Listy Zdeňka Vojtěch z Lobkovic sestře Johance z Lobkovic z roku 1612. SAP 62, 2012, s. 41-82. Filip Mažár Za nejpůsobivější dopisy Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic, jaké jsem kdy četl, považuji ty, jež v roce 1612 napsal své setře Johance z Lobkovic. Ač nevelkého rozsahu, oplývají citovou upřímností, s jakou se u Lobkovice setkáváme již Jen v jeho Španělsky psaných listech manželce Polyxeně z let 1618-1627. Nejvyšší kancléř českého království Zdenek Vojtech z Lobkowicze tyto dopisy napsal v průběhu května až července 1612 za svého pobytu ve Frankfurtu nad Mohanem, kde byl tou dobou volen, korunován a oslavován novy římsky císař Matyáš Habsburský. Ve Frankfurtu byla i Lobkovicova manželka Polyxena, která doprovázela Annu Tyrolskou. Jejich tříletý syn Václav dlel doma v Pernštejnském paláci na Pražském hrade pod dohledem Johanky z Lobkovic, Zdeňkovy sestry. V danem case šlo patrně o první déletrvající odloučeni obou rodičů od dítěte. V roce 1610 přibylo krátkodobých cest Zdenka Vojtěcha mimo Prahu, jednou či dvakrát jej mohla doprovázet Polyxena se synem. Kancléř Lobkovic se opět vypravil do Roudnice, aby zde pohostil arcikníže Leopolda při jeho zastávce na diplomatické cestě do Drážďan. Arcikníže Leopold byl kmotrem Václava Eugenia. At již obě cesty do Roudnice v roce 1610 absolvoval Lobkovic sám nebo se Zenou a synem, ať by Polyxena s chlapcem strávila nějaký čas mimo Prahu mimo doložené Zdeňkovy nastaví ve společnosti Adama ze Štemberka a arciknížete Leopolda, neodloučili by se od sebe na dobu delší než několik dni. Po většinu roku 1610 byli spolu v Praze. Nejinak tomu asi bylo i v právní půli roku 1611, kdy politické a valence události v pražských městech nedovolily kancléři Lobkovicovi kamkoli vycestovat. Po přepadeni Male Strany 15. února 1611 vojskem Leopolda Pasovského zřejmě neopustil ani Pražsky hrad. Pernštejnský palác a s ním cely areál Pražského hradu zůstaly ušetřeny útoku pšovských vojáku a následných bojů. Lobkovic dlel v Praze jak před dotčeným vpádem a okupace, tak nepochybné i dlouho po odchodu vojska. Jisté se zúčastnil zemského sněmu 15. února 1611 na Pražském hradě, na nějž navázal stavovsky snem na radnici Starého Města pražského, s nímž císař Rudolf II. a někteří zemští úřednici z hradu na dálku licitovali o přijetí či nepřijetí Pasovských a o obrané [roty nim. V cele těchto císařových vřených stali nejvyšší purkrabí Adam ze Šternberka a nejvyšší kancléř Zdenek z Lobkowicze. Staročesky snem byl zavřen ke dni 4 března, kdy byly prvně tištěny jako artikule, vojáci Leopolda Pasovského opustili Prahu o týden později. V následujících měsících se kancléř Lobkovic zúčastnil bezpočtu schůzek a jednaní, především za účelem dosazeni míru ve vládnoucím rodu a omezeni vlivu triumfující stavovské opozice na Matyáše Habsburského. Ten ji přijel s vojskem na pomoc a pak v jejím středu na Starém Městě pražském strávil bezmála pět týdnu. Mezitím byl na Pražském hradě zahájen generální snem, jenž vyústil v abdikaci Rudolfa II a v Matyášovu korunovaci 23. května 1611. Konečně nedlouho pote král Matyáš přistoupil k obnově zemských úředníku, čemuž všichni zúčastněni a zainteresovaní věnovali značnou pozornost. Z katolického pohledu renovace 18. června 1611 dopadla nad očekávaní dobré. Zdenek Vojtech z Lobkowicze svůj úřad nejvyššího kancléře Království českého bez větších komplikaci obhájil. Lobkovicovi, jejich dvůr, resp. jeho podstatná část, služebnictvo, koci, jezdci a koně, ve Vídni potřebovali poměrně rozsáhle zázemí. O něm se vsak v pramenech, jakož i o finančním zajištěni pobytu, nic případného neobjevuje. Velikost doprovodu a účast jednoho z příbuzných Lobkoviců ovsem pěkné ilustruje jedna pasáž v podrobném popisu vítaní nevěsty a panovníkovy svatby v casu mezi 30. listopadem a 4. prosincem 1611 od Jiříka Zaváty ze Závěti. Příjezd Anny Tyrolské do Viděn dne 1. prosince vedl dlouhý průvod předních mužů monarchie, zejména z Uher, děleny do oddílu jejich jezdců, peších, trubačů. Jiným průsvitem je vzkaz Zdenka Vojtěcha pro syna v listu ze 4. na 5. června 1612 Johance Z Lobkovic: povez mu, aby sám pěkné se učil choditi a dobré mluviti. Pokud tu neslo o Lobkovicovi přehnanou starostlivost, lze se domnívat, je Václav byl vane indisponován či dokonce vývojové opozděn. Neumel-lij dobré mluvit, například správné vyslovovat některé hlásky, Ato by v jeho třech letech a čtyřech měsících příliš nepřekvapovalo, ovsem nedovedl v tomto veku sám pěkné chodit, to by již nebylo samo sebou. Měli-li by Václav nějakou vrozenou vývojovou vadu, byli by po nějaké nemoci či úrazu, omezovala by jej přílišná nadváha, o tom můžeme jen spekulovat. Na každý pád v dospělosti netrpěl zadním tělesným postižením. Byla kancléřova rodina pohromadě v Režné, a to v centu jisté části dvora a nejspíš i některých příbuzných Lobkoviců, lze mít za jisté, ze pote všichni společné odjeli s císařem do Lince, následně počátkem roku 1614 na snu do Českých Budějovic a začas spět do Lince, kde se později konal generální snem 11. za 25 srpna 1614. Pro přístav, císař se dvorem opustil Řezno 25. října 1613, pote bezmála rok sídlil v Linci, kromě několika dni na sklonku roku 1613, kdy byl krátce v Táboru, a jednoho měsíce, 28. ledna za 28. února 1614, stráveného na sněmu v Českých Budějovicích. Počátkem října 1614 se vypravil zpět do Viděn. Zdenek Vojtech a Polyxena odjeli po skončeni budějovického sněmu na některé z vlastních českých panství. Do Lince se vrátili za někdy krátce před 19. březnem. Nedlouho po Velikonocích 1614 se kancléř ještě odebral do Vinda, aby tam učinil jakési oznámeni ve věci svého brada Ladislava z Lobkowicze. Prvním primy doklad o přítomnosti Václava Šebela na společenské slavnosti, navíc doklad pamětní povahy, vznikl při příležitosti položeni základního kamene ke kapucínskému klášteru v Roudnici nad Labem dne 3. května 1615. Je jim jednolistá vytištěny roku 1615 v Praze u dědiců Kašpara Kartesián. Jeho pozoruhodný titul v záhlaví s umné provedeným lobkovickým znakem uprostřed prozrazuje, komu byl určen a kdo byl v jistou chvíli přestaven a vyzdvižen jako spolunositel zbožné fundace: kancléřův nejmilejší synáček Václav František Eusebuis z Lobkovic. Pod titulem následuje výbor sestavilo a slavnostně předneslo, jak podotknuto v Radku pod titulem, učeni milovné žákovstvo roudnické sokly. Šestiletý Václav Eseji tím byl nadmíru poctěn, v jednu chvíli se stal ústřední postavou dlouho připravovaného a perlivé zinscenovaného katolického představeni. Vydávané dopisy Zdenka Vojtěcha Popela z Lobkowicze vypadají docela obyčejné. S výjimkou jednoho jde o jednolistý s textem na lícové a adresou na rubové straně. V jednom dotčeném případě byl užit dvojlist, popsán byl ale týmž způsobem vpředu na prvých a vzadu na druhu listu. Všechny do jednoho jsou opatřeny krátkou dorsální poznámkou o obsahu, přičiněnou později neznámým pořízení ještě v 17. století, spise v druhém pólu. Vlastni psaní včetně adres pocházejí od Zdenka Vojtěcha z Lobkowicze. Dále bude upřena pozornost výhradně k obsahu. Ten můžeme jednoduše označit za intimní. Ovsem emocionální rovinu všech piti dopisu vice či mene zpravodajství o minulem a nebo chystaném děni během korunovační mise ve Frankfurtu a při zpáteční cestě v Norimberku, aby na ne navázala závěrečná, upřímné míněna díkuvzdání a praní. Dopisy jsou tedy předně působivým dokladem o Zdenkové srdečnosti a šlechetnosti, současné klíčem k bližšímu nahlédnutí do soukromí jeho rodiny a konečně sporým zdrojem novinek a zajímavosti.