Pláče to v srdci mém
Na město tiše, tiše prší. Arthur Rimbaud
Pláče to v srdci mém, jak na město když prší. Co je to za tíseň, již cítím v srdci svém?
Déšť šumem tichým skrápí střechy a dláždění. Mé srdce nuda trápí, déšť zpívá, střechy skrápí.
Pláč, bez důvodu pláč v tom srdci omrzelém. Nebylo zrady? Nač ten bez důvodu pláč?
Trest za nejhorsí viny nemučí jak to nač, Zášť, láska - jenom stíny, v mém srdci tolik viny!
Je třeba odpouštět nám, hleďte, není zbytí
Je třeba odpouštět nám, hleďte, není zbytí, jenom tak budem šťastny, ale nevídáno, jsou-li dnes hořké, trpké chvíle v našem žití, budeme spolu obě aspoň plakat - ano?
Ach, kéž jen smísíme, my duše posestřené, nejasnou touhu s něhou křehkých jarních stvolů, od mužů, od žen tam, kde srdce zapomene na to, co vyhání nás, uprchněme spolu!
Buďme jak děvčátka, jež láska sotva vzruší, ale jež nade vším jen žasnou, hlavy chýlí a v cudném habří bledá sní a v něžné duši netuší, že už jim tu všechno odpustili.
32
33