Otokar Březina



ZPÍVALA



Uhasly květy šafránu a hořce voní chlad,

je večer, bratr večera, jenž do tváří nám tehdy zavíval,

V té chvíli nejmilejší můj vycházel do zahrad,

a sladká slova nezapomenutelná mi mluvíval.


Můj milovaný odešel na nejtajemnější všech cest,

neznámým pro nás jménem zavolán,

a dvéře domu našeho, do noci mlčenlivých hvězd,

jsou od té doby otevřeny dokořán.


Je ticho kolem domu našeho a ticho v dálkách mých,

a z hlubin květů zaznívá včel zabloudilých úpění,

let nočních motýlů do oken bije zářících

a stromů přerývaný monolog je jako šepot ze snění.


Ozvěnou kroků ztracených jsou mého srdce údery

v horečném spěchu nárazy dřevorubcovy sekery,

a mezi ptáky zněmlými, v křídel úzkostném ševelu,

dohřmění dálných výstřelů nad nehybnými jezery.


Můj milovaný odešel, kde všichni z mého domu jsou

na cestě travou zarostlé, se rosy pád.

Uhasly květy šafránu a nové růže voní tmou,

smích dívek sladký jest, zemdlené srdce touží spát.


Sním o setkáních záhadných až nové jitro zasvitne,

v jar vyšších květů magickém, pod nových sluncí pocely:

U nohou mistrů žáci seděli ; jich odpovědi soucitné

pro bolest moji ani slova neměly.