»w, isté, pani."
igelitoví Ia>ky vyklouznou svétlemodré šaty s cenovko,, Saty s výstřihem do V, saty jednoduché a krásné, šaty v„|!
kosti 38.
Velikost Justýnina těla.
Harold na stůl obřadně postaví láhev červeného vína, hromad,, čokoládových croissantú, kuřecí řízky, balík deseti minerálních vod, svazek banánů, hrozen tmavomodrého pokušení. A vále-ček trvanlivého salámu, který v ruce potěžká.
„Něco jste si, mladá paní, zapomněla na pultě." Justýna zírá na šišku vysočiny, kterou Harold pomalu obe jme a přejede všemi prsty tam a zpět. Justýna zírá na banány a hroznové víno. Otevře dveře, podá Bobulce dvě prázdné, tmavomodré krabičky od nivey.
„Hraj si, Bobulko, na písku, běž, utíkej." Harold do Justýny vnikne zezadu, ta jedním okem sleduj Bobulku, aby neutekla nebo si do pusy nestrčila písek, druhýi okem fixuje modrofialové víno, přepočítává kuličky, rozpočí tává je na devět dílů. Než se Harold zlomí a zaheká, má jasno na každého vychází sedm kuliček. Zítra bude moci koupit bac kůrky. Které jednou zdědí Bobulka.
e m
Obstarožní kazetový magnetofon, který sem Freude před patnácti lety odložil a zapomněl na něj a na němž si Muklová přehrávala anglická slovíčka, spustí mou nej oblíbenější. Ode an die Freude. Rytmus mých trhavých údů odpovídá Beethovenově trhavé radosti. Černý pytel poměřím délkou těla mrtvé. Je příliš krátký, musel bych jí zkroutit nohy. Zpřelámat hnáty. Jak říká Muklovka. Normálně bych to udělal, člověk za ta léta otupí, oblíbené tóny ho inspirují k tvůrčím polohám, jsem umělec mrtvých těl, skládám koláže a zdobím, ale tentokrát tělo poškozené nebude, tentokrát žádný kubismus v praxi. Krejčovským metrem raději vezmu míru lidské kůži. Lesklé, černé pytle preferujú přímo u kovové skříňky. Samá voda - přihořívá. Když
konečně vyhlídnu ten nrw,
prsou, černé jámy a aapuc^ľh Z tm*" ?*\ T c„«,„a.,4 a.,^ .    y    Kl"nlků' ty mí zvlášť potéíí.
Spřízněná duse. ženská je zachovalí, p^^J^Z toho podivného jména. Ta
asi nebyla místní. Doktorka Gita Lauschmannová. Tady jsou si, drahá Gito, všichni rovni. Tady už nikoho nic nepálí.
Zítra ji zasypou hlínou. Posmrtné vzdušné lůžko. Zatižte né k udušení.
Justýna si na vařiči ohřeje vodu. Opatrně stoupne do bledéze-lené, umělohmotné, orýpané vaničky. Spodní polovinu téla má obnaženou, přičapne a mýdlem ze sebe odplachuje Haroldovu lepkavost. Chtěla by s tím přestat. Jenže argument trsů banánů a hroznového vína je příliš pádný. Ještě pádnější je fakt, že Harold zastupuje moc, na které je se svými dětmi po manželově smrti závislá.
Osuší si stehna a štěrbinu, oblékne se, obsah vaničky vylije do rohu dvorku. Kdysi tu býval kompost, jak připomíná čtverec shnilých fošen. Při pohledu na Bobulku, která s rozšířenýma očima matlá kolem pusy banánovou hmotu, je intermezzo zapomenuto.
„Pán," vyplivne banánovou kaši Bobulka. „Ježíšek," obejme ji Justýna.
Hotovo. Ženino tělo je obaleno černým pytlem; slušivé malé večerní. Matce jsem před lety ušil z té igelitové pytloviny pláštěnku s obrovitými nohavicemi, černou potápěčskou kombinézu pro podzemní ponor. Všem privilegovaným mrtvým, kteří neproletí komínem, bych rád dopřál tu originální eleganci s kapuci. Jenomže je to moc práce pro moje neohrabané prsty; museli by být moc a moc hodní, aby si róbu zasloužili. A to ne-jsou. Nemusí být naděje, stačí něco menšího
šlápnu magnetofonu na plyn, smyčce zběsile puuu struny,
,„:r.i rtv./p.v w.vhán
Zadvcj se někdy kru Uo šaty nosí zá tebe. mc laská, me,rula,
která ke mně náleží,
jeji krása, jeji sila,
jen na m nú
Arepete' n„,i žetvvňdešdónebe...
navám sám sebe v novém složeni.
Na dvouplotýnkovém vařiči ve smaltovaném hrnečku bublá vroucí voda. Justýna ji osolí a vhodí pečlivě odpočítané špagety. Téměř je rozvaří, v hlubokém talíři vidličkou rozčmachtá se sladkým kečupem. Krmí Bobulku. Každé sousto spadlé mimo dětskou špulku polkne sama. Bobulku přebalí a uspí v posteli; vypráví jí o zvířatech, jejichž obrysy ožívají na plesnivé omítce. V plastové vaničce pere pleny a dětské oblečení. Levným mýdlem. Po kterém jí popraská už tak zrudlá kůže na rukou. Vymácha hadříky v ledové vodě; popraskané rudé rukavice z pravé kůže žhnou, pálí. Zasedlé pleny pověsí na natažený motouz mezi křivou hruškou a skobou ve zdi. Vodu vylije do fošnového čtverce v rohu dvorku. V téže plastové vaničce umyje nádobí, vodu si ohřívá na vařiči v špagetovém hrnečku. Vytře podlahu, moje potrhané. V trhlinách se pročernují obrazce, ve kterých
^ZZ^ písek>prach-Pokusí « oble'
ha. ponožľ d°jedné skříně' Je t0 marná **"
Llíl   " komínkv střiků se opile kácí.
^ navrchu nrľv!in0U *** PřÍrazL Z Proutěného košíku, kde evaluji roztrhané kalhoty, vyloví dva páry po**-
22