Jan Ámos Komenský LABYRINT SVĚTA A RÁJ SRDCE
Daniela Hodrová
Jedna z možných cest k hledání smyslu Komenského díla Labyrint světa a ráj srdce vede přes analýzu jeho svébytného žánru. Ačkoli se dnes Labyrint zařazuje k nejvýznamnéjším'ällom^eské^-umělecké prózy 17. století, to jest zdůrazňují se jeho estetické kvality, zůstává otázka po žánrové povaze díla vlastně nezodpovězena. Tento fakt plyne do značné míry z okolnosti, že v 17. století byla česká próza žánrově málo vyhraněná: próza naučná se uchylovala k latině a takzvaná krásná próza (beletrie), v níž z historických a náboženských příčin převážily žánry didaklického_zamě^^ kázání, spor),
se k svému novověkému tvaru prodírala svérázným křížením existujících žánrů, proměnou funkcí jejich postupů a prvků, kterou určoval nový historický a literární kontext Tento proces lze sledovat i v žánrové struktuře Labyrintu světa a ráje srdce, který vznikl těsně po Bílé hoře v roce 1623.
Komenského Labyrint se svými rysy — motivem putování, postavou poutníka a jeho průvodců i alegorickými postupy — přimyká k žánru alegorického putování. Tento žánr, kořenící v řecko-orientál-ní tradici a bohatě se rozvíjející ve středověku (Dante Alighieri, Božská komedie), zažil svou renesanci právě v 17. století, charakterizovaném střetáváním reformačních a protireformačních snah. Labyrint se řadí k dílům, jako byly Peregrini in Patria Errores Utopiae (Bloudění cizince ve vlasti), Civis Christianus (Křesťanský občan) a Christiano-polis německého luterského teologa Johanna Valentina Andreae (časově těsně předcházela spis Komenského a byla jeho významným in-
43
spiračním zdrojem1) anebo jako pozdější Cesta poutníkova z tohoto světa na svět příští (1678—1684) anglického kazatele Johna Bunyana. Žánr alegorického putování má přitom některé rysy společné jednak s takzvaným divadlem světa, v němž je svět líčen jako svět stínů a sled nesčíslnýchběd (např. ve spise Theatrum mundi minoris. Široký plac neb Zrcadlo světa — z roku 1605 — Nathanaela Vodňanského z Uračova2), jednak s žánrem utopie, v níž kritika stávajících poměrů byla dána nepřímo, v projektu ideálního uspořádání společnosti — jako například v Utopii (1516) Thomase Mora. I když díla předchůdců, zvláště spisy Andreaeovy, poskytly Komenskému vzor pokud jde
0 formu, látku i ideu, Labyrint je svou svébytností i významem přesahuje — především pojetím motivu poutníka a jeho korifliktu se světem. ~
Dříve než přistoupíme k rozboru Labyrintu z hlediska výše naznačeného problému nebo přesněji aspektu, všimněme si v hlavních rysech jeho tematické a kompoziční výstavby. Dílo je rozděleno na dvě proti sobě postavené části — „labyrint světa" a „ráj srdce" (už v názvu, původně znějícím Labyrint světa a Lusthaus srdce). V první, rozsáhlejší části (kap. I—XXXVI) je obraz světa stylizován jako alegorický labyrint3, který má podobu města. Vchází se do něho od východu bránou života a poblíž stojící bránou rozchodu, „z níž jedenkaždý, jak komu los padne, k tomu neb jinému povolání se obrací"4. Město, rozdělené po středověkém způsobu na ulice podle stavu, řádu a povolání, s hra-
1 J. Vlček, Dějiny české literatury I. Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1960, s. 528-529.
2 V české literatuře před Komenským vytvářel vědomí tohoto žánru kromě spisu N. Vodňanského (šlo o překlad z latiny, o alegorii lidského života stylizovaného jako divadlo) rukopisný biblický slovník Duchovní město jménem Rozkoš duše od Václava Porcia Vodňanského (z r. 1610), který pravděpodobně Komenský znal, dále Theatrum divinum, tj. Divadlo boží Matouše Konečného (vyd. 1616) aj.
5 Obraz labyrintu měl dávnou literární tradici a v baroku s jeho prostorovým cítěním se neobyčejně rozšířil a stal se přímo symbolem epochy; Komenský tohoto obrazu užívá i ve svých spisech didaktických a pansofických.
4 Jan Ámos Komenský, Labyrint světa a ráj srdce. Melantrich (vydání Vladimíra Smi-lauera), Praha 1958, s. 20.
44
dem štěstí na západě, rynkem uprostřed a hradem královny světa, Moudrosti, v jeho centru, je místem, na němž Komenský souhrnně | předvádí soudobý svět, člověka a jeho osud. Poutníkova cesta svě-
j tem-městem v doprovodu dvou průvodců, Všezvěda Všudybuda
; a Mámení, je obrazem prohledání světa a života jako bezútešného
pachtění, nepřetržité řady svízelů, utrpení, hříchů a šaleb a také marnosti, jejíž jméno je Moudrost.
Druhá část, podstatně kratší než předchozí (kap. XXXVII až LIV), budovaná jako ^ntitem k části první, a to v celku i v detailech (např. 1 darům průvodců —"uzdě z řemení Všetečnosti, udidlům ze železa Ur-
putnosti a brýlím mámení — odpovídá zde jho poslušnosti Kristu a „perspicille" ze slova Božího a Ducha svatého), je obrazem poutníkova spočinutí v domě „srdce svého" a cestou poznání zásad vnitřního křesťanství; končí viděním slávy Boží a modlitbou.
V Labyrintu můžeme sledovat, jak na rozdíl od tradičního žánru alegorického putování, jehož podstatnou část tvoří poutníkova cesta zásvětím, nebem nebo ideálním křesťanským státem, Komenský potlačuje jeden z podstatných rysů tohoto žánru, totiž nezastřenou Aktivnost (stylizace jako sen, vidění). Přesněji řečeno, tento rys zvláštním způsobem oslabuje jednak tím, že obraz ideálního uspořádání křesťanského společenství nahrazuje obrazem situovaným do poutní-* kova ohrožujícího se nitra, jednak tím, že svému dílu vysloveně při-
znává — v úvodní kapitole Ke čtenáři — autobiografický ráz: „Není báseň, čtenáři, což čisti budeš, ačkoli básně podobu má; než jsou věci pravé, jimž vyrozuměje sám poznáš, zvláště kdo by mého života a příběhů něco povědom byl. Protože sem tu na větším díle své vlastní příhody, s nimiž jsem se v nemnohých těch letech života svého již potkal, některé pak při jiných spatřil aneb o nich sobě návěští dané měl, vymaloval."1 Slovo báseň je zde synonymem smyšlenky, něčeho vybájeného. Životní fakta, mezi která patří zmínky o manželství, smrti blízkých, popis plavby po moři, bouře, pasáže o tom, jak se stal poutník filozofem, historikem, knězem, se přitom v díle alegorizují, dostávají obraznou a nadosobní platnost Teprve takto transformována jsou začleněna do významového celku díla. Zároveň však na straně druhé alegorické obrazy postupně obrůstají autobiografickými detai-
1   Jan Ámos Komenský. Labyrint světa a ráj srdce. Cit dílo, s. 12.
45
ly, konkretizují se a individualizujú Tento proces obrůstání tradičních obrazů životními fakty nebo jejich aktualizace individuálním zážitkem je možno sledovat na třech verzích, rukopisné z roku 1623, ve vydání z roku 1631 a v druhém vydání — z roku 16631. Například zatímco v prvním vydání byl popis mořské bouře čistě tradiční, a tedy představoval pouze obměnu motivu kolotání a světového chaosu (včetně tradičního obrazu světa jako lodi), v druhém vydání je aktualizován individuálním zážitkem. Dílo se tak posunuje od žánru s převahou traktátových rysů k žánru epickému, od díla neosobně kazatelského a rétorského k dílu osobnímu, autorskému, v němž se autobio-grafismus ocitá ve změněné funkci a odlišném kontextu.
Motiv putování k Bohu, jeden z hybných motivů náboženské a his-torickospolečenské reflexe středověké literatury, se v Labyrintu podstatně modifikuje; je sladěn s motivem hledání a poznávání světa, který putování k Bohu skrze svět proměňuje v putování skrze svět k pravdě a k sobě (sám poutník se stává ztělesněním sužované a hledané pravdy). Putování je pojato jako prohledání, představuje sled aktů, v nichž poutník poznává svět a zbavuje se iluzí i falešných představ o něm (autor pro ně nalézá řadu synonym: „šalba", „zmámení", „faleš" a „mrákota"). Průvodci, kteří v žánru alegorického putování plnili funkci zasvětitele, rádce, pomocníka (např. v Dantově Božské komedii tři průvodci, mezi nimiž byla hierarchie), mají v Labyrintu, nehledě na jejich spekulativní původ (Všezvěd a Mámení), netradiční charakter. Jsou zosobněním sváru v lidském vědomí mezi touhou po poznání a zvykem. Nasazují poutníkovi uzdu „sšitou" z řemení Všetečnosti a udidla z železa Urputnosti v předsevzetích, navíc dostává brýle mámení, skrze které „hledícímu věc daleká blízká a blízká daleká; malá veliká a veliká malá; mrzutá krásná a krásná mrzutá; černá bílá a bílá černá etc. se zdála"2. I když význam postav těchto dvou průvodců není — na rozdíl od andělů, kteří se poutníka ujímají v „ráji srdce" — jednoznačný (už proto, že ztělesňují svářející se lidské vlastnosti), je jejich vliv na poutníkovo putování přece jen negativní. Poutníkovi nejen nepomáhají orientovat se ve světě, ale ani ho nevedou
1 Labyrint se dochoval v trojí verzi: rukopisné (z roku 1623) a ve dvou vydáních uskutečněných za života Komenského — v Lesně (1631) a v Amsterodamu (1663).
2 Jan Ámos Komenský, Labyrint světa a ráj srdce. Cit. dílo, s. 18.
skrze svět k Bohu, pouze ho chtějí se_syějtem .smířit, snaží se jej — moderně řečeno — konformovat Mají také pro poutníka množství hanlivých označení: „vrtoch", „všetýčka", „bloud", „nemoudrý", „blázen", „ztřeštěnec", „divný filozof.
Ačkoli si může poutník počínat svobodně jen zčásti, protože jeho pohyb ovládají průvodci, kteří mu udílejí lekce, zkoušejí ho a podrobují různým torturám, je nicméně člověkem, jenž chce vidět a také prohledá z vlastní vůle. Ač mu „ústa sevřeli a oči zastřeli", chce se podívat „co pak ten svět jest, na nějž paní Marnost chce, aby se hledělo, a však vlastníma očima aby se nehledělo"1. Z křivě nasazených brýlí se mu svět jeví plný šaleb všeho druhu, hrad Moudrosti z papíru a dutý. Všechno se mu zdá divné, „potvorné", smyslu zbavené, lidi vidí chodit se zvířecími atributy — svinským pyskem, psími zuby, volskými rohy, oslíma ušima, baziliškovýma očima (s podobnými alegoriemi špatných lidských vlastností se setkáváme v dílech starověkých i renesančních a později také u osvícenských autorů).
Poutníkovo prohledání je variantou ozvláštněného vidění skutečnosti, ke kterému se epika s oblibou uchyluje. Díky křivě nasazeným brýlím vnímá poutník svět bez konvencí, vidí jej jakoby očima pro-sťáčka, blouda. Loď (tradiční alegorie světa a lidského osudu) se mu jeví jako „chaloupka z prken zhlobená", jež „nestála na zemi, aniž byla podezděná neb povalami jakými, sloupy a podporami utvrzená; ale stála na vodě a viklala se sem tam"2. Knihovna zase jako „apatéka", knihy jako „škatule" a „krabice", které učenci žvýkají a zažívají, jejich sepisování se líčí jako příprava dryáků, z nichž mnohé „jen molům a červům, pavoukům a mouchám... naposledy smutným skrinkám a zadním koutům za podíl byly"3.
Postup ozvláštnení, využívající postavy prosťáčka, blouda, moudrého blázna, těsně souvisel s alegorizací skutečnosti v díle. Poutníkův zjinačující, prohlédající pohled na svět byl vlastně kryptogramem, dílo promlouvalo ezopským jazykem, mělo aktuální ideologický smysl. Cesta světem, který pod prohlédajícím pohledem pulsuje v jednotvárném rytmu opakujících se, případně navzájem se rušících pohybů sem tam, dolů nahoru, ale především vně ze sebe („lidé ven z sebe vybíha-
1Jan Ámos Komenský, Labyrint světa a ráj srdce. Cit dílo, s. 19, 37 a 46.
46
47
jíce... a všichni po věcech, kteréž vně jsou, v nich dobrého svého hledajíce, zevlují"1), symbolizuje u Komenského pouť životem. Probíhá sice v čase, ovšem tak jako prostor světa představuje nakupení různorodých, ale svou podstatou stejně zmarněných míst, tak i čas je pouhým nakupením časových momentů; svět jimi nedoznává změn; člověk se v něm sice rodí, dospívá, stárne, umírá, ale tyto jediné změny, jež má na svědomí čas, jsou jenom k horšímu.
Takto viděný svět se nejeví ani jako hierarchicky uspořádaný celek, neboť jakákoli hierarchie je zpochybněna: všechny profese, stavy i náboženství se ocitají v jedné, přitom snížené rovině. Tomu odpovídá plošný charakter města-labyrintu a v rovině kompoziční nehierar-chizovaný vztah mezi obrazy, které následují jeden za druhým — jako argumenty pro a proti. Synonymitu jevů podporuje syntax, pro kterou je příznačné tíhnutí k paralelismu, parataxi uplatňující se nejen mezi většími celky, ale i mezi větami, částmi souvětí i uvnitř věty — v souřadných několikanásobných větných členech: „všude falše a šalby"2, „Jedni mne vysmáli, druzí na mne fukali, třetí opřáhali, čtvrtí vy-hoditi strojili"3.
Jednotlivé výjevy první části jsou budovány na kompozičně nepatrně obměňovaném, lexikálně však poměrně rozmanitém modelu: poutník přichází na určité místo, diví se, klade průvodcům otázku, dostává se mu výkladu, on reaguje (většinou vyjadřuje nelibost) a přeje si jít dál; v řídkých případech se zapojuje do výjevu a zklamán jej opouští. Napětí mezi střídající se rolí diváka a herce (přičemž part diváka zřetelně převládá) vytváří epickou osu první části. Poutník, toužící v některých momentech stát se z diváka hercem, zapojit se do světa a podílet se na něm, je neustále odmršťován. Lidem vadí, že je pozoruje, kritizuje a mentoruje: „... napomínati sem některých počal... Ale sem málo prospěl, kromě že na mne škaredě vzhledáno, úštipkami há-zíno, a někteří i zabiti mne hrozili."4 Nepochodí, ani když se pokouší přizpůsobit, třeba tam, kde přisedne k hodujícím: „.. .začal sem i při-zpěvovati, přivyskovati a přivyskakovati sobě: summou, co jiní dělali, dělati. Ale to vše nesměle jaksi, protože mi se naprosto, že mi to nesluší, zdálo; jakož pak někteří vidouce, že v to trefiti nemohu, smáli mi se, jiní, že nesplňuji, bouřili se."5
1-5   Jan Ámos Komenský, Labyrint světa a ráj srdce. Cit dílo, s. 11,35,39,31 a 95— 96.
Vše, co svět poutníkovi předestírá, aby v něj uvěřil a smířil se s ním, demaskuje jako šupinu bez jádra, jako marnost Zůstává ve světě bloudem, „divným filozofem". Když svou cestu světem bilancuje, nalézá u druhých k sobě nenávist, u sebe jen bolest a zoufalství: „Ale co mám? Nic. Co umím? Nic. Kde sem? Nevím sám."1 Zlom nastává poté, kdy přichází na hrad Moudrosti, stává se svědkem vjezdu Šalamouna, který prochází obdobnou cestou: prohledá svět, vyjevuje jeho marnosti, snímá „larvy" rádkyním („raddám") domnělé královny Moudrosti-Marnosti, nakonec je podveden a sveden a jeho tovaryšstvo rozmetáno, vystaveno pronásledování, krutému mučení a smrti. Poutník se tedy rozhodne svět opustit („Protož již mi smrt žádostivější jest nežli život"2), odhodí brýle mámení, jde až ke krajům světa a světla, spatří však „strašlivých temností mrákotu... a v nich nic než červy, žáby, hady, štíry, hnis a smrad, a puch síry a smoly.. "3
Komenský neřeší konflikt se světem odchodem ze světa, smrtí pro svět („ve světě buď tělem, ve mně srdcem"4). Proti světu, místu zmateného pohybu — kolotání a motání, lidské pomíjivosti — staví v druhé části ryzí vnitřek — „ráj srdce", místo spočinutí v sobě, místo řádu, kde přebývá s Kristem. Zde už poutník není zapřádán do pozemského děje nebo vztahů, ale do situace, jež tvoří východisko všeho jeho konání a smyslu jeho života. Spolu s tímto přesunem do nitra se mění i styl díla. Jestliže „labyrint světa" jeví silnou satirickou tendenci, je líčen s naturalistickými detaily a přímo panqptikálním verismem, po němž v „ráji srdce" není pochopitelně ani stopy, přebývání poutníka v sobě je popisováno stylem značně abstraktním.
, I jazyk je dvojí: v první části převládá jazyk hovorový, silně expresivní, v druhé se hemží citáty z Písma; vzrušená obraznost ustupuje a epika se rozplývá v traktátu. Podobný jev byl v žánru alegorického putování obvyklý, stejně jako disproporce mezi dějovostí první a ne-dějovostí druhé části, dramatismem pekla a selankou ráje. Nehledě na rétorický tón, podřízený náboženskodidaktickému účelu, tvoří přesto druhá část organickou složku celku, jehož kompozice je založena na postupu strukturního i významového paralelismu (v jeho rámci i antitéze). Tento postup v díle zdaleka nemá jen stylistickou funkci; jeho
Jan Ámos Komenský, Labyrint světa a ráj srdce. Cit dílo, s. 00—00,103,123, tamtéž a 162.
48
49
užití vycházelo z filozofického předpokladu univerzálního paralelismu všech sfér světa a vrstev jsoucna. Svět se Komenskému jevil jako sestup od absolutní jednoty do stavu chaosu, nerozlišenosti, labyrintu, a zároveň jako stupňovitý vzestup prostřednictvím dalekosáhlých analogií k jednotě. Vzestup a návrat k jednotě, jenž je současně návratem k pravdě a řádu, lásce a dobru, jsou prostředkovány moudrostí (pansofií) a výchovou, pojatými jako účast na nejvyšším bytí, jako postupné pochopení jsoucna. V tomto smyslu je cesta poutníkova analogická cestě poznávajícího ve spisech pansofických a také v dílech didaktických.
Komenský netlumí ponurý obraz světa, jak jej podává v první části, projekcí ideální křesťanské říše, utopického křesťanského státu, netlumí jej ani příslibem vykoupení v životě posmrtném, aby tak naplnil to, čemu středověk říkal contemptus mundi — pohrdání světem. V obraze niterného spočinutí v sobě naplnil Komenský představu člověka, který byl schopen svým postojem čelit bezútešnosti doby s jejím sociálním útlakem, náboženskou nesnášenlivostí a pronásledováním. K tomuto smyslu mířilo dílo, které mělo sloužit a sloužilo jako posila. Plného ocenění pro své umělecké kvality a pro vskutku moderní pojetí poutníkova konfliktu se světem se Labyrintu dostalo (podobně jako ostatním Komenského spisům, pedagogickým i vědeckým) až v našem století, které se k němu vrací v řadě výkladů i adaptací.
50