ALTERNACE VOKÁLŮ S NULOU
CAT[gramatika], CAT[morfologie], CAT[fonologie]
STŘÍDÁNÍ VOKÁLU S FONETICKOU NULOU (Ø) V ALOMORFECH JEDNOHO MORFÉMU.
SELF[A.v.n.] se liší např. alomorfy sufixu -dl(-o); srov. např. ry-dl-o, kde se sufix skládá
pouze ze dvou konsonantů, a ry-del, kde jsou tyto konsonanty odděleny vokálem e.
SELF[A.v.n.] jsou jedním ze tří hlavních typů morfonologických alternací v současné č.
(vedle ↑[alternace kvantity][alternací kvantity] a alternací palatalizačních; viz v diachronii
↑[palatalizace][palatalizace]).
V přehledu SELF[a.v.n.], který uvádí BIB[][MČ 1 (1986:186)], s nulou alternují všechny
krátké vokály kromě a, z dlouhých pak jen přední vokály. Alternace obsahující dlouhý vokál,
tj. í/ý ~ ø a é ~ ø, lze přitom vždy interpretovat jako výsledek dloužení lexikálně krátkého
vokálu e. Podle BIB[][MČ 1 (1986:187)] je alternace í/ý ~ ø např. u dvojic jako po-sl-at ~
po-síl-at, se-br-at ~ s-bír-at n. vy-zv-at ~ vy-zýv-at. Uvedené kořeny ale mají nejen alomorfy
s dlouhým vokálem, ale i alomorfy s krátkým vokálem, a tím je e (srov. po-sel, se-ber-u,
vý-zev). Alomorfii lze tedy v tomto případě analyzovat tak, že lexikálně přítomný vokál e se
v určitých kontextech foneticky nerealizuje (jde tedy o alternaci e ~ ø) a v určitých
kontextech, v tomto případě v kontextu u sekundárního imperfektiva, se dlouží (jde tedy o
dloužící alternaci e ~ í/ý). Podobně lze interpretovat i alternace ve dvojicích typu okn-o ~
okén-ko: mezi finálními konsonanty kořene je opět lexikálně krátký vokál e (srov. gen.pl.
oken), který se v určitých kontextech foneticky nerealizuje a v určitých kontextech (v tomto
případě před deminutivním sufixem) se dlouží na é. Výsledek dloužení e alternujícího s nulou
přitom není prediktabilní, o čemž svědčí příklady jako oheň ~ ohýn-ek (~ ohn-ivý) a osten ~
ostén-ek (~ ostn-atý), kde se alternující e dlouží v kontextu deminutivního sufixu jednou na ý
a podruhé na é. Vedle toho existují i dublety jako konév-ka / konýv-ka (~ konev ~ konv-ička);
k tomu viz též ↑[alternace kvantity][alternace kvantity].
Z krátkých vokálů s nulou produktivně alternuje pouze e; to se někdy označuje jako
DEF[pohyblivé e][pohyblivé e] // DEF[vsuvné e][vsuvné e] // DEF[epentetické
e][epentetické e]. Ostatní typy SELF[a.v.n.] jsou vázány na jednotlivé staré kořeny, a jsou
tak zcela marginální: u ~ ø (such-ý ~ sch-nout), o ~ ø (hrom ~ hřm-ít), i/y ~ ø (ná-pis ~
na-ps-at, za-myk-at ~ za-mk-nout).
Alternace e ~ ø se objevuje u všech typů morfémů, tj. kořenů (kart-a ~ karet-n-í) i afixů;
seznam všech afixů, jejichž alomorfy se liší SELF[a.v.n.], je uveden v tabulce (1).
(1)
prefix sufix
bez- (bez-páteřní, beze-dný) s- (s-vařit, se-sadit) -b (stav-b-a ~ stav-eb)
nad- (nad-časový, nade-psat) v- (v-lít, ve-jít) -c (blb-ec ~ blb-c-i)
ob- (ob-skakovat, obe-lhat) vz- (vz-tyčit, vze-přít) -k (dár-ek ~ dár-k-y)
od- (od-tlačit, ode-brat) z- (z-lomit, ze-mdlít) -n (díl-n-a ~ díl-en)
pod- (pod-kasat, pode-přít) -dl (ry-dl-o ~ ry-del)
před- (před-točit, přede-hnat) -isk (střed-isk-o ~ střed-isek)
roz- (roz-tát, roze-mnout) -stv (muž-stv-o ~ muž-stev)
SELF[A.v.n.] jsou různě pravidelné. Nejpravidelněji se chovají SELF[a.v.n.] v sufixech, kde
distribuce alternant vždy závisí na fonologické struktuře následujícího morfu: nulová
alternanta se objevuje pouze před sufixem, který začíná na vokál, tj. _C-V (služ-b-a), e-ová
alternanta se objevuje ve třech kontextech: (1) před koncem slova (_C#), tj. před nulovým
sufixem (služ-eb), (2) před sufixem, který začíná na konsonant, tj. _C-C (služ-eb-n-a), (3)
před sufixem, který má v iniciální pozici vokál e, který sám alternuje s nulou, tj. _C-e(~ø)
(služ-eb-en). Nepravidelně se chová pouze neproduktivní sufix -isk(-o), který může mít
v kontextu nulové koncovky gen.pl. dubletní formy, tj. s epentetickým vokálem i bez něj
(např. střed-isek / střed-isk, bahn-isek / bahnisk n. skal-isek / skal-isk).
Distribuce SELF[a.v.n.] v kořenech se ve většině případů řídí stejnými pravidly jako
distribuce v sufixech, tj. nulová alternanta v kontextu _C-V (kotl-ík) a e-ová alternanta všude
jinde (kotel, kotel-n-a, kotel-en). Nepravidelně se chovají nominální kořeny rez, zeď, lest a
čest. Kořen rez se oproti očekávání vokalizuje před adjektivními sufixy s iniciálním vokálem:
rez-av-ý, rez-at-ý a rez-iv-ý (vedle pravidelné dublety rz-iv-ý); jinak má pravidelné formy
(rz-ím, rz-ích; rez-nou-t). Kořeny lest a zeď mají nepravidelné, tj. nevokalizované, formy před
sufixy s iniciálním konsonantem: lst-mi, lst-ný, zd-mi (× pravidelné zed-ník). Kořen čest se
chová nepravidelně v tom, že jeho vokalizovaný a nevokalizovaný alomorf obsahují různé
konsonanty; srov. vokalizovanou podobu v kontextu nulové koncovky (čest) a
nevokalizovanou podobu v kontextu vokalických sufixů (ct-i, ct-í-t, ct-ě-n-ý). Distribuce
alternant v kontextu sufixu, který začíná na konsonant, je sice nepravidelná (srov. dublety
čest-n-ý / ct-n-ý a čest-n-ost / ct-n-ost), nicméně i pro tyto dublety platí, že s nulovou
alternantou jde ruku v ruce redukce konsonantů.
Nepravidelně se chová také osm verbálních kořenů, u nichž se v kontextu sufixu, který začíná
na vokál, objevuje jak nulová (podle očekávání), tak i e-ová alternanta (oproti očekávání):
br-á-t ~ ber-e-š, dr-á-t ~ der-e-š, hn-á-t ~ žen-e-š, ml-í-t ~ mel-e-š, pr-á-t ~ per-e-š, sr-á-t ~
ser-e-š, stl-á-t ~ stel-e-š, žr-á-t ~ žer-e-š.
U prefixálních SELF[a.v.n.] hraje roli i ↑[fonotaktika][fonotaktika]: e-ová alternanta se na
konci prefixu objevuje vždy, když by jeho spojením s kořenem vznikla homogenní
konsonantická skupina, tzn. iniciální gemináta; srov. se-sypat, ve-valit (vokalizace prefixu
brání vzniku iniciální gemináty) × v-sypat, s-valit (spojením prefixu a kořene vzniká iniciální
konsonantická skupina, která je heterogenní). Naopak interní gemináty vokalizaci prefixu
nutně nevyvolávají; srov. od-drolit, pod-dat, roz-zlobit, roz-sednout atd. K SELF[a.v.n.] u
předložek viz BIB[][Haller (1934)] a BIB[][Kučera (1984)]. Ke vztahu mezi SELF[a.v.n.]
v prefixech a homofonních předložkách (na materiálu z ruštiny) viz BIB[][Gribanova (2009)]
a BIB[][Gribanova & Blumenfeld (2013)].
Část SELF[a.v.n.] v současné č. má diachronní původ: jejich zdrojem jsou psl. vysoké vokály
označované jako ↑[jery][jery] (přední ь a zadní ъ), které se buď transformovaly ve střední
přední vokál /e/, n. zanikaly (podmínky pro transformaci a zánik jerů popisuje tzv.
↑[Havlíkovo pravidlo][Havlíkovo pravidlo]). Jerový původ má např. alternující vokál
v kořeni loket, lokt-e (psl. lakъt-ь, lakъt-a) n. vokál v sufixu -(e)c (nč. jezd-ec, jezd-c-e < psl.
jazd-ьc-ь, jazd-ьc-a). V diachronní perspektivě se SELF[a.v.n.], které byly jerového původu,
různě měnily; tyto změny jsou přitom jak náhodné, tak systematické. K náhodným změnám
patří zánik pův. alternační pozice, a to buď ve prospěch pův. nulové alternanty (např. nč. jilm,
jilm-u < stč. jilem, jilm-u < psl. ilьm-ъ, ilьm-a), n. naopak ve prospěch pův. alternanty
vokalické (např. nč. mech, mech-u < stč. mech, mch-u < psl. mъch-ъ, mъch-a). Systematickou
změnou je pak změna v distribuci e-ové a nulové alternanty v sousedících morfémech.
Původně byly obě alternanty v komplementární distribuci (srov. stč. formy dom-č-ek, kde je
v druhém sufixu vokál a v prvním nula, a dom-eč-k-u, kde je naopak v druhém sufixu nula a
prvním vokál). Synchronně ale platí, že první morfém s alternační pozicí se vždy vokalizuje
bez ohledu na to, jestli je v následujícím morfému nula n. vokál (srov. nč. formy dom-eč-ek a
dom-eč-k-u); k diachronnímu vývoji SELF[a.v.n.] v č. a jejich interpretaci viz BIB[][Ziková
(2009)] a BIB[][Scheer & Ziková (2010)].
Z fonologického hlediska lze SELF[a.v.n.] interpretovat buď jako výsledek
↑[epenteze][epenteze], nebo naopak ↑[elize][elize], přičemž oba typy SELF[a.v.n.] spolu
mohou v jednom jaz. koexistovat; k tomu pro č. viz BIB[][Ziková (2013)] a dále, nebo pro
polštinu BIB[][Scheer (2012)].
V č. gramatikách jsou SELF[a.v.n.] tradičně interpretovány jako epentetické, přičemž
epenteze se typicky vysvětluje tak, že usnadňuje artikulaci daných konsonantických skupin.
Tato epenteticko-artikulační analýza predikuje, že epentezi lze predikovat
z ↑[fonotaktika][fonotaktiky] konsonantických skupin, což ale nekoresponduje s daty:
příklady v tabulce (2) ukazují, že tytéž konsonantické skupiny mohou, ale nemusejí
alternující vokál obsahovat.
(2)
CC-V CxeCy CxCy
rv barv-a barev konzerv
rt kart-a karet kvart
kt lokt-e loket pakt
ht neht-u nehet pazneht
Dalším argumentem proti tradiční, epenteticko-artikulační analýze SELF[a.v.n.] je existence
zkrácených -l-ových participií od n-kmenových sloves, kde elize tematického a
participiálního sufixu derivuje z fonologického hlediska „těžké“ konsonantické skupiny ve
finální pozici, a to bez epentetického vokálu; viz např. formy jako zmáčk, ztrpk n. uštk.
Ani opačná, tj. elidující, analýza, kdy se vokál e vymaže v kontextu před vokalickým
sufixem, založená na fonotaktice neodpovídá datům: ze samotného konsonantického okolí
daného vokálu nelze odvodit, jestli jde o vokál stabilní, n. o vokál alternující s nulou. Jak
ukazují příklady v tabulce (3), tytéž konsonantické skupiny mohou obsahovat jak stabilní, tak
i alternující vokál:
(3)
CC-V CxeCy CxeCy CeC-V
leš falš-e faleš peleš peleš-e
ret kart-a karet karet karet-a
ket lokt-e loket paket paket-u
tel datl-a datel hotel hotel-u
Jestliže distribuce SELF[a.v.n.] není předpověditelná z fonotaktiky ani z fonetiky, pak
informace o tom, že uvnitř dané konsonantické skupiny bude alternovat vokál s nulou, musí
být součástí lexikální reprezentace daného morfému. Tzn. že na lexikální úrovni musí
existovat fonologický rozdíl mezi kořenem bez epenteze kvart (kvart-a, kvart), kořenem
s alternujícím vokálem kart (kart-a, karet) a kořenem se stabilním vokálem karet (karet-a,
karet). To je také východisko většiny generativních analýz SELF[a.v.n.] ve slovanských jaz.
(pro jejich přehled viz BIB[][Scheer & Ziková, 2010]), které se pak liší v tom, jakým
způsobem je informace o alternačních pozicích lexikálně kódována.
V lineárních generativních modelech typu ↑[SPE][SPE] jsou alternační pozice kódovány na
segmentální úrovni: s nulou alternující vokály mají lexikálně status tzv. abstraktních,
tj. foneticky nerealizovaných, segmentů, které se během fonologické derivace buď
transformují v „normální“ segmenty (tzv. pravidlo Lower), n. jsou ze struktury odstraněny;
tyto abstraktní segmenty se pak označují stejně jako v diachronní lingvistice, tzn. říká se jim
jery. Základem těchto analýz je Lightnerova práce o SELF[a.v.n.] v ruštině (BIB[][Lightner,
1965]).
V ↑[autosegmentální fonologie][autosegmentálních modelech] (BIB[][Scheer, 2004];
BIB[][Ziková, 2008]) mají alternující vokály status lexikálně plovoucích segmentů, které se
foneticky realizují jen tehdy, když se během fonologické derivace asociují s prozodickou
rovinou. Rozdílnou lexikální strukturu finálních řetězců kořenů s konsonantickou skupinou,
se stabilním vokálem a s alternujícím vokálem v autosegmentálním modelu ukazují schémata
v (4): v (4a) je reprezentace konce kořene kvart (kvart-a, kvart), v (4b) kořene karet (karet-a,
karet), v (4c) reprezentace alternujícího kořene kart (kart-a, karet) a v (4d) derivace jeho
vokalizované podoby:
(4) a. /rt/ = [rt] b. /ret/ = [ret] c. /r(e~ø)t/ = [rt] d. /r(e~ø)t/ > [ret]
C V C C V C C V C C V C
| | | | | | | | ↑ |
r t r e t r e t r e t
Ne vždy ale platí, že existenci alternujících vokálů nelze odvodit. BIB[][Ziková (2013)]
ukazuje, že specifickou skupinu představují konsonantické skupiny typu konsonant-likvida
(CL), které se vzhledem k SELF[a.v.n.] chovají zcela pravidelně, a to v závislosti na
morfosyntaktickém kontextu: před nulovou koncovkou gen.pl. mají uvnitř vždy vokál (CL >
CeL#; např. futr-o – futer); před nulovou koncovkou nom.sg. může být jak vokál (např. uhr-u
– uher), nebo ne, a pak se koncová likvida stává slabičnou (CL > CL̩ #; např. fotr-a – fotr̩ );
viz též ↑[slabičný konsonant][slabičný konsonant]. Je-li přítomnost alternujícího vokálu
uvnitř CL v kontextu nulové koncovky gen.pl. zcela pravidelná, pak nemusí být součástí
lexikální reprezentace. V tom případě existují v č. dva typy s nulou alternujících vokálů:
lexikálně přítomné (tj. plovoucí vokály), což jsou např. alternující vokály v kořenech kart-a,
karet n. uhr-u, uher, a epentetické (tj. vložené do struktury v průběhu fonologické derivace),
což jsou např. alternující vokály v kořenech futr-o, futer n. bedl-a, bedel. K podobnému
závěru dochází i BIB[][Scheer (2012)] při analýze polských dat.
Lit.: GRIBANOVA, V. Phonological Evidence for a Distinction Between Russian Prepositions
and Prefixes. In FDSL 7, 2009, 383–396; GRIBANOVA, V. & L. BLUMENFELD. Russian
Prepositions and Prefixes: Unifying Prosody and Syntax. In Proceedings of CLS 49, 2013;
HALLER, J. K vokalisaci předložek v nové češtině. NŘ 18, 1934, 178–186; KUČERA, K. K
vokalizaci neslabičných předložek v současné češtině. NŘ 67, 1984, 225–236; LIGHTNER, T.
Segmental Phonology of Contemporary Standard Russian. PhD. diss., MIT, 1965; MČ 1,
1986; SCHEER, T. What is CVCV and Why Should It Be?, 2004; SCHEER, T. Variation is in the
Lexicon: Yer-based and Epenthetic Vowel-Zero Alternations in Polish. In Cyran, E. & H.
Kardela ad. (eds.), Sound, Structure and Sense. Studies in Memory of Edmund Gussmann,
2012, 631–672; SCHEER, T. & M. ZIKOVÁ. The Havlík Pattern and Directional Lower. In
FASL 18, 2010, 470–485; ZIKOVÁ, M. Alternace vokálu e s nulou v současné češtině –
laterální autosegmentální analýza. Dis. práce, FF MU, Brno, 2008; ZIKOVÁ, M. Ke vzniku
fázových sufixů v češtině aneb Jak se domček změnil v domeček. SaS 70, 2009, 263–275;
ZIKOVÁ, M. Not All Zeros Are the Same: Phonology of Zero Case Markers in Czech. In
FASL 20, 2013, 305–319; ZIKOVÁ, M. Morfonologické alternace v současné češtině. In
Uličný, O. ad., Preliminária k moderní mluvnici češtiny, 2014, 180–201.
MZ