RUSKÉ DĚJINY
V. JKLJUČEVSjCIJj \^*h
RUSKÉ DEJINY
DÍL.I
Přeložil
Stanislav Minařík
19 27
Stanislav Minařík v Praze
HLAVA PRVNÍ.
Vědecký úkol studia dějin jednotlivých zemí. — Historický proces, — Dějiny kultury nebo civilísace. — Historická sociologie. — Dvě hlediska v historickém studiu
— kulturně historické a sociologické. — Metodologická vhodnost a didaktická účelnost druhého z nich ve studiu dějin zemí. — Schéma sociálně historického procesu.
— Význam místních a dobových spojitostí společenských základů v historickém studiu. — Metologická vhodnost
studia ruských dějin s tohoto hlediska.
Poslouchali jste už několik běhů o všeobecných dějinách, seznámili jste se s úkoly a způsoby universitního studia této vědy, Zahajuje běh ruských dějin, předešlu ještě několik nej-všeobecnějších základních úvah, jejíchž cílem bude spojití pozorování vární učiněná a dojmy, jež si odnášíte z všeobecných dějin, s úkolem a způsoby zvláštního studia ruských dějin.
Pochopitelný je praktický zájem, který nás ponouká studovatí ruské dějiny zvláště, a oddělit! je ze spojitosti všeobecných dějin: vždyť to jsou dějiny naší vlastí. Ale tento výchovný, t. j. praktický zájem, nevylučuje vědecký, naopak, musí mu jen dodáva ti didaktičtější síly. Zahajujíce tedy zvláštní běh ruských dějin, můžeme si dátí takovou všeobecnou otázku: jaký vědecký cíl může mítí speciální studium dějin kterékoliv ' země, kteréhokoliv národa? Tento cíl musí býti odvozen z všeobecných úkolů historického badání, t. j. z úkolů badání o všeobecných dějinách lidstva.
Ve vědeckém jazyku užívá se slova dějiny v dvojím smyslu: 1. jako hnutí v době, proces, a 2, jako poznám procesu. Proto všechno, co se koná v době, má své dějiny. Obsahem dějin jako oddělené vědy, speciálního odvětví vědeckého
5
2619936851
poznaní, je historický proces, t. j, průběh, podmínky a úspěchy společného života lidského nebo lidský život ve svém rozvoji a výsledcích. Každodenní život lidský je právě takový fakt světového bytí jako život přírody nás obklopující, a vědecké poznání tohoto faktu je právě taková neodbytná potřeba lidského rozumu, jako studium této přírody- Lidský každodenní život se projevuje v rozmanitých lidských svazcích, které mohou býti nazvány historickými těly a které vznikají, rostou a rozmnožují se, procházejí se navzájem a konečně.se rozpadávají, — slovem, rodí se, žijí a umírají jako organická těla přírody. Vznik, růst a směna těchto svazků se všemi podmínkami a důsledky jejich života je právě to, co nazýváme historickým procesem.
Historický proces se projevuje v zjevech lidského života, o nichž zprávy se zachovaly v historických památkách nebo pramenech. Tyto zjevy jsou nepřehledně rozmanité, týkají se mezinárodních vztahů, vnějšího i vnitřního života jednotlivých národů, činnosti jednotlivých osob prostřed toho neb onoho národa- Všechny tyto zjevy se skládají ve veliký životní zápas, který vedlo a vede lidstvo, směřujíc k cílům, jež si samo určilo. Od tohoto zápasu, který neustále mění své způsoby a povahu, odděluje se však něco pevnějšího a vytrvalejšího: je to určitý životní pořádek, řád lidských styků, zájmů, pojmů, citů, mravů. Utvořeného pořádku se lidé přidržují, dokud nepřetržitý pohyb historického dramatu jej nenahradí jiným. Ve všech těchto proměnách historika zajímají dva základní předměty, které se snaží rozeznati v rozvlněném potoku historického života, jak se odráží v pra-
6
menech. Nakupení zkušeností, vědomostí, potřeb, zvyků, životních pohodlí, která jednak zlepšují soukromý, osobní život jednotlivého člověka, jednak ustanovují a zdokonalují společenské styky mezí lidmi, slovem utvoření člověka a lidského každodenního života — takový je jeden předmět historického badání. Stupeň tohoto vytvoření, dosažený tím neb oním národem, nazývají obyčejně jeho kulturou nebo civilisací; příznaky, podle nichž historické badání určuje tento stupeň, tvoří obsah zvláštního odvětví historického vědění, dějiny kultury nebo civilisace. Druhým předmětem historického pozorování je příroda a působení historických sil, budujících lidské společnosti, vlastnost oněch různotvárných nití, materiálních i duchovních, s pomocí kterých náhodné lidské jednotky různých povah, s pomíjející jsoucností se skládají v souladné a pevné společnosti, žijící celé věky. Historické studium budování společnosti, orga-nisace lidských svazků, rozvoje a činnosti jejích jednotlivých orgánů, ~ slovem studium vlastností a působení sil, budujících a řídících lidský každodenní život, je úkolem zvláštního odvětví historického vědění, vt ay o společnosti, kterou také možno oddělítí z povšechného historického badání názvem historická sociologie. Podstatně se liší od dějin civilisace tím, že obsah této tvoří výsledky historického procesu, kdežto v první jsou pozorování podrobeny síly a prostředky jeho pohybu, abych tak řekl, jeho kinetika. Pro různost předmětů nejsou stejný ani způsoby badání.
Jaký je poměr všeobecných i zemských dějin k těmto předmětům poznání?
Oba uvedené předměty historického badání
snáze se rozeznávají v odtažité klasifikaci věd než v samém procesu badání. Ve skutečnosti jak ve všeobecných dějinách, tak v dějinách jednotlivých zemí bývají pozorovány zároveň i úspěchy každodenního života i budování společností, přitom tak, že podle samých úspěchů každodenního života studují přírodu a působení sil ji budujících, a naopak — daným řádem společnosti měří úspěchy každodenního života. Je však možno poznamenati, že v dějinách všeobecných a v dějinách jednotlivých zemí oba předměty nejsou v rovnováze, a v jednom badání převládá jeden předmět, v druhém — druhý. Porovnejme, jaký stupeň prostoru a jaký materiál nachází pro své badání kulturní historik v mezích dějín všeobecných a v mezích dějin jednotlivých zemí, a potom zúčtujme právě tak vzhledem k historikovi, který si dal otázky sociologické povahy.
Úspěchy lidského soužití, vymoženosti kultury nebo civilísace, kterých užívají větší nebo menší měrou jednotliví národové, nejsou jen plody jejich činnosti, ale jsou stvořeny společným nebo přeneseným úsilím všech kulturních národů, a průběh jejich nakupení nemůže býti zobrazen v těsném rámci nějakých místních dějin, které mohou ukázati jen spojitost místní civilísace s všelidskou, účast jednotlivého národa ve všeobecné kulturní prácí lidstva, nebo aspoň v ovoci této práce. Znáte už průběh této práce, všeobecný obraz úspěchů lidského soužití: vystřídali se národové i pokolení, přemístily se scény historického života, změnily se pořádky soužití, ale nit historického rozvoje se nepřerušovala, národové a pokolení články se spojovali v nepřetržitý řetěz, civilisace se řadily za sebou
jako národové a pokolení, rodíce se jedna z druhé a zrozujíce třetí, ponenáhlu se hromadila určitá kulturní zásoba, a to, co se odložilo a zachovalo z této zásoby mnoha věků — to dospělo k nám a vešlo v složení naší jsoucnosti, a skrze nás přejde k oněm, kteří nás vystřídají. Tento složitý proces je hlavním předmětem badání ve všeobecných dějinách: pragmaticky, v chronologickém pořádku a důsledné spojitosti příčin a následků, zobrazují život národů, kteří společným nebo přejatým úsilím dosáhli nějakých úspěchů v rozvoji soužití. Všeobecné dějiny, zkoumajíce zjevy v měřítku velmi velikém, soustřeďují se hlavně na kulturních vymoženostech, kterých se podařilo dosáhnouti tomu neb onomu národu. Naopak, když se odděleně badá o dějinách jednotlivého národa, obzor badajícího je tísněn samým předmětem badání. Zde nepodléhá pozorování ani vzájemné působení národů, ani jejich poměrný kulturní význam, ani jejich historická posloupnost: postupně zde vystřídaní národové zkoumáni jsou ne jako po sobě následující okamžiky civilisace, ne jako fáze lidského rozvoje, ale jsou zkoumáni sami v sobě, jako jednotlivé etnografické osoby, v nichž opakujíce se měnily se určité procesy soužití, ty neb ony spojitostí podmínek lidského života. Ponenáhlé úspěchy soužití ve spojitosti příčin a následků pozorovány jsou na obmeze-ném polí, v určitých zeměpisných a chronologických mezích. Mysl se soustřeďuje na jiných stranách života, prohlubuje se v samo budování lidské společností, v to, co působí tento příčinný svaz zjevů, t, j. v samy vlastností a působení historických sil, budujících společné žití. Badání o dějinách jednotlivých zemí skýtá
8
také nej hojnější materiál pro historickou sociologií.
Rozdíl je tedy v hlediscích a jejich poměrné vhodnosti. Tato hlediska se vůbec navzájem nevylučují, naopak, doplňují se navzájem. Nejen všeobecné dějiny a dějiny jednotlivých zemí, ale i jednotlivá historická fakta mohou býtí probadána s té neb oné strany podle náhledu badatelů. V Starém právě Mainově a v Antické městské obci Fustel de Coulangea je předmět stejný — rodový svaz; ale u tohoto je tento svaz zkoumán jako okamžik antické civilísace nebo jako základ řecko-římské společnosti) kdežto u onoho jako vzrůst lidstva, jako základní živel lidského soužití. Ovšem, pro všestranné poznání předmětu je žádoucí spojení obou hledisek v historickém badání. Ale řada úvah vybízí historika, aby pří badání o dějinách jednotlivých národů byl především sociologem.
Všeobecné dějiny byly tvořeny, aspoň dosud, ne společným životem všeho lidstva, které žilo v určité, době, ani jednotvárným vzájemným působením všech sil a podmínek lidského života, ale jednotlivými národy nebo skupinami nemnohých národů, které se po sobě střídaly při různo-tvárném místním i dobovém výběru sil, nikdy se jíž neopakujícím. Toto nepřetržité střídání, národů na historické scéně, tento věčně se měnící výběr historických síl a podmínek může se je-viti hrou náhodností, která zbavuje historický život veškeré plánovitostí a zákonnosti. K čermi se může hoditi studium historických spojitostí a položení, kdysi a pro něco utvořených v té neb oné zemi, nikde již neopakovaných a netušených? Rádi bychom podle těchto spojitostí a
10
položení věděli, jak se projevovala vnitřní povaha člověkova ve styku s lidmi i v zápase s přírodou ho obklopující; rádi bychom viděli, jak ve zjevech, tvořících obsah historického procesu, vyvinovalo lidstvo své skryté síly — slovem, sledujíce nepřehledný řetěz zmizevších pokolení, rádi bychom splnili příkaz starého orakula — poznati sebe sama, své vnitřní vlastnosti a síly, abychom podle nich zařídili svůj pozemský život. Ale podle podmínek svého pozemského bytí lidská povaha jak v jednotlivých osobách, tak v celých národech, se neodhaluje všecka najednou, v celku, ale částečně a přerývaně, podrobujíc se okolnostem místa a dob. Podle těchto podmínek jednotliví národové, kteří se nejvíce zúčastnili historického procesu, obzvláště silně projevovali tu neb onu sílu lidské povahy. Řekové, roztříštění na množství slabých městských republik, s nepřekonanou silou a vyrovnaností rozvili v sobě uměleckou tvorbu a filosofické myšlení, kdežto Římané, kteří založili nebývalou vojenskou říší ze světa jimi dobytého, dali mu podivuhodné občanské právo. V tom, co učinili oba tito národové, shledávají jejich historické povolání, A_le zda bylo v jejích sud-bě něco osudného? Byla Řecku údělem předurčena idea krásy a pravdy, kdežto Itálii cit pravdy? Dějiny na to odpovídají záporně. Staří Římané byli průměrní umělci-napodobovatelé. Ale jejich potomci, kteří se smísili s barbary pokořivšími je, vzkřísili později staré řecké umění a učinili z Itálie vzornou uměleckou dílnu pro celou Evropu, kdežto příbuzní těchto barbarů, kteří zůstali v germánských lesích, po věcích obzvláště horlivě přijali římské právo. Naproti tomu Řecko s dědicem padlého Říma Byzantií,
11
také osvěženo přílivem barbarů, po Justinianově kodexu a Sofíjském chrámu, nezanechalo památných vzorů ani v umění, ani v právnictví. Užijme příkladu z novější doby. Na konci XVIII. a na počátku XIX, století nebylo v Evropě národa mírnějšího, idyličtějšího a filosofičtějšího a nejvíce opovrhovaného sousedy než Němci. A neuplynulo ani sto let po vyjití Wer-thera a jen po jednom pokolení po Jeně tento národ div nedobyl celé válečnícké Francie, prohlásil právo síly jako zásadu mezinárodních styků, a způsobil, že všichni národové kontinentální Evropy se ozbrojili.
To znamená, že tajemství historického procesu není vlastně v zemích a v národech, v jejich vnitřních, stálých, jednou navždy daných zvláštnostech, ale v oněch různotvárných a proměnlivých šťastných nebo nezdařených spojitostech vnějších i vnitřních podmínek rozvoje, jaké se utvářejí v určitých zemích pro ten neb onen národ v době delší nebo kratší. Tyto spojitosti jsou základním předmětem historické sociologie. Třebaže jsou vštípeny místním charakterem a mimo určité místo jich nelze opako-vati, přece jích to nezbavuje vědeckého zájmu. Skrze společnosti, které se dostaly pod jejich vliv, projevovaly ty neb ony vlastnosti lidstva, odhalovaly jeho povahu s různých stran. Všechny historicky se utvořivší společnosti jsou různé místní spojitosti rozmanitých podmínek rozvoje. Čím více tedy budeme studovati takové spojitosti, tím úplněji poznáme vlastnosti a působení těchto podmínek, každé odděleně nebo v daném nej svéráznějším výboru. Tak touto cestou se možná podaří vysvětlíti, jako všeobecné pravidlo, kdy na příklad kapitál ubíjí svobodu"
12
práce, nezesiluje její produktivnost, a kdy pomáhá práci státí se produktivnější, aniž ji potlačuje. Studujíce dějiny jednotlivých zemí, poznáváme složení lidského soužití a povahu jeho základních prvků. Z vědy o tom, jak bylo budováno lidské soužití, může se časem — a to bude triumfem historické vědy — vypracovati i její všeobecná sociologická část, — věda o všeobecných zákonech budování lidských společností, jichž lze užiti nezávisle na pomíjejících místních podmínkách.
Když jsme určili, v jakém vzájemném poměru mají býti pří studiu dějin jednotlivých zemí hlediska kulturně historická a sociologická, přejděme nyní k bližšímu zkoumání otázky o podmínkách rozvoje lidských společností, o těch neb oněch spojitostech těchto podmínek.
Historický proces, jak jsme jej určili, skládá se ze společné práce několika sil, stmelující jednotlivé osoby v společenské svazy. V oblastí zkušeného nebo pozorovacího poznání, ne však uvažujícího, bohoslovského vědění, rozeznáváme dvě základní prasíly, které budují společný život lidí a hýbají jím: to je lidský duch a vnější nebo tak řečená fysická příroda. Ale dějinami nepozoruje činnost odtažitého lidského ducha: to je oblast metafysiky. Rovněž nezkoumá ani jednotlivého člověka, stojícího mimo společnost: člověk sám o sobě není předmětem historického badání; předmětem tohoto badání jc společný život lidí. Historickému pozorování jsou dostupný konkrétní druhy nebo formy, které přijímá lidský duch v společném životě lidí: je to individuální lidská osobnost a lidská společnost. Míním společnost jako historickou sílu, ne ve smyslu nějakého speciálního lidského sva-
13
zu, ale prostě jako fakt, že lídé žijí společně a v tomto společném životě se projevuje vzájemný vliv. Tento vzájemný vliv společně žijících lidí vytváří také v budování soužití zvláštní živel, mající zvláštní vlastnosti, svou povahu, svou sféru Činnosti. Společnost se skládá z osob; ale osoby, tvořící společnost, každá sama o sobě, naprosto nejsou tím, čím jsou všechny společně, ve stavu společnosti: zde horlivě projevují jedny vlastností a skrývají druhé, rozvíjejí snahy, které nemají místa v osamělém životě, složením osobních sil vykonávají činy, jichž by žádný spolupracovník odděleně nemohl vyko-nati. Je známo, jaký vážný úkol má v lidských vztazích příklad, napodobování, závist, soupeření, ale vždyť tato mohutná pera společného žití vyvolávána jsou k činnosti jen, setkáváme-li se s bližními, t. j. vnucuje nám je společnost. Právě tak ani vnější příroda nikde a nikdy nepůsobí na všechno lidstvo stejně, vším celkem svých prostředků a vlivů. Její působení je podrobeno rozmanitým geografickým změnám: různým částem lidstva podle jeho umístění na zeměkouli poskytuje nestejné množství světla, tepla, vody, míasmů, nemocí, — darů i běd, a na této nerovnoměrnosti závisí místní zvláštnosti lidí. Nemluvím o známých antropologických rasách, bílé, temně žluté, hnědé a j., jejichž.původ za žádných okolností nelze vysvětliti jen místními fysickými vlivy; míním ony hlavně životní podmínky a duchovní zvláštnosti, které se utvářejí v lidských massách pod zřejmým vlivem přírody je obklopující a jejíchž celek tvoří to, čemu říkáme národní temperament. Tak i vnější příroda je pozorována v historickém životě jako příroda země, kde žije určitá lidská
14
společnost, a je pozorována jako síla, pokud má vliv na bytí a duchovní složení lidí.
A tak lidská osobnost, lidská společnost a příroda země — to jsou ony tří základní síly, které budují lidské soužití. Každá z těchto sil vnáší do stavu soužití svou zásobu prvků nebo svazů, v nichž se projevuje její činnost a jimiž se spojují a drží lidské svazky. Prvky soužití — to jsou bud vlastnosti a potřeby naší přírody, fysické i duchovní, nebo snahy i cíle, které se rodí z těchto vlastností a potřeb za účasti vnější přírody a druhých lidí, t. j. společnosti, nebo konečně vztahy, které vznikají mezi lidmi z jejích cílů a snah. Podle toho neb onoho původu mohou jedny z těchto prvků býti nazvány prostými nebo původními, druhé odvozenými, druhotnými. Podle základních vlastností, a potřeb lidských možno tyto prvky rozděliti na fysio-logické — pohlaví, věk, krevní příbuzenstvo, hospodářské — práce, kapitál, úvěr, právnické a politické — vláda, zákon, právo, povinnosti, duchovni — náboženství, věda, umění, mravní cit.
Soužití se skládá ze svých prvků a je podporováno dvěma prostředky, stykem a posloupnosti. Aby byl možný styk mezi lidmi, je nutno něco společného mezi nimi. Toto společné je možné za dvou podmínek: aby si lídé navzájem roz-!   uměli a aby se navzájem potřebovali, cítili po-j   třebu jeden druhého. Tyto podmínky jsou tvořeny dvěma společnými schopnostmi: rozumem, I   působícím podle stejných zákonů myšlení a silou všeobecné potřeby poznání, a vůli, vzbuzující činnost pro ukojení potřeby. Tak se vytváří vzájemné působení lidí,  možnost příjímatí a sdělovati působení. Takovou výměnou působení
15
jednotlivé osoby, mající rozum i vůli, stávají se schopnými vésti  společné věci,  ztmelovati se v společnosti. Bez společných pojmů a cílů, bez citů sdílených všemi nebo většinou nemohou utvoříti pevnou společnost; čím více takových svazků vzniká a čím více se jím dostává moci nad vůlí lidí jimi spojovaných, tím je společnost pevnější. Tyto svazky, ustavujíce se a sílíce dobou, proměňují se v mravy a obyčeje. Tyto podmínky působí, že styk je možný nejen mezi jednotlivými osobami, ale i mezi celými za sebou následujícími pokoleními; a to jest historická posloupnost. Záleží v tom, že majetek jednoho pokolení, materiální i duchovní, se odevzdává druhému. Pomůckami tohoto odevzdáni jsou dědění a výchova. Doba upevňuje osvojované dědictví novým mravním svazkem, historickým podáním, které, působíc z pokolení na pokolení, přetvoru j e po otcích a dědech děděné odkazy a blaha v dědičné vlastnosti a náklonnosti potomků. Tak se z jednotlivých osob tvoří stálé svazky, které přežívají osobní jsoucnosti a tvoří více méně složité historické typy. Dědičným svazkem pokolení utvořil se řetěz svazků, složitějších a složitějších proto, že do dalších svazků postupně vcházely nové prvky druhotného tvoření, vznikající ze vzájemného působení prvotních. Na fysiologických základech krevního svazku budována byla původní rodina. Rodiny, pocházející z jednoho kořene, utvořily rod, druhý krevní svazek, v jehož složení vcházely už n^ Soženské a právnické prvky, uctívání rodového náčelníka, autorita stařešiny, společné jmění, vzájemná sebeobrana (rodová msta). Rod vzrůstal množením v kmen, jehož genetická spojitost se vyjadřovala v jednotě jazyka, ve spo-
16
léčných zvycích a podáních, a z kmene nebo z kmenů dělením, spojováním a asimilací se tvořil národ, když se k spojitostem etnografickým připojovaly mravní, uvědomění duchovní
1jednoty, vychované společným životem a společnou činností, společností historických osudů a zájmů. Konečně se národ stává státem, když cit národní jednoty dostává výraz ve svazcích i politických, v jednotě svrchované moci a zá-> ■' kona. Ve státě se stává národ nejen politickou, ale í historickou osobností s více nebo méně jasně vyjádřeným národnostním charakterem a s vědomím svého světového významu.
Takové jsou základní formy soužití, předsta-. vující postupné okamžiky jeho růstu. Proces, který začal krevním svazkem těsné rodiny, vyvrcholen byl složitým svazkem státním. Přitom každý předcházející svazek vcházel v složení následujícího, který se z něho vyvinul. Na nej-vyšším stupni, ve státě, se všechny tyto* svazky \ sloučily; rodina se zbytky rodového svazku se postavila do řady soukromých svazků jako základní buňka společenské organisace; kmenové a národové bud ustrnuli na základě třídního dělení, nebo zůstávali prostými etnografickými skupinami s mravními svazy a společnými historickými vzpomínkami, ale bez právního významu, jak to bývalo v různoplemenných, mnohonárodních státech. Ale společenské. složení státu, skládajíc se ze svazků krevního příbuzenstva, podrobeno bylo opačnému procesu vnitřního rozčlenění podle různých soukromých zájmů, materiálních i duchovních. Tak vznikaly rozmanité soukromé svazky, které vcházejí v složení občanské společnosti.
Připomněl jsem vám toto známé všeobecné
j   Ruské dějiny I. 2 17
schéma   sociálně-hístoríckého    procesu proto, abych na něm ukázal,  jaké zjevy jsud pozorovány v tomto procesu při jeho místním studiu. Nekonečná různotvárnost svazků, z nichž se skládá lidská společnost, má původ v tom, že základní prvky soužití na různých místech a v různých dobách se nejeví v stejném výběru, vyskytují se v různých spojitostech, a rozmanitost těchto spojitostí tvořena  je  zase nejen množstvím   a   výběrem součástek, větší nebo menší složitostí lidských svazků, ale také různým vzájemným stykem jedněch a týchž prvků, na příklad převládáním jednoho z nich nad druhými. V této rozmanitostí, jejíž základní příčina je v nekonečných změnách vzájemného působení historických sil,  nej důležitější  je to, že prvky soužití v různých spojitostech a položeních projevují nestejné vlastnosti a působení, obracejí se před pozorovatelem různými stranami své-povahy. Tak se stává, že dokonce v stejnorodých svazcích jedny a tytéž prvky stojí a působí nestejně. Zdá se, co by mohlo bytí v lidském soužití prostšího a jednotvárnějšího než rodina? Ale jaký je rozdíl mezí rodinou kře-sfanskou a pohanskou, nebo mezi rodinou starou, do níž náležela i čeled jako příbuzní a v níž všichni domácí lidé otrocky mlčeli před pánem domu, a rodinou novou, založenou výhradně na krevním příbuzenství a v níž je položení všech členů zabezpečeno nejen právními,  ale ještě více mravními ustanoveními, kde moc rodičů se jeví ne tak souhrnem práv nad domácími lidmi, jakou souhrnem povinností a starostí o děti. Přítomnost prvků, nepozorovaných v složení původní pohanské rodiny, změnila povahu svazku. Jedny a tytéž prvky, řekl jsem, působí nestejně
18
v různých spojitostech. Pozorujeme-Ii, že v jedné a téže zemí v různých dobách kapitál tu podmaňoval práci, tu pomáhal rozvoji jeho svobodné činnosti, zvětšuje její produktivnost, tu sloužil jako zdroj úcty, vážnosti k bohatství, tu rozněcoval nenávist nebo opovržení se strany chudých, jsme v právu usoudítí, že sociální stav a mravní nálada společnosti v oné zemi byly podrobeny hlubokým přelomům. Nebo si povšimněte, jak se mění základ kooperace v rodině, v družstvu, v akciové společnosti, ve společnostech s ručením omezeným. Podívejte se také, jak se proměňuje obraz působení státní moci stavem společnosti v různých  obdobích státního života: působí tu nezávisle na společností, tu v živé pospolitosti s ní, tu upevňuje existující nerovnosti a dokonce tvoří nové, tu srovnává třídy a podporuje rovnováhu mezi společenskými sílami. Dokonce jedny a tytéž osoby, tvoříce svazky povahou různé, pro různost zájmů je řídících, působí různě v obchodní písárně, a jako členové vědeckého, uměleckého nebo dobročinného spolku. Ještě příklad. Práce je mravní povinnost a základ mravního pořádku. Ale práce bývají rozdílné. Je známo, že práce nucená, ne-volnická, nemá naprosto takový vliv na hospodářské a mravní bytí národa jako práce volná: ubíjí   energií,   oslabuje podnikavost, rozvrací mravy a dokonce kazí rasu fysicky. V posledních desetiletích před osvobozením sedláků počal u nás mizeti přirozený růst nevolnického obyvatelstva, t. j. počala vymírati celá polovice selského Ruska, takže zrušení nevolnického práva přestávalo býti otázkou  jen spravedlnosti nebo lidumilnosti, ale stávalo se věcí živelné nutností. Poslední příklad. Je známo, že v pů-
19
-
vodním krevním svazku osobnost mizela pod tlakem staršího a její osvobození zpod tohoto tlaku je třeba pokládati za značný úspěch v průběhu civílisace, nevyhnutelný proto, aby se společnost mohla zaříditi na základech (rovnoprávnosti a osobní svobody. Ale dříve než zvítězily tyto zásady, svoboda osamělého člověka sobě samému ponechaného podporovala místy úspěchy otroctví, vedla k rozvoji osobní poroby, někdy těžší proti útisku starých rodových styků. To znamená, že osobní svoboda za určitého utváření soužití může véstí k potlačení osobnosti, a když čteme stať Uloženija cara Alek-sěje Míchajloviče, která vyhrožuje knutou a vyhnanstvím do Leny svobodnému člověku, který vstoupil v osobní závislost na druhém, nevíme, co činíti, máme-lí sympatísovati s rovnostní myšlenkou zákona, nebo se rmoutiti nad krutým prostředkem, kterým jedno z nej cennějších práv lidských proměnil v těžkou státní povinnost.
Z uvedených příkladů vidíme, že složením společnosti v různých spojitostech se určuje nestejný poměr mezi tvořícími prvky, a změnou vzájemného poměru i samy prvky projevuji rozličné vlastnosti a působí nestejně.
Vědouce, s jakými otázkami se musíme obra-ceti k historickým zjevům, co v nich hledati, můžeme určiti také vědecký význam dějin určitého národa v poměru k všeobecnému historickému studiu lidstva. Tento význam může býti dvojí: je jednak určován energií rozvoje národa a ve spojitosti s tím stupněm jeho vlivu na druhé národy, a skrze ně na všeobecné kulturní hnutí lidstva; jednak jednotlivé dějiny určitého národa mohou býti důležité svérázností svých zjevů nezávisle na jejich kulturním významu,
20
- -\)« —
kdy se naskytuje badajícímu možnost pozorovat! takové procesy, které obzvláště zřejmě odhalují mechaniku historického života, v nichž se historické síly objevují v podmínkách působení, zřídka se opakujících nebo již nikde nepozorovaných, třebaže by tyto procesy neprojevily významný vliv na všeobecné historické hnutí. Po této stránce je vědecký zájem historie toho neb onoho národa určen množstvím svérázných místních spojitostí a křísených jimi vlastností těch neb oněch prvků soužití, V tomto směru dějiny země, které by skýtaly opakování zjevů a procesů, jež se udály už v jiných zemích, je-li jen v dějinách možný podobný případ, poskytly by pozorovateli skrovně vědeckého zájmu.
Dějiny Ruska představují některé metodologické vhodnosti pro oddělené historické badání, Tyto vhodnosti záleže jí 1, v poměrné prostotě vládnoucích v nich procesů, která napomáhá dosti jasně rozeznati práci historických sil, působení a význam různých per, vstupujících v poměrně jednoduché složení našeho soužití; 2. v svérázné spojitosti podmínek národního života, působících v našich dějinách. Poměrná prostota složení našeho historického života nevadila svérázností jeho budování, V ní pozorujeme působení týchž historických sil a prvků soužití, jako i v jiných evropských společnostech: ale u nás tyto síly působí s nestejnou napjatostí, tyto prvky se objevují v jiném výběru, nabývají jiných rozměrů, projevují vlastnosti, nepozorované v druhých zemích. Díky tomu všemu nabývá společnost svérázného složení a povahy, národní život si osvojuje zvláštní tempo pohybu, dostává se v neobyčejná položení a kombinace podmínek. Uvedu několik příkladů.
21
V každé zemi systém řek určoval směr obchodu, vlastností půdy byl podmíněn charakter průmyslu- V prvních věcích našich dějin, kdy se hlavní massa ruského obyvatelstva soustřeďovala v čer-nozemní oblasti středního Dněpru s jeho oboustrannými přítoky, nej důležitější řeky jižního Ruska řídily ruský obchod k černomořským, azovským a volžsko-kaspickým trhům, kde byla hlavně poptávka po medu, vosku, kožíšínách, lesních produktech a menší měrou po obílí. To učinilo vnější obchod vládnoucí silou v národním hospodářství ruských Slovanů a vzbudilo zesílený rozvoj lesních živností, lovení zvěře a včelaření. Potom však pod tlakem, jdoucím z týchž stepí, po nichž vedly cesty ruského obchodu, hlavní massa ruského obyvatelstva se přesunula v oblast horní Volhy, na alaunskou písečnato-hlinitou půdu. Vzdálení od přímořských trhů oslabilo vnější odbyt a přerušilo lesní průmysl, a to přivedlo k tomu, že zemědělství se stalo základem národního hospodářství. A tu se stalo, že Rus na otevřeném dněperském pruhu černé země usilovně vykořisťovala lesní bohatství a obchodovala, kdežto v lesnatém pruhu písečnato-hlinité půdy na horní Volze usilovně počala vypalovati lesy a orati. Vnější mezinárodní styky, mající vliv na rozmístění obyvatelstva v zemi, splétaly se s jejími vnitřními zeměpisnými zvláštnostmi v takový zamotaný uzel, že národní práce, podrobujíc se jedněm podmínkám, dostávala směr, který neodpovídal druhým, V národně hospodářském bytí, které se tak svérázně utváří, je přirozeno oče-kávatí zjevy, které se nehodí pod obvyklé normy, R, 1699 Petr Veliký předepsal ruským obchodníkům,  aby  obchodovali,  jako obchodují
22
v jiných státech, ve společnostech, skládajíce své kapitály. Pro nezvyk a nedostatek důvěry šla věc ztuha. Zatím staré Rusko si vypracovalo svou formu obchodní společnosti, v níž se spojovaly ne kapitály, ale osoby na základě příbuznosti a nerozdílností jmění. Za řízení a odpovědnosti staršího neoddělení příbuzní vedli obchod ne jako druhové podílníci, ale jako podřízení agenti pánovi. Byl to obchodní dům, skládající se z obchodníka-pána s jeho .kupeckými bratry', .kupeckými syny' atd. Tato forma kooperace názorně ukazuje, jak potřeba kolektivní činnosti při nedostatku vzájemné důvěry ve společností, hledala prostředky uspokojení pod domácím krovem, zachycujíc se zbytků krevního svazku.
Tak se historík-socíolog setká v naší minulosti se zjevy dosti četnými, které projevují rozmanitou pružnost lidské společností, její schopnost přízpůsobovati se daným podmínkám a kombi-novati pohotové prostředky s potřebami, Právě jsme viděli, jak ze staroruského příbuzenského svazku za působení hospodářské potřeby se vypracovala idea obchodního domu. Ihned uvidíme, jak idea mravního pořádku za působení místních podmínek byla prostředkem, jak uko-jíti hospodářské potřeby obyvatelstva. Zároveň s křesťanstvím přinesena byla na Rus z východu myšlenka o zřeknutí světa, jako o nej jistější cestě k spasení a o nej obtížnějším činu křesťanství. Tato myšlenka byla přijata ruskou společností tak živě, že ani ne za sto let kíjevský Pe-čerský klášter prokázal vznešené vzory mníšskeho hrdinství.
Po třech nebo čtyřech staletích táž myšlenka vedla řady poustevníků do hlubokých lesů se-
23
vernflio Závolží. Ale nesčetné lesní kláštery, jímí tam založené, proti jejich vôli nabyly významu, který neodpovídal duchu foibského a athosského poustevnictví. Původní idea mníšství nepohasla, ale místní potreby učinily ji složitější zájmy, které z ní přímo nevyplývaly, proměnivše tamní pustínné kláštery dílem v selské farní chrámy a v útulky pro přestárlé lidi z okolního obyvatelstva, dílem v zemědělské a průmyslové obce bez rodín a opěrné body, svého druhu stěhovací stanice selského kolonísač-ního hnutí.
A tak, opakuji, za poměrné prostoty zřízení naše společnost byla budována po svém za působení místního výběru a vzájemného vztahu podmínek národního života, Zkoumáme-lí tyto podmínky v nej časnější době v poměru k podmínkám působícím v západní Evropě, najdeme také původní pramen obou zvláštností naších dějin, které tak usnadňují studium jejich společenských zjevů. S primitivní kulturní zásobou, náležející všem árijským plemenům a sotva značně rozmnoženou v období stěhování národů, východní Slované hned na prvních svých krocích v hranicích Ruska se octli v zeměpisných a mezinárodních poměrech, které se naprosto nepodobaly těm, do nichž se o něco dříve dostali jejich arijští příbuzní, germánská plemena, která počala nové dějiny1 západní Evropy. Tam kočovný Germán se usazoval prostřed zřícenin, které přímo kladly jeho zvyky a představy z lesů přinesené pod vliv mocné kultury, do středu pokořených jimi Římanů nebo roma-nisovaných venkovanů padlé říše, kteří sé mu stali živými průvodci a vykladači této kultury. Východní Slované naopak spatřili se na neko-
24
nečné rovině, která svými řekami bránila jim pevně se usadití, svými lesy a močály jim ztěžovala hospodářské zavedení v nových sídlech, prostřed sousedů, cizích původem a nižších rozvojem, u nichž si nebylo co vypoj čiti a s nimiž se musili neustále potýkati, v zemi neosídlené a nedotčené, jejíž minulost nezanechala příchozím žádná životní přizpůsobení ani kulturní podání, nezanechala ani zřícenin, ale jen nesčetné mohyly v podobě náhrobků, jimiž je poseto stepní i lesní Rusko. Těmito prvotními podmínkami života ruských Slovanů určena byla také poměrná pomalost jejích rozvoje a poměrná prostota jejich společenského složení, ale rovněž i značná svéráznost i tohoto rozvoje i tohoto složení,
Zapamatujme si dobře tento základní okamžik našich dějin; pomůže nám oríentovatí se hned na počátku cesty, která nám nastává.