W. G. Sebald   Saturnovy prstence. Anglická pouť.
V srpnu 1992, když pomalu končila letní vedra, jsem se v naději, že uniknu prázdnotě, jež se ve mně začínala po skončení jedné větší práce rozkládat, vypravil na pěší pouť po východoanglickém hrabství Suffolk. Tato naděje se také do jisté míry vyplnila, neboť zřídkakdy jsem se cítil tak nespoutané jako tehdy během hodin a dnů svého putování po řídce osídlených oblastech u mořského pobřeží. Na druhé straně se mi teď zdá, že stará pověra, podle níž se určité choroby duše a těla projevují zejména ve znamení Síria, nebude tak úplně vzdálená pravdě. V každém případě mě v následující době stejnou měrou zaměstnávaly vzpomínky na tehdejší nádherný pocit volnosti i na vědomí ochromující hrůzy, jíž jsem porůznu propadal tváří v tvář stopám devastace, které dokonce i v těchhle odlehlých končinách zabíhaly hluboko do minulosti. Možná právě proto jsem byl přesně na rok a den od chvíle, kdy jsem se vypravil na cestu, převezen ve stavu téměř naprosté nehybnosti do nemocnice v Norwichi, kde jsem začal, přinejmenším v duchu, sepisovat následující řádky. Dosud si jasně vzpomínám, že ihned po převozu mě v mém pokoji v osmém patře ovládla představa, že dálavy, jimiž jsem minulého léta po Suffolku prošel, se jednou provždy zhroutily do jediného slepého a netečného bodu. Z mé postele nebylo ze světa vidět skutečně víc než bezbarvý kousek nebe, nabízející se mi v rámu nemocničního okna.
Přání, jež se ve mně už za dne několikrát probudilo,'abych se pohledem z okna, přes něž se z jakéhosi zvláštního důvodu pnula černá síť, přesvědčil o tom, že mi realita - jak jsem se obával -skutečně nadobro neunikla, zesílilo s příchodem soumraku na tolik, že když se mi napůl po břiše a zpola bokem podařilo sklouznout přes okraj postele a po čtyřech se po podlaze dovlčct ke zdi, přitáhl jsem se za nepolevujících bolestí k okennímu parapetu a ze všech sil se narovnal. V křečovitém postoji bytosti, která se poprvé zvedla ze země, jsem se opíral o skleněnou tabuli a bezděčně myslel na scénu, v níž nebohý Řehoř s roztřesenýma nožičkama vyhlíží ze svého pokojíku, přidržuje se přitom co nejpevněji opěrky židle - v nezřetelné vzpomínce, jak se píše, na to, co pro něho bývalo vysvobozením: vyhlídku z okna. A stejně jako Řehoř už svýma zkalenýma očima nepoznával tichou Gharlottinu ulici, v níž se svou rodinou léta bydlel, považuje ji za šedou pustinu, připadalo mi známé město, které se přede mnou táhlo od nádvoří nemocnice až kamsi daleko k obzom. úplně cizí. Nedokázal jsem si představit, že se tam dole mezi zdmi vklíněnými jedna do druhé ještě vůbec něco hýbe, a měl jsem za to, že hledím z útesu na kamenné moře nebo suťové pole, z nějž jako obrovské bludné balvany vyčnívaly temné masy výškových garáží. V té neurčité večerní hodině nebylo v blízkém okolí vidět jediného chodce s výjimkou zdravotní sestry, která právě přicházela bezútešnou zelení parku k vjezdu do nemocnice, aby nastoupila noční službu. Z centra se poté, co několikrát pomalu zabočila za roh, blížila ke stanici první pomoci sanitka s modrým světlem. Zvuk sirény ke mně nahoru nedolehl. Tady v té výšce mě obklopovalo skoro absolutní, takřka umělé ticho. Zvenku se do okna jen prudce opíral vítr prohánějící se po krajině a občas, když se i tenhle zvuk utišil, jsem vnímal šum v uších, který nikdy docela neustal.
Dnes, kdy se víc než rok po propuštění z nemocnice pouštím do přepisování svých poznámek, se mi do mysli neodbytně vkrádá myšlenka, že v době, kdy jsem shlížel z osmého patra na město nořící se do soumraku, byl Michael Parkinson ve svém stísněném domku v Portersfield Road ještě plný síly a zabýval se jako většinu svého času přípravou semináře či studií o Ramuzovi, jež ho zaměstnávala už. řadu let.
Starv mládenec Michael byl ve svých necelých padesáti letech podle mého jedním z mála absolutně nezkažených lidí, s nimiž jsem se kdy setkal. Nic mu nebylo vzdálenější než vlastní prospěch, nic mu nedělalo takovou starost jako plnění vlastních povinností, což bylo v poměrech panujících už delší dobu stále obtížnější. Víc než čímkoli jiným se však vyznačoval naprostou nenáročností, o níž někteří tvrdili, že hraničí s výstředností. V době, kdy většinu lidí nutí jakýsi pud sebezáchovy neustále něco nakupovat, Michael prakticky nezašel do obchodu.
Ale pak se najednou v máji minulého roku rozneslo, že Michaela, kterého už několik dní nikdo neviděl, našli v posteli mrtvého, jak leží na boku úplně ztuhlý s obličejem plným narudlých skvrn. Ze soudního šetření vyplynulo that he died of vn-known causes, a já si ten posudek sám doplnil: in the dark and deep hours ofthe night. Úděs, který se nás všech po tomto nikým neočekávaném úmrtí Michaela Parkinsona zmocnil, zasáhl zřejmě nejtíživěji ze všech také svobodnou docentku romanistiky Janine Rosalřndu Dakynsovou, ba lze říct, že bolest ze ztráty Michaela, s nímž ji spojovalo cosi jako kamarádství od dětských let, nemohla přenést přes srdce a několik týdnů po jeho smrti sama podlehla nemoci, jež její tělo ve velmi krátké době zahubila. Bydlela v jedné z uliček hned u nemocnice, studovala stejně jako Michael v Oxfordu a během, života si vytvořila takříkajíc soukromý vědecký názor na francouzskou románovou literaturu devatenáctého století, oproštěný od jakékoli intelektuální ješitnosti a vycházející vždy z nějakého obskurního detailu, nikdy z věcí na první pohled zřejmých, zejména v případě Gustava Flauberta, kterého si cenila ze všech nejvíc a z jehož korespondence zabírající tisíce stran mi při nejrůznčjších příležitostech předčítala dlouhé pasáže, jež mě vždy znovu a znovu uváděly v úžas. Zvláštním zájmem téhle zeny, která se často nechávala svými myšlenkami strhnout a propukala v nespoutané nadšení, jež mě téměř znepokojovalo, bylo přijít na kloub příčinám Flaubertových tvůrčích pochyb a jeho strachu z nesrovnalostí, které, jak řekla, ho mnohdy po celé týdny či měsíce upoutávaly na pohovku v obavách, že už nikdy nebude schopen přenést na papír jedinou řádku, aniž by sc naprosto trapným způsobem nezkompromitoval. V takovém období, říkala Janine, se mu nejen zdálo, zeje vyloučené, aby v budoucnu ještě cokoli napsal, ale byl nezvratně přesvědčen, že všechno, co dosud stvořil, není nic než vrstvení ničím neomluvitelných a ve svých důsledcích nedozírných omylů a lží. Janine tvrdila, že Flaubertovy rozpaky bylo lze vysvětlit nezadržitelně postupujícím všeobecným otupěním, které vnímal a jež podle jeho vlastních slov zachvacovalo i jeho mysl. Bylo mu, jako by se propadal do písku, prohlásil prý jednou.
V zrníčku písku v lemu zimních šatů Emmy Bovaryové, řekla Janine, viděl Flaubert celou Saharu, a každé zrnko prachu vážilo v jeho očích tolik co pohoří Atlas. Často jsem s ní o Flau-bertově pojetí svěía diskutoval v její kanceláři, v níž se povalovalo takové množství poznámek k přednáškám, dopisů a písemností, že se člověk v té záplavě papírů doslova utápěl. Na psacím stole, výchozím a ústředním bodě všeho toho zázračného papírového rozrůstání a množení, vyrostla postupem časti hotová krajina s papírovými horami a údolími, jež se na okrajích odla-movaly jako ledovec, když dosáhne moře, a vytvářela na podlaze kolem nová úložiště, nepozorovaně se posouvající ke středu místnosti. Už před lety byla Janine těmito rostoucími masami papíru na svém stole donucena přestěhovat se na jiné stoly. Tyhle stoly, na nichž se pak odehrávaly podobné akumulační procesy, představovaly takříkajíc pozdější éry ve vývoji jejího papírového
univerza. Rovněž koberec už dávno zmizel pod nesčetnými nánosy papíru, který se dokonce začal ze země, na niž se z poloviční výšky stále sesouval, šplhat po stěnách pokrytých až k hornímu rámu dveří jednotlivými listy a dokumenty, jež byly vždy jen v jednom rohu připevněny připínáčkem a zčásti už se navzájem hustě překrývaly. Na knihách v regálech ležely na všemožných místech další stohy papírů, a všechen ten papír na sobě v okamžiku nastupujícího šera shromažďoval odlesk uplývajícího světla, podobně, jak jsem si jednou uvědomil, jako sníh na polích pod inkoustově zbarvenou noční oblohou. Posledním pracovištěm Janine byla její židle, posunutá víceméně doprostřed kanceláře, na níž ji člověk viděl sedět, procházel-li právě kolem jejích otevřených dveří, a škrábat v předklonu něco na psací podložce na klíně, nebo opřenou o opěradlo a pohrouženou do myšlenek. Když jsem jí jednou řekl, že se mezi těmi papíry podobá andělu z Durerovy Melancholie, vytrvale a bez pohnutí snášejícímu dílo zkázy, opáčila, že zdánlivý nepořádek v jejích věcech představuje ve skutečnosti k dokonalosti dovedený, či alespoň o dokonalost usilující řád. Opravdu také dokázala cokoli, co ve svých papírech, knihách nebo ve vlastní hlavě hledala, obratem ruky najít. Když jsem se pak krátce po propuštění z nemocnice pustil do bádání o Thomasi Brownovi, který působil v sedmnáctém století v Nor-wichi jako praktický lékař a zanechal po sobě řadu spisů, jimž se v té době jen máloco vyrovnalo, byla to právě ona, která mě bez váhání odkázala na chirurga Anthonyho Batty Shawa, jehož znala z Oxfordské společnosti. Narazil jsem tehdy v Britské encyklopedii na záznam, kde se uvádělo, že Brownova lebka je uložena v muzeu Norfolkské & Norwichské nemocnice.
Browne sám podal ve svém proslulém, zčásti archeologickém, zčásti metafyzickém traktátu o praxi kremací a umových pohřbů Um Burial k pozdějšímu bloudění své vlastní lebky nejvýstižnější komentář, když napsal, že být takto vyškrábán z hrobu je tragédie a ohavnost
Vlastní věda o propadu do obskurnosti je pro Browna nerozlučně spjata s vírou, že v den zmrtvýchvstání, kdy jsou jako na nějakém divadle dokonány poslední převratné změny, vyjdou všichni herci ještě jednou na scénu to complete and make up the catastrophe of this great piece. Jako lékaři, který vidí v tělech růst a řádit nemoci, je mu smrtelnost bližší než květ života. Jako zázrak vidí už to, že se udržíme naživu jediný den. Proti opiu uplývajícího času není léku, píše. Zimní slunce ohlašuje, jak brzy pohasne světlo v popelu, jak brzy nás ve své náruči obejme noc. Jedna hodina se řadí k druhé. Dokonce sám čas stárne. Pyramidy, triumfální oblouky a obelisky jsou sloupy tajícího ledu. Ani ti, kdo nalezli své místo na nebi mezi hvězdami, si nedokázali slávu udržet věčně. Nimrod se ztratil v Orionu, Osiris v Síriu. Největší rody nepřetrvaly ani věk tří dubů. Llvede-li někdo u svého díla jméno, nezaručuje mu to ještě právo na vzpomínku, kdoví, zda právě ti nejlepší nezmizeli beze stopy. Semeno máku se uchytí všude, a když se na nás za letního dne snese neštěstí jako nenadálý příval sněhu, nepřejeme si nic než být zapomenuti. Kolem takových úvah se točí Brownovy myšlenky, jimž se neúnavně věnuje, nejsoustavněji snad v rozpravě publikované roku 1658 pod názvem Hydriota-phia oř Urn Burial, která pojednává o popelnicových urnách nalezených právě v té době v Norfolku na poli nedaleko poutního místa Walsinghamu. Přesnému zkoumá-
ní jsou podrobeny zbytky po spálení v urnách; popel, uvolněné zuby, úlomky kostry obtočené jako věncem bledými kořínky pýru, mince určené pro elysejského převozníka. Pečlivě zaznamenává Browne i předměty, o nichž ví, že se přikládají mrtvým do hrobu jako výbava a ozdoba.
Jeho katalog uvádí nejrozmani-tější kuriozity: Ješuův obřezávací nůž, prsten Propertiovy milenky, cvrčky a ještěrky vybroušené z achátu, roj zlatých včel, modré opály, stříbrné přezky a spony, hřebeny, kleště a jehlice ze železa a rohoviny a brumli z bronzu, která se naposledy rozezněla při plavbě přes černé vody. Avšak nejpodivuhodnějším kouskem z římské urny ze sbírky kardinála Farneseho je naprosto neporušená sklenice, tak průzračná a jasná, jako by ji právě vyfoukli. Z podobných věcí nepoznamenaných časem se podle Brownova názoru stávají symboly v Písmu předpovězené nezni-čitelnosti lidské duše, o níž osobní lékař, navzdory neochvejnosti své křesťanské víry, možná potají pochyboval. A protože nejtí-živějším břemenem melancholie jsou obavy z naší pomíjivosti, pátrá Browne mezi tím, co uniklo záhubě, po stopách tajuplné schopnosti převtělování, kterou tak často studoval na housenkách a motýlech. Co tedy asi může znamenat purpurově zbarvený útržek hedvábí z Patroklovy urny, o němž se Browne zmiňuje?
Tři až čtyři míle jižně od Lowestoftu probíhá pobřeží v dlouhém, lehce k pevnině se stáčejícím oblouku. Z cestičky, která tudy vede přes travnaté duny a nízké útesy, je dole vidět rovinatou pláž z drobného štěrkovitého písku, na níž jsou vystavěny, jak jsem se už několikrát mohl přesvědčit, v každou denní i noční hodinu a po celý rok všemožné stanové přístřešky z tyček, plachtoviny a různých pletených či nepromokavých materiálů. V dlouhé řadě a poměrně pravidelných odstupech sledují okraj moře. Jako by se tu na nejzazším cípu země usadily poslední zbytky jakéhosi kočovného lidu v očekávání zázraku, o němž všichni odedávna sní a který' nakonec ospravedlní všechno jejich bloudění a strádání. Ve skutečnosti sem tito lidé tábořící pod širým nebem přirozeně nepřišli z dalekých zemí a vzdálených pouští, ale z blízkého okolí, aby tu podle starého zvyku vyhlíželi ze svých rybářských stanovišť na moře, které se jim stále mění před očima.
Když
ze sledě unikne život, jeho barvy se změní. Hřbet zmodrá, čelisti a žábry naběhnou rudou krví. K osobitostem sledě mimo jiné patří i to, že se jeho mrtvé tělo na vzduchu jakoby rozsvítí. Tato zvláštní světelnost, podobající se fosforescenci, a přece od ní tak odlišná, dosáhne svého vrcholu po několika dnech a pak ustupuje, jak ryba propadá hnilobě. Dlouhou dobu, snad dokonce dodnes, se nedařilo vysvětlit, co je vlastně podstatou tohoto jevu. Kolem roku 1870, kdy byly v plném proudu práce na pouličním osvětlení měst, se dva angličtí vědci, Herrington a Lightbown, jejichž jména se tak podivuhodně hodí k jejich výzkumům, údajně zabývali výzkumem tohoto zvláštního přírodního jevu v naději, že luminózní substance vyměšovaná z mrtvých těl sledů by snad mohla vést k výrobě organické světelné esence, která by sama neustále regenerovala.
můj zrak padl při spíš nedbalém listování nedělním vydáním Independentu na delší článek, jenž přímo souvisel s oněmi balkánskými fotografiemi, které jsem si ráno prohlížel v Sailors' Reading Room. Pojednával o čistkách, které Chorvaté prováděli před padesáti lety v Bosně v souladu se záměry Němců a Rakušanů, a začínal popisem fotografie pořízené zřejmě na památku chorvatskými ustašovci, na níž několik spolubojovníků, zjevně v nejlepším rozpoložení a někteří v heroických pozicích, uřezává Srbovi jménem Branko Jungič pilou hlavu.
Druhý, zřejmě pro zábavu pořízen}7 snímek ukazuje už od těla oddělenou hlavu s cigaretou mezi napůl pootevřenými rty v posledním záškubu bolesti. Tohle všechno se odehrávalo v táboře Jasenovac na Sávě, kde bylo metodami, z nichž dokonce i odborníkům z Velkoněmecké říše, jak se prý občas mezi sebou v úzkém kruhu vyjadřovali, vstávaly vlasy hrůzou, připraveno o život kolem sedmi set tisíc mužů, žen a dětí. Vedle primitivních šibenic stlučených z trámů, na nichž byli do houfu sehnaní, etnicky odlišní Srbové, Židé a Bosňáci věšeni po celých řadách jako vrány a straky, byla dávána přednost nástrojům jako pily a šavle, sekery, kladiva a kožené manžety s pevně zasunutými noži
Na tomto místě je třeba zmínit se ještě o lom, že mezi tehdejšími důstojníky výzvědné služby armádní skupiny E byl i mladý vídeňský právník, jehož hlavním úkolem bylo koncipování memorand týkajících se přesídlení, které muselo být z humanitárních důvodů provedeno co nejrychleji, a za tyto záslužné úřednické výkony převzal později od chorvatské hlavy státu Ante Pavelice stříbrnou medaili Koruny krále Zvoni-mira s dubovou ratolestí. V poválečných letech zaujímal tento důstojník, už na počátku kariéry zdatný a zběhlý ve správních činnostech, různé vysoké úřady včetně funkce generálního tajemníka OSN. V této své poslední roli rovněž namluvil na magnetofonový pásek pro případné mimozemské obyvatele kosmu pozdravné poselství, které ted* spolu s ostatními pamětihodnými výroky lidstva směřuje na palubě kosmické sondy Voyager II k hranicím sluneční soustavy.
Nápadně velké množství našich osídlení je orientováno na západ, a dovolují-li to poměry, postupují stejným směrem. Východ znamená beznaděj.
Když jsem v poledne po krátkém odpočinku na pobřeží vystoupal nad moře na osamělou dunwichskou pláň, nezvykle se setmělo a udělalo se dusno. Historie vzniku téhle smutné krajiny je úzce spojena nejen s vlastnostmi půdy a vlivy oceánského klimatu, ale v mnohem významnějším měřítku s vytlačováním hustých lesů, jež se po poslední době ledové rozšířily po celém území britských ostrovů, ale po celá staletí, ba víc než tisíc let byly postupně ničeny. V Norfolku a Suffolku šlo hlavně o dubové a jilmové porosty, které se táhly v -nepretržitých vlnách rovinami a po mírných vyvýšeninách a proláklinami až k mořskému břehu. Vývoj se obrátil s příchodem prvních osadníků, kteří se chtěli usadit na východních částech pobřeží s malým množstvím srážek a zakládali tam požáry. Stejně jako předtím kolonizovaly lesy v nepravidelných útvarech půdu a postupně srůstaly, zažírala se teď nepravidelně se šířící spáleniště stále dál do zeleně olistěncho světa. Letí-li dnes člověk nad Amazonskou nížinou nebo Bor-neem a pozoruje obrovská, zdánlivě nehybná oblaka dýmu nad nejvyšším patrem džungle, jež shora připomíná půdu porostlou jemným mechem, dokáže si snad představit následky požárů, které nezřídka trvaly celé měsíce. Co zůstalo v dávnověké Evropě ohně ušetřeno, padio později za oběť stavbě domů a lodí a výrobě dřevěného uhlí, jehož se při tavení železa spotřebovalo obrovské množství. Už v sedmnáctém století zbývají v celé ostrovní říši jen nevýznamné pozůstatky bývalých lesů, z větší části odsouzené k zániVn. Velké ohně nyní hoří na druhé straně oceánu. Ne náhodou vděčí nezměrně rozsáhlá Brazílie za své jméno francouzskému výrazu pro dřevěné uhlí. Proměna někdejší vegetace v uhlí a naše posedlost pálením všeho hořlavého významně přispěly k našemu šíření po planetě. Proces spalování najdeme za vším, od prvních pochodní přes záři plynových luceren osmnáctého století až po bledé světlo sodíkových výbojek nad belgickými dálnicemi.
Spalování je nejvnitřnější podstatou každého námi vytvořeného předmětu, ať už jde o zhotovení rybářského háčku, výrobu porcelánového talířku či produkci televizního programu. Srdce námi vymyšlených strojů, stejně jako našich těl a tužeb, zvolna stravuje ohefi. Celá lidská civilizace nebyla od počátku ničím jiným než hodinu od hodiny intenzivnějším planutím, o němž nikdo neví, nakolik se ještě rozhoří a kdy zvolna pohasne. Zatím naše města ještě svítí a oheň se šíří dál.
Bavili jsme se o vyprahlém měsíci srpnu, kdy není slyšet ani hlásku. For weeks, řekl Michael, there is not a bird tobe seen. It is as if everything was somehow holloived out. Všechno je krátce před uvadnutím, jen plevel roste dál, svlačce dusí keře, žluté kořínky kopřiv vylézají ze země, lopuchy přerůstají člověka o hlavu, šíří se rzi a roztoči a dokonce i papír, na který člověk usilovně řadí slova a věty, vypadá, jako by ho napadla plíseň. Celé dny a týdny si člověk zbytečně láme hlavu, a kdyby se ho někdo zeptal, neví, jestli píše dál ze zvyku nebo z touhy po uznání, protože se nic jiného nenaučil, nebo z úžasu nad životem, z lásky k pravdě, ze zoufalství nebo rozhořčení, a stejně tak by nedokázal říct, jestli psaním zmoudřel nebo je z něho ještě větší blázen. Možná ztrácí každý z nás přehled v té míře, v jaké je ponořen do svého díla, a možná máme z toho důvodu sklon zaměňovat narůstající složitost našich duševních konstrukcí s pokrokem v poznání, zatímco současně už tušíme, že nic z toho, co nedokážeme odhadnout a co ve skutečnosti určuje naši životní dráhu, níkdy nepochopíme. Provází člověka celým životem Holderlinův stín jen proto, že má narozeniny dva dny po něm? Podléhá snad proto stále pokušení odkládat rozum jako starý kabát, podepisovat dopisy a básně „Váš uctivý služebník Scardanelli" a držet si od těla obtížné hosty, kteří si přijdou člověka prohlédnout, oslovením Vaše Výsosti či Veličenstvo? Začne vpatnácli nebo šestnácti překládat elegie, protože byl vyhnán ze své vlasti? Je možné, že se později usadí v tomhle domě v Suffolku jen proto, že je tam v zahradě na železné pumpě číslo 1770, rok Hoíderlinova narození? ľorwhenl heard that one of the near Islands um Patm.os, í greatly desired there to be lodged, and there to approach the dürft grotto. A nevěnoval Hölderlin svůj chvalozpěv Patmos laníkraběti z Homburgu, a nejmenovala se matka zamlada Homburgová? jaká časová údobí dokážou překonat vzájemné shody a spřízněnosti naší volby?