Průvod
Panu Leonu Bailbymu
Poklidný ptáku opačného letu
Jenž hnízdíš v ovzduší
Na hranici kde naše slunce zářit začíná
Zavři své druhé víčko země tě oslňuje
Když hlavu pozvedáš
Také já jsem vlastně temný a mdlý Mlhou jež zatemňuje lucerny Rukou která se náhle klade před očí Klenbou mezí vámi a veškerým světem A vydávám se jako svetlo doprostřed stínů Očima pořádaje milované hvězdy
Poklidný ptáku opačného letu
Jenz hnízdíš v ovzduší
Na hranici kde se rozsvěcí má paměť
Zavři s ve druhé víčko
Ne kvůli slunci ne kvůli zemi
Ale kvůli plazivému plameni jehož intenzita
se bude zvětšovat Až se jednoho dne stane jediným světlem
j*
Jedn ft.-Ll
oho dne
ednoho dne jsem očekával sám sebe ftťkl jsem si Guillaume nastal í a s Abys poznal konečně sám sebe JCdyz jsi poznal ostatní
'oznal jsem je pěti smysly a několika dalšími Itačil mi pohled na jejich nohy a vytvořil jsem
si obraz tisíců Vidět jejich poděšenou chůzi jediný vlas f' Anebo jazyk pokud jsem chtěl být doktorem Anebo jejich děti pokud jsem chtěl byt prorokem Lodi nadšenců pero mých spolubratři Mince slepců ruce němých Anebo spíše kvůli slovníku než vlastnímu psaní Nějaký dopis muže nanejvýš dvacetiletého Stačilo mi cítit vůni jejich kostelů Vůni jejích řek protékajících městem Či květů ve veřejných zahradách ó Cornelie Agrippo pach malého psíka by mi postačil Abych přesně popsal tvé spoluobčany z Kolína Jejich tři krále i zástupy ursuknek Které tě vedly k chybnému názoru na ženy Stačí mi vychutnal dech vavřínu abych poznal
zda má sloužit lásce Či hanbě A dotknout se obleků
Abych zjistil zda člověk je zimomřivý ei nikoli O lidé které jsem znal
(47)
Stačilo mi slyšet hluk kroků
Abych uä navždycky urěil směr chůze
To vše mi stačilo abych vířil Že mám právo
Křísit ostatní
Jednoho dne jsem očekával sám sebe
túr
lír k i jsem si Guillaume přisel tvůj ca s A z lyrika vycházeli ti které mám rád Ale k nimž jsem nepatřil
Velikáni pokrytí řasami procházeli podmořskými městy
Kde věže vytvářely ostrovy
A toto moře se svým jasem hlubinným
Napájelo svou krví mé žíly a bušilo srdcem mým
Pak se na zemi objevily tisíce bílých kmenů
A každý z mužů držel v nice růži hezkou
A jazyk který vynalezli cestou
Jsem od nich pochytil a dodneška jej mám
Průvod Sel dál já hledal sebe sám
VSichni co tudy Šli a vzdáleni mi byli
Přesto část mého tčla v sobe meh
Z něhož mě tvořili jako st? staví véí
A všichni společně se na mně podíleli
Tvoříce s člověkem svět celý
Vše je pryč Dávno pryč Ó bozi tentýž tvar Co máte vy dali jste mi co dar A obraceje zrak k zbytečné budoucnosti Sám v sobě minulost zřím růsti
Nic zemřít nemůže pokud to ještě není Zářící minulost je nad budoucí snění To bezmocné je jako špatný lek Jenž promarňuje iísílíi účinek