Robert Burton Anatomie melancholie Objasnění frontispisu Řezbářových scén desatero objasní ti teď moje pero: I Démokrit, stár již, v stínu stromu na kameni a s knihou k tomu; kočky, psi, všeliká zvířena kol něho kruhem je složena; ty tvory on co anatom si žádá, černá žluč, kde uvnitř sídlí, bádá. Nad ním nebeská je báň a Saturn, melancholie toť pán. II Nalevo odtud kraj se zaskví, Žárlivost kde má svoje panství. -Jeřába, ledňáčka, volavku tu zříš, dva kohouti vzteklí chystají se v kříž, dva zuřiví býci razí k útoku, puzeni vpřed žárem touhy v rozkroku. To vše jsou symboly; a ty sám v meditaci zkoumej, co značí vše ta zvěř a ptáci. III V řezbě, jež vpravo položena, ' Osamělost je znázorněna. Kočka, pes, jelen, laň tu dřímá, zajíc i králík v kout se skrývá, netopýr, sůva v tmavém háji melancholicky prodlévají. A jestli snad krásou nezáří, s výtkou se obrať k řezbáři. IV V opačném sloupci, ruce křížem, Milenec v lásku svou je vhřížen, s pokleslou hlavou, mlčenlivý, popěvek komponuje libý; , loutna a knihy kolem nohou ješitnost znázorniti mohou. A chceš-li o něm vědět víc, nuž pohlédni na vlastní líc. ■ V Hypochondr je opřen v lokti, bublavý bol mu v boku soptí, tlačí mu na svaly i klouby, trápení s chorobou se snoubí. Kolem něj z apatyky sklínky, flakónky, gáza na náčinky. Toť důsledky Saturnových znaků, jak svrchu psány na oblaku. VI O řadu níže Pověrčivý, strháván zmatenými čivy, v modlitbách klečí, ruce spíná, od strachu k naději se kývá, muka horší vkládá v sebe, než bys dal za samo nebe. Jak jenom lituji tě, nebohý! Kterou jsi zaklet hvězdou z oblohy? VII Šílenec, tvář navždy v grimase, zběsile do všech stran dívá se, leží, spoutaný v řetězech, a lomcuje s ním hlučný vztek, ač neví proč. Tak jen koukej naň, nablízku jeho obraz chraň: jak věrná je to podoba! Vždyť bez rozdílu jste vy. dva. VII, IX Níž čemeřice s brutnákem, dvé rostlin, co je živí zem, jež melancholickoo-tíhu hojí, ztiší bouř, která v' duši brojí, z mozku zažene husté páry, jež mlží smysly jak zlé čáry. Když choroba ta započíná, věz: není lepší medicína. X A na závěr i autor sám, posledním čtvercem rámován, též vypodobněn v odění, v němž dá se světu k nazření. Mysl nepojmeš do nárysu, jak hádat můžeš z jeho spisu. Ješitnost ani marná pýcha (ač mnoho jiných pro ně vzdychá] nejsou příčinou portrétu: jen tiskař chtěl ho míti tu. Nuž vystříhej se jízlivosti, posměšků, urážek či zlosti, .neb co od tebe shledá k sobě, naroveň bude činit tobě. Pohleď jen a dívej se v ty rysy: jak on ti libý, on tě oblíbí si. Já nyní - v jeho zastoupení -pokynu ti už k rozloučení. Autorův stručný popis melancholie Když procházím se zcela sám, nad směskou věcí zadumán, když ve vzduchu si stavím hrady bez lítostí a bez obavy a v libých představách čas plyne, tu pravím, že se jak řeka řine. Melancholii nejhezčí žádná jiná slast nepředčí. Když o samotě ležím, bdím, své chyby v duchu procházím, . pak tyranií, mocí zlou mne strach a lítost posednou a čas se belhá, rozkolíbán: pravím, že se sotva hýbá. Melancholii nej těžší žádný žal rmutem nepředčí. Když skutky v duchu načrtávám, libůstkám se pochechtávám, u říčky či lesních hájů nezřen, neslyšen si hraju, pro mou duši to vše věstí blaho nejvyššího štěstí. Melancholii nejhezčí ■ žádná jiná slast nepředčí. Když sám si ležím,.sedím, chodím, smutky, trýzněmi se brodím, z temných doupat volám steny, obklopen jsa Fúriemi, tisíc trápení mou duši pevně, nelítostně zkruší. Melancholii nejtěžší žádný žal rmutem nepředčí. Ach, zdá se mi, že slyším, vidím paláce, líbou melodii, města a hrady, krásné zpěvy, půvabné dámy se mi zjeví! Celičký svět a jeho krásy patří jen mně na všechny časy. Melancholií nejhezčí žádná jiná slast nepředčí. Ach, zdá se mi, že slyším, vidím skřety a duchy, pidilidi, , medvědy s useknutou hlavou, stvůry, co v dštivé tůni plavou, nářek a steny: srdce buší a strachy svírají mou duši. Melancholii nejtěžší žádný žal rmutem nepředčí. Tu dvořím se, tu líbám rty, svou milou svírám v objetí, mé smysly rozmarně si hrají a já se cítím jako v ráji. Fantazie mne vznítí znova: neustále jsem zamilován! Melancholii nejhezčí žádná jiná slast nepředčí. Vzpomenuv na vzlyky, slzy vinou lásky, jak mne mrzí ty ataky žárlivosti, touhy, bolu, nespavosti! Pozdě však! Nad lásky cit nic nemá tak ostrý břit. Melancholii nejtěžší žádný žal rmutem nepředčí. Druzi moji, jděte pryč. Chci sám býti, v zámku klíč, uzavřen jen s myšlenkami v soukromí za závorami. pro mne žádný drahokam nepřekoná býti sám. Melancholii nejhezčí žádná jiná slast nepředčí. Samota! To moje hoře! Jak když obluda v temné noře, ač vystrašená svitem dne, tuší, že brzy zahyne, a zděsí se tmy, i já mám strach a již nyní se cítím na márách. Melancholii nejtěžší žádný žal rmutem nepředčí. S králem světa bych neměnil. Jsem uchvácen! Ach, jaký cíl si ještě klást? Co víc než smích a život v hříčkách příjemných si přát? Mne nechte s pokojem! Vždyť veselý a šťastný jsem! Melancholii nejhezčí žádná jiná slast nepředčí. Ach, být raděj vězněm za mřížemi, nejubožejším mezi všemi žebrákem vprostřed neštěstí, jen zbavit se těhie bolestí! Jsem zoufalý až na sám doraz, podej mi jed či nůž či provaz!. Melancholii nejtěžší žádný žal rmutem nepředčí.