Idee: ke klíčovému termínu Kantovy Kritiky soudnosti Martin Pokorný Chci učinit několik úvodních kroků na interpretační cestě, kterou jsem již v hrubém náryse představil jinde1 a která nyní vyžaduje podrobnější obhajobu. Východisko mé úvahy je následující: terminologické spojení „estetická idea", které Kant poprvé zavádí v Kritice soudnosti, se z hlediska systému představeného v předchozích dvou kritikách, kde se substantivum Ästhetik" a jeho odvozeniny vážou ke sféře smyslů, kdežto termín „idea" naopak k oblasti rozumu {Vernunft), jeví jako nepřijatelný. Interpreti se s problémem obvykle vyrovnávají tak, že přídomek „estetická" posouvají blíže k současnému, Schillerem ovlivněnému úzu, termín „idea" - anebo přinejmenším jeho začlenění do obratu „estetická idea" - zamlžují a nechávají jej propadnout vágnosti.2 Mé čtení se pokusí chápat estetickou ideu v silném smyslu, tedy skutečně jako terminologické propojení dvou oblastí (regulativního rozumu, jak budeme v zájmu větší jasnosti překládat Vernunft, a smyslů), které jsou především z hlediska Kritiky čistého rozumu radikálně odlišné. Vyvstávají tak dva hlavní úkoly: - interpretačně se vyrovnat s těmi místy v Kritice soudnosti, na kterých staví (níže upřesněné) tradiční čtení, a promyslet jejich souvislost či naopak rozpornost s jinými částmi třetí kritiky; 1 „Umění a smysly. Kantova nauka o estetických idejích". Souvislosti 4/2006, s. 1-8. 2 Pečlivý výklad, který se - i přes nutné rozdíly, způsobené mým zavržením autority 49. paragrafu - v klíčových bodech přibližuje mé interpretaci, podává Rudolf Luthe. „Kants Lehre von den ästhetischen Ideen", in Kant-Studien, 75. 1984, s. 65-74. Vlivným zastáncem pojetí estetických idejí jako konkretizace idejí mravních je Paul Guyer, „Kanťs Conception of Fine Art". The Journal of Aesthetics and Art Criticism 52, 1994, s. 275-285; podobně již Kemal Salim, ..Systematic Ideas in Aesthetics II: Expression and Idealism in Kant's Aesthetics". British Journal of Aesthetics, 16, 1976, s. 68-80. Jako vznešený obsah vyjádřený krásnou formou chápe estetické ideje Kirk Pillow, „Form and Content in Kant's Aesthetics: Locating Beauty and the Sublime in the Work of Art". Journal of the History of Philosophy 32, 1994, s. 443-459. S chápáním estetických idejí, které tu chci hájit, podle všeho souhlasí - ovšem bez textového zdůvodnění - Anthony Savile, Kantian Aesthetics Pursued. Edinburgh. 1993. Dále k tématu viz např. Donald W. Crawford, ..Kant's Theory of Creative Imagination". In Essays in Kant's Aesthetics. Ed. Ted Cohen and Paul Guyer, Chicago, 1982, s. 151-178; Hans Feger. Die Macht der Einbildungskraft. Heidelberg 1995; Hans-Joachim Pieper, „Einbildungskraft, Phantasie und Protention: Zur Produktivität der Einbildungskraft in der Kritik der ästhetischen Urteilskraft." In Kant und die Berliner Aufklärung: Akten des IX. Internationalen Kant-Kongresses, vol. 3. ed. Volker Gerhardt et al. Berlin-New York, 2001. s. 443-452; Brigitte Sassen. „Artistic Genius and the Question of Creativity," In Akten des Siebenten Internationalen Kant-Kongresses. Mainz, 1990, sv. II/l. Ed. Gerhard Funke, Bonn - Berlin, 1991, s. 757-766. L 5 Martin Pokorný Idee: ke klíčovému termínu Kantovy Kritiky soudnosti - promyslet souvislost či rozpornost (nově postulované) nauky o estetických idejích v Kritice soudnosti s filosofickými postuláty a závěry obou předchozích kritik, zvláště pak Kritiky čistého rozumu. V přítomné stati se pokusím co možná v úplnosti vyrovnat s prvním úkolem. Dosažené výsledky mimo jiné povedou k jistému rozšíření či posunu úkolu druhého. Zjistíme totiž, že jisté opakovaně citované pasáže z Kritiky soudnosti nutno v jistém zvláštním smyslu filosoficky diskvalifikovat. Z toho plynou zásadní otázky ohledně filosofického stylu třetí kritiky a ohledně jejího začlenění do celého „kritického podniku", který - zaslouží se zdůraznit - nelze jednoduše ztotožňovat s celkem Kantovy filosofie, nicméně zaujímá tu samozřejmě výsadní místo. Vposledku tedy dospíváme k úvahám, jež se týkají některých rysů kritické filosofie jako takové. V dané chvíli mohu čtenáře pouze ubezpečit, že si dané spojitosti uvědomuji, podal jsem k nim první, předběžný náčrt odpovědi a v návazných statích se s nimi pokusím vyrovnat dopodrobna. Čtenář nepochybí, když dané vazby sám zachová na mysli, nezapomínaje, že mé obsahové výhrady k té či oné stránce Kritiky soudnosti nepředstavují jen textovou emendaci a neútočí na autorovu nedbalost při práci na zkoumaném spise, nýbrž upozorňují na filosoficky relevantní problém. Vnímání a regulativita Jak jsem již uvedl a jak je všeobecně známo, v Kritice čistého rozumu se názvu „Ästhetik" a spřízněných výrazů užívá pouze pro oblast vnímání, termínu „idea" naopak pouze pro výkony regulativního rozumu (Vernunft) v kontrastu k rozumu diskurzivnímu čili k rozvažování (Verstand). Zdůrazňuji ale, že jeden i druhý terminus technicus je v první kritice zaveden v explicitním a vědomém kontrastu k volnějšímu nebo odvozenému úzu. K definici transcendentálni estetiky jakožto vědy o všech apriorních principech smyslovosti je připojena následující poznámka pod čarou: Němci jsou dnes jediní, kdo používají slovo estetika k označení toho, cojiní nazývají kritikou vkusu. Důvodem je přitom scestná naděje, kterou pojal vynikající analytik Baumgarten, že totiž kritické posuzování krásna se podřídí rozumovým principům a že se jeho pravidla povýší na vědu. Toto úsilí je nicméně marné.... Proto je radno buď nechat toto pojmenování [tj. označování kritiky vkusu termínem „estetika"] opět zaniknout a vyhradit je [= termín „estetika"] nauce, která je opravdovou vědou (čímž bychom se zároveň přiblížili jazyku a myšlení starověkých autorů, u nichž bylo dělení poznání na aisthéta kai noéta velmi slavné),3 nebo se o toto pojmenování podělit se spekulativní filosofií a chápat estetiku zčásti v transcendentálním, zčásti v psychologickém významu (A 21/B 35).4 Ačkoli by se obsah dané pasáže dal pro naše účely shrnout celkem stručně, cituji ji in extenso na důkaz, že Kant pro možná užití termínu „estetika" vytyčuje v Kritice čistého rozumu zcela výslovně zřetelné a filosoficky zdůvodněné meze.5 a totéž činí i u termínu „idea" dokonce v rozsahu, který by plnou citaci činil neúnosnou. Omezím se proto z kapitoly „O idejích vůbec" na pasáž, kde je důraz na jazykovou přesnost nejsilnější: Kdyby se tedy snad k určitému pojmu vyskytovalo pouze jedno jediné slovo, které se v již zavedeném významu přesně hodí k tomuto pojmu, jehož rozlišení od ostatních příbuzných pojmů je velmi důležité, pak je radno s ním neplýtvat, ani ho nepoužívat synonymicky, jen pro změnu, místo jiných, nýbrž pečlivě mu uchovávat jeho zvláštní význam, protože jinak se snadno stane, že když jeho výraz nijak zvlášť nepoutá naši pozornost, nýbrž ztrácí se mezi spoustou jiných výrazů s velmi odchylnými významy, ztratí se i myšlenka, kterou by jedině on byl mohl zachovat. (A 312-313/B 369, znění identické v obou vydáních.) Sebeobšírnější varování samozřejmě nemohou filosofovi zcela zabránit, aby se od jednou vymezeného smyslu nevědomky anebo cíleně, skrytě anebo výslovně neodklonil. A je zcela jisté, že v době práce na Kritice soudnosti považoval Kant za nutné oba zdánlivě neslučitelné termíny propojit v obratu „estetická idea". Otázka ovšem zní, zda máme při konfrontaci s tímto očivid- 3 Zde text poznámky v prvním vydání končí; druhé vydání mírně mění interpunkci a připojuje následující dovětek. 4 Zde i následně citujeme s mírnými úpravami překlad J. Loužila (Praha. 2001). 5 Srov. první verzi předmluvy („Erste Einleitung in die Kritik der Urteilskraft", vyd. Gerhard Lehmann, Hamburg, 1927, 19904; zde aníže uvádím pod označením H paginaci původního rukopisu), H 27: „Der Ausdruck einer ästhetischen Vorstellungsart ist ganz unzweideutig, wenn darunter die Beziehung der Vorstellung auf einen Gegenstand, als Erscheinung, zur Erkenntnis desselben verstanden wird; denn alsdenn bedeutet der Ausdruck des Ästhetischen, daß einer solchen Vorstellung die Form der Sinnlichkeit (wie das Subjekt affiziert wird) notwendig anhänge und diese daher unvermeidlich auf das Objekt (aber nur als Phänomen) Ubertragen werde." - Nutno uznat, že pro obrat „estetický soud" je toto vymezení přímočaře závazné (jak také upřesňuje další výklad v VIII. oddílu první verze předmluvy). Mou interpretaci lze však chápat tak. že prostřednictvím estetické ideje - a zde myslím samotnou entitu, nikoli termín - se striktní význam, v definici estetického soudu zdánlivě rozvolněný, prosazuje znovu. Jiné řešení může znít tak, že „pramenná" estetická idea zachovává definici estetična platnou pro estetický soud, tj. jedná se o počitek libosti coby psychický stav, nicméně zároveň zakládá jistou nevyhnutelnou projekci -a má analýza by se pak vztahovala k této estetické ideji objektivizované, ač nikoli objektivní, takříkajíc k první a nutné psychické emanaci estetické ideje pramenné. Vše záleží na tom, kterým pasážím Kritiky soudnosti přiřkneme vyšší závaznost: v definičních formulacích Kant estetickou ideu prohlašuje za představu obrazivosti, což podporuje první řešení, ale hovoří v souvislosti s ní několika místech i o vnitřním vjemu, což by, po dalších objasněních, vedlo k druhému řešení (a také lépe ladilo s akcenty první verze předmluvy). I k této otázce se bude nutno siřeji vrátit v jiné stati; v poslední instanci nejde o nic menšího než o Kantovu filosofii smyslovosti. 6 7 Martin Pokorný Idee: ke klíčovému termínu Kantovy Kritiky soudnosti ným paradoxem Kantova lexikální upozornění z Kritiky čistého rozumu jednoduše odsunout stranou jakožto překonaná, anebo zda je naopak máme zachovávat na paměti, a ponechat tak obratu „estetická idea" ono napětí, onu tříšti-vost, které z hlediska Kantovy první kritiky vykazuje. Vzhledem k rozsahu výše. citovaných upozornění považuji první možnost předběžně za méně věrohodnou, druhou za věrohodnější. Termín „estetická idea" je v Kritice soudnosti zaveden s jistým zdůvodněním. Posuďme jeho hodnotu. Ideje, vzory a atributy: interpretační via negativa V ohnisku naší pozornosti se nyní nachází 49. paragraf: zde se termín „estetická idea" objevuje poprvé a odtud také většina interpretů odvozuje jeho chápání. Základní postoj většiny interpretů - včetně citačních důrazů - dosti věrně shrnuje následující odstavec ze standardní příručky: Zajímavým prvkem Kantova rozboru umělecké tvorby je také teze, že krása tkví v „předvedení" {Darstellung, § 51) či „vyjádření" (tamt.) estetických idejí. Estetickou ideou je podle Kantova popisu „představa obrazivosti, která vyvolává množství myšlenek, aniž by pro ni přitom jakákoli určitá myšlenka, tj. pojem, mohla být adekvátní" (§ 49). Podobné ideje, píše Kant, tvoří „protějšek" idejí rozumu, tedy představ, které nemohou dojít žádné exemplifikace ve zkušenosti anebo v obrazivosti (tamt.). Kantovi zde zčásti jde o kontrast estetických a rozumových idejí, ale zároveň je zřejmé, že estetické ideje chápe jako zprostředkující článek mezi idejemi rozumu na jedné, smyslovostí a obrazivostí na druhé straně. Umělecké dílo vyjadřuje či zpodobňuje estetickou ideu v té míře, nakolik dokáže obdařit ideu rozumu smyslově vnímatelnou formou. Estetické ideje se tak „snaží přiblížit zpodobnění" rozumových idejí. Básník se například „odvažuje smyslově zpodobnit rozumové ideje neviditelných bytostí, říši blažených, peklo, věčnost, stvoření atd., a také učinit [mnohé], pro co se nacházejí příklady ve zkušenosti, například smrt, závist a všemožné neřesti, ale také lásku, slávu a podobně, smyslově vnímatelnými [v míře], jež se vymyká zkušenosti, [a] v úplnosti, která přesahuje cokoli, pro co bychom v přírodě našli příklad" (tamt.).6 Proč prohlásit představu obrazivosti za ideu jen proto, že poskytuje ukázku ideje rozumu (čímž se v daném kontextu obvykle míní: ideje mravní)? V jistém smyslu je exemplifikací rozumových idejí každý smyslový vjem, v tom právě spočívá zásadní přínos regulativní role rozumu, zvláště pokud do úvahy zahrneme i ideje negativní („smrt, závist a všemožné neřesti"); a i kdybychom " Stanford Encydopedia of Philosophy. heslo „Kanťs Aesthetics and Teleology", poprvé zveřejněno v červenci 2005, napsala prof. Hannah Ginsborg z Kalifornské univerzity v Berkeley, sama autorka několika vlivných článků k tématu. o exemplifikací chtěli hovořit v nějakém (mlhavě tušeném) silnějším smyslu, sotva se vyhneme destrukci všeho, co v Kritice čistého rozumu představovalo výsadní specifikum idejí, totiž nastolování všudypřítomného, avšak empiricky nedosažitelného standardu.1 Projděme si teď oddíl, ze kterého charakteristiky vyzdvižené v citovaném encyklopedickém hesle (stejně jako v naprosté většině speciálních analýz) pocházejí. Nejprve přitom podám interpretační via negativa, tj. položím zvláštní důraz na rozpory, nejasnosti a inkoherence zkoumaného textu. První dva odstavce 49. paragrafu definují esteticky chápaného ducha (Geist, in ästheti scher Bedeutung) jako princip oživení psychiky (das belebende Prinzip im Gemüte). Na toto určení navazuje třetí odstavec: Já nyní tvrdím, že tímto principem je právě jen schopnost předvedení [Darstellung] estetických idejí; a estetickou ideou míním onu představu obrazivosti, která hojně podněcuje k myšlenkám, aniž by jí přitom mohla jakákoli určitě pojatá myšlenka čili pojem adekvátně dostát; žádná řeč jí tedy nemůže plně dosáhnout a učinit ji srozumitelnou. - Snadno nahlédneme, že tvoří protějšek (pendant) k ideji rozumu, což je naopak pojem, kterému nemůže adekvátně dostát žádný názor (představa obrazivosti) (B 193-194).R Pokud má mít kontrast vyslovitelnosti a nevyslovitelnosti v první větě smysl, měly by existovat představy obrazivosti, kterým s určitostí vymezený pojem (bestimmter Begriff) adekvátně dostát může. Pokud „adekvátností" míníme možnost oprávněné, byť nutně dílčí predikace, pak by estetická idea musela být představou bez vlastností, musela by se zcela vzpírat konceptuálním výkonům a být bytostně a ve všech ohledech nepoznatelná, což má v kontextu Kantovy filosofie snadno představitelné a těžko přijatelné důsledky; taktéž se podobná charakteristika příčí příkladům, které Kant následně nabízí (např. o Jupiterově orlovi bychom nemohli poznat ani to, že má zobák a drápy). Pokud však „adekvátností" míníme plné konceptuálni vystižení a plné vyslovení, postuluje se tím mimoděk leibnizovský ideál individuálních pojmů - snadno slučitelný s úvahami Baumgartenovými, ze kterého tu Kant formulačně čer- 7 „Čistý pojem, má-li původ jen v rozvažování (a nikoli v čistém obraze smyslovosti), se nazývá notio. Pojem [utvořený] z notiones, který překračuje možnost zkušenosti, je idea neboli pojem rozumu. Kdo si na toto rozlišování jednou zvykl, tomu musí připadat nesnesitelné, slyší-li nazývat představu červené barvy ideou. Té nenáleží dokonce ani název notio čili rozvazovací pojem" (KČR A 320/B 377). 8 V českém prostředí považuji za praktičtější odkazovat ke snadněji dohledatelné paginaci druhého vydání (B) a nikoli k V. svazku Akademie-Ausgabe, jak je obvyklé v odborné literatuře. (Sama Akademie-Ausgabe paginaci druhého vydání uvádí též. Svazek lze v elektronické podobě stáhnout na adrese .) 8 9 Martin Pokorný Idee: ke klíčovému termínu Kantovy Kritiky soudnosti pá,9 ale jen těžko smiřitelný s kantovským protikladem receptivity a spontaneity. Z transcendentálního hlediska se tím alternativy vyčerpávají. Druhá věta našeho citátu označuje názor bez adekvátního pojmu za protějšek či doplněk {Gegenstück, pendant) pojmu bez adekvátního názoru. Užít podobného argumentu jako zdůvodnění pro společnou nálepku (tj. idea - jednou estetická, podruhé rozumová) je absurdní a těžko uvěřit, že zde Kant hovoří v dobré víře - pak by totiž musel být připraven prohlásit za „doplňky" se zastřešujícím označením také třeba hlupáka (člověk bez sobě úměrných znalostí) a tajemství (poznatek bez sobě úměrného člověka) nebo nevinné občany (lidé, jejichž jednání nesplňuje žádnou definici trestného činu) a zákon proti samovolné levitaci či náhlé proměně v nosorožce (definice trestného činu, která neodpovídá žádnému lidskému chování). Obvyklé protějšky typu muž/žena, vpravo/vlevo lze podat vždy jen na půdě již daného společného rysu (lidská bytost, laterální směr); pouhá neadekvátnost - navíc neadekvátnost vztažená jednou k názorům, podruhé k pojmům - takovým rysem není. Než se dostaneme ke konkrétním příkladům, stručně (a bez citátu) si projděme poslední krátký odstavec, kterým jsou uvozeny. Kant zde pokračuje ve snaze sblížit (v první Kritice podrobně vyložené) ideje rozumu, u nichž jsme si právě připomněli, že nemohou dojít zkušenostní exemplifikace, se (zkusmo postulovanými) estetickými idejemi, které by jim přece jen měly být jakýmsi doplňkem či protějškem. Cestou, kterou Kant volí, je další uvolnění výkladového stylu: zaobírání se fantazijními obrazy je pojímáno jako druh poznání, svoboda je ztotožněna se „svobodou od zákona asociace", o produktech obrazivosti se tvrdí, že mohou co do vztahu k principům regulativního rozumu „překonat" přirozenost danou ve smyslech. Obrazivost a regulativní rozum -a potažmo jim odpovídající ideje - se ocitají v těsnější verbální blízkosti, aniž by Kant pro jejich vzájemnou provázanost, již výkladem sugeruje, nabídl jakýkoli přesvědčivý argument. Následující čtyři odstavce jsou věnovány příkladům a člení se následovně: a) První oddíl navazuje na těsně předcházející charakteristiku obrazivosti jakožto tvůrkyně „takříkajíc jiné přirozenosti". Je upřesněno, že takto vzniklé představy lze nazvat idejemi {Man kann dergleichen Vorstellungen der Einbildungskraft Ideen nennen) - ze dvou důvodů, jejichž filosofickou pochybe-nost si čtenář může sám odvodit z výše uvedených výtek -, a následuje konkrétní popis: Básník se opovažuje [wagt es] smyslově zachytit rozumové ideje neviditelných bytostí, říši blažených, peklo, věčnost, stvoření a podobně; anebo též to, co nachází * Srov. Meckauer-Breslau, Walter. „Aesthetische Idee und Kunsttheorie". In Kant-Studien 22, 1918, s. 262-301, zde s. 262n. príklady ve zkušenosti - například smrt, závist a všechny neřesti, rovněž lásku, slávu a podobně -, smyslově zpřítomnit [v míře, která] překračuje hranice zkušenosti, pomocí obrazivosti, která se honí za vzorem rozumu [dem Vernunft-Vorspiele ... nacheifert] v dosahování jistého maxima, v úplnosti, pro kterou v přírodě nenajdeme žádný příklad; a vlastně je to básnictví, kde se schopnost [tvorby] estetických idejí může předvést v plném rozsahu. Avšak tato schopnost, pozorována sama o sobě, je vlastně pouhé nadání (obrazivosti) (B 194). V uvedené pasáži je výrazná metaforika dohánění, takřka pachtění: smyslové zpřítomnění, jak je může podat především básník ve své „opovážlivosti", spěje za určitým maximem, jež je udáno - či „předehráváno" (vzor = Vorspiel) - rozumovou ideou. Estetická idea se upíná k ideji rozumu, ale nikdy jí nemůže plně dosáhnout. b) V následujících dvou odstavcích se situace mění. Jako hlavní oblast uplatnění estetických idejí se tu jeví výtvarná umění a takzvané estetické atributy: Jupiterův orel, Héřin páv. Kant se dovolává standardního výrazového postupu, avšak užívá ho zvláštním způsobem: atributy podle něj nejsou nástrojem identifikace dané postavy či výjevu, nýbrž stojí vůči atributům logickým, které dokládají určitý pojem rozvažování či ideu rozumu, v kontrastu. Role estetických atributů-idejí, těchto „souběžných představ" {Nebenvorstellungen), tkví v tom, že „uvádějí schopnost intelektuálních idejí (tj. rozum) do pohybu, [totiž vybuzují ji] myslet na podnět jisté představy víc, ... než v ní lze pojmout a přivést k jasnosti". Od metaforiky dohánění a nápodoby tak přecházíme k výrazům plnosti a hojnosti, podnětů a oživování. Kant dokonce zvlášť specifikuje, že takto chápané estetické atributy působí nejenom v malířství, ale dokonce i v básnictví a řečnictví, což jasně naznačuje tematický kontrast vůči předchozímu odstavci: Také básnické umění a řečnictví čerpají ducha, který oživuje příslušná díla, výhradně z estetických atributů předmětů, které[žto atributy] doprovázejí atributy logické, a dávají obrazivosti švih myslet přitom víc, ač nerozvinutě, než lze obsáhnout v pojmu, tedy v určitém jazykovém výrazu. Ukázka je podána o odstavec dále, v citátu, který Kant čerpá z Bedřicha Velikého: rozumová idea světoobčanského smýšlení je provázena, coby estetickým atributem, představou radostného večera po příjemně stráveném letním dni -či přesněji řečeno oním neurčitým souborem představ, které v nás vzpomínka na podobný večer vyvolá. Viděli jsme, že obě dosavadní charakteristiky se v důležitých ohledech liší: jednou je paradigmatickým uměním básnictví, podruhé malířství (a umění slova naopak vyžaduje zvláštní odbočku), jednou estetická idea rozumovou ideu dohání bez naděje na plný úspěch, podruhé naplňuje a oživuje. Stále však 10 Martin Pokorný Idee: ke klíčovému termínu Kantovy Kritiky soudnosti platí základní rys, zmíněný hned v úvodu zkoumané kapitoly, že totiž estetická idea provází ideu rozumu. Tato dosavadní konstanta se má uprostřed odstavce změnit, a Kantův poslední příklad, ač uvedený bez zvláštního důrazu, si tak zaslouží odsazení. c) V závěru pasáže, která nás v dané chvíli zajímá nejvíce, totiž Kant píše: Na druhou stranu může dokonce i pojem [regulativního] rozumu sloužit za atribut smyslové představy, a tak ji oživovat ideou nadsmyslna; ovšem pouze potud, jestliže se tu užívá oné estetické složky, která na povědomí nadsmyslna subjektivně ulpívá [anhänglich i st]. Jistý básník tak například v popisu krásného rána říká: „Slunce proudilo, jako klid proudí z ctnosti." Povědomí ctnosti, i když se třeba jen v myšlenkách postavíme na místo ctnostného člověka, v duši šíří množství vznešených a uklidňujících pocitů a bezmezné vyhlídky do radostné budoucnosti, jakých plně nedosáhne žádný výraz adekvátní určitému pojmu (B 186-197). Předmětem, který je v citovaném verši provázen estetickou ideou, je proudění slunečních paprsků - a estetická idea, která jej provází, je totožná s ideou rozumu, jež je tu ovšem vzata pouze po stránce subjektivního prožitku. Zcela je tedy opuštěno výchozí tvrzení, že estetická idea. coby neurčitý soubor představ, provází ideu rozumovou, coby pojem sice vymezený, avšak bez exemplifikace: estetická idea v daném příkladu spadá vjedno s ideou rozumu a samotná idea rozumu tu je brána v potaz jen coby neurčitý subjektivní stav, tedy pojem s exemplifikací, ale bez jasného vymezení. Argument, že estetická idea svou ideativnost jaksi „odčerpává" z ideje rozumové, tu ztrácí sebemenší základ. Jaká je tedy celková bilance? Připomeňme si původní cíl Kantova výkladu: chtěl obhájit, proč máme právo užívat zdánlivě vnitřně rozporného termínu a hovořit o estetických idejích. Základním argumentačním nástrojem je představa, že estetické ideje - resp. ony představy, kterým chceme tento zvláštní titul přiřknout - jsou vždy spjaty s ideou rozumu, a toto propojení nám má být záminkou, proč termín „idea" vztáhnout i na přidružený člen. Ponechejme stranou klopotnost této argumentační figury, kterou jsme se pokusili vykázat výše, a soustřeďme se na výsledek: Kant uspěl svým způsobem až příliš dobře, neboť estetická idea a idea rozumu jsou v závěrečném příkladu nejen propojeny, ale dokonce splývají - ovšem namísto aby se kantovské estetično (tj. čirá reflexe na vnímání) „vyšvihlo" na ideativní rovinu (anebo o to alespoň usilovalo jako v první z trojice příkladů), je ideativno „strženo" do sféry aisthése. Míníme-li rétorikou působivou řeč, jejíž účinek brzy opadne, pak rétoricky můžeme konstatovat úspěch - kdo by popíral, že je estetická idea ideou, když ji vůbec nelze rozlišit od ideje rozumu? ovšem filosoficky naprostou katastrofu: ideativnost ideje rozumu, o kterou se měl celý chabý úvahový postup opírat, se nám v závěru po sérii otřesů zcela vytrácí pod rukama. Názorové prizma, které jsme na úvod naší via negativa shrnuli s využitím encyklopedického hesla, se prokazuje jako filosoficky nepoužitelné: pokud by snad vystihovalo Kantovu nauku, pak nelze než konstatovat, že 49. paragraf bují nesmiřitelnými rozpory a sklouzává k bezobsažnosti. Idealita a nadsmyslno Pojem estetická idea se ovšem v Kritice soudnosti uplatňuje na dvou dalších místech: jednak v rozsáhlém popisu jednotlivých umění (a uměleckých řemesel, například zahradnictví), který by měl pro každou interpretaci zkoumaného pojmu nakonec sloužit jako prubířský kámen, a za druhé v samém závěru celého výkladu o kráse, tedy oddílu věnovaného „Kritice estetické soudnosti". Estetické ideji je explicitně věnována první návazná poznámka k 57. paragrafu, a než se na tyto stránky zaměříme, připomeňme si nejbližší kontext. Padesátý sedmý paragraf řeší a překonává „antinomii vkusu", která se odvíjí od nároku, jejž soud vkusu vznáší na objektivitu - a objektivita u Kanta označuje možnost vztáhnout na smyslový názor pojem. Příslušné řešení má spočívat v tom, že soud vkusu, ač založený v pojmu, je založen v pojmu „neurčitém", totiž v pojmu „nad-smyslového substrátu jevů" (B 237) či v pojmu „základu subjektivní účelnosti přírody pro soudnost" (B 236): z takového pojmu sice „nelze ve vztahu k objektu nic poznat a prokázat", přesto ale vykazuje „platnost pro každého", „neboť jeho určující základ snad tkví v pojmu toho, co lze považovat za nad-smyslový substrát lidskosti" (tamtéž).'" Následný 58. paragraf pojednává „O chápání účelnosti přírody i umění coby ideje jakožto jediném principu estetické soudnosti" a dospívá k závěru, že „stejně jako idealita smyslově vnímateľných předmětů coby jevů představuje jediné možné objasnění, jak mohou být jejich formy určovány a priori, stanovuje také při posuzování přírodního a uměleckého krásna chápání účelnosti coby ideje jediný předpoklad, díky němuž může kritika [rozumu] objasnit možnost soudu vkusu, který [přitom] požaduje apriorní platnost pro každého (aniž by se přitom účelnost, která je objektu v představě přiřčena, zakládala v pojmu)" (B 254). Ono pojetí účelnosti, které je pro soud vkusu konstitutivní, tedy Kant prohlašuje za souběžné s transcendentálním idealismem Kritiky čistého rozumu - a právě ide-alitu účelů též výslovně spojuje s faktem, že „krásné umění... nutno vnímat jako produkt génia, takže své pravidlo získává skrze estetické ideje, které se od rozumových idejí [coby představ] jasně vymezených účelů bytostně liší" (důraz v originále, B 253-254). 10 Českému „objekt" zde a dále odpovídá německé Objekt, nikoli Gegenstand. Nabízí se tak domněnka, že Kant nemíní předmět v plném slova smyslu, nýbrž cosi jako objektivní korelát, vazebné pole poukazů, obiectum. Srov. Allison, Henry. Kant's Transcendentní Idealism. New Haven - London, 1983. s. 135-136. 12 13 Martin Pokorný Idee: ke klíčovému termínu Kantovy Kritiky soudnosti Smyslem podaných shrnutí bylo zdůraznit, že nový výklad pojmu estetické ideje probíhá zřetelně na půdě transcendentálního idealismu, s ohledem na rozlišení jevů a věcí o sobě. Pojem ideje tak jednak nabývá původní důstojnosti z Kritiky čistého rozumu a za druhé je nyní uplatnění estetických idejí spojeno s idejemi regulativního rozumu v jeho teoretickém a nikoli praktickém využití. Když tedy Kant v první poznámce k 56. paragrafu nově zavádí pojem estetické ideje, potvrzuje sice, že se má jednat o představu obrazivosti - což ho také nutí zopakovat dřívější chiasmus názoru nepostižitelného pojmy a pojmu nedoložitelného názory, i když nyní alespoň vychází od souhrnného (a nutně také negativního) výměru -, nicméně posléze upřesní, že pramenem estetických idejí jsou „subjektivní principy užití [regulativního] rozumu" (B 242). Ideje rozumu, ideje jako takové ve smyslu Kritiky čistého rozumu, poskytují základy, díky nimž je rozum oprávněn vztahovat se k tomu, co mu je dáno k zakoušení. Estetické ideje, tyto zvláštní ideje obrazivosti, jejichž princip ovšem tkví v rozumu, poskytují základy, díky nimž si uvědomujeme své právo vztahovat se k tomu, co nám je dáno k zakoušení, a jsme schopni tohoto práva využít. Když Kant v závěru druhé poznámky k témuž paragrafu hovoří o třech typech idejí, můžeme nyní jeho popisům přiřadit příslušná záhlaví: ideje teoretického rozumu se vztahují k „nadsmyslnu vůbec a bez dalšího určení jakožto substrátu přírody", ideje praktického rozumu se vztahují k „nadsmyslnu jakožto principu účelů [mravní] svobody a principu jejich shody se svobodou ve sféře mravnosti" a ideje estetické - ideje vnímajícího rozumu,11 můžeme říci obratem, jehož provokativnost jen replikuje vnitřní napětí Kantem zvoleného termínu - se vztahují k „nadsmyslnu jakožto principu subjektivní účelnosti přírody pro naše poznávací schopnosti" (B 245). Subjektivním měřítkem při tvorbě umělecké krásy, tedy při ustavování estetických idejí, je kantovskému géniovi nikoli pravidlo a předpis, nýbrž výhradně to, co je pouhá přirozenost v subjektu, ale nelze to shrnout pomocí pravidel a pojmů, tj. nadsmyslový substrát všech schopností subjektu (kteréhož substrátu nedosahuje žádný rozvazovací pojem), a tedy to, ve vztahu k čemuž je nejzazším cílem - cílem, jenž je dán skrze inteligibilní složku naší přirozenosti - uvést všechny naše poznávací schopnosti v soulad" (B 243). Estetická idea, jak je popisována v první poznámce k 58. paragrafu a bezprostředně navazujících pasážích, tedy nepředstavuje žádnou odliku ide- " Srov. první předmluvu, H 25: „Die erste Frage ist nun hier: Wie läßt sich die Technik der Natur an ihren Produkten wahrnehmen?" Připomeňme, že technika přírody je podle první předmluvy ideou. Odpověď: skrze estetický reflexivní soud. je mravní, jak to sugerují nejcitovanější pasáže 49. paragrafu a jak to ve shodě s převažujícím komentátorským míněním vyhlašovalo výše citované encyklopedické heslo. Schopnost estetických idejí, stejně jako mohutnost regulativně--rozumová, se podle nyní probíraných pasáží pohybuje na pomezí vnímatelné sféry a „nadsmyslna", týká se hranice mezi fainomenon a númenon. Zatímco ale rozumová idea se odvíjí od objektivních principů užití regulativního rozumu, estetická idea se na téže rovině odvíjí od principů subjektivních. Ačkoli se tedy jedná o představu obrazivosti, jejím základem není pouhá receptivita smyslů, nýbrž receptivita smyslů coby souladná se spontaneitou rozvažování -a tento soulad není pouze fakticky prokazatelný, ale je též pocítěn jakožto non--konceptuální kritérium. Toto vše nutno zachovat na paměti, když přistupujeme k poslední plnoprávné kapitole „Kritiky estetické soudnosti" (následný oddíl již nese podtitul „Dodatek"). Kant zde pojednává „O kráse jakožto symbolu mravnosti", což by nám mohlo připomenout výroky ze 49. paragrafu o estetické ideji jakožto představě, která dohání ideu mravní anebo jí poskytuje smyslovou plnost. Kant staví symboly do kontrastu se schématy: schémata zajišťují pro pojem názorné, „demonstrativní" zpodobnění, symboly ustavují zpodobnění nepřímé a pramení z analogie, předmětu tu není jednoduše přiřazen pojem, nýbrž „pouhé pravidlo reflexe o [určitém daném] názoru" (B 256), takže například ruční mlýnek může skrze typ kauzality, který v něm reflexe odhalí, sloužit za symbol monarchického státu. Je-li tedy krása symbolem mravnosti, nemíní tím Kant žádnou obsahovou či tematickou podobnost, nýbrž podobnost dynamickou, vztahovou, reflexivní: sféra mravnosti je uspořádána způsobem, na kterém reflektující soudnost může shledat analogii k (obsahově zcela odlišným) vztahům ve sféře krásy a vkusu. Vkus totiž „vzhlíží" k čemusi „inteligibilnímu" (B 258), stejně jako se i pravá mravnost řídí ohledy, které nejsou čistě empirické, a lze o něm proto tvrdit, že v této schopnosti se soudnost neshledává podřízena - jako tomu jinak v empirickém posuzování je - heteronomii zkušenostních zákonů, [nýbrž] ohledně předmětů takto čirého zalíbení udává zákon sama sobě, jako to rozum činí ohledně žádací mohutnosti; a jak díky této vnitřní možnosti v subjektu, tak díky vnější možnosti přírody, která s tím je v souladu, se shledává vztažena k čemusi v samotném subjektu i mimo něj, co není příroda a co není ani svoboda, nicméně je spjato se základem svobody, totiž s nadsmyslnem, ve kterém je teoretická mohutnost společně a tajuplně spjata s praktickou v jednotu (B 258-259). Znovu a důrazně se tu potvrzuje, že vkus coby schopnost vnímání estetických idejí a génius coby schopnost jejich vytváření se u Kanta vztahuje ke 14 15 Martin Pokorný Idee: ke klíčovému termínu Kantovy Kritiky soudnosti sféře „nadsmyslna", k oblasti númenon. Estetická idea podle citovaných vymezení nezískává vznešený titul ideje jakousi vágní paralelou s ideou mravní -právě naopak, nauka o kráse coby symbolu a nikoli schématu mravnosti přímo vyžaduje, aby krásné nebylo (pouze či bytostně) dokladem, smyslovým zpří-tomněním mravního ohledu -, nýbrž díky tomu, že je stejně jako ideje teoretické a ideje mravní založena ve sféře věcí o sobě. Citovaná pasáž plně vyhovuje našemu přiřazení „idejí vnímajícího rozumu" k „nadsmyslnu jakožto principu subjektivní účelnosti přírody pro naše poznávací schopnosti": takto pojaté nadsmyslno je totiž skutečně, jak psáno, „vztaženo k čemusi v samotném subjektu i mimo něj, co není příroda a co není ani svoboda, nicméně je spjato se základem svobody, totiž s nadsmyslnem" bez přívlastku. Všechny tyto nálezy lze plně zhodnotit až tehdy, když se pokusíme „Kritiku estetické soudnosti" a potažmo celou Kritiku soudnosti začlenit do celku kantovské kritiky rozumu. Tento úkol, jak oznámeno v úvodu, musím prozatím odsunout. Můj momentální a sám o sobě důležitý závěr však zní, že propojení fainomenon a númenon, které termín „estetická idea" sugeruje a s jehož problematičností se Kant v nejcitovanějších pasážích z 49. paragrafu vyrovnává tu plytce, tu úskočné, je v závěru „Kritiky estetické soudnosti" plně tematizo-váno a jasně vyhlášeno za pramen ideativnosti estetické ideje. Tři typy obrazivosti Než se pokusím vrátit k 49. paragrafu a podat pro něj pozitivněji laděné čtení, představme výklad obrazivosti z Antropologie v pragmatickém ohledu, spisu, u něhož nás absence českého překladu opravňuje k rozsáhlejší citaci. Ve 31. paragrafu Antropologie Kant rozlišuje obrazivost tvořivou, která se uplatňuje v prostoru (imaginatio plastica), obrazivost sdružovací, která se uplatňuje v čase {imaginatio associans), a konečně obrazivost spřízněnosti či afinity, odvozené 2e vzájemného společného původu představ. První dva typy zhruba odpovídají tomu, co bychom v běžném jazyce nazvali „bohatá obrazotvornost" a „pohotovost k asociacím". Nás nyní zajímá třetí typ, „afiniční imaginace" (Das sinn-liche Dichtungsvermogen der Verwandtschaft), k níž Kant uvádí následující: Spřízněností míním sjednocení v důsledku toho, že rozmanitá mnohost pochází z téhož základu. - Při společenské konverzaci je přeskakování od jedné látky na látku rodem zcela odlišnou, k čemuž svádí empirická asociace představ, jejíž základ je čistě subjektivní (tj. u jednoho jsou představy asociovány jinak než u druhého) -k čemuž tedy, pravím, svádí takováto asociace, co do formy svého druhu absurdita, která přeruší a zničí každou rozmluvu. - Jedině tehdy, byla-li jedna látka vyčerpána a nastala krátká pauza, lze uvést do oběhu nějakou jinou, která je [také] zajímavá. Chaoticky [regellos] se komíhající obrazivost člověku mate hlavu střídáním představ, které nejsou na nic objektivně navázány, natolik, že kdo přišel [domů] z podobné společnosti, cítí se, jako kdyby [se probral ze] sna. - V přemýšlení mlčky i ve sdělování myšlenek tu musí vždy být nějaké téma, ke kterému se rozmanitá mnohost přiřazuje, a tedy tu musí být aktivní i rozvažování [Verstand]: nicméně i přesto tu hra obrazivosti pouze následuje zákony smyslovosti, která zde dodává látku, jejíž [vnitřní] asociace jsou uspořádány bez povědomí o pravidlech, nicméně ve shodě s pravidly, a tedy také [ve shodě] s rozvažováním, ač přitom nejsou odvozeny z rozvažování.u Výraz „spřízněnost" (affinitas) tu upomína na vzájemné působení - přejaté z chemie a analogické onomu rozvazovacímu sepětí - dvou co do druhu odlišných, materiálních, navzájem na sebe pronikavě působících a k jednotě spějících látek, kdy toto sjednocení způsobuje [vznik] čehosi třetího, co má vlastnosti, které lze vytvořit jedině spojením dvou heterogenních látek. Rozvažování a smyslovost se i při vší své různorodosti přec samy od sebe sdružují tak [verschwistern sich], aby vyvolaly [v život] naše poznání, jako kdyby jedno pocházelo z druhého anebo obě z nějakého společného pramene; ačkoli to je vyloučeno, [anebo] přinejmenším je pro nás nepochopitelné, jak by různorodé mohlo vyrašit z jednoho a téhož kořene.'-1 V poznámce pod čarou pak ještě Kant dodává, že tento druh imaginativ-ního propojení lze v kontrastu k prvním dvěma nazvat dynamickým (namísto matematického), a zakončuje zvoláním: „V jaké temnotě se ztrácí lidský rozum, když se zde chce pokusit odhalit anebo třeba jen odhadnout pramen [den Abstamm zu ergründen, ja auch nur zu errathen]T Závěrečná věta o nepochopitelném a nezbadatelném sesterství smyslovosti a rozvažování zjevně míří v naší pasáži stejným směrem jako výklad z konce „Kritiky estetické soudnosti" o propojení krásna či estetické ideje a nadsmyslného substrátu poznání či lidskosti. Ve světle tohoto vyvrcholení -a též s využitím kontrastu vůči oběma typům vymezeným výše, tedy obrazivosti tvořivé i sdružovací - se musíme pokusit číst Kantova zdánlivě přízemní konstatování z prvního odstavce. Náležitě se rozvíjející společenská konverzace vykazuje stejný soulad jako kantovské krásno z Kritiky soudnosti: hra obrazivosti se osvědčuje jakožto příhodná pro konceptuálni rozum, ačkoli přitom z konceptuality není odvozena a neprobíhá při vědomí pojmových pravidel. S poukazem na začátek 49. paragrafu můžeme říci, že kýžená konverzace, kterou zde Kant popisuje, má ducha, Geist: její postup není podřízen ani zcela explicitním pojmovým kritériím, ani zcela soukromým asociacím a konotacím, nýbrž čemusi společnému, co - sugeruje Kant ve druhém odstavci, ač bez argumentů - vposledku poukazuje až k tajuplné, neprokazatelné shodě našich pozná- " „... Stoff, dessen Association ohne Bewußtsein der Regel doch derselben und hiermit dem Verstände gemäß, obgleich nicht als aus dem Verstände abgeleitet, verrichtel wird." 13 Akademie-Ausgabe, sv. VII, s. 176-177. 16 17 Martin Pokorný Idee: ke klíčovému termínu Kantovy Kritiky soudnosti vacích schopností. Nabízí se domněnka, že estetické ideji z Kritiky soudnosti zde v Antropologii přinejmenším zhruba odpovídá to, co Kant nazývá „téma". Jisté je, že téma, jak o něm citovaný oddíl hovoří, nemůže být vymezeno ani konceptuálne, ani čirou asociací - pak by totiž spadalo pod předchozí dva typy obrazivosti. Pozitivní popis této zvláštní třetí mohutnosti, kterou Kant připojuje k oběma rubrikám běžně známým z dobových učebnic, přitom schází anebo je spíše jen naznačen a Kant přeskakuje od popisu živé konverzace k nejvyšším záhadám metafyziky. Situace je tu v malém obdobná jako v Kritice soudnosti: také estetickou ideu Kant definuje negativně, jako smyslový názor, jejž nelze vystihnout pojmem, také výklad estetické ideje jej vede - ač pozvolněji než v Antropologii - od společenské duchaplnosti, jíž se dovolává v úvodu 49. paragrafu, k záhadnému prolnutí smyslovosti a rozvažování v procesu poznání. A když se na 49. paragraf podíváme prizmatem výkladu obrazivosti z Antropologie, můžeme si povšimnout, že příklady standardně citované ze 49. paragrafu jsou právě dokladem obrazivosti buď tvořivé, anebo asociační, jak je chápal již Wolff a Baumgarten - nikoli oné třetí mohutnosti, která by podle dosavadní úvahy měla mít ke tvorbě estetických idejí nejblíže. Pokusme se tento postřeh rozvést. Vznešenost, alegorie a krásno: interpretační via affirmativa Zopakujme si, že 49. paragraf, nejčastěji citovaný pramen pro domnělou Kantovu nauku, se zdržuje metafyzických tezí, s nimiž přijdou závěrečné oddíly „Kritiky estetické soudnosti", a v hledání příkladů se omezuje na ony dva typy představivosti, které v dobové filosofii mohly platit za obecně sdílený fundus, totiž schopnost kontrolovaného či spontánního vytváření obsahově nových obrazných představ a schopnost kontrolovaného či spontánního propojování již disponibilních obrazných představ. A. V prvním konkrétním příkladu ze 49. paragrafu jde očividně o schopnost vytváření, vyvolávání mentálních obrazů. „Básník, [který] se opovažuje smyslově zachytit rozumové ideje neviditelných bytostí" a jehož „obrazivost ... se honí za vzorem rozumu v dosahování jistého maxima, v úplnosti, pro kterou v přírodě nenajdeme žádný příklad", pro Kanta není modelem básnictví vůbec - k tomuto nálezu stačí vzít v potaz jeho citát z Bedřicha Velikého a verš o slunci a ctnosti o stránku níže. Kantův vysoce selektivní přehled témat („říše blažených, peklo, věčnost, stvoření a podobně, anebo též ... smrt, závist a všechny neřesti, rovněž láska, sláva a podobně") celkem zjevně nechce sloužit za přehled mravních idejí vůbec, filosof zde má na mysli cosi určitějšího. Popisuje zde ono „pouhé nadání (obrazivosti)", které se může uplatnit a dosáhnout (v nejširším smyslu slova) uměleckého efektu prostřednictvím hromadění, kumulace, vytrvalého „dohánění maxima". Tvořivá imaginace v pojetí Antropologie se tu uplatní dodáváním stále nových kombinací, podrobností či výjevů, metodou kupení, kterou lze skutečně v náležitém rozsahu uplatnit jedině ve slovesné tvorbě (alespoň v Kantově době, dnes bychom mohli připojit i některé zvukové a vizuální techniky): pouze slovo poskytuje bujné představivosti náležitě odlehčený nástroj na to, aby nás kumulací svých výtvorů mohla zahlcovat dostatečně rychle. Kant zcela přesně uvádí oblasti, kde může dohánění maxima přinést náležitý efekt: jedná se o ty ideje rozumu (anebo o rozvazovací pojmy zahrnující ideativní složku), které buď mají zřetelnou kvantitativní stránku, anebo jim tuto stránku lze přisoudit. Do první skupiny patří věčnost (včetně věčnosti rajské a pekelné), chápaná jako neustálé trvání, dále závist a všechny neřesti, tedy nekontrolovaná touha „mít znovu", „mít také" nebo „mít víc", a konečně sláva, nutně definovaná svým trváním a dosahem. Smíšený případ tvoří říše blažených a peklo: coby věčné se kvantitativnímu pojetí otevírají bezprostředně, ale zároveň vytyčují nekonečný, kvantitativně nezachytitelný stupeň bla-ženství a trýzně, který lze převést na kvantitativní maximum a demonstrovat jej neustálým překonáváním dosažené míry, tj. vytrvalým líčením stále nových radostí anebo stále nových muk. Stejným postupem se lze vyrovnat také s tématy, která již jasně spadají do druhé skupiny, tedy se stvořením a láskou: jedinečný akt stvoření lze demonstrovat jeho mnohačetnou rozmanitostí, sílu lásky lze přivést před oči množstvím darů, zdolaných překážek a hrdinských skutků, v nichž láska dochází výrazu. (Je, myslím, příznakem Kantova protestantství, že skutečné ctnosti či pravou svatost ve svém výčtu nezmiňuje: zpodobnění nekonečné ctnosti prostřednictvím sekvence zázraků či dobrých skutků, v katolickém umění tak běžné, stojí mimo okruh jeho zájmu.) Tuto přímočarou nebo zprostředkovanou exemplifikaci kvantitativního maxima těžko považovat za krásno, jak je Kant vymezuje všude jinde: obrazivost tvořivá i receptivní tu je ve své činnosti zjevně vedena pojmem. Nabízí se však podřadit Kantův první konkrétní příklad jiné rubrice: vznesenu, přesněji vznesenu matematickému, ve kterém se právě jedná o aditivní sled a jeho vztah k ideálnímu maximu. Dostatečně imaginatívni popis aktů stvoření, nebeských radostí anebo pekelných muk v náležitém sledu nás může - stejně jako pozorování pyramidy anebo vzhlížení do kupole Svatopetrského chrámu - přivést k jistému prahu, kdy již rozvazovací schopnost není s to dodávané představy dál „sčítat" na stanoveném jmenovateli. Tento rozpor mezi obrazivostí a rozvažováním a navozený pocit konfrontace s nekonečnem, tvrdí Kant v analýze vznešená, nás nejprve zarazí, ale poté přiměje k přechodu na vyšší 18 19 Martin Pokorný Idee: ke klíčovému termínu Kantovy Kritiky soudnosti rovinu, k povědomí o idejích jakožto nekonečnu v nás. A jelikož navíc slovesné umění nevyužívá jen stavebních kvádrů a prostorových rozměrů, nýbrž může se dovolávat mravních idejí, může aditivní metoda - sama o sobě spějící jen ke vznesenu matematickému - nakonec vyvolat i efekt vznešená dynamického a probudit v nás povědomí o idejích rozumu nejen v teoretickém, ale i v praktickém ohledu. Například čistě aditivní popis neřesti nás skrze zahlcení může přimět, abychom si uvědomili ideu lidské důstojnosti coby neměřitelné, a tedy bytostně nesrovnatelné s čímkoli, co kdy nerestná touha může nahromadit. Má hypotéza je, že aditivní metoda umělecké tvorby byla každému čtenáři Kantovy doby běžně známa z didaktické literatury, ať pro mládež či pro dospělé. Kant se na tento efekt odvolává ve snaze najít úvodní oprávnění pro filosoficky skandální obrat „estetická idea". Jak jsem se ale pokusil předvést, daný výklad mohl být alespoň zčásti prezentován v dobré víře: Kant tu skutečně zachycuje způsob, jak se obrazivost - či jeden její typ, totiž obrazivost tvořivá - může uplatnit coby můstek k idejím rozumu, a činí tak způsobem, který nám dovoluje jeho popis zařadit do celkového rámce Kritiky soudnosti, totiž pod rubriku vznešeného. Nejedná se však o kantovské krásno a nejedná se ani o estetickou ideu sensu stricto. B. Druhý konkrétní příklad ze 49. paragrafu se odvolává na praxi výtvarných atributů - a na tuto praxi, nikoli na výklad, který k ní Kant pričiňuje, také zprvu zaměříme pozornost. Atributy se samozřejmě původně vážou k zobrazování svatých, protestant Kant však volí příklad klasicistně helénsky: orel s bleskem v drápech je „atributem mocného krále nebes", páv je atributem „krásné královny nebes" (B 195). Běžnému úzu atributů, tedy výtvarných identifikačních znamení, také plně odpovídá to, co Kant k tématu uvádí v paragrafu těsně předcházejícím v souvislosti s otázkou zobrazování předmětů budících odpor: Však také sochařství, jelikož u jeho produktů dochází takřka k záměně umění a přírody, vyloučilo nezprostředkované zpodobnění ošklivých předmětů ze svých výtvorů a dovoluje zpodobnit například smrt (pomocí krásného ducha) nebo bojovnost (pomocí Marta) [jedině] skrze alegorii nebo atributy, které vyvolají zalíbení, tj. pouze nepřímo prostřednictvím výkladu rozumu [Auslegung der Vernunfi] a ne pouze [coby dané] pro estetickou soudnost (B 190). Z textu vyplývá, že jsme oprávněni hovořit o využívání atributů jakožto alegorickém umění, které nevyvolává čistý soud vkusu a neobrací se pouze na estetickou soudnost, nýbrž vyžaduje interpretační zásah vyšších poznávacích schopností, a zcela jistě se nemusí omezovat jen na předměty ošklivé či budící odpor. Uplatnění alegorického atributu představuje ustálenou konotaci, ustálený vztah značení. Zároveň ovšem stojí za pozornost, že Kantův výklad alegorie ve 49. paragrafu činí kroky směrem k pojetí, které by se standardnímu chápání alegorič-nosti jakožto označování nezpodobnitelného vymykalo. Již v právě podaném citátu se uvádí, že zalíbení vyvolají i samotné atributy, a na tuto tezi Kant navazuje distinkcí mezi atributy logickými a atributy estetickými. Zdá se, že tu jde nikoli o dvě jasně dané kategorie atributů, nýbrž o dva postoje k atributům: coby ustálený znak je orel s bleskem v drápech logickým atributem nebeského vládce, ať je vypodobněn celkem jakkoli, ovšem kromě toho může „dávat obrazivosti podnět, aby se rozprostřela přes množství spřízněných představ, které člověku dovolují uvědomit si [denken] víc, než lze vyjádřit pojmem určeným slovy" (B 195). Vazba těchto spřízněných představ k nepřímo zpodobňované ideji již nepochází z ustáleného značení, nýbrž ze spontánního oživení, a jejich vztah k ideji rozumu (jak ji Kant v tomto odstavci postuluje) nemůže být ani konvenčně značící, ani pojmový - pak by se totiž jednalo o atributy logické. V otázce alegorického umění jde tedy o propojování již disponibilních představ, přičemž v naší pasáži Kant přechází od propojení konvenčního, vědomého, k propojení spontánnímu. Otázka zní, co by pak zabránilo námitce z Antropologie - jeden asociuje tak. druhý jinak - a učinilo obrazotvornou spontánnost sdělnou. Tuto roli by měla plnit estetická idea. Ta tedy v Kantově výkladu výtvarných atributů, čteme-li jej podrobně, vystupuje jako explanans, a to explanans desideratum, nikoli jako explanandum. Skutečnou charakteristiku estetických idejí poskytnou až následující příklady z poezie a poté především podrobný výklad jednotlivých umění (který jsem doposud ponechával stranou). Výklad výtvarných atributů a jemná distinkce mezi atributy logickými a estetickými však poskytuje vhodně sestrojený můstek mezi provázaností rozumových a estetických idejí coby protipólů, jak ji 49. paragraf zpočátku vyhlašuje, a závěrečným konstatováním, že jako estetická idea může sloužit dokonce i idea rozumu - ovšem vzata způsobem, jenž ji obvyklého statutu mravní ideje zbavuje. Pokusíme-li se nyní propojit naši via negativa a via affirmativa v interpretační syntéze, jeví se 49. paragraf jako oddíl, který je sice mnoha vlákny propojen s celkem Kritiky soudnosti i Kantovy filosofie, ale v žádném případě jej nelze používat jako klíčovou formulaci nauky o estetických idejích. S využitím obecného povědomí o erbauende Literatur a o praxi výtvarných atributů se Kant snaží navodit dojem blízkosti mezi ideami rozumu a tím, co postuluje jako ideje estetické, a jednotlivé kroky jeho úvahy nejsou zcela bezpředmětné, pokud pochopíme jejich náležité uplatnění (totiž jako popis umění vznešenosti a umění alegorie), nicméně celková výstavba argumentu je přes možnou ver- 20 21 Martin Pokorný Idee: ke klíčovému termínu Kantovy Kritiky soudnosti bální působivost filosoficky zcela neudržitelná. Příslušný paragraf nutno číst -ostatně jako celou řadu jiných příkladů, průpovědí a úvahových náčrtů v Kritice soudnosti - s jistou volností, jako pasáž, kde se kyvadlo výkladové přísnosti, ve třetí kritice značně rozkomíhané, mnohem více přibližuje pólu pouhé empirie a výkladové motivace. A ve stručnosti dodávám, že příčinou oscilace není Kantova nedbalost či mnohomluvnost: Kritika soudnosti se snaží tematizovat apriorní vztahy, které se ne pouze prokazují (jako u předchozích dvou kritik), ale přímo ustavují v samotném živlu empirie - a přechody od jazyka transcendentálni filosofie k úvahám zdánlivě zcela pragmatickým jsou tak principiálně nutné. Ve 49. paragrafu je důraz položen na způsoby vnímání uměleckého díla, které jsou z hlediska celkové architektury Kritiky soudnosti vedlejší či „nevlastní". Obrazivost spřízněnosti, jak o ní Kant hovoří v Antropologii, se zde neuplatňuje skoro vůbec, ačkoli bychom právě u ní čekali, že bude s tvorbou estetických idejí propojena nejtěsněji - a to nejen vzhledem k pozdní Antropologii, ale i vzhledem k filosoficky mnohem striktnějšímu popisu ze závěru „Kritiky estetické soudnosti", který nám zřetelně brání chápat sféru krásna jen jako pole smyslového znázorňování či „dokladování" mravnosti a naopak načrtává nauku o vnímajícím rozumu, o subjektivním vědomí, které překračuje hranici mezi fainomenon a númenon směrem k jejich společnému zdroji, anebo se této hranice přinejmenším dotýká. Četba 49. paragrafu: shrnutí Hlavní výsledky dosavadních zkoumání, o které se do budoucna můžeme opřít, znějí následovně: - Kantovu nauku o estetických idejích nelze odvozovat ze 49. paragrafu Kritiky soudnosti. Tento oddíl kypí vnitřními rozpory a jeho argumentační kroky jsou filosoficky neudržitelné. Jeho hlavním přínosem není prezentace určitého filosofického konceptu, nýbrž utlumení vyhroceně paradoxního rázu samotného termínu „estetická idea". Kant přitom vychází z běžného úzu v dobových filosofických učebnicích (Baumgar-ten, Meier) a z umělecké praxe či jejího standardního chápání a od příkladů, které se z tohoto hlediska zdají přijatelné, posouvá úvahu směrem, který odpovídá jeho pravému názoru, nakolik ho lze vyčíst z jiných částí Kritiky soudnosti. - Vše nasvědčuje tomu, že pro pochopení termínu „estetická idea" je klíčový Kantův pojem teoretické, nikoli praktické ideje. Estetická idea stojí vůči ideji mravní ve vztahu symbolu, což vylučuje obsahové překrývání nebo propojení. Estetická idea poukazuje k samotnému přeryvu mezi fainomenon a. númenon a váže se k „nadsmyslnu jakožto principu subjektivní účelnosti přírody pro naše poznávací schopnosti". - Estetická idea podle všeho v základních rysech odpovídá výkonu „afi-niční imaginace" z Antropologie v pragmatickém ohledu. Přijmeme-li tuto analogii jako interpretační vodítko, pak estetická idea představuje „téma, ke kterému se rozmanitá mnohost přiřazuje" a v jehož ustavování je „tedy aktivní i rozvažování" (Verstand), přestože v tomto procesu „hra obrazivosti pouze následuje zákony smyslovosti". Smyslovost „zde dodává látku, jejíž vnitřní asociace jsou uspořádány bez povědomí o pravidlech, nicméně ve shodě [gemäß] s pravidly, a tedy také ve shodě s rozvažováním, ač přitom nejsou odvozeny z rozvazovánu'. První závěr je pro nás zajímavý především po své negativní stránce (jeho pozitivní aspekty jsme se pokusili vyložit v předchozím oddíle), druhý lze i ve zcela minimální verzi vyhodnotit pouze v celkovém kontextu Kantovy kritické filosofie (nemluvě o spojitostech s rukopisnými reflexemi, s opus postumum nebo s rozdíly mezi 1. a 2. vydáním Kritiky čistého rozumu v otázkách afinity a rozvazovacích schémat). Problém metafyzického statutu estetické ideje proto odsouvám do jiné studie. Zde se na zbývajícím prostoru pokusím pochopit estetickou ideu co do výkonu a funkce, které plní v Kantově teorii krásy z Kritiky soudnosti. Nicméně i zde dlužno upozornit, že čistě metafyzické ohledy musí hrát jistou metodickou roli. Pokud je totiž u Kanta estetická idea spjata, ať jakkoli, „s nadsmyslnem, ve kterém je teoretická mohutnost společně a tajuplně spjata s praktickou v jednotu", chápeme alespoň zhruba, proč nechtěl Kant v rámci Kritiky soudnosti podat k tomuto „tajuplnému spojení" ucelený výklad a proč (si) jeho nauku musíme v mnoha ohledech domýšlet. Zdůrazňuji zde ještě naposledy, z jakého titulu se mé čtení odvážilo jít v některých pasážích i proti liteře či autoritě textu. Kritika soudnosti zavádí termín „estetická idea"; Kritika čistého rozumu věnuje oběma složkám výrazu zvláštní odbočky a především u ideje zdůrazňuje, že je nevhodné tomuto slovu odnímat filosofickou důstojnost, které dosáhla. Předpokládal jsem proto, že Kant užil obratu „estetická idea" s plným vědomím, a snažil jsem se dané vyjádření pochopit tak, aby z jeho myšlenkové síly nebylo nutno ubírat. První náčrt Vraťme se k našemu citátu z Antropologie a čtěme Kantovu úvahu o konverzačním tématu z hlediska onoho emfatického odstavce, který následuje a měl by z příkladu společenské rozmluvy vyplývat. Téma rozpravy nemá být určováno pojmem anebo čistě pojmově-racionálními hledisky: zjevně se tedy nejedná ani o pragmatický hovor, který chce vyřešit danou otázku, ani o filo- 23 Martin Pokorný sofický rozbor stanoveného pojmu na způsob platónského dialogu. A nejedná se ani o pojem implicitní či o „podvědomě" sledovaná konceptuálni kritéria, která jsou přesto dána anebo se jejich danost předpokládá, jako když se například společnost baví o moderním absurdním dramatu, aniž by užívala tohoto označení anebo aniž by daný (tušený) žánr dokázala všeobecně vymezit: zde ' všude by snadnějším řešením než jakékoli úvahy o záhadném společném prameni různých duševních mohutností bylo prohlásit, že účastníci konverzace .daným pojmem disponují, nicméně poznávají jej jen mlhavě, neurčitě. Kantovi jjde zjevně o cosi víc: onen společný základ, z něhož pochází rozmanitá mno-Jhost, je ustavován přímo vnitřními vazbami smyslového „materiálu". Tyto vaz-flby se vůči konceptuálním pravidlům projevují coby slučitelné, kongruentní, ^ivšak právě přes propast různorodosti obou mohutností (smyslů & konceptuality). V ubíhání konverzace tak působí jakýsi princip sjednocová-rtií, postupného přiřazování k tušenému centru, které není konceptuálni pova-Hiy. Toto tematické ohnisko plní funkce spojené s fungováním regulativního fozumu, Vernunft, ovšem neuplatňuje se ani ve sféře poznání (jako ideje transcendentálni), ani ve sféře jednání (jako ideje mravní). Je trvale ustavovaným i mplicitním východiskem plastičnosti a rytmizace toho, k čemu se vztahuje (v našem případě: společenské konverzace). S odvoláním na sedmou kapitolu první verze předmluvy ke Kritice soudnosti (H 24nn.) můžeme za příklad estetické ideje prohlásit také jistý způsob rpahlížení na živou bytost. Živé bytosti (a „produkty přírody" obecně) lze podle cflané pasáže pojímat buď jako výsledky mechanické kauzality, anebo je lze y'nimat (wahrnehmen, zdůrazněno Kantem) jako výtvory přírodního umění (které KCant nazývá Technik, avšak překlad „umění" tu vyvolá menší nedorozumění niež „technika", neboť technické podle Kanta vychází z umění a je opakem me-c hanického).14 Toto umění se může osvědčovat v celkovém systému přírody, \0k o něm pojednává druhá část Kritiky soudnosti; pak je dané přírodní entitě p řisuzována objektivní účelnost (totiž ve vztahu k systému přírody, který již je sjpoluurčován empiricky získanými pojmy a zákony). Může se ale také osvědčovat v estetickém soudu; logika Kantova výkladu přitom sugeruje, že pak na pjrodukt přírody pohlížíme bez ohledu na systém, vnímáme ho spíše jako ojedinělý než propojený s celkem světa, a pro náš čistě reflexivní soud také nejsou určující žádné empirické pojmy ani zákony. |J Viz H 6: „Alle übrigen Sätze der Ausübung ... können ... statt praktischer technische Sätze (leißen. denn sie gehören zur Kunst..."; H, s. 23, „technisch d. i. zugleich als Kunst", tamtéž (ppozice mechanického objasnění a technického posouzení; v publikovaném textu Kritiky ~rov. např. B XIII. „Alle technisch praktische Regeln (d. i. die der Kunst und Geschicklichkeit überhaupt...)". Idee: ke klíčovému termínu Kantovy Kritiky soudnosti Pokud vnímáme živoucí a hybnou sjednocenost, aktivní plastičnost a rytmizaci živého tvora způsobem, který tyto kvality neodvozuje z čistě mechanických zákonů ani z celkové účelnosti systému přírody, stává se pro nás takto vnímaný živý tvor výrazem tušeného jednotícího ohniska, estetické ideje. Rýsuje se tu, podotýkám na okraj, možná cesta k novému uchopení platónské ideje (včetně problému, zda a proč agregáty a věci ošklivé nemají ideje). Také se lze zamyslet, co podobná úvaha znamená pro ztotožňování krásy s organičností: s podobnou rovnicí lze z vytyčené perspektivy souhlasit, ale pouze tehdy, pokud organičnost nechápeme jako předem dané, konceptuálne fixované proporce, nýbrž jako princip aktivního a spontánního sjednocování, jehož sféru a jehož podoby nelze předem nijak vymezit ani omezit. Hudba a smích, chůze a místo Můj první náčrt, získaný jen z nepřímých dedukcí, nutno poměřit na oné části Kritiky soudnosti, kde Kant s pojmem „estetická idea" pracuje nejobšírněji, tedy na charakteristice jednotlivých umění a porovnávání jejich vzájemné hodnoty. Vyjděme od hudby a žertů, dvou oblastí tvořivého sdělování, které Kant v Kritice soudnosti staví do těsného sousedství jakožto mezní případy: hudba může být vnímána jako krásné umění, ale častěji působí jen jako umění příjemné, žert bychom obvykle prohlásili jen za příjemný, ovšem Kant naznačuje, že i vtip vykazuje jistou podobnost s konstitucí krásy.15 Hudba i žerty jsou „dva typy hry s estetickými ideami anebo i s představami diskurzivního rozumu, kterými se nedospívá k žádné myšlence [wodurch am Ende nichts gedacht wird\" (B 224). Kantův podrobnější popis našeho vnímání hudby lze shrnout následovně: „tonální umění" využívá jisté přirozené řeči afektů a s její pomocí všeobecně sděluje estetické ideje; jelikož ale estetické ideje v hudbě nepředstavují či nezahrnují žádné pojmy a vymezené myšlenky, slouží forma vzájemné kompozice počitků prostřednictvím jejich proporčního naladění jako výraz estetické ideje vnitřně souvisejícího celku v souladu s jistým tématem, které vytváří pro danou skladbu dominantní afekt (B 219). Estetická idea je tedy stejně jako afinita v Antropologii spjata s „tématem, ke kterému se přiřazuje rozmanitá mnohost", a to mnohost počitků. V hudbě, píše Kant, se hra představ „ubírá od počitku těla k estetickým idejím (objektů pro afekty) a od nich hned zas [přechází] zpět, ale se sjednocenou silou, na tělo" (B 225): estetická idea tedy působí jako jednotící pól, který pomáhá rýsovat siluetu afektivně vnímaného objektu. 15 Přinejmenším v oné podobě, kterou získává v hudbě. Bližší objasnění problému by vyžadovalo podrobnou analýzu Kantova chápání hudby jak v Kritice soudnosti, tak v rukopisných reflexích, a to v těsné návazností na Kantovo proměňující se chápáni počitku a vjemu. To je úkol na samostatnou stať. 24» 25 Martin Pokorný Idee: ke klíčovému termínu Kantovy Kritiky soudnosti Stejné sdružování afektivity kolem tušeného ohniska je klíčové i pro Kantův popis vtipu: žert rýsuje jistou vyprávěcí siluetu, tím zakládá naše „napjaté očekávání" (B 225). Slavná formulace, podle níž toto napjaté očekávání podstupuje „proměnu v nic", poukazuje k náhlému rozplynutí této siluety, k náhlému rozpadu již ustaveného „objektu pro afekty" - který však musí být 'přítomen až do okamžiku pointy. Hudba udržuje své afektivní ohnisko soustavně, vtip je v pointě beze zbytku ruší a pouze toto zrušení je skutečně vtipné, vše ostatní je takříkajíc přípravou. To lze považovat za důvod, proč Kant u hudby o estetických idejích hovoří, u vtipu se tomuto termínu vyhýbá: cosi analogického estetické ideji se ustavuje i u vtipu, avšak vtip se k tomuto ohnisku vztahuje čistě negativně, ničivě. Doposud sledovaná perspektiva nám dovoluje lépe chápat i Kantův popis rozdílu mezi sochařstvím (Bildhauerkunst) a architekturou (Baukunst). Kant se zde totiž opírá o pojem užívání, který se jinak v Kritice soudnosti neuplatňuje (a u něhož je zároveň zřejmé, že Kant nemůže mínit pouhou spotřebu):'6 U [architektury] je hlavní věcí jisté užívání uměle vytvořených věcí. na něž jsou podmínečně omezeny estetické ideje. U [sochařství] je hlavním záměrem pouhé vyjádření estetických idejí. Sloupy lidí, bohů, zvířat a podobně tak patří [k sochařství], zatímco chrámy, zdobné stavby pro veřejná shromáždění, ale i obytné místnosti, vítězné oblouky, sloupy, kenotafy atd., zřízené k poctě a památce, náleží k architektuře.17 Dokonce k ní lze počítat i veškeré domácí náčiní (tesařskou práci a podobné užitné předměty), neboť podstatou stavebného díla [Bauwerk] je přiměřenost výrobku pro jisté užití; naopak pouhé zobrazení [Bildwerk], které je vytvořeno pouze k prohlížení a má se líbit samo o sobě, je - coby tělesné zpodobnění - pouhou nápodobou přírody, nicméně s ohledem na estetické ideje [...] (B 208, zdůrazněno v originále). Zatímco sochařství předkládá estetické ideje, architektura v nejširším smyslu je poskytuje k činnému procházení, k dynamickému vnímání, na němž se podílí zrak i hmat a mnohdy i sluch. Tento činný dotyk staví Kant v citované pasáži do kontrastu k „pouhému" vyjádření či výrazu, výrazovému zachycení. V zobrazujících dílech jsou estetické ideje zakoušeny v odstupu, ve staveb- 16 Mohla by se nabízet domněnka, že se distinkce mezi užitím a zobrazením, s níž Kant v této pasáži pracuje, kryje bud s rozdílem krásy volné a vázané, anebo s rozdílem krásných a užitných umění. Obě hypotézy ale narážejí na zásadní překážky. Veškerá krása v uměních je totiž krása vázaná (srov. § 16, B 188, B 204) - a na druhou stranu si Kant v dané kapitole výslovně klade za cíl pojednat o krásných uměních. Kant musí mínit jistý způsob užívání, který není veden cílem - což je formulace jistě obtížná, snad ale nikoli nepřijatelná; srov. znovu úvahu z Antropologie o konverzaci, která není chaotická, a přesto se neřídí pojmem. " Volíme text 2. vydáni, „gezahlf; 1. a 3. vydání tamtéž píšou „gewählt". ných dílech v činném postupu, jehož významovým centrem je vzpomínání, zbožná úcta, anebo třeba jen bydlení. (Tento výklad, podotýkám na okraj, dovoluje pochopit, proč se ve výčtu krásných umění, jehož kritériem má být výraz estetických idejí, objevuje i dekorativní zahradnictví.)18 Estetická idea je - v architektuře doslova, v jiných uměních jakoby -místo, kolem kterého obcházejí naše afektivní a kognitivní, afektivně-kogni-tivní výkony, přístupy a tendence, místo, ve kterém a u kterého pobývají, aniž by toto pobývání označovalo vymezenou nehybnost, ztuhlé prostorové určení. Nacházíme zde důležitou paralelu s ideami rozumu: také transcendentálni ideje (kosmos, duše, Bůh), ideje mravní anebo idea maxima jakožto příměs mnoha různých pojmů nepostihují předmět, nýbrž strukturovaný úběžník. Tento úběž-ník ovšem lze zpředmětnit: u idejí rozumu pak dospíváme k psychologickým a kosmologickým paralogismům, u estetických idejí k psychologismu a mundanismu, ať historizujícímu anebo fikčnímu. Idea předávaná a vyjadřovaná Hlavním cílem této stati je objasnění způsobu, jakým Kant užívá termínu „idea" v Kritice soudnosti, a zde je nutno se zastavit u čtyř zvláštních kontextů: a) Kant prohlašuje estetickou ideu za pravzor či archetyp;19 b) Kant zařazuje estetickou ideu do mnoha pragmatických kontextů: lze ji vyjadřovat, lze si s ní pohrávat, lze mít hojnost idejí a ty mohou být duchaplné (gedankenvoll), idea může být oslabena, idea umělce může probouzet podobné ideje v jeho žáku;20 c) Kant prohlašuje, že „bohatství a originalita idejí nejsou pro krásu tak nezbytné" jako vkus, neboť „veškerá hojnost idejí ve své zákona prosté volnosti plodí leda nesmysly" (B 202); d) Kant postuluje estetickou normativní ideu (Normalidee) člověka, kterou odlišuje od rozumové ideje lidskosti. Jak chápat určení estetické ideje jako archetypu, pokud se přitom nemá jednat ani o pojem, ani o ideu rozumu? Jakému archetypu je zajištěn konkretizující výraz (ektypon) na obraze věrného psa, pokud tímto archetypem nemá být ani pojem psa, ani idea věrnosti? Nabízí se, že estetickou ideou - nakolik ji lze alespoň ve zkratce popsat - je ve zvoleném přiklade právě „psí věrnost", ona zvláštní spleť napětí mezi člověkem, zvířetem a silami přírody, ona harmonická diference rytmů, smyslových i rozumových schopností a životních sfér, která se zhmotňuje ve zpodobněném těle a obdaruje ho činností, duchem, životem. „Kůň vyděšený hadem", „roztomilé dítě", „krajina před bouří", toto jsou 18 K jejich nejtěsnějšímu spojení viz B 209 pozn. 19 B 207, srov. B 54. 20 B 184 n., B 201-210. 26 27 Martin Pokorný Idee: ke klíčovému termínu Kantovy Kritiky soudnosti možné, byť jen zčásti vyhovující zkratky pro pravzory či předobrazy, které ve výtvarných uměních dosahují konkretizace. Nejedná se ovšem o zachycení výjevu, který by umělec „viděl předem*', o výraz čehosi „známého předem" (a potenciálně i nezávisle na uměleckém díle), nýbrž o ono splývání či střetávání sil, mocností, postojů, způsobů života či bytí, které můžeme a musíme vnímat v díle samotném. Chápeme, že podobná energeticko-významová centra se mohou propojovat a kombinovat, mohou podněcovat k myšlenkám anebo naopak ztrácet na intenzitě. A dokážeme pochopit, v jakém smyslu předává mistr své ideje žáku. Dochází k tomu tehdy, pokud příroda adepta obdařila podobným uspořádáním sil ducha (mit einer ähnlichen Proportion der Gemutskrafte, B 185), a mistr svému následníkovi nevštěpuje žádnou „Fixní ideu", žádnou tezi ani myšlenku v pravém slova smyslu, dokonce ani styl či téma, jak se běžně chápou. Předávaným obsahem tu je jistá tvůrčí dynamika, schopnost vnímavosti, reakce a vyjádření, kterou si žák může osvojit jen tehdy, pokud je téhož temperamentu. Proto se přílišná hojnost estetických idejí může stát i terčem kritiky. Přehnaná vnímavost vede k rozdrážděnosti anebo přepjatosti, ideje - coby uzly sil a mocností, coby úběžníky dynamických vztahů - nás mohou i zahltit a rozpoutat zcela nepřehlednou bouři sil. Bez estetických idejí se krásno neobejde, bez idejí nevídaně novotářských a hojných však ano. A poslední bod: výklad termínu „Idee" v Kritice soudnosti se nemůže vyhnout popisu normativní ideje {Normalidee) v 17. paragrafu, a jeho interpretaci zde tedy musím podat, pokud chci dostát určenému tématu. Sluší se však čtenáře upozornit, že se jedná o otázku značně speciální a zbývající odstavce tohoto oddílu lze bez obtíží přeskočit či odsunout na později. Normativní idea je základem korektního zpodobnění (schulgerecht[e] Darstellung) daného druhu, je to „forma zakládající nutnou podmínku jakékoli krásy" v daném druhu (B 59). Kant předkládá bizarní úvahu, podle níž bychom k normativní ideji mohli dospět pouhým aritmetickým zprůměrováním daného (reálný psychologický průběh je prý mírně odlišný, avšak výsledek stejný): výška krásného muže je tedy průměrná výška, kterou nacházíme u mužů, krásný nos lze načrtnout zprůměrováním proporcí všech nosů a podobně. Nutným a bizarním výsledkem by pak bylo, že krásný člověk by ve své normativní ideji vykazoval alespoň pár zkažených či vyražených zubů, alespoň mírnou slepotu na obě oči, alespoň mírně přeražený nos, mírné kulhání či šmajdání a podobně. Smysluplnější obrázek získáme drobnou, avšak rozhodující korekturou: běžnému úzu bude lépe odpovídat názor, že normativní ideu krásy v jakémkoli druhu získáváme zprůměrováním všech krásných jednotlivin daného druhu. Normativní ideu krásného koně tak lze vyzískat zprůměrováním všech krásných koní, normativní ideu člověka zprůměrováním všech krásných lidí. Bylo by možno dál rozumovat ohledně problematiky pohlavních charakteristik či barvy vlasů, avšak podstatné tu je cosi jiného. Navržená korektura nám dovoluje pochopit jiné Kantovy formulace ze 17. paragrafu, o jejichž filosofické závažnosti není pochyb. Pokud totiž do zprůměrování vstupuje soubor všech krásných jednotlivin, pak se normativní idea podílí již na samotném vjemu jejich krásy, byť třeba její siluetu kreslíme až ex post. (Byly bezdůvodné obavy z logického kruhu příčinou, proč Kant dimenzi krásy z úvahy o zprůměrování nepředložené vypustil?) Pak lze porozumět následujícím výrokům: Mezi všemi předměty ve světě je ideál krásy schopen [poskytnout] jedině člověk -tak jako [jedině] lidství v jeho osobě coby inteligence je schopno [poskytnout] ideál dokonalosti. Sem ale patří dvojí: za prvé estetická normativní idea, což je konkrétní názor (obrazivosti), poskytující kritérium pro posuzování člověka coby věci náležející k určitému živočišnému druhu, a za druhé idea rozumu, která cíle lidskosti, nezachytitelné pro smysly, vyhlašuje za princip pro posuzování jisté podoby, ve které se tyto cíle zjevují coby působení v [oblasti] jevů. Normativní idea musí prvky, [z nichž skládá] podobu živočicha určitého druhu, brát ze zkušenosti; nicméně ona nezměrná účelnost ve výstavbě podoby, která by se hodila za všeobecné kritérium pro estetické posouzení každého jednotlivého [tvora] tohoto druhu, onen obraz, který byl takříkajíc úmyslně vzat za základ umění [Technik] přírody, [obraz], kterému je úměrný pouze celý druh, ne žádný jednotlivec odděleně, přesto spočívá výhradně v ideji těch, kdo vynášejí soud, kterážto [idea] však ve svých proporcích coby estetická idea nutně musí umožňovat plně konkrétní zpodobnění ve vzorovém obrazu (B 56, zdůrazněno v originále). Tato normativní idea není odvozena z proporcí přejatých ze zkušenosti coby jasné daných pravidel, nýbrž teprve s přihlédnutím k ní je možno [stanovit] pravidla pro posuzování. Je to obraz celého druhu, který proplouvá mezi všemi jednotlivými, v nejrůznějších ohledech odlišnými názory individuí a která si příroda stanovila za pravzor svého plození v daném druhu... (B 58, zdůrazněno v originále). Normativní idea je tedy určující pro naše posuzování krásy v daném druhu; procesem zprůměrování ji můžeme takříkajíc vynést na povrch, nicméně samo průměrování - navzdory liteře dochovaného textu - nemůže být jejím zdrojem. Odkud se tedy bere? A proč se Kant k dané otázce dostává právě v souvislosti s oním ideálem krásy, jímž má být člověk? Jestliže jsem na počátku tohoto oddílu popsal estetickou ideu jako dynamické schéma střetu a spojování různorodých sil, mocností a vlivů, nyní lze konstatovat, že nic na světě není přístupno tolika různým druhům sil a mocností jako právě druh člověk: konkrétní jedinci jsou již v různé míře vyhranění, nicméně sám druh je charakterizován jedinečným rozpětím vlivových možnos- 28 29 Martin Pokorný Idee: ke klíčovému termínu Kantovy Kritiky soudnosti tí od hladu, únavy a tělesné tíže až po kulturní vnímavost, mravní vědomí a schopnost filosofické myšlenky. Přestože tedy Kant nachází ideál krásy na poli krásy vázané a nikoli neupoutané (frei), což lze z hlediska celkové logiky výkladu považovat za paradox, lze se domnívat, že pro něj krása i v tomto kontextu zůstává spjata s pojmovou dvojicí volnost-svoboda (Freiheit). Normativní idea lidství ustavuje schopnost vztahovat se k žádoucí proporci uvedených vlivů při posuzování člověka (včetně sebe samého) jakožto empirické anebo také empirické, vtělené bytosti; i tím se normativní idea liší od rozumové ideje lidství, která je čistě númenální povahy a na vtělenost, situovanost a empirii nebere ohled. Veškerá konkrétní pravidla a kritéria, pokud jde o vzhled a empirické chování člověka - člověka jako bytosti, jejíž bytí se nevyčerpáva empirií -, čerpáme vposledku právě z normativní ideje.21 Pojem, konvence a dráhy poznávání Oznámil jsem výše, že přísně metafyzický rozbor statutu estetické ideje nutno odsunout do jiné stati. V předchozí větě jsem se však znovu dotkJ hranice mezi fenomenální a númenální sférou, hranice, jejíž relevanci pro pochopení estetické ideje jsem zdůvodnil výše, a je proto nyní, kdy již máme o Kantově pojetí estetické ideje poměrně přesnou představu, vhodné objasnit alespoň v krátkosti a bez podrobné argumentace, jak tuto vazbu na přeryv fainomenonlnúmenon chápat. Estetickou ideou se míní komplex afektivně-kognitivních trajektorií, které vykazují tušenou jednotu (poukazují k jednotícímu pólu), aniž bychom přitom byli s to je podřadit pojmu. Tušení jednoty oznamuje, že daný komplex je k poznání v Kantově smyslu, tj. k subsumpci pod pojmy, vhodný, přesto ale konkrétní vhodné pojmy scházejí anebo jsou pociťovány jako nedostačující; tím je navozen stav svobodné či uvolněné souhry poznávacích schopností, které nedospívají k fixnímu výsledku (poznatku, soudu), nicméně anticipují takový výsledek jako nutně možný.22 Dosah a rozsah zmíněných afektivně-kognitivních trajektorií se liší v závislosti na předmětu-díle a na oboru umělecké tvorby: u hudby se podle Kantova stanoviska zdržuje jen na rovině počitků a afektů, u ostatních umění zabírá širší spektrum, nejvíce vrstev protíná u slovesného umění. Tyto trajektorie se vymykají již disponibilním pojmům tím, že překračují již dané hranice ve vztahu k jednotlivým předmětným strukturám, 21 Anebo, dodávám pro přesnost, z jejích konvenčně fixovaných odlik. - Můj výklad zpětně objasňuje, proč u termínu Normalidee prosazuji mírně spekulativní překlad „normativní idea" oproti doslovnějšímu řešení „idea normálu", které však obsahově odkazuje na námi kritizovanou úvahu o zprůměrování. - Srov. Kantovu charakteristiku transcendentálni apercepce. - Výkladový postup od estetické ideje ke stavu svobodné souhry samozřejmě spadá jen do ordo expositionis: reálně je u vnímatele nejprve navozen jistý stav poznávacích schopností, ve kterém se teprve vykazuje estetická idea coby jednotící moment, nutná podmínka pociťované souhry. předmětným kategoriím23 i ontologickým rovinám anebo se od těchto hranic odchylují. Na obraze vnímáme barevné a tvarové linie anebo podobnostní rezonance, které se neopírají o disponibilní pojmy; při recepci slovesného díla si uvědomujeme různorodé přechody mezi pojmy, tématy, pojmovými asociacemi, obrazy, intencionálními koreláty nejrůznějších typů, fonetickými podobnostmi atd. atd., které nelze převést na vztahy subsumpce a predikace, ale ani na asociace chápané jako dílčí obsahové překrytí. Tyto vazby se vymykají zákonu asociace, jsou oproštěny od konvenčně ustálených empirických pojmů, pokud jde o vztah k zavedeným pravidlům a zvyklostem, jsou volné (frei). Ovšem pouhé osvobození od pravidel by vyvolalo ono bolení hlavy, o kterém Kant hovoří ve výše citované pasáži z Antropologie. Pouhá oproštěnost, odchylka a subverze nestačí - ne u krásných umění. Ve vnímání krásy, v soudu vkusu (anebo v oné uvolněné a přitom nikoli chaotické konverzaci, kterou popisuje Kant v Antropologii) sledujeme pravidlo, jehož čas má teprve přijít, pravidlo, které nám je dáváno jinak než syntetickou aktivitou poznávacího aparátu, pravidlo, o kterém víme skrze tušení - a vědění i tušení tu mají stejnou váhu. Vjem krásy na nás uvaluje úkol poznávání včetně poznávání praktického a zároveň nám dává pocítit jeho oprávněnost. Odtud jeho mravní přínos: ve styku s uměleckým dílem cítíme, že být bytostí, která je schopna poznání a usiluje o ně, je správné. Estetické ideje a umění slova Obraťme se závěrem k otázce, jaké světlo vrhá Kantova nauka o uměleckém krásnu a estetických idejích na otázky spjaté s vnímáním a interpretací literárního díla. Přijetí nauky o estetických idejích znamená odmítnutí interpretací založených na autorské intenci, přinejmenším pokud intencí míníme vědomé úmysly: estetickou ideu přísně vzato nelze poznat, a to platí i pro autora, který ji tedy do díla nemůže vědomě vložit. Estetická idea je komplex afektivně-kognitivních trajektorií, které autor a čtenářská komunita sdílejí nikoli ve smyslu numerické nebo druhové identity, nýbrž ve smyslu překryvu základních napětí a dynamických vztahů, jak jsou reálně nebo virtuálně zakoušeny. Zkušenostní trajektorie, které společně ustavují estetickou ideu, přetínají linie vytyčené pojmy nižších i vyšších úrovní, dokonce i pojmy implicitními, a kříží hranice mentálních mohutností. Literatura je přitom podle Kanta specifická právě tím, že do svobodné souhry schopností, kterou vyvolává, vtahuje všechny roviny lidské vnímavosti a poznání: počitky, vjemy, imaginativ- 23 Přesněji: strukturám costi (quidditas), kategoriím costi. Nemusí jít o předměty, jedná se °typy reality ve smyslu středověké transcendentálie res, Husserlova generálního regionu „V/as" apod. 30 31 Martin Pokorný Idee: ke klíčovému termínu Kantovy Kritiky soudnosti ní obrazy (včetně paměťových) a pojmy všech úrovní. Pro ustavení a vjemovou působnost estetické ideje však nejsou podstatné vazby subsumpčně-predika-tivní („logické atributy"), nýbrž vazby diskurzivně vymklé, deviantní, jdoucí napříč („estetické atributy"): dokonce i pojmy a mravní ideje se v literárním díle stávají předmětem vnímání, smyslového vnímání, a vyvstávají na nich dráhy konceptuálne neuchopitelných napětí a podobností. Negativní aspekt - deviace od daných pojmů či nezávislost na nich -však musí být pro vyvolání svobodné či uvolněné souhry vyvážen aspektem pozitivním, totiž jednotící či polarizační aktivitou estetické ideje. Podobně jako v hudební skladbě sled tónů, melodií a harmonických rovin ustavuje „objekt pro afekty", ustavuje jistý objekt či kvazi-předmět24 - přístupný pro mohutnosti afektivní i poznávací, aniž bychom přitom dospívali ke kognitivním soudům - také narativní, popisná či evokační sekvence. Vzniká oblast strukturovaného předjímání, narativně-výrazové pole, jehož složky se reálně mohou krýt se skutečností, avšak z hlediska prezentace je od reality nutně odlišné. Je tu paralela: Na jedné straně estetická idea může do svého postupu zahrnovat fixně dané pojmy (v literárním díle) anebo reálně dané věci (např. v sochařství), ale nestává se přitom sama pojmem a nezískává objektivní realitu, naopak pojmy vtahuje do spleti příčných vazeb a do díla-předmětu, ektypon, vdechuje život vnímání, archetypem. Na straně druhé pól esteticko-ideativní produktivity, tedy oblast afektivně-kognitivního soustředění významů při zakoušení uměleckého díla, do sebe může vtáhnout i významy a objekty již dané (tj. fixní pojmy, ať už odkazující k realitě nebo smyšlence, a reálné i fikční entity), avšak jen jako úběžníky či složky úběžníků, čímž přetváří jejich ontologický status mimo osu realita/fikce. Co je potom tématem interpretace či výkladové kritiky? Nikoliv samotné složky literárního díla v jejich schopnosti reference (k psychice autora, dobovým poměrům, kolektivnímu povědomí atd. atd.) ani v jejich potenciální či reálné mnohoznačnosti, která pouze mění vektory smyslu, nikoli jejich samotnou povahu. Spiritus agens interpretace vykonávané s vědomím zkušenosti uměleckého díla tkví v estetické ideji. Ta je však diskurzivně nevypověditel-ná, sdělovat ji může jen umělecké dílo; interpretace, která sama být uměleckým dílem nechce, si tedy nemůže estetickou ideu jednoduše stanovit za předmět vypovídání, popisu. Interpretace nenabízí k estetické ideji klíč, naopak: povědomí o ní musí u vlastního čtenáře vždy již předpokládat. Může však explikovat dílčí dyna- 24 Obratu poprvé užil Rudolf Zocher, avšak věcně je tu mým pramenem M. Caimi, podle něhož kvazi-předmět odpovídá transcendentálni ideji coby její schéma, ale zároveň je pramenem paralogismů. Srov. Caimi, Mario. „Über eine wenig beachtete Deduktion der regulativen Ideen". In Kant-Studien 86, 1995, s. 308-320. mickou působnost estetické ideje v určitém zkušenostním anebo pojmovém rjoli Znalostní a zkušenostní výbava interpreta se přesouvá do kontaktu s estetickou ideou, nechává se prostoupit jejími tahy a tlaky a zaznamenává výsledek, který sice estetickou ideu v žádném ohledu neobsahuje ani nevyjadřuje, avšak nese její stopu. Toto svědectví stopy může napomoci rozvinutí, posílení, dalšímu oživení estetické ideje u čtenáře, který k již nabyté zkušenosti díla interpretaci přibírá. Avšak může splnit svou roli i nezávisle na díle, které interpretaci dalo vzniknout. Výpověď rozbodaná polarizační aktivitou estetické ideje nese stopu nejen onoho afektivně-kognitivního komplexu, kterému se pokusila otevřít, ale i samotného ideativního přeskoku, onoho poukazu k oblasti na pomezí faino-menon a númenon, kde svět ještě není zformován již utuhlými tvary našeho poznání, a přec se naší poznávací aktivitě svobodně a uvolněně otevírá. Idee: on a crucial term in the Critique of Judgement The paper focuses on the meaning of the term „idea" in general, and the phrase „aesthetic idea" in particular, in Kant's Critique of Judgement. By a set of interlocking arguments, I attempt to show that: (a) „aesthetic", in „aesthetic idea", continues to refer to the sphere of the senses; (b) „idea", in the same context, continues to maintain the heightened meaning the term was assigned in the Critique of Pure Reason; (c) the often quoted § 49 of the third Critique does not provide a good introduction to the term and is based on a rhetorical, rather than philosophical strategy, as Kant seeks to surmount the problems inherent in speaking about an Jdee of the senses". In a positive manner, „aesthetic idea" is expounded as the focus of an activity that is affective and cognitive at the same time. 32 33