Nemůže se tudíž úplně ztotožnit s tímto ideologickým zvratem demokracie, tak se upíná k některým
minulým formám. Podle autorky je pak zajímavé vidět, jaký může být rozdíl mezi předstihem myšlenek
a koncepcí mezilidských vztahů: ve svém díle Hříchy pana Antonína se George Sandová odkazuje na
vytvoření utopické společnosti, která se paradoxně snaží umožnit aristokratický život všem za
předpokladu, že si způsoby zachovají svou tvář i v demokratickém světě.

Odpor k nástupu nového světa se nám v románech ukazuje ve dvou hlavních liniích: náboženství a
ženy. Katolicismus byl paradoxně obnoven Revolucí: staví proti sobě svůj stabilní převis a
poblouznění, kterému dává přednost. Svůj vliv přenáší prostřednictvím aristokracie, která obnovuje
své zanícení pro kult a projevuje svůj soucit vůči nešťastníkům. Její moc může zapůsobit i na
politickém poli, zavést pořádek a stát se nástrojem lidové poslušnosti. Zolovo Dobytí Plassansu
představuje vzrůstající moc Církve nad dušemi smrtelníků a ukazuje, jak se postupně vměšovala do
politických záležitostí, až nad nimi nakonec získala úplnou kontrolu. Podle Mony Azouf hraje navíc
ženská populace důležitou roli v odboji, který proti sobě staví starý a nový svět. To ona nejvíce
vnímá náboženství s jeho tradicemi a ohrnuje nos nad úplným upuštěním od minulosti. V díle Delfína
od Germaine de Stael vidí historička autorčino přesvědčení o tom, že ženy jsou soucitné bytosti a
mnohem lépe než muži ví, jak se soucitem nakládat. Staví se tak proti těžkopádným následkům, které
s sebou nese příliš rychlá změna.