Víš co - tak mi to snad ani radši neřikej, řekl doktor a dlouze se na tátu zadíval.
Otevřeným oknem sem zalehl řev kosené louky a v pokoji se najednou udělalo velmi smutno. Doktor si stoupl před postel a zadíval se tátovi až na dno. A tam, úplně na dně, za vysokou tlustou zdí, sedí na bobku malý chlapec, těká očima a kouše si nehty. Podívej se na mě, řekl doktor, podívej se na mě, skrze mě — do dálky a do výšky; co vidíš? Vidim tmu, zašeptal chlapec.
A když se podíváš kolmo vzhůru - přímo před sebe -co vidíš?
Vidim jen samou tmu, zašeptal chlapec. Doktor zvážněl a pokýval hlavou. Máma se rozplakala. Táta bezvládně leží a jen očima kouká ven. A v zrcadle, co vidíš? zeptal se doktor. Vidím ošklivé, slabé, zlé dítě, kterému ublížit není hřích, zašeptal chlapec.
A když já se na tebe podívám, co vidím? zeptal se doktor.
Vidíš muže, velkého a silného, mocnějšího sebe! netroufneš si do mého hájemství, neboť jsem strašný! Podej mi ruku a pojď ven, řekl doktor. Nesmím! vykřikl chlapec. Nemáš se čeho bát, řekl doktor. Stůj! dál ani krok! má zeď jsem já a ty jsi nepřítel! Podívej, řekl doktor a sedl si na pelest, já taky kolik let bušil na studené dveře, za kterýma bylo teplo, ze kterého mě kdysi vyhnali - a až teď jsem zjistil, že ty dveře vůbec nejsou zavřený, ale že za nima taky neni zadnej dům--tak pojď už ven — čas se zrychlil, všechno
je dávno jinak — nic ti nehrozí, řekl doktor.
18
/ /
Nikoho k sobě nepustím! vykřikl chlapec.
— a kdyby přišel můj bratr a řekl: bratře, pojď - nepůjdu, protože vím, že má v ruce nůž! —
a kdyby přišla snědá plavovláska vonící mořem, a řekla: milý, pojď! - nepůjdu, protože vím, že mě chce vynést vzhůru, aby mě srazila dolů —
— a kdyby přišel můj otec, tak zařvu: táhněte! kde jste byl, když jsem se bál?! -
— tak to je a tak to provždy bude —
Ale tak už polez, šohajíku, maříme čas, řekl doktor a zívl.
Pleju len, řekl chlapec. Nic se ti nestane, my všichni jsme přátelé! Až vypleju, budu vláčet, řekl chlapec. Hm, řekl doktor, sám bych rád věděl, čím já tohle vždycky zvořu. A začal vyplňovat recepis. Tak co? co je? je to vážné? ptala se máma. Doktor pokýval hlavou: má uzavřenou budoucnost. Máma se rozplakala ještě víc: a takovej to byl hodnej, spolehlivej a slušnej tvor! — a já mu to říkala pořád: táto! vzpamatuj se! všechno je v pořádku! přečti si noviny — tam to všechno je: co je dobrý — co je špatný — co potřebuješ — co ti škodí — co máš dělat a co ne — všechno to tam máš - tak-hle-jed-no-ved-le-dru-hý-ho!
--a každej den znova! a tohle je vděk za všechno?
víš ty co to stojí? myslet za tebe, rozhodovat, hlídat tě
na každým kroku?---ale to ne--to musí mít
svou hlavu--a v noci pak řve strachy, blázen---
ach, doktore, copak mu není pomoci?
Pomoci mu už není--je mu jen rady — jenže kde
vzít a nekrást: neboť je lépe být vysát tornádem do sféry věčného mrazu a dopadnout na zem ve formě
19
/