Teorie architektury
Jediný dochovaný starověký
spis na toto téma
Vitruvius (Pollio), De Architectura libri decem, 1. pol.
1. stol. po Kr. (Deset knih o architektuře, česky 1953).
• Stavba musí uspokojovat tři požadavky: 1) firmitas,
2) utilitas, 3) venustas.
• Krása (venustas) zahrnuje šest pojmů: 1) ordinatio,
2) symmetria, 3) eurythmia, 4) dispositio, 5) decor,
6) distributio.
• Vitruviova estetika architektury vychází ze čtyř zdrojů:
1) abstraktní kategorie (řecká teorie proporcí), 2) zákony
stavby lidského těla, 3) zákony fyziologické optiky, 4) čistě
konstruktivní zásady.
Teorie architektury v renesanční
Itálii
• Leone Battista Alberti, De re aedificatoria libri X, vyd.
posmrtně 1485 (sepsáno 1443-1452, Deset knih o archi-
tektuře)
„Italský Vitruvius“ L. B. Alberti (1404-1472): humanista,
právník, sekretář římské kurie, architekt, považoval se za
diletanta (milovníka umění), u něj poprvé odděleno projektování
staveb od jejich provádění. V jeho estetické
teorii je klíčovým pojmem concinnitas (umělé článkování,
souměrnost). Chtěl povýšit architekturu mezi svobodná
umění, odlišit ji od stavitelského řemesla. Proto požaduje
všestranné vzdělání architektů.
Leone Battista Alberti
Mantova, kostel S. Andrea
Florencie, Palazzo Rucelai
pol. 15. stol.
Teorie architektury v renesanční
Itálii
Dogmatické traktáty o architektuře: kodifikovaly
pravidla vycházející z Vitruvia a sloužily jako
vzorníky. Nejznámnější z nich sepsali architekti
Serlio (1475-1554) a Palladio (1508-1580).
• Sebastiano Serlio, Tutte l´opere d´architettura
et prospettiva, 8 knih, celek vyd. 1584 (Všechna
díla o architektuře a perspektivě)
• Andrea Palladio, I quattro libri dell´Architettura,
1570 (Čtyři knihy o architektuře)
Teorie architektury v renesanční
Itálii
• Palladio
Teorie architektury v renes. Itálii
• Serlio
„Klasický jazyk architektury“
Antické a renesanční motivy
• John Summerson, The
Classical Language of
Architecture
• Josip Plečnik: architectura
perennis
K základním atributům takto chápané
architektury patří pět sloupových
řádů: toskánský, dórský, iónský,
korintský a kompozitní (římský)
A. Palladio, pět sloupových řádů, z díla
I quattro libri dell´Architettura
„Klasický jazyk architektury“
Antropomorfní prvky Přirozené obydlí
Francois
Blondel podle
Vignoly,
Profilace
toskánského
řádu, z jeho
Cours d'
architecture, sv.
1, 1771
Léon Krier,
Dočasné
odmítnutí
archetypu, obr.
z jeho knihy
Architektura volba
nebo osud
Kategorizace staveb
• podle účelu: sakrální/profánní,
veřejná/soukromá
• podle typu: palácová, kostelní, domovní aj.
• podle materiálu: dřevěná, kamenná, cihlová,
betonová (kombinace železobetonu a skla) aj.
• podle stavební techniky: zděná, litá, montovaná
• podle formálního pojetí: tektonická/stereotomní,
pod. článková/bloková (např. řecký chrám vs.
pyramida)
K hermeneutice architektury
• Heidegger, Bytí a čas: Architektura je označením předchůdné,
principiální a autoritativní osnovy či souvislosti
lidského pobytu v jeho podstatné vykloněnosti do světa a
zároveň i zjevnosti a artikulovanosti světa jako toho,
„kde“ se pobyt bytostně nachází.
• Elementárními faktory architektonické artikulace prostoru
a utváření světa jsou místo a cesta, či stanoviště a
relace. Vytýčení místa dominuje při vzniku centrálních
archit. kompozic (příklad Stonehenge, Pantheón, barokní
centrály). Význam cesty je možno ukázat na příkladu
longitudinálních kompozic, podkladem jejich koncepce je
„shromáždění a návaznost odlišených jsoucen v jednotě
světa“ (Horyna, Umělecké dílo jako rozvrh).