' • 1
J M. KOPECKÝ
i KOMENSKÉHO LABYRINT A JESTŔABSKÉHO VIDĚNÍ
Sdy společenské-scientiäe sociales
4;
f II.
19«! 09 _
if LUI/ÍV
Knihovna FF MU Brno
257R06767
ČASOPIS MORAVSKÉHO MUSEA ACTA MUSEI MORAVIAE L I I I / L I V • 1968/69
Vědy společenské II.
Scientiae sociales IL
KOMENSKÉHO LABYRINT A JESTŘABSKÉHO VIDĚNÍ
KOMENSKÝS LABYRINT UND JESTŘÁBSKÝS VIDENl    '   1 '*
MILAN KOPECKÝ Universita J. E. Purkyně, filosofická fakulta, Brno
a 11
Z hlediska známosti a dostupnosti stojí oba spisy, o kterých chceme uvažovat, na opačných pólech: jeden spis jc obecně známý a v nových vydáních snadno dostupný, kdežto druhý je mimo úzký okruh odborníků neznámý a nově vydán nebyl. Labyrint světa a Ráj srdce, dochovaný v tzv. rukopise vratislavském z r. 1623/) vyšel za života svého tvůrce dvakrát: poprvé r. 1631 bez udání místa tisku2) a podruhé r. 1635 v Amsterodamu; pak byl vydáván poměrně často až do roku 1958, z něhož máme dokonce dvě edice.3) Labyrint patří do oblasti povinné školní četby, takže jeho dějová osnova a postava poutníka vešly do našeho kulturního povědomí. Naproti tomu Vidění rozličné sedláčka sprostného je dnes prakticky neznámé, i když vyšlo za života svého autora také dvakrát - roku 1710 (hypoteticky) a v Opavě 1719.4)
1) Zde a v prvním čištěném vydání má titul Labyrint světa a Lusthauz srdce. Někdejší rukopis městské, potom universitní knihovny vratislavské byl po získání naším státem uložen v Národní a universitní knihovně v Praze, a proto jej označují jako „tzv. rukopis vratislavský".
2) Někteří badatelé (Stanislav Souček, Antonín Škarka aj.) sc domnívaj í, že místem tisku bylo Peru o, ĽDŽ má oporu v listě Komenského Montanovi. Naproti tomu Knihopis českých a slovenských tisků uvádí pod Č. 4.233 Lešno. Sem byla po roce 1620 přenesena bratrská tiskárna kralická a souvislost jejích typů s typy 1. vydání Labyrintu jisté podpírá hypotézu o Lesně, jako místu tisku; viz k tomu Vlasta FiaÍová? Přenesení bratrské tiskárny z Kralic do Lešna. Archív pro bádání o životě a díle Jana Amose Komenského, čís. 2, roč. XXI, 1962, str. 178, a Marta Bečkuvá, Tiskárna bratrská v Lesně, Slávia occidentalis 1964, str. 68.
3) Jednu připravil pro nakladatelství Naše vojsko Antonín Škatka, druhou pro Svobodné slovo -Melantrich Vladimír Šmilauer.
4) Obvykle (srov. např. Knihopis č. 5.549) se uvádí pouze jedno vydání, n to z roku 1719, vytištěné v opavské tiskárně Jana Šindlera. První vydání se 'dochovalo v Universitní knihovně v Brnč, sign. St 1 - 355.540. Jde o zatím unikátní exemplář, v němž kromě titulního listu chybějí Hsty se stranami 15-16, 215-216 a 217-218. Sazba obou vydáni je rozdílná (1. vyd. má 288 stran, 2. vyd. 304 stran, obě osmerkovélio formátu), v obou případech poměrně pečlivá (v prvním případě vsak působí rušivě menší typ písma v posledním vidění, což bylo vynuceno snahou nepřekročit rozsah 18 archů). Typologická shoda některých pasáží obou vydání by mohla napovídat, že i první vydání vyšlo ze Šindlerovy tiskárny v Opavě. Svědčí pro to Í opsaná verze 1. vydání pocházející z r. 1775, kterou se mně podařilo najití v exempláři 2. dílu tzv. Svatováclavské bible (tj. Nového zákona z r. 1677) z ústřední knihovny filosofické fakulty brněnské university; podle opisu titulního listu vyšla kniha ,,v Opavě u Jana Šindlera léta 1710".
171
257R067678
Podobně je tomu i s autory obou děl. Autor Labyrintu Jan Amos Komenský je vynikající postavou naší kultury, proslavenou už ve své době svými pracemi pedagogickými a pansofickými,1') kdežto autor Vidění Valentin Bernard jestřáb-ský je pouze stručně zaznamenáván v syntetických literárních dějinách jako jeden z pobělohorských homilctiků a náboženských spisovatelů.6) Jestfábský nepřímo sám způsobil pozdější badatelské rozpaky nad svou tvorbou, neboť své spisy zpravidla na titulním listě skromně označoval jako spisy „jednoho faráře dioecesis olomucensis, moravoostravského"7) (tím bylo naznačeno nikoli působiště, nýbrž rodiště Jestřábského: v Ostravě se narodil r. 1630, jako katolický kněz působil v Lošticích a vc Střelících u Brna a v 1. 1667 až 1719 jako farář ve Veverské Bltýšce; v nedalekých přifařených Říčanech, zemřel ve vysokém věku 26. prosince 1719).
Myšlenka, že mezi Labyrintem a Viděním existuje určitá podobnost, není zcela nová - setkáváme se s ní v některých literárních historiích8) i v některých časopiseckých pracích,9) nikdo však zatím neukázal, v čem tkví ona podobnost, a nebylo dosud provedeno srovnání obou děl. O to se pokusím v této úvaze.
*   * *
Labyrint a Vidění náleží k různým literárním druhům, avšak jejich přesné žánrové začlenění není snadné. V případě Labyrintu musíme přihlédnout k subjektivnímu postoji samotného Komenského, který své dílo považoval za traktát náboženskovzdělavatelný. Tak se na Labyrint dívali i někteří badatelé, hlavně Stanislav Souček.10)  Nelze jistě pochybovat o náboženskovzdělavatelné funkci
5) Z nových prací uvádím aspoň bibliografickou studii Josefa Brambory Knižní dílo Jana Amose Komenského (Praha 1954 a v doplněné a rozšířené verzi znovu v Praze 1057), monografickou kapitolu Antonína Škarky v Dějinách české literatury 1 (Praha 1959, str. 412-449) a populárně-vědnou knihu Josefa Polišenského Jan Amos Komenský (Praha 1963). Z nových prací o Labyrintu mají zásadní důležitost bystré stylistické analýzy Dmitrije Tschižewského Comenius' Labyrinth of the World: Its Themes and Theír Sourccs ((Harvard Slavic Studies I, 1953, zejména str. 117-135) a Das „Labyrinth der Welt und das Paradies des Herzens" des J. A. Comenius. Einige Stilanalysen (Wiener slavistisches Jahrbuch 1956).
(1) Před téměř 80 lety věnoval Jestřábskému pozitivisticky popisnou studii Jan V. Novák O literární činnosti Valentina Bernarda Jestřábského (ČČM 1889, str. 373-386). 2 této studie pak těžil Vojtěch Martínek pro stručnou charakteristiku Jestřábského ve spise Literární život slezský (Mor. Ostrava-IIrabůvka 1925, str. 8-9) i pro jubilejní stať Zapomenutý Ostravan (XXXIV. výroční zpráva českého státního gymnasia v Mor. Ostravě za školní rok 1930-31. str. 2-7). O Jestřábském jsem kromě tohoto článku, jehož text jsem přednesl na brněnské výstavě barokních tisků 26. ledna 1968, napsal ještě stať Literární žánr Jestřábského Vidění (pro ČMM 1968) o připravil jubilejní monografii Barokní spisovatel Valentin Bernard Jestřábský (pro Socialistickou akademii, Brno 196y).
7) Tak je tomu i v případě Vidění, ovšem prokazatelně jen u 2. vydání, protože brněnský exemplář 1. vydání titulní list nemá. - České spisy Jestřábského viz v Knihopise pod čís. 3.542 až 3.549- Latinské homiletické soubory Jestřábského vyšly s názvy Opus novum tripartitum concionum moralium (Brno 7772) a Concionator extemporaneus (Brno 1717).
8) Srov.  Jan  Jakubec,  Dějiny literatury  české I  (Praha  1929,  str.  907)  a  Vojtěch Martínek,
Literární život slezský (pozn. 6; str. 9).
9) Srov. Jan V. Novák, O literární činnosti . . . (str. 386) a Stanislav Souček v recenzi komeniolo-
gické literatury v ČMM 1912 (str. 116) a znovu v podstatě stejně ve studii Komenského ,.Labyrint" u nás a v cizině (Archiv . . . Komenského, seš. 7, 1924, str. 22).
10) ČMM 1912, str. 100.
'í: Labyrintu, nicméně skladba se uměleckým zpracováním výrazně liší od skuteč-
i ných soudobých nebo starších traktátů náboženskovzdčlavatelných, jako byly např.
1 četné 'traktáty Havla Žalanského (srov. Knížku o nemocech duše i těla z r. 1612
I aj.). Od traktátů tohoto typu se Labyrint odlišuje už významovou organizací textu,
I totiž užitím postupů charakteristických pro nepřímé pojmenování. Celý Labyrint je
J vlastně na nepřímém pojmenování založen a vytvořen s jeho pomocí, takže dílo
I obsahuje dva významové plány a jako každá alegorie promlouvá ke čtenáři nejen
j tím, co se v díle vyjadřuje, ale také tím, co lze transponovat do skutečnosti. Tato
? specifičnost učinila z alegorie v starší literatuře, zejména české, vhodný nástroj k vyjádření opravných snah společenských a myšlenkových. Alegorii lze sledovat
; od předhusitského Tkadlečka přes husitskou Píseň o Pravdě, Hádání Prahy s Kutnou Horou z Budyšínskeho rukopisu, Chelčického Sieť viery pravé a Tovačovského
1 Hádání Pravdy a Lži a dále přes spisy z doby renesance, jako byla Konáčov.i
j Kniha o hořekování a naříkání Spravedlivosti (1547) a Rvačovského Masopust
j (1580), až po alegorickou skladbu, kterou Komenský nepochybně znal a kterou
I se dal ovlivnit (i když ne v tak velké míře jako pracemi Jana Valentina An-
I dreae), totiž po Theatrum mundi minoris z r. 160; od luterána Nathanaela Vod-
\ ňanského z Uračova, kde se lidský život připodobňuje divadelní hře o pěti jed-
I náních. Alegorie jako dominantní tropus Labyrintu spolu se zajímavým syžetem,
j promyšlenou kompozicí a výrazně typizovanými jednajícími postavami přibližují
j dílo románu, ovšem románu svého druhu, nikoli v té rozvité formě, jak ji v jiných
\ podmínkách svých národních literatur vytvořili Cervantes, Rabelais a Grimmels-
I hausen. Bude proto z badatelů nejblíže pravdě J. B. Čapek s názorem, „že ,La-
j byrinť zůstal přechodným útvarem mezi traktátem a krásnou prózou".11)
j Zánr skladby Jestřábského je naznačen prvním slovem jejího titulu. Termínem
' „vidění", eventuálně jeho latinskou podobou „visio", se označoval určitý žánr
J středověké literatury kontemplatívni. Díla sem patřící vyjadřovala mystické pře-
I nesení visionáře do nadskutečného světa, S viděními těsně souvisela zjevení, ob-
^ v , v v. ■
j sáhující různá poselství a sdělení, jež Bůh (P. Maria nebo některý světec) učinil 1 lidstvu prostřednictvím vyvolené osoby. Poměrně obsáhlá latinská literatura o vi-j děních a zjeveních je do češtiny překládána hlavně ve 14. století, mimo jiné í i Tomášem Štítným, který k nám uvedl také Zjevení svaté Brigity. V tomto mystickém smyslu Jestřábský termínu „vidění" neužívá, jde u něho spíš o „dívání se", i „prohlížení", „pozorování" - význam pojmu je posunut z oblasti mystické do oblasti reálné.
j Pro sedláčkova vidění použil Jestřábský formy dialogu. Měl ji zřejmě ve
1      velké oblibě, jak naznačují už tituly jeho prací: Colloquium parthenium super can-j      ticum B. V. Mariae Magnificat, to jest Rozmlouvání duchovní svatého Jozefa s blahoslavenou Pannou Marií (Brno 1710); Colloquium SS. senům super canticum S. Simeonis, to jest Rozmlouvání duchovní svaté Anny prorokyně s S. Simeonem (Brno 1711); Katechismus domácí pod titulem a spůsobem Rozmlouvání hospodáře
11) J. B. Čapek, K otázkám kořenů, stavby a funkce „Labyrintu" Komenského (Archiv.. . Komenského XXIÍ, 1963, stť. 268),
172
I j
173
s hostem (Olomouc 1715, znovu Olomouc 1723). Avšak dialog neslouží ve Vidění ke střetání protichůdných stanovisek, nýbrž je pouhým nástrojem k navazování myšlenek. S tím se ovšem setkáváme v řadě' starších dialogů a v některých školských hrách. Jestřábský tento rys k neprospěchu své skladby ještě podtrhl samoúčelností 1 některých replik a někdy i jejich nedialogickým zakončením, kdy se zřetel k partnerovi dialogu vytrácí a replika končí moralizováním určeným čtenáři. V promluvách je často použito kazatelských prostředků, hlavně exempel,) z nichž některá autor přebírá z vlastních dříve vydaných spisů, jiná z kazatelských pomůcek (Speculum exemplorum aj.) a opět jiná z postil současných i starších (dokonce dvě exempla 31. vidění - o čápovi a vdově a o Androdovi a vděčném lvu - převzal Jestřábský z Postily evangelitské12) předbělohorského luterána Martina Filadelfa Zámrského). Úzus tištěných homiletických souborů a náboženských děl vedl autora k latinským
■ citacím (v textu hned překládaným do češtiny) a k učeným bibliografickým odkazům, které zejména v promluvách neučeného sedláčka působí neústrojně a místy
■ přímo komicky. Jestřábský si tedy ve svém spise přizpůsobil středověký žánr vidění moralistnímu dialogu využívajícímu do značné míry kazatelských prostředků. Jestřábský nezapřel ani zde - a v žádném ze svých ne právě kazatelských děl - své homiletické zaměření, podmíněné pastoračním působením a zčásti i literární prací.
Labyrint obsahuje 54 kapitol uvážlivě vkomponovaných do rámce díla. Komenský začíná odpovědí na příčinu poutníkova putování světem, pokračuje charakteristikou přidruživších se průvodců Všezvěda Všudybuda a Mámení a dále prohlídkou mčsta-svčta s jeho náměstím a ulicemi. Obyvatelé náměstí a šesti hlavních ulic, tj. příslušníci šesti stěžejních stavů a profesí, jsou pak předmětem jeho zájmu, který po trpkých zkušenostech poutníkových vyúsťuje v názor o marnosti všeho pozemského a o nutnosti uchýlit se ke Kristu do ráje svého srdce. - Ve Vi-jp dění postrádáme analogický obraz světa a úsilí o podání jeho systému; vůbec logic-1 kou kompoziční linii zjišťujeme u Jestřábského nesnadno, už proto také, že určitá tematika (např. opilství, vztahy mezi pány a poddanými aj.) se objevuje několikrát. Přesto můžeme 37 oddílů Vidění rozlišit do tří námětových oblastí: první (vidění 1 až 8) se týká především výchovy dětí a mládeže, jejich neřestí, vztahů v rodině a mezi pány a poddanými, druhá (vidění 17 až 27) kostelů, obřadů a svátostí, klášterů a mnichů, poutí a žebráků a konečně třetí (vidění 33 až 37) posledních věcí člověka. Ostatní vidění se obírají různými mravními problémy s dosahem společenským (y. - zahálka, 10. - noční toulky, 30. - touha po slávě a nezdravá ctižádost, 31. - vděčnost a nevděk) a profesemi (16. - vojáci, 32. - pastýři), institucemi (t2. - soudy a úřady) apod.
Metoda jednotlivých vidění je do značné míry schematická - v podstatě dvojdomá: zpravidla je ukázána negativní a pozitivní stránka věci (nebo naopak),
12) Vyšla poprvé r. 1592 bez udáni místa tisku; deset let poté (1602) byla znovu dvakrát vydána, a to v Drážďanech a v Lipsku. - Jeitřáhský přejímal text Z,ámrského; starší asi o 120 let téměř bez jazykových úprav, nepovažoval jej tedy 2a archaický. Tento fakt je důležitý pro zkoumání vývoje jazyka, hlavné v poměření se situací předbělohorskou: Veleslavínovi se na konci ití. století jevily texty vydané před 75 i méně lety jako archaické, a proto jc pro nová vydání pronikavě upravoval (např. překlad Silviovy kroniky, srov. můj článek K dosavadnímu bádáni o Veleslavínovi, Sborník prací FFBU 1961, D 8, str. 89-96).
tj. hříchy a zápory určitého stavu nebo prostředí a jeho ctnosti a přednosti. Takto průhledně Komenský nepostupuje - dvojdomý je sice celý jeho spis ve snaze ukázat na jedné straně hemžení lidí odvrácených od Boha a na straně druhé klid člověka navráceného Bohu, ale uvnitř první části, v které především se projevila umělecká velikost Komenského, není podána realita schematická, nýbrž skutečnost v celé její mnohotvárnosti. , p
Zvláštní pozornosti si zasluhují ústřední typy spisů, postavy toužící po P^-'{t) (A"bŕUy ^ znání - v Labyrintu poutník, ve Vidění sedláček, Oba si kladou - stejně jakc- . -• před nimi i po nich jiné literární postavy toužící po spravedlnosti - otázku vzta-/hu mravnosti ke spravcdJn_osti,_přičcmž objasnění této otázky je vedle úsilí po-iZnat světj smysleni jejich putování.j Komenského poutníka je ovšem nutno z ro-( viny alegorické přesunout do roviny obecně lidské a dosadit si za něho vzdělance /17. století. Poutník je nepochybně typizací samotného autora, ostatně autobiografič-( nost této postavy napověděl Komenský v předmluvě k Labyrintu a podtrhl ji na /několika místech, která jsou odrazem jeho životních zkušeností (s manželstvím, / s nemírným hodováním aj.). Jestřábský se patrně stylizuje do postavy anděla, 1   vždyť jeho životním údělem bylo poučování a umravňování svých svěřenců, především venkovanů, které typizoval v postavě sedláčka.
Každá z hlavních postav našich spisů má průvodce - poutník Všezvěda Všudybuda a Mámení (nebo „Mámila"), sedláček anděla. Návod k dešifrování průvodců dal Komenský ve své předmluvě K čtenáři: je to prý „drzost mysli, všeho ohledující, a zastaralý při věcech zvyk, pravdy barvu šalbám světa dávající" (str.
12) . 13) Všezvěd Všudybud je tedy personifikací lidské snahy o poznání, Mámení pak zosobněním ustáleného a tedy nekritického pohledu na svět. Není vyloučeno, že i za postavami obou poutníkových průvodců se skrývají konkrétní osobnosti nebo že aspoň do jejich promluv Komenský vložil názory dvou (nebo více) lidí, s nimiž se znal nebo o nichž se dozvěděl z cizího vyprávění. Lidí toužících po poznání i lidí podléhajících konvencím je jistě v každé době dostatek.
Na rozdíl od samostatně pojatých „vůdců" poutníkových je „vůdce" sedláčka z Vidění postavou vyloženě nepůvodní. S nadpřirozenou bytostí jako průvodcem "■'■/ , člověka se setkáváme v různých spisech literatury středověké i antické. To však -neznamená, že by Jestřábský nutně musel vycházet z cizojazyčné předlohy. Tu nepřímo vyvrací sám jazyk Vidění, v němž je poměrně málo syntaktických a lexikálních barbarismů.( Svou fikci anděla jako průvodce a učitele člověka Jestřábský vědomě opíral o některé vzory, z nichž v Předmluvě k čtenářům připomíná Vergiliovi! Aeneidu, Životy svatých Otců podle zpracování Pelbarta dc Themcsvar a především bibli, a to Proroctví Daniele proroka (7. až 12. kapitola) a Zjevení svatého Jana. Jestřábský samozřejmě v rámci svého teologického studia zvládl
13) Labyrint cituji podle edice Antonína Škarky z ľ. 1958, v níž je pečlivě transktibováno amsterodamské vydání z r. 16S3, přihlížím však i kd kritické edici Jana V. Nováka z r. 1910 • (15. svazek VSJAK), obsahující text prvního vydání z r. 1631 a v poznámkách odchylky rukopisné verze a amsterodamského vydání. — Vidění cituji většinou podle 1. vydání (viz pozn. 4),
a jde-ii o text chybějících listů, používám druhého vjrdání (exemplář Státní vědecké knihovny v Olomouci, sign. 32.539). Mezi oběma vydáními spisu nejsou zásadní textové diference, pouze drobné rozdíly hláskové, v interpunkci, v kvantitě apod.
174
175
katolické učení o andělích, které popularizoval vc své Knížce pobožné o svatých anjelích (Olomouc 1699 a nově v Opavě 1717). V souvislosti s Jestřábského pojetím ,' anděla je třeba zaznamenat analogický projev víry Komenského: v 47. kapitole , Labyrintu poutník poznává, že každý člověk má svého anděla ochránce, „precepto-' ra" a „nebeského poučovatele", s jehož pomocí i prostý člověk pochopí nejtěžší záhady/Anděl může na člověka působit prostřednictvím snů, vidění a zjevení (je to jeden z raných dokladů víry Komenského ve zjevení, která se u něho stupňovala po odchodu z vlasti), Komenský tedy v Ráji srdce dochází k týmž myšlenkám, na nichž je založeno Vidění Jestřábského.
Mezi Labyrintem a Viděním lze zjistit řadu analogií. Některé jsou výrazné a týkají se celých kapitol, jiné - dílčí - se vztahují pouze k určitým pasážím. Předpokladem k dedukcím širší platnosti může se stát srovnáni aspoň dvou kapitol se stejným námětem. Nabízí se k tomu 8. kapitola Labyrintu a 28. vidění s tematikou manželství. V Labyrintu jc stavu manželskému vyhrazena jedna ze šesti hlavních ulic. Už to má samozřejmě v kompozici celku určitou hodnotu uměleckou, přestože zařazení stavu manželského jako společenské buňky vedle pěti stavů vc smyslu profesí je poněkud rozporné (ovšem i vysvětlitelné). Funkční je tu každá rekvizita - počínaje branou, kterou se do ulice vchází. Připamatujme si, že brána se nazývá Snoubení a že na širokém „placu" před ní se houf u jí lidé obojího pohlaví, kteří se vzájemně prohlížejí. „A nejen to, ale ohledával jeden druhému uší, nosu, zubů, krků, jazyků, rukou, noh a jiných oudů; měřil také jeden druhého, jak dlouhý, široký, tlustý neb tenký jest. Tu jeden k druhému jednak přistupoval, jednak odstupoval, jednak po předu, jednak po zadu, jednak po pravém, jednak po levém boku naň sobě pohlédaje a všeho, což při něm viděl, ohleduje: zvláště pak (toho sem nejvíc viděl) měšců, váčků a tobol jeden druhému ohledoval, jak dlouhý, jak široký, jak odutý, jak tuhý neb slabý jest, měře a váže. Někdy sobě jich několik na jednu ukazovalo, z toho zase žádný; pakli jeden druhého odháněl, vadili se, tloukli, rvali; i vraždy sem tu spatřil" (str. 30). Komenský pak pokračuje známými obrazy, jak se oba partneři váží v koších na zvláštních zavěšených vahách, jak jc jacísj kováři skovávají do pevných pout, jak se pak oni nezřídka nerovně spřežení lidé po celý život lopotují, vzájemně přetahují, až teprve Smrt svými šípy jejich pouta rozbíjí.
U Jestřábského je manželskému stavu věnováno 28. vidění, ale o manželích, o výchově dětí v rodině a o různých manželských a rodinných problémech se pojednává i v jiných částech spisu, zejména v počátečních oddílech. My se však omezíme jen na 28. vidění, které v rámci celku nezaujímá takové klíčové místo jako 8. kapitola Komenského a které je nevýrazně vkomponováno za několik oddílů o kflstelích, klášteřích, svátostech apod. a před oddíl o pánech, touze po slávě atd./V.28. vidění přivádí anděl sedláčka do „městečka dosti velikého" a tam mu v několika domech dává nahlédnout do manželského života jejich obyvatel. Seznamuje ho vlastně se čtyřmi typy manželství (proti Komenskému je to výběr důkladnější, ale užší), a to nejdříve s manželstvím veskrze harmonickým, pak s nesvorným manželstvím, poté se svazkem hodného muže se zlou ženou a nakonec s manželi jako s rodiči nevydařených dětí. Obrazy jsou to stereotypní,
176
f ŕ'charakter manželství nevyplývá snad z nějaké scény nebo akce, nýbrž je deduko-
I L ván z popisu a doložen exemply. Formulacím však nelze upřít ýýstižnosOkdyž
i např. „vůdce anděl" říká o druhém manželství, že se muž chová k ženě, „jako by
I ji ne za-manželku, než za krávu nebo za psa byl sobě pojal, a však ani krávě,
? ! ?ani pso/vi by tak zle nedělal, jak dělá manželce" (str. 221-222). Po navštívení |.y ' čtyř domů, obývaných podle Jestřábského čtyřmi typickými manželskými páry,
' ' ptá sijsedláček^y mezích základní konvence spisu na příčiny nepodařených man-
f želství a anděl ony příčiny didaktickým jzpůsobem vyjmenovává, přičemž sympa-
í - tické je zdůraznění lásky oproti poutům hmotným: „Jiný žení se aneb některá
\ se / vdává pro statek a pro peníze, ne pro lásku: potom když peníze utratí a sta-
•i tek se zmaří, povstává nenávist, proklínání, svády, bití a pohoršitedlné živobytí" (str. 223-224). Zdůraznění {'citu) jako předpokladu manželské harmonie lze jistě
f hodnotit jako diferenční rys proti skepsi poutníkově, který při pohledu na zamilo-
i vanou dvojici prohlašuje: „Dostiť to málo rozkoše, kteráž stojí-li za ta pouta,
f já nevím" (str. 32).
j Z obou kapitol poznáváme, že řada motivů se sice shoduje, ale rozdílné je
f jejich zpracování: ,u "Jestřábského prosté zpracování narativnř-, kdežto u Komen-
1 ského zpracování obraznér Lze to např. dokumentovat na" "motivu věkově nerov-
{ ného manželství. Poutník si pohledem na váhu ověřuje Všudybudův názor, že
j ukáže-li váha u brány Snoubení rovnost, je páru manželství povoleno, ukáže-li
) nerovnost, partneři se rozcházejí. Poutník však vidí, „že některé věkem, stavem
J a jinak sobě všelijak podobné váha ukazuje, a oni předce jednoho skrze koš pou-
I štějí; jiné zase převelmi nerovné, kmete s mladicí, jinocha s babou, sázejí, jeden
I stojí zhůru, d»uhý dolů, a předce praví, že můž býti; jak pak to? Odpověděl: Ne
I všecko ty vidíš. Pravdať jest, některý by kmeť neb babka za funt koudele neuvá-
í žil: ale když při sobě buď mastný pytlík má neb kloubouček, před kterýmž se jiní
I kloboučkové smykají, aneb podobného něco (nebo takové věci všecky také na váhu
j jdou), tím jest, že se to ne podle tvého soudu vyráží" (str. 31). Týž motiv se ve
j Vidění neobjeví při žádné z návštěv čtyř domů, tedy Jestřábský věkově nerovné
I manželství nepovažuje za jev typický, odsuzuje to však v andělově replice jako
I jednu z příčin nezdařených manželství slovy: „Ale ncrovnotaNnejhorší tato bývá,
\ když jeden starý, druhý mladý jest: tuť se brzo jeden druhému znechutí" (str. 224).
) Je nepochybné, žc Komenského záběr problematiky manželství je mnohem
j širší než záběr Jestřábského, který sc v 28. vidění zaměřil jen na manželství z urči-
j tého sociálního prostředí: podle zmínky o městečku dosti velikém by mělo jít o měšťanská manželství, avšak argumentace z představového světa blízkého sedláčkovi naznačuje, že měl zároveň a především na mysli manželství venkovanů,
i Na rozebíraných kapitolách jc zajímavé mj. to, že v nich autoři ústy svých protagonistů vyjadřují svou(" osobní zkušeností Poutník vypravuje, jak ho Všudybud
j a Mámil přeloudili, „že šém se jako z žertu na váhu a odtud do pout dostat-
a tudíž sám čtvrtý spatý chodil; jiných pak (pravili, že k službě a pro počestnost)
j páteř mi přidali, že sem je sotva za sebou vláčeti mohl, dychtě a chroptě. Vtom
! nenadále jakýs udeří vioher s blýskáním, hřímáním a krupobitím strašlivým: i roz-
i prchá mi se všecko to pryč kromě spřipínaných mých, s nimiž já také v kout
běže, toť šípové Smrti zporážejí mi všech mých tré, že sem žalostně osaměje a hrůzou zmámený jsa, co dělati nevěděl. Vůdcové moji, abych sobě toho na ten čas vážil, že mi snáze utíkati bude" (str. 54-35). Komenský zde aiegoricky zobrazil své manželství ve Fulneku a rodinné neštěstí po bitvě na Bílé hoře, kdy mu zemřela manželka a dvě děti. - Naproti tomu sedláček po zhlédnutí třetího domu ■politoval onoho dobrého muže, „že tak zlou ženu, právě na štíru narozenou, sobě za manželku pojal" (str. zzz), a po učené připomínce Protagora řekl: „Já pak. .. ' děkuji Pánu Bohu, že jsem se neoženil, a nějakého draka takového na krk jsem ) sobě nevzal; nebo Písmo svaté mluví: Lépe bydleti se lvem a s drakem nežli přebývati s zlobivou ženou. Eccli. 25." (str. 222). Vidíme, že v případě Komenského bylo osobní poznání nadiktováno životní tragikou a že toto poznání se dalo v intencích žánru a charakteru hlavní postavy přenést na poutníka, kdežto ve Vidění autor své poznání kněze vázaného celibátem přenáší neústrojně na sedláčka a dopouští se tak jednoho z uměleckých anakolutů, totiž výšinu z vazby zákonitostí uměleckého díla.
Myšlenkově i umělecky stojí tedy 8. kapitola Labyrintu výše než 28. vidění skladby Jcstřábského a rozdíly v umělecké metodě plynoucí z rozboru obou tematicky shodných úseků lze do značné míry generalizovat. Tyto rozdíly však nevystupují tak markantně pří srovnání druhé části Labyrintu s Viděním: některé pasáže Ráje srdce se dokonce svým explikativním podáním přibližují skladbě Jestřábského; jako příklad lze uvést 39. kapitolu, v níž Kristus dává poutníkovi morální ponaučení a uvádí na správnou míru jeho poznatky z bloudění světem.
Dospěli jsme ke zjištění rozdílů v šířce záběru a ve výběru ze skutečnosti a ovšem i k rozdílům rázu uměleckého. Právě zde je však nutné zdůraznit fakt, že oba autoři psali pro různé, publikum: Komenský v první řadě pro vzdělance, kdežto Jestřábský určil své dílo pro poučení a povznesení robotujících sedláků. Důkazem zaměření Labyrintu na vzdělance je už latinské věnování Karlu staršímu z Žerotína a pak předmluva K čtenáři, kde autor od kritiky hedonismu přechází k barokní představě o marnosti tohoto „nádherného" světa (a tím předjímá základní myšlenku vlastního spisu). Zaměření na vzdělance dokumentuje zasvěcená pozornost věnovaná učencům, filosofům, alchymii, rosekruciánům atd., latinské úryvky (marginálie aj.) do češtiny nepřeložené apod. Doklady pro zaměření Vidění přinášejí obě předmluvy ke spisu: v první („Předmluva k sedlákům") Jestřábský vychvaluje „lid sedlský a robotný" a ve druhé („Předmluva k čtenářům") vybízí učenějšího čtenáře, aby jeho knížku netupil a napsal sám něco vhodnějšího pro lidi prosté a pro ozdobu a zachování někdy slavné řeči moravské. Tato skromná formulace, v níž by nebylo spravedlivé vidět literární klišé známé už ze středověké literatury (např. z předmluvy ke kronice tak řeč. Dalimila), je zajímavým projevem moravského vlastenectví.14)
14) Moravské vlastenectví vyjádřil Jestřábský s hrdostí i v jiných svých dílech, zejména v Katechismu domácím pod titulem a spůsobem Rozmlouvání hospodáře s hostem (Olomouc 1715, podruhé tamtéž 1723). Z tohoto hlediska stojí Jestřábský v sousedství Tomáše Pěšiny z Cecho-rodu,  Jana Jiřího  Střcdovskčho  a některých  jiných barokních  autorů,  především historiků.
178
I Rozdíl mezi Komenského poutníkem a Jestřábského sedláčkem se rovná
i rozdílu mezi vzdělancem _a sedlákem. Podstata tohoto rozdílu vyvstane, přjhlcd-\ neme-li k faktu, ž^běma chtějí jejich průvodci vnutit_.určitoii-představu o_světeD I tuto představu sedTáček~pokorne pTijTmá7~kdežto poutník si ji ověřuje vlastním , ^, poznáním. Posunuté brýle poutníkovy nejsou podružnou rekvizitou, ty jsou umě-tf' leckým prostředkem k vytvoření obrazu člověka, který chce poznávat svět sám, \ bez cizího doprovodu a návodu a bez vžitých či apriorních kategorií. Racionalismus f a individualismus poutníka je racionalismem a individualismem vzdělance, který I těmito vlastnostmi překračuje hranice barokního světa a stává se spise než typem i barokním typem renesančním nebo osvícenským. Buďme však důslední, neboť * naše zjištění platí jen pro první část spisu. V části druhé dostává poutník, navští-í vený Kristem, novou uzdu, což je poslušnost Bohu, a nové brýle, což je slovo: ř Boží a Duch svatý. Nové uzdě a novým brýlím se nevzpírá jako v první části uzdě t Všezvědově a brýlím Mámení, přijímá je ochotné a s jejich pomocí zhlédne slávu [ Boží a stane se jedním z Božích vyvolenců. Spis tedy vyúsťuje v typický barokní i iracionalismus - poutník jde stejnou cestou jako sedláček; i když jeho iraciona-j lismus vyvěrá z velkého intelektu a dopíná se vysokých myšlenkových poloh, přece podstata je shodná.
Přes toto konstatování zůstává faktem, že poutník chce všechno zažít z auto-psie, že jeho poznání je přímé, kdežto! sedláček někdy přijímá poznatky zprostředkovaně a dává si je korigovat andělem^Jako příklad nám může posloužit 16. vidění, kde o vojácích mluví sedláček jen z doslechu (když se sedláček chtěl mezi vojáky podívat, anděl ho napomenul: „Nechej ty, sprostáku, vojákův, ne každému jest zdrávo a bezpečno mezi ty lidi se míchati" - str. 115): „Slyšel jsem, že mnozí z lidu vojenského nedobří a nelítostiví jsou na sedláky, když jsou v kvartýřích aneb v marši, že nebohým lidem veliké nátisky dělají a mnohých věcí, i nemožných od nich žádají a dáti sobě rozkazují, a když oni jim toho dáti nemohou, ani toho nikde dostati, že je bijí, za vlasy rvou a po zemi vláčejí" (str. 116). Jsou to stesky venkovských lidí na útrapy spojené s vojáky a s válkou, které známe z pololido-vých selských Otčenášů a nejvýrazněji z Kocmánkovy skladby Lamentatio rusti-cana. Nepravosti, násilí a neposlušnost vojáků pak anděl dokumentuje v několika exemplech - značně naturalistických, což ostatně odráží dobu s všedním životem plným hrubostí. V souhlase s dvojdomou Kmcěpsí, spisu však anděl podává také příklady vzorných vojáků - světců' Jiřího, Šebestiána, Martina, Mauricia aj. a končí chválou vojáků a přesvědčením, že by sedláček po zhlédnutí poctivých vojáků smýšlel o stavu vojenském dobře.
V porovnání s 16. viděním je obdobná kapitola Labyrintu (XX. Stav soldát-ský) mnohotvárnější. Především poutník poznává tento stav z autopsie. Pro Komenského neexistují špatní vojáci a „vojska Boží" (jak říká Jestřábský), v jeho pojetí jsou to vesměs lidé usilující „o zhoubu životů a pohodlí lidských" (str. 88). Popisuje hromady zbraní určených nikoli na „vsteklou zvěř a divoké lité šelmy'' (jak se naivně domnívá poutník), ale na lidi (jak se poutník dovídá od svého průvodce). Odtud pak Komenský přechází k barvitému líčení násilníckeho vojenského života a nelítostné bitvy a jejích tragických následků. Přitom nerozlišuje
! 179
I
__,________~ =ťiov>.uii>jiiii  vzciy jae o mocenskou náležitost
vladařů, za kterou pykají žoldnéři (Komenský nepíše o nevinných vojácích, ale o těch, jejichž „kůže naplacená byla", str. 90). V této oblasti má Labyrint blízko k nejlepšímu německému románu 17. století: v Grimmelshausenově románě Der abenteuerliche Simplizissimus stojí v centru děje také postava posuzující svérázně absurdnost války a její hrůzy. I ■■'/)/ / /'. Poznamenali jsme už, že některé kapitoly Labyrintu a Vidění se tematicky
' /kryjí pouze zčásti. Tak pro iz. sedláčkovo vidění najdeme analogie v 15. a 19. kapi--ss'í?'/-' ^ >t0'e Labyrintu.(V 12. vidění ajkděl přivádí sedláčka na radnici, kde se k vykonávání soudcovské funkce právě připravují opilí a zkorumpovaní soudcové. „Tuť také bohatší má předek: chudobný a sprostáček bývá ukřikován slovy, ubroukán, ufou-kán, aneb chudobná vdova, až jim nebohým toho do pláče bývá" (str. 92). Takovou situaci však anděl považuje za charakteristickou jen pro vesnice a městečka, \ ve větších městech prý se soudí spravedlivě, protože „tam rychtář a rádní páni
/   bývají muži učení a rozumní" (str. 92). Zde se projevuje důležitý- rys spisu Jestřáb-I skčho - přesvědčení, že vzdělanost souvisí s mravností, žc člověk vzdělaný musí
být také mravný..,V principu se tu Jestřábský shoduje s Komenským, zejména s jeho pojetím pansofie, avšak Komenský-umělec viděl tuto problematiku jinak ! než později Komenský-vědec. Dokazuje to 15. kapitola Labyrintu, v níž se líčí
I groteskní vyměřování území, omezování zdmi, sruby, ploty, přívorami, což je vždy
odůvodňováno právem, pomocí „subtylného hlav lámání", tedy vzdělanost zde vede k nepravosti, právem se má odůvodnit útlak a bezpráví. V 19. kapitole zase poutník pozoruje úplatnost a křivdy - soudcové se mu přes posunuté brýle Mámení jeví v groteskních podobách: „Někteří neměli uši, jimiž by stížnosti poddaných vyslýchat], jiní očí, jimiž by neřády před sebou znamenati, jiní nosu, kterýmž by šibalů proti právu úklady čenichati, jiní jazyku, kterýmž by za němé utištěné promlouvat!, jiní rukou, kterýmiž by úsudky spravedlnosti vykonávat! mohli; mno-zí ani srdce neměli, aby, co spravedlnost káže, konati směli" (str. 82).(Soudci jsou pajmejipvájii^jcmnýmsmyslem pro slovní komiku -J„ Athcus, Svárurád, Sluchosud, Stranobij, Osoboíib, Zlatomíl, Darober, Nezkus, Malověd, Nedbal, Kvapil, Lcda-byl; všech pak president a nejvyšší sudí aneb primas byl pan Takchcimíť" (str. 83). A hned nato navazuje příklad soudu, na němž byla obžalována Sprostnost od Soka, příklad, z něhož je zřejmá Komenského znalost starších literárních sporů. Komenský své obrazy soudobého soudnictví rozehrává do barvité tragikomedie, představující řetěz křivých rozhodnutí od malého soudce až po mocného vladaře. Komenským vykreslená „procuratorum perversitas" je nazírána z různých úhlů, ale vždy je motivována úplatky - váčkem souzených a soudících se. Proti Jestřáb-skému zabírá do šířky i do hloubky, jeho satira nešetří ani instituce, ani zákonodárce, ani soubory zákonů - připomeňme aspoň jeho dvojí parodickou obměnu vžitého názvu právnického spisu Práva a zřízení zemská na Žravá hryzení zemská a Dravá šizení zemská (str. 85).
'"•ifotahy-mezLyrchností a.jppddanými se častěji než Komenský obírá Jestřábský, což ovšem bylo podmíněno rámcem jeho skladby. Přitom se snaží vmyslit a vcítit do psychiky robotujícího venkovana. Nejlépe se mu to podařilo ve 14. vidění, kde
180
si sedláček prohlíží panské sídlo a kriticky je posuzuje pod zorným úhlem svých charakteristických vlastností - šetrnosti, smyslu pro užitečnost a účelnost, pracovi-.■31 tosti, upřímnosti aj. V Z9. vidění „O dobrých a zlých paních a jejich vladařích" i Jestřábský odhaluje nelidské nakládání pánů s poddanými. Sedláček „viděl tam í / pána nádherného, an se na poddané schápal, jim hrozil a některé sám bil aneb •1 drábůrřt biti poručil, bez milosti: některé do pout a do vězení sázel, pro dost malé 5 ^provinění. Nebylo na tom dosti, měl k tomu ten pán oíficíry a vladaře velmi s /urputné na poddané, kteříž / je zlými slovy, laním, proklínáním, bitím, na ně t plváním, nohami kopáním trápili a psův jim nadávali, a hůře jim nežli psům dč-t /lali: na jejich pláč a. prozby nic nedbali" (str. 228-229). Podle anděla takoví tyrani I 'zpravidla nejsou příslušníky vzácného a bohatého rodu, „ale z sedlákův jsou a '\ z chudobných zrozeni: kteřížto že z nouze k takové vládě přišli, zapomenuli na
- svůj rod a na svou předešlou chudobu" (str. 229).
• Jestřábskému jistě nešlo o radikální změnu vztahů mezi pány a poddanými,
;    usiloval jen o odstranění křiklavých nespravedlností. Ústy andělovými prohlašuje '■:    v 29. vidění (str. 230) za nepřípustné fyzické trestání poddaných více než 40 ranami a dovolává se pro to Starého zákona (2;. kapitoly ;. knihy Mojžíšovy). Také Komenský se zabývá společenskou nerovností, především v 32. kapitole. Zde však í    nepostupuje výkladově jako Jestřábský, nýbrž sociální problematiku ústrojně za-(.    čleňuje do humanistické scenérie paláce Moudrosti. Královně světa Moudrosti jc předána prosebná listina chudých, kteří v ní poukazují na bohatství pánů a na f    vlastní nouzi. V odpovědi na tento list je dosavadní stav prohlášen za neměnný, neboť „sláva království toho vyhledává, aby se jedni nad druhými stkvěli" (str. 117). Kromě toho se do paláce Moudrosti dostaví zástupci poddaných, rolníků "■    i řemeslníků, se stížností na nelidské zacházení ze strany svých pánů, což uka-i     zují na svých mozolech, modřinách, jizvách a čerstvých ranách. Podobně jako ;     u Jestřábského jsou za viníky prohlášeni vykonavatelé vrchnostenské moci. Ti však '     dovedou proti jedné žalobě poddaných postavit deset žalob na poddané, na jejich v;     lenost, neposlušnost, vzpurnost, pýchu aj. A celý spor, v němž Komenský využil (     některých motivů svých Listů do nebe z r. 1619, končí opět potvrzením státu quo,
- „poněvadž to v světě býti musí, aby jedni panovali a druzí poddáni byli" (str. 119). Na první pohled docházejí Komenský i Jestřábský k téže tezi o neměnnosti společenského řádu a o nutnosti poddaných podřídit se pánům s úctou, ochotou a poslušností, fakticky je však mezi oběma spisovateli velký rozdíl: Jestřábský za
'.. uvedenou tezí stojí celou vahou svého přesvědčení, kdežto Komenský ji ironizuje. To je zřejmé při komplexním pohledu na 32. kapitolu Labyrintu. S ironií Komenský pohlíží na samotnou instituci paláce Moudrosti, jejíž správní mašinérie odráží formálnost soudobého správního systému. Za připomínku stojí aspoň poutníkova zkušenost s obžalobou Obžerství, Lakotnosti, Lichvy a některých jiných personifikovaných abstrakt. Ta jsou sice rozhodnutím královny Moudrosti pro své rozvratné
'. působení vypovězena z jejího paláce, avšak její po celé zemi zveřejněné patenty nebyly řádně provedeny; v zemi jsou pak zjištěni podezřelí, kteří se podobají
1     vyhoštěncům, ale popírají souvislost s nimi a také se jinak jmenují: „Jeden že jest
.    podoben k Ožralství, ale že slove Rouš aneb Veselost; druhý podobný k Lakom-
i 181
ství, ale že slove Hospodářství; třetí podobný k Lichvě, ale že slove Ourok; čtvrtý k Chlípnosti, ale že tnu říkají Milost; pátý ku Pýše, ale že se jmenuje Vážností; šestý k Ukrutenství, ale že slovc Přísnost; sedmý k Lenosti, ale že má jméno Dobromyslnost ctc." (str. 115-116). Propuštěním podezřelých osob na svobodu, neboť jejich totožnost s vyhoštěnci nebyla prokázána, se dokresluje dílčí úsek plastického obrazu společnosti, která se spokojuje s formálními změnami, přičemž podstata zůstává.
Svým obsažným satirickým projevem se Komenský výrazně odlišuje od roz-vlcHého^pralisi^^ zkratka mu umožňuje odkrýt
asociální jádro některých jevů, jako je opilství, lenost, ješitnost, neupřímnost aj. Kdežto Komenskému stačí k postižení těchto jevů několik obrazů, musí jim Jest-řábský pod tlakem svého explikativního principu věnovat celá vidění nebo dlouhé pasáže. Dokumentování těchto jevů by nás vedlo k zajímavým dílčím srovnáním, která je nutno z rozsahových důvodů omezit. Taková srovnání by se ovšem netýkala pouze lidských nectností, ale také vztahu spisovatelů k některým profesím, k náboženství aj.
Pokud jde o J prof ese/zaslouží pozornosti aspoň 14. kapitola Labyrintu a 33. vidění, věnované /medicíněj. Poutník Komenského sleduje s údivem anatomický pokus a skepticky pozoruje léčebné zákroky na pacientech, kteří umírali buď pro neznalost, nebo pro nedbalost svých lékařů. Jestřábský zase přivádí sedláčka do
, „mhrmanc y mezi nemocné a umírající ne proto, aby ho poučil o medicíně, ale aby ho připravil na výkkd o křesťanském vztahu k utrpení a o křesťanském, odchodu ze světa. (O smrti křesťanů píše ovšem i Komenský, a to v 51. kapitole, ale v porovnání s barokní dikcí 33. vidění prostěji. V 52. kapitole pak Komenský líčí slávu
^Boží )s barokní monumentalitou podobně jako Jestřábský v posledním vidění.) ^ Dominantní funkce náboženství v době baroka nutila spisovatele různých žánrů, aby k náboženství zaujímali' stanovisko. Proto také v obou našich skladbách je lidské dění nazíráno na pozadí náboženské ideologie, navíc však jsou zde přímo pasáže věnované určitým náboženským formám a projevům. Tak v 17. kapitole Labyrintu „poutník prohledá stav nábožníků", v 18. kapitole „prohledá náboženství křesťanské". Snaha o co největší dosah uměleckého zobrazení diktovala Komenskému v 17. kapitole i zřetel k židovství a k islámu a vedla ho v 18. kapitole kc kritickému pohledu na nejednotnost a nemravnost křesťanů a jejich duchovních vůdců. Stanovisko Komenského není úzce konfesionálni, a proto jeho kritika může postihnout duchovenstvo jak katolické, tak protestantské (srov. enumeraci „biskupi, arcibiskupi, opatové, proboštové, děkanové, superintendenti, inspectores ctc", str. 76). Rozptýlení křesťanů do různých církví metaforizuje obrazem kostela s množstvím kaplí; tou největší a nejozdobnější z niob. jc nepochybně míněna katolická
Icírkev, na kterou míří výtky nesnášenlivosti, násilí, závisti aj. Tyto výtky jsou pochopitelné u autora-nekatolíka s životními zkušenostmi Komenského a pochopitelná je ovšem i určitá agresivita vůči jezuitům jako „tovaryšstvu paličů a mordéřů" (v kap. 27, str. 105). Oproti diferencovanému vztahu Komenského k náboženským institucím je postoj Jestřábského zcela jednoznačný. Ze svého katolického stanoviska vychází samozřejmě také při odpovědi na titulní otázku zq., jvidění,
182
„zdaliž i kacíři Pánu Bohu se líbiti mohou a spasení věčného dojiti" (str. 150). Jeho poměr k nekatolíkům je však relativně umírněný, což zaslouží zdůraznění se zřetelem k době vzniku a vydání jeho Vidění, tj. k dobe vrcholící jirojtireformace. Po té stránce spis předznamenává - pokud jde o vztah k nekatolíkům - umírněnou literaturu, jejímž projevem se asi 30 let poté stane Laštovkův Čtvrtý článek víry katolické (Trnava 1748). S Laštovkou - a ovšem i s Bilovským a s některými jinými barokními homiictiky - spojuje Jestřábského také horlení proti formálaímjj vykonávání náboženských.povinnosti (např. zpovědi v it. vidění, str.. 158—161).
Naše srovnání dvou děl české pobělohorské literatury vedla vesměs ke zjištění širokého záběru, mnohotvárnosti, problémovosti a dynamičnosti Labyrintu tam, kde Vidění je zaměřeno poměrně úzce, látka je podána prostě, jednoznačně a staticky. Labyrint má atmosféru, velkého dramatu, Vidění, atmosféru exercicií nebo kostela při kázání. V přístupu k problematice a v jejím zpracování se projevila různá míra vzdělání a nadání jejich tvůrců a ovšem i jejich rozdílný vztah ke skutečnosti a rozdílný záměr. Komenskému šlo o pronikavý pohled na společnost a o filosofické závěry 7. toho plynoucí, kdežtof^Jestřábský chtěl postihnout zlo v jeho nejběžnějsích formách a vést k mravnému životu^ Komenský obrazným způsobem umocňuje životní zkušenost intelektuála své doby a píše především pro intelektuály, kdežtji Jestřábský se popisem a výkladem snaží vystihnout mravní úroveň soudobého venkovana a své dílo prostým venkovanům také určuje^ Spisy, vzniklé nezávisle na sobě,15) jsou produktem barokních představ o složitosti světa ovládaného Bohem i barokních myšlenek o bloudění světem hříchu, bezpráví a nejistoty a nalézání světa ctnosti, spravedlnosti a jistoty. Tyto představy a myšlenky našly v obou dílech své umělecké vyjádření jak v plánu tematickém a kompozičním, tak jazykovém, zejména v antitetičnosti typické pro baroko.
15) Srov. dvě práce Součkovy citované v pozn. 9 (tytéž stránky).
183
ZUSAMMENFASSUNG
Die Schriften „Labyrint svéta a Ráj srdce" nad „Vidění rozličné sedláčka sprostného" stehen vom Standpunkt ihrer Bekanntheil und Zugäiiglichkeit an entgegen gesellten Polen: die eine ist nämlich bekannt und in Neuausgaben leicht zugänglich, die andere ist so gut wie unbekannt und wurde niemals neu herausgegeben. Dasselbe kann man von ihren Autoren sagen. J. A. Ko- ' menský wurde bereits zu Lebzeiten durch seine pädagogischen und pansophischen Schriften berühmt, während Valentin Bernard Jestřábský in den Literaturgeschichten höchstens mit einem kurzen Satz abgetan wird. Sicher mit Unrecht, denn Jestčábský, der lange Jahre (1667-1719) Pfarrer in Veverská Bítýška bei Brünn war, gehört mit seinen von glühender Vaterlandsliebe und tiefem Mitgefühl für die unterjochten Bauern getragenen Schriften zu den großen Persönlichkeiten der tschechischen Barockliteratur. Viděny sein bestes Werk, ist in kerniger Sprache geschrieben und erschien im ganzen zweimal (vielleicht 1710 und 1719).
Im Mittelpunkt der beiden Werke stehen nach Erkenntnis dürstende Menschen - in Ko-rnenskýs Labyrinth ein Pilger, in jestřabskýs Vidění ein Bauer. Beide huben Begleiter - der Pilger eine Všczvěd Všudybud (Allwisser) und eine Mámení (Blendwerk) genannte Gestalt, der Bauer einen Engel. Beide werden von der Frage nach dem Verhältnis von Sittlichkeit und Gerechtigkeit gequält, und haben sich deshalb auf den Weg in die Welt gemacht. \
Zur Verwirklichung ihrer Absiebten verwendeten die Schriftsteller verschiedene Genres. Komenský schrieb eine Allegorie und wir haben also in seinem Pilger einen Gebildeten des 17. Jahrhunderts zu sehen, der die Welt unabhängig von den eingewurzelten Ansichten erkennen will. Jestřábský wählte das Genre der Vision (tschechisch: vidéní), das die mittelalterliche Mystik oft verwendete, verlegte es jedoch von der mystischen in die reale Ebene.
Bei der Komposition seiner Schrift verwertete J. kanzelrednerische Elemente, vor allem die sogenannten Excmpel, d. s. Beispiele, die er aus dem eigenen und fremden, nicht nur seitlichen katholischen (Bílovský), sondern auch älteren mchtkatholisch.cn (Zámrský) homiletischen Schaffen übernahm. Die Schrift Vidění kann es nicht verleugnen, daß ihr Verfasser der Autor mehrerer gedruckter Kanzelreden war, die manchmal ohne Angabe seines Namens, nur mit der bescheidenen Bemerkung erschienen, ein „Mahrischostrauer" Pfarrer habe sie geschrieben. Damit war nicht der Ort des Wirkens, sondern deii Geburtsort Jestřabskýs angedeutet, der im Jahre 1S30 in Ostrau zur Welt kam.
Manchen älteren Ansichten gegenüber ist zu betonen, daß Labyrinth und Vidění unabhängig voneinander entstanden sind. Es handelt sich um typisch barocke Werke, wie man aus verschiedenen Äußerungen der Polarität, aus der Vorstellung von der Kompliziertheit der von Gott gelenkten Welt, aus dem Prinzip des Irrens in einer Welt der Sünde und Unsicherheit, und des Findens der Welt der Tugend und Sicherheit klar erkennt. Ein gründlicher Vergleich der beiden Werke führt zu der Feststellung, daß Jestřabskýs Schrift einfach und gedanklich eindeutig ist, während Komenský seinen Stoff vieldeutig problematisicrt. Das ist die selbstverständliche Folge der unterschiedlichen Beziehung beider Autoren zu der Realität, ihrer verschiedenen Absichten, Ausgangspunkte und Bestimmungen. Komenský ging es um einen umfassenden Blick auf die menschliche Gesellschaft und die sich daraus ergebenden philosophischen Schlüsse, während Jestčábský das Böse in seinen geläufigsten Erscheinungen erfassen und die Übelstände seiner nächsten Umgebung beseitigen wollte. Komenský sieht die Welt mit den Augen des Intellektuellen seiner Zeit und schreibt vor allem für Intellektuelle, Jestřábský sieht die Welt mit den Augen des ländlichen Menschen, dem seine Schrift auch gewidmet ist. Während Komenský an die gesamte Gesellschaft und Welt denkt, beschränkt sich Jestřábský auf das bäuerliche Land. Das bedeutet natürlich kein Minus, denn gerade in der vollendeten Kenntnis dessen, wovon er schreibt, beruht Jestřabskýs Stärke.
Ein fundamentaler Unterschied zwischen den beiden Werken liegt in der dynamischen und in der statischen Auffassung der Welt. Komenskys Labyrinth ist voll dramatischer Dynamik und man kann sich deshalb kaum darüber wundern, daß bereits mehrmals seine Dramatisierung geplant wurde. Dagegen ist Jestřabskýs Vidéní im wesentlichen eine statische Szenenfolge, deren Dialog das Aufeinanderstoßen entgegengesetzter Standpunkte vermissen läßt. Trotzdem dieses Werk gedanklich und künstlerisch nicht so reich ist wie Komenskys Labyrinth, würde es wegen seines interessanten Inhalts und seiner reizvollen Form eine Neuausgabe verdienen.
184