iirjrnnějším celistvém vnímání světa. Exotické výpravy, bizarní sny, závratné ak-obacie by byly bez JAKÉSI MALIČKOSTI mrtvé.
FRANTIŠEK HALAS
OBOLOS
Slyším dech hlasu který velí zrát pro všecko co ještě v oblacích má léta příští co vás rozševelí jak utratím to stříbro na spáncích
S pláčem narozený s pláčem nevracej se do kraje stínů smrtí provázen nářků zbabělých a strachu z prázdna vzdej se máš čas až staneš přimražen
V siném podsvětí u řeky zapomnění jediný v ústech verš co zůstal uchován obolos skromný jímž splatíš převezení ten tepem krve byl však ukován
Tvář, 1931
Prostor
Je možno nalézt celé desítky Halasových veršů, které jsou výrazem štěstí ze zvláštního ukrytí uvnitř. Uvedeme si jen několik příkladů z jediného motivického okruhu, jímž je zniterňování a leckde dokonce miniaturizace lidského těla. Až do symbolu roste u Halase dlaň a zvláště sevřená dlaň:
v chamtivě sevřené dlani teplo podané ruky (Kohout plaší smrt)
Ruměnce svých nehtů při sevření dlaně ty červánky mi nech tu skryji se pak za ně
(Tvář)
Ale posunem ze šťastného prostoru do mrazivého světa je už třeba tato proměna motivu dlaně:
zdalipak se hlavy také zatínají jako naše dlaně ve dnech praštících
(Naše paní Božena Němcová)
Také hlava je u Halase prostorem s dvojím významem. Proti veršům
V domečku dětské hlavy právě rozsvítili
(Ladění)
stojí verše
a jeho hlava plná nicoty se odkutálela
(Dokořán)
Také oči jsou úkrytem dětství:
bosé dítko na strništi teskní do dálky do pěkných truhliček jeho očí padá nebe (Kohout plaší smrt)
a úkrytem žalu:
zahleděn v tvé oči lítostné půl smrt půl stín se vkradu tam (Tvář)
V naší básni Obolos jsou ústa rovněž prostorem takto zdvojeným. Jsou úkrytem poezie, ale jsou už úkrytem uzamčeným smrtí:
.
v siném podsvětí u řeky zapomnění jediný v ústech verš co zůstal uchován (Tvář)
^Halasův šťastný prostor je vždycky otevřen prostoru tragickému. Přirozeně jsou rozlohy Halasova šťastného ukrytí uvnitř velmi diferencované.jJen rámcově jsme naznačili rozměry této „země lazurné", kde pluje „zlatá ryba ve vodě achátové" a kde „nalézáš voštinu kůže, v níž uložen med půvabů". Halasova prostorová gestace však zahrnuje také vstupy do „jedovaté krajiny", kde „v olejových achátech vod zlověstných" za dušičkových dnů „ze všech hlubin připluvší/ světélkující ryby visí nad utopenci a svítí/ svítí věčným světlem". Jedním z klíčů k této dvojznačnosti Halasovy niternosti je to, že pohyb dolů, dole je živen dvojdomos-tí země, jež je uvnitř plna živoucích kořenů i prázdna hrobů. Symbol stromu, jehož „míza klesá uchránit se v dřeni/ kam zvenčí nevniká už nic", má svůj protipól v symbolu podsvětí, kde „šplounání Léthé budem naslouchat/ a písni pradlen když rubáš máchají".,Také v naší básni Obolos je toto napětí vyvrcholením její významové'' výstavby: proti „sinému podsvětí" je postaven verš ukrytý v ústech n iikoviiny „tepem krve".
^Naznačená polarita je základním rozpětím Halasovy prostorové imaginace. | rKaždý pohyb dolů a dovnitř vede k tomuto rozpolcení, k této dvojdomosti.jPro Halase není žádného čistého šťastného prostoru, jak ho například pojímá Gaston Bachelard (La poétique de ľespace, Paris 1957). Halas neobjevuje místo, kde by bylo žádoucí trvale spočinout. Rovnici Halasovy poezie by bylo možno sestavit ze dvou veršů: rakve visí v kořání růží = nešťastně šťasten. Šťastný prostor se vždy vyprazdňuje, svět zeje dokořán, nikde nelze nalézt vytouženou útulnost schoulení. Mučivá rozeklanost Halasova dole a uvnitř, nutnost neustálého odcházení z bezpečných hlubin a skrýší bytí — ať už v podobě vyhánění z ráje, či tasení duše do boje -nijak nepřály harmonii a smíru. Většinou se všecky tyto trvalé rozpory spíš umocňovaly, než rušily, spíš přitahovaly, než míjely. Podstatný význam pro pochopení této lítostné i hněvivé prostorové gestace má báseň Nikde. Není překvapující, že vstupním motivem tu je země:
Nikde nebýti ó Nikde ty má zemi
Vše, co je v této litanické skladbě „v prostor Unikděno", si však najednou - ve vší halasovské rozporuplnosti — klade velkou otázku po ztraceném ráji, v niž ústí touha po zdůvěrnění nicoty a prázdna:
Nikde čím tě zabydlíme
Báseň Nikde není jen vzýváním nicoty, ale i adorací nekonečného světa, je trvalou sounáležitostí onoho nikde s něčím velice určitým a podstatným. Každé nikde má vedle sebe přesný protipól reality: domovinu, hněv, poezii a další věci a symboly. Ostatně čistě absurdní nikde by nemohlo být apostrofováno takto:
Nikde čistý erbe světa drantů
Halasovo dole má ovšem i své nahoře, jež je součástí základní vertikály jeho poezie. Těžištěm této vertikály je však její spodní pól. Báseň Obolos to až názorně dokládá: v polaritě oblaků a siného podsvětí je těžištěm „kraj stínů". Základní rytmizace této Halasovy vertikální gestace jde nejčastěji zdola nahoru a zase zpět doluj Báseň K. H. M. má tento závěr:
pohrobci tví tvou dávnou touhou vzplanou ať zavoní až k nim poslední země blín pod zemi krásnou pod zem milovanou (Dokořán)
Dědici Máchovi, jeho pohrobci, jsou tu viděni už také ve věčnosti, „po požáru", ale zdola opět vzplane jejich touha, dostanou se skrze ni na zemi a odtud jim zpátky zavoní blín „pod zem milovanou".^Země je tu centrem této věčné rytmizace života a smrti\v básni Strom: „a síly země prudce roztavují / slovo smrt a slovo žít"). Proto i cesta vzhůru je viděna jako pád:
.la vím %e jednou padnu tváří vzhůru modrem nad sebou se budu zalykat (Tvář)
Proti přitažlivosti zemské do výšky volím pád daleko odkud spadnout nemajících (A co?)
1'ád vzhůru je apoteózou země, onoho tíživého, ale smysluplného dole, které tvoří vlastní těžiště lidského života. Tuto gestaci shora dolů, která představuje těžkou dobu Halasova prostorového rytmu? ztělesňuje nejnázorněji verš:
dolů k tvým ústům ztraceným sůl této země (Sépie)
Ni-jzoufalejší krajností není skladba Nikde, ale báseň Je čas se svým negujícím závěrem:
Kéž zřítí se již dolů s rachotem, žal zástupů až k hvězdám navršený a zasype rod smutných k němuž patřil jsem (Tvář)
Je tu pohřbíván celý „rod smutných", není tu už nic z jitřivosti a znepokojivosti onoho úporně hledajícího nikde, napětí je zrušeno a zahlazeno. Toto rozbití polarity naděje a zmaru charakterizuje i Staré ženy, nejsmutnější Halasovu báseň. Tady zbyl už jen sám nešťastný prostor: prázdný dům, prázdné nitro, prázdné tělo. Staré ženy jsou totálním negativem k bachelardovské oslavě vnitřních projekcí štěstí, jsou sugestivním obrazem vnitřku prázdnoty. Oříšky bez jádra, studánky zasypané, dvířka zapadlá, přilbice proražené, kolébky prázdné, pelíšky vychladlé, plástve vybrané — to jsou už nikoli palčivé paralely nicoty a čistého erbu života, mrazivé smrti a horoucího verše, nýbrž jsme tu v absolutnu životní marnosti, v prázdnu. Jestliže v básni Nikde zazněla touha po zabydlení nicoty, je ve Starých ženách nicota nezabydlitelná:
ó domove života domove rozpadlý
I lalasovy Mladé ženy s obrazy dížek kynoucích něžností a hnízd šesti holubic nejsou jen jakousi vnější odlikou Starých žen. Smyslem této opačné gestace do plnosti prostoru je sláva erótu navzdory smrti. Všecko to má ještě širší korelát v celé Halasově sémantice: také angažovaný zápas za právo chudých a vyděděných je vyvažováním pólu smrti a nicoty činem a protestem. Poezie je i „semeníkem hněvu", je plná ještě čehosi jiného než hrobů, než řek zapomnění.'Tragický prostor nechce být v Halasově poezii sám, stýská se mu, chce se schoulit, třebaže zase nejčastěji jen lam, kde to zebe a studí. To, co Halas staví proti smrti, má podobu
zvláštní niternosti, povahu zvláštních úkrytů: úkrytem je cesta za Boženou Němcovou, úkrytem je však i pospolitost národní, pospolitost kolektivu, jak vyznává jedno Halasovo dvojverší:
Vyhnaný z krajů snění v zástupech hledám kryt (Dokořán)
rBýt uvnitř je podstatným významem Halasovy sémantiky; strmá vertikála tíhy směřující dolů tu má svou vnitřně spřízněnou paralelu v touze zaplnit prázdno, být ukryt v pulsu krve, být v bezpečí rodné řeči, domova a lásky.j
rHalasův lyrický prostor je nejlépe vyznačitelný příslovci DOLŮ a DOLE, DOVNITŘ a UVNITŘ.) Je to hledání a spočinutí, pohyb i utkvění, nekonečné proměny hlasu i mlčení, ale nikde není definitivně dosaženo uzavření tohoto neklidu. Je prázdno smrti, ale proti němu vyvstává sláva života, byť jen — v závěru Obolu — jako jediný skromný verš. Zástava krve vzdoruje mrazivému Hádu. Ústa zůstávají ústy, jsou jeskyní bezpečí, jsou nevyvratitelným úkrytem slova. 1 nejhlouběji dole u řeky zapomnění trvá hřejivé UVNITŘ, vyvěrající z verše vytepaného krví.
Obolos
i První strofa básně je zcela ve znamení otevřeného prostoru^Obraz skutečnosti je fu však všude jakoby obkládán tichem.jHrany mizejí, život tu ševelí a zraje. Už sám první kontakt básně se skutečností je křehký, neboť je nesen DECHEM. Mezi slyšení a hlas je vsunut dech: SLYŠÍM DECH HLASU. Ale sám hlas tu nezní, není ho slyšet, neboť tu je víc příkazem než zvukem. Nezní, nýbrž VELÍ.^Hned počátečním veršem je tedy skutečnost pojata jako prostředkovaná, ale přece zase živá, dýchající.i.Distance i přímé žití tu znějí jakoby jedním dechem^Ani druhý verš nepojímá budoucnost v konkrétních detailech, ale přece tu je přítomno intenzivní vědomí života, nesené především halasovsky exponovaným slovesem ZRÁT) ZRÁT znamená ticho, pozvolnou proměnu, plynutí času, ZRÁT je zároveň smyslem dění, ale také v sobě obsahuje současně s plodem i konec, zánik, smrt. Joto sloveso není chápáno jen v osobním čase básníkově, nýbrž je univerzální, platí obecně a nabývá rádo silných akcentů společenských^ jak ukazuje zejména Torso naděje, které tímto zráním stojí a padá (smrt je tu odsunuta do pozadí a dopředu proniká naděje: „Dorůsti k darování Dozlátnout v dozrání"). I v našem textu je zrání plné jasu, plné smyslu, dívá se DO OBLAK. Zrání PRO VŠECHNO CO JEŠTĚ V OBLACÍCH opět vytváří zvláštním způsobem rozplývavý obraz skutečnosti; budoucnost se vznáší v širém prostoru, v oblacích, v oblačných zámcích. Jsme tu stále v blízkosti dechu, jeho něha určuje vše. {Třetí verš je vlastně jen metamorfózou tohoto dechu, zní tu jako ševelení času, ševelení let.^Ani verše o stříbru na spáncích neruší ticho této strofy, její průzračnou čistotu. Ale verš o stříbru na spáncích, o stříbrném čase stárnutí tu je ještě proto, aby signalizoval vztah k obolu. UTRATÍM se znova a jinak ozve ve SPLATÍŠ třetí strofy.
Druhá strofa vystřídává ticho pláčem a nářkem, jas oblak stínem smrti.] Je to prudký zlom, nepřipravený, těžký, krutý. Ale jeho krutost je tlumena odmítnutím NÁŘKŮ ZBABĚLÝCH A STRACHU Z PRÁZDNA. Ale prázdno není snadno zaplni-telné, zatím je třeba se alespoň zbavit strachu před ním. Halas tu nepíše žádné zvučné krédo, ale ví, co je třeba odmítnout, čeho je nutno se vzdát. Místo kréda tu znějí tiché, ale jednoznačné apely básníka k sobě samému, člověka k sobě samému. Spíše tu opět velí onen dech hlasu z první strofy, dech jako sám život. Sám život chce, aby jeho čas nebyl vyčerpán uhranutím smrtí, aby nebyl pohlcen prázdnem, jakkoliv je reálné a zlověstné. Pevné MÁŠ ČAS AŽ STANEŠ PŘIMRAŽEN je nejtvrdší a nejostřejší verš celé básně. Tady najednou mizí všechna přitlu-menost, všecko eufemizování. Jestliže verš DO KRAJE STÍNŮ SMRTÍ PROVÁZEN zněl ještě jako z epického příběhu, z mýtu, je ono AŽ STANEŠ PŘIMRAŽEN naopak kulminací prázdna. Takové verše vždy náhle prorážejí rozplývavou něhu Ha-lasovy lyriky a vytvářejí její šklebný protipól (v jiných básních znějí ještě příměji a často jsou silně naturalizovaný, např.: „jen nehty prorůstají jim/ rakví bi'dněním"j.
''Třetí strofa je opět ztlumena mytologickým motivem.}Obraz siného podsvětí u řeky zapomnění záměrně evokujeratmosféru řeckého mýtUj je to spíš „citace" než variace. Ale přece je zde pro halasovský svět něco příznačného: motiv neskutečné řeky. Je zvláštní, jak malou roli hraje v Halasově tematice právě reálná řeka. Naopak řeka je tu většinou symbolem. Neprotéká krajinou prosycenou sluncem, nýbrž nejčastěji spoluvytváří monumentálnost obrazu. Připomeňme si třeba z Ladění verše
Až řeky budou couvat k pramenům do Josafatu k soudu nade všemi
nebo z Torsa naděje
Za vraty našich řek zní tvrdá kopyta za vraty našich řek kopyty rozryta je zem
a strašní jezdci Zjevení mávají praporem
a z téže sbírky
Záložka v knize boží řeka mrtvě plyne vyšívá černá svatá znaménka víry v tmách len řus v nás syčí jak oheň na hladině
V linulo kontlXtU řtk-tymboKI se „citace" mýtu v Obolu jeví jako organická sou-rrt.tl HnliiNovy monumentální krujiny.
rMotiv obolu plně souznívá I llalasovým prostorem DOLE a UVNITŘ.^Halas tu však nejde dál do mýtu, ale z mýtu se dostává k střízlivě přísnému konstatování hodnoty poezie, hodnoty slova^Nebo lépe: starý mýtus nabývá nového smyslu, vplývá do niternosti básněj Báseň se sice do jisté míry ztotožňuje s mýtem, ale nabývá nové platnosti proto, že opouští rozměry Hádu, že se nasycuje živoucím člověkem. Podstatné je, že se smrtí je konfrontována sama poezie. Tváří v tvář smrti váží nejvíce to, co je výslednicí životní horoucnosti, co je zaplaceno lidskou krví.rPro niternost Halasova prostoru je důležité, že tu nejen zaznívá verš o verši, ale že je tu s Hadem konfrontován verš sárn^ Verš JEDINÝ je tu vložen do mnoha schrán: do schrány básně, do schrány verše, do schrány úst, do schrány podsvětí. To nejvzácnější je pevně obaleno jako pupen stromu. Ale i tady je přítomna dvojdomost: jsme na jedné straně v nejvyšší básníkově naději, jsme ve verši vykoupeném životem, ale na druhé straně jsme v čase smrti. Dvojdomost kořenů a hrobů, jak jsme ji charakterizovali v sepětí s Halasovým prostorem, tu má své pokračování.
Důležitá je myšlenka výkupného. Zní v ní plně Halasova víra ve smysl poezie, ve smysl básně. Vědomí, že člověk skládá účty, že je odpovědný, že musí „platit" svou bolestí, je tu perspektivou, bez níž by báseň neměla svůj významový okruh uzavřen. I když zbývá jediný verš, i když ze vší naděje zbude jen truchlivé torzo, zůstává konec konců stále něco trvale zhodnoceného životem. Verš ukovaný krví je platný peníz.
rNa významové výstavbě Obolu se výrazně podílí zvláště využití sloves, tedy slov zaměřených k dění. Halasova báseň se vždy velmi výrazně „děje", probíhá, rozlévá do času. Obolos má ze svých dvanácti veršů deset, jejichž poslední slova jsou bud slovesným tvarem nebo slovem vzniklým ze slovesa.ysou tu čtyři určité slovesné tvary (v rýmových vazbách: velí — rozševelí; nevracej se — vzdej se), dále čtyři příčestí trpná (provázen — přimražen; uchován — ukován) a konečně dvě podstatná jména slovesná (zapomnění — převezení).rTakových případů slovesně akcentované rýmové výstavby je u Halase velice mnoho, jde o jeden z výrazných stylových rysů jeho poezie^. Zůstaňme však zde v okruhu naší básně a položme si otázku, jaká je vlastně sémantika tohoto typu rýmu."Nepochybné je, že dějový zřetel tu má důležitou úlohu (substantívni rým v oblacích — na spáncích je sice v Obolu jediným rýmem „bezdějovým", ale v jiných básních hraje výraznou roli kontrastu k dějovosti). Ovšem pouhé konstatování dějovosti by ještě nevystihlo specifičnost Halasova postupu.rZnačnou důležitost má už sám fakt, že se dějovost v Halasově rýmu osobitě monotonizuje-i Dochází tak přes zdůraznění dějovosti zároveň k jejímu zvláštnímu oslabení/Mohli bychom tuto Halasovu rýmovou techniku nazvat technikou ozvěn, a to často mnohonásobných^Zvlášť dobře je to vidět na opakování čtyř příčestí trpných. Ta jsou výrazně slovesná, ale zároveň jejich jmenný prvek oslabuje samu dějovost. Ještě dále pokročilo oslabení dějovosti ve slovesných substantivech. Smysl tohoto zvláštního zesílení a zeslabení slovesného prvku vidím v tom, že umožňuje vytvářet stálou přítomnost rušného dění i jeho rozrušování a poklesání.* Slovesně jmenná výstavba plně koresponduje s celkovou významovou výstavbou Halasova verše a je jedním z prostředků, které umožňují rozvíjení prudkých dějových sekvencí i jejich přerušovanosti, rychlých vzepětí
i jejich náhlých poklesů. Verš se ze všech sil vzepne, aby se mohl schoulit sám do sebe.
Motivy"> a významy
'Motivem poslední člověkovy cesty je zaujat Halas tak, že se mu vrací v mnoha básníchj- některé z nich jsou si velmi blízké. ^Obolos má ve Staré básni (Kohout plaší smrt) přímo dvojníkaJRozdílná je tu hlavně expozice: zatímco Obolos začíná perspektivou stříbrného stáří, stojí na počátku Staré básně motiv vyhoště-nosti:
Vykázán ze štěstí jež domovem je jiných hrách snů házím po všech zdech
Naproti tomu její druhá a třetí strofa je zřejmou paralelou k Obolu:
Má tvář mi nepatří tot závoj vypůjčený proň lichvář po špičkách jde v stopách mých v márnicích zřel jsem dluh jiných zaplacený a smích tváří konečně pravdivých
bez strachu nit za nití závoj vypařuji prohlédaje úmysly času záludné úroky krve mu já nikdy nedaruji mé tělo jeho je však ty jsou mé
Klíčové místo motivu obolu tu zaujal motiv závoje.! Namísto úst je tu tvář. Jestliže jsme na počátku našich úvah zaznamenali Halasóvu poetickou „anatomii" těla, vrací se nám tu v sugestivní variantě tváře. - V básni Před návratem (Hořec) se konfrontuje tma zrození a tma smrti (v Obolu byl místo tmy pláč), odmítá se tu podobně jako v Obolu nářek nad smrtí („v žehrání slávu návratu já neproměním"), zazáří tu touha po intimitě („klid nalézám zas v schoulení/ kde ve snění jen srdce tiše bije"). Nově se tu vynoří v závěru motiv mrtvé matky, s níž se básník ztotožňuje. Také báseň Přiznání (Dokořán) má svůj základní významový model v cestě do hlubiny, v cestě dolů („vír sudby mě až ke dnu pohružuje"). I zde je sváděn jako ve Staré básni a v Obolu zápas s prázdnotou a je vzývána naděje. I zde je smrt negována: čistotou, „tvarem duše":
ľak čist jak list co serván byl padnu už ke kořenům bytí barev i vůní jsem se zbyl lniir duše uchoval však bez rozbití
já odevzdal se spodním černým řekám co hloubí kout v kterém lze zapomnět
Můžeme resumovat základní motivy těchto básní (jejich počet by bylo možno ještě rozšířit): touha po návratu dovnitř, do intimity, do matčina bytí, do poezie, ke kořenům; přijetí verdiktu smrti bez protestu, nepřijetí prázdna, zoufalství; odhodlání vyburcovat síly života proti smrti, postavit proti nicotě pokorně a bez pýchy své výkupné, svou pravdu. Třebaže tento obrys základních motivů říká o Halasově směřování ke zcela určitým průsečíkům života a smrti už leccos, není jím ještě plně postižena právě ona propojenost jednotlivých motivů, která teprve z Halasovy poezie dělá to, čím je JTo, bez čeho by Halas nebyl Halasem, je zcela neopakovatelné propadání světla do tmy, času do bezčasí, života do smrti — a zase obrazování všeho jasem, kladem, nadějí. Právě tento nikdy neprestajný svár pomíjivosti a nepopiratelné hodnoty neustále dynamizuje Halasův veršj činí jej vlnou, která „vzpíná se a zamyšlena/ mře v touze závratné". V siném podsvětí, v čase přimrazenosti se najednou vynoří verš-obolos, za nímž stojí celá hodnota tvořivého života. V básni Před návratem se vzpomínka na matku vynořuje už skoro ze zapomenutí („...mrtvá matka do krve se vkrádá/ matka na niž já skoro zapomněl"). Sloveso „vkrádá" je Halasovo a má velikou řadu synonym, variant, analogií. A také ono „zapomněl" má opět svou úrodnou řadu, která vyznačuje zbavení, vypárání, svlečení, odpoutání, vzdání, ubývání, servání, rozprášení — abychom jmenovali některé významy z našich čtyř básní.
rMezi zapomněním a nalézáním, mezi vyhnáním a návratem, mezi osaměním a láskou, mezi tichem a slovem se chvěje celá Halasova lyrika, obolos krví tepaný, čistý servaný list padající až ke kořenům bytí. Nespočinutím je Halas především, třebaže po spočinutí dychtil neustále. Proto i jeho poezie je nezakotvením v smrti.
Stimul li v Obolu člověk přimražen, i v Přiznání vstoupí do „mrazů osamění" a mviiř) leku zapomnění tu má svou novou variantu: