^Ti-miv^- "*wilffltffffMrai\lií iff ,^18,Ti ■ M
KRITICKÉ  DÍLO  JINDŘICHA VODÁKA Svatek druhý
{
JINDŘICH VODÁK
EDUARD VOJAN
Divadelní ústav
321700082427
MELANTRICH
3217000824278
vládna, a jen bývalá bystrost a radostná horlivost jí zů-stala na její prospěch. O to má kritika dojista mnoho zásluhy, jako ji kritika možná přece ještě naučí, rozlišovati víc a víc různé ženské povahy. Nepřátelský tábor —?
Podobných příkladů je nadbytek. Do vinohradského < divadla přišel ještě v době Štechově vynikající venkovský herec, kterého nebylo zrovna požitkem poslouchat a vidět. Mluvil rýmově, jako by měl věčně ucpaný nos, stahoval ( věty v jeden splývavý, chrunivý, rosolovitý proud a ještě si k tomu spokojeně pomlaskával nebo mnul rty. Jeho gestikulace nebyla o nic lepší a snesitelnější, přehazoval před sebou všelijak divně rukama jako malátnýma, přitahoval jc ke trupu s převislýma dlaněma jakď krtčí tlapky, jen hrabat, plácal si rád stereotypně dlaní v dlaň na sousedské „i potztausend". Bývalo to někdy k utečení! Věc se zhoršovala jeho bezmeznou domýšlivostí, pokládal se za genia, kterým nebyl, a na toho, kdo jeho geniálnosti nechtěl vždycky dost uznávat, uměl si vyjíždět bez výběru . slov, ne jako voják neozbrojený, nýbrž jako popuzený fél z rakouských dob. Nu a dnes tento herec, jenž upřímnou referentku nazval kýhavým ptákem z Kapitolu, jc čelným umělcem čelného pražského divadla, může hrát největší postavy českých dějin bez obav, že je pokazí hlasem, výslovností, mimikou, a zbavuje se postupně všech provinciálních zlozvyků. Děkovat kritice nebude, ale to není příčina, aby kritika, která ho vychovávala, byla prohlašována za nepřátelský tábor.
Hřebík na hlavičku uhodil hodný a skromný Ludvík Veverka, když v humoristickém ekstempore kdysi sám sebe vzpamatovával, že se nesmí zabreptat, sice že se o tom pozítří dočte ve všech novinách. Poznámky novin ho mrzely, ale neminuly se dobrým účinkem, přiměly ho dávat pozor, aby ušel opakovaným výtkám, o nichž věděl, že říkají pravdu.
Je nesporno, že herec může mít z kritik často důvod k trpkosti a nedůvěře. Vnikl pilnou prací doma i na zkouškách podrobně do díla dramatikova, zná v něm takřka každé slovíčko zpaměti, prostudoval a promyslil svou roli větu za větou, odvážil každý tón a pohyb, ví na vlas, proč musil roli tak a tak pojmout, proč tu a tu jednotlivost zahrát zrovna jen tím zpŮ6obem. A přijde kritik, jenž kusu předem vůbec nezná, posadí se, jednou zběžně vyposlechne, mnohdy neuchytí ani řádně všeho obsahu a už si troufá rozhodnout, byla-li která role, složitá a nesnadná, pojata a zahrána, jak měla být. Může to za ten večer spolehlivě odhadnout, když se musí starat zároveň o kus, o režii, o výpravu? Nic není třeba se divit, domní-vá-li se pak odsouzený herec, že kritikovi záleželo ne na pochopení, nýbrž jenom na tom, aby mohl vůbec něco vytknout. Kam by se děla jeho kritická moudrost a autorita, kdyby nevytkl!
Ale právě proto neměli by herci žádat od kritiky nemožností a přijímat ji prostě, jak jest, se všemi lidskými vadami a nedostatky. Vypoví-li vzdělaný a zkušený kritik poctivě, jak se mu hra za ten večer jevila, je tím jeho úkol náležitě vykonán a herec ať přičte také trochu sám sobě, nedovedl-li svým výkonem přesvědčit. Ministři, politikové, novináři, úřady, profesoři, správní radové bank, všichni lidé veřejně činní jsou vydáni přísné kritice, všichni musejí být denně připraveni, že odněkud bude na ně podniknut zlý výpad, všem se opět a opět přihází, že jsou nespravedlivě snižováni, tepáni, trháni, a nikdo z nich nikdy neočekává, že bude všeobecně jen oslavován. Proč by tedy jen herec měl být nedůtklivější než jiní? Machar napsal, že „kritikové povolaní jedni chválí, druzí haní"— ať se tedy choulostivý, marnivý herec přidrží pro svou útěchu jen těch, kterým se bez výhrady líbil, a ať věří, že jen
io
li
vající, propracovanou hru tváře a čela! A zase v každém aktu jiné a jiné rysy až k těm posledním výkřikům nad mrtvolou synovou, jež zní jako odkudsi z řecké pro-metheovské tragedie v rozsáhlém pahorkovém divadle v rozletu do dalekého a širého prostoru.   Čas 19. XI. 1904
HAMLET (William Shakespeare: Hamlet)
Mluví-li se o novém nastudování Shakespearova Hamleta, musí se arci mluvit především o vynikajícím výtvoru p. Vojanovu v roli titulní. Je jisto, že v celém našem novějším umění dramatickém není nic, co by se rovnocenně mohlo postavit po bok tomuto Hamletovi. Nic, co by bylo tak promyšleno, tak intensivně a pronikavě pojato a ve svém výraze tak urovnáno a sceleno. Hamlet p. Vojanův je nejprve skutečný princ vysokého vzdělání a vysokých pojmů. Může být důvěrný, přátelský, vřelý k lidem nižšího rodu, ale vždycky zůstane zjevná mezera mezi ním a nimi: mezera, která nevězí v pýše nebo v sebepřeceňování, nýbrž v krásné duševní převaze, ve vládě nad sebou, ve vybrané zdrženlivosti. Měli jsme na jevišti obřadnou pompésnost, vnější skvělost — p. Vojan přináší pravou noblesu, která, dříve nežli pohyby a věty, kultivuje a ukázňuje myšlenky a city. Ten Hamlet — princ pozdraví Rosenkrantze a Guil-densterna jako dobré známé, obejme Horatia jako člověka chovaného v srdci srdce svého — a ty prízvuky, ta gesta, to jsou srdce a duše, jež vycházejí vstříc, jež se přinášejí v dar, který nesmí být zneuznán a nesmí být znecenčn, poněvadž se v něm podává nejlepší část lidské bytosti. Němci mají kolik proslulých Hamletů: sotva který vyrovná se v tom páně Vojanovu.
Nevyrovnají se mu ani jinými stránkami. Hamlet p. Vojanův je pohnut ostrou bolestí nad smrtí otcovou a nad jeho znectěním, a je to bolest, která, cítíte, může zničit
/ivot. Kdykoli se dere do slov a tváře (zvláště v prvním .(kic a ve scéně s matkou třetího aktu), je násilně poutána a tištěna, aby nepropukla v bezmezný nářek: věty stávají sc v ní takřka smrtelně bledými vnitřním zápasem, zuby sc stiskují a ruce přimykají k tělu, aby udržely příval bouře. Tam dole, tam dole v duši, jak to ryje a se zmítá! ale slova, íilc pohyb, ale tvář smějí obrážet jen jako daleký, daleký pohled do nitra, zavázaný k mlčelivosti. Ve čtvrtém aktě I lamiet p. Vojanův stojí při pohřbu Ofeliině s hlavou skloněnou na ruce a na obrubu pomníku a když se pak zdvihne, aby vybuchl ve výkřiky proti Laertovi, zdá se, jako by celé moře zoufalého stkáni rozlilo se jevištěm: to neni hoře okamžiku, to je hoře velké a dlouhé tragedie, jc-2 v tuto jedinou chvíli strhlo hráze a vyvalilo sc ve vzdu-lých, zpěněných vlnách. A moře se opět vrátí v břehy, uhladí se a přijde tichý, širý smutek pátého aktu: bolest je pro něj již příliš velká, aby mohla být i jen naznačena. I 'mřít, usnout!
Ironie byla vždy silným rysem p. Vojanovým. Jeho I lamiet je ironikem hned v první své scéně při řeči králově tenkou čarou sevřených rtů lehounce nakřivených. \ jc jím ovšem tím více potom. Ale je to tak docela jiný ironik nežli jeho Harlekýn nebo jeho ruští skeptikové .1 dekadenti. Úsečný, hrdě odbývaný, vznešený. Ironi-nuje, aby se uzavřel proti těm, které neuznává za hodny své družnosti, a aby je odkázal do jejich mezí. Ironisuje přísně a upjatě, zatvrdle a odmítavě, takřka s výslovnou výhradou, aby mu nebylo rozuměno. Ironisuje jako někdo, kdo stojí nade všemi a komu jsou všichni příliš nízcí a špatní, aby mohl s nimi mluvit jinak. Zní temná hrozba v jeho ironii a zní v ní výsměšná milostivost, která dává najevo, že by mohla posmát se víc, mnohem \ k, kdyby se chtěla tak snížit. Je v ní i hnus ze znečišťu-
86
87
jícího doteku, je v nl i nenávist. Bylo příliš ublíženo a byl příliš podveden člověk, který takto ironisuje! A jako bolest Hamletova, tak také jeho ironie má ve výkonu p. Vojanově chvíli, kdy jsouc nakupena, vybije se v divokém třeštění: ve scéně po přerušeném divadle. Lehká, mírně sarkastická konversační zábavnost, se kterou hraje v náhlých přechodech některá místa líčeného šílenství Hamletova, přechází tu ve vířivé poskoky, v jásavý potlesk, v bouřlivé výkřiky, z nichž se stěží vypotácí, udýchán a vysílen.
Příkladem může být p. Vojan hercům ve střídmosti, míře, pozornosti a uvedomelosti vší své hry. I v masce a ústroji bez všech nápadností a hledaných rafinovaností. Dal Hamletovi sivě bledou, odulou tvář, nepřístupnou, těžkou, nezdravou, a sepjal jej v těžký, černý šat, jako spíná a ovládá jeho duši. Jen jedno není dost jisto: ne-studoval-li Hamleta od scény ke scéně (tak jako z herců theoreticky na př. Gregoři v Búhnendarstellung der Hamlet-Rolle nebo i Rossi ve svých Shakespearovských studiích). Každá stojí příliš sama o sobě, není dramatického rozpětí od jedné k druhé. Hamlet je tu málo tím zpytavcem, který přes celou tragedii (nejen v divadelní scéně)   stále hledá záchranu, jistotu, objasnění, bod utkvění. Kdyby byl pojal Hamleta celistvěji a dramatičtěji, byl by jistě vložil více pravé síly a více obsahu v slavný monolog Být či nebýt a více utrpení ve scény s Ofelií a s matkou. V první scéně s herci bylo by snad dobře přednášet veršovaný úryvek zapamatované deklamace méně patheticky, ve shodě s pozdějším poučováním Hamletovým. A ještě snad to: ten rozhalený kabátec v první scéně třetího aktu má dnes už přídech banálnosti. To, co líčí před tím Shakespeare ústy Ofeliinými (II, i), to je něco zcela jiného! Čas 29.1. 190j
V SLUŽBÁCH ČESKÉHO DRAMATU
MLYNÁŘ (Alois Jirásek: Lucerna) , Nejvyrovnaněji hrál p. Vojan svého mlynáře.
Čas 19. XI. 190J
DOUBRAVA (F. X. Svoboda: Démon)
Doubravu hrál p. Vojan a ovšem znamenitě, ač zatím ještě ne všude s pravým tónem. Čas 6. III. 1906
P. Vojan dal Doubravovi nejen svoji pružnou, ztepilou postavu a svoji výmluvnou, mužně krásnou tvář, nýbrž i všechnu svou duševní výšku a všechnu svou důmyslnou pozornost na každý okamžik. Hraje první akt, akt Dou-bravovy moudrosti, poněkud unaveně, nedbale: Doubrava fiká tu hluboké věty, které jsou více lacinou naučenou filosofii nežli jeho přirozeností. Okouzlení jeho baronkou p. Vojan rozvinuje velmi ponenáhlu, mírně, zdrželivě, s radostnou, rozehřátou libostí pravého umělce. Doubra-vovu „píseň" pěje tlumenými, vášnivě zarývanými větami, jako se mluvívá pod vlivem blížícího se hrozného, ale neodvratného osudu. P. Vojan neměl by jen, myslím, místy mluvit tak nízkým hlasem a jedním nepřetržitým, stejným proudem. Doubravova četná „ach" nasazuje všecka týmž způsobem (v prvním aktě). Čas 14. III. 1906
VALENTA (J. K. Tyl: Paličova dcera)
V novém provedení obracel na se pozornost zejména p. I "ojan v roli Valentově. Nezapře své fešáckosti ani v ní
8«
89
slibně a silně tušit. A je dobrým znamením, že týž jejich způsob najdeme i v nejmenších rolích aspoň jako zásadu a snahu. Čas 13. V. 190/
Mortimcr p. Vojanův je opravdovější, vážnější, nesený temnou, silnou a zlou vášní, která ani na okamžik nepovoluje. Čas 20. XII. 190/
ZLODĚJ (Ocíave Mirebau: Zloděj filosof)
P. Vojan, myslím, zavděčil by se oběma stranám, kdyby příslušné místo sehrál hodně svižně a hbitě, vůbec snad živěji. Jeho zloděj je ostatně skutečný parádní zloděj, pro odiv.
Čas 14. IX. 19 oj
NESTE (Paul Hervieu: Záhada)
Jediný p. Vojan (Neste) měl v debatě místo, kde jeho věty měly plnou, přesvědčivou horlivost a vroucnost.
Čas 18. X. 190/
CIZINEC (Henrik Ibsen: Paní tt ndmori)
Cizince, s výraznou maskou, p. Vojan mluvil tlumeně, odměřovaným, rytým hlasem, trochu tak, jak mluvívají duchová zjevení; je to drobná, ale těžká role, v níž není snadno najít pravý tón pro vzbouření nitra Ellidina.
Čas 21. XII. 190J
Od premiéry vesměs mnoho se polepšilo. Cizinec p. Vojanův není již tak hrobový: má hloubku myšlenek a širokých tuch; je v některých úsměvech (s přísvity zapadajících sluncí) více pamětliv, že je-li pro Wangla moře temným a hrůzným, pro Ellidu musí být více mořem za jiskřivých dnů, mužem, který jako Othello u Desdemony ovládl svými hovory dívčí snivost, obrazotvornost a touhu nesmírné
luznosti. (Není možno nezmínit se o tom, jak klasicky p. Vojan svého cizince oblékl.) Čas 30. XII. 190 )
RANK (Henrik Ibsen: Nora)
Doktora Ranka hrál po prvé p. Vojan. Dal mu vzezření mladšího elegána, trochu světáckého, cedícího mezi zuby své pomalé, ztuha zarývané věty. Má podtrhané pohyby rtů, čela, očí, kterými velmi důrazně naznačuje, jaké'síly potřeboval, aby se přes myšlenku neodvratného konce přenesl ke své rovnováze a ironii: zdá se, že by se tak jaksi poněkud rád pochlubil svou statečností. Jeho láska k Noře má v mírněném, snižovaném hlase vášnivé, těžce padající akcenty dlouhého zadržování. Poslední scénu Rankovu p. Vojan asi prohloubí ještě, zbaví ji vší roztržitosti a zběž-nosti. Čas 3. VI. 1906
,,Nora" je pořád z nejlépe hraných kusů v Národním • li vadle a Helmer p.Vávrův, Rank p. Vojanův, Krogstad p. '/členského, to jsou dnes klasické naše výtvory, každý --.1111 o sobě postava jako ulitá: divadelní koncert.
Venkov 11. XII. 1919
MKFISTOFELES (J. W. Goethe: Faust)
Dostalo se nám znamenitého Mefistofela p. Vojanova.
Čas }0. X. 1906
\ pan Vojan podal umělecký výtvor, který hy\po%itke»i \ n< |\ yv.lm ••!( iv.i mi>\ »lc. Žali >žil jt j, velmi inteligentně, na \\iciliii I |i mp< nimi >\ŕ z ixbiskélio prologu: „Von allen (. ri< m, <li< v< nu nu 11, isi inii der Scbalk am wenigsten /m Lnu mní llvtrdk vždy jist nejmíň nu obtíž." A čtve-r,ik, lo jc v Mefistofelovi p. Vojanovu temné svítivý, široký úsměv, v kterém je i pohrdáni i potmčšilost i odpuštění
loz
kc zdroji spásy, na němž visí celou duší, a ústa se mu pod zářným pohledem vyobloučí v ochotné, poslušné barbarství (ještě jednou později jako vodící motiv). Opře se v poklesavém nasednutí o široký sloup a vyráží namáhavé, upachtené, dýchavičné věty uštvaného žebráka, jenž již již vypukne v dusivé stkaní — dokonalý obraz břemene, jímž jest Macbethovi život. Pojí se k němu s hlubokou přesvědčivostí nervosní, hněvivý, zpurný spěch pátého dějství: nezáleží již na zbroji a její úpravě, nezáleží na myšlenkovém obsahu a jasnosti vět, jen všecko shodit a v hazardním zavírení ulevit si navždy. Ráz, ráz a konec!
Lidové noviny 2. III. 1916
HAMLET
V neděli 17. října Národní divadlo uvedlo po sedmileté přestávce znovu na jeviště Shakespearova Hamleta a titulní postavu hrál ovšem opět Vojan, za ohromného návalu a s neobyčejným, svrchovaným úspěchem. O pojetí role rozhoduje dodnes, že drama počalo svou vlastní evropskou dráhu zároveň s rozkvětem a rozšířením filosofie. Bylo to v době, kdy Lessing u herců (Eckhofa) dělal zvláštní umění z toho, jak dovedou přednášet sentence, a první věc, jíž si Goethův Vilém Meister u Hamleta všímal, byla ,,síla duševní, povýšenost mysli". Hamlet vyvinul se na divadelní typ filosofa a jest jím také plnou měrou u Vojana. Ale Hamletem Vojanovým nevládne již požitek z filosofie a hrdá důvěra nehledící k trpkosti ovoce, jež filosofie dává. Jeho monology jsou monology člověka, který příliš dobře ví, jaké zhroucení, jaká temná bezna-dějnost čeká na konci, a tož nespěchá, jde těžkým a namáhavým krokem, váhá a oddaluje závěr, projevuje různým ztahováním rozryté, šeré tváře, jak nerad, bez chuti blíží se k cíli. A přece zase klade věty s tvrdou, zarytou neupros-
il 24
ností, jež přísně se nutí přijmout jakýkoli výsledek, přibíjí je hřebem prstu vzhůru k nebi, ukazuje na ně pádnými pokyvy hlavy: povinnost neúchylné pravdy zápasí v hlase s rozcitlivělou bolestí a přemáhá ji ostrostí svých úderů.
Odtud pak utvořil se s podivuhodnou, vzácnou jednoduchostí a souvislostí ostatní Hamlet Vojanův, ve svých stycích s okolním světem. Vyzrálý ten filosofický bojovník, daleko přečnívající svá skutečná léta, nezapomíná ani na chvíli, jaký hluboký rozdíl je mezi ním a všemi vůkol něho, že na svízelné zápasy, jež vytrvale podstupuje, stačí toliko on svými výjimečnými schopnostmi a že od nikoho nesmí se nadít pochopení. A tedy zahrazuje své nitro i svou osobu brzy tak a brzy onak. Má výjevy, ve kterých jako by si odlehčoval od svých filosofických trudů veselou, hravou ironií (po prvé s Poloniem) bez příměsků zloby. Jindy zloba, ačkoli mocí tlumena, nabývá vrchu, drtí krutým křivením úst a bodavýma, nenávistnýma očima, sráží nepřátelskými, jízlivými, sečnými prízvuky. Jindy (v krásném, nekonečně smutném duettu s Ofelií) zatetelí se na větách slabý, nepřipouštěný zákmit stesku z nemožnosti lásky, stesku, v němž filosofova duše cítí hroznou vyschlost svých pramenů, své odcizení od všeho prostě lidského: Ofelie, to je mizející stín minulosti, odlehlá vzpomínka, nejistý záchvěv, jemuž srdce pomalu již ani nerozumí. A posléze Hamlet-filosof vzdává se zloby, vzdává se ironie, balí se těsně do sebe, tichne, krotne, přijímá odevzdaně svou vyloučenost ze světa a jen se s ním ještě vypořádává v odhodlaném rozmachu, aby dostál svým vnějším svazkům a závazkům.
Výkon je to jako ulitý, skvěle ucelený, vnitřně zdůvodněný v každém svém bodu, provedený s houževnatostí, propracovaností a silou, jakou dává toliko největší a dospělá umělecká vážnost: již to znamená udržovat hlas stále
!25
v témž ostrém napětí jako strunu před prasknutím! Tento Hamlet Vojanův bude žít a bude nutno k němu se vracet, i až snad přijde nový, jakého asi představoval si Shakespeare, zcela mladý, junný, sličný, se vší živostí, prudkostí, výbušností a citlivou šlechetností mládí. Obecenstvo projevovalo bouřlivými, neustávajícími potlesky mohutnost svých dojmů a Vojan mohl jednou zase vidět, že jeho milí přátelé na galeriích a v zadních přízemcích zachovávají mu touž věrnou příchylnost co on jim.   Novina 22. JC. ipij
Hamleta uprostřed máme, jakého se sotva brzy dočkáme druhého. Mistr Vojan jako by byl chtěl tentokrát vlít do něho všecku krásu, které posud nevyslovil, a jeho tenký hlas, jeho napjaté, útlé věty zněly bolestí, jaké jsou schopny jen bytosti proniknuté nejvyšším a nejčistším utrpením duševním: když promluvil k otci, nebo klečel před ním, když se chýlil nad sedící Ofelií nebo odcházel od ní, když se v ložnici matčině zhroutil na zem zničen a nešťasten, v jeho vzhlédnutí, v jeho ubohých rukou, v jeho chvěj-ných, smrtelně teskných verších bylo lkáni a úpění, jež se modlilo svým žalem za všechen poskvrněný lidský rod. Kdež by ten Hamlet mohl se zabývat mstou! Ten má svou říši duchových snů a jeho úkolem jest, aby všechny citlivé, zranitelné bytosti něžně, smutně a lítostně posílal do kláštera, tam že budou chráněny před světskou špatností a nízkostí. Ne ironie svítí v jeho očích a tváři, když ho vypravují do Anglie, nýbrž veselá, blažená radost, jako by měl být vykoupen ze vší zloby a bídnosti. Kterak on zachází v tom Hamletovi se slovy a veršem! to není jenom vytříbené, mistrovské umění, to je láska a vděk ke slovům, láska a vděk k prostředku, jímž se vyroní z duše každý posvátný, lehounký odstín jejího hnutí. Když Vojan řekne třikrát po sobě totéž, je to po každé jiná myšlenka znovu
promyšlená, nově pojatá, s novým, vážnějším a jíma-vějším smyslem. A když dořikává ke konci aktů nebo výjevů odstavce rýmovaným dvoj versím, je to jako pomalé, hebké, dumavé vydechnutí, které spěje před sebe kupředu do otvírajících se dálek. Také se vytrhne zc svého duchového vsebepohřížení, také vyskočí a zabouří hněvem v mužných, ocelových větách, také vycení hrozivé, kruté zuby, ale to jen že byl probuzen a vyhnán ze svých dum; a když vidí (už od hřbitovní scény) blížit osvoboditelku smrt, po jeho bytosti rozestře se vláda pokojnosti, která pevně a přísně chce účtovat se životem: jakož božské zákony kázaly nám. Venkov 4. II. 1920
126
i
KRITICKÉ DlLO JINDŘICHA VODÁKA Řídí Albert Pražák
Svazek druhý: Jindřich Vodák
EDUARD VOJAN
Uspořádal, k tisku připravil a doslovem opatřil Josef Träger. Vydal a v úpravě F. Muziky vytiskl v roce 1945 Melantrich v Praze Třetí, definitivní vydání.
Jindřich Vodák
fr ^
TVÁŘE ČESKÝCH
Od Josefa Jiřího Kolára k Vlastovi Burianovi
ORBIS PRAHA
i 967
zvčstovatelkou, která její potřebu vzrušeně cítila v každé ženské bytosti dramatické tvorby. Dospívala už k pokročilejšímu věku, když chystá tu Čechovovu Mášu, ale čtěte u Jaroslava Horáčka, jak ji studovala, jaký příval životní náruživosti jí zmítal, jak prudce hledala, kterak dost vyjádřit rozblouznční do životní krásy a volnosti.
A tomu se ovšem jen málo rozumělo, když boje o radostnější život stoupaly u ní k moderním postavám složitějším, záhadnějším, zvláštnějším a když ona v závodění se soudobými velkými vzory hereckými chtěla pro ně vyslovení tím probolenčjší, vznícenější a úchvatnější. S hořkou výčitkou v očích se od nás loučila, zahalila se do tmy a zemřela. V pondělí ráno, než nastal nový, pracný a zlý týden.
Vzpomeňme Hany Kvapilové Č. S. 8. IV. 19 3 7
EDUARD VOJAN
Před pěti lety - dne 31. května 1920 - zemřel nezapomenutelný reprezentant českého umění dramatického, mistr Eduard Vojan a jeho úmrtím české umění herecké stihla největší ztráta. Umřel největší z našich vynikajících umělců divadelních a není po něm jednoho, který by se mu mohl aspoň zdaleka rovnat, nikdo kolem něho nevysáhl do jeho výše. Jeho smrt byla bolestnou pohromou našeho umění, byla hrozně smutnou pro všechny, kteří se mohli s ním stýkat a užívat jeho přátelství, ale nestihla ho uprostřed jeho rozkvětu, nesrazila ho před dosažením jeho uměleckých cílů, nýbrž skácela s jeho životem mohutný, dokonale vyrostlý, plně rozkošatčlý strom, který dávno vydal množství bohatého, jadrného a živného ovoce. Ne, že by bylo bývalo Vojanovi v Národním divadle dopřáno, aby byl vytvořil
všechny postavy, které ještě nosil v sobě, byla i v pozdějších letech doba, že tam byl odstrkován a utlačován, že se tam s ním zacházelo jako s nepříjemnou nutností a že si trpce stěžoval, jak je ve své tvorbě obmezován a zkracován, ale přece lze bezpečně tvrdit, že jeho umění zcela vyzrálo a že každý jeho nový výtvor přinášel jenom nové úchvatné, přesvědčivé ověření toho, co umělecky obsahovaly a vyjadřovaly výtvory předešlé. Kterým směrem se brala vývojová snaha Vojanova, ukázal nejlépe jeho Hamlet: ono strašné, vášnivé kleknutí před nadzemským zjevením, zoufale napjaté pryč z tohoto světa k duchovým hlasatelům božských a věčných nauk, onen nehynoucí, úžasný výjev s Ofelií, kde věty tenké, nekonečně smutné se odhmotňo-valy, stávaly se takřka transcendentními a metafyzickými, jakoby mluvily v oblastech čirých pojmů s teskným trýznivým odvrácením od bídy lidské.
Kniha by se musila o něm napsat a vysvitlo by z ní, jak se víc a víc vypracovával ve spiritualistu zahleděného do světa ideí. Jeho tělo, hrdě vznosné, štíhlé, ocelově pružné a pevné, mladicky svobodné, to bylo tělo, v němž hmota byla nezlomně řízena a ukázňována duchem, tělo, jež se nikdy ve hře objemem, mimikou nesmělo vtírat pozornosti na úkor myšlenky a v němž naprosto vládla jen ona, jsouc jista jeho zkrocenou poslušností a ústupností. Z těla jedině a nejvíce vystupovala u Vojana hra tváře, hrál jí tolik, že vlnil, prohýbal, křivil a překresloval ji každým niterným záchvěvem, jeho ústa byla jako ze sochařské modelační hlíny stále v jiných a jiných tvarech a to vše, poněvadž obličej je nejpřístupnější duši, nejcitlivčjší pro její pohyby, nejschopnější, aby mocně zrcadlil hloubky a namáhavé úsilí myšlení. A Vojanovo ostře vymezené slovo nebo tedy Vojanova dramatická mluva - říkali o něm, že jeho přednes šel z intelektu, že byl vesměs určován rozumem, ale to má platnost jen potud, že on byl velkým, nedostižným, svrchovaným, původním a skutečně klasickým vzorem v tom, jak
116
117
položil důraz na smysl dialogu, na jeho myšlenkovou náplň, na jeho myšlenkovou souvislost a stavbu.
Cit - ? Cit že se ztrácel v intelektu? Ach, nebylo citovějšího člověka nad Vojana, tak chvějného, tak soustředěně a vytrvale planoucího, tak prudce a vší bytostí se vzrušujícího. Nikdy nepřestanou znít ve sluchu například závěrečné věty jeho Borkmana, nemocné a umírající touhou, hladící do dálky roztřesenými prsty životodárné hrudy zlata. Nebo jeho Valdštýn ve větách, které stoupaly vzhůru ke snu a vidině, trhajíce se niterným pohnutím a zadýcháním. Ale cit jako tělo byl u Vojana svírán a držen odhodlanou, velitelskou vůlí, nesměl překážet a kalit, zastírat a mást, ve chvíli citově nejvzdutčjší musila věta ještě zůstávat jasná, do všech svých částí rozložená, tak, aby se musilo spočinout na každém slově, tak, aby se musilo přihlédnout k celé spojitosti pronesené věci. Zrovna to bylo nejkrásnější a nej-dramatičtější u Vojana, jak cit musil se podvolovat myšlence, aby ji bylo v celém hledišti zřetelně vidět, aby z ní drobek nesměl být prominut, aby se rozvíjela stále postřehovaná a sledovaná v celém svém významu. Vojan byl ten, jenž utvrdil v divadle zákon, že myšlenka, její platnost a vítězství, musí být prvním měřítkem a vznětem umění.
Vojan, obrněný rytíř ducha a myšlenky, vykonal pro české divadlo to, co v národě a pro národ může vykonati jenom hrstka nejvýznamnějších. Při vší své proslulosti a oblibě neměl za to o mnoho více vděku a pravého porozumění, než kdysi naši nejlepší duchové a nelze se ubránit obavě, že Vojanovo ohromné dílo ještě dlouho nebude míti žádoucích pokračovatelů. Statečně, hrdě a plodně žil, vzácný, zbožňovaný mistr Eduard Vojan a víčka, jež se dle zvyku, ale navždy zavřela na jeho očích, přiklopila duševní hrdinství a bohatství, jakého jsme dosud neměli v divadelní říši.
Na OUanském hřbitově spí tile a klidně po své neúmorné a svědomité práci nejlepší robotný, pilný dělník dramatické věty - herec -umělec. Divadlo 11. V. 1940
Bittneroví bylo teprve sedmapadesát let, když tak žalostně umíral, kdežto Eduard Vojan dožil se přece aspoň věku sedmašedesáti roků; tohoto 6. května byl by dovršil osmdesátku a byl by už asi také sotva hrál na jevišti, kdyby se jí byl dočkal. I jemu ke konci ztěžovávala choroba uměleckou práci a k chorobě družila se utajená starost, za jejíž bezpečné uklidnění byl by možná rád obětoval všechnu nahromaděnou divadelní slávu, všechny sklizené úspěchy. Herci obyčejně neslavívají veřejně svých narozenin, aby nepro-zrazovali přibývajících a uplývajících roků, slavívají jen desítky své divadelní činnosti, jakoby toliko jimi měřili trvání svého života. Ale co u Eduarda Vojana znamenal věk! Ve chvíli, kdy se Jiří Bittner kladl do hrobu, byl Vojan už padesátníkem, a hle, celé čtyři nejskvčlejší pětiny jeho tvorby v Národním divadle ležely teprve před ním, Žižka i Gero, Cyrano i Hamlet, Herodes i Marcus Antonius, Mefisto i Veršinin, Othello i Shylock atd., atd. Co bychom byli měli z Vojana, kdyby byl nehrál až do posledního dechu, až v dramatě Merežkovského carem Pavlem vrhl na stěnu sinavou příšernost smrti? Nenašel se hlas, jenž by si byl troufal říci, že ve Vojanovi mladý oheň tvůrčí vášně začíná hořet plameny méně mocnými a všeosvčcujícími. S ním odešel poslední do té doby náš divadelní hrdina, takový, který vždycky celé drama vtáhl do sebe, jakoby jen z něho bralo všechen svůj vznět. On byl ten, jenž obecenstvu z dramatu nejvíc pověděl a dal, jenž zjevoval jeho hustý obsah s největší úplností. Vysvětlovali to jeho analy-tičností, přemítavostí, ale to by bylo nestačilo, kdyby byl právě větu za větou nemluvil tak napjatě celým oživlým tělem od paty až k hlavě, jakoby byl pořád všecek ve varu. Ano, to bylo skutečné dramatické napětí, o jakém dnes ve vládnoucí niterné vlažnosti a lhostejnosti nemáme potuchy: schvacovalo a drželo až do vysílení všecku bytost hrajícího, vlnilo tváří, rukama, tělem jako vítr osením, měnilo věty v struny přitažené až k prasknutí, a byl to stálý boj mezi
118
119
duší deroucí se takto usilovně ven a mezi uvažujícím, pozorným mozkem, jenž ji s krajní silou zadržoval v mezích. Jaké to byly dramatické bitvy v hereckém výkonu! Jak se vzduch jeviště třásl všecek duševním chvěním a při nej-jemnějším ševelu myšlenky a citu! Tomu se nelze jenom naučit, to nelze jenom převzít, k tomu musí být velký a krásný duch, jenž každým výtvorem se horoucně modlí k neznámým božstvům nebo brzy úpěnlivě, brzy vyzývavě a vzdorně s krajní odvahou hází na váhu jejich rozhodnutí nejnebezpečnější otázku svého osudu. Že by dnes bylo Vojanovi osmdesát let? Ale vždyť posledních jeho dvacet bylo víc, mnohem víc než jiných sto! Kdy a kde bude konečně stát jeho pomník?
Dva nezapomenutelní Č. S. 6. V. 19 3 3
MARIE LAUDOVÁ
Dovršila pětadvacet let své činnosti v Národním divadle a oslavila je v úterý dne 15. prosince vystoupením v titulní postavě Sommersetovy-Maughamovy anglické veselohry Mrs. Dot (Paní stará). Mladé pokolení ústředního spolku českých žen vydalo spisek, pěkně vypravený (2 K), v němž Karel Kamínek zevrubně vypsal divadelní dráhu zralé umělkyně. V Národním divadle hrála poprvé dne 25. listopadu 1889, její trvalé členství počalo následujícím prvým lednem a Kamínek vypočetl, že do konce letošního července Laudová provedla 247 rolí celkem 1905krát, tedy ročně průměrně asi 10 rolí v 75 představeních. Ale ovšem pro-bíráte-li v seznamu Kamínkově roli za rolí, shledáte, že ze všech toliko některé utkvěly v mysli trvalejší představou, ostatní většina splývá v jedinou podobu, v podobu herečky
120
samé. Ruský kritik, který spisek uvádí, viděl její suderman-novskou Magdu (v Domově) a rozeznal rychle, že Laudová nezabývala se mnoho podrobnou charakteristikou společenského postavení hrdinčina, že jen skrovně rozlišila ji od jejího okolí a že vytkla hlavně vzepření individuality proti násilí. Tak bývalo u Laudové obyčejně, stačilo jí, aby byla sebou samou, spoléhala a mohla spoléhat, že zvítězí prostředky a silou své osoby.
Směr jejího uměleckého vývoje, jak napoř/ěděl bystrozraký Šubert, jenž věc nad jiné prohlíží, určil nejvíc její vnějšek. Byla, když vstupovala do Národního divadla, hezkou mladou brunetou vyspělého vzrůstu, smělé tváře, smělé chůze a smělého chování a tož jí dávali hrát vášnivé, prudké kruťačky a nebezpečné smyslnice, Theodory, Mes-saliny, Hippodamie, Alžběty, Herodiady. A ona vskutku dovedla mluvit krvežíznivé a dravé věty doprovázené zápasnickými posunky, jakoby v římském cirku štvala lvy. Poněvadž pak týž vzrůst, táž tvář a chůze hodily se stejně dobře k pojmu divadelní salónní dámy, bylo Laudové usouzeno, že bude hrávat francouzské vévodkyně, kněžny, baronky a vůbec ženy vrchního světa. A ona vskutku dovedla v nich chodit se vztyčenou postatí, vzepjatou hlavou a vznešeně nastrojeným obličejem, který pod přijatou maskou důstojnosti, hrdosti nebo usměvavosti skrýval nepřístupně každé soukromé hnutí nitra. Stávalo-li se však, že některé místo role způsobilo nebo dovolilo odchylku od základního a celkového jejího rázu, objevovalo se vždy (a třeba i v Hippodamii nebo Messalině), že pod dravou kruťačkou vězí sousedská, občanská dobráčka, která vnuká pocit upokojující bezpečnosti, a pod salónní dámou ryzí a spravedlivá Mladoboleslavanka, která má salón těsně vedle kuchyně. Spustila-li Laudová klepařskou nějakou vyřídilku nebo dostala-li se do volného a hbitého kamarádského povídání, hrávalo sejí nejlehčeji, nejpřirozeněji a mívala nejvtipnější a nejšťastnější podrobnosti tónu a posunku.
Tváŕa Českých U»rců - «
121
Maric Ryšavá................... 147
Vendelín Budil.................. 152
Leopolda Dostálová................ 160
Jan Vávra.................... 165
Eugen Wiesner.................. 168
Rudolf Deyl ................... 174
Jaroslav Hurt................... 178
Anna Suchánková................. 181
Růžena Nasková.................. 186
Vladimír Merhaut................. 190
Eduard Tesař................... 192
Miloš Nový.................... 193
Karel Hašler................... 196
Antonín Čepela.................. 197
Karel Jičínský................... 198
Bedřich Karen .................. 200
Václav Vydra................... 202
Jaroslav Vojta................... 206
Roman Tuma................... 207
Jarmila Horáková................. 209
Karel Vávra................... 212
Bohuš Zakopal................... 215
Marie Bečvářova................. 218
František Hlavatý................. 219
Ema Švandová.................. 221
Naše divadelní komika............... 226
Herec a socialismus................. 238
Naše dnešní herectvo a herectví........... 242
Doslov (Josef Träger)................ 246
Vysvětlivky.................... 251
Rejstřík jmenný.................. 258
Jindřich Vo dák
TVÁŘE ČESKÝCH HERCŮ
Od Josefa Jiřího Kolára k Vlastovi Burianovi
K vydání připravil Josef Träger. Doslov a vysvětlivky napsal a jmenný rejstřík a obrazovou přílohu sestavil Josef Träger. Obálku navrhl Jaromír Valoušek. Vydalo nakladatelství Orbis jako svou 2936. publikaci. 262 stran textu a 36 stran obrazové přílohy. Edice Proměny (Velká řada), svazek 1. Odpovědný redaktor Jaroslav Beránek. Výtvarná redaktorka Věra Šalamounova. Technický redaktor Oldřich Umlauf. Z nové sazby písmem Baskerwille vytiskl Mír 03, Václavská ul. 12, Praha2. AA 15,40, VA 15,94,403-22-865, D-07*70530 Náklad 2500 výtisků. První vydání.
11-082-67
09/20 - váz. 30,- Kčs
Hana Kvapilová.
,0/elie-.
Leopolda Dostálová.
ských tragiků (Jakub Seijert. Karel Šimanovský, Vojta Slukou, Josef Smaha, Jiři Bitíner, Marie Pospíšilová, OtilieSklenářová-Malá. Maňáka Bittnerová), kteří do kolárovské tradice vnášejí nové oživení a zjemnění, leč k vlastní velikosti narostla na shakespearovském repertoiru veselohernim, nalézajíc pro jeho komiku tak syté, životné, temperamentní a osobité zpodobeni, že jsme tento komický sloh Jindřicha Mošny, Františka F. Samberka, Františka Kolára, Puldy a Frankovskěho uvykli považovati za náš klassický a dosud nepřekonaný výraz shakespearovského humoru. Třeti generace, jež následovala koncem minulého věku a nepatrně omlazována stoji dosud na jevišti Národního divadla neznamená povšechnou úrovni ani vzestup, ani klesáni našeho shakespearovského herectví. Nehonosícse tak silnými a svéráznými individualitami, jako obě pokolení předchozí, projevuje zato mnoho divadelní kultury, jedním zjevem však překonává obě minulá období: Eduardem Vojanem, v němí vrcholí české shakespearovské herectví a dostupuje úrovně, která i měřena světovou soutěží, jest ojedinělá. Vojanovy shakespearovské postavy (Marc Antonius, Makbeth, Leontes. Hamlet, Shylok, Othello, Tybalfc: Lear, Beneš, Richard 111.. Petruchio) vztyčuj! se geniálně nad úroveň českého divadla a náležejí k   ncjdrahocennějším projevům naši umělecké kultury. Jsou mohutné svérázem fysické i duševní Vojanovy individuality, jež jim dává jednotné pojetí i slohový výraz, jsou hrány se zázračnou vyspělostí techniky, plýtvající nepřeberným bohatstvím deklamačnich a mimických forem, ražených stejně vášnivým talentem hráčského artismu. jako pevně ukutých a svládmitých moudrou rozvahou in-íeilektuálného přemýšlení. Leč nejvzácnější předností Vojanova shakespearovského herectví jest ona tvůrčí schopnost, která jest nejvyšším cílem generace Vojanovy u nás j v cizině a která formuluje so tím, že podivuhodní'' nutí srůstali životnou reálnost S ty pi-suita stihsaci, uvolňujíc ze Shakespearova slohu prvky realismu a idealismu v jednolitý celek, Záhy po Vojanové příchodu na Národní divadlo (1888) vešlo s vlnou naturalismu na evropské jeviště moderní drama občanské. Nová tragika odvrací se od vnějšku a prolamuje se do nitra člověka. Náladová intimita stává se ressonanční plochou divadelního "'. *"• ,M'y'' ;'rc:"-il-ni [K-jjemtičjších a složitých psychických stavu. Jeviště znechuceno , co ztrnulo v ryze divadelní a hráčský artísmus, nalézá novou výtvarnost, dosti hlubokou a výraznou, aby vyjádřilo drama duše. Všecko dění na jevišti jakoby pohaslo
v barvách, utichlo ve zvucích, sesulo se v činech: moderní drama stává se zpovědi duse. Scdiva, ztlumená mluva, skoupé a výrazově cudné gesto, psychologicky a nervové rozpitvane nitro stava se heslem jež nutí k stilu krajního individualisováni, jemné drebnomalby a diskrétních polotónů. Veliká vášeň a velicí lidé jsou vypuzeni s jeviště. A tu náhle tito herce se zdvihem novoidealistlcké protivíny jsou postaveni před Shakespeara. Až dosud každá herecká generace byla s to úspěšně promítnouti svůj sloh do Sha kespearova dila, v jehož nezměrném zrcadle shlížely se postupně všechny slohy, jak po sobě nastupovaly ve vývojovém řetězu evropského divadla. Leč sloh psychologisujiciho a herecky tak ostýchavého naturalismu pociťuje v shakespearovských službách zpočátku kruté rozpaky. Propuká zmatek a bezradnost. Antoniovi selhává pokus za pokusem. Basser-mann a Wegener uchyluji se pod vedeni Reinhardtovo. Moskevští zkoušejí dvě léta Hamleta, povolavše si Craiga, aby zmohl výtvarně dekorační výpravu. Nastává nutnest probojovati se k novému pathosu. S celou prudkostí svého zralého umění stal se zatím také Vojan mistrem psychického herectví naturalistického a také na něho dolehla nutnost nalezli přechod k stilisaci velkými, rhytmickými formami a cestu k novému pathosu, když na jeho bedra po roce 1900 bylo postupně vloženo břímě všech velkých postav shakespearovských. Upřin -ného obdivu zasluhuje způsob, jakým podařilo se Vojanovi přenésti drahocennou kořist psychického herectví do interpretace shakespearovských postav bez porušeni jich bohatýrských kontur, velkého pathosu a typického, nadživotního zvětšeni. Každá shakespearovská postava Vojanova jest definitivním výrazem nového hereckého' pathosu. Vojanův Shylok, Othello, Richard III., Lear, Hamlet, Beneš a Petruchio jsou obzvláště výrazně zpodobeny slohem, v němž napětí mezi realismem a idealismem nezvrhlo se v zlozvuk cizorodých živlu, nýbrž vyrovnalo sc a uvolnilo v osvobozující synthesu. Tento sloh j miluje krásná gesta a velká slova, ale vyrůstaji-li z živého nitra, miluje nový pathos, ale } neztráci-li pod nohama pevnou půdu pozemské tělesnosti, jim jako Prométheus tvořil Vojan j své postavy z bláta vezdejšího života, vdechnuv jim však božskou jiskru věčné pravdy, i Vojanův shakespearovský člověk jest nám takto i krásným přeludem z tajemného svita ! divadelní fantasie, i živou bytostí, jež neas v sobé také kus našeho vlastního života j a osudu Z ostatního činoherního souboru Národního divadla, reKu<l herecky slouží Shakt- ; spearovi (zejména Btnonwá ■ Katčina. Umna Kateřina: Dmzcrová ~- lady . Makbeth. Gerlruda: Nosková -Markéta, Emihc,Blažena;0tómta;,i Dcsdemuna, Bianca; i Rvdlová Blažena, lessika, Rosalinda: Sedláčková Nenssa. Kateřina; Sudimtkova — Hero, | Dpsriemona lulie Cecilie" Vrchlická - Julie; Bolelka Hastings, Capulet, duch Ham- i leľovľotce' ffi- Romeo. Claudio, Cassio; Maliiovský - Tybalt. Laert; Vávra - Antonio' Clareňc, Claudlus; Zelenský- princ marocký, Lorenzo), pouze Haiti Kvapilovi (Ofelie, Porcié Blažena Rosalinda), ve které ztratili jsme nasl největií herečku, a Leopol Dostálové (Anna Porcie Ofelie, lady Makbeth), umělkyni velké duševnosti a přisné.káz
„Hamlet" - Karel Šimanovský —        ..král Lear".
JAN BOR: SHAKESPEARE NA ČESKÉM JEVIŠTI.
Z rozmanitých hledisek, s nichž bývá nazírána a měřena divadelní kultura a reprodukční schopnosti scénické jednotlivých národů, lze mlti za obzvláště bezpečné a poučný výhled skýtající ono hledisko, s něhož možno přehlédnouti, jakým způsobem divadlo určitého národa provedlo úkol shakespearovský. Neboť na shakespearovském rcpertoiru lze obzvláště bezpečně změřiti divadelní vyspělost obecenstva, umělecké svědomí vedoucích divadelních činitelů, vyjadřovati schopnost domácí řeči formou dramatickou, a především hodnotu hereckého a režisérského umění. Není tedy jen výrazem zdravého, národního sobectví, nýbrž nezbytnou nutností pro všechny, kteří chtějí zkoumavě pohlédnouti zpět na vykonanou práci českého jeviště, položití si otázky: jak dovedlo české divadlo v rozmanitých dobách svého vývoje hraíi Shakespeara? Jaký zisk lze pro české jeviště vyúčtovati ze stoletého Shakespearova pobytu na našem divadle? Shakespearovské jubileum, jež právě slavíme, zdá se být obzvláště příhodnou chvíli k stručné odpovědi na obě otázky.
Budiž hned na počátku pověděno, že z repertoiru našeho divadla dramata Williama Shakespeara působila na rozvoj českého jeviště vlivem nejsilnějším a nej prospěšnějším. Neboť žádný dramatik nemohl našemu divadlu uložiti vděčnějších a výchovnějších úkolů nad Shakespeara, jehož dílo volbou a uspořádáním námětů, ryze divadelními prvky, herecky kořeněnými charaktery jednajících osob a hereckou stilisaci řeči, zejména vrak svými \-varní bylo pro českého herce a později i režiséra nevyčerpatelným pokladem vznětů a bohatou príležitosti k vzrůstu. Shakespeare dovedl nejlépe zpodobiti novodobého člověka dramaticky, učiniv z něho obsah i formu moderního divadla. Shakespearův člověk - - toť víra v krása a velkost lidské bytosti, toť zbožněni každé silné a výrazní se rozživaiici osobnosti, jc! » uvolnuje podle svého vnitřního zákona k činorodému projevu. A tento člověk byl básníkem zpodoben tak objektivně, že dopřává herci zcela se přepodstatniti v hranou postavu lidsky a životně; byl rozveden a rozmnožen do takového množství typů, že celá bezednost a slo-
Ročník XIX.
V Praze, v neděli 29. ledna \Wb,
číslo 29.
Vydtfkrf UW| dun ráno; v pandéH p* fMalaM.  V mäM m ritttaí b< ••iiitlchou pfflobou Besedy čum. Předplácí m v Pnu© | kou do domu), neb v celé KU nkoruko shcnMÍ
t Bo^ně a Hercegovině poítou ročně 28 kor., päl let ne 14 koř., čtvrtléta) é 7 kor. měsíčně 3 koř. 40 hal.; do Německa čt?rtlené 8 koř. 80 hal.; do jiných atiti čtvrtletně 10 koř. 80 hal. — Jednotlivá ctsla prodávají te v prainkýcb filiáikáck tc vJedni dny xa 8 hal., v neděli xa 10 hal., a přílohou 18 haL, na tlakově v* vsedni dny za 10 hal., v neděli za 12 hal., s prílohou n 20 baL Redakce a ipravt |e»t v Praze, 11-, v íanguannovl tříd* i. 23. ■-, v 0. »atfi_ Předplatné i poplatky za inserty přijluoá apráva v Prut, B.f v Jbo|bmbcví tf. i. 21 (v II. patře). — Účet v polit, apořitelaě c. 849.188. — Číalo telefonu 20»
Novyplaccné dopisy «e nepřijímají; rukopisy m nerrac*>JI; reklamace *e ncxakpujf
a nevyplácejí.
Vnitřní pilou. — Politická aamo3t;»tno!»l:
„Rozumnou a poctivou politikou." HnvlUutk. - „Vicchcu pokrok se na cestě rozumové a 1 dálo bo to pokaždé* vleo převahou ducha ncili mocí fysickou." P«l«th}. - ,,Nára jest stálé i
pokaždé
viskem1." Neruila,
Hospodáíakó oavoboienf. — Svoboda avědotní a alova. — S pravdon vtm.
náaill nejlépe děje." ffaeHUh. — „Kdykoli Jame rfléjili. íění o národnosti a vlastenectví ul .překonaným ataao-
, Jindy umírali mulové pro česť, p
sxa p
řléiny budeme Utl a pracovali." Uadiitik.
v .WH
C X 3 -
dániin volehn
berálni strana,
Zahraničné rfro6no»tl.
* v> Muírrím solido meaioifuáDJ snil a Spojeními Scisy ívla p - r- re washaagtoou. špas-Jli; íčačfco ministra., aby podepsal
ai lucií odepsár
tnro. Ale }c tn taji
:I<j\nw'í výhradou, jako íiAkdo. e vCŕtmi prtl.* atzei vil jisal ZnT trai! ;r:.r>;^ milostiv mohla nosmát 5e 1
podvedl lest. Ua
číslo ji}., Urana ,J
i diví na jevo, ír by Btn víc, kdyby se cblěla * zneŕižCuJEcítiO doteku, lii ablfieno ä byl přítiŇ to i*on!BaJfí! A jako boha ironie ma ve vyfcorni
Umění a věda.
Dran-at,"* a divadlo.
..; a ir> H a si 1 c t a r Národu
p. Vo j a a o r a r ľ n oai^a covp^-fm u to br Ee roraoceasě t5 llamlítovt. ,\ic. c<
zaíicšého rozr-"lí :ák> tím iprt*»ť< rr v ilírati*>lní «. o5>ía«a<>ní. bOd rra celistvěji a krfil vtec pravé : trs Híí íi n<«bjt
i   3   .   -T V ?
•1-
a rítrhranu. j;sti> - byl pojal Hans-jif byl br iisťř m v ílavny rnont* vc scěny s Otelil rci bylo by snad
jei =e přicišejí r dar i nesmi být iceceaŕn.
BejlepáJ íiit ;;dsk£ b ! liíoh Hamit-tu »otr» i Vojaoovu
il «■ ma asi jiojrci stí K poheut ostrou bale irtw» xcectéaim. a je to »iŕH tirot Kdykoli t* i v pí val ni aále a ve si r*- nis.ilar poaUaa a U ľľ.i-.r..  :•£.•<■;.   v.-t -t
3ŕmu zateuiDová votl píVj^i-.Uvmvi