Já V tichém háji při doubravě rozkvétáš, kvítku předrahý, kde jen bereš v prosté travé tolik pýchy a odvahy? Nejsou to barvy jitřenky, ani rouška tulipánu, ni liliové sukénky, či růže rozvitá k ránu. Já splétám tebe do věnce; odkud však moje důvěra? Stačí příteli, milence tvá prostá, skromná nádhera? Kvítek Však přátelé sáhnou po mně, po mladém poslu předjarním; vždyť přátelství bývá skromné, miluje kvítek z ústraní. Jsem hoden milé prstíčků, rci, Marylko, mé děvčátko! Za prvé mladé poupátko získám prvou ... ach! slzičku. ROMANTIKA I 16 Methinks I see ... Where? - In my mind's eyes. Shakespeare. Zdá se mi, is vidím ... Kde? Před očima duse mé. POSLECHNI, dívenko! - ona neslyší, nevidí - Je už bílý den, pohleď v okénko, hledíš nepřítomně na lidi, co pořád sebou ve snu zmítáš? Koho voláš, s kým se vítáš? Ona neslyší, nevidí. - Pořád jak mrtvá skála by jen v koutku nepohnutě stála, jen očima kolem hází, hned se slza z oka leje, jak když někoho vyprovází, hned pláče a hned se směje. »To jsi ty v noci? Tos ty, Janíčku! Ach, ani po smrti mě nenechá!« »Tu, tu, počkej chviličku, ať neslyší nás macecha.« »Ať si slyší, co může tobě! Tvé tělo již leží v hrobě! Tys zemřel? Mé srdce se bojí! Proč se bojím svého Janíčka? Ach, to on! tváře, už vidím i hlavu tvoji! U krku bílá tkanička! "7 Tys sám jak rouška bílá, ledový, ledové dlaně! Přiviň se, dýchnu ti na ně, aby je ústa políbila. Ach, jak musí být mrazivo v hrobě! Zemřels! Jsou tomu dvě léta! Chci zemřít, vezmi mě k sobě, nemiluji světa. Člověk jen zlý být umí, pláči, prchám od lidí; mluvím, a nikdo nerozumí, vidím, a oni nevidí. Není to mámení? Přijď za světla zas, držím tě za ruku... počkej ještě chviličku. Kam prcháš, kam, můj Janíčku, ještě je čas, ještě je čas! Můj Bože, už kuropění, v okně už vidět zorničku. Kam ses ztratil, ach, počkej, Janíčku, pro mne v světě štěstí není.« Leč dívčina milého stále vidí, běží za ním, volá bez ustání, na její pláč a naříkání sbíhá se hlouček lidí. »Modlete se za ni!« z hloučku se ozývá -»musí tu být jeho duše, Janíček je jistě u Karuše, on miloval ji za živa!« 18 I já to slyšel, i já chci věřiti, pláči a počínám se modliti. »Poslyš, dívenko!« stařec v chvatném kroku na lid kolem volá: »Věřte mým sklům a mému oku, já nic nevidím tu zhola. Co to pořád třesky plesky máte, lidé povídají láry fáry, dívka plete páté přes deváté a lid věří v hloupé čáry.« »Dívka ta cítí,« namítám skromně, »a upřímná je víra lidí. Cit a víra znamená víc pro mne, než co mudřec sklem i okem vidí. Znáš mrtvé pravdy, jichž nezná lid, vidíš svět v prášku, jenž je rozdrcen, neznáš pravd živých, nemůžeš zázrak zřít, měj srdce a hleď do srdce!« 19 XII. DRAHÁ, ve vzpomínku na něhu milování mi hrůzně kape jed má přemítavá chvíle! Co protrpělo as tvé srdce tenkrát zpilé; bojím se přiznat si, že v záhubu tě vhání! Což je to vina tvá, že jiskry tvého oka tak žhnou, že ústa tvá se usmějí tak mile? Mé ctnosti věřilas a příliš vlastní síle. Bůh příliš ohně vlil nám dvěma do hluboká. My převálčili jsme dní, týdnů nesčíslně, >' mládi a sami vždy, dvojice spolu skrytá, a dlouho byli jsme vždy sebe hodni plně. Teď půjdu k oltářům plakati slzy v tichu, však žebrat nebudu za odpuštění hříchů; jen ať mi Pán Bůh sám tvé hoře nevyčítá. XIII. DOBRÝ DEN DOBRÝ den! Budit ji? Jsem vděčný svému zraku! Duch její v rajský kraj vzlet tiše zpolovice a napůl zůstal zde, oživiv božské líce, jak slunce v nebi půl, půl ve stříbrném mraku. Dobrý den? ... Vzdychla už a záblesk měla v oku. Dobrý den? Ale jas se dotk už zřítelnice, na ústa sedají zas mouchy dotěrnice. Dobrý den! Slunce plá a já jsem po tvém boku. Já sladší pozdrav nes, však tvoje vnady snivé mně vzaly smělost mou. Nechať se dozvím dříve, zda vstaneš laskavá a s osvěženou chutí. Dobrý den! Dovolíš, bych zlíbal rúčky tvoje? Či mám snad odejít? Jdu: zde máš šaty svoje, oblec se, pospěš si - den dobrý popřeju ti! 96 97 XIV. DOBROU NOC DOBROU noc! Dneska už se nebudeme bavit. Nechť modrým křídlem svým tě anděl snů teď hýčká. Dobrou noc! Po slzách nechť uklidníš si víčka. Dobrou noc! Srdce tvé hleď neklidu se zbavit. Dobrou noc! Ze všech slov, jež řekli jsme si v chvíli, nechť kouzla plný zvuk u tebe zůstat ráčí, nechť ve tvém oušku hrá; však když se mysl mračí, na spící panenky nechť obraz můj se schýlí! Dobrou noc! Obrať sem své oči, které žhnou ti... Tvář dovol... Dobrou noc!... Chceš sluhy zavolati? Dej ňadra zlíbati... Dobrou noc!... .Zapjata jsou! Dobrou noc!... Uteklas... Chceš dveře zabouchnouti. Dobrá noc zamčena je i tou tvojí krásou! Ba, opakuje to, já nedal bych ti spáti. 98 XV. A DOBRÝ večer dnes! Toť nejsladší mé přání Nikdy, ať před nocí nás dělí závora ta, či ať mne ráno zas zavolá chvíle zlatá, tak nadšen nevítám a neloučím se ani, jako když večerem já směleji jsem zdejší. »T