AURÉLIA
PRVNÍ ČÁST. I.
Sen je druhý život. Nedovedl jsem bez zachvění projít temi dveřmi ze slonoviny nebo z rohoviny, které nás dělí od neviditelného světa. První okamžií ky spánku jsou obrazem smrtí; jakési mlhavé ochro* tnení se zmocňuje nasi myšlenky a nedovedeme určit přesnou chvíli, kdy naše jd, v jakési jiné podobě, po> kračuje v díle jsoucnosti. Je to jakési nejasné pod? zemí, které se pozvolna rozjasňuje a v němž ze stínu a z noci vyplouvají bledé, vazně nehybné postavy, které bydlí v příbytku zesnulých spravedlivých. Pak se utváří obraz, nový jas zazáří a uvádí do pohybu ta bizarní zjevení; otvírá se nám svět Duchů.
Swedenborg říkávat takovým visím Memorabilia; míval je častěji v snění než ve spánku; Apulejův Zla* tý osel a Dantova BožskA kpw&die jsou básnické vzory takových studií lidské duse. Zkusím podle jejich příkladu zaznamenat dojmy z dlouhé nemoci, která celá uplynula v tajemstvích mého ducha; —a nevím, proč užívám toho slova nemoc, neboť nikdy jsem se, pokud setýcemne samého, necítil zdravěji. Mnohdy jsem myslíval, ze má síla a má činorodost jsou zdvo*
119
jeny; zdávalo se mi, že vše vím, vše chápu; obraz* nost mi přinášela nekonečné slasti. FCdýz zase nabu* déme toho, čemu lidé říkají rozum, máme snad lito* vat, že jsme ty slasti ztratili ? . » .
Tato vita nuova mela pro mne dve období. Zde jsou poznámky vztahující se k období prvnímu. — Jistá dáma, kterou jsem dlouho miloval a kterou budu nazývat jménem Aurélia, byla pro mne ztrar cena. Málo záleží na okolnostech této události, která měla míti tak veliký vliv na můj život. Každý múze ve vzpomínkách vyhledat nej bolestnější zážitek, nej* strašnější ránu, zasazenou duši osudem; to pak bývá třeba rozhodnouti se pro smrt nebo pro život: — řeknu později, proč jsem si nevybral smrt. Ježto jsem byl zavržen tou, kterou jsem miloval, a vinen provií něním, v jehož odpustení jsem už nedoufal, nezbý* valo mi, než vrhnouti se do všedních, sprostých opo* jenr; předstíral jsem radost a bezstarostnost a toulal jsem se světem, bláznivé zamilován do rozmanitosti a do rozmaru; miloval jsem zvláště podivné kroje a mravy dalekých národů; zdálo se mi, že tak presu* nuji podmínky dobra a zla, hranice, abych tak řekl, toho, čím je nám Francouzům cit, ,Jaké to šílenství/' říkal jsem si, „milovat takto platonickou láskou že ŕ nu, která tě už nemiluje! To vše zavinila má četba; bral jsem vážně výmysly básníků a vytvořil jsem si Lauru nebo Beatrici z docela vsedni ženy našeho sto* letí . . . Přejděme k jiným záletům a brzy na ni zapo* meneme." Závrat nost veselého karnevalu v kterém* si italském městě rozptýlila všechny mé melancho* lické myšlenky. Byl jsem tou úlevou, kterou jsem po? citoval, šťasten tak, že jsem svou radost oznámil všem
120
přátelům a popisoval jsem jim v dopisech jako trvalý Etav svého ducha to, co bylo jen horečnou předráž* děností.
Jednoho dne přijela do toho města velmi slavná žena, která si mě přátelsky oblíbila a která, jsouc zvyklá líbit se a oslňovat, bez námahy mě zvábila do kroužku svých obdivovatelů. Po večírku, na němž byla zcela přirozená a zároveň plna půvabu, jehož sílu všichni pociťovali, uvědomil jsem si, že jsem do ní zamilován tak, že jsem se rozhodl bez prodlení jí napsat. Byl jsem tak šťasten tím pocitem, že mé srdce je schopno nové lásky! . . . Vypůjčil jsem si v tom nepřirozeném nadšení tytéž věty, jimiž jsem tak krátce před tím líčíval lásku opravdovou a dlouho pociťovanou. Jakmile jsem dopis poslal, byí bych chtěl zadržet jej, a sel jsem do samoty snít o tom, co se mi zdálo hanebným zneuctěním mých vzporní* nek.
Večer vrátil mé nové lásce všechen její včerejší půvab a lesk. Ta dáma byla dojata tím, co jsem jí napsal, třebaže dala najevo trochu překvapení nad náhlou horoucností mé vášně. Prožil jsem v jediném dni několik stupňů citů, které je možno k žene po ŕ cítit se zdáním upřímnosti. Přiznala se mi, Že můj dopis ji překvapil a zároveň naplnil hrdostí. Zkusil jsem přesvědčit ji, ale byť jsem říkal cokoli, nemohl jsem v našich rozhovorech najiti tón svého stylu, takŽe mi nezbylo než s pláčem se jí přiznat, že já sám jsem se zmýlil, když jsem ji šálil. Ale má rozcit* ltvělá důvěrná přiznání byla přece jen dost půvabná a marné projevy lásky byly vystřídány přátelstvím, silnějším v své lahodnosti.
121
Pozdějt jsem se s ní setkal v jiném městě, kde byla ona dáma, kterou jsem ještě stále beznadějně milo? vaí. Náhodou se seznámily a první z nich se patrně naskytla příležitost vzbudit v té, která mě vyhostila ze svého srdce, něžnější city ke mne, takže jednou, když jsem byl ve společnosti, v níž byla také ona, spatřil jsem ji, jak jde ke mně a podává mi ruku. Jak vysvětlit toto její počínání a smutný pohled, jímž doprovodila svůj pozdrav? Byl jsem přesvědčen, že v tom vidím odpuštění minulosti; božský prízvuk soucitu obdaroval prostá slova, jež mi řekla, nevýŕ slovnou hodnotou, jako kdyby se do lahod lásky, do té chvíle světsky vsedni, mísilo něco náboženského, co jí vtiskovalo pečeť věcnosti.
Neodkladná povinnost mě nutila k návratu do Paříže, ale hned jsem si umínil, že tam zůstanu je* nom několik málo dní a ze se co nejdříve vrátím k svým dvěma přítelkyním. Radost a netrpělivost mě plnily jakousi závratí, která byla komplikována sta? roští o různé věci, jež jsem měl dokončit. Jednou kolem půlnoci jsem se vracel předměstím, v němž jsem bydlil, a tu jsem najednou, zdvihnuv naho* dou oči, uviděl domovní číslo ozářené pouliční sví* tilnou. A to číslo vyjadřovalo právě počet mých let. A když jsem sklopil oči, hned jsem před sebou uviděl nějakou ženu se zsinalou pletí a s vpadlýma očima; zdálo se mi, že má podobu Aurélie. Rekl jsem si:
— To je mi oznamovánajejí smrt — nebo má! Ale nevím, proč jsem se přidržel tohoto posled*
122
ního dohadu, a hned mě zarazila myšlenka, že se to jíste stane zítra v tutéž hodinu.
Té noci jsem měl sen, který mě v té myšlence j ešte utvrdil.
Bloudil jsem v rozlehlé budově, složené z několika dvoran, z nichž jedny byly určeny pro studium, jiné pro rozhovory nebo pro filosofické debaty. Zastavil jsem se se zájmem v jedné ze studoven, v níž jsem podle svého přesvědčení poznával své bývalé učitele a spolužáky. Vyučování řeckým a latinským klas i* kům pokračovalo s tím jednotvárným tlumeným bzukotem, který se podobá modlitbe k bohyni M ne ŕ mosyně. — Přesel jsem do jiné dvorany, v níž byly filosofické přednášky- Chvíli jsem tam zůstal a po? tom jsem vysel hledat svůj pokoj v jakémsi hostinci s ohromnými schody, plném chvátajících cestu í jících.
Několikrát jsem zabloudil v dlouhých chodbách, a když jsem procházel jednou z hlavních síní, byl jsem zaražen zvláštním divadlem. Nějaká, nadlidsky veliká bytost — nevím, zda muž či žena — poletovala namáhavě nad volným prostranstvím, a zdálo se, že sebou zmítá v hustých mracích. Nemajíc už sil ani dechu, spadla nakonec do temného dvora, zachycu* jíc se a šelestíc křídly po střechách a po zábradlích. Chvíli jsem ji mohl pozorovat. Byla zbarvena Červe* nými odstíny a její křídla se leskla tisícerými měna* vými odrazy. Oděna jsouc v dlouhé roucho s antice kými řasami, podobala se Durerovu andělu Metaní cholie,— Neubránil j sem se, abych zděšeně nevykřikl, a to mě vyburcovalo ze spánku.
Příštího dne j sem spěšné navštívil všechny své přáte#
123
[e. V duchu jsem se s nimi loučil, ale neříkaje jim nic z toho, čím byla zaujata má mysl, vášnivě jsem roz* mlouval o různých mystických námětech; překva* poval jsem je neobyčejnou výmluvností, zdálo se mi, že všechno vím a že se mi v těch svrchovaných hodi* nách zjevují záhady světa.
Večer, když se zdálo, že se ta osudná hodina blíží, rozmlouval jsem v jistém kroužku u stolu s dvěma přáteli o malířství a o hudbě, definuje se svého hle* diska vznik barev a smysl čísel. Jeden z nich, j mé* nem Pavel chtěl me doprovodit domů, ale já
jsem mu řekl, že domů nejdu.
— A kam jdeš? zeptal se.
— K Východu í
A zatím co mě doprovázel, jal jsem se na nebi Me* dat hvězdu, o níŽ jsem se domníval, že ji znám, jako kdyby měla nejaký vliv na můj osud. Když jsem ji nasel, sel jsem dále, procházeje ulicemi, v jejichž smeru ji bylo vidět, kráčeje takřka vstříc svému osu* du a chtěj e patřit na tu hvězdu do té chvíle, kdy mě měla stihnout smrt. Ale když jsem dospěl na křižo* vatku tří ulic, nechtěl jsem jít dále. Zdálo se mi, že můj přítel vynakládá nadlidskou sílu, aby mě dostal s místa; vzrůstal v mých očích a nabýval podoby apoštola. Mel jsem dojem, že vidím, jak se místo, na němž jsme byli, zdvihá a jak ztrácí tvary, jimiž je obdaroval jeho mestský ráz; — na nějakém návrší, obklíčeném rozlehlými samotami, měnil se ten vý* jev v boj dvou Duchů a jakoby v jakési biblické pokušení.
— Ne! říkal jsem, nenáležím do tvého nebe. Na této hvězdě jsou ti, kteří mě očekávají. Jsou starší
124
než zjevení j které jsi přinesl ty. Nech me jít za nimi, neboť ta, kterou miluji, náleží k nim a právě tam se máme shledat!
III.
Zde se pro mne začalo to, co nazvu přelitím snu do života skutečného. Od té chvíle všechno nabý* val o někdy dvojího vzhledu — a to tak, že rozumo ŕ vému uvažování nikdy nechybělo logiky a že paměť neztrácela ani nej menší podrobnosti z toho, co jsem prožíval. Jenže mé skutky, na pohled nesmyslné, byly podrobeny tomu, co je podle lidského rozumu nazýváno ilusí. . .
Nejednou se mi vrátila ta myšlenka, že v jistých vážných životních okamžicích se ten či onen Duch světa vtěluje najednou do podoby obyčejného clo* veka a působí nebo snaží se působit na nás, třebaže ten člověk o tom ani neví nebo neuchová si na to nej menší vzpomínky.
Přítel mě opustil vida, Že jeho úsilí je marné, a do# mnívaje se patrně, že mě ovládla nějaká utkvělá myš* lenka, kterou chůze uklidní. Když jsem videi, že jsem sám, namáhavě jsem vstal a dal jsem se zase na cestu směrem k hvězd e, na niž jsem nepřestal upírat očí- Při chůzi jsem zpíval nějakou tajemnou hymnu, o níž jsem byl přesvědčen, že si na ni vzpomínám jako na píseň, slyšenou kdysi v jakémsi jiném živote, a která mě plnila nevýslovnou radostí. Zároveň jsem vysvlékal své pozemské šaty a rozhazoval jsem je ko# lem sebe. Zdálo se, že cesta stále stoupá a hvězda že se zvětšuje. Pak jsem zůstal s rukama vztaženýma, očekávaj e chvíli, kdy se duše oddělí od těla, magnet
st*
ticky jsouc přitahována do oblastí hvězdy. A tu jsem pocítil jakýsi záchvev; stesk po zemi a po těch, jež jsem na ní miloval, mi sevřel srdce, i zaprosil jsem v nitru toho Ducha, který me k sobe přitahoval, tak vroucně, že se mi zdálo, že zase klesám k lidem. Kor lem mne stála vojenská noční hlídka; — a tu jsem měl představu, že jsem se stal velmi velikým, a že, úplne zaplaven elektrickými silami, povalím vše, co se ke mne přiblíží. Bylo něco komického v pečlivosti, sniž jsem šetřil sil a života vojáků, kteří mě našli.
Kdybych nebyl přesvědčen, že posláním spiso* vatele je, upřímné,analysovati to, co prožívá ve váz* ných chvílích života, a kdybych si nestavěl cíl, který pokládám za prospěšný, zastavil bych se zde a nepo* kousel bych se popsat všechno to, co jsem potom prožíval v řadě visí, možná nesmyslných nebo prostě chorobných . . . Leže na polním lůžku, byí jsem pre* svědčen, že vidím jak se nebe odhaluje a otvírá v ti* sícerých obrazech neslýchané nádhery. Zdálo se, že se mi zjevuje osud osvobozené duše, jako by ve mně měla být vzbuzena lítost nad tím, že jsem ze všech sil svého ducha chtěl stati zase pevně na zemi, kterou jsem už opouštěl . - . Nesmírné kruhy se rozkládaly V nekonečnu jako kruhy na vodě, zneklidněné pá* dem nějakého tělesa; každý ten kruhovitý pás, obyd? lený zářivými bytostmi, se střídavé zbarvoval, pohy* b oval a rozplýval, a něj aké božstvo, stále totéž, s úsměř vem odhazovalo chvilkové masky svých různých vtě * lení a nakonec se, neuchopitelné, uchýlilo do mys** tických nádher asijského nebe.
Tato nebeská vise mě vlivem toho jevu, který kde í kdo mohl zažít v jistých snech, nenechávala cizím
i2ó
tornu, co se dálo kolem mne. Leže na prostém vo? jenském loži, slyšel jsem, jak si vojáci povídají o ně f jakém neznámém, který byl na obchůzce zadržen stejně jako já a jehož hlas se ozval v téže místnosti. Jakýmsi zvláštním účinkem vibrace se mi zdálo, že ten hlas zazvučel v mé hrudi a že má duše se takřka zdvojnásobila ~ jsouc zřetelně rozdělena mezi visi a skutečnost. V jedné chvíli me napadlo obrátit se s napětím sil k tomu, o němž se mluvilo, potom však jsem se zachvěl, vzp o mně v si na tradici, která je dob* re známa v Nemecku a praví, že každý člověk má dvojníka a že, spatříAi ho, jeho smrt je blízká. — Za? víel jsem oči a vstoupil jsem do změteného dusev* ního stavu, v němž se fantastické nebo skutečné po* stavy, které mě obklopovaly, tříštily v tisíce prchá* vých zjevů. Na chvíli jsem u sebe spatřil dva ze svých přátel, kteří žádali, abych jim byl vydán, a vojáci ukázali na mne; pak se dveře otevřely a nějaký clo* věk mé postavy, jehož tvář jsem nevidel, vyšel s mý* mi přáteli, jež jsem marně volal nazpět.
— To je omyl! křičel jsem. Pro mne sem přišli, a odchází kdosi jiný!
Tropil jsem takový povyk, že mě zavřeli do žalář* ní cely.
Tam jsem zůstal několik hodin v jakési otupělosti; konečně ti dva přátelé, jež jsem podle svého pře ŕ svědčení u£ jednou videls přijeli pro mne s vozem. Vypravoval jsem jim vše, co se stalo, ale oni popř eli. že by byli přišli už jednou v noci. Poobědval jsem s nimi dosti klidně, ale čím více se blížila noc, tím úzkostněji se mi zdálo, že jsem nucen obávati se téže hodiny, která včera hrozila stát se mi osudnou. Po*
127
žádal jsem jednoho z nich o orientální prsten, který měl na prste a který jsem povazoval za starodávný talisman, a vzav šátek, přivázal jsem si prsten ke krku, otočiv pečlivé tyrkys, který v nem byl zasa ŕ zen, k tomu místu na šíji, na němž jsem cítil jakousi bolest. Podle mého přesvědčení to byío právě to místo, jímž duše hrozila uniknouti ze mne ve chvíli, kdy jístý paprsek, zazářivší z hvězdy, kterou jsem pozoroval minulé noci, splyne, vzhledem ke mně, se zenitem. Bud náhodou nebo proto, že jsem na to tak usilovne myslil, zhroutil jsem se jakoby zasažen bles* kem v tutéž hodinu jako včera. Položili mě do po* stele a na dlouho jsem ztratil smysl a spoj itost obra? zů, které se mi ukazovaly. Tento stav trval několik Byl jsem dopraven do nemocnice. Mnozí pří ŕ buzní a přátelé mě navštívili, ale já jsem sito neuvěr domil. Jediným rozdílem mezi stavem bdělým a spán* kem pro mne bylo, že v stavu bdělém se v mých ocích všechno přetvořovalo; každý člověk, který se ke mne přiblížil, zdál se změněn, věci mely jakoby jakýsi pol ostí n, který obměňoval jejich tvary, a hry světla, kombinace barev se rozkládaly, takže mě udržovaly v ustavičné radě dojmů, které se spoj o? valy jedny s druhými a v jejíchž pravděpodobnosti pokračoval sen, odpoutanější od vnějších prvků-