; svěžest vnějších, mělce rýhovaných listů klade lehký nazelenalý tón na ubrus; stejným nádechem barvi i pleť ruky, spočívající v blízkosti; rozhrnutými lupeny se derou bělostná hedvábná vlákna; z hloubi jasné 31 Greimas 1966, s. 222n. Takto Greimasův výklad shrnuje Trabant 1996, s. 53b. 32 Grogerová-Hiršal 1991,s. 128-129. Francois Rastier; Za nehierarchický mode! textu zeleni povijanů prosvitají jak dětské zoubky perličky kukuřice v úhledných řadách- tam, kde po ubruse běží stín okenního rámu, stojí způlky v červenobílém, zpňlky v zelenavém polosvětle medově žlutý chromovaný budík se dvěma mohutnými zvonky po stranách ciferníku; vše se to v poledním slunci blyskotá, vrhá odlesky světel a barev na okolní předměty i do teplého vzduchu, v němž ještě visí příjemné výpary guláše a dopíjeného piva V textu můžeme nejprve vyznačit generickou izotopii (ťj. obecné téma), která vytváří základ pro navracející se svazky specifických sémů (tyto svazky se šíří na jejím pozadí) a která odděluje uvedenou pasáž od předešlé a následné Části textu (téma těchto částí je odlišné, Generickou izotopii, o kterou se nyni jedná, můžeme vyznačit jednoduše právě prostřednictvím sému /prvky zátiší/; ten se navrací v následujících termí- „ubrus s drobnou červenobílou kostkou", „otevřené okenice", „louže jasu", „podložka háčkovaná z barevných zbytků vhry", „láhev z hnědého zašlého skla", „stonek se vzpřímenou hlavičkou", „balíček karet (pokrytý stínem)", „(rozmlžený a rozechvělý) stín", „shluk skvrn", „dvě podlouhlá vřetýnka dozrávajících kukuřičných klasů", „nazelenalý tón", „polosvětlo", „perličky kukuřice v úhledných řadách", „medově žlutý budík se dvěma mohutnými zvonky", „příjemné výpary guláše a dopíjeného piva" Takto vzniklou scénou, která jednotlivými termíny odkazuje na uvedený generický sém, se pak šíří sémy specifické, které dohromady vytvářejí sémické svazky či molekuly.33 Ve skutečnosti se jedná o čtyři specifické sémy, které se spojují do dvou sémických molekul: /tvarované/ + /nehybné/ a /hybné/ + /amorfní/, Sémy první molekuly se pokaždé usazují v jednotlivých termínech pospolu, to znamená, v každém termínu nacházíme oba sémantické rysy: /tvarované/ + /nehybné/: „ubrus (se svým středem a okraji)", „kostka", „okenice", „láhev", „stonek", „baliček karet", „listy", „nika", „lupeny", ,.zoubky", „perličky", „úhledné řady", „okenní rám", „chromovaný budík", „zvonky" 33 Konstituci „témat" uvnitř textu se Raslier podrobně věnuje v nedávno publikovaných studiích, víz Rastier 2007 a 2008. Tbmáií Koblížek Sémy druhé molekuly (/hybné/ + /amorfní/) se usazují pospolu ve stejných termínech, ale také odděleně: /amorfní/: „světlo", „louže jasu", „vyprchalý lék"; „(rozmlžený) stín", „stín", , jemné skvrny s nezřetelnými okraji", „shluk skvrn", „mělký záhyb", „svěžest listů", „nazelenalý tón", „polosvětlo", „blyskotání (všeho)", „odlesky", „teplý vzduch", „výpary guláše a dopíjeného piva" /hybné/: „(odrážené) světlo", „(vrhaný) jemný stín", „(rozechvělý) stín", „zachvění stolu", „(rozkomíhaná) hladina vody", „(rozhemžený) shluk skvrn", „záhyb (táhnoucí se) k okraji stolu", „svěžest listů ,.. (kladoucí) nazelenalý tón", „svěžest listů .,. (barvící) pleť ruky", „(deroucí se) vlákna", „stín běžící po ubruse", „blyskotáni", „odlesky", Svazky specifických rysů (sémické molekuly /tvarované/ + /nehybné/, /hybné/ + /amorfní/) tedy popisovanou scénu dále jednotí - procházejí pasáží bez ohledu na její syntaktické hranice (identické sémy nalézáme napříč různými syntaktickými celky) a bez ohledu na hranice jazykových rovin (celé syntagma se může pojit s jedinou lexií). Strukturní vztah mezi těmito molekulami pak můžeme interpretovat jako vztah „prostredkování", to znamená: amorfní a hybné prvky scény fungují jako spojnice mezi prvky tvarovanými a nehybnimi. Pevné a nepohyblivé tvary se v popisované scéné stýkají díky tomu, co se pohybuje a co není tvarované. V textu se tento vztah odkrývá především v místech, kde se termíny odkazující na amorfnost či hybnost prezentují jako spojnice mezi termíny, které odkazují na tvar a nehybnost: spojované : spojující 1. okenice a okraj stolu : odražené světlo 2. okenice a láhev : louže jasu 3. láhev a balíček karet: vrhaný stín 4. balíček karet a okraj stolu : táhnoucí se záhyb na ubruse 5. listy, ubrus, ruka : nazelenalý tón 6. okenní rám a budík se dvěma zvonky : běžící stín Francois Rastier: Za nehieraTcbtcký model textu Prameny Tomáš Koblížek Francois Rastier's Non-Hierarchical Model of Text Grogerová, Bohumila - Hiršal, Josef. Trojcesti. Praha : Mladá fronta, 1991. Literatura Barthes, Roland. „Úvod do strukturální analýzy vyprávění". Přel. J. Fryčer. In Znak, struktura, vyprávěni: Výbor z prací francouzského štrukturalizmu, Ed. P. Kyloušek. Bmo : Host, 2002, s. 9-43. Greimas, Algirdas, J. Sémantique structurale. Paris : Larousse, 1966. Greimas, Algirdas, J. „Elements ďune grammaire narrative". In týž. Du sens. Paris : Seuil, 1970, s. 157-183. Rastier, Francois. „Systématique des isotopies". In Greimas, A. J. Essais de sémiotique poétique. Paris : Larousse, 1972, s. 80-106. Rastier, Francois. Sens et textualité. Paris : Hachette, 1989. Rastier, Francois. Arts et sciences du texte. Paris : PUF, 2001. Rastier, Francois. „Macrosémantique". Texto! juin 2002. [cit. 2014-04-18]. Dostupné z: . Rastier, Francois. „De la signification au sens. Pour une sémiotique sans ontológie". Texto! juin-sept. 2003. [cit. 2014-04-18]. Dostupné z: . Rastier, Francois. „Mésosémantique et syntaxe". Texto! septembre 2005. [cit. 2014-04-18]. Dostupné z: . Rastier, Francis. „Saussure au futur", Texto! mars 2005a. [cit. 2014-04-18]. Dostupné z: . Rastier, Francois. „Microsémantique". Texto.', juin 2005b. [cit. 2014-04-18]. Dostupné z: . Rastier, Francois. „Formes sémantique et textualité". Langages, 2006, roč. 3, č. 163, s. 99-114. Rastier, Francois. „Passages". Corpus 2007, roč. 6, s. 125-152. Rastier, Francois. „Passages et parcours". Texto! octobre 2008. [cit. 2014-04-18]. Dostupné z: . Rastier, Francois. Sémantique interpretative. Paris : PUF, 20093. Sova, Radím. Aktuálni členění isotopie. Bmo : Masarykova univerzita, 2012 (disertační práce). Todorov, Tzvetan. Poetika prózy. Přel. J. Pelán. Praha : Triáda, 2000. Trabant, Jürgen. Elemente der Semiotik. Tübingen : Basel - Francké, 1996. Trudel, Eric. „Champ sémantique, champ sémantique lexical ou classe sémantique?". Texto! 2009. [cit. 2014-04-18]. Dostupné z: . The article deals with the textual model of French semiotician and linguist Francois Rastier. There are three claims which are characteristic for Rastier's approach: (a) text cannot be reduced to the sequence of particular sentences; (b) textuality consists primarily in the repetition of semantic features (isotopy of semes), not in formal syntactical structure; (c) textuality can be described both above and below the level of sentence: it is independent of sentential borders. In the second part of the article author focuses on the relationship between semantic isotopies and the global structure of the text. He argues that the former serves as a semantic basis for the latter. Studie vychází v rámci projektu ,,Érnile Benveniste a lingvistika výpovědi" (GA UK 1026214).