Je krásný den. Šedé slunce zalívá šedou krajinu šedým světlem.
Hrobník pohlédl vzhůru: ano: šeď předjaří je jiná než kalná šeď končící zimy - je skoro světlá - a také klidnější než bláznivé šedi jara--
Hrobník se narovnal v zádech — protáhl se - a už se zas chápe mačety, stahuje mrtvolu z kůže, seká ji na kusy, mísí s vonnými oleji a háže supům: mačeta sviští, kosti praští, supi se slétají, hrobník, lesklý potem, soustředěně pracuje, a aby mu šlo dílo lip od ruky, do taktu si zpívá:
Slunce studí, voda smrdí, divnej svět, divnej svět, šeď je barva krve naší, buď pozdraven císařpán, bud dlouho zdráv a svěží!
Lid se všemu divně chechtá, divnej svět, divnej svět, pocem Kadle, ať tě praštím, buď pozdraven císařpán, buď dlouho zdráv a svěží! Náš hrobník je třída chlap - nebojí se máknout; ví svoje. Ví i naše - proto se ho bojíme. Zná přičarovat horkost i svízel, ví, co je po životě, a tak těm dobrým dává projít tělem supa, aby došlo klidu, a ty zlé nechává dětem na hraní. Ti jsou pak znovu a znovu voláni zpět do svých zvetšelých schránek, nuceni k dětským hrám a mláceni klacky po hlavě, zatímco se jejich šťastnější druzi rozpouštějí v nekonečné blaženosti.
Zatímco jejich šťastnější druzi vcházejí zlatou branou do - zatímco jejich šťastnější druzi splývají s onou nekonečně dobrou bytostí, která — však on ten náš hrobník taky neví všechno.
Občas usedne tiše jako prach a jen očima se dívá.
Nebe je plné vody, ale neprší.
Pevný silný sloup: chci se ho dotknout - není to sloup; je to Strunka: krátce mi drnkla pod prsty - zmizela - padám-----
Zato Jarynovi se daří, jako by Bůh ani neexistoval: zaoblil se, zrůžověl a chutná mu jíst. Právě prošel složitým přijímacím řízením - a když testy ukázaly, že opravdu v ničem nevyniká, otevřela se před ním skvělá budoucnost: mohl by se stát třeba - pišišvorem--
- a - bude-li se snažit - možná i krajským slaboduchem - anebo--kdožpak ví? - by to mohl dotáhnout až na samotného pupíka---1 Jaryn, hýčkán
představami, je náhle tolerantní a usmívá se - a usmívaje se krásní...
Sytě modré nebe. Nadýchané bílé obláčky. Nízké podvečerní slunce. Zlatý okr zralé pšenice. Před ní na šňůře sepraná modrá košile...
— ano, já vím: když mě sen vábí dopředu a vzpomínky zpátky, kdo tady zůstane, aby se divil?
35