Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav hudební vědy Teorie interaktivních medií Jaroslava Orolinová Semestrální práce Umělecká hodnota POSTMODERNA Předmět: US_42 Úvod do uměnovědných studií Vučující: Mgr. David Balarin Rok: 2014 ÚVOD V této práci se zabývám postmodernou a z velké části postmodernou v hudbě. V první části práce osvětluji základní pojem postmoderna a jak její historické zasazení tak i funkčnost a schopnost ovlivnit dobu, myšlení a tvoření děl. Dále představuji názory několika filozofů na postmodernu. V druhé části práce rozebírám rozdíly mezi modernou a postmodernou v hudbě a hudebních dílech. Charakterizuji modernistické a postmodernistické díla a v neposlední řadě vysvětluji pár pojmů používaných v postmodernistické hudbě. 1. POSTMODERNA OBECNĚ 1.1. „Post“ * po - v tomto případě po moderně 1.2. Moderna * francouzsky „moderne“ * upravit dle požadavků doby * moderní novým způsobem [2] 1.3. Postmoderna 1.3.1. Charakteristika * Termín vyjádřující širokou sociálně-kulturní změnu, která se v umění začala reflektovat až v 80. letech 20. století, zato její diskurz se rozvíjel už od 50. let 20. století. Základním problémem tohoto diskurzu byla kritická analýza industriálního a emancipačního charakteru – modernizmu. * V 80. letech byl vlastně pojem postmoderna už součástí širokého diskurzu filozofie, estetiky, vědy, teologie, etiky a práva. 1.3.2. Změny * V postmoderně nahradila moderní ezoterickou moc intelektuálů exoterická moc masmédií. Zdrojem distribuce nejnovějších informací se staly zejména elektronické informační média spojené s mocí trhu. * Podle některých autorů se v postmoderně trh stal spolu s novými médii reprodukce a distribuce zdrojem dnešní inflace hodnot, norem, ideí, teorií, směrů, vkusu, atd. 1.3.3. Cíl * Konečným cílem postmoderny bylo dokončení moderny jinými prostředky a v jiném sociokulturním kontextu.[1] 2. NÁZORY FILOZOFŮ * Podle německého estetika Wolfganga Welshe se termín postmoderna poprvé v dějinách umění objevil kolem roku 1870 v souvislosti se vznikem postmodernizmu, který jednak navazoval na ideje impresionizmu a zároveň je specificky revidoval * V roce 1917 použil termín postmoderna Rudolf Panwitz, který se ve své knize Die Krisis der europaischen Kultur pokusil charakterizovat typ postmoderního člověka, který podle něj typologicky osciloval mezi barbarem a dekadentem. * V roce 1979 vyšla kniha francouzského filozofa Jeana-Francoisa Lyotarda s názvem La condition postmoderne, ve které se zabýval problémem legitimity – moderny a postmoderny. Pojem postmoderna charakterizoval pomocí kritické analýzy pojmu moderna. Podle něj má moderní poznání vždy formu jednoty vycházející z nějakého metodologického metapříběhu.[1] 3. POSTMODERNA V HUDBĚ 3.1. Obecně * Doteď není celkem jasné zda modernu a postmodernu je možné chápat jen jako estetiku, nebo jako vykrystalizované nové slohy. * Za hudební modernu se obvykle pokládá hudba z období mezi dvěma válkami. Teoretici mají spory v tom kde moderna začíná a kde končí a zároveň začíná postmoderna. 3.2. Rozdíly mezi modernou a postmodernou * Upřednostňování racionality moderny před spontánností a komunikativností postmoderny. * Elitárnost a intelektualizace modernistické hudby proti masovému rozšíření ve velkoměstské kultuře. * Individualita a originality projevu v moderně oproti preferování pruralizmu vzájemné nesouměrnosti a heterogennosti stylů i za cenu elektricizmu a ztráty jedinečnosti. 3.2.1. Modernistické díla * Modernistický estetický program je nasměřován k hlavnímu cíli - vytvoření originální kompozice v duchu tradičního „opus perfectum et absolutum“. Dílo je neměnné a nesmí do něj nikdo zasáhnout, protože je realizované jako perfektní a dokonalé. * Skladatelská cesta vede k neustálému vylepšování díla,zdokonalování v individuálním skladatelském vývoji. * Idea o perfektnosti díla se vyvíjela od období baroka a končí v období moderny - z tohoto pohledu je nástup postmoderny návratem resp. Analogií renesančního typu hudebního myšlení. 3.2.2. Postmodernistické díla * Tyto díla nemusí směřovat k zdokonalování. * Představa o skladatelském díle funguje na základě metody destrukce jeho aury, destruovat základní schématické postupy kompozice, narušit převládající schémata hudebního myšlení - skladatelé tak předkládají různé varianty, verze, úpravy jednoho a toho samého díla. * Postmodernistická představa tvůrců předkládá minimální požadavky na dílo. Stačí , když skladatel dobře ovládá kompoziční řemeslo, dokonce se připouští, že zde má své místo i samouk. * Estetický program postmoderny nemusí být originální, stačí, když se líbí posluchači. * V pohledu na to, co je krásné, dominuje představa, že je krásné vše, co tady už bylo a stačí recyklovat už existující materiál. Z toho pohledu je krásný i kýč, opotřebený, banální popěvek i primitivní dokola se opakující rytmus. * Základními technikami, se kterými se zde pracuje je aluzie, pastiche, koláž, citát, parodie, aj.(viz. níže), případně úkol jistého myšlenkového konceptu. - Aluzie - narážka, náznak, částečné, neúplné přirovnání k známým skladbám, nebo stylům, které mají evokovat jen původní autory hudby. - Pastiche – literárně jde o parafrázi, napodobeninu. - Koláž – výtvarná technika surrealistů, kombinace rozličných materiálů vkomponovaných do obrazu. V hudbě jde o míchání různých hudebních stylů, žánrů a slohů do jednoho celku. - Citát – přesné použití známých melodií,motivů ve skladbě, kterých autorem je jiný skladatel. - Parodie – zesměšnění už existující známé skladatelské předlohy.[2] 4.POUŽITÁ LITERATURA 1. ŠTOFKO, Milan, Od abstrakcie po živé umenie: Slovník pojmov moderného a postmoderného umenia. Slovart s.r.o., 2007. ISBN 9788080851088. 2. KAJANOVÁ, Yveta, Postmoderna v hudbe, ISBN 978-80-223-2802-9, Bratislava : Univerzita Komenského, 2010, 200 s.