Změna poměru sil na severu Evropy
Vestfálský mír z roku 1648 přinesl Švédsku zařazení mezi Evropské velmoci. Získalo území v říši a
také účast na říšském sněmu. Švédští panovníci se stali říšskými knížaty, ale jejich mocenské
ambice, směřovaly spíše na východ do Polska a Ruska.
Švédská územní expanze vyvrcholila za Karla X. v první severní válku (1655-1660), kdy bylo
napadeno Polsko. Proti Švédsku zde stála mocná koalice Polska, Dánska, Nizozemí, Braniborska,
Ruska a císaře. Dánsko neodolalo švédskému náporu a ztratilo rozsáhlá území Skandinávského
poloostrova a dočasně oblasti Trondheim a Bornholm. Dne 3.května 1660 byl v Olivě uzavřen mír
mezi Švédském a jeho protivníky – Polskem, Braniborskem a císařem. Mír s Ruskem byl uzavřen v
Kardisu 1. července 1661.
Karel XI. rozvíjel spíše opatrnou zahraniční politiku, snažil se vyhnout konfliktu s Braniborskem a
Dánskem s kterým v roce 1691 uzavřel dohodu o ozbrojené neutralitě. Když v roce 1697 zemřel
převzal vládu v monarchii jeho syn Karel XII. Proti němu z dánské iniciativy vznikla proti švédská
koalice. V září 1699 uzavřel August II., který panoval v Polsku smlouvu s Dánskem v listopadu
vznikla protišvédská aliance Polska a Ruska. Základním cílem bylo rozdělení švedských držav v
Pobaltí.
Pro Rusko tento vstup znamenal zapojení do evropského koncertu velmocí. Již v roce 1686 účastí
ve Svaté lize proti Osmanské říši učinilo pokus začlenit se do evropského systému států. V letech
1697/98 podnikl car cestu po evropských metropolích k poznaní evropské politiky a získání
stanovisek svým budoucích spojenců.
V roce 1699 August II. zahájil první operaci v Livonsku, v únoru 1700 zaútočily Dánové v
Holštýnsku v srpnu pak Ruské jednotky v Ingrii v Estonsku. Spojenci počítali s rychlím úspěchem,
Karel XII. se však projevil jako schopný vojevůdce a navíc uzavřel nové spojenectví s Nizozemím a
Anglií, aby nedošlo k narušení obchodu na Baltu. Dánové byli opět poraženi a uzavřeli se
Švédskem mír v Travendale 18. srpna 1700.
Petr I. obléhal strategicky důležitou pevnost Narvu, kterou Karel XII. dokázal získat proti
dvojnásobné přesile. V létě 1701 napadl Polsko a podařilo se mu sesadit Augusta II. Roku 1706
Švédové vytlačili saské oddíly z Polska a zahájili útok na Sasko.
Švédské tažení umožnilo Petru I. obnovit válečné akce, jeho jednotky operovali od roku 1703 v
Karélii a Ingrii. V letech 1705-1706 ovládl Kuronsk. Švédská armáda zahájila útok v Rusku v roce
1708, král však včas nezískal posily a zásoby z Pobaltí a vojsko bylo nuceno přečkat zimu v
otevřené stepi, pro Švédy se tak postupem času stalo důležitější přežívání než dobývání. Na jaře
roku 1709 navrhl car podmínky pro uzavření míru. Rozhodující bitva se odehrála 27. července 1709
u ruské pevnosti Poltavy. Poražený švédský král pak prchl na turecké území, kde strávil příštích pět
let.
Porážka zasáhla velmocenskou pozice Švédska, které nyní nahradilo Rusko, jeho jednotky obsadily
veškeré baltské provincie Švédska a v Pobaltí byli zatlačeni do trvalé defenzívy. Na polský trůn byl
navrácen August II. a znovu byla obnovena koalice z let 1698-1700. Změna Ruské pozice
vyvolávala obavu nejen u Angličanů a Nizozemců, ale i Turci byli znepokojeni vzrůstem vlivu.
Karel XII., který pobýval v Moldavsku se snažil přimět sultána k vyhlášení nové války.
V listopadu 1710 vyhlásil Ahmet III. Rusku válku. Carská armáda vpadla v červnu do Moldavska a
Valašska, kde byla obklíčena u řeky Prutu, početnějšími tureckými silami byli donuceni 23.
července 1711 ke kapitulaci. Ruskou vojenskou přítomností v říši byly znepokojeni předevšim
Hannoversko a Prusko. Když se hannoverský kurfiřt stal roku 1714 jako Jiří I. anglickým králem,
vznesl nárok na držbu Brém a Verdenu. Ve stejném roce se přidalo ke koalici Prusko a jeho král
Fridrich Vilém I. Vyhlásil v květnu 1715 Švédsku válku. Když počátkem roku 1716 padl Wismar,
poslední švédská bašta na Baltu, bylo definitivně připraveno o svou mocenskou pozici, kterou
nabylo po třicetileté válce.
Britská politika po nástupu Jiřího I.
Roku 1714 nastoupil na trůn hannoverský kurfiřt Jiří I., ten chtěl s britskou pomocí učinit z
Hannoverska největší mocnost na severu říše. Držbou Brém a Verdenu získalo Hannoversko přístup
k Severnímu a Baltskému moři. Roku 1717 vyhlásila Británie švédskému králi válku.
V závěrečné fázi severní války se spory mezi spojenci vystupňovaly a zapříčinily rozpad koalice.
Střet ruských a hannoverských zájmů se týkal severního Německa. Ruské oddíly se nacházely na
severu říše již od roku 1711. Car provdal v dubnu 1716 svou neteř za meklenburského vévodu a
začal zasahovat do vnitřního vývoje této země.
Král-kurfiřt měl tichou podporu Rakouska a Francie, císař Karel VI. sdílel obavy z rostoucího
ruského vlivu, proto diplomaticky podpořil Hannoversko. Car se nechtěl dostat do konfliktu se
západními velmoci a stáhl roku 1717 své jednotky z říše. Spor který začal původně jako
konfrontace zájmu o meklebursko vyústil do střetu mezi Ruskem a Británií. Vídeňská aliance z
5.ledna 1719 mezi Hannoverskem, císařem Karlem VI. a Augustem II. znamenala pro Jiřího značný
úspěch v protiruské politice. Pruský král velmi rychle opustil svého ruského spojence a přidal se na
stranu Británie a Hannoverska. Petr I.se stáhl, když hannoverské jednotky obsadily Meklenbursko.
K britsko-ruské konfrontaci došlo v době, kdy byly obě země ve válce se Švédskem. Této situace
využil švédský král a obrátil svou pozornost na sousední Norsko, kde při obléhání pevnosti
Fredriskhald 11. prosince 1718 zahynul.
Jeho smrt uvolnila cestu k řešení situace na severu Evropy. Na švédský trůn nastoupila sestra
zesnulého panovníka Ulrika Eleonora, která podstoupila vládu svému manželovi Fridrichovi,
lankraběti hessenskému. V následující době ukončilo Švédsko konflikt se všemi soupeři kromě
Ruska. V listopadu 1719 byl uzavřen mír s Hannoverskem a v lednu pak podepsána mírová
smlouva s Pruskem. Mírovou smlouvou z července 1720 se Dánové vzdali nároků na Wismar a
Rujanu.
V této době době se Británie snažila zformulovat koalici s císařem, Francií, Pruskem, Saskem a
Dánskem. Toto seskupení mělo přinutit Rusko vrátit obsazené baltské provincie. Plány ztroskotaly,
když se Francie odmítla zapojit do vojenského tažení proti Rusku. Stockholm nakonec obnovil
mírová jednání s Ruskem a završil je podpisem smlouvy v Nystadu 10. září 1721. Švédsko
postoupilo Rusku Livonsko, Estonsko, Ingrii, Kexholm, Rusko vrátilo zbytek Finska. Také se
zavázalo, že nebude zasahovat do vnitřních záležitostí Švédského království.
Po uzavření mírových jednání zbyl Švédsku na evropské pevnině pouze Wismar a část Zadních
Pomořan, nystadský mír potvrdil pád z pozice evropské velmoci. Během 18. století se ještě dvakrát
ocitli v konfliktu s Ruskem, které se v nadcházejících desetiletích stalo jednou z velmocí a zařadilo
se tak po bok Británie a Francie.