SPLÍN
TOUHA PO NICOTĚ
Mám více vzpomínek, než kdybych žil sto let.
Sekretář s šuplaty, s tím, jaká je v nich změť, psaníčka, soudní pře, romance, verše, směnky, chuchvalce kadeří stočených na stvrzenky, skrývá míň tajemství, než jich v mém mozku spí. Ta krypta pyramid, obrovské podzemí, : ten hrob, ta j áma je mrtvých po okraj plná; — Jsem hřbitov, kterého se štítí i ta luna, kde jako výčitky roj červů haraší a vždycky vrhá se na ty mně nejdražší. Jsem starý budoár plný povadlých růží, kde haldy veteše módě už hodně dluží, . .
kde jen pár vybledlých a teskných Boucherů čichá pach z lahviček bez zátky kvečeru.
PUKLY ZVON
Je sladkobolno snít za zimních večerů a slyšet u krbu, kde bliká plamen v kouři, jak dávné vzpomínky se rojí v éteru, když zazní klekání a v mlhách dlouze bouří.
Buď blahoslaven i.von s tím statným srdcem svým,
přes stáří těšící se stále plné síle
a burcující svět svým hlasem nábožným
jak starý válečník, pod stanem bdící čile.
Mně duše pukla však, a když chce ze svých běd do chladu noční tmy své písně někdy pět, zní její slabý hlas jak chrapot bojovníka,
který v své bezmoci nad mořem krve vzlyká a v zapomenutí pod kupou mrtvých těl ze strašné námahy bez hnutí zmírá, žel!
Můj duchu malátný, dřív vždycky chtivý klání, Naděje, nítící svou ostruhou tvůj vznět, tě nechce sedlat již. Lež. oři, váháš hned, když vidíš překážku a máš se dostat za ni.
Spi tupým spánkem svým, žij, srdce, v odevzdání!
Ach, tebe, duchu mdlý, přestávší tolik běd, nemůže přivést již svár ani láska k plání! Buď sbohem polnice a flétno plná lkáni! Přestaňte, rozkoše, mé srdce pokoušet!
Mně Jaro nevoní, byť hýří, samý květ.
A nelítostný Čas mě hltá bez ustání jak sněhy mrtvolu, tuhnoucí zvolna v led, a já se dívám s hůr, zře na kulatý svět, a nehledám si v něm již nikde pelech ani.
Lavino, ráčíš mě již strhnout temnou strání?
SPLEEN
Když, víku podobno, se spouští nebe siné na ducha, který lká, až k smrti rozteskněn, když nám kruh obzoru, který se kolem vine, dští noci smutnější, tmou černající den,
když náhle ze světa se stává vlhká cela, kde jako netopýr se vznáší naděje, svou plachou perutí v zdi bije rozechvělá a hlavou tluče v strop, kde plno plísně je,
když roztahuje déšť své nekonečné nitě a připomíná nám mříž širé věznice, když němí pavouci v tmách tkají svoje sítě, až v samých mozcích nám je napínajíce,
najednou začnou se zuřivé zvony třásti a vrhnou k nebesům své hrozné skuhrání jak bludní duchové bez domova a vlasti, kteří se dávají urputně do lkaní.
— A duší stísněnou mi táhnou bez ustání smuteční průvody bez bubnů, bez hudeb. Naděje pláče mrouc a Úzkost, krutá paní, svůj černý praporec mi vráží v zbitou leb.
SPLÍN
Jsem jako onen král, jenž vládne zemi par,
ač bohat, bezmocný, ač mlád, je přece stár,
má nechuť k projížďkám a krásní psi ho nudí
jak jiná zvířata a stejný hnus v něm budí.
Zvěř netěší ho už, on zívá před krásou,
lid marně umírá pod jeho terasou,
i šašek neumí mu smazat z čela vrásky
svou směšnou baladou a výstředností masky;
hle, jeho ložnice se proměňuje v hrob
a dámy neumí už zřídit ze svých rób
dost vydražďující a nízkou toaletu,
ten mladý kostlivec je navždy ztracen světu.
I alchymistovi, ač užil tajných věd,
se nepodařilo z něj vymýtiti jed,
a v oněch bazénech z dob římské tyranie,
a jejichž památka až dodnes v králích žije,
se ani nezahrál, ach jaké prokletí,
vždyť v žilách koluje mu voda podsvětí.