38
Julius Zeyer: Tři legendy o krucifixu
Poslední kniha p. Zeyerova obsahuje tři čísla: Inulta, Crista de la Luz (Světlého Krista) a Samka Ptáka, tři legendy, jež autor poj menoval první pražskou, druhou toledskou, třetí slovenskou. Jsou to vesměs sujety sobě příbuzné, zázračné příběhy způsobené křižem, sochou Kristovou.
Anály sujme sujety tyto postupně, nejprve po vnější dějové stránce, po kombinaci faktů a osob, jimiž jsou utkány.
Prvni legenda Inultus hraje v Praze, nedlouho po bitvě bělohorské. Inultus (Nepomstěný) je poslední potomek zničeného protestantského šlechtického rodu domácího, blouznivý a exaltovaný jinoch hluboce náboženský a věřící, utištěný životem, rozvrácený a zraněný pokořením své vlasti, básník chorobou i privilejí rozrušené, ženské, pasivné své citlivosti. Náhodou seznámí se s mladou vlašskou sochárkou donnou Flavil, ženou, která je pravý přímý jeho protiklad: chladná, studená, skeptická, nevěřící, oddaná jen tvrdému zákonnému objektívnemu umění. Je to duch bádavý, bojovný, krutý, tvůrčí. Nezná lásky, nezná trpnosti. Hledá jen vrchol umění, k němu napíná svoji svalovitou těžkou duši. Inultus upoutá ji pouze jako věc, jako předmět umělecký. Pracuje totiž na soše Kristově, chce ,,utvořiti umírajícího Krista v agónii takové, by zachvěl každým srdcem" (22), ale nedovedla řešit posud tento umělecký sen. „Nevěřím v Krista, a proto nemůže se mé duši zjeviti, nemůže se v mém srdci zrcadliti, tu výhodu (!) věřících postrádám, a pracně musím jej tedy v obrazotvornosti své hledat a tvořit a stíhat" (22). V Inultovi vyhlédla si model. Jeho bledá zubožená tvář, v které je rozlito nadšení i odříkání, plná
něhy a smutku ji láká. Inultus nechce se zprvu podrobit: tomu rostému hluboce věřícímu a pokornému srdci je to rouháním. Dá se získat teprve tehdy, když mu donna Flavia sugeruje, že by tím mohl prospěti své zubožené vlasti. Socha jest určena totiž nějakému španělskému generálu, kterého má tento umírající Kristus dojati, v nějž má vdechnout lidský cit, jejž má zvlhčiti soucitem. „Němý výkřik vaší k smrti smutné tváře vzbudí snad lidský cit v temné, satansky pyšné duši toho Španěla, dojme jej snad k slzám! Bude to, jako by celý ten váš nešťastný kraj se vašima rtoma Boha tázal: ,Proč, Pane, jsi mne opustil?' A jaká spása, pomněte, mohla by z toho pro Čechy ply-nouti!" (26). To je sice velice chimérická představa a naděje, a jiný rozumovější člověk by se jí nedal ani minutu upoutat, ale Inultus uvěří v tuto chiméru, jakož je vůbec chorobně rozrušený v citové pasivnosti, exaltovaný a mystický. Přivolí, bude modelem, dá se přivázati na kříž: jednak pro spásu vlasti, jednak pro spásu — Flavie. Cítí soustrast s touto krásnou nevěřící. ,,A v duši vaší, neozve se tam snad tichý hlas mezi prací vaší, který vám zašeptá, že Kristus vpravdě žil a Bohem jest?" (26). A tak přijde druhý den a chodí odtud pravidelně do domu Flaviina stát modelem; visí nahý na kříži, „přivázán silnými provazy, které mu oteklé údy až do krve dřely" (29). Je to mučednictví, které podstupuje s chorobným nadšením, v mystickém rozjímání o smrti Kristově a tajemném poslání, jímž má spasit svoji zemi. Jeho pasivná duše vylévá se celá v tom utrpení, muka jsou mu rozkoší, utrpení přirozenou jeho funkci společenskou. Silný, až smyslný dech rozkoše a štěstí obestírá jeho muka. Ale práce nedaří se Flavii, jak si přeje. Dílo její nevystihuje mysteričsní výraz smrti. Jednou v křeči pomatených citů rozbrázdí dýkou tvář svého Krista a pak — pláče. „Neuměla plakat a slzy působily jí bolest a neulehčily jí, bylo Ji pořade, jako by byla spáchala vraždu" (31). Duševní zmatek její, zápas mezi klidnou, ryze uměleckou necitlivostí, skeptickou analy-tičností a rodící se láskou k Inultovi postřehne hnedle sibyllinská služka Placida. Řekne to Flavii do tváře; ale v té vyšlehne hned reakcí plamen nenávisti k Inultovi, která ji zavede brzy k vraždě jeho. Scéna ta je ryta neobyčejně reliéfně, sytým šarlatovým ohněm
3$
41)
tvrdé a kruté vášně a krajné, smyslně zvrhlé rozkošnické pasivity (33—38); je to vrchol díla, který směle a silně zachycuje základy obou duší, pathologickou, dusnou, ve žhavých parách kouřící jich půdu. Bolest mísí se tu s rozkoší v chorobně smyslné křeči a nervově mystických mdlobách. Situace jako scéna sama je ryze romantická, t. j. oblíbená a zpracovaná často romantiky. (Barbey ď Aurevilly, Diaboliques.) Jakož romantikové milovali výjimku, nepravidelnost, neobyčejnosi, dostali se záhy k malbě převráceností. Láska, již nejraději líčili, byla výjimečná, kraj nepřevrácená; temperament a funkce ženy a muže jsou u nich leckde zaměněny. Tak jest i v této práci Zeyerově: poměr muže a ženy je tu prostě převrácen. Inultus, muž, trpí, jest obětí, je citový, pasivný; žena Flavia má naopak funkci muže, krutá, výbojná, chladná je činný, bojovný princip, hubí a vraždí. Je to, doslovně mluveno, smyslová perversita.
V tváři umírajícího Inulta našla Flavia konečně dlouho hledaný výraz smrti; dostoupila tak vrcholu umění, realisovala svůj sen. Jest opita tímto štěstím, má jen pro ně smysl a tak zdánlivě klidně dá hodit mrtvolu Inultovu do sklepa. Plní se tak předpovčo" tajemné sybillinské služky, fatalistického chóru celé legendy, která hned při příchodu Inultovu do domu Flaviina věštila mu smrt. —
Dílo Flaviino je zatím provedeno v mramoru, sláva její rozlétá se Prahou, don Baltazar ji korunuje. Došla cile, po němž prahla takovou palčivou žízní. Ale nyní ji neukájí. „Kdybys věděla, jak málo ukojuje sláva žízeň duše! Kdybys věděla, jak málo sytí úspěch její hlad," praví sama Placidě (41). Je v tom tragická záhada; duše její prošla rozkladným procesem, prolnula se citovou pasivitou Inultovou, zamilovala si jej. Je neodvolatelně ztracena; touha její je ted tak veliká jako dříve její klid, zoufalost tak pevná, jako dříve její jistota. Konec je samozřejmý; dá hodit za Inultovou mrtvolou do sklepa zlatý věnec a sama se oběsí. —
Zde by mohl býti již zcela dobře konec práce a měl by také býti z estetických důvodů; všecko je dopověděno, hotovo. Ale autor navěšuje nyní svůj zázračný příběh. Vypravuje, jak v téže noci zmizel Flaviin krucifix z oratoria španělského šlechtice, jehož temnou duši
mramorový Kristus tak málo dojímati mohl, jak by ji byl živý Spasitel sám dojímal, a jak „utekl se ten krásný kříž z domu hříchů a pýchy v kostel navštěvovaný nejvíce pražskou chudinou" (43), a o něco dále zázrak, jaký se udál o pohřbu Inultově, kdy pokorní a sprostí viděli .,že před rakví jeho kráčí král David s harfou v ruce, a za ním sám Spasitel, bos, s korunou z trní na hlavě" (45). Ale zjevem to vidí jen, opakuji, chudí duchem a pokorní srdcem — nevidí nic pyšný, zlostný, bohatý kardinál. A to je myšlenková pointa práce: „Ne pro ně (pro lidi tohoto světa), ale pro nešťastné a opovržené, pro smutné a potlačené, pro chudé a prosté byl Kristus přišel založiti své království, které nemá nic společného s tím, co sluje mocí a vládou toho světa" (45) — pointa to, která, opakuji, nijak neplyne přirozeně a jasně ze sujetu Inulta, který jest velmi málo evangelický, prostoduchý a lidový, zdá se mi, naopak v jádře svém psychopathologické kuriosum, romantická báseň vášně. Pointa ta je přilepena k povídce, patrně, aby se hodila do mirakulesnlho, legendárního rámce knihy a pak aby přispěla i k filosofické výslednici, které autor všecka čísla podřadil a jíž nejsilněji dal vystoupiti v posledním čísle „Samku Ptákovi". —
Druhé číslo El Crislo de la Luz, toledská legenda, je příběh šílené a krajní nenávisti krásného a učeného žida Abisaína ke křesťanství, ke Kristu, přesněji ke dřevěné soše Kristově, známé pod jménem Krista Světlého. Abisaínovi, který sám již plane hněvem ke křesťanství, uloží bohatý žid toledský Meribál nějaký čin, nějaký podnik, jímž by osvědčil svou nenávist ke křesťanství, jako podmínku, pod níž dá mu svou krásnou dceru Rispu za ženu. Abisaín chce napustit mocným jedem, jehož „jediná plná flóla stačila by na otrávení půl Toleda" (67), nohy Krista Světlého, jež líbá chór jeptišek a celé davy zbožného lidu ráno po mši. Svěří se se záměrem svým Meribálovi; neví ovšem, že jej slyší Rispa, která je právě tak bílá jako on černý, která je sama láska a dobro, tajná křesťanka. V noci vykoná zločin; ráno vrátí se do kostela, aby pozoroval účinky jeho a hýřil v nenávisti, zlobě a pýše. Je po mši, a blíží se již jeptišky s abatyší v čele, aby líbaly hřeb Kristův; předejde je však Rispa a skloní se k nohám krucifixu; chce smrtí svou varovati je, chce smrtí svou vykoupit
41
L
hřích Abisaína, jejž miluje. Ale vtom stane se zázrak: „ . . . hnul dřevěný Kristus náhle nohou svou, hřeb z ní vypadl a noha šinula se po kříži vzhůru tak vysoko, že ji se země dosáhnouti už nebylo lze . . ." (73). Lid soudí z toho, že nehodná hříšnice chtěla se vplížit v milost Kristovu, a chce ji kamenovat. Zachrání ji před jeho vztekem abatyše, a Rispa vyloží své jednáni. Zříká se Abisaína; má odtud jen jednoho milence, Krista; vstupuje do kláštera. —
Nezdar ten stupňuje nenávist Abisaínovu ke Kristu v křeč šílenství; Kristus je vinen, že ztratil milostnou dívku; sní o odvetě.
Kdysi vyjde do pustiny za Toledem a má vidění; v bouři a vichru zjeví se mu Kristus: „jak jej znal z kostela poustevny Kříže, přicházel šerem jako paprslek, byl bledý, slabě zářící jako zamlžená luna, ramena jeho byla rozpřáhlá, přicházel blíž a blíže, přesládký čar linul z jeho smutných očí a vnikal Abisaínovi až do srdce, rty jeho dotýkaly se téměř jeho rtů jako polibkem a hučením vánku větru a duněním blížící se bouře, šel ten tichý, tichý van, jak na Horebu, a hlas v něm tajemný šeptal: ,Pojd v náruč mou a zahalím tě pláštěm lásky své ...' (83.) Abisaín v křeči úzkosti a hněvu odpudí však vidinu, zakleje ji slovy nenávisti. Vrací se pak do Toleda „jako ve snu a — jako by nějakého neznámého povelu poslouchal" (84). Dostane se tak v noci až před Světlého Krista, před nímž zdá se Abisaínovi týž sen: Kristus zve jej znova do svého náručí. Hněv jeho propuká tak v šílenství. Vrazí do kostela a vetne do sochy dýku; socha zasténá a padne.
Následující dvě strany (85, 86) jsou z nejlepších v knize, poněvadž pokouší se tu pan autor o psychologii duše zločincovy, o dojmy a city, kterými projde jeho duše; a více: osvětluje i zločin z božské teleo-logie.
Abisaín cítí nejdříve leknutí (při pádu a vzdechu sochy), pak „vítězoslávu a divokou radost". Ale ne na dlouho. „Chtěl skácet modlu, a ted bylo mu, jako by byl zabil člověka, a všechny hrůzy spáchaného zločinu se zmocňovaly jeho duše. Tělo jeho se třáslo, zuby mu cvakaly, a nebylo to strachem." Bylo to nesmírnou váhou, jakou lehl na něho tento čin, který jej vyňal z ostatních lidí a postavil mimo ně, tváří v tvář Bohu.
„Bylo mu, jako by náhle v nitru jeho se otvíraly neznámé mu posnd propasti, svět, Bůh, lidé, jeho nejvlastnější já, vše stálo náhle v jiném světle, s jinou tváři před žasnoucí jeho duší. Čím byl dříve celému světu? Ničím! A ted bylo mu, jako by byl zločin až k nebi strmícím podstavcem, na kterém stál, a každý, kdo včera ještě bez nejmenšího zájmu kolem něho šel, upíral ted vzrušen, udiven, dychtiv na něho zrak! ..." A dále: „Ten mžik, když nůž do boku Krista Světlého vrazil, byl vlastně celý jeho život! Co bylo předtím, nebylo než dětskou hrou, a co mohlo ještě býti po něm? Nic už, nic! Zločin! Hřích 1 Hřích? Co to jest? Kletba nebo požehnání? Abisaínovi zdálo se, že to nej-větším blahem, nejsilnějším kouzlem, že to více než modlitba. Nic nebylo jej nikdy tak bezprostředně před samou tvář Boha pošinulo jako tato vražda! Stál před Bohem nyní! Hřích táhl jej před boží tvář, jako oheň Eliáše táhl za živa v samá nebesa. Bylo to divné, ale koho Bůh volá k sobě, tomu dá padnouti v těžký hřích, odlučuje jej tak od ostatních, by na zvláštním o sobě místě stdl!. ..
Tak rozjímal Abisaín a necítil, že ne hřích, ne zločin, ale veliká kajicnost po tom Míchu, po tom zločinu padlého Člověka před boží šine tvář..." (86, 87.)
Celá tato část —jakož i situace sama je nesmírně blízka analogické scéně pošlapání krucifixu v Dostojevského Běsech; — po filosofické, teleologické stránce je majetek Dostojevského. —
Po Činu chce se vrátit Abisaín domů, ale zvláštní myšlénka přinutí jej, že odnese i Krista. Uvažuje totiž, že kdyby Krista nechal ležet v chrámě, ráno by byl znova zavěšen na oltář; že proto jej třeba spálit; dřevo nelze jinak zničit. A odvleče skutečně krucifix do svého domu. Zemdlen vrhne se na lože. Ráno probudí jej hluk davů, které obléhají jeho dům. Je prozrazen novým zázrakem: „od oltáře vede stopa krve ulicemi až před tvůj dům, schodiště tvoje je znamenáno krví, práh tvůj je jí zbrocen a ruce tvoje též, jak tvoje roucho.jak zde tvůj plášť," vykládá mu alcade. Téhož dne jest Abisaín strašně mučen. Před skonem svým volá Eliáše, zjeví se mu však „Kristus zbrocený krví, s úsměvem nevýslovně sladkým, neskonale dobrým, plným nej-vyššího slitování" (91). —
Rozpřede se dialog mezi zjevením a mučedníkem, který obsahuje filosofickou pointu této legendy:
„Přišel jsi ve vítězoslávě posmívati se mým mukám?" tázal se Abisaín.
„Přišel jsem bolest tvou konejšiti a záští tvoje hasiti," odpověděl božský zjev ... a krev, která z boku jeho na mučedníka padala, změnila muka jeho v pocit presladký . . .
,,Ty krvácíš, kdo poranil tě znova?"
„Ten lid, jenž jásá nad tvým mučením a jménem mým tě trýzní." A vykládá Kristus, jak každá nenávist jej znova a znova vraždí, jak božská láska, která je podstata všeho bytí a světla, stále a stále krvácí. „Celý svět jest jí zatopeni Hled kolem sebe, co té krve proudil"
„A zraky Abisaínovy měly sílu zraků archandělův a cherubův, a viděl, že všechno světlo světů bylo vlastně krví Kristovou, jí že pájelo se slunce a všechny hvězdy jí že se živily a země pila ji, by kvetla, a vesmír bez konce v ní tonuli"
„A já tě nenáviděl, nenáviděl věčnou láskul" šeptal Abisaín a slzy nesmírné kajicnosti, žhoucí jako peklo, tekly mu po tváři ...
A Kristus mu odpouští; duše jeho pluje do ráje.
„Tvá nenávist byla cos jak skrytá láska," těšil jej Spasitel, „láska, které jsi nerozuměl a která tě zmatkem plnila . . . Tvá nenávist plynula z lásky k tomu, co se ti zdálo pravdou nejsvětější, a nenávist tvá byla proto sama svatá! Nenávist taková budí lásku a více miluje ji Bůh, než tupou k velkým věcem lhostejnosti. . . Tys poznal nyní, že všechna nenávist jest omylem! Pramen její prýšti tak blízko pramene lásky."
Jak viděti, opravdu filosofická idea široká a objímavá, jaká je vzácná v naší beletrii a za niž je třeba poklonit se panu autorovi. Není nová sice, ale je vyslovena plným sytým akordem v krásné světlé perspektivě. —
Poslední číslo knihy je slovenská legenda Samko Pták. Je nej-evangeličtější, opravdu nej křesťanštější z knihy; je to samo ideové mravní jádro křesťanství, jež vyjímá a podává. "Velmi prostý a jímavý příběh Samka, pokorného sprosťáčka, ryze měkké, trpné a dobré
duše, pošlapané a poplvané celým světem, chudého tělem i duchem, jehož je království nebeské.
Samko roste v horách odloučen od světa a od lidí a obcuje jen pantheistně s přírodou, které rozumí jinak intimně a vroucně než civilisovaný člověk. Pro něho všecko je oduševněno, a duše jeho stýká se stále s duší věcí, přelévající se v sebe. Žije s přírodou v teplém vroucím svazku a vyroste v úžasně sensitivního, dobrého a plachého Člověka. Od ptáků naučil se pět, spíše šveholí než mluví, a odtud příjmí jeho Pták.
Když je Samkovi patnáct let, přepadnou chatrč, v níž žil s pra-bábou (otce zabili mu již v dětství a matka zešílela), jezdci a odvedou jej do roboty, lámat kamení na stavbu hradu; chatrč při tom zapálí a bábu, jež chce Samka bránit, hodí do požáru. Pět let roboti Samko na stavbě hradu, týrán pány i druhy, vysmíván a tupen pro pokoru svoji a oddanou měkkost celým světem, který jej pokládá za blbce. Pak jej propustí, lépe zaženou s celým stádem robů-soudruhů.
Samko vrátí se k chatrči, ale ta zaprodána zatím Němci kolonistovi, který jej přivítá kamením. Samko prchá do hor, až náhodou zapadá do nějakého města, kde je právě ohromný nával lidu, poněvadž má tudy projet byzantský císař s desíti králi z východu, kteří se vracejí 7. návštěvy činěné císaři římskému, Samko je vržen vlnou lidí mezi žebráky a mrzáky do chrámu, kde se slouží mše u přítomnosti královských hostí. A zde má Samko vidění: hostie v monstranci vystavená promění se v postavu Kristovu. „A ejhle! byl to Kristus sám! Byl oděn sukní hrubou, ale čistou jako zc sněhu, tvář jeho byla bledá, oči jeho temné byly plny smilování, a úsměv jeho byl slunný láskou. Samko myslil, že zasedne po boku byzantského císaře, ale on kráčel bez pohledu na tribunu pomalu kostelem, vznášel se oblakem kadidla, dýmem voskovic a měřil v šero, kde kvíleli mrzáci a žebráci, a tam usedl mezi ně. V tom okamžiku neviděl jej už Samko, ale cítil zřejmě útěchu té jeho svaté přítomnosti, duše jeho byla jako proniklá úsvitem" (117). Na kazatelnu vystoupí vtom kněz, který má osloviti krále, ale vázne, nenalézá lov. „Tu zaznělo tichým kostelem cosi jako docela slabé zašveholení drozda." Byl to vzdech Štěstí, jež naplnilo hrud Sam-
4
kovu. Knězi dodá odvahy; pochopi lásku Kristovu k chudým a žebrákům, pokoří se před utrpením lidským, nadchne se jím a promluví tiše obrácen k těmto zašlapaným duším: „Blaze tomu, jenž kráčí po cestě trnové, neboť dojde ráje" (119).
Samkovi jsou slova ta rozřešením záhady, kam jít. A jakož je prostý, tupý a sladce nevinný, rozumí jim slovně: půjde do nebe trním. „Nebylo tedy Samkovi těžko nalézti cestu, kde bujelo trní a bodláčí, ranící bosé jeho nohy, a tou mučennickou drahou, chodil mnohé dni a mnohé noci, trpěl hlad a žízeň a na vyprahlých skalách nechával krvavou za sebou stopu" (121). Lidé se mu posmívají, ale víra jeho je pevná a nevývratná.
Jednoho večera zastaví se unaven a zemdlen na hoře, pod níž uzří v mlze „něco jako bílý zámek". Chce užiti krásné podívané, padne však se stráně; když se probudí ze mdloby, do vleče se do šerých zahrad a bílých budov, jež pozoroval s hory. Je to bohatý klášter, jejž však Samko ve své prostotě pokládá za nebe, za cíl svůj, jehož již došel. Omdlí znovu, zraněn a vysílen, a mniši, jež on pokládá za nebešťany, odnesou jej dovnitř a ponechají, i když uzdravel, v klášteře. Koná jim menší práce a za to má všeho sdostatek. Samko myslí, že je v nebi, poněvadž nikdo se mu neposmívá, nikdo jej neuráží. A poměr mnichů k němu a názor jejich na něho? „Že prostota jeho se stala časem i u nich předmětem veselosti, to netušil, nebot nikdy mu to cítiti nedali. Hleděli na něho jako na polohlbého tvora, s kterým měli soustrast, kterého by nebyli nikdy trýznili, ale jejž za člověka docela s duší nesmrtelnou stíží a za člověka docela jím rovného snad, přece pokládati nemohli. Byli příliš přesvědčeni, že stáli vysoko, vysoko nad ním schopností svého rozumu" (128). Nepochopili Samka, neporozuměli mu.
„Ale duše Samkova nezůstala sira, nabyla, lidmi zavržena, přítele, o němž se nikdo z těch lidí nenadáli" (128).
Samko nalezl totiž v nějakém sklepení starý, polozetlelý krucifix prosté, zajímavé práce, jíž nerozuměla již doba, jež však mocně promluvila k „hluboce cítící a tak světsky nevědomé" duši Samkově. Očistil jej, upravil mu kobku a rozjímal před ním hluboce vzrušen.
„Po obědě mnichů přinesl tam jednou svou misku a usedl na práh. Ale lítostí nemohl jisti. Nezdál se ten Kristus na kříži hladem bled? Samko byl bolestí něm. Vstal a šel šerou komorou jako ve snách. Pozvedl oči své plaše k Ukřižovanému, oči plnící se slzami, a rty jeho šeptaly nesměle: „Ubohý, na tebe zapomněli! Netrápí tě hlad? Jsi bled, tak bledl" A oslepen téměř pláčem, pozvedl misku svou k Spasiteli a řek): „Hoste drahý, není ti libo jisti" —
Tu schýlil dřevěný Kristus svou utýranou tvář, prosvětlenou náhle nevýslovně krásným úsměvem; rty jeho dotekly se pokrmu a Pán pojedl." (130).
Odtud jí Kristus denně se Samkem z jeho misky, a duse Samkova roste a šíří se nadšením a láskou. Je dokonale šťasten a u vytržení opakuje si stále: Trnitá byla cesta moje, ale došel jsem po ní nebes.
Ale tajemství jeho brzy se prozradí, a mniši potají se mu posmívají. Jednoho dne, když hostili tři biskupy, chtějí si ze Samka ztropíti smích. Přiblížili se tiše ke kobce Samkově. Ale biskupové a mniši, připraveni na smich, padali na tvář poraženi úžasem, neboť spatřili Krista na starém kříži, nej bělejší šla z něho záře, měl hlavu skloněnou k Samkovi a pravil mu právě:
„Já u tebe v tvém ráji byl nyní dlouho dosti hostem, Samko můj, ted budeš u mne hostem ty, v ráji mém, kde zůstaneš navždy se mnou" (132).
Mniši pochopí nyní vzácnou cenu Samkovu, „jak vysoko nad nimi všemi stál ten prostý, věřící, vřele a prostě milující Samko," který umírá nyní. Vysloví ještě poslední přání, aby byl pohřben na křižovatce, bez kříže a nápisu, bez desky a rovu. Mniši mu vyhoví, a Je nepochopí jeho smyslu. Neuhodli, že tomu proto chtěl, poněvadž v posledním okamžiku svého pozemského bytí jako bleskem celý svůj život a jeho význam poznal. Chtěl, aby po jeho smrti se tak po srdci jeho šlapalo, jak po něm šlapáno bylo po celý jeho život. Vždyf křesaly všechny ty po něm deptající nohy tvrdými svými údery nevědomky jiskry z jeho srdce, jiskry lásky, kterými vzplanula v jeho nitru záře, svíticí mu nocí utrpení na trnovou cestu, která do ráje ho dovedla" (135).
Pan Zeyer zpracoval v Samkovi Ptáku slovenskou pohádku Pecko sprostáček. Podávám ji tu, aby byl každému patrný poměr p. Zeyerův k originálu ze Slovenských pohádek a pověsti Boženy Němcové:1
Pecko sprostáček
V jedné dědině žil člověk, o kterémž říkali, že je sprostáček ( = hloupý); nebyl také nikdy ani dvě míle za pecí, a proto mu říkali i Pecko (= peciválek). Ubohý Pecko sloužil každému za posměch, každý kout ním vytřeli (= k nejhorším pracím ho upotřebili), a kdekdo měli ho za blázna; on ale kuřeti neublížil. — Jednou šel, něborák, do kostela, a tu slyší, kterak pan farář káže „kdo kráčí cestou tmo--vou, že přijde do nebe". — Sprostáček když domů přišel, pravil ženě: „Žena moja, já iděm do nebe!" —„Nachže idi, sprosták, nebudem sa já za těba trápiťI" — odpověděla mu žena, upekla mu černou hně-tanku a za dveře ho vyprovodila.
Pecko, pamčtliv slov knězových, nešel cestou, kudy jiní šli, ale volil jiti pres kamení, trní a bodláčí, v pevné důvěře, že přijde do nebe. — Lidé se mu smáli, ale on na ně nedbal. — Dlouho chodil, sedrán byl, umdlen k smrti, a nebe nenašel. — Tu jedenkráte, lačen a žízniv, padl u dveří jednoho kláštera. Vrátník ho našel a dovedl do kláštera. Dali mu jíst i pít a řekli mu, chce-Ii tam zůstati, nechť zůstane, že může býti topičem. — Sprostáček myslel, vida krásné komnaty a mnichové že celý den se modlí, jedí, piji a v pěkné zahradě se procházejí, že to již je v tom nebi. —Zůstal tam. — Když se páni najedli, také Pecko dostal na svou misku; jaktěživ se neměl tak dobře a tak dobrých jídel neokusil. — Jednou zalezl si se svojí miskou do postranní chodby, kde visel starý krucifix dřevěný, — Pecko sedl si k němu, a dlouho se naň díval, a potom pravil útrpně: „Něborák, akýs
1 - Sebraných spisů Boženy Němcové díl VII. V Litomyšli a v Praze. Tiskem a nákladem Antonína Augusty, 1863. Str. 162 a 163. — Za laskavé upozorněni děkuji příteli C.
ty chudýI ( = vyschlý). Prečo ti ztadě v tom nebi nedajú dač jesť? Choj a jez se mnou!" — a přistrčiv misku blíže ku kříži, položil k ní i svoji lžíci, aby Kristovi jako hostu přednost dal. — A s kříže sehnul se Kristus a pojedl s ním. — Od té doby Pecko vždy se svou miskou ku kříži přisedl, a dříve než sám byl okusil, jemu podal. Nikdo o tom nevěděl; mnichové se chodili do kostela modliti, pak si hleděli svého starého kříže a sprostáčka si nevšímajíce, —Jednoho dne hledal vrátný Pecku, a tu našel ho seděti v postranní chodbě pod starým křižem, ale na kříži viděl zářícího Krista, a slyšel, jak sprostáčkovi povídá: „Dnes budeš ty u mne na hostině." — I běžel vrátný k převorovi a povídal mu, co viděl a slyšel. Ustrnutí mnichové pospíchali do chodby, vzali sprostáčka mezi sebe, dovedli do nej pěknější světnice a tam se ho na všecko ptali. —Když jim Pecko vše pověděl, tu poznali, že je člověk Bohu milý, a že ho Bůh chce k sobě povolati. — Připravili ho k smrti, a ještě ten den sprostáček pokojně skonal.
Jak viděti, jev pohádce ideová mySimkovd stavba zcela zřetelná, a p, Zeyer přenesl ji celou do své povídky. Přibásnil několik episod, hlavně vidění Samkovo v chrámě za návštěvy králů a pak poslední vůli jeho, která má opravdu básnickou náladovou a myšlenkovou vůni, docelující reliéf. —
Podal jsem zevrubně dějový postup, pořad výraznějších scén a situací tak, aby jasně vynikla jejich psychologická motivace, jejich zdůvodnění z charakterisaee autorovy, z jeho umění, jak nazírá a pojímá duševní život, duševní ustrojení lidí, jež nám předvádí. Čtenář poznal již, že tento duševní život lidí p. Zeyerových, jest nesmírně jednoduchý, prostý, hrubý. Jeho osoby nejsou nic než jedna určitá pevná, prudce napjatá linie, určitá jediná síla, touha, vlastnost nebo vášeň. Všechny osoby jeho jsou podány jen v jednom postoji, nehybné, kamenné a tajemné jako orientální sochy. Inultus není nic než pasivnost a měkkost, nic než oddaná nyjící duše, která nemá jiné touhy, jiné představy, jiného pomyslu než zaplanout, shořet v té jediné touze: býti obětí. Donna Flavia zase nic než chladná skepse, klidný vypočítavý diletant umělecký, bezcitný a lhostejný. Abisaín nic než kraj ni hněv a nenávist, šílený slepý vztek, jako Rispa nic než
4   Kritickí projsvy 3
krajní láska, něha, obětavost. A Samko je teprve nacisto prostý a jediný: pasivnost, něha, dobrota v odříkání a utrpení.
Osoby p. Zeyerovy jsou tedy zcela prosté, monotónní, neodlišené, z jednoho balvanu, z jedné skály tesané, ale zato v této jediné linii krajně vypjaté, rozehrané v tomto jediném směru s prudkou horečnou vášnivostí, výlučnou šílenou zbloudilou touhou a pomateným žárem a chvatem. Všechny osoby těchto povídek; Inultus jako Flavia, Rispa jako Abisaín chvějí se a zmítají v horečkách, mají zrak zapálený a těkavý, ruce studené, jsou vyšinuty z rovnováhy, řití se kamsi pod chorobným impulsem. Jejich duševní život je budto pod- nebo nadnormální; jsou bud exaltovaní, bud deprimování, tupí a pokácení.
Z celé knihy jen jediná osoba (donna Flavia v „Inultovi") prochází krisí, láme se z jednoho směru v druhý: ostatní všechny napjaty jsou od počátku jako luk v jeden směr, kterým přímo a bez úchylky, bez kolísáni proletí. Ale i kříse donny Flavie je naprosto vnější, náhodná, zběžná a povrchní. Láme se, ale neohýbá se. Nejprve necitelná, Činná, bojovná jako muž, klidný diletant a skeptik, zamiluje se do muže, jehož zabila, a v okamžiku, kdy jej zabila. Tím jest úplně rozlomena. Autor složil duši její ze dvou prvků, ze dvou složek: necitelného klidu (a uměleckého labužnictví) a krajní vášnivosti, smyslné vřelosti. Je to nej složitější figura p. Zeyerova a kombinovaná zase po vzoru ro-' mantiků z kontrastů, z látek kontradikčních: ze dvou krajních a odporných citů smíšených spolu a znásobených jeden druhým. Netvrdím, že figur takových není; tvrdím jen, že psychologická jich demonstrace je nade všecko obtížná a nelze ji řešit, jak činí p. Zeyer, na dvou třech stránkách. Takto dovede snad o té krisi vypravovat, ale nepodává, nedemonstruje ji: figura ji nežije před námi. Vezměte analogické figury Dostojevského, z nichž nejedna je složena dialekticky z prvků kontradikčních, kolik set stránek věnuje autor jejich temnému, šerému, vášnivému a premetnému životu vnitřnímu! Ale jak také pak složitě, hutně, hmotně žiji ten život před čtenářem, celým svým složitým nervovým i duševním ústrojími Jak ta zdánlivá bizarnost, výjimečnost, baroknost, romantičnost (jak by se mohlo zdáti zpředu) je nám pak vyložena, jak důvěrný, přirozený, nutný, zákonitý hlubším
smyslem jsou nám pak ty osoby! Zeyerova donna Flavia zůstává však pouhým psychologickým kuriosem jako její sestry z dramat a románů Viktora Huga nebo Barbeye ďAurevilly.
Osoby Zeyerovy, opakujú, bud jsou tedy naprosto jednotné nebo jsou-li složité (jako donna Flavia), jsou složité kombinací zcela primitivní: smíšením dvou krajních kontrastů. Figura kolísá se mezi nimi, je složena na nich jako na houpačce; přemet, výšvih z jedné polohy do druhé je tu krisí.
Psychologie p. Zeyerova je tak naprosto nerealistická, odtažitě zjednodušená, ilusorni, schematická. Není to přesně mluveno psychologie, jež má vystihovat v celé šíři, spornosti, nejistotě odstínů a přechodů měnivý, složitý, hutný tok života, je to pouhá dialektika, z které se skládá figura jako mechanismus.
A tato stránka jeho tvorby je to, která odůvodňuje etiketu romantismu, jež byla přilepena hned od počátku na jeho práce. A skutečně: romantismus, zjednodušená krajnost a výlučnost jeho osob, které nežiji široce, pomíseně, hutně a kolísavě (jakým život skutečně je), nýbrž představuji pouze tu kterou „vlastnost" nebo „silu" duše, —je základem dila p. Zeyerova, je mu podstatný a vlastní.
Jeho charakterisačoi, psychologické umění jest ryze odtažité, zjednodušené a hrubé. Připomínají mi, jak jsem napsal výše, figury p. Zeyerovy orientální sochařské umění: ztrnulé, hieratické, balvanovité, monotónní, spíše bizarní skály než vědomě tvořené a pracované sochy.
Odtud abstraktnost, alegoričnost, symbolismus, jímž dýchají figury p. Zeyerovy. Poněvadž nejsou složité, husté, plné pohybu, toku a života, poněvadž nepodává jejich vývoj v plynnou měnnost — poněvadž jsou naopak sestředěny, vypjaty v jednu linii, v přímou a krajní konturu, poněvadž jsou jednotné a výlučné, — nepodávají tak hru života, ilusi toku, hybu a tepla, nýbrž obrazí pouze určitou jedinou vlastnost jeho, určitou jeho sířií. Nepodávají život, nýbrž názor autorův o něm, představu jeho o něm. Jsou to zkratky živola, odtažené vlastnosti jeho. Alegorický tuhý mráz dýše z jejich příkrých a tvrdých car. Všecky mají zcela patrný symbolický ráz; Inultus nežije jako je-
dinec, jeto nápověd, symbol zmučených Čech pobělohorských, stejně jako Samko symbolisuje pošlapané a pokořené Slovensko. V obou žije duše širší a typičtější než jednotlivcova, oba jsou symbolem plemene slovanského, jako Abisaínova krutost je krutost ne lidská, ale abstraktní, krutost z principu, zásady, ideje.
Odtud také motivy všeho jednání těchto figur jsou njze idealistické, strava, jíž žijí, přiměřená jejich ústrojí: je to výlučně skoro sen (iluse, halucinace), někdy a v jiných pracích p. Zeyerových ještě vzpomínka. Slovem: bud budoucnost nebo minulost, nikdy přítomnost, pozorování, rozbor a zkoumání. Budoucnost nebo minulost, které samy tvoří perspektivu, které samy třídí a rovnají, odlišují a člení předměty, menší utápějí, větší nadechnou do mlžných aureol, skvrny setrou, všecko nepříjemné, nepatrné a nudné, všecko malicherné a únavné zalijí stíny, všecko uklidní, zjednoduší, zladí.
Romantismus šera, velikých obřích snů, nesmírné touhy, romantismus jako lyrika exaltovaného horečného citu, to jest obsah díla p. Zeyerova. Rekové jeho jsou kosti z jeho kostí a krev z jeho krve, jak je tomu u všech skutečných opravdových básníkův. A u romantiků daleko více ještě než u básníků druhých. Neboť ideál a sen vyjadřuje nejceleji a nejplněji člověka, je suma všeho jeho bytí, esence jeho podstaty, právě hyb a dech života. Romantikové, kteří žili a žijí ze snu, z citu, t. j. právě z krve své, z fysických prvků svých, podali a podávají se celt s celou a krajní prudkostí, vášní, horečnou udýcha-ností ve svých pracích. Závěr z díla na život jest u romantiků daleko snazší a přímější než u realistů, kteří kritičtěji, chladněji, rozumověji stojí ke svému dílu, kteří jsou objektivnější a vylučují se z něho (ač ovšem z něho nikdy naprosto neunikají).
A tak jest i u p. Zeyera: žil svůj život životem svých reků —ale ti je] jen snili. Jiní umělci, kteří práhli po činech, kteří chtěli vejít do objektívneho daného světa a otisknout v něm svou stopu, zasáhnout do jeho toku, dát mu jiný běh a jiný spád a jiný tón, kteří práhli po či-nech.k nimž se však nedostali, kteří zůstali vyloučeni z hybného skutečného živého života a světa — realisovali své sny a touhy alespoň ve svých dílech, pojali a stvořili duše hybné, bojovné, útočné, činné,
veliké podnikatele, objevitele, dobyvatele ať ve světě hmoty nebo ducha. Ale p. Zeyer stvořil pouze snivce, dlouhou řadu snivců. To dává právo souditi na duši krajně pasivnou, tichou, výlučně citovou a poddajnou, na duši přirozeně měkkou a ženskou.
P. Zeyer popsal svůj život ve snech svých rekův. Ale ani sny těchto reků nebyly a nejsou stejné, jakož ani život básníkův nebyl stejný. Sny reků p. Zeyerových jindy bývaly jiné, než jsou dnes. Jindy bývaly pestřejší, smyslnější, dobrodružnější — byly to sny, vždycky sny — ale činnější, bojovnější, dobývavější — druhdy velmi bojovné a velmi dobývavé a velmi podnikavé. To byly ty první sny, sny mládí, pestré a hlučivé sny orientální, svítící požárem barev a vonící výdechem mastí, jak vyšly z vlažných lázní mladé krve, sny měkké a půvabné a pružné jako tančici ženy v pršce rolniček a úsměvův. Ale od těch dob uteklo mnoho vody, a tak i sny p. Zeyerovy stárly: stávaly se jasnější, klidnější, průhlednější, tišší, jak opadaly bouřné vody mládí.1 A dnes došel k těm zcela chudým a pokorným a ušlapaným a sladkým snům chudých duchem a tělem, jako je Samko Pták. K těm snům stále bledším, stále chudším a stále duchovějším, jak přestávaly býti rozkoší a stávaly se pozvolna ctnosti.
A tak došel tento básník, jejž pokládali kdysi za povýšeného aristokrata a kosmopolitu, k této „slovenské legendě", k tomu Samku Ptákovi, který velebí lidovou prostotu a pasivnost, utištěnou oddanost, evangelickou pokoru a obětovnost, sladkou tupost a čistotu duše, — ke všemu, co je pravým opakem aristokratismu a individualismu. Tak došel k tomuto thematu, jež je pouhou variací velikého románu Dostojevského Idiota, v němž tento básník řešil si a rozřešil otázku po nejlepším člověku, po ideálu člověka a podal etniku jeho, světový názor jeho do poslední nejkrajnější meze. Jak viděti, není to žádný principielní ideový rozdíl, jenž dělí tuto poslední práci od prvních. Zeyer nezměnil v ničem své stanovisko; stojí tam, kde stál. Je to jen země, která podběhla pod ním; on sám si změny té asi ani neuvědo-
1 - V literárním medailonu p. Zeyerově v Rozhledech 1895 (kritika divadelní), na iiĚjž zde odkazuji, ukázal jsem na vyklad díla jeho ze života. [Viz Kritické projevy 2, str. 183—187.]
muje. Neplul vědomě k těmto břehům; neplul nikdy nikam vědomě a cílově, nikdy neplul objevovat cizí země; kolébal se jen na vodách snů, dal se houpat a kolébat jejich vlnami. A ty zanesly jej k břehům, k nimž jiní snažili se vědomě a účelně.
„Tři kgendg o krucifixu", zvláště první a poslední z nich, Jnulius a Samko Pták, odpovídají — tak zdá se alespoň na prvý pohled — novému duchovému proudění, jež dochází silného ohlasu v posledních letech, t. z v. novokřesfanslvt či novoidealismu. Totéž odvracení se od intelektualismu, totéž přilnutí k „hlasu srdce", táž žízeň pokory, odříkáni a obětavosti, nehloubávého oddání se pevné prosté víře, totéž velebení čisté sprostné duše lidové. Totéž evangelické naladění vane z pointy Inulta a hlavnč ze Samka Ptáka jako z velikých děl Dosto-jevského; jsou to tytéž ideje, které (s nekonečně větší myšlenkovou i uměleckou silou ovšem) složil ve svých pracích tento nejruĚtějši, t. j. nej lidovější Rus. A jak ústředním problémem zločinu jest odvislý pan Zeyer od Dostojevského, zminil jsem se již nahoře,
A přece soud takový byl by úplně falešný. Vyložil jsem již problém této knihy p. Zeyerovy. Vítr zanesl jej ke břehům, jež jiní hledali vědomě a určitě. Jak opadaly vody mládí, jak klesal temperament p. Zeyerův, jak bledly a duchověly jeho sny, blížil se k těmto břehům bez svého vědomí i vůle. Zůstal stále, čim byl vždycky: romantikem. A tento pojem nemá nic společného s t. zv. novokřesíanstvím. (Jen neporozumění je mísí.) Jako romantik měl p. Zeyer pro křesťanství vždycky sympatie, ovšem sympatie více malířské než duchové. Romantismus vždy koketoval s katolicismem pro šero gotických chrámů, mléčnou bělost Magdalen, bouř a ples varhan, symboliku liturgie, zá-zračnost legend. S křesťanstvím, lépe katolicismem, potkáváte se po této malířské, náladové stránce již v dřívějších pracích p, Zeyerových. A i v posledních neubývá tato stránka, naopak drží si alespoň rovnováhu s etnickým jádrem těchto legend. Mnoho popisné malebnosti, mnoho antikvářstvi, mnoho „umění pro uměni" vězí v těchto legendách a dusí jejich ethický podklad. Jak základně a pojmově romantické je thema Inulta, poměr mezi ním a donnou Flavií, ukázal jsem nahoře, I komparserie a rámec je stejně romantický. Ať uvedu jen ten
sibyllinský jatalismus, ty staré věštkyně a prorokyně, jež jsou stafáží každého skoro plodu Zeyerova. (V „legendách" jsou hned dvě: služka Placida v Inuliovi a prabába Samkova.)
Jako umělec, opakuji, je p. Zeyer slabý, nedostatečný a mdlý. Ukázal jsem na pojmové a základní vady jeho psychologie, jeho chara-kterisačního umění. Je romantik, a to znamená dnes: pracuje hrubými liniemi, souhrnnými typy, kdysi snad novými, dnes již běžnými a opotřebovanými. Ukázal jsem, jak úhrnný, zběžný, hrubý je psychologický popis jeho osob. Stejně tak je s popisem vnéjším, fysickým. Pan Zeyer stejně stručně, úhrnně, zběžně charakterisuje a popisuje zcela abstraktními, širokými, šerými slovy a představami. Je to jen idealismus, jemuž se tak říká z nedopatřeni, poněvadž mu chybí charakteristika, jejímž silným prostředkem je právě ohyzdnost (a té se idealism úzkostně vyhýbá), čtěte třeba popis osoby Inultovy: „Nedaleko té skupiny (t. j. žebráků) zastavil se nyni mladý muž. Šat jeho byl o málo lepší než jejich, ač o mnoho čistší, a tvář jeho byla bieda a zubožena jako jejich. Ale přesto byl až ku podivu spanilý. Rysy jeho obličeje byly ideálne krásné, dlouhé vlasy a měkký jeho vous měly barvu temného zlata, oči jeho tmavé byly blouznivé a zářily kouzlem záhadného smutku, byly hluboké a byly vlahé jako slzou. Kol úst byl úsměv plný utrpení" (11). Je to charakteristika nějaká? Všimněte si podtržených abstraktných a mlžných frází, jak nic nezachycují, nic pozorovaného vám nepřipomínají! Jaké schéma, jaká šablona v popisu osoby! A stej ně tak jest u všech osob. O donnč Flavii řekne autor: „bledá její tvář byla nadmíru krásná a mramorně klidná" (13). Jeto nějaká charakteristika: „nadmíru krásná?" Ano, up. Zeyera je všecko „ideálně" a „nadmíru" a „nevýslovně" a „záhadně" a „ku podivu" krásné: — ale to může stačit jemu, který zná tu „míru" a ten „ideál" a „ten podiv", ale ne čtenáři, ve kterém se musí určitými, konkrétnými, objektívnymi odpozorovanými poznatky vyvolat určitá představa. (Stejný je popis Rispin, str. 56: „Temný požár sklopených oči jejích sílal dlouhé"! paprsky nocí řas, stínících mramorově" bilou, ryze krásnou její tvář. Mystický obsah jejího zpěvu zanechal v snivém jejím úsměvu stopy nevyzpytatelného kouzla", — i Samkův, str. 98).
L
A srovnejte nyni s tímto uměním p. Zeyerovým charakterisační umění některého lepšího realisty. Jaký úžasný rozdílí Jaká šíře a obtíž poznání, jakou hromadu vztahů, postřehů a obrazů musí tento umělec ovládat, aby vystihnul „nejvšednějšího" ubožáka! A jak snadné a lehké a pohodlné je toto idealistické a romantické uměni p. Zeyerovo vedle toho t. zv. realistického konstatování, nad nímž se v poslední době tak rádo kroutívá hlavou. A jak odlišenou, bohatou, pružnou a vtíravou expresí musí vládnouti takový umělec-realista, aby na tento úkol stačil!
A zde jsem u otázky uměni nebo také úžeji siylu p. Zeyerova. Je p. Zeyer umělcc-stylista, t. j. duch volný, bojovný, plastický, tvůrce plastik přemáhající látku a formující ji? Odpověděl jsem na tu otázku v podobizně p. Zeyerově v loňských „Rozhledech": ne. Je pasivný, přemožený látkou, ne umělec, pouhý improvisáior. A přítomná kniha mi soud ten znova potvrzuje.
Próze p. Zeyerově chybí ve stylu právě ten vnitřní charakterisační prvek, ten, jenž dělá prózu stylem — uměleckým dílem. To vnitřní teplo a napětí, ta vnitřní práce: obrazy. Bez obrazů není stylu: ony jsou duší stylu jako rytmus jest jeho tělem. Obraz, metafora dělá styl. Obraz, metafora je myšlenková práce, jest odhad a cenění látky podle určitého, autoru vlastního typu a rázu, je hledání duše a života v látce a hmotě, „připodobení časného věčnému", jak praví Emerson. Rytmus i obraz, oba ustavující prvky stylu, mají jeden a týž základ: měřeni, odhad —a to je právě činnost tvůrčí, formující, duchová.
Mluva p. Zeyerova jest naprosto skoro neobrazná, a i těch málo obrazů, jež má, nejsou jeho, jsou staré a osvojené.1 Obraz, který
1 - Jak falešné, nepřesné a barokní bývají někdy obrazy p. Zeyerovy, toho jen jeden doklad. Představu a pomysl „ptáků" opsal p. Zeyer touto metaforou velmi
těžkou, křečovitou a nejapnou:.....těch vzduchem nosených tvorů koupajících
se v zlatém svčtlc, těch operutinňch nádob (1) vděku, přetékajících (I) sladkými, horujícími, touhyplnými, snyrodlcími zvuky." Španělský básnik Gongom y Zaräte nazval kdysi v básni ptáky „létajícími harfami" a styl jeho odsuzuje se dnes jako vzor baroka, násilné a temné rafinovanosti (gongorismus, cultesanismus). Co říci potom o obraze p. Zeyerové?
vystihuje názorem ideu, pomysl, který intuici zachycuje jádro předmětu, vybavuje jeho podstatu, prozáří, protkne předmět a v lomu svého paprsku zjišťuje úchylkou svou, přemetem svým jeho vnitřní jakost, jest u něho rara avis.
Všechen styl p. Zeyerův je v — jeho slovníku. A ten mate jeho kritiky. Pa° Zeyer má ve svém slovníku totiž řadu melodických, hudebních, šerých slov, slov sugestivních zvukem i představou (označují vesměs pomysly nebo předměty t. zv. „poetické", jako „čár", „kouzlo", „nevýslovný", „sladký", „linouti se", „něha", „přízrak", „mátoha", „snivý", atd.), které rozsety, rozstříknuty mosaikově jeho prací jako lesklé kamení hypnotisují čtenáře. Věta p. Zeyerova je kromě toho stručná, plynná, libozvučná, většinou dobře rytmicky členěná. Pan Zeyer má dikci poetickou, poněvadž píše o — poetických předmětech. Ale to je poesie, po mém soudu, poněkud lacino získaná. Ten, kdo dobývá ji z t. zv. všednosti a t. zv. šeredná, stojí po mém soudu daleko výše. Každým způsobem zdá se mi býti takový způsob vypočítán na laiky, kterým umění je v látce, již si básník vybral, a ne ve formě, kterou ji básník přemáhá, traduje.
A tento zcela všední, laický blud je, tuším, příčinou sympatie neb obdivu, jež cítí k p. Zeyerovi také jedna skupina z nej mladší generace. Novokatolicismus, mysticismus, novoromantika jsou právě v módě, a p. Zeyer náměty svými, látkami svými jí náhodou vyhovuje. Ale opakujú, je to zcela všední a banální blud: s estetického hlediště (a na tom stojí tato skupina) nerozhoduje nic látka, nýbrž jen a jen forma, jakou je přemožena, zpracována, utvořena. Není látek ani špatných ani dobrých, látky jsou všecky indiferentní, a všecko záleží jen na umění, jakým jsou chyceny, zprostředkovány, podány. Není látek ani dobrých ani špatných ani lepších ani horších, jsou jen lepší či horší umělci, kteří na ně útočí a je přemáhají. A p. Zeyer právě jako umělec je mi slabý, mdlý, průměrný. Vyložil jsem, proč a jak.
P. S. Psal jsem o panu Zeyerovi jako umělci s absolutního uměleckého hlediska, ne jako o spisovateli. Na tento rozdíl, jinde samozřejmý, jest nutno u nás stále upozorňovati. Může mne někdo nechati chladným jako umělec, ale mohu přitom cítiti mnoho úcty a obdivu k ně-
mu jako spisovateli, pracovníku, pouze človeku. A ten případ jest i u p. Zeyera. Je jistě nejcelejší spisovatelský charakter z naší starší generace; shoda mezi životem jeho a dílem jeho jest úplná a celá. Zde přestává všecka kritická diskuse; před touto jednotou snu a realisace zbývá jen se pokloniti. A po této stránce zaslouží jistě sympatií mládeže, zaslouží, aby se jím inspirovala jako krásným duchem, vroucím oddaným srdcem.
Alexander Dumas syn1
„Hledal jsem bod, na nějž by se mohla soustředit má schopnost pozorovatelská s největším užitkem. Našel jsem jej rázem: byla to láska,1' napsal Dumas v předmluvě k Ženě Klaudiově. A opravdu vymezil tak pole, na němž stojí ve všech skoro svých pracích. Všecky jiné svazky a vztahy ustupují v díle jeho tomuto jedinému. A ani snad neustupuji, jako spíše jsou v něj sváděny. Dumasovo ponětí lásky je neobyčejně široké, daleko širší, než na jaké byla do něho zvykla literatura. Dumas zaujal se tímto jedním problémem, prohluboval a rozšiřoval jej celý život, vetkal do něho řadu otázek a záhad jiných.
Z jeho díla nelze odvoditi jednotné nazíráni na tuto otázku, vypracovanou v theorii vztahů mezi mužem a ženou. Dumas kolísal, měnil své názory: jsou hry, v nichž nazírá na lásku jako optimistický a naivni ideolog, v nichž lásku odlučuje a odděluje úplně od člověka
1 - Alexandr Dumas syn nar[odil] se 27. července 1821 v Paříži ]ako nemanželské dltĚ autora Muškctýrú a Marie Kateřiny Lebayovy, sirky. Psal romány, z nichž ŕást zpracoval pak v dramata a z nichž nejdůležitější je Ľafjaire ChUnettceau (1866). Hlavni hry divadelní jsou: La damc aux camélias, 5 jedn. (hrána 1852); Dianc de Lys, 5 jedn. (1853); Lc demi-monde, 5 jedn. (1855); La Queslion ďargent, 5 jedn. (1859); Le Fils naturel, 5 jedn. (1858); Un pere prodigue, 5 jedn. (1859); Uami de jemmes, S jedn. (1864); Les idées de Mme Aubray, 4 jedn. (1867); Une visíte de Noces, 1 jedn. (1871); La princesse Georges, 3 jedn. (1871); La Femme de Claude, 3 jedn. (1873); Mcnsieur Alphonse, 3 jedn. (1873); Ľetrangére, 5 jedn. (1876); La princesse de Bagdad, 3 jedn. (1881); Denise, 4 jedn. (1885); Francillon, 3 jedn. (1887). Souborně vyšlo divadlo jeho v 7 svazcích {Théátre complet, 1868—92). Z brožur jeho nej důležitější: Ľliomme-jemme (1872); La queslion du divorce Í1880); La rcchcrche de la pattrmté. (1883).