HRAD SMRTI
í VĚTLO UMÍRÁ příchodem ještě většího, ještě většího světla. Jenom ti, kdo žijí v tomto čase a pro tento čas, mohou mi zazlíváti, že tajemství tohoto nálezu zapečetil jsem do své poslední vůle ažebude otevřeno ažpo mé smrti. Nečiním tak ze strachu před pravdou, nýbrž z lásky k utrpení, která mi jest, bezpochyby z důvodů mé národní příslušnosti, jaksi vrozena. Aby se porozumělo této větě, dlužno upozorniti Vaši laskavost na to, že Pravda přináší vždy bolest,avšak slovo utajené zůstává břemenem nerozděleným. Z textu, jejž tuto odevzdávám veřej nosti (anetoliko domácí), jisté okolnosti jsou patrny,neb aspoň pravděpodobny,například některý rok, některý den, a snad by bylo možno bud" veřejným provoláním, anebobedlivýmstudiemgenerálníchmap blíže určiti též místa, kde se to stalo, ale to vše pramálo znamená pro ducha, hodného tohoto jména, pro ducha totiž povzneseného, jenž jest dalek toho, aby záhady druhého světa kladl na Prokrustovo lože zdravého rozumu, poněvadž jedinou pozemskou vahou a měrou, na které lze poodhadnouti velikostajakost těchto zjevův, jest zdravé srdce a čisté nitro.
Nadpis této události dal jsem sám, nazvav ji „Hradem ímrti", a prosím, aby se tomu dobře rozumělo:
9
život sám o sobě nemá nápisův! Věcem a zjevům přírodním dává jména toliko věda, aby mohla o nich po-jednávati, a kdo se obírá — což jest dnes vzácno — filosofií vědy, tomu není tajno, že mnohá jména, mnohé názvy vědecké jsou dosti nahodilé, nepřesné, anebo i nesprávné, buď proto, že jsme je zdědili, anebo konečně i proto, že nevznikly z důvodů vědeckých, nýbrž soukromě osobních, jako na příkl. (vědecké pleo-nasmy ne neprávem vyluzují úsměv čtenářům pokročilejším, takoví nechť však uváží, jaké vzdálenosti od milovaného předmětu a tedy jaké osamělosti jest třeba, aby dobrý úsměv vypučel) botanický název hortensie, který nepochází od latinského hortus, což jest zahrada, nýbrž od jména Hortensie Barréové, která přestrojena jsouc za myslivce, na cestách cizími zeměmi provázela Commersona. Nemáme ničeho proti tomu, aby květina nesla jméno a tedy jaksi i památku některé milé osoby, zvláště když název řeckolatinský „Hydrangea opulodes" jest ať nedím směšným konstatováním toho, co lze vždy konstatovati,to jest, že rostlina vyssává z půdy mnoho vody a že tobolka její podobá se malé nádobce a květy její květům kaliny — ale vědecké to není. Tolik o nadpisu „Hradu Smrti".
Místo, kde jsem rukopis tento nalezl, jest blíže určeno v mém testamente, a i tam zjevuji je toliko z lá-
sky k vědě, a bude prozrazeno jen činitelům tohoto oboru.
Zjevy druhého světa podrobeny jsou podobným zákonům jako zjevy světa tohoto, poněvadž v podstatě jest to jeden svět, a tato příroda, tento čas, jak už Apoštol praví, jsou zrcadlem a podobenstvím. Podtrhuji slovo první, poněvadž slovo druhé — ano,řeč mění svůj kurs jako peníze — vybavuje vnás, arci nesprávně, představu o něčem neskutečném. Jedině po tomto vysvětlení porozumí se dalšímu.
Rukopis „Hradu Smrti" nalezl jsem 7. května tohoto roku. Den a čas byl takový — kdybych řekl, jaký miluji, bojím se, že by to bylo nepřesné, poněvadž nálada člověkova nezávisí jen od toho, co člověk zná, nýbrž neméně i od toho, co ho potká. Bylo po první jarní bouři, přišla kolem páté hodiny odpolední. Nevyjasnilo se,ale vzduch byl poochlazen, a světlo, které zmizelo na nebi i se svým žárem, vyzařovalo ze země, a měli jste pocit, že jste v koupeli. Byl jsem docela sám. Rekne-li se přítel, anebo bratr, anebo sestra, nemysleme, že se tím míní vždy nějaká ochrana, anebo svědectví. Okamžiky, které v čase a prostoru jsou vyhrazeny slávě, anebo hrůze, jsou chvílemi naprosté isolace.
Konečně byl jsem ve své pracovně. Byla již noc. Otevřel jsem si okno. Bouře dávno odešla, pršel drob-
10
11
ný déšť a bylo bezvětří. Tyto dešťové nitě, kmitající jemným, ale neustálým rythmem za noci májové mezi nebem a zemí před mým oknem, jakoby byly napjaty v rámu a jakoby se chvěly v neviditelných rukách, a-nebo jakoby někdo postavil náš dům na pravou vzdálenost od velikého hudebního nástroje Přírody, šumícího důvěrnou písní — neodolav, pohlédl jsem do této tiché noci, a pravila duše má: To nejsou mraky, jaké bývaly; černé,tvrdé, nelítostné; ale táhnou nad zemí jako andělé za nocí blahoslavených, jak v prsou pod rukama složenýma tichý smích, a jako poselství dálek přeradostné. Hlasy a posuňky, sražené bouří v lůno země, stoupají v poupata pod záštitou kůry, a došedše cíle, vydechují svou touhu skrytou, na prsou noci májové... Illuse, že všechen život fysický i duchovní zrostlinatěl, aby mohl přijati požehnání této nebeské rosy, byla tak mocná, že se mi chtělo vyjiti ven, abych se mohl dívati, kam oblaka jdou, a abych zachytil několik krůpějí s hůry na svou dlaň.
Cekala mne však důležitá práce: prozkoumati nalezený rukopis „Hradu Smrti". I zavřel jsem okno a dal se do díla. A tu jsem konstatoval:
1. chybí paginace;
2. rukopis jest na některých místech vlivem pově-trnosti nečitelný;
3. náboženství a národnost pisatelovu nelze přesně stáno viti;
4. pisatel jest mrtev.
Některé, bud záhadné, anebo příliš hrozné podrobnosti tohoto nálezu unavily mne tak, že jsem se rozhodl, pokračovati v tomto studiu až druhý den. Shasnuv tedy lampu, odebral jsem se na lože.
Nevím,kdyjsem usnul,anebo jak dlouho jsem spal, poněvadž nemám v obyčeji dívati se před spaním na hodiny, dobře věda, že představa určitého času překáží duchovnímu i tělesnému rozvoji.
Procitl jsempod zvláštním dojmem. Povrchem svého těla (ač jsemmělpřikrývku) uznamenal jsem, že se ke mně někdo blíží. Ale poněvadž nebylo slyšeti krokův, obešla mne hrůza, ateprvepo chvíli pootevřel jsem oči. Z kouta, kde mám svůj šatník, blížila se ke mně temná postava.Alenikoliplastická, nýbrž jako stín, který však pro to není méně hrozným a mocným. Hlavu jsem dobře rozeznával, i trup,ale ruce, ačkoli rozpřažené,byly jen z polovice tak dlouhé j ako paže lidské, anohou jsem vůbecneviděljjednakprotOjžepřizemibyloúplnětma, apotomiproto,žemámlože vyvýšené. Zjevtenbyltak příšerný,žejsemstrnul hrůzou, alepřecenetolik,abych byl nesvoboden i na duchu; i uvědomil jsem si těchto dvé věcí (kterých jsem si před tím nikdy neuvědomil):
\
1. že lidské tělo spočívá na osách kříže; ,r
2. že zavřití oči za jistých okolností je urychlením i | ž a dovršením ať fysické, ať morální zkázy! lij
Ale když už děs a úzkost moje se vyvrcholily, když i
už nepojmenovatelný ten zjev „stál" těsně u mého lo- 11 i
že a vztahoval na mne (stále němý!) své komolé paže: ' |; zavřel jsem oči a vykřikl, ale tak, že obé stalo se sou-     i l
časně, jak pochopíte z toho, co jsem pravil sub 2 ). Do í i mé ložnice vkročil bratr se světlem a ptal se, co mi jest, | že prý jsem křičel. Upokojil jsem ho, řka, že se mi ně-     i ; co zdálo... Bratr podotkl cosi o přepínání nervů, na- f
rážeje tak na moje zaměstnání, a odešel. Přál jsem si ho i 1 ji u sebe zadržeti, chtěl jsem ho o to poprosili, ale neuči- Ij nil jsem tak z obavy, že bych mu tím napověděl, čeho iíi
neříká muž.        v i i
Tobě, laskavý Čtenáři, a Vám, laskavá Čtenářko, |
poznamenávám jen tolik, že se to stalo tu noc po na- j I
lezení „Hradu Smrti". Ráno vzal jsem intenci za Duše, 11
na které nikdo nepamatuje, neboť — a tak jsem si řekl j 11
— neučiníš-li toho ty, kdo jiný porozumí síle této vý- 1 i
zvy: Ó modlete se, přátelé, za duše bez pomoci, ó mo- ! i f
dlete se v úpění za VISIONÁŘE NOCI! :j? f
íl 1
15. června 1912. |
JAKUB DEML Ti
PROČ je mi tento kraj tak beznadějným? říkal jsem si v duchu, jda vloni napodzim, provázen panem F., směrem od T. k M. Tehdy, snad i proto, že jsme pro ukrácení cesty (ač i z jiného důvodu) dosti mluvili, jsem si této otázky nezodpověděl. Některý smutek, ostatně, jest jakoby bez východu. Smutek některé krajiny, na příklad, a v některé době roční anebo denní. Dnes tomu ovšem rozumím. Před jedenácti lety, rovněž napodzim, ubíral jsem se touže cestou se svým nejstarším bratrem. Tehdy ponejprv mluvil se mnou on, prvorozený našeho domu, jako se sobě rovným. Měl jsem, pravda, devět měsíců před maturitou, ale přece mne to neobyčejně překvapilo. Uvyklť jsem, aby se na mne nepohlíželo; anebo vlastně: otevříny jsou oči mé a já uviděl všechno jinak. Dnes tomu o-všem rozumím, poněvadž věci záhadnější jsou mně i srozumitelnějšími. Čteme v životech omilostněných vyvolencův, kterak na otázku, chtějí-li zůstati již v nebi, anebo ještě trpěti v lidském těle na zemi, odpověděli: Trpěti v lidském těle na zemi. Když jsme se blížili k místu, kde bylo se nám rozejiti, dovozoval mi bratr (ale já už tušil něco takového, neboť v naší rodině takto jeden druhému lásky neprojevoval, venkované to činí jen ve chvíli velikých neštěstí), že se musím stati knězem; uviděl jsem budoucnost našeho ro-
dua tedy i svoji zrovna tak neodvratně tesknou jako minulost. Jak to věděl? (Ó krystaly, i vám už někdy byla sestra osou nečekaného útvaru?) Či ji miloval stejně se mnou? Všichni jsme ji milovali, byla jakoby společnou naší památkou na nebožku matku. Ačkoli od svého pátého roku nezhojitelně nemocna, anebo právě proto, nesla svaté tajemství celého našeho rodu. [Můžeme býti šťastni jen za cenu revolty.] Ona jediná nejdokonaleji o svých bolestech mlčela, ba naprosto o nich mlčela, nikterak nechápajíc, že by se o takových věcech smělo někdy mluviti. Jedenkrát, zastihnuv ji v tichém pláči, tážu se jí, poklekaje a bera ji za malé, neobyčejně hubené ruce, jimiž otírala slzy a zakrývala oči, cože se jí stalo. „Bila tě?" pravím, tule se k ní. Na zemi ležel chumáč plavých vlásků. „No pověz přece, bila?" — „Nic mně není", odpověděla, celou bytostí svou vynucujíc na sobě úsměv spokojenosti, a já poznal, že jsem jí způsobil svou otázkou bolest daleko větší, než byla ta, jíž jsem se „dohadoval". Jejím nejskrytějším, a nikterak nechybím, řeknu-li, jediným jejím přáním bylo, aby jí nikdo nevěnoval pozornosti. Zastyděl jsem se před ní nejen za svou o-tázku, nýbrž i za sebe. Dnes tomu ovšem rozumím, neboť věci záhadnější jsou mně i srozumitelnějšími: blahoslavené ruce, které její vlásky česávaly a bla-
hoslavené chvíle, kdy ronila svoje dětské slzy, Bože j můj!
I Co to jest, dovede-li dítě potlačiti křik a nedovede-li potlačili slz? Toť lisování nebeských hroznův, toť utrpení nad utrpení, protože utrpení lásky, neboť slzy jsou posledním svědectvím zla, nepřekonatelným, a běda, i poslední, neodstranitelnou výzvou krutosti.
Znáte píseň štěstí ? Ihned obracíte zraky k nebesům na trilkující ptáče, na bílý obláček, v modru trůnící, a nevím nač. Já sestupuji temnem do sklepa: kdo tam I   jest? To není kupec, obsluhující sudy lihu a petroleje, jichž známý pach mne ovanul. Zastavuji se na kamen-f   ném schodišti. Ach, ta píseň! Jsem já ten vyvolený? ;    Bůh jest dobrota, proto dal této dušičce hlas, aby se |   dovolávala pomoci. Bůh jest spravedlnost, proto tře-i   ' ba hlásek tento najiti, proto dlužno sestoupiti pod ze-i    mi... Na mně a na mnohých z našeho rodu vykonává . se spravedlnost. Jsem já ten vyvolený? Kdo to zpívá I   v našeho domu základech? Nebyla to dušička očist-I   cová, jest to moje nemocná sestra malá: rozžatou svíci I   majíc postavenu vedle sebe, sedí na bobečku a cosi pře-I   bírá. To by nebylo tak zlé, neboť, konečně, toto dítě j í   od Božího rána do pozdní noci musí ustavičně něco robiti, ba proti všem lékařským a poručenským autoritám dneška odvažuji se slavně tvrditi, že právě dítě,
ió
jakkoliv nejvíce potřebuje spánku, přece ze všech období lidského života nejméně spí, takže náhlé zastavení vzrůstu u své sestry připisuji jedině tomu, že už kolik roků nespala, a na štěstí, kdo jest malý, také málo potřebuje. — Ale jak jsem pravil, to vše není pranic po-divno, za to však dodnes a po tolika letech omračuje mne pomyšlení, že sestra moje zpívala! Nikoli nahoře, ve světle slunečním, nýbrž hluboko pod zemí, v klenutém sklepě kupeckém, při světle svíce, a jsouc jista, že jí nikdo neslyší. Ani to by, konečně, nepřekvapovalo, zvláště když by si člověk odmyslil, že jest bratrem ; co však vskutku ohromuje, toť okolnost, že ona, ač nikdy zpívati se neučila, a ačkoli v tomto domě od toho a toho dne, kdy byla ještě téměř nemluvnětem, vůbec se nezpívalo, a nad to ona nikdy z domu neodcházela: jakkoliv pod zemí, jakkoliv beze svědkův a jakkoliv jen jedinkrát za svého života—ona zpívala! Pravím jen jedinkrát, neb jsem jist, že od chvíle, kdy byla při tom přistižena, byť jen bratrem a byť jen mnou, více už nezazpívala. Anebo, což jest daleko hroznější, a u dítěte, byť tak předčasně a tak hluboce zkušeného: zpívala potom častěji, předstírajíc svoji samotu. Její duše byla dojista schopna, poskytovati nám této útěchy, v niž sama sotva asi věřila. Láska jest nevyčerpatelná ve svých vynálezech.
18
Ona tedy zpívala... Byl to hlásek kuřátka násilně osleplého, které však nechali na živě: stojí prostřed dvora samotno, jen bázní řízeno, a my lidé nemáme odvahy, života ho zbaviti, takového, ani dosti pokdy, abychom byli stále při něm, ve dne, v noci... Byl to hlásek pramínku, vyluzovaný plaše v dutině lesního drnu na ulomené větvičce, zatím co nahoře prsa borovic koupají se v slunci. Hlásek, jediné kvítko, chudobka v prstech sirotkových. Jediné světýlko, jdoucí a prokmitávající kořáním noci.
Zákon jest tvrdý, vina ještě tvrdší: já tehdy nepovstal, abych tě unesl z brlohu hrůzy, i pro zvíře dosti strašlivého, do země dobroty a krásy, z níž jsme vyhnáni, ó Sestro!
To bylo všechno podobenstvím — pro mne. [Poznámka vydavatelova: Nevím, dlužno-li vřaditi sem, anebo jinam, útržek papíru, na němž jsem nalezl tato záhadná slova: A zrovna na stránce 3 3! Jaký to člověk, jsou-li znamení jeho tak jasna! Mně jest 3 3 let. .V témž věku zemřela i moje matka! „A opakovala ' slova lékařova jako svá vlastní dlouholetá pozorovalo!.." Není-li právě on tím stromem, do něhož vchází duše má, jak psáno jest: Ve dne s tebou živa v domě, ; v noci duše její vstromě?" — Jak jsem pravil, věc tato i jest záhadná, a to tím více, že onen citát jest z „Notan-
*9
tur Lumina", ale poněvadž kniha jest rozebrána a já exempláře po ruce nemám, nelze mi vyšetřiti, co pisatel asi mínil tou „stránkou 3 3 ". A jak to všechno souvisí ? A co ta věta z ballady ? — Konec poznámky vydavatelovy.] Ale krve jsme neprolili. Školy nás ničemu nenaučily. Byli jsme připravováni na věci docela jiné, na věci, které nám ublížiti nemohly!...
Bratr, jak jsem pravil, prvorozený naší rodiny, stoje se mnou na rozcestí, pravil: „Já ti věřím, jest to těžké" (a já mu přece ničeho nenamítal! —), ale považ, co bude s Helenkou..." Tak mi pravil, a já přece ničeho neřekl! Toliko vím, že tu chvíli bylo mi nesmírně smutno; tím smutněji, čím méně já, v těch letech, mohl jsem všemu rozuměti. Později, arci, jsem porozuměl, neboť věci záhadnější staly se mně i srozumitelnějšími.
Ovšem, sestra Helenka, byla-li by tak obětí, že já bych byl osamoceným obětníkem—ale bratr měl pravdu, ať si toho nevěděl! Jest třeba činiti pokání, Elso, a nejkrásnější povolání může jím býti dokonale. Uvidíš. Můj život bude paradoxem nedobrovolným, jakým byl by všude jinde: sloučím nej vyšší s nejnižším, a vždycky bude moje radost rozdvojena, a obého by nepřijali, leda Bůh a Ty, ale Bůh jest silnější než já—ne — není-li náš poměr k němu jako člověka k tahounu? Není-li kůň silnějším nás?
20
Znáte tu legendu? Bylo tré bratří: Svetimír, Kru-noslav a Živan. Nevědouce, pohostili Anděla Raguila, který si vyprosil od Hospodina, aby je směl po vůli jejich odměniti. Svetimír přál si bohatství, Krunoslav cti a Živan pravil: „Kéž by milý Bůh mi ženu dal, tak v pravdě křesťanskou, že celý život zdokonalovat bych musil se, abych jí zasloužil!"
Víte, čeho bych si žádal já? Na mou duši, ničeho... [Poznámka vydavatelova. Písmo posledních dvou vět bylo takové, že vznikla ve mně myšlenka, není-li tu palimpsest; a vskutku podařilo se mé trpělivosti, zvětšovacím sklem objevitiněkolik slov: „Č... ničeho ...... rozsochatých.... příliš... proti osudu." Mám za
to, že jest to náhodný citát z neznámého autora, bez jakékoli souvislosti s textem vlastním. Z téhož důvodu nepojal jsem v kontext Rukopisu dvé stránek, jež tuto uvádím jen pro úplnost:
„vím, že tě dokonale miluji jen tehdy, když utajuji bolest svou, podobaje se zamlženým, teskným obzorům naší vlasti, ale rci, duše má, ty, jež nasloucháš mojí smutné písni, Záhadná, mohu-liž vypověděti Svoje žaly tak, aby už nebyly podobenstvím? Je-li bolestí, zjevovali zástupům svého utrpení rány, hle, já nabízím ti radost neporušenou, nemoha nikomu zjeviti svůj bol, nemoha ničeho nabídnouti, kromě
21
smutku, jejž tak miluješ. Jsi, či nejsi? táže se duše má, kolísající sama nad sebou, ale doufajíc ve tvůj příchod, obchází hranice panství svého, vysádova-né bílými kameny Smrti. Jsouc z téhož kraje jako já, vrátíš se z Jihu, kam jsi odešla v den mého narození, ó Předurčená, abys mi přinesla věno nevadnoucího úsměvu, jistinu věčných září, až stanu se plnoprávným. Ta chvíle nadešla, a všechen statek můj, po otcích zděděný, jest v moci mé jako věc mrtvá v moci živého. Všichni dělníci moji, všechen můj lid a všechno moje příbuzenstvo pomrelo, a řeč má podobna jest ouvertuře heroické tragedie: mortuos vo-co, vivos plango. A ustanovil jsem se na tom, že tě oslovím řečí, kterou nikdo nemluvil. Zprvu jsem měl v úmyslu, že ti podám kytici ze svých rodných niv, ale tys vzkázala, abych netrhal, že půj deme spolu. Jest mi milejší, mohu-li pozorovati, kam slétá tvůj pohled; ty však, vidouc moji myšlenku, odpovídáš úsměvem: Všechno jest nevýslovné!"—Tato část rukopisu byla na rubu označena heslem: „Hrající browning", z čehož patrno
a) že jest to fragment,
b) že jsem šetřil pravidel vědecké kritiky, nepojav této části v text „Hradu Smrti". — Konec poznámky vydavatelovy.']
22
Okolnost, že jsem na této cestě a v této trati byl nucen ponejprv a častěji uvažovati o „volbě svého stavu", velmi sice objasňuje moji strašnou příhodu, avšak sama o sobě není ještě tak silnou, aby ji zapříčiňovala. Neboť, a to si pamatujme jednou pro vždy, jako každý tvůrce, tak i.Smrt koná pred svým definitivním dílem pokusy a studie. Spatřil jsem ji v těchto průpravách. Onomu děvčátku (viz Poznámku doleji), jež dali do města na vychování, bylo jiti pokaždé rovněž tímto směrem, když se ubírala občas domů. Asi dvakrát doprovázeli jsme je se slečnou Irenou. [Poznámka vydavatelova."! e-to episodě, dle mého, netřeba přičítati většího významu, než jaký připisujeme vzpomínkám, anebo „viděním" umírajících. Podobně na příklad jistý můj známý několik hodin před svou smrtí, ukazuje, arci jen pohledem, na jisté místo (kde byla zed) vedle svého lože, pravil mi: „A co tady chce tento malý vojáček?" O-tázka, a s okolnostmi, které jsem právě uvedl, byla tak neobvyklou, že jsem ji považoval—dnes se z toho vyznávám — za přetvářku. Po chvíli zase pravil: „Budou tady mítd dnes vojáci odpočinek?" Přemáhaje se, pravím: „Dnes ještě ne, pane..."—Vzpomínaje na těchto dvé otázek bývalého bojovníka s velikou lítostí, varuji každého, aby se neukvapoval v úsudku ohledně umírajících. Budiž mi prominuta tato úchylka. Zde se končí
23
poznámka, vydavatelova.] Žasl jsem nad tím, ovšem toliko ve svém nitru, jak záhy přivykla městu, ani o tom snad nevědouc. Dítě. Nezdá se mi, že byla ve šťastných rukách. Velmi snadno a mnoho se smávala. Takové dítě a tak se smát! Veliké neřesti volí si malé důvěrníky. [Poznámka vydavatelova. Nikomu zajisté nenapadne, vztahovati toto slovo na „slečnu Irenu", a také zůstane záhadou, zdali a v jaké souvislosti jest onen „Pohřeb", o němž se mluví dále, s touto osobou. Ale je-li paginace Rukopisu, jak já jsem ji sestavil, správnou (neboť právě zde jest rozhraní dvou separátních listův), nebyl by náš logický předpoklad chybným. Právě u těchto vět našel jsem in margine, bohudík, ještě znatelnou poznámku: „ Strygy žíznějí po krvi mládenců tak jako vydoupnalé vrby po dešti májovém. Ó, pekelníku ubohý, těch cizích vnad pocítíš záhy osten, až pozná se, že oba jste přec jen šerední..." Přiznávám se, poznámka tato zůstává mi záhadnou, ne tak sama o sobě, jako tím, co následuje: „Tu se básník zahalil do žluté řízy, jež měla barvu svatebního závoje; tuto řízu, barvenou šafránem, zanechala mu mladá, veselá dívka jednoho jitra, kdy uprchla, oděna pláštěm jiného milence. Básník, podoben takto služce..." Věta nedokončena! —Konecpoznámky vydavatelovy.] Kromě mne nikdo jí nepolitoval, neboť žije už jen v mojí
24
představě, nerozlučně spojena se vzpomínkou na onen strašný pohřeb, jehož jsem byl tehdáž bezděčným téměř svědkem. Jednoho rána totiž, kolem deváté hodiny, zarazilo mne veliké ticho, jemuž nikde nebylo konce. Stál jsem u okna v prvním poschodí, pohlédnu ven a vidím: země jest mrtva! Kdybych jenom viděl, mohl bych se konejšiti, že se stávám obětí sebeklamu, ne-li snu: avšak já to rázem všemi ostatními smysly a veškerou bytostí nezvratně poznal! Co to ? Měsíc květen, země pravděpodobně od prvního rozpuku svého mrtva, a já nevěděl! Pravím: od prvního rozpuku, neboť v tuto hodinu nalézám ji v pokročilém už rozkladu. Zdá se, že se stromy zelenají a kvetou, zdá se, že poletují ptáci a tu a tam chodí ještě lidé, ale právě že se to jen zdá! Každý útvar a každá podoba dosud trvající jest jen škraboškou života, pouze kostýmem hniloby. Každý pak pohyb jest jen illusí, anebo lépe: zoufalstvím smyslův, jež nesnesou absolutního klidu. Jaké slovo! Abychom pochopili jeho nepřiměřenost, dlužno říci: každýpohyb tu jest usilovným snem smyslův, applikovaných na mrtvolu! Snem očí zdravých, vetknutých do vyklovaných důlků lebky, týden na bojišti se povalující; snem očí živých, které by chtěly, aby toto všechno bylo snem! — Běda, mé vidění snem nebylo! Abyste vytušili veškeru hrůzu onoho jara, ve-
25
škeru příšernost onohakvětnového dopoledne, to jest oné strašlivé věčnosti, bylo by vám vyslechnout! sklamaní všech ostatních smyslův, sklamaní naprosté i pokud času se týká, což jest nejhorší.Oblakatrčí mezi nebem a zemí jako veliké, shnilé ryby, „ovládající" krajinu morem. Slunce svítí jen jako se lesknou jisté černé předměty, patříme-li na ně se strany; líce jeho, mdlé a uvadlé, připomíná mi žlutavě hnědou tvář onoho z mých bývalých soudruhů, jenž měl nemoc ušní (běda, já cítím slunce čichem!); mohu však říci, žlutavě hnědou, nebo hnědě žlutavou, poněvadž o barvě a pleti takového obličeje rozhoduje vlastně a především mdlobný, nasládlý zápach, vycházející z takové choroby. Ano, takové bylo slunce. Ale i vítr, ač nejsvo-bodnější a nejrychlejší, neuspěl se zachrániti, zalknuv se puchem, a teď tu leží jak s nervy a svaly popuštěnými, navždy už nepružnými, v řídké, nesoudržné hmotě svého ohromného těla. Voda v řečišti jest v nejvyš-ším stupni rozkladu, do městské kašny stéká hnis, pronikající všechny budovy, zvláště pak zdivo klášterní. Bylo mi třeba veškerého úsilí ducha i vůle, abych naráz neklesl v nicotu všeobecnou, jíž jsem byl jako zalit. A jak tu tak stojím, celým již tělem opřen o okno—kolena se mi chvěla, na skráních cítil jsem studeno a pot, který nebyl jako můj vlastní, a pokoušela se o mne
závrať—tyto chorobné příznaky, ano, to lze všechno vysvětliti, chcete-li—nikdy však si nevysvětlím, co následovalo: svýma tělesnýma očima spatřil jsem ohromné máry, naramenou hnusných vln nesené tempem pohřebního ritu z města středem krajiny. Z kruhu mých smyslů vystoupila Chuť a obracejíc se ke svým družkám, pravila jako nováček, jemuž se povedlo první dílo jeho povolání: „ Toto tedy jest horkost?" — I       Zdálo se mi, že umírám. Ostatně, kdož ví, zdali jsem |    tehdy neumřel, a nevrací-li se jen duše má na ona místa, kde jsem byl trpěl? Tuto naději zcela vyvracejí o-|   kolnosti přítomné. - Mesto ? {Poznámka vydavatelova. |   Tímto slovem počíná, dle mého dohadu, zcela nová I    fase života, viděného — jak myslím—nazpět, ve světle [    druhého žití. Díky svým studiím poesie české, odva-I    zuji se tvrditi, že jsem našel dvé analogií k této části I   „Hradu Smrti": Karla Hynka Máchy „Sen o Praze" I   a Otakara Březiny „Město". Není tu arci místa, — to X    učiním jindy a ve zvláštní studii, na kterou se zatím připravuji — abych Město našeho Rukopisu kriticky |   srovnával s „Městy" právě uvedených Autorův, i jest |   mi spokojiti se prozatím s tvrzením, že Město mnou objeveného Rukopisu jest podstatně (ceteris paribus) I totožnosMěstem,,VčtrůodPólů".Z^Ro«ífzpo2WťW«-I    ka vydavatelova.']
Ó já vím, jest to jediné město světa; jest černé, vyschlé, ponuré, jakoby bylo vykopáno ze ssutin biblické potopy, již ve stavu zuhelnatění, stojíc nyní vyjeveně uprostřed nekonečných lesů, v nichž se pálí milíře. Kolik věků byl jsem mrtev, že tam ten kraj jest tak zalesněn? A takové dvojsmyslné ticho vtisknuto jest do čisté jeho tváře! Vím to, viděl jsem to: jsou tam Světcové a Zločinci. V kaplích hoří aureoly jak na stěnách, tak nad hlavami klečících před Svatostanem a před o-brazy. Toto světlo má povahu zralého ovoce v Ráji. Jest klidno jako srdce skal, a myslím, že nepálí. Zde se obětují Bohu jenom věci neposkvrněné. Lze vztáh-nouti ruku a říci: toto světlo jest světlo světla,a toto jest světlo tmy. První totiž vyzařuje z Boží Spravedlnosti a druhé z Božího Milosrdenství. Ale v tomto chrámě není tmy, ač se tu možno veřejně skrýt; tma vlastní jest tam venkuvuličkáchavnekonečném hvozdě. — Kromě světla věcí není jiného světla. Mše se neslouží ; buďto zde není kněze, anebo je-li zde, jest jakoby ho nebylo. [Poznámka vydavatelova. Důvodně se domnívám, že za větou „Mše se neslouží" byla původně tečka, neboť další dvě věty,pokud rukopisu se týče, jeví nápadně charakter tak odlišný, že jsem chtěl původně uzavřití je závorkami. Bůh ví, jaké jest tajemství těchto dvou vět! Rukopis těch míst dělá dojem, aspoň
28
na mne, jakoby byly vnuceny! Ale v tom případě, jak hrozné věci se tu asi dály! Objasněme si to přirovnáním, na příklad z oboru umění; vezmete-li básníkovi život, jest to tak, jakobyste zabili matku; ale zkazíte-li básníkovi jeho dílo, jakobyste vraždili dítě v matce. Prosím, připomeňte si toto podobenství, až dále budete čisti o rafinovanosti—říci vraždy, toť málo! — Konec poznámky vydavatelovy.] Ano, zde jest Bůh, a není boha duši tak blízkého, jako Bůh náš. Ticho a klanění. Večeře Páně? VELKÝ PÁTEK! Čerň sluneční...
Tento den, ať jest to jakýkoli den, už nezhasne. Promluvím ještě o obyvatelstvu.
Ti, kdo jsou dobří, jsou nezměnitelně dobrými, a ti, kdo jsou zlí, jsou jimi z rozkoše a nenapravitelně. Nikdo jim nebrání. Není třeba něco napravovali. Vše jest dokonalé. Nikdo si nestěžuje na vrahy, neboť se nevraždí z bídy; i hněv boží jest jako z černého, hlazeného ebenu, krásný. Poznalo se, že i počátkem života jest bázeň.Umírá se rádo, neboť hrůza, vyvěrající z oněch bezedných lesův, očisťuje duše.
Moje tehdejší vidění bylo tedy správné. Tam, kde obzor stýkal se s oblaky západu, vídával jsem město o tisíci věžích, vytesané čistě jako z nebeských skal, a ozářené mocným, ale tak objemným světlem, že nebylo třeba přivírati oči. Takové bylo z dáli, nevím ko-
29
lika věkův. Tehdy mi bývalo neobyčejně smutno, ale sotvaže jsem si uvědomil, že jest třeba pouze umříti, aby se přišlo do tohoto města, kde všechny věci maji jiný smysl, zmocnila se mne veliká radost, jako vždy, kdykoli tělo touží po smrti jako po životě. Bůh jest tak blízko; jest v onom Městě, kde Ho vidí ti, kteří mne tam očekávají a jest neviditelně, nadobrazně mezi mnou a jimi. {Poznámka vydavatelovaAn margine Rukopisu připsáno: „Můj pohled jest mocný a žhavý, takže všechna jména, jimiž jsem byl trpěl a jež jsem miloval, slila se vněm jako rudy, odříkající se ve výhni svých tvarů, tak dokonalých." Konec poznámky.] Proč mne nepovolal tehdy, když před zraky mými slunce zapa-dlo,stydíc se za svou chudobu před velebností Jehoslá-vy, instalované večerním soumrakem? Proč nepotlačil v duši mé onu touhu, jiti jako prorok světem a hlásati zemi slávu Smrti? On mne vyslyšel, neboť miluje naši svobodu a tolik ohlíží se po naší vůli, že miluje i naše utrpení.
Bratr ovšem neví, proč jsem se přece knězem stal. Z celého našeho rodu jedině u mne byla možnost velikého štěstí. Charpy vedle pěšiny,kudy jsem kráčelzra-jícím obilím, zjevily mi své tajemství. I zapsal jsem je vedle jiných mystérií do veliké knihy, jednou pro vždy u sebe ustanoviv, že mne doprovázeti má na všech ce-
3°
stách mých. O běda! právě tato kniha stává se mi osudnou, neb jsem do ní připustil i slovo nesvé. Pravda, stalo se tak z přílišné dobroty, k níž potom se přidružila slabost a naposledy hřích. Možná, že to bylo naopak, ale co mi teď prospějí úvahy a lítost, potřeba-li rukou a nohou ? Moje neblahá kniha! Nemohu jí řádně unésti. Nemyslím, že by pro mne byla tak těžká, vždyť jsem ji vyvažoval srdcem svým, avšak onen cizí živel činí mi ji nezručnou. Nesu ji, ale nemohu spěchati, a vtéto chvíli dlužno zachrániti svůj život. Ale zanechám-li zde knihu, jaký smysl bude pak ještě míti život můj? Kdyby aspoň bylo možno někam se skryti se svým pokladem! Reka, tekoucími po pravici, už svou předstíranou nedbanlivostí budí děs, dna nevidět—a na levo? Ani pomyšlení ! Nežli bychdospěl jen do prostřed této příkré stráně, která mimo to nemá ani jediného úkrytu (bídou oklestěné, hubené a prořídlé borovičky, jen jako podzimní metlice tu živořící, nemohou být asylem!) budu desetkrát dopadnut. A kým? Bože, kdybych mohl na to nemyslit!
Dlužno napnouti poslední síly: bratr, zdá se, už cosi tuší; obrátí-li se, jsem ztracen; rovněž tehdy, jestli výkřikem, nebo jakoukoli jinou nápadností vzbudím v něm předtuchu této záhuby, to jest, utvrdím-li ho v předtuše této záhuby, pro mne bez jeho pomoci ne-
31
odvratné. Vskutku, zde možno se zachránit jedině bratrovou nepozorností, ba nedbalostí, kterouž, jakmile jí bude využito, dlužno okamžitě vystřídati plitým vedomím hrozící zkázy.
Srdce, vydechni! Štěstí mé jest zrovna tak přesné, jak onen psychologický zákon, j ehož intuitivní aplikací vytrhl jsem se ze smrti k životu. Sotvaže jsem od zadu skočil do korby, hodiv tam napřed svou knihu, bratr můj práskl do koní, při čemž bylo patrno, že z mého, nyní však z našeho obapolného neštěstí toliko setinu zpozoroval, avšak dokonale odhadnul, zcela dle mého výpočtu. Toto vše stalo a dálo se v takové rychlosti, že jsmespoluanislovanevyměnili,ostatněiztoho podvědomého přesvědčení, že slovo v podobných případech stává se současně tělem, zkázu dokonávajíc. V takové chvíli ovládne vás jediná myšlenka: To budu vypravovali, až z toho vyváznu! A při tom, aniž si toho přiznáváte, v nejutajenějším záhybu srdce jakýsi hlas vám našeptává: Jestli toto už není snem? Jestli to jest už ono definitivní číňo Smrti a nikoli opět studie a skizza? Při veškeré Jeho shovívavosti není přec ani nadpřirozeně možno, aby mne Bůh ustavičně šetřil! ? Tyto myšlenky projely mi hlavou jako plaché, vzdálené blesky, neboť na to právě jsem nechtěl mysliti! — O hrůzo! Co jest? Rozlomil se svět?
32
I Ležím i s knihou opět na tvrdé zemi, vteřinu ještě si namlouvaje, že jest to přeludový výplod mého děsu, I vzniklý jen psychickou reakcí mé zmučené duše, že I tedy dosud se choulím v bezpečí za zády bratra, sedí-I čího na kozlíku. Och, není pochyby, prudkým trhnu-I tím koní korba, jako zatížená tak náhle mojí knihou, \:   se přetrhla! Jest třeba už všeho oželet! —
Zanechávaje dílo celého svého života (kdo pochopí, [   co to znamená!) na pospas nej surověj Šímu barbarství, i   vzchopil jsem se, abych zachránil na chvíli, možno-li, své tělo a duši. První můj úmysl byl, pustiti se za bra-;   trem. Ale on, snad ani si nepovšimnuv, co se přihodilo (nemohu jej podezřívali), byl již nevím kde. Za mnou, asi na míli cesty, jest ono tajemné Město. Co pravím! y jaká tajemnost? Vše jest mi tak krutě jasno! —
Jako nikdy před tím, najednou jsem poznal, kterak hranice zemské úměrný jsou moci vladařské. Domní-valť jsem se posavad, ovšem klamně, že místo i čas a rozměr jejich vymykají se zákonu, jsouce libovolně proměnlivými. Odtud pohrdal jsem historií a mapami, I  jakoby neodpovídaly mapám a historii bytostí, válčí-i   cích mezi nebem a zemí. Nad tento omyl nemůže býti ť většího, a jestliže člověk zařídí dle něho své jednání, i   může se považovali za zvláště vyvoleného Prozřetel-\  ností, neodpyká-li své odvahy smrtí. Kroků jsem sice
m 33
í
počítati nemohl, tak sileným byl útěk můj od toho o-kamžiku, kdy jsem odhodil svou knihu, avšak s mathe-matickou přesností můj zrak, očistený a do tajemná sesílený smrtelnou hrůzou, odhadl imaginární pohraniční linii obou Mocí: jakmile ji překročím,budu zachráněn!
Ale ten, jenž mne pronásledoval, a jehož jméno Jakmile bude lidským jazykem vynalezeno, samo o sobe stačí, aby ti, kdož jsou na polích, se nevraceli, a kdo na střechách, nesestupovali—tento, řku, Stihatel můj na po-čátkusvéhovýpadupostupoval proti mněkrokem klikatým (ne nepodoben černému, kmitají címuseblesku, účelnerýso vánému v letu jistých ptákův ana hřbetě zmi-je), chtěje mne už z dálky fascinovali pohybem, což se mu, ó běda, z části podařilo, neboť intelŮgence, sama o sobě jsouc dobrem, teprve tehdy vydává užitek stonásobný a tedy poskytuje ochrany, je-li spojena s pohotovostí smyslův, což předpokládá cvik; ale kdy a kolikrát věnuje člověk člověku a Smrti tolik pozornosti, aby se jeho tělo dostatečně uklidnilo pro onu minutu hrůzy, kdy zhouba zamíří svým ironickým, soustředěným pohledem na jeho srdce? Kdyby tu běželo o pouhou vraždu, neučiním ani kroku dál, nýbrž aninehlesnuv, obrátím se, vyčkaje rány. Pocit smrti jest rozhodně strašlivější nežli sama Smrt, ale raději tisíc-
34
krát se útěkem strhám, nežli bych měl zakusiti JEHO pohledu, anebo dáti se dotknoutiJEHO rukou!... Do té chvíle jsem se domníval, že v oněch lesích kromě uhlířův, medvědův a jiných známých živočichův a dravců žije toliko černá zver. Černá zvěř — ale kdo mne tu pochopí? Docela dobře mohu si představiti lva, tigra, nosorožce, slona, mastodonta, pterodaktyla a kteréhokoli jiného živočicha divokého a krutého, aniž byv představě mé nezbylo místa pro pocit nějaké úcty nebo obdivu—kdežtočerná zvěř vzbuzuje vemne kromě hrůzy daleko větší hnus, stotožňujíc se mi jaksi, nevím proč, s nepojmenovatelnou ohavností... Jak teprve : černý — „ človék "! ? —
Abych se dostal do vesnice, na to už není ani pomyšlení. Nezbývá, leč vletěti do této fortny, bud si to cokoliv,nebnení-li už nadějena záchranu, jakoženení, ať muka mé smrti a rozkoš JEHO zmírněny jsou „pří-tmímťCjakéhokolivústraní,neboťtplikjestjisto,žeoká-zalost jest snahou jak Boha, tak i Ďábla, i v tom případě, má-li býti svědkem jenom obloha apustá země, jak by se stalo zde. (To vše bylo mi najednou zcela jasno.) Sotvaže jsem přeskočil práh této nenadálé budovy, jakoby duše má už nebyla vázána tělem (tak vysoké bylo moje duševní napjetí), rázem pochopil jsem nejen architekturu (a tedy i rozměry) této stavby, nýbrž i její
35
strašné tajemství — tohoto posledního, arci, si nepři-znávaje... Jest to bludiště o mnoha patrech, s nesčíslný-michodbam^vycházejícímivždyzespolečného^uzlu" do všech stran. [Poznámka vydavatelova: V rukopisu nalezl jsem, pohříchu, jen z části plán této stavby.] Jedna jediná {tak aspoň mi bylo vnuknuto) ze všech těchto chodeb vede kzáchrane, všechny ostatní k jisté smrti. Není nijakého času na rozmyšlenou, ba právě rozvaha ještě více by zde mátla. Každou vteřinou vrah mne nezbytně dohoní, slyším jeho děsné skoky za sebou, už natomnezáleží,kam vrazím. Došestibokéhóprostran-ství, v němž jsem se najednou octl a jež, majíc citelně nízkýstrop, činilo dojempodzemní jeskyně,umělevy-tvořené a osvětlené, zelo nevím kolik černých jícnů, ne nepodobnýchotvorůmněkdejšíchželezničníchtu-nelův. Intuitivně jsem pochopil, že tento palác slouží nejvyšším, chci řícinejposlednějšímúčelům (—koho? to jsem se měl teprve ^lověděti): do té míry bylo v něm vše dokonale provedeno a uhlazeno. Avšak z této dokonalosti čišela hrůza, a ona uhlazenost dýchala mrazem. Vlastně pranic nemohlo tu dýchati, to vše bylo patrně výtvorem a residencí bytosti nadlidsky intelli-gentní,avšakzatracené, odsouzené k naplnění ještě některých plánů Božích, ač nejsou-li už konečně naplněny zde na zemi, jakže všeho znát,anejsou-listoutostav-
36
W bou i tato moje muka posledním výrazem Věčného E Dobra vůči Bytosti, k níž už nelze býti shovívavým... ¥;! Kterak tato místa střebají život! Ach toťprašpatné slojí, vo, neboť nicota zabíjí a prázdnota pohlcuje.
I Vrhl jsem se do jedné z chodeb, a to do té nejblizsí,
II po pravici, nejen proto, že idea „pravice" tkvěla vmém H|, vědomí,kryjíc se vmýchsmyslechspocitem spásy,ný-m brž a bezpochyby už jen proto, aby mezi mnou a JÍM p nebylowMdistance.Uběhnuvasidvacetmetrůtímto R šerým podzemím, najednou, téměř vtéže vzdálenosti, & uzřel jsem odlesk denního svetla, zcela odlišného od o-!'; noho, jaké panovalo za mého případu s bratrem a kni-I hou. Pravím odlesk, neboť jak jsem poznal, tato budova I' . byla stavěna na způsob hlemýždí ulity. Ale sotvaže h, jsem pojal úmysl, pustiti se k tomuto světlu, — nikdy
bych byl nevěřil, co vše může nám říci svitlo, světlo
r sluneční, odraz světla slunečního v podzemní chodbě!
/ Uvědomil jsem si náhle jednu věc: že toto světlo jest
totožno—jak to říci? Před mým duševním zrakem ve-
if lice určitě vyvstala jistá scéna z mého dětství: Probudiv
žj ■ se časně ráno na posteli, vidím okno a svou matku. Ni-
I koliv okno celé, nýbrž jen protilehlou mezistěnu, na
I které byly nalepeny barevné, vánoční obrázky, neboť
V v okně byl „Betlém". Pruh slunečních paprsků vnikal
do světnice, opíraje se o mezistěnu okenní a vykouz-
37
luje z barevných obrázkův a z celého příbytku živou krásu, která jest tak blízka, jsouc dalekou. Cítil jsem se nejen v Betlémě, nýbrž spíše vRáji, poněvadž otec byl v dalekém městě a já tu byl s matkou sám, a její úsměv, kterým na mne tehdy hleděla, úplně se stotožnil s ú-směvem onoho jitřního slunka na obrázcích betlémských, a tehdy jsem věděl, že svět nemůže býti lepším a země krásnější a mlčení a veliké ticho, že jest největší dar, a nej vyšším, nejhlubším, nejmoudřejším a nejlaska-vějším slovem že jest sluneční paprsek jitřní, tvůrce a připomínatel věčného dobra—Bože, Bože,odlesk denního světla v této podzemní chodbě zpřítomnilmina dvě vteřiny onu sladkou chvíli z mého dětství, ale sot-važe jsem pojal úmysl, pustiti se k tomuto světlu, ozval se jakoby nedaleko nade mnou hlasitý a jak mi připadlo veselý rozhovor, což mne rázem zviklalo v mém předsevzetí, neb mi hlavou kmitla tato myšlenka (a so-tvaže něco myslím, ihned to vidím): Je-li obé klamem, i světlo, i tyto hlasy, klam poslední zdá se mi býti méně klamem, protože světlo mohlo mne sledovati, stajeno jsouc v šeru, [bylo mi prchati šerou chodbou, jak si pamatujete, a pravé tato okolnost zvrátila mne v úmyslu, abych prchal k světlu, to jest k onomu reflexu světla, neboť — a to jsem pochopil takřka v tisícině vteřiny: intuicí — přejde-li zrak ze svetla náhle v čirou tmu, jest
38
H| na chvíli oslepen, a nevidíme ničeho, jakoby oči byly K potaženy mázdrou: když tedy já, vletěv ze světla (jaké mĚ. panovalo v onom šestibokém „uzlu") do chodby, ještě K jsem videl, z toho patrno, že v temnotě řečené chodby H bylo světlo na číhané] — ostatně už jsem se s ním, t. j. se wĚl světiem(vtomtobludišti)'yiáeZ,abudu-li,,hledati"jeho K zdroj, t. j. budu-li páditi k světlu, co uvidím ? Nějakou Wr žárovku, anebo, což by bylo tragičtějším: nebe, nad K ambitem děsného, protože zrádného asylu. Kdežto W hlasy neexistují samy o sobě, aspoň ne lidské hlasy, a já |H' vnímám toliko hlasy, jsou tedy méně podezřelými a na lil každý způsob bezpečnějšími, jako vůbec vše, co jest mi': hmotnější (Bože, jak jsem se dal oklamat!), takže, bull du-li prchati ke zdrojům hlasův a to hlasů lidských a, I"' jak se mi zdálo, veselých, octnu se ve společnosti lidí, |f" a kdyby byli nevím jak rafinovanými (poznal jsem, že |! jsou to hlasy lidí kulturních), vládne jistými silami, MÍ. kterých nemůže nedbati kultura žádná — tak jsem si fp myslil. Napadlo mi, arciť, že i tyto hlasy mohou býti ř,stajenou nebo nastraženou ironií nadlidsky intelligent-I; ního Netvora (j enž se v tomto labyrintu skrývá, démo-H nicky pavouk, nehybně—protože neomylně—vyčkali vající své oběti), vycházejíce z ukrytých gramofonů, p přece však—och, člověče, ty, jemuž obnažené a krvá-É; cející srdce jest dostatečným svědectvím a posledním
Ir '
I 39
statkem: uvažuj v takové chvíli, můžeš-li! Pud sebe-zachování a láska k životu jsou nám tak vrozeny, že i guillotina svištící již nad hrdlem, do poslední vteřiny nepretína růžové nitky naší naděje.
Mimoděk ohlédl jsem se vtu stranu, odkud hlasy zazněly, a spatřiv schodiště, kamenné schodiště (jak jsem ho mohl nevidět?) rozběhl, ba rozletěl jsem se po něm vzhůru. Jakmilejsemto učinil ,jakobychu£nebyl ohrožen.
Vysoká síň, připomínající konklave, toliko se strany severní okny opatřená. [Tajemství Severu bylo mi odhaleno už za mého dětství. — Glossa v Rukopisu.] Zsinalé světlo. Totéž světlo, z něhož jsem byl unikl a jemuž jsem doufal uniknout, j enže stlumenější, ir oničtěj-ší, rtuťovitější, a pociťoval jsem je na své pleti a ve svém srdci jako leptání jedovatinou. Překvapilo mne, že všechno utichlo, jakmile jsem otevřel dvéře, ale vlastním překvapením mým, podstatou překvapení mého, hrůzou mého překvapení bylo, že ty hlasy, přece tak hluč-néjUmlklymým vstoupením, w^mMwj/ce/zr/wepíiřr-w^zozvrny/A také na přítomných—„osobách"neby-lo, nepostřehl jsem nejslabší stopy po nějakém smíchu, veselí, hlučnosti: ačtoto vše přece bylo v oněch hlasech !
U stěny naproti oknům stálo v oblouku mužstvo v uniformách a výzbroji, jejíž jedovatý lesk zaryl se mi do všech nervů. Opanovav na tolik svůj děs, vyvolaný
40
tímto tichem a stupňovaný tímto sálem, vykročil jsem do předu. Mužstvo, jež mi zůstalo po pravici, ani se nepohnulo. Jdu přímo k vysokému trůnu, pochopiv, že jedině ONA zde rozhoduje, a dokud se tak nestalo... Nelze ničeho domyslit, dokud se tak nestane—zde vůbec nemožno uvažovat, zde dlužno jednati. Přistupuji s očima vědomě otevřenýma, jsa jist spravedlností věci své, což jest potřeba a dobro života, a jsa již na všecko odhodlán. Ale z posunu těla, vněmž, nevím kdy, avšak k vůli mne utkvěla, jsem srozuměl (neb jsem též býval ve vyšší společnosti), že nemohu předstoupiti tváří v tvář; i zaujal jsem místo, které jsem instinktivně vytkl sobě a svým důvodům: vystoupil a přistoupil jsem těsně k NÍ, po levici.
[Glosa. Roucho její, černé jak její vlasy abrvy, splývajíc těžce po stupních trůnu, a jsouc posázeno černými diamanty, zvyšovalo, možno-li, její majestát a slič-nost hlavy její, ozdobené zlatým kruhem. Celo, tvář i ruce její, podobny řezbě ze slonoviny, příkře kontrastovaly s jejím oděvem a vlasy, s celou komnatou, ba i se světlem, které je činilo ještě bledšími, bělejšími. —] Nepromluvivši a nepohlédnuvši na mne, zůstavila mi svobodu, abych vyplnil svůj «&>/:VZBUDITIVNÍ RADOST, ANEBO - (Mužstvo u zdi voblouku stojící se dosud nepohnulo.)
41
Jak asi jest sladko, umříti pro bytost, kterou možno milován! - Vydechl jsem vonom tichu všechnu vroucnost své duše a, náhle zmlknuv, naslouchám, jak se mi srdcetřepotá...Tu ONA teprve semi projevila: Kosmo se usmála.
[Poznámka vydavatelova. Za poslední větou, ale asi na tři prsty doleji, bylo připsáno: „ Týden Pašijový..."]