20' Mi 13 Knihy Utrpení (sobě) oddané autorky aneb Co zbylo z Berkové V Literárních novinách (10. března 1994) Alexandra Berková tvrdí: „Všivák jsem já. Nebo kdokoli z nás, kdo strašně touží být milován - strašně se snaží pro někoho něco udělat -ale ono to nefunguje." Tvrdí tak o hrdinovi své třetí prozaické knížky Utrpení oddaného Všiváka {Petrov, vročení 1993). Všivák - toť zpodobitel všech těch, kdo by tolik, toíik chtěli, ale stále ne a ne... Jde o hrdinu, který ač zatracen Bohem, se od Boha neodvrací. Ač vyhnán do světa a proháněn všemi jeho trýzněmi, zachovává si stálou ryzost a smysl pro absolutno. Ve Všivákovi poznáváme mnoho z Krista, hraběte Myškina a vůbec všech těch, kteří se neumějí, nechtějí či vlastně ani nemohou přizpůsobit zákonitostem a rolím světa tohoto. Přitom a na rozdíl od všech těchto zpodobitelů čirých podstat je Všivák také tak trochu otravný nemotora, otrapa i zbloudilý rytíř svého ideálu. Postava-přelud, politováníhodný hašašíra, který se coby ztracenec plandá světem. Své vyprávění vede autorka ve dvou rovinách, odlišených od sebe í graficky. Jedna patří příběhům Všivákovým, druhá pak událostem, názorům, glosám a všelikým špílcům děvčete „tak akorát, zrovna po čtyřicítce". Nejde 0 pásma nijak neprostupná. Ba naopak, jedno kompletuje druhé, zasahuje do něj. Obě pásma se k sobě mají tu po způsobu teze a antitéze, tu příběhu a jeho komentáře, otázky a odpovědi, jinde jde pouze o dvě po sobě jdoucí fáze jednoho příběhu nebo také o dva různé plány, jejichž souvislost zůstává uvolněna. Všivákovo putování - podobno v tom romantickým poutníkům -nemá směru a cíle; hrdina A. Berkové se vydává světem bez většího záměru, jakož i bez určitějšího situováni prostorového. To, co ho drží při životě a obstarává mu další a další peripetie, je toliko mluvní apetit vypravěčův. Všivákova existence je tedy odvislá od kondice a rozšafhosti jeho stvořitele. Obdobně jako Magorie, předchozí autorčina próza, přichází i tato ke svému tématu především ve vznětech samotného psaní, skrze zážehy slova, které je rozněcováno v pam-fletisticky naježených přetlacích. Berkové Utrpení... je tak přivráceno k potřebám chvilek -jako kaleidoskop různých perspektiv. Ach ano, tolik se chce a tak rádo by se..., ále proboha co vlastně? - Jde o řetězec mnoha zážehů, které povstávají momentálně a jejichž „pravda" je zákonitě také jen pravdou daného - a ne jiného -okamžiku, tj. pravdou zrozenou ve vírech řeči, v jejích sebevznětných samospádech. Epika, příběh se zde rozdrolují úplně do glosátorstvi {„/.../boj se příběhů, Všiváku, je to past: tenhle svět zastřou, jiný rozvinou - hlavu ti oblbí, odnesou do absolutního jinde: budeš lapen jako moucha, ochromenia vysát stejně..."). Proto možná 1 putování, nejvolnější a poslední epická osnova, která ještě může dát próze jakýs takýs rámec spojitosti. Vyprávění Berková rozkládá v energeticky nabitém chviikaření, které povýtce spotřebovává svůj náboj okamžitě a aniž by cosi ponechalo v tkáni . celku pro 1 časy příští. Maličkost možná, ale maličkost významuplná: kniha postrádá čísla stránek (každá nová stránka je na okraji označena posledními slovy stránky předchozí), ale to proto, že zde návaznost není důležitá; jednotlivé části se navzájem nepotřebují; jsou si samy svými vlastními světy. Knihu je tedy možno Číst halabala, aniž bychom v ní o něco přišli. Tedy: nespojité a do rozpitvořených glos rozbité vyprávění o nespojitém a rozpitvořeně rozbitém světě, řekneme si. Jakýpak příběh, když se žádnému už stejně nedá věřit, dodáme vzápětí. Kletě dobře na to jdete, paní Berková. Na zmatenou košili zmatená lata - a jaképak caky fraky? Je jen mluveni, řeč, nic víc; příběh lučavkovitč rozložili démonci a běsíci mluvy, přivolaní do života ve chvílích atomizovaných pravd a vysmátých ideálů. Možná je to už jenom kalambúr, situačně kotvený špílec, groteskní, neurotický šleh, vančurdvsky šťavnaté zakletí a jiné prozaické jepicovatosti, co zbylo i příběhu. Možná, docela možná. Ale přesto se nelze zbavit dojmu, že autorka až příliš podléhá kouzlu chvilek, tedy že její víra v souznění se čtená- řem (jde ještě vůbec o čtenáře?) nepotřebuje být založena Širším záměrem a že stačí sednout a psát, téma už nějak přijde samo. Alexandra Berková je lapena především sama sebou. Autorka tak okouzlující a všemu tehdejšímu plytkému realismu na hony vzdálené prvotiny {Knížka s Červeným obalem,, 1986) to zkrátka nemůže, nesmí mít se sebou lehké. Nemůže potud, pokud chce zůstat věrná sama sobě a zároveň nepéci z již hotového těsta. A. Berková se stala rukojmím své prvotiny. Jak Magorie, tak Utrpení... jsou úporným hledáním možností, ze kterých se asi autorka již zcela vydala ve své první knížce, hledáním onoho Šťastného souznění mezi osobním temperamentem a látkou, mezi příběhem a jeho vypravěčskou destrukcí. Více grotesky, přidat pitvornos-n\ další a další perzifláže a pamflety, uf, a píst se někde zadřel. Postavu odplavují proudy řeči, vypravěč je odkázán pouze na to, co sám zažívá, a nad tím vším zoufalá autorka. Stáváme se tak svědky toho, jak ve svízelích postavy se zrcadlí muka té, kdo ji uvedla v život Začarovaný kruh utrpení. JIŘÍ TRÁVNIČEK Obrana příběhu Nikdo nepopsal krizi příběhu v naší popře-vratové době tak pronikavě a sugestivně jako Jiří Kratochvil ve své eseji Příběh příběhu (Literární noviny č. 2, 13. ledna 1994). Začíná anekdotou o kocourovi, který hraje se svým pánem šachy, anekdotou, která byla vymyšlena, ale jednoho dne se stala skutečností. Neboť „příběhy Často předbíhají skutečnost", nejsou jen popisem či přepisem skutečnosti, její reprodukcí, jak se domnívali naturalisté a realisté minulosti, ale mohou být a často bývají její anticipací, jako například vize Franze Kafky. Na druhé straně přináší společenská skutečnost doby převratů a krizí (a jakou jinou skutečnost žijeme téměř po celé 20. století?) takové neuvěřitelné události a historky, že před nimi blednou i ty nejfantastičtější příběhy vymyšlené - na tom založili svoji poetiku například Bohumil Hrabal a Jiří Kolář. Kratochvil bystře dokládá, Že člověk je nejen tvorem symbolů (produkujícím symboly a jimi zpětně formovaný), ale i tvorem příběhů (produkujícím příběhy a jimi opět zpětně formovaný). I svůj vlastní život dokážeme vidět také jen jako příběh, neboť jen příběh dokáže dát jednotlivým událostem vnitřní souvislost a hlubší srnysl.'Denne proto přizpůsobujeme svůj život příběhovým schématům, většinou aniž bychom sí toho byli vědomi. Skutečnost se tak stává v jisté rovině jen plagiátem příběhů a postmoderna je časem plagiátu plagiátu. Neboť v pozdní době je člověk zavalo-ván denně televizí, novinami a politikou takovou masou informací, skandálů a reklamy, fabri-kovaných podle stále týchž mustrů, že již nenachází přístup k vlastnímu příběhu, zatlačenému do pozadí přesilou cizích, bezděky přejatých hotových narativních rastrů. Kratochvil říká výstižně: „Příběhy jsou obranou proti úzkosti z lidské existence a lidé se k nim upínají jako k Šanci zorientovat se ve vlastním životě, a lidstvo se k nim upíná jako k Šanci zorientovat se ve vlastní historii." Proto je tak dôležité, aby kreativita příběhu nevyschla. - Ale již na úsvitu moderní doby objevil David Hume, že sled dějů v čase nemusí spojovat příčinná kauzalita, ale pouhá časová následnost - pro oblast příběhu to znamená,_že struktura sledu situací může být jen věcí autorské invence, jíž ve skutečnosti nic neodpovídá. Proti vyprázdněnosti schémat příběhů televizních seriálů a pokleslé literatury, při nichž víme již od počátku, jak příběh musí skončit (milostný příběh happy endem, detektivní pnbeh dopadením a usvědčením pachatele, western vítězstvím neohroženého hrdiny, mizejícího osaměle na svém koni na čáře horizontu), stojí zpochybňováni samotné noetiky a poetiky příběhu v naší době, neboť pozdní doba ztrácí svůj bezpečný lidský řád, garantující logiku příběhu. Ani velké politické a společenské změny nepřejí podle Kratochvíla příběhům, jsou radikálními vyprazdnovači příběhů, neboť místo velkých nadějí a jejich naplnění přinášejí jen horké zklamání a záplavu politických a hospodářských skandálů a afér, banálních zločinů a kolportáž-ních románků. Tuto odůvodněnou skepsi, navíc tak sugestivně přednesenou a pointovanou kocouřím zadkem jako tečkou za příběhem příběhu naštěstí "problematizuje právě vydaná kniha povídek autora eseje Jiřího Kratochvíla Orfeus z Kénigu (Brno, Atlantis 1994). Lze jistě namít- nout, že většina povídek knihy byla napsána ještě před listopadem 1989 a í ty, které byly napsány později, tematizují především dobu mravní krize totalitní společnosti u nás. To však není podstatné, neboť všechny povídky knihy, psané v rozmezí let 1967 až 1990, byly autorem dodatečně zkomponovány v celek, který se vzdaluje konkrétní společenské determinaci (i když syrové detaily doby patří k jedné vrstvě jeho literárního půvabu). Kratochvílovy povídky tematizují především krizi lidské existence pozdní doby i krizí možnosti literárního ztvárnění lidského údělu této doby. Jsou to mimo jiné příběhy o nemožnosti psát příběhy podle osvědčených rastrů realistické a psychologické literatury minulosti. Je to kniha postmoderní? Řekl bych. že její autor poráží postmodernu jejími vlastními postupy a na jejím vlastním území. Otázky, které klade, jsou hlubší a vázanější, než jaké připouští většina postmoderny; autor nerezignuje na vůli hledat pravdu lidského bytí; ukazuje však, jak nesnadné je toto tázání, jak mnohovrs-tevná a složitě zašifrovaná je tato pravda a na jak nejistém terénu se ocitá ten, kdo se jako detektiv vydá po jejích stopách. Stojí mimochodem za povšimnutí, jak mnoho z motivů moderní kriminalistiky a analytické psychologie vypravěč zapojuje do hry. Ale nemějte obavy, nečekají vás ani kriminální povídky, ani psychologické studie, nýbrž strhující příběhy, v nichž je smysl výpovědi rafinovaně zašifrován. Snad proto mám z knihy nejraději nejdelší povídku Příběh krále Kandaula, v níž je téma literární mystifikace (téma blízké Milanu Kunderovií) přímo motivem ústředním. Zaširroyanost smyslu na druhou i na třetí, to všechno by mohlo vyústit v nečitelnou spekulací, ale naštěstí je právě Jiří Kratochvíl jedním z našich nejs^ontannějších vypravěčů příběhů. Přečtěte si například, jak jistě a úsporně evokuje atmosféru návštěvy u strýce mlynáře a podvečera v jeho sadu, aby pak celý příběh zcizil neodhaleným tajemstvím. Povídka s tajemstvím, o jejíž výstavbě psal již Viktor Šklovskij ve své Teorii prózy, ale povídka s tajemstvím, v níž toto tajemství, neustále přítomné, zůstane nakonec neodhaleno. I to by mohla být jedna z charakteristik Kratochvílových povídek. O čem tedy vypráví vypravěč Kratochvílových povídek? V úvodní povídce Orfeus z Kénigu například o tom, jak jeho přítel Buck se v nejtěžších chvílích „normalizace" rozhodí přenést Brno do povodí Amazonky - přirozeně pomocí psychokineze a média Martičky, která ale nedopatřením zůstane v Brně a zamilovaný vypravěč se tedy za ní musí vrátit. Fantazie a realita se zde prolínají v nerozlišitelnou jednotu, jako ostatně ve všech autorových povídkách, exotických a současně tak ryze brněnských. Via mala Brunensisje zase o fantasmagorickém klu-kovském snu či touze, projít celým Brnem po střechách domů, uskutečňovaném bez ohledu na ztráty vysokým krajským funkcionářem. Vyprávění o něm je však zasazeno do jiného vyprávění o setkání vypravěče se svůdnou Sehe-rezádou, která mu příběh vypráví na pokračování v přestávkách mezi milováním... Příběhy se u Kratochvíla zasouvají jeden do druhého jako ony kdysi tak známé ruské dřevěné bábušky. Příběh krále Kandaula je nejen o rafinované literární mystifikaci, k níž je jejím strůjcem použito svůdné krasavice, literárně zcela nezainteresované, ale i o chorobné deviaci, spočívající v přání muže ukázat svou milou jinému muži nahou, o komplexu Gygese; ale příběh má tolik dalších rovin a motivů, že se opět mění v malý labyrint U dalších povídek je téma již ohlášeno v názvu příběhu, aby hra s ním byla o to zajímavější. Tak Příběh s Chatnoirem má podtitul Traktát o jednotě obsaiiu a formy a Příběh Baudelaire- je jako Zrcadlová legenda dokonce rozdělen ve tři části: A. Vyprávění, B. Rozhovor a C Akce... Všechny příběhy a především kniha jako celek tvoří vlastně jeden Řetězový příběh, jak zní podtitul Příběhu nevhodně umístěné šance. Kníhá Orfeus z Kénigu znovu potvrdila, že Jiří Kratochvil je jedním z,nejvynalézavějších vypravěčů příběhů naší současné literatury; snad je dokonce především mistrem povídky a i jeho romány jsou takovými řetězovými příběhy, složenými z řady povídek, které by z nich bylo možno postupně vylupovať jako cibuli ze slupek. Je půvabným paradoxem, že svou knihou povídek Kratochvil vlastně nejpřesvědčivěji vyvrací závěr své eseje Příběh příběhu; dokazuje jí, že existuje autor, který i dnes umí psát poutavé, strhující a vtipné povídky (dokonce povídky silně a při tom cudně erotické a současně literárně vysoce náročné), že dokáže vyprávět pří- běhy, aniž by opakoval staré o ry nebo upadal d0-líčeníp$ílíi hů z černé kroniky nebo prodfjl románů. Nelze tedy souhlasil současné české literatuře" jč4 jako Kratochvil, Hodrovaiie£ dalších mladých autoru autorů starších generací óvšei stopadové doby, v němž la a přijala jej za svůj, $É muset ještě počkat. ZatímÍ! práce sama se sebou a s vou podobu, hodnou ideálu; i exil - nebo jí právě v tootfrÍB zvláště drastický příběh? KUT0SĽ Intelektuáli Do jaké míry je třeba opi fakta o Záviši Kalám, cm, w české komunisticky orioÉl kultury, si netroufám odfe^Jlíjl cistických textů posledníá$| cích se touto osobností, nrqjfcl zásadní mezníky života, pž^i 1950 v jeho osmačtyhatĹÍáj| oprátkou v pankrácké vezäsl nai se tak nesporně zajímavý se potvrdila zrůdnostida^Pl kterým Kalandra zasvč&M života a nakonec - parádny chladně vypočtené ..tof^jg i jeho samotného. . ajaj Při vší záslužnusti i nadále celkový obraz ný. Chybělo zde totiž to pojÉji lilo nejcharakterisuctějrL j&p| scelující, třeba i výběte^tí díla. _ Jffl| Neútěšnou situaci ny^^gf výbor z Kalandrovýcfcprä Brabec a nazval jej JfoteleS vyšla v Českém spisovala Představuje se namítal literární, divadelní afänk^ ký glosátor a v trerjosledaĚl svébytný myslitel s včcjep ukázky z rané práce Panel noho z posledních rozsálÉÉ ho na kritice psychoaaaíyl blematiky snu - Skutečné! uspořádání knihy toyf| z Kalandrových pubJää a Zvon slobody, které-jÄ - by měly vyjít v dotóettó^ Upravený výboi^^Ě tmárství minulého režäiÄ své vydání, je tu anára^6| jediném - dokáže KalaŠIl i naši současnost, uelJoiäfÉ válu? Nebylo oživfití^ a revoluce" aktuální jenfů a cest „socialismu s říci i nyní, po listopa^ který zrevidoval i zbývají! ti snů o jakési všeobecaíl ti - ve svých důsleÉiaj orwellovské zvířecí farap píšících o Brabcově výbeg menší míře uvažuje tta$Ě$ v dnešní době... Konstaíjl otázek po smyslu exiSteíra ce zavádí pňnejmenŠigafs ka zde naštěstí je, pMf zpracování áůležitýwM dobrým pomocmíkem^pl společenské problema^ Postupně vplyne doprmra ona drastická, přes tóNi Sporným momentemzňil Brabcův výbor oslovit« jakým způsobem měla J napomoci v úzkostnéilď dejší společnosti a s jaä vá k dnešku. JI Problematika se #1 Dokládají to i d h .usj Třeba článek Antonína MI novinách č. 22, kterýija^ tých pasáží - šit na KwjĚ kdy měla kniha půvofflj|| např. zde: ...JZejméwyĚ svědčí o tom, že si i viji hnutí bylo možné zadhíjä svůj charakter, tj. 2eMi|| levicový intelektuäl«ffl menšího zla ve svěSefÍ|| ho fašismu..." Zde, mot] -1EGENZE l i stahc- 'jul i. o'dideo-lého au- • o žití so-žoimož- ^t'r. r *Ž je ten dek lite-* tóra, kte-t s kultívo-', ale chce raí svet- * v tomhle TOjúhelník íDiezisUip-»volně ply-lon a ještě ; nutno se jej, hledat - i i vztekle jo: chvína z.po-jménem FCMUIMA ívmne m v p asii "Vému: příběhu ■ }r*'K věnování: fc*l5Q .monotónní ži-<|fcáGU s to prožít tj dbbrodríížsíví pl" usilují o struč-JHe '. • by mohli r tt\ Ale jsou tu se docela jiní. I^ií-Demělo mít aké deklarovala liJliquay — umění Vl itgvyšsí radost Ěu. Az na jednu r ŕefcát bylo reče-2 nepovinné. Nej-RfiB — právě pro-. j — se pramálo I; 'má-- spotřebě. i\ ÍR - R. Rol-S^ze na těch-A dnech všed-obli »Aíe nechť Spťam nahoru pu- P&imé, ovšem ta |. Éaé;nedekorují 161%/zato však t iíUDatciilv postrážiš, Jsou na tom * jEStěhovalci: ne-$m povolení, ^ěiávají — a co h j*2t tvrdý zákrok. V»|íídobě nelítost-ísnáků přichází ľ" d s ním ^ nemylme se, nuás, stačí vzpo-iŔáckého kritika 18, který .právě ■fnenechai nit řii SBtory vede cti-.íoez jakou pro-ifcBsychologická lámova Či spole-ftpainův sbližují mou hru s váz-\ eiíím. Ale dá se dy? ■ detektivního. l naá^ že postavy l Sány co nejjed-My sloužit mo-?" GhtĚlo by se lAsye ztělesněním Ustupu ke světu, uplatňuje filo-|_ řfidi k Činoro-apyt... Mai-sehopec vhledu, íltoaověk jedna- Ětekrivka — proti m — nenabízí %a& obzory celé-a. by to ani !■ nemusí běžet stačí Širší do-. máčí zájem, širší sociální zaostření. JeŠte koncem minulého roku lidé sledovali nejen atraktivní cizí autory,, ale vyhledávali i ty České- V detektivce nutno vždycky udělat spravedlnosti zadost, byť to stálo sebesložitějŠí úsilí. A tak si lidé nejen kompenzovali monotónnost života, ale i pocit, že se spravedlností se nedá hnout. V detektivkách to jít muselo . . . Společenské klima se změnilo. Uvolnená činorodost lidi zaměstnává v běžném životě. Na pultech se válejí napínavé knížky, jež donedávna přebývaly pod pulty. A o solidní zboží domácí provenience pokles! zájem zvlášť pronikavě. Namátkou sahám po dvou takových knížkách. V Kruhu vyšlo VOLÁNÍ RACKŮ l F, UHRA, autorova sedmáyěcjji- , hoceši poslali áo světa KALOUSŮV príbeh DVAKRÁT DO STEJNÉ ŘEKY. ' Ty příběhy. vznikly před listopadem a dá se domýšlet, co autoři také sledovali (lhostejno, zda bezděky či úmyslně): v obou případech vedou stopy do prostředí velkých pánů 2e zahraničního obchodu. Ryba smrděla od hlavy, ale detektiv se přece nemohl vrhnout na stranu a vládu, chňapnul alespoň po zkorumpovaném direktorovi, i to znělo vlastně tenkrát troufale . .. Mohli bychom shledávat příklady v četných jiných svazcích, kdy — maskována tematikou kriminálního žánru — se drala na povrch společenská kritika. A Christie by jíste nic takového neprodukovala. Ale ani Sime-non, ani McBain svůj kritický akcent nečiní jádrem výpovědi, musí dodržovat pravidla hry. A tato pravidla mají jen vedlejší zájem na životní pravde — především musí zaznít a vyznít pravda žánru. Literární detektivové se ocitli v pasti. Už nejen strážci estetických hodnot vyslovují své výhrady, soudy Či dokonce rozsudky nad jednotlivými díly-či dokonce nad celým žánrem. Soudit anebo aspoň třídit začíná trh. To umění, jež je'nepovinné a jemuž (podle Rollandova přání) i ti nej-vzdorovitější snad opravdu jsou ochotni vyjít vstříc jednou za rok, je obestřeno nimbem, tajemstvím, připouští možnosti nejednoznačného výkladu. I vníma-tel, který se nedal strhnout, může aspoň doufat, že vina je tak trochu na jeho straně, výtvor byl přespříliš umný a komplikovaný, nedal se pochopit. Nepovinná detektivka však nimbem obestře-,r na není a tajemstvím taky ne, tajemství má právě rozpečetit. Autor, kterému se při tom počínání klepou ruce, který jen markýruje složitost zápletky i pátrání, ztrácí kredit záhy a u většiny. Velká literatura počítá s kŕíá^i ■ tivním čtenářem, který dokáŽjí sledovat autorovo tvůrčí dobí^ družstvá. ..^ Ale každé Čtenářství má v sobě -aspoň špetku kreativity. Čtenář detektivky pátrá s detektivem : a uráží ho, když pachatele drží za límec v polovině pnběhu. Donedávna se autor vykupoval vedlejšími významy příběhu. Tohleto výkupné už neplatí. Přistěhovalec bez pracovního ; povolení sice pořád jakousi práci koná, pořád mu chybí jistota — jenže.přestává vydělávat... . Lidé doopravdy praktičtí prav- , děpodobně poznamenají, že ' v novém klimatu vzaly zasvé všechny donedávna váěené.-jisto-ty, detektivové se ocitli ve stejné pasti jako — dejme tomu — váž--, ní a vážení mistři z emigrace. Na trhu je příliš mnoho zboží, oči přecházejí a v kapse to moc ne-cinká — Okamžitá — a přechodná — situace by nás nemela mást. Nepovinné (a často podporované) umění bude získávat zájemce do-; cela jinými prostředky než umení, zábavné. Tvůrčí vrcholy znamenají i vrcholy v hledání a nalézá- ní pravdy. Zábava to má s pravdou složitější. Lidé se chtějí mnohokrát bavit právě proto, že je ona pravda netěší. .Chtějí pravdu1 náhradní, pravdu pro srandu králíkům . . . Ale to jsme už zase u dedikace, jak ji napsala A. Christie. Ale proč dvakrát stejný citát. Výběr je přece tak nekonečný. Třeba tohle z Oswalda Spěngle-ra: »Člověk je dravec . . . Nazý-vám-li Člověka dravcem, kohsa jsem tím urazil, člověka, nebo zvíře? Neboŕ velcí dravci jsou ušlechtilá stvoření v nejdokona-lejŠí podobě a nemají prolhanosti lidské morálky a slabostí.* Člověk je dravec, ale nechce slyšet, že postrádá ušlechtilosti. A jeho srdce získá i ta detektivka, která tohle jeho přání naplní. A ještě získá dojem, že něco strhujícího prožil — ZDENĚK HEŘMAN Hříčky a vize Zbyňka Fišera Pseudonym EGON BONDY, pod kterým se skrývá osoba básníka, filozofa a neodmyslitelného představitele pražského undergroundu, je při každé úvaze o našem kulturním vývoji posledních čtyřiceti let mnohokrát skloňován. Zbyněk Fišer (narozen 1930) si ho zvolil jako formu protestu proti vine »revolucního antisemitismu*, která byla typická pro padesátá léta. Jedna z Bondyho nejznámejších a nej čtenějších prací, nazvaná INVALIDNÍ SOUROZENCI, byla napsána během února Í974 a představuje jen nepatrnou část autorova obsáhlého a silně kontroverzního díla. Knihu lze jen nepřesně charakterizovat jako groteskní společenskou utopii, pramenící z apokalyptické vize konce industriálni civilizace — utopii, kde poetika spočívá v oslavě snovosti a toho, co se vymyká každodenní omezující účelové racionalitě. O tom například svědčí i charakteristika hlavních postav, když bratránek A. spolu se sestřenkou B. »pochá-zejí ze stejného otce, avšak jiných matek* a přivedou na svět dceru Terezu. V tomto zrození je záro-jŕveň obsažen, velmi provokující ' symbolismus, protože dítě se narodí právě v posledních okamžicích zanikající civilizace a navíc 24. prosince!. Tento přístup k látce novely však není pouze zpestřující, ale naopak jde c základní výstavbový prvek celé výpovědi. JÍŽ v prvním odstavci textu totiž čtenář naráží na silný klímovský obraz, který vzniká spojením a napětím mezi motivem cesty a motivem smrti. »Když došel pod stromy, zakopl o mrtvolu. Byla už v pokročilém rozkladu. Nedalo se proto rozeznat, byl-Ii to muž nebo žena. Dloubal do ní nohou a vytékalo z ní bláto. Byla to mrtvola světa. Bylo ošklivé počasí a nebe bylo kalné. Po pár kilometrech došel do hosplody .. .* Zde se ukazuje nejen Bondyho inspirace . biblickým motivem poutníka, který prostupuje celou knihou, ale především lákavá možnost tento motiv parafrázovat z. převést do zcela odlišného hodnotícího kontextu. Civilizační zlom totiž probíhá v časech vzdálené budoucnosti, kdy »invalídé« žijí ve starých sešlých domech z 21. století, dávno určených k asanaci — v časech mezi pátou a šestou vědeckotechnickou revolucí. Avšak v celkovém rámci záměrného naivismu a »nevážnosti« se tu objevují například Plastičtí lide, postava pana Lopatky nebo Egona Bondyho a »invalidzií* společností je vlastně myšlena subkultura undergroundu. Autor navíc provoka- • tivne sám sebe gloriSkujeř když se staví do role mrtvého, pronásledovaného a slavného umělce. Bondymu jde však ô zachycení mnohem zásadnějšího protikladu než pouze toho, který v sedmdesátých a osmdesátých letech u nás existoval mezi tzv. druhou kulturou a kulturou oficiální. Jde mu o vystižení protikladu »tech-nizované společnosti* a těch společenských skupin, které vznikly jako reakce na ni a jako svébytná Forma nesouhlasu. Tak je celý příběh založen na ignorování světa spotřebního účelu, zatímco jsme provázeni snovými krajinami, světem pilulek a psychedelic-ké hudby, patafyzických receptů nebo nej různějších, navzájem si myšlenkově odporujících sekt a skupin, jejichž, řevnivost má však groteskní povahu. Podobný nádech má i závěrečný obraz. .. Invalidi (za nimi posledních . pár koček a čoklů, které lidi vyhnali) se vznesli na Urquellovém. voru, sdelaném z prázdných Ur-quellových sudů, i s pivovarem ■ a konečně dosáhli'splnění své velké zvědavosti; viděli, jak země zanikla, a koukali se plni blaženosti, již dovede skýtat jen Urquell, za velikého vyzpěvování a tančení, za loďmi, které odvážely lidi a které si to suverénně namířily přes hory do dalekých vod . ..«. Když potom lodě lidí ztroskotají a jediní invalidé na svém voru potopu přežijí, chápou celou záležitost jako ^krásné dobrodružství*. Hlavní myšlenka díla — oslava fundamentální poetické snadnosti světa — je v těchto okamžicích završena. Autor pouze ještě dovádí do konce své hříčky s postavami a každodenní logikou, když úplně poslední věta . textu zní: »Avšak o Bondym aju- ' lii a jejich. Tereze není v těch dobách už nic slyšet*. Příběh je na-J jednou v této pohádkové větě vztahován na samotného autora, zatímco hlavní postavy novely ■" mizí. Knihu Invalidní sourozenci, ■kde jsou utopické provokace vynalézavě spojeny s hlubokou společenskou reflexí doby, lze právem povazovat za jednu z významných knih nezávislé literatury posledních dvaceti let. . JIŘÍ PRIBÁN Výpisky '90 (9.) Dlouhým přívalem jmen^ časových a místních údajů je ZPRÁVA O ORGANIZOVANÉM NÁSILÍ od VILÉMA HEJLA (Univerzum 1990), sonda do hiúT bin socialistické zákonnosti, knížka o tom, jak komunisté u nás po roce' 1943 z výkonného aparátu státní moci učinili nástroj třídní represe. Na toto téma bylo v minulých měsících hodně napsáno, Hejlova knížka je však systematická a úplná. V šestadvaceti kapitolách Hejl rozebírá přípravy a provede:ní února 1948, způsoby, jimiž komunisté ovládli bezpečnostní aparát, zřídili síť tajné policie a rozeštvali národ. Charakterizuje stadia soudního řízení se všemi dobovými zvláštnostmi režimu socialistické demokracie a všímá si i poměrů v pracovních táborech a ve věznicích. Totální výpověď o totální době. Vše doloženo stovkami odkazů do pramenů, jejichž seznam za každou kapitolou je dlouhý. Toto Žaluji vychází v sedmdesátitisícovém nákladu a snad by si je měli přečíst hlavně ti, o jejichž vládě se zde píše a kteří v posledních volbách opět zvolili tuto stranu, patrně v přesvědčení, že minulost je nejlepší budoucností země. S kým nepohne tato kniha, s tím nepohne njc Za dvacet let první republiky " bylo popraveno devět odsouzenců, v prvních pěti letech po roce 1948 komunisté vykonali 178 rozsudků smrti nad třídními nepřáteli a přes dvě stě tisíc jich alespoň poslali do žaláře. To jsou skutečnosti celkem známé — včetně »detailů«, jako je třeba způsob, jakým kati zacházeli s popelem odsouzených (Četli jsme o tom v Londonově knize a viděli film). Kejl však řadí detaily přehledně a skládá z nich celkový obraz. Atmosféru strachu ve společnosti definuje na fenoménu konfidentství, které komunisté jako ústrojnou součást své filozofie (Lenin: Každý komunis-. ta musí být čekistou) rozšířili v celém národě, tak aby Šéf strany mohl dostat dvakrát aŽ třikrát týdně svou zprávu o stavu unie, zřejmě klíčový'zpravodajský materiál, z něhož spíš než z osobních kontaktů čerpal vědomosti o »náladě Iidu«. Hejl popisuje metody práce komunistické Bez- ■ pečnosti, její zvláštní hravost, která se projevovala jak v politických provokacích namířených proti představitelům té ještě nezávislé veřejnosti, tak třeba ve fingovaných popravách u obětí, které už měla pevně v rukou. Případ pekelných strojů, doručených na podzim 1947 třem nekomunistickým ministrům, fingované přechody hranic, vražda v Babicích, útoky proti církevním představitelům, předstírané nálezy zbraní, fingované letáky a dopisy atd. atd. jsou některé z mnoha projevů této hravosti, kterou si'tak oblíbila všemocná »Bezpeč-nost«. Dostupné prameny uvádějí víc informací o těch politických vězních, kteří byli původně v KSČ — jejich rehabilitace proběhla snadněji (resp. vůbec proběhla) a stačili své svědectví, publikovat alespoň v šedesátých letech. Hejl si víc než této špičky ledovce všímá nekomunistů. Dochází k závěru, že tito lidé obvykle snášeli odsouzení lépe než členové KSC, jež disciplína nutila spíš uvěřit, že jsou sami nepřáteli národa, než Že se strana »mýlí* a páchá na nich justiční vraždu. Většinu údajů o výsleších nelze pro jejich drtivost nijak komentovat. "Tehdy také vznikla soutěž o nejdelsí výslech; stachanovské hnutí, jež znamenalo osmnácti hodinový, dvacetihodinový, čtyřicet i hodinový rekord. „V této místnosti; jsme kdysi tří dny a tri noci roztáčeli Kalandru. To víte," rek! vyšetřovatel, „my jsme se střídali, ale on nám tady byl celou dobu. KdyŽ už nemohl stát a ležel nä zemi, tak nám podepsal."* Casu měli vyšetřovatelé dost, délka vazby nehrála roli. Prokop Drtina tak prožil v čekání na rozsudek skoro sedm let. Rozsudky byly výsledkem všeho, jen -ne kvalifikace prečinu na základě právních předpisů. Důkazy pak logicky nebyly podstatné a odsoudit bylo možné i na základe domněnky — v případě spisovatelky Niny Svobodové například na patnáct let. Hejl také uvádí příklad protokolu o procesu, který byl zničen už dva měsíce po vynesení rozsudku. Přitom šlo o pťoces, kdy byl jeden z obžalovaných odsouzen za velezradu na Čtrnáct let. A jmé. V době, kdy komunisté nemuseli nikomu nic zdůvodňovat, trvali s pokrytectvím typickým pro totalitní režimy na zdání právní objektivity — odtud ta krkolomná zdůvodnění, jež, netýkat se lidských životů, by patřila k perlám literární absurdity. Hejl svědčí o poměrech, v nichž obhajoba dávala obviněnému k ruce ještě jednoho Žalobce navíc a vězeňští dozorci byli instruováni tak, aby v »poíí-tických« viděli nejen nepřátele třídní, ale své vlastní, osobní. Je to o minulosti, ale vůbec ne vzdálené ani zapomenuté. VČtšínou jsme v těch letech samí Žili. PAVEL KOŠATÍ K. i i ■ 3Í -gřímo, není to jen přimo-i jeho ambicím, popřípa-Obuzení takových ambicí, 1. . ľ ískaní toho životního kítr* radost; z tvoření — a to mm radost z komuníka-jako něco základního. Jícny domácí impulsy ne-% avé.-jen k jejímu pozděj-[snaučily ji jednat s líd-Hůem, mít vůbec potřebu íkat a mezí nimi i pro ně la.éfc autorka neformuluje. Ajb j,* pocitové autobiografie, odřeným perem. Ale kdo Id [am najde. ZDENĚK HEŘMAN Rozumět umění í nlrdcavnl stati Ikonogralíe napsané v roce 1939 a po-f 5) vřazené do knihy Vý vamém umení {Č. Odeon, tfsrízuje E. Panoísky ikono-;o odvetví dějin umění, které 'pamětem neboli významem dél a nikoliv jejich íor-Itsiaětů a »ymbolfi ve vf-VBStl anglického historika vm Halla vydala nyní Mladá jraktlckou ikonografickou v pfekiidu A. Plzáka pro ty ■ 5aí, kteří chtějí pochopit fflL-i nejen jako jednotu fotke jako jednotu významo- \ , je knihou o uměleckém *í jMbezích, jež umění lící, a - mázornuje,« říká autor .- . Halí se při tom soustře-roud křesťanské a huma-* >, tedy na námětové oblas-"ifA. ji tvoří významnou a sym-a řeč západoevropské í-dlre. (Český překlad doplnil eáliemi z českého a slo-. istředí J. Royt, který také ;* i Ld a tělem v tomto smyslu ■SBa.jra další doporučené líte- ■ - i obsažený.) ■ mé-knihy (520 stran, for-Cfl mm) tvoří ovšem slovník, atačeáně řazených hesel, kte-äaz'ierého druhu: popisy osob frjd jejich identifikujícími iiímaty, v nichž hrají hlavní ř poukazují k námětům iiech, kde je jejich role í vlastní hesla mají také tbficně známé názvy obra-předměty, které jsou K "ovány s osobou jako pro-4* jfíkace, mají také každý , .ýčtem osob, jimž jsou při-těcbto heslech se čtenář . ikou symbolickou hodnotu jMnťj v evropské výtvarné n čísit získaly. ■ .spořádání knihy, přehledli iprava (M. Albich] umož-> Btt a rychlou - orientací l^ití, dobrý tisk i knihařské : íedevším v5ak poutavý a ^isob, jímž J. Halí naplňuje ŕ-to všechno jsou předponě Slovník námětů a sym-3íí u nás stane knihou s vel-»(álých čtenářů. BOHUSLAV HOLÝ s s démonem ■ etické ničí poézii,« liana postupu* za bytostná Básnictví, které by bylo FJIwovat svět kolem polovi-euí to už svět básníků . ž umlčovaných a vraž-vfx-m Holanova nového po-'Ci'onalost, i kdyby jí byl . [Vdxvost, i kdyby jí mělo 'tmo každou pochybnost MV1Š do táto linie české aenl nic napsaného, / je i rozepsaného nebo aedo-ia není nic řečeného a /■ ale spíš říkajícího a '•protože smlčeného nebo umlčovaného l ... i ICet, ale musí se to říct, tenapsat, ale musí se to se to tajit, ale musí se flSova poezie, kulminují-tech sbírkou Sursumí, je ■ ííjo nároku na existencí ichu Holanova dědictví, latí ztrátou možností ko-énf ve světě, u za vrstvou odkrýváme Divišova díla v průběhu Epyto. je to dílo velké sáhem. Jedním z balvanu, ite básník-lavina nahrnul frjca ŽALMY (1986, Odeon Isoupoezía těžko přístup- ná. Představují zápas, jaký se nebojuje každý den. K vnitřnímu výměru poezie v nich přistupuje důležitý faktor vnější: emigrace. V2tah k životu. Údem, domovu tu prochází jistým vývojem: je to zápas, s démonem! Zápas s démonem jsou Žalmy i pro Čtenáře. Žalmy jsou sbírkou konfliktu. Konfliktní je už sám název díla. Žalmy? Formou, vznosnou intonací s místy archaizujícím lexikem a slovosledem — ano. Málokdy však s formou souzní obsah tak jako ve veräích: »DoDytčí smutek zahučel mi v nozdrách, / mosazný kruh v nich smýkl mnou o zem.« Diviš neupína svou nadějí vshůra. Je tu vůbec nějaká naděje, nějaká víra, která by dala utrpení smysl? Nálet andělů na Bretaň signalizuje navíc ohroženi shora. Diviš nemá druhý pól komunikace. Nemá ho v nářku nad osobním údělem, nemá ho ani v polohách obecnějších. S novým prostředím se nesSíje, ocitá se v izolacL Svým docbeiat jsou nežal-micka zvláště Čísla erotické 'inspirace. Vane z nich nikoli eros, nýbrž pohlav- Bytostný přesah byl něčím zcela samozřejmým, jazyk znělý a vyzrálý do plnosti tvaru. Byla-li tehdy Divišovou bohyní Thanatbea, povýšil ji na symbol utrpení nadosobního. »Je dobře. U temného týna I podepíšeme spolu mír.« Odtržen od půdy Čech, ztrácí básník co--sí podstatného. Cizinu téměř nenávidí; "Obklopen dorotami, které nechtějí znát Česky«. Zároveň nenalézá dostatek lásky k tomu, aby vyzpíval bolest nad ztraceným domovem. Ocitá se v dvojnásobné izolaci. Srdce, které příliš trpělo, ztrácí schopnost přijmout svět. Divišovy básně jsou teď často jen bezprostředními záznamy, horečnatým chrlením slov. Bolest se zřídka vykoupí slovesným tvarem. Je to poezie vyprahlá, bez tajemství Jen některá čísla (300 až 104 např,) se povznesla nad bezprostřední sebezpyt a sebetrýzeů. V nich básník dospívá k nadhledu a usmířeni, plynulá dikce dozrává k plností výrazu: »$ekl jsem všechno, co fe nutné? / Naznačil, co je pravděpodobné? / Je to vůbec věcí poezie? Ale jsem jak prázd- !_ Anežka Kovalooá: Soused nost, chtivá a chladna. Sekl jsem. Se tu chybí druhý pól komunikace: jde však spiše o vzíah odcizení a nenávisti. ^Nevládne nám žárlivec z hořícího keře (-..J Vládne nám Velemorce.« Organickou součástí tohoto postoje je rou-hačství. » Pro k lei jsem Život proklel jsem Boha / to všechno rozmyslně / Ve prospěch poezie / totiž života) utrženého od šibenice.* Cenou této důsledně daz-iluzívnosti je přízrak nlhílismu. Diviš je misantrop. »Nemém pro tebe nic,« čteme v Žalmech. Jeho cesta k vlastnímu nitru není boiderlinovské propadání do hlubin imaginace. Formou směřují Žalmy k přímému pojmenování, obsahem představují důsledně stupňovanou izolaci. Každý záchvěv sounáležitosti je potlačován: »Nestojím o stisk ruky.* Z izolace pramení úzkost: tráva hrozí vybuchnutím, smrt se přibližuje jako hřmící lavina. Skutečnost představuje třaskavý potenciál. Jen zřídka se realita zjeví jako naléhavě oslovující, nikoli ohrožující. Probudí-11 rudé trsy jeřabin v básníkovi spontánní cit, proráží i krustu vlastního jáství: »Jen bych chtěl najít bratra a sestru / kteří to vadí a cítí se mnou-= Zároveň sí uvědomuje přílišnou zaměřenost na sebe: * Přisunuji se. Se vyslovuji samá přání J a že sám ze sebe nehodlám podat tí níc.« Jen v těchto vzácných případech procitlé citovosti se Ivan Diviš blíží slmtsfinéasia duchu žalmu. Jeho tvorba z 60. let byla plná životodárných Šťáv. né truhla / bedna, z které vytahali zboží, / jejíž víko je vyvráceno, / nebezpečná ohnutými hřeby.« Poetika "pravdivosti i za cenu pekla« došla v Žalmech na samu hranici. Za ní se na Člověka šklebí černá díra. MILAN EXNER Chvalozpěv na život IdyliČnost nepatří k rysům, jichž by si kritika na současné literatuře zvláší cenila. Žijeme v neídylickém světě — a tak i od literatury se Žádá, aby se nevyhýbala krutosti a ošklivosti Života Paradoxní je, Že takového literárního zrcadlení se Často dožadují i ti. kdo se dávno odřekli pověstné »teorie odrazu«-Ale bez ironie: ídyličnost je právem podezřelá, protože zavání falešností, pokryteckým zastíráním reálného stavu věcí, jak se na to ještě dobře pamatujeme z doby nedávné, konkrétně třeba z Kozákova Adama a Evy nebo z próz Říhových. Jenže ono se nadarmo neříká Quod lícet Joví, non Učet bovi, i s idy-llčností je to trochu složitější: jinak bychom se těžko mohli obdivovat Babičce Boženy Němcové. Literární idyla může být nejen přijetím daného stavu, ale i jeho radikálním popřením a odmítnutím — a může být třeba také ko- rekcí a filozofickým přetavením empirické životní zkušenosti, může vyjadřovat poznání, že život je hoden lásky navzdory vší své složitosti i hrůze. Román Viktora Etechla KUROPĚNI (vyd. Čs. spisovatel za přispění Lido vých novin: poprvé kniha vyšla v r. 1975 v Curychu] nesporně má všechny znaky idyly. Je to kniha smíření: smíření se životem i smrtí, s Bohem i jeho nepocho pitelnou nespravedlností, s lidmi a jejich chybami, s Časem a jeho konečností. Je to kniha, v níž se každá bolavá ztráta zaceluje hojivým spočinutím v náruči přírody, v nekonečném koloběhu východů slunce doprovázených jásavým kohoutím zpěvem. Ba co víc: idyličaost jde tak daleko, že Fischlúv hrdina dokonce přátelsky rozmlouvá se smrtí a jejího symbolického posla nazývá bratrem. A přece tu není stopy po falešné harmonizací, po smiřování nesmiřitelné-, ho. Ptáte-li se, jak je to možné, musíte především zapomenout na předsudek, že literární skutečnost se má podobat té mimoliterární jak vejce vejcí. Fischlův obraz Života je nepochybně stylizovaný. Je to však stylizace umělecky čistá, harmonizující ne potlačením rozporů a pochybností, ale jejich přemožením. Dá se říci, že Kuropění je román pří mo vyrůstající ze sporu, dialogu, názorového střetnuti. Tak především se ta střetá životní skepticismus, jehož nositelem je ústřední postava venkovského lékaře, s pohanským hédonismem, jak jej ztělesňuje kohout Pedro, lékařův věrný společník, dávající každé ráno svým radostným kokrhánlm najevo. Že svět tu není proto, aby se o něm mudrovalo. (»Sozpřáhnout ruce do široka a obejmout všechno, co se jen vejde do náru-čí.«J Fischlův hrdina však vede mlčen-livý spor i s farářem Baltazarem a jeho prostřednictvím s Bohem, kterému nedovede odpustit smrt své mladé ženy. Střetem, ba spíše zápasem je i jeho každodenní potýkání se smrtí, když vykonává své povolání a zachraňuje lidem životy. A konečně je lékař i ve věčném sporu se sebou samým, s vlastními pochybnostmi o smyslu života a lidského úsilí, s vlastní malomyslností, steskem po ztracené lásce a nedosaženém štěstí: a jeho niterné konflikty jsou tím bolestnější, že mu povaha nedovoluje, aby se o ně podělil s kýmkoliv jiným než s kohoutem Pedrem. Kuropění je román lyrický. Fischlův jazyk je mírné starosvetsky v tom, jak se vyhýbá všemu drsnému, ostrému a disharmonickému. Přes nepopiratelnou výrazovou poetičnost neupadá však kniha do slovní rozbředlostt jež se u nás často za lyrismus vydává. Fischl není autor nasládle poettzující, ale mužný a neuhýba vý: redukuje svět na elementární prvky, zbavuje skutečnost všeho nahodilého a pomíjivého, až zbývají jen základní vášně a živly, to, co spojuje člověka s přírodou. Fischlův vesnický felčar Je pravým protikladem člověka takzvaně civilizovaného. Uchoval si dosud prapůvodní důvěru ke skutečnosti, dokáže s přírodou doslova splýval: ^Chvílemi se ml zdá, Se to má krev se žene kmeny do vrcholků stromů, že to mé srdce buší tam ve výši a vítr z košatých korun kolébá mé srdce a míza z kořenů stromů, u něhož jsem usedl, sytí mé znavené tělo. Jako bych srůstal se starým dubem, o který se opírám, jako by kapradí, které mne přikrývá, vyrůstalo ze mne, aby sty vějířů ovívalo mou rozžhavenou tvář.* Oproštění, patrné v Jazyce, charakterizuje í dějiště a postavy Fischlova románu, lokalizace děje Je neurčitá, není pochyb o tom, Se jsme v Cechách autorova dětství a mládí, ale Fischlúv text se svou nepřehlédnutelnou českostí nechlubí: naopak - spíše ji tlumí mode-lovostí prostředí i aktérů skromného románového děje. Autorova vesnice nemá jméno: je kteroukoliv vesnicí, ba dokonce kteroukoliv lidskou obcí. A lidé které felčar léčí, přivádí na svět i připravuje do rakve, kteří k němu přicházejí pro radu a třeba I pro rozsudek Či rozhřešení, jsou spíše zobecněnými lidskými typy než individualizovanými postavami. To vše souvisí se základní tendencí Fischlova textu, jíž je modelace lidského života jako neustále se opakujícího řetězce elementárních duchovních prožitků: mladistvé naivity, lásky, prvních bolestí a ztrát, pochybností, mužné rovnováhy — a konečně i smíru s přicházející smrtí. V tomto smyslu vlastně Kuropění navazuje na tradici sahající až kamsi k aiegorismu středověkých moralit a barokních podobenství, k Bunyanovi Či Komenskému. Fischl nechce promlouvat k srdci čtenářů jedinečností a neopakovatelností příběhu, postav, prostředí, prožitků a citové atmosféry, nýbrž naopak právě jejich všeobecností, arche-typičností. Je to cesta dnes neobyčejně obtížná, jdoucí proti směru literárního vývoje I proti převažujícímu literárnímu vkusu. Tím obdivuhodnější je suverenita, s níž Fischl svůj oředsevzatý úkol zvládl. BLAHOSLAV DOKOUPIL