Letní večer
Smráká se v zralosti léta, přelétla kobylka jako veliká jiskra bílé zeleně a usedla si na list a nožky čistotně si protahuje mezi kusadly; a opět povylétla, a chňapl ji bílý kocour, přitiskl ji tělem, ale neví o ní; zelená je jako tráva, ničím nečpí, nepohne se. Divná kořist imaginární, však nechťsi, povyrazila nás.
Smráká se v zralosti léta, pruh slunce na západě mezi mraky hoří jako horké spanilé rty, slibující rozkoš rozkoší, děví rty, jako maso plodů rozpuklých cukrem a aromáty. J3čísiunce_nikdy^njejryidíš, rjřflišjsou spravedlivý, hned bys^se odvrátil pln hanby, jakmile by na tebe shlédly. Ale víz milostná ústa, pohybují se a rozlévají záři šeptajíce; zakryty jsou neúprosné oči, slunce ti hovoří, šepce odaliska krásná, zastřená pro hřích, pro tvůj hřích. Viz ústa ohnivým kamenem rozpálená jako rty Izaiášovy, viz ústa horlení, ústa pokoje, ústa rozhřešující./Ejhle večer, ejhle plnost. Dozněla úpění dne, suchylcřik lakotný," přestala trhání v pažích, strach z nepřátelských hodin lehl. Dokončil jsi podobenství života, hle podobenství smrti. Plyneš v rytmech indiga a purpuru, odpočíváš na širých^a dlouhých vlnách. Usneš, sametové podušky máš. Usnes, duše člověkova, usneš nasycena temnými hrozny, které se napájejí z oblaků milosrdenství a poshovění.
Smráká se v zralosti léta, šedé vlaštovky se třpytí ve výšinách, kocour lapil zářnou kobylku a neublížil, zůstal vedle ní nevěda, tlapky si podložil a mile dumá, kobylka si vylezla a cvrčí, člověk sedí u nich s lokty na kolenou, ruce vztaženy a obě dlaně spolu vyhloubeny v misku. Žebrák nejžalnější, nenasytný, čím víc dostává, tím hladovější. Ó matko Pokoro, nakloň se nad ním!
/52/
Jíní
Únavou podzimní traviny lehly, úsvitu krůpěje motýli zkřehlí
pij1';
zdvihají křídla svá, ale již nevzletí. na květech zavřených zelenou perletí planou.
Také jdu unaven, žampion u cesty, bílý a křehounký jako šat nevěsty, sbírám.
Žampion loupáni, ruka jím voní; srdce mám těžší, než jsem měl loni, láskou.
Žampion loupám, voní; vtom stáda bílá zřím v duši, Jeseň je mladá pase.
Přečistá, dobrá Jeseň tu stojí, ledovou roušku na hlavu svoji váže.
755/
Živá loď
Vesna
Zakletý duch můj chodí horkou a sveřepou lodí: sadem.
Z vln, které zkameněly, řine se vůní vřelý výpar,
slavně ji vznesly jak horu, vypjatou na obzoru temném,
loď, dusnou zahradu moji, jež hučí plachými roji dum mých,
Loď, jež má trhliny steré, v niž voda děsu se dere syčíc,
loď, jež má stěžnoví plodná, prorostlou jimi až do dna hlubin,
loď, jež má za plachtu plamen, vlající ze stěžňů ramen: Slunce...
756/
Pěnkava ve střemše introit sladké mše prudce zpívá.
Klubíčko plamenné nachem se v listí dme, vroucnost živá.
Květů háj bílý plá, pěnkava umlkla, v blankyt hledí.
Já zavírám oči: rudý kruh se točí modrou šedí.
Kruh brunátně sálá, bolest jej vyňala z krve svojí;
lačně po něm sahám, stoje v stanech blaha, v neukojí!
757/
Vůle Boží
Večné stany
Ledne lože lásky ustlals mi oblázky vůle svojí.
Ryhami a svity _ zšlehány jsou, zryty, znamenány.
Jsou v nich slávy runy, ale nerozumí jim mé srdce.
\ V ran mých krev se vsají, ve krutém jich taji rozkoš najdu.
!Za chvalozpěv díků smrt mám na jazyku 1 přetajemnou.
V šepotu červnových hrušní modravá pohoda svatodušní zahrává penízky třesíic. proroctva do trávy kreslíc z jasu a opálných stínů. Věneček z radosti vinu
si v ztichlých očích,
A myslím na věčné stany, které z úsvitů jsou stkány a z nocí [úlíře mají, stojíce na moři v háji. Pán tam chodí ve větříku, chorou jiskřičku mých díků mu vystavuje.
/58/
759/
Pieta
Z bolestí člověka.
Zabitého Syna, který v krvi siná, Matka tiskne k hrudi. Démonové rudí jak plamenů víry vrůstají v svah sirý, nachovým jest sadem.
Sad je na Golgotě, smrt má zdí a plotem, temná tam Madona, veliká a vonná nesvedená Eva, Plod utrhla s Dřeva Prvorozený.
Z bolestí člověka korály navléká si Satan.
Na úzkosti niti krvavě mu svítí jak zuby.
Žárlivě jich střeže, v tvrdost jejich řeže své jméno:
jádra jsou to živá, Satan je pohřbívá, by vzrostla.
Šalbou pýchy sveden štípiti chce eden -a štípí!
Jenže opět Pánu, jenž přirazil bránu prvého!
Radost
Nanebevzetí Panny Marie
Bože můj, hořím nadějí, že věci, které se nedějí, se stanou,
že přece skončí se výsměšná step, v které, cest nevida, chodím jak slep a prahnu:
usnu, a přiletí radost jak pták, srdce mi otevře, aniž zvím jak, a v hněvu
zabije hada v něm, obludu zavěsí, zčernalou, na haluz ve vlhkém zálesí zoufání,
ve branách duše mé zaskví se stráží, čekání barvínky slzami svlaží zpívajíc.
/62>
Maria na nebe vzata, jako večerní mha zlatá
vznesla se do červánků v oliv a sniokvoňů vánku.
Andělé stříbrně šedí
s kšticemi z ohnivé mědi
vnesli ji Otci a Králi, v závoje slávy ji halí.
Země stká tvrdá a sucha, nemá již krve ni ducha,
křišťály slz jen a sněhu z lesů a polí a břehů
srší a krutě se lesknou. Ach, země lodí je tesknou,
po věky pluje svou poutí, pluje, a neví kam plouti...
V surovém, studeném vání buď její kotvou, ó Paní,
do srdce Synova vrytou přepevnou ranou a lítou!
763/
Oběť poslední
Balada
Pane, zda tvrdá má touha není jen mátoha pouhá,
zda moje rozpjaté náručí marně se čekáním nemučí?
Ve dlaních obou mám vklány veliké urputné rány,
jimiž jsem na tebe přibit; jako dvě nachové ryby
lív života přehořkém moři /: trpce a strnule hoří,
hladový bez hnutí stojí, zejíce žádostí mojí ~
ale pak sejít se mohou, drženy láskou tvou strohou,
jak mohu sevřít v kruh paží vyslyšení, jež blaží,
když je mám přibity v kříži,
krev z nich když ve tvou se hříží?...
Podivný host na dlani mi přistal: zda to holubice nebo krystal?
Zda to sněžný křemen nebo skřivan na ruce mi leží, jasem skrýván?
Hebká sova rozžhavených zraků, omámení lijící květ máku?
Ne, však plod to z Hadova je Dřeva, r Dala jej v dlaň matka smutná Eva,
| křížem žehnaný plod smrti mojí: tvrdý jest a Satan se ho bojí.
764/
Dívce u klavíru
Ráno.
V hudbu vtělivší se jase v přítmí, klávesy jsou rovy: černý, bílý, černý, bílý... srdce moje kvílí, drceno v nich vaší krve rytmy;
srdce vkleto pod nimi je živé, ze smrti je budí smutné tóny vašich ptáků-tuh, ó kraji vonný, duše bolesti a teskná dive;
panno bílá, ohni nostalgií, zahalená v luny gloriolu, trsy kruté křišťálových stvolů, vaše prsty, chtivě v srdci ryjí
tónů kořeny, jak plamen v uhlí, ostny blesků v nejtiŠší tvář noci; hrob můj osypal se malomocí, masky snů mých zkřivivše se ztuhly.
/66/
Ráno holubice v stínu, bílá jako vejce krásy nové, potom v metlic klasy skrytý zajíc, plný jíní,
vládce aromát v mlh lůně, plamenky dva roznítili v krvi, která jata kvílí, v srdci, které studem stůně.
i Útěch úchvaty se střetly jako útlá dvě zrcadla, růže tryskla z nich, a zvadla sežehnuta děsu světly;
jiskra do pavučí jatá pohlcena v živém žáru ohně bez tváře a tvaru, milostiplného kata.
/67JS
Lávka nad řekou
Pouť na La Salettu
Skály žebro nalomené, opět srostlé hrbolatě, lávka kamenná se klene nad zrcadly vln a híatě;
chodců odráží se řada, ve vlnách jak ryba hrozná do hlubin a v tmu se vkrádá: zdali klam se v klamu pozná,
tváře, spící zasypány pod kleteb a smíchu sutí, ochutnají skryté many, uvidí se v utonutí?
[ Pod sklenutým žebrem skály I obludná se svíjí ryba Ijako srdce, jež se pálí, i pod kostí, jež neuhýbá...
Ručej zelený a blahý bratrem stane se vám záhy; vůně travin, vod a zvěře; buky; trnek, šípků keře; mnohé kvítí bezejmenné, dávno vrostlé do kamene pestře, horoucně a tiše. Nebe jako blesků číše, země; podzimními stromy zlatá (zlato v nach se lomí), ironický pohár par. Vládce Obiou je stár, bílý. Hory pod ním hrozí. U nás: krávy, ovce, kozy, pastýřka, pes, mulů dvé. Skryty bílé koroptve... Svatá Hora, kříž a chrám otevřený; jděte tam, smutek studena vás raní. Na šlépějích Naší Paní (nebo lip, na stopách světla, v jehož bílých blanách kvetla jako luna v mlhy vání) čpí a v kole černě kvete dehet; už jich nenajdete v prsti pokorné a čisté. Na dně bídy své je vizte. Věčný a neostříhaný budiž požehnán Hrad Panny.
768/
769/
Pozdní podzim
Svítání v zimě
Šlář nebe fialový,
a zahrady šlář rusý.
Kdo odhalí a poví
žal dvojí, jenž se dusí
pod přehustou jich tkání
a jenž ji vzdouvá tiše
jak agónie vání,
jak ruka, která píše
v tkáň vzkazy odpuštění,
než klesne a než stydne...
Neb chystají v jeseni
dar myrhy dlaně vlídné
za krvavými šláři
a zdvihnou dusné clony,
než vánoce zazáří
v kraj čistý, sněhem vonný?
Mdlá již lampa v přítmí vzdychá, ve mze sivé běl a nach, unášena rytmy ticha jako bárka na vodách.
Myšlenka má unavená neví, kde se nasytí; aspoň hledá, kde je stěna, o kterou se opřítí...
Světla jen zde plod je zlatý, stěnou pevnou je tu mráz, Naděje chléb s vůní máty. Vnitrní hrad, a vůkol sráz.
Pokorně vtom zora vzchází sklem, jak čiré duse zjev; růže dává mi do vázy, na ruce mi lije krev.
Prostřeli jsme na hostinu k chvále divé čistoty ironický ubrus stínu, chladný jako mrtvé rty.
770/
771/
Idyla jitřní
Jitro v zimě
Vůl bílý na dvoře (ve stáji hvězdy svítí) dívá se do zoře, v ní vidí vlahé kvítí
snů z nocí hlubokých, z jich nejtajnějších pěšin, zří těžké luhy tich, jež sytí a jež teší,
jesenní doubravy. vystlané, teplé sluje. , S ním staroch špinavý si zlatem zapaluje,
s ním starý opilec, snad také teskný kdysi, múz čpavých nyní žrec, si zlatem sirky křísí
tabáku útěchu: dým, andělé a víly... - A oddán, bez spěchu bit procitá vůl bílý,
do zory dívá se, lstí drahých do zrcadla: s ním sněme o kráse, jež objala a zchřadla.
Zima na hromádky smetla, jako opatrná žena, v kraji zasněženém světla bolestná a udivená.
Září předjitřní vesnice oken zrny stulenými jako hrozny, jak pšenice nahrnutá loktem zimy.
Jasem obilí a vína
v sad svůj ledový zaklíná
sladké ptáky nadějí;
než se slétnou z mlh a trní, tváře zsinalé jim zrní do nicoty rozvějí.
772/
773/
Straka na zahradě
Stesk
Květem holý stromek láká ne, to haluz zasněžená, ne, to usedla tam straka lesklá, modrá a zelená, bílá jako moře pěna, černá jako trpké saze, barvy neviny a hříchu; něžně, tajemně a blaze straka září na haluzi, ďáblu podobna i mnichu, radosti květ a květ hrůzy, hladu píseň, runa dávna, křovin láska neúnavná; na mne do okna se dívá lesklým zrakem zima živá tichá úzkost úpěnlivá, v zasněženém sadě straka: smrtkou kvete mi na sněti miluje mne, neodletí; oko drahé zřím, ne ptáka.
/74/
Poryv otřásl sny mými jako motýl pavuČími;
po vodách stesk v lůně sněhu, po rybách a mátě břehů
pronikl mnou prostřed zimy: pavoukem a pavučími.
V sítě hluboké jsem vpředen, spánkem opíjí mne leden,
víno spánku nejhorší je, bolí z něho hlava, šíje,
srdce... ani nemá vína
chuť; snad je to s prachem Slina
duši na zmytí v Siloe, aby prozřela a v nové
síti světla ocitla se,
v tvrdém, samotářském jase
lampy-kopí s houbou, žlučí, vkleta: pavouk do pavučí.
775/
Moucha v lampě
Glosa zimní
Po stínidle lampy šedá moucha křepčí křečovitě: jako oko, jež mdla sítě potrhavši, krásy hledá...
V démantové stvůry hlavě plamen - sípavý brouk rudý v skrytu rozpálené hrudy — tetelí se nedočkavě.
Neustane moucha vzteklá. Najde ukojení? Ach ne. Střevlík perverzemi páchne. Do kusadel se mu smekla...
Země pokladů je sluje. Kosti modliteb tam chřestí v tlamě nezměrného Scestí pod maskami, jež jas kuje.
Hustě v bezvětří se chumelí. Černý sad má z* alabastru krov. Kdyby všecky vločky úpěly, co by úzkostných to bylo slov, písní kajících a modlit b... Pod rukama soustředěných tich země v bělostný se mění chléb. Zraje na vinici pokorných křišťálový hrozen askeze; požehnanou němotu svých úst, jatých na bolestí řetěze, v perlu úchvatu zří růst.
776/
777/
V polích
Kachny na dvoře
r
Těší mne šípkové keře vzrostlé na mezích v důvěře a jež každý vítr rve (a přec choulí se v nich koroptve, útulku tam najdou něhu prostřed vichřice i sněhu); čluny na vlnách niv spící, v kterých zkřehlí trosečníci, plavby neznalí ni cest, čekají na lana s hvězd: trosečníci, moje dumy, cizinci, z nichž nerozumí druhu druh... Keře šípkové, s koroptvemi moji snové ve vás probudí se ráno, ve tři hodiny; vše stkáno z par a tuch se bude skvíti, z přetajemných něžných nití jiaděje a svěžesti. Věčná rozkoš rozcestí modlitbu mi v srdci vzbudí, která rozzáří se v hrudi jako slunce, sítí zoře 1 .vylovené z samot moře.
Únor; den se za dnem šeří, kachnám koří se, kačeři, šedí s modrými zrcadly, bílí jako sníh napadlý, zelení jak v ledu stíny deroucí se zé hlubiny, popelaví, oranžoví; kachnám hnědým jako sovy o vod kouzlech kruté zkazky vypravují mezi zmrazky... Prostřed zmořeného dvora, kde se choulí zima chorá, v proudech atmosféry teskné peří kačerů se leskne jako pod vlnami ryby. Halí je ve své záhyby vánic únorových kutna, těžká, veliká a smutná.
/79/
Pařez v ohni
V jitře zimním
V jaké básni listují si prsty ohně? Jaké křísí pustin písně zkamenělé v nej tvrdšího dřeva těle, jakých nocí, jakých jasů hlubokou a čistou krásu z vláken dřeva vyplétají? Vůně pramenů strom tají
v hořkých kořenů svých změti, větrů, které slýchal pěti, navždy zaklínal v ně báje... Lyra plamene teď hraje bolestnou jich variaci poslední. A v prach se vrací heroj, jemuž hvězdy, ptáci z dlaní nesčíslných pili. Hoří, hřeje, voní, kvílí. Rudý, zlatý, černý, bílý. Pařez mučený vstříc září, slunce-srdce, samotáři.
V loktech kleslé tanečnice kvete přetěžká, bez kštice, ale očí plná hlava. Skalpem šedivým smrt máyá^
780/
Ponuré dni, noci jasné; ale k ránu měsíc-hasne, hvězdy v husté mlze tonou. Plaché kočky v mrazu vonnou, průsvitnou se kápi halí; dlouho bděly, záhy vstaly: kouzelná je jitřní chvíle, zimní, kratinká; vše bílé, mlčící, jak křišťálová brána věže, v které slova Návratu jsou uzavřena. Brána snad se začervená východem. Snad okna zlatá zaskví se... Však holoubata zmrzla pod střechou; svých myší chrupot chorý v lůžku slyší. Kočky sní o vláze mléka, U boudy pes bídně štěká, něčím neznámým se moře. Veliké na našem dvoře v řadě stojí tuhé vozy, těžké štěstím: nehlomozí, aniž klnutí jim hrozí. Slavná ticha rozvětvená nesou: nevěst-chimér věna.
/81/
V postě
Kozlata
V slunném únorovém ránu, tvrdém jako z porcelánu, ptáče pod okny mi tiká, volá srdcí zahradníka; tiká tichem beze břehů, úzkost po hladinách sněhu neúprosných rozbíhá se, rozpuštěna v táhlém hlase osamělém... Velkonoce, žel, jen jedenkrát jsou v roce, nouze jest o vykoupení větší nežli o chléb denní, jehož nelze polykati pro bolest, jež s vášní katí hrdlo hladové nám svírá... Pane, nedávej nám štíra, dej nám aspoň drobty psíků, rozhřejí se na jazyku, který div se nevzňal kvíle... Kraj jest jako vejce bílé černě prožíhané stromy. Kdy se skořápka rozlomí, kdy jak poupě rozevře se, jako zamrzlá tůň v lese, a kdy ptáčeti, jež tiká, ozve se hlas zahradníka, který, shodiv sníh a plátna, oděn v ran roucha brunátná, náhle osvítí nám stezku v dlani květem snu a blesku?
782/
[j^Cozlátka tři bílá z sena, ■jako z čeřivých vod pěna, jl vstala; dívají se mile, /(_mníš, že obláčky to bílé, aneb že luna trojitá na zeleném nebi svítá, neb naivní andělé tři že se snesli do povětří, dobroty div a div krásy... Kůzlat bělostných, tré hrá si VSóbótní den před Oculi, hlavami se k bokům tulí.
V primitivním reji běhá nejupřímnější jich něha, světlo Izáka slepého, símě požehnání jeho, veliké tři květy Taje.
V dýmu-zadumané stáje ľzáre úrodná,z nich vkročí
vJíalné_komory mých očí, do_j^erýchje_včarována všednosti fata morgána."
U/*
783/
V bíyznu
Kohouti
Stříbrem Postu pučí jíva, ledem, z něhož voda živá, do věčnosti skákající, skane v kámen našich lící jako vlny milosti... Jíva, jíva pohostí záhy Pána i oslátko, žel, že málo a nakrátko, vůní, tichem, sametem (který z fialek má lem a jak slunce ve mhách září); jako Magdaléna Maří vlasy svoje prostře Pánu cestou v Umučení bránu, Stříbrem Postu pučí jíva, rosa kočiček se dívá jako oči plné pláče; červené v jich šedi ptáče, jako v bledé tváří rtové, písně bolestné háv snové k přikrytí nahoty naší, šilhající po Jidáši.
Kohouti si pyšně nosí hřeben slunce na hlavách (když se noří z noční rosy jeho rodící se nach), chodí kohouti po dvoře bílí, zlatí, kropenatí, černí; úsvitu a zoře zákonici jsou a kněží zasvěcující den nový, pěšin okrasa, bran, věží; hrozní kohouti Petrovi, strážcové na prahu stájí, silnějšímu z dálky hrozí, slabého si podávají; smilstva obvyklého bozi, zlí soudcové zlatoocí smetištního tribunálu, vysměvači zlatých nocí, patronové jitřních žalů; hrozní kohouti Petrovi, ryční, sveřepí, nachoví, polnice a poplach hříchu, neomylní psi pokání, echa předčasného smíchu Satanova, kokrhání zoufalého v pekel pláni...
784/
785/
Štěstí
Hora
Nej tvrdší si hledám štěstí, . štěstí uprostřed bolestí jako démant v prstenu;
jako duše v rakvi ze skla. jež by úsvitem se leskla zemřelému na čele.
Štěstí jako pramen vody, záhadné ;i chladné hody plachých tvorů ve hvozdech,
Štěstí, a.ne.opoj.ení,__ / jako hluboký chléb denní z pšenice neb ze žita.
Jehož nezoškliví zrádci, do něhož se láska ztrácí jako zrno v dobrou zem;
plné úrody a tíže, jako Ježíš, jehož z Kříže sňali v lůno Marii.
ŕ
A
A'-
(/86)j
Vysoká hora, krásná a tajná v lesů hávu.
Kapradí očím, touze své vůni, Čelu trávu
najde tam žebrák; balvany, buky. maliny, zmije.
Není to Horeb, není to Sinaj. Žebrák tam pije
samoty víno; i je to spíše Nebo skrytá;
obloha letní, z oblaků bílých slunce svítá:
z závojů, krajek, jediný, těžký prs svůj ze zlata
787/
í
A j
Aj
Smrt nad ním sklání, blahoslavená živoucí chata,
mlékem a medem oplývající zahrada svatá.
Dumka Noemova
Všecko Bůh maří v šedivé záři vod a hladu.
Lásky i řeže, domy a věže ztrácejí se.
Archa má chvátá, v tekutých jata poutech:
vlna ji širá za vlnou svírá zádumčivé,
a sítě deště stále ji ještě oplétají;
vyrostlé z hloubi valy ji vroubí: utopenci;
jako val lodí k arše se brodí hadovité.
Tesaři ve větru
Studený vítr mne mámí, tesaři s širočinami, temní a tencí lakomství ženci ve vlasech s potupy věnci, tesají strom.
Sekají větru hlavu, jež zase s šíjí srůstá, toliko krev chrlí ústa její. Tesaři krásný strom maří, vonný strom bílý, a vítr kvílí
studený, a též mi srdce úží úzkostí, jako ti muži s širočinami.
O druha méně mám,
stále jsem více sám,
tesaři strom osekali,
a moje výčitka přetrpká
jako pes v třískách se válí,
ve třískách nachově ztřísněných lká.
a na nich plavci černí, krkavci, halekají.
/88/
/89/
Dvůr v dubnu
Dívám se do hloubky dvora, slunci již vzdala se zora na loži bělostném z jíní; z chlévů a modravých síní pokojná vznáší se pára v ústrety jitra a jara.
V bráně dub listím je rusý, kachny a vzácné už husy na sádce rožmrzlé plovou, velebí vod radost novou po temnu, ledu a sněhu strnulém, beze břehů...
Rudí a plaví holubi potomstvem prvým se chlubí, točí se na hřebene jak zlaté lodičky v pěně (v oblaků nad střechou běli holubi rozechvělí);
Slepice, zloději staří, úskoční, zakletí žháři, na čelech znamenaní rudě, a bíle na skráni, kdákají, krákorají o kurů krvavém ráji.
Selátka unyle chodí, chromí a malí marodi, choulí se v sluneční záři jako dvé truchlivých tváří, jako dva ocúnky smutné, které kdos napolo utne..,
L
Po našem rozlejn^em-dvoře naděje bloudí i hoře; vetryjat duchové teskní nosí nám vůně lesní, mlh-hrozeb clonami trápí, věsí je na okapy...
/90/
791/
Vlasy
Pavouk
Lepá lebek vegetace, krví zalévaná sladce, černá, popelavá, plavá; háve, pod nímž ženy hlava ukryta jest jako lstivý básník, jenž snů snová divy; vlny, plameny a biče prvorozeného chtíče; něžný chochole žen kostí, dýme v kostech baživosti, květy záhadné jich masa, jejichž perná vůně hlásá děs z rozsedlin neukoje; vlasy, přeútlých much roje, hříchu dlouzí červi slepí, vlákna vůle, jež se třepí; jemné jehly jedovaté duté, stříbrné a zlaté; vlahé, úlisné a temné pěšinky, kam vedete mne?... Léčky rozestřených sítí, z kterých jatých rtů žeh svítí, rudé odlesky a siné; z nichž se voda smutku line jako slzy, jež tvář brázdí. Břečťane a révo na zdi Očistce, jež, opocena, tiše, ze hlubiny stená...
792/
Vyjel pavouk ze skuliny, osminohá hvězda viny, temná. Zadek, hrudihlava, pod tím měkká stěna plavá domku z prken. U mne krotcí {v nakažení méKoToíčíJ™""^ pavouci jsou. Miluj.Ljc— šer!- In pice hez šíje, psa'nč^e&udSľlfib^ky, důmyslných kríčTěTptáky
v dumné jeseni a cište)7 strůjceiprě jemného kvítí""' z niteček,,jcž„v,koutech svítí, bílých vlášení spleť hluchá, vence vyhnaného ducha, Šedé, rozvěšené kradí... Hamak hebký hosty svádí k spánku. Utajená sluje s koberci. Hypnotizuje pánem svým, jenž v prachu číhá, pupek smrti, pavouk, tíha úkladná, bob, černélsěině vypučelé z kleteb země. vzdušná, malounká ropucha, jedovatá, ale suchá. Osminohou hvězdu viny vizte dvou mých očí blíny.
Moucha
Žáby
NaWkínu^erJlá-. šaty
náhle na l.oleně vzňatý,
tichý, nezpívá ni neštká; jmoucha, zahynutí věštka, ^jj
y^šatceh-údivne mi svítí, íá*^ Jľvétu šperk a růže hnití;
hläVu^nehy, klíčila tře si '
gěTtý"k áta',' k t eŕý dě>:
ohťt'š'vryíj' 17'ľFnôcní duhy,
neslunečný, krutě tuhý,
v bezpečí ji obepíná
jakc^|kjišM.l zeleň vína.
zajuiejisjgho rodu
v lhostejném si chovám lůně.
Ale očí slané tůně
dlouze její obraz sají,
vlnami jej opřádají j smutku, posměchu a zájmu. TZdali vrahy na ni najmu, f' prsty semknuté i s dlaní,
nebo utkvím v rozjímání
na břichu, jež podobá se
srdci v plodnosti své kráse?
Nejen hmyzy, také žáby úhory mých útrap vábí, plné plevele a louží. Žáby do tůní se hrouží, vtělené a čpavé hříchy barvy jílu, barvy jíchy, žáby, scvrklé, holé hlavy, žáby, paskvily pohlaví, kluzcí skokani kostnatí, rybek ztrmácených kati, které ohavně obkročí, smutné drásají jim oči. Kuňky, kterým hoří břicha a jež rozrývají ticha, vyčítavá láska lichá; kuňky, kukačky soumraku, hvězdýTcřvavé v oblaku par a studenosti hlíny. Koster_ožiylé s třepiny, na jam ústech okaríny. Hrubé.ropucliy v kamení, v jejichž očích ohně dení teskná jitřením se nití, zlaté perly s černých nití navlečením. Pohled něžný ve svrab zaii^l^niJcnHrry mají. Jako voskovice.
794
ř9ň.
Ropuch těžké bradavice roní mléko, jenže pálí. Kéž byste nevzpomínali.
Plovou po loužích korály. Voda těžký háv má šedý. Vodě naskákaly vředy. Rosa hutná, rosol zlosti. Vrány, sleťte se! pohostí zrním rozkoše vás vesna. Jak včel hrozny visí z Česna v horkých večerech července vranám ze hlav vazké věnce, plodu žabího pletence...
796/
Večer
í
f *
Moře... Nemocnice siná,     Mťŕtt A' v které údů běl se^pínj. ,f/ť^ nad zteŕelá prostěradla.  /tAl'"    '   '.h^&ÍA^ .ériA Těla tisícejrá^chřadla,       Jjí/*^" * li^ď*** v řadách křivolakýc£leŽÍ7_'*í  jjyU^ Am"   ''
křěh1íe7^kToucené-1:váf€:    lÁ^^^^       • ř&4r Nad obzorem slunce záře vlasů vrkoče rozkládá: .*jÁ'*       .,^
zlatá, nahá dívčí záda, \jjp(MS " j&P^
sladká, vlahá, hladká, mladá; hlava fialové vlasy po nemocných prostírá si, stenající jimi hladí; ztichají a trpí rádi, dlouhá, fialová hříva s jejich prostěradly splývá, úpenlivost zlatých očí po svém Zrcadle se točí; ale oči vroucí, živé blahou horečkou, ó dive! znenáhla se nachem barví: obracející se larvy oblé, nesčíslné, hmyzí... Do divokých hlubin řízy Záda probodena mizí.
as** U
797/