io8
124
135
136
141
144
145
149
150
169
173
194
pozn. 7: zejména v 16. stol. uděloval panovník šlechtický titul také za činnost literární anebo hospodářským podnikatelům. pozn. 5: Hérostratos, z touhy po slávě zapálil r. 356 př. n. 1. chrám bohyně Artemidy v Efesu, jeden ze sedmi divů světa. — pozn. 6: V rukopise Labyrintu z r. 1623 a v jeho prvém vydání 1631 vyložil Komenský okrajovou poznámkou, na koho se vztahují následující charakteristiky. Jsou to: makedonský král a dobyvatel Alexander Veliký (356—323 př. n. 1.), římský vojevůdce a diktátor Gaius Iulius Caesar (100—44) a španělský vévoda z Alby, Fernando Alvarez de Toledo (1508 až 1582), pověstný svými ukrutnostmi v Nizozemí (1567—1572); kněz Arius v Alexandrii (4. stol.), zakladatel sekty ariánů, která popírala, že Kristus je téže podstaty jako Bůh Otec a od věčnosti; Pilát Pontský, římský prokurátor v Judei (26—36), který odsoudil Krista na smrt; Mikuláš Kopernlk svým důkazem heliocentrickým, který Komenského nepřesvědčil; španělský šlechtic Ignác z Loyoly, zakladatel jezuitského řádu, nejostřejšího nástroje protireformace a rekatolizace českých zemí po Bílé hoře.
pozn. 2: totiž odpověděl, a to slovy citované biblické knihy Kazatel neboli Ecclesiastes 1, 12, 17.
pozn. 1: křesťané, kteří v dobách pronásledování nezapřeli Krista a byli proto vězněni nebo mučeni, ale nikoli usmrceni.
pozn. 1: Kom. tu má patrně na mysli starořec. filosofa Theofrasta (Theofrastos, 372—287 př. n. 1.), vynikajícího žáka Aristotelova, a nikoli slavného lékaře Theophrasta Bombasta Paracelsa (viz str. 203, pozn. k str. 59).
pozn. 6: Alžběta Tudorovna, anglická královna, která proslavila svou vládu (1558—1603) politickými a kulturními úspěchy. pozn. 3: první výrok je ze starozákonní knihy Ecclesiasticus neboli Moudrost Jesusa, syna Sirachova, druhý z epištoly sv. Pavla k Efeským. pozn. 6: vlivem svých žen propadl modloslužbě, jak o tom vypravuje Třetí kniha Královská 11,4—8.
pozn. 1: starozákonní židovští proroci. — pozn. 2: první křesťanský mučedník, o němž se zmiňuje novozákonní spis Skutky apoštolské, kap. 6—8. —pozn. 3: judsky král (718—689 př. n. 1.), náboženský horlivec, který potíral modlářství.
pozn. 2: podle biblické novozákonní knihy Zjevení sv. Jana neboli Apokalypsy 1, 12 nn. a 5, 6.
pozn. 3: obsažená v Desateru božích přikázání, jak je zaznamenáno v bibli (Exodus 20, 1—17 a Deutoronomium 5, 6—21). i pozn. 2: Mart, totiž osob znepokojujících se malichernostmi a zbytečnostmi jako „pečlivá" Marta, o níž vypravuje evangelium sv. Lukáše. pozn. 1: Kom. se při líčení slávy Boží opírá o 4. a 5. kapitolu Zjevení sv. Jana (Apokalypsu).
pozn. 5: Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle. (Podle evangelia sv. Lukáše 2, 14 zpěv andělů nad chlévem v Betlémě, když se narodil Kristus.) — V amsterodamském vydání z r. 1663 následuje ještě: Písnička o divném a milostném Božím člověka Bohu oddaného vedení, složená po přečtení Labyrintu od P. J. Kassia Vy-sokomýtského. (Otiskl jsem ji v edici Labyrintu, která vyšla v nakl. Naše vojsko, Praha 1958.).
NESTÁRNOUCÍ LABYRINT
Tři a půl století okouzluje už Labyrint světa a ráj srdce české čtenáře, že se k němu znovu a znovu vracejí: někdo pro jeho příběh, fabuli, někdo pro jeho ideu nebo slovesnou formu, jiný pak pro všechny tyto složky současně. Okouzloval však i samého svého tvůrce, Jana Amose Komenského (1592 až 1670), že se rovněž k němu vracel, pokaždé s tvůrčím gestem. Dopsal jej nedlouho před vánocemi ŕi623^;aslal s věnovacím listem Karlu staršímu z Žerotína, sveTritrpnzhivH a ochránci, který mu práve tendy v době pobělohorských zmatků, nejistot, úzkostí a útrap poskytoval útulek na svém panství v Brandýse nad Orlicí. Podruhé se Komenský k Labyrintu vrátil a výrazně jej dokomponoval (přidáním kapitol ^8—35^ porozšířením kgpitoly 18o odstavec 9—11; 25 o odst. 5; 42 o odst. 4) za svého yyhnanství v polskémLešně, když připravoval jeho prvé vydání, které' vyšlo rTtf^^V míšeňském Ferně, naposledy pak už téměř na sklonkuSvérto žiy^7ŠTpJ^^*flřt>r a^e v plodném řo^machulvůrčich. sil^^i^tku 60. lefcrvého amsterodamského pobytu, a vydal jej r^iSS^ opeY tematicky dokreslený o. sugestivní vylíčení mořské plavby a bouře (kap. 9, odst, 9—18), ohlas zážitků z cesty do Anglie r. 1641.
Brvní verzi Labyrintu dokončil Komenský po několikaměsíční soustředěné ppäci, v7 které hledal zapomenutí a východisko z krizí a zmatků/osobních, soukromých, i celonárodních, politických, jaké jej postihly pobělohorské Icatastřoíe rozvrácením slibné kariéry a mladého rodinného štěstí: musel pro svou víru i protihabsburskou angažovanost za stavovského odboje opustit své působiště ve Fulneku, kde mu byl popleněn majetek a knihovna, mor mu zahubil manželku i obě děti a zhroutily se a byly rozvráceny i politické opory jeho církve, takže se zdálo, že na ni i na národ zanevřel sám Bůh a zbývá už jenom rozvrat a zkáza všech dosavadních mravních a kulturních hodnot a bezvýchodné zoufalství.
Komenský se z těchto otřesů zachraňoval horlivou četbou, především bible, rozhovory s přáteli, modlitbami a meditacemi a -literárni činností, kterou chtěl posilovat a utěšovat sám sebe i všechny stejně trpící. Tehdy v záblesku inspirace zjevila se
209
rmu idea a tabule Labyrintu světa a ráje srdce: sugfistiyuí vidina světa jako fantastického města jiořícího se v prudkém světle • z temnot bezedné propasti hrobu a věčnosti; města s geome-j tričky přesnou a přitom zrůdnou, absurdní a bezútešnou organizací životního prostředí a času, obludjrého a chaotického labyrintu. Uhrančivá svůdnost jeho povrchní dokonalosti a krásy sé postupně rozptyluje a obnažuje, když se do tohoto města-syěta vydává jako,poutník, aby se poznáním skutečnosti, její pravé podstaty, dobraTvTáTtního smyslu života a zvolil si uspokojující povolání. Podaří se mu to až po bludných cestách, na kterých odhaluje jenom marnost a přetvářku ve všech společenských zřízeních a stavech, a až se konečně zbaví svých obou průvodců. Všezvěda-Všudybuda a Mámení-Má-I mila, i jejích uzdy, kterou ho popoháněli i krotili, a brýlii í kterými mu zkreslovali pravý stav věci. Teprve na výzvu KnšŤ ;■ tovu, aby se navrátil z tohoto povrchního vnějšího světa dej j vlastního srdce, do světa vnitřních hodnot a jistot, a teprve! až pozná společenství křesťanů, kteří žijí ve shodě se svými ideálem, svědomím i skutky, nachází záchranu z labyrintu! §yěta a zároveň klid, uspokojení, štěstí a ráj ve svém srdci j kde še spřátelí s Kristem a spojí s Bohem. Je to ovšem řešeni ^gaH^.kéJ.j)oznamenané leckde tendencemi soudobé česko-r- bratrské teologie.
Tuto dvoudílnou alegorickou fabulia ideu, kterou by jiný spisovatel menších umeleckých schopností zahubil suchopárem traktátového podání, zvládl Komenský mistrovstvím, kterému se nepřestáváme podivovat, zejména dnes, když literárními rozbory stále více pronikáme do složitého organismu tohoto předního výtvoru starší české prózy a mistrovského kusu naší HynVní literatury.
Pjvn} č,ásf7T^byrint světa, je dramaticky zhuštěnou zkrat-kou lidské žjvqfoi komedie i tragédie, pestrým kaleidoskopem lidského mraveniště a hmyzu, vypodobněného s ironií a sar-kasmem za pomoci karikatury a grotesky nebo se soucitným humorem, s postřehem pro monumentální obrys i charakteristický detail, s uměním kompozice, dějové výstavby a grá-, dace, ale především s ojedinělým mistrovstvím slovesného, vyjádření. V něm se literární řeč, odchovaná na dílech humanistické literatury, zmocňuje nových výbojů barokního stylistického umění, dosahujíc rázem jednoho z jeho vrcholů. Lite-
2IO
rární jazyk, který uchvacuje svou obrazností, je zároveň osvSôvänjadrností a šťavnatostí jazyka hovorového, studentského á řemeslruHéTíd síangu í venkovské anáječní rr^uw. Dnešní Čtenář vnímá ovsem už tuto řeč přes závoj patiny, který obestřel mnohá slova a který mu možná připomíná Zikmunda Wintra nebo Vladislava Vančuru, mistry dolující své výrazivo v šachtách starého jazyka.
Proti beletrizujícímu typu a rázu prvního dílu ocitáme se v druhé části, Ráji srdce, v oblasti meditace a Jjtylu esejistického, Který se váže na prostředky vyššího Uterárního stylu, opěTošobitě propracovaného, ale vyhýbá se už oblastem řeči neliterární, zato však tím častěji a ochotněji zabočuje do poloh mluvy biblické a přímo bibli cituje.
Lecčemu ze svého slovesného umění přiučil se Komenský také u svého literárního miláčka, originálního barokního ně-
už zapomenutými stejně jako celé latinsky psané jeho dílo, se inspiroval také při Labyrintu.
Jako literární výtvor nemá Labyrit nejen ve své době, nýbrž v celé naší starší literatuře obdoby. Kdyby Komenský kromě něho nebyl už napsal nic jiného, zaručoval by mu natrvalo přední místo v české literatuře. Labyrint byl smělý průlom do obvyklé traktátové literatury a současně první významný nástup k původní české literatuře beletristické, škoda že se v pobeToriorsIčych poměrech u náTnimbhľ "stät pobídkou a vzorem k následováni tímto směrem, neboť jsou v něm zárodky velk^gkladby románové i velkého dramatu barokního typuSjKcJyby byl býval napsán v řeči národa politicky i kulturně šťastnějšího, nežli byly naše země v té dobé, nepochybuji, že by se stal součástí světového písemnictví, jako do něho zrovna v té době vstupoval anglický baptistický kazatel John Bunyan (1628—1688) svou Cestou poutníka z tohoto světa na onen (1675), která obrazně líčí jeho obrácení k Bohu a v lecčems připomíná Labyrint. Přesto, že ho nedosahuje svými literárním hodnotami, získala si takovou oblibu, že se stala po bibli nejrozšířenější knihou na světěA
Sčetlému a poučenému čtenáři vybavují sě pri četbě Labyrintu mnohá slavná jména a díla světového písemnictví, která jej nějak tím nebo oním rysem připomínají, například svou
A';
211
alegorickou formou pouti, prohlídkou ideálního společenského řádu vtěleného do života v ideálním městě nebo státu, společenskou kritikou a satirou odhalující rozpory mezi předstíraným ideálním stavem a skutečností, silou utopické vize dokonalejšího společenského řádu, uměním postihovat realitu života přímo i prizmatem karikatury, grotesky, symbolu a alegorie, mystickým rozletem a vytržením a ovšem také silou bTšřučké obrazotvornosti a uměním literární formy: Dante Alighieri (1265—1321) se svou Božskou komedií, Sebastian Brant (1457—1521) se svou Lodí bláznů, Erasmus Rotterdamský (1465/66—1536) se svou Chválou bláznovství, Fran-Qois Rabelais (1494/95—1553) romány o Gargantuovi a Pantagruelovi, Miguel de Cervantes Saavedra (1547—1616) s Důmyslným rytířem DonemQuijotem de la Mancha, Johanu Jakob Christoffel von Grimmelshausen (1625—1676) s Dobrodružným Simpliciem Simplicissimem, Jonathan Swift (1667 až 1745) s Gulliverovými cestami, Tomáš Morus (1478—1535) se svou Utopií, Tomáš Campanella (1568—1639) se Slunečním státem, sv. Augustin (354—430) se svými Vyznáními a Boží obcí, Tomáš Kempenský (1379/80—1471) svým Následováním Krista, sv. Terezie z Avily (1515—1582) asu. Jan z Kříže (1542 až 1591) se svými mystickými projevy, Blaise Pascal (1623 až 1662) se svými Myšlenkami.. ._Ale svými uměleckými postupy a literárními kreacemi připomene nám LjSyrint íFranze Kafku, expresionisty a surrealisty. A přitom je to dílo bytostně české, že se nejen vzpírá úpravám do moderní češtiny, ale tím více překladům do cizích jazyků, poněvadž nemohou vystihnout a vyjádřit všechny dobové zvláštnosti českého jazyka a stylistické umelosti Komenského, zejména vtipné slovní hříčky svázané jenom se zvukem českého slova.
TSTejěn lidé, ale i knihy mají své osudy. Měl je a bude je mít i Komenského Labyrint. Štastnou náhodou neztratil se nám jeho opis, který poslal Komenský r. 1623 Karlu staršímu z Žero-tína, nikoliv vlastní rukopis, ale rukopis Komenským revidovaný. Býval součástí Žerotínské knihovny ve Vratislavi, přečkal v ní šťastně třicetiletou válku i poslední hroznější světovou. R. 1957 darovala jej Polská lidová republika českému národu a j e nyní uložen mezi poklady Státní knihovny ČSR—Universitní knihovny v Praze. Z něho reprodukujeme jako frontispis kolorovanou kresbu města-světa. Ani prvé vydání Labyrintu z r. 1631
ani druhé z r. 1663 nejsou však v našich knihovnách vzácnosti.
Od smrti Komenského až do dneška dočkal se u nás Labyrint více nežli půl stovky vydání, ovšem rozličné jakosti: pečlivých i odbytých, skromných výrobků na špatném papíře, často školních vydání, ale i tisků úpravných a náročných, bibliofilských. Připomínám z toho jenom některá vydání nějak památná a významná. Především berlínské z roku 1757, které si spolu s Kšaftem a Smutným hlasem vydali potomci j českýchpynlantůfVpgypvlastí vysol T.aj^j^ntjgprvé: r.1782 r mezi prvními vyaá^anyřnl^nihami, když se uvolnila pouta tiskové-cenzury za josefínské toKřaj^eT^^novu^jí 786. Ale další vydání Labyrintu z rTT§09, Tčteré připravil JanTTějedlý, jeTiô^äcíšeny^^
mi za znovu se zostřující cenzury ar. 182»; bylo zalčázaňo toto vydání prodávat a rozšiřovat a nové tisknout. Vydání z revolučního roku 1848 umožnila krátká doba politického uvolnění, brzy zase vystřídaná Bachovým absolutismem. Teprve po jeho pádu vychází Labyrint r. 1862 a pak už nepřetržitě bez zábran. První kritické vydání pro vědecké potřeby připravil J. V. Novák r. 1910 (pro 15. svazek Veškerých spisů J. A. Komenského). Za druhé světové války v letech 1939 až 1941 byl vydán Labyrint sedmkrát, aby v době propagandy lži, přetvářky a násilí opět posiloval národní sebevědomí a napřimoval malověrné. Mezi těmito edicemi pečlivostí o text i vysvětlivky vyniká yydánrykdinTÍrajrnilauera (1940), .obnovené j^ště r. I9jj87jkdy~také vyšla moje edice Labyrintu, "ctoprovázená obšírným doslovem a zevrubnými vysvětlivkami.
Nepochybuji o tom, že i toto nové vydání, které vychází v roce, kdy si náš národ a s ním i celý kulturní svět připomíná třísté výročí úmrtí J. A. Komenského, najde i v soudobých společenských problémech své čtenáře. Látku a podněty k přemýšlení a spolu také estetické uspokojení poskytne četba Labyrintu jak vyznavači světového názoru idealistického, tak materialistického, jak čtenáři zaujatému jenom formální stránkou literárního díla, tak jenom jeho složkou ideovou. Takovou nesmrtelností obdařilo totiž Labyrint podivuhodné slovesné umění jeho tvůrce.
Antonín Škarka
212