Malířství a sochařství (úvod)
Římská malířská díla z Herkulanea
a Pompejí, 1. stol. po Kr.
Antická umělecká teorie
(Galén dle Pythagora, Myrona a Polykleita)
Klíčové pojmy
symmetria (proporce)
rhytmos (rytmus v držení figur a kompozici)
akribeia (přesnost)
aletheia (pravdivost, pravděpodobnost)
Z teorie malířství
• Antická mimesis/imitatio: Gaius Plinius
Secundus Maior, Naturalis Historiae libri
XXXVII, ca 70: Parrhasiova soutěž se
Zeuxidem, počátky malířství (skiagrafie) atd.
• L. B. Alberti, De pictura, 1435-36.
Jeho ideálem malíř-humanista znalý euklidovské
geometrie, ciceronské rétoriky a literatury.
V první části známá definice obrazu jako
plochy okna (průřez pyramidou vidění).
Skiagrafie
Daniel Chodowiecki
Vynalezení
malířství dle
Plinia, 1787
Pozn.: Plinius, Historia
naturalis, kniha XXXV,
napsal o počátcích malířství:
„kolem stínu člověka byla
vedena čára, a tak první
malířství mělo takový ráz,
potom se provádělo jednou
barvou a takové slulo
monochromatos“.
Imitatio
Schopnost umělce dokonale imitovat
skutečnost: např. Zeuxis a Parrhasios u Plinia
Nový Parrhasios Trompe-l'œil (klam oka)
Cornelis Bisschop, 1668 Johann Kaspar Füssli, cca 1750
Francois-André Vincent
Zeuxis vybírá model z nejkrásnějších žen
v Krotónu, 1789
René Magritte
Procházky
Euklidovy
1955
Kategorizace malířství
• podle funkce: volné/užité (např. knižní malba, či
vitraje), intimní/monumentální
• podle námětu: figurální, portrétní, žánrové,
krajinomalba, zátiší (jiné dělení: mytologické,
církevní, světské)
• podle materiálu (podkladu, barev) a techniky:
nástěnná malba, mozaika, sgrafitto, sklomalba,
závěsné obrazy – deskové (nejčastěji tempera na
dřevě), olej na plátně, akryl na sololitu, dále –
bývá považováno za kresbu – akvarel, pastel, kvaš
(vše na papíru) atd.
• podle formálního pojetí: abstraktní/zobrazující
K hermeneutice malířství
Mojmír Horyna, Umělecké dílo jako rozvrh
• odlišení zobrazení / obraz
• zobrazení: jeho cílem je vizuální substituce
skutečnosti nebo věci, která se nachází mimo
obraz (vizuální „simulace“)
• obraz je zjevným uchopením a předvedením
zobrazované skutečnosti před naším pohledem; H.
G. Gadamer, Pravda a metoda: „...obraz uplatňuje
své vlastní bytí, aby nechal vystoupit zobrazené“
(sborník Dějiny umění v české společnosti. Praha 2004, s. 82.)
Sochařství
Giotto – Andrea Pisano,
Sochař při práci, reliéfní
výzdoba kampanily
dómu ve Florencii,
po 1334
Kategorizace sochařství
• podle prostorového pojetí: socha, sousoší,
reliéf
• podle funkce: volná díla / díla spojená
s architekturou (též pomníky)
• podle výtvarné techniky: 1) skulptura,
2) plastika, 3) kovotepectví, antická
toreutika
Rozlišení skulptura / plastika
• Skulptura (lat. sculpere = řezat do něčeho)
– ubírání hmoty dřeva, kamene či kosti
(kamenosochařství, řezbářství, glyptika tj.
řezba gem a kamejí)
• Plastika (řec. plastikos = tvořící z hlíny)
– přidávání hmoty, tj. modelování ve vosku,
štuku, hlíně (ceroplastika, štukatérství,
terakotářství) a kovolitecké postupy
Teorie sochařství
Leon Battista Alberti, De statua, 1464
• odlišuje sochřaskou práci „per
via di porre“ (plastika) a „per
via di levare“ (skulptura)
• sochařská metoda – znázornění
druhového a individuálního,
důraz na správné
proporce, k jejichž stanovení
navrhuje přístroj definitor
(vymezovač)
Albertiho definitor
(rytina z boloňského
vydání, 1782)
K hermeneutice sochařství
Mojmír Horyna, Umělecké dílo jako rozvrh
Sochařství nám tak před oči přivádí spolubytí
s druhými jako jeden ze základních existenciálů
pobytu. Vzcházení druhého v sochařském
díle je nabídkou zjevujícího setkání,
ve kterém se zjevným stává to podstatné
(tedy spolubytí) v celé škále možných
ladění a relací: od prosté solidarity až po
vystoupení autority.
(sborník Dějiny umění v české společnosti. Praha 2004, s. 85.)