Doba římská Cílem dnešního kurzu bude Vás obeznámit s dobou římskou, která zabírá 1. – 4. století n. l. V tomto období byl historický vývoj ve střední Evropě silně ovlivněn etablovanou Římskou říší, která zabírala velkou část Evropy, část Asie a severní pobřeží Afriky. Území za hranicí ŘŘ trvale osídlené germánskými i negermánskými kmeny se nazývalo Svobodná Germánie – GERMANIA MAGNA, GERMANIA LIBERA. Jako označení pro hranice je používám termín limes. Pro naše území má největší význam raetský a noricko panonský limit. Na území barbarika sídlily především kmeny germánských Svébů. Mezi nejvýznamnější kmeny nejen na našem území, ale v celém kmenovém svazu Svébů patřili Markomani a Kvádové (Droberjar 2002, 168). Kromě několika výšinných sídlišť jsou v našich zemích sídliště nížinné, neopevněné. Známe několik stovek sídlišť, žádné z nich však nebylo prozkoumáno komplexně. Sídliště mají dvorcovité uspořádá objektů, jako je například na sídlišti Turnov – Maškovy Zahrady (Čechy), nebo Vlčnov – Dolní Němčí (Morava). Pro naše území jsou charakteristické povrchové kůlové domy menších rozměrů, jedno nebo dvouprostorové (Balcárková 2007, 34). V největší míře se potkáváme se zahloubenými jednoprostorovými chatami, které se vyskytují v několika variantách odlišených podle rozmístění kůlů nesoucích střechu. Zahloubené chaty se lišily velikostí, provedením, ale i funkcí v rámci jednoho sídliště. Pohřební ritus byl u nás v době římské a době stěhování národů značně nejednotný, což svedčí nejen o nesourodé skladbě obyvatelstva, ale i o různých rodových zvycích. Hlavním způsobem pohřbívání u nás v době římské a době stěhování národů bylo spalování (kremace). V rámci kostrových hrobů můžeme sledovat i bohatě vybavené kostrové hroby, tzv. knížecí hroby. V menší míře se vyskytuje i inhumace, čili kostrové pochovávání. Z Moravy známe také birituální pohřebiště (Mikulov, Valtice). Milodary nacházíme často sežehnuté žárem a záměrně deformované, byly ukládány do urna, i nad a pod urnu (Drobejraj 2002). bitva v Teutoburském lese – 9 n. l. – tato bitva se odehrála mezi římskými vojsky, vedenými P. Q. Varem a Germány, zvláště Cherusky, pod vedením Arminia. Příčinou ozbrojeného konfliktu se stala tyranie tehdejšího místodržícího P. Q. Vara v nové provincii Germania. Omezoval osobní svobody a práva germánských kmenů, založených na odvěcích zvycích jejich předků. Současně docházelo ke stále většímu zvyšování daní. To vše vedlo ke vzpouře Cherusků, která přerostla v celogermánský odpor obyvatel na sever od Rýna. Proti vzbouřivším Germánům byla podniknuta trestná výprava. Římská expediční armáda postupovala nížinou podél řeky Lippe, dále přes řeku Emži směrem na pohoří Teutoburský les. Římané se tak postupně ocitli v neznámém prostoru. Této situace znamenitě využil Arminius. V září roku 9 n. l. vlákal římské legie do prostoru rozsáhlých bažin obklopených hlubokými neprůchozími lesy na svazích. V těchto místech Arminius přepadl celé vojsko složené ze tří legií a devíti pomocných sborů s vozatajstvem. Cheruskům se podařilo všechny tři legie totálně zničit. Jejich velitel Varus spáchal sebevraždu. Touto prohrou přišli Římané nejen o významný vojenský kontingent, ale současně byli nuceni ukončit své krátkodobé panství na území mezi Rýnem a Labem. Místo bitvy Kalkriese. Markomanské války – přesnější název by měl být germánsko – sarmatské války, protože je Římané vedli nejenom s Markomany, ale i s jinými kmeny (Kvádové, Hermunduři, Naristové), a také s kmeny negermánskými, zvláště se Sarmaty (Iazygové, Roxolani, Alani). Pojem markomanské války se však vžil, neboť jejich hlavním činitelem byli Markomani a Kvádové. Tyto války, odehrávající se za vlády Marka Aurelia (161 – 180) znamenaly vážný zásah do hospodářského systému celé římské říše a předznamenali počátek krize římského impéria. V barbariku jsou považovány za mezník mezi starší a mladší dobou římskou. O válkách nás informuje zobrazení na 30 metrů vysokém sloupu Marka Aurelia v Římě. Mezi hlavní písemné památky o této době patří životopisy Marka Aurelia a Commoda. Uvedené válečné události dělíme na dvě hlavní etapy: 1. germánské nájezdy (166-171) 2. římská protiofenziva (172-180) Již v roce165 překročilo několik tisíc germánských bojovníků (uvádějí se Langobardi a Obiové) Dunaj. Byl to první (neúspěšný) pokus o násilný přechod římského limitu. Následovala výprava poselstva jedenácti podunajských kmenů, která v počáteční fázi válek v čele s markomanským králem Ballomariem vyjednávala o mír s hornopanonským legátem M. Ialliem Bassem. Ačkoliv mír se podařilo zjednat, nemá dlouhého trvání, neboť už v následujícím roce protrhly germánské a sarmatské kmeny římskou hranici na Dunaji a pronikly do Panonie. V roku 167 sice dosáhli Římané dílčího úspěchu, ale jenom na krátkou chvíli. Následujícího roku se vypravili oba spolucísařové Marcus Aureliius i Lucius Verus, s vojskem do Aquileie. Tím si získali, zvláště u Kvádů, alespoň dočasný respekt. Dosadili Germánům nového krále, a pokračovali dále v tažení. Po překročení Alp dosáhli v těžké bitvě markantního úspěchu. Písemné prameny nám zanechaly zprávu o tom, že v této bitvě bojovaly také germánské ženy, neboť mezi mrtvolami Germánů byla nalezena těla žen ve vojenské zbroji. Po onom úspěchu se Římané opět stáhli do Aquileie. V roce umírá Lucus Verus, čeho brilantně využili Germáni. Markomani a Kvádové pronikli podruhé přes Norikum a Panonii hluboko do nitra římské říše, ocitli se dokonce až v severní Itálii. Řím musel čelit kritické situaci, jakou od dob druhé punské války nezažil. Dílčí úspěchy zaznamenali Římané až v roku 170. V této době byli již Germáni natolik zdecimováni, že museli postupně opouštět dobyté pozice. Marcus Aurelius přenesl svůj hlavní stan do hornopanonského Carnunta a postupně se připravoval na protiofenzivu. Přitom prvořadým cílem bylo pokořit Kvády, kteří obývali území jihomoravsko – západoslovenské, tedy prostor mezi Markomany a Iazygy. Římské tažení v čele s císařem, známe pod označením Expeditio Germanica prima (první germánská válka), začalo počátkem roku 172. Někde u Carnunta vojska překročila Dunaj a směrovala do kvádské země. V důsledku vnitrogermánských rozporů a pod tlakem římských legií Kvádové uzavřeli s Římany mír – v této době byl dosazen Germánům král Furtius. Další boje vedli Římané s Markomany. Nakonec zvítězilo římské vojsko. Po vítězství nad oběma germánskými kmeny se v Římě razily mince s alegorií podrobené Germánii a s nápisy Germania subacta. Krátce nato roku 173 Kvádoví svrhli krále Furtia a zvolili si Ariogaisa. Reakcí na to bylo nové římské tažení proti Kvádům v roce 173, zahájené patrně z Brigetia. K tomuto tažení se váže zpráva o tzv. zázračném dešti. Za letního vedra Kvádové obklíčili římské legie pod vedením Pertinaxe nebo Pompeiana a čekali, až Římané zcela vyprahnou. Ty ale zachránil nenadálý prudký příval („zázračný déšť“), podporovaný krupobitím a blesky. Tato událost je doložena také ražbou mincí (sesterciů) s nápisem Religio Augusti. I po této události si však poměry vyžadovali císařskou přítomnost v kvádské zemi. V roce 174 nebo až v roce následujícím uzavřeli Římané s Markomany a Kvády mír. Roku 175 byl k posílení římských pozic povolán na germánskou frontu Markův syn Commodus. Další fáze války, tzv. druhá germánská válka (expeditio Germanica secunda), vypukla v roce 177 a trvala až do roku 180. Odehrávala sa v oblasti na sever od Dunaje, také na jižní Moravě. V roce 179 došlo k rozhodující bitvě, která znamenala zásadní obrat v průběhu markomanských válek, zvítězili Římané a přesunuli se výrazně do vnitrozemí barbarika, co dokládají četné tábory na jižní Moravě, ale také nápis na Trenčianskej skale. Následující rok 180 přinesl nečekané rozuzlení celého válečného konfliktu. V březnu umírá na mor pravděpodobně ve Vindoboně (nebo Sirmiu) Marcus Aurelius - jeho smrtí se zhatily veškeré plány na trvalé obsazení markomansko – kvádského teritoria. Commodus již nebyl schopen dokončit záměry svého otce a snažil se rychle opustit válečná pole a vrátit se do Říma - toho využili Germáni – uzavření Commodova míru mezi Římany a Germány a k ukončení válek (Droberjar 2002, 168-170). SOBĚSUKY – v roce 1986 byl ve štérkovně objeven bohatý kostrový hrob z mladší doby římské. Záchranný výzkum provedl P. Holodňák. Tento objekt měl vestavěnou dřevěnou konstrukci se zachovalými zbytky prken a trámů. V severní části byl zjištěn velký kámen. Všechny nálezy se koncentrovaly v prostoru uvnitř dřevěné komory. Z kostry se zachovaly jen zbytky lebky a zuby. Po pravé straně lebky ležela bronzová pozlacená jehlice s prstenem z drátových spirálek. Na ramenou spočívali dvě honosné bronzové štítkové spony zdobené stŕíbrnou folií se skleněnými vložkami. Na hrudníku byl dvojitý náhrdelník složený se skleněných a jantarových korálů, se stříbrnými kroužky, s bronzovými a stříbrnými závěsky a s esovitou záponkou. Další výbavu tvrila stříbrná samostřílová spona, prsten, bronzová pinzeta a toaletní lžička na kroužku, bronzová jehlice, přezka, hliněný přeslen, dvě keramické nádoby. Tento hrob lze považovat za nejbohatší hrobový celek stupně C2 v Čechách. Je zřejmé, že v hrobě byla kolem roku 300 pohřbena význačná germánská žena. KRAKOVANY – STRÁŽE I. – bol zistený v roku 1932 při těžbě hlíny pro cihelnu. Pravděpodobně šlo o dvojhrob, i když starší prameny uvádějí, že v muzeu se nacházejí zvyšky jenom jedné kostry, asi 20-leté ženy. Ani inventář hrobu se nepodařilo zachránit uplně. Údajně se tam nacházel zlatý náhrdelník, který se stratil, resp. ho asi odcizili nálezci – cihlářští robotníci. O přítomnosti další – pravděpodobně mužšské kostry – můžou svědčit nalezené stříbrné ostruhy. Hrob byl dlouhý 350 cm, a ležel v hloubce 360 cm pod povrchem. Mimo 4 bronzových nádob patří k nejvýznamnějším nálezům zlatá spony, a predevším souprava dvou skleněných lahví a pěti šálek s broušenou výzdobou, které datují hrob do 3. století. KRAKOVANY – STRÁŽE II. – druhý hrob ze Stráží patří medzi nejbohatší v celém barbariku. Našel se v roce 1939, asi 10 m od prvního hrobu, za podobných okolností. Hrob byl dlouhý přibližně 400 m a ležel 450 m pod povrchem, a byl v něm pochovanýmuž ve věku 20 – 30 let. Zachovalo se z něho víc jak 70 předmětů,mezi kterými se vynímají 3 stŕíbrné nádoby, zdobené reliéfní výzdobou. Spolu s dalšími nádobami a předmětmi se je podařilo získat V. Budinskému – Kričkovi za dobrodružných okolností od rodin nálezců až v 50. – 60. letech. Najvzácnějším a nejzaujímavějším nálezem je nepochybně veliký stříbrný talíř – lanx (průměr téměř 46 cm), na okraji s reliéfní výzdobou. Tato výzdoba stvánovala monarchistické spřisahání synů konzula Lucia Iunia Bruta a jejich následou popravu. Uprostřed talíře se nachází rytý a pozlacený výjev přísahy, kterou Brutus zavázal římský lid bránit republiku. Talíř i další stříbrné nádoby se datují různě – do 1. století před n. l., případně do 2. století, jisté je však, že do hrobu se dostali až ve 3. století n. l. Předpokladáme, že Germáni je získali jak kořist po nájezdech na provincii Panonie v letech 259-260. Některé ze stříbrných nádob totiž nesou na sobě jména předchozích římských majitelů. Do země mohly být uloženy v 60. či 70. letech 3. Století – vzhledem na poměrně mladý věk pohřbeného, co dokládají i jiné nálezy – TS, bronzové nádoby. Hrob 2 je teda přibližně o dvě až tři desetiletí starší jak hrob 1. Našli se v něm i další stříbrné a bronzové nádoby, stříbrné spony, bronzový skládací stolík se závěsnou mísou. OSTROVANY U PŘEŠOVA I. – narozdíl od starší doby římské se v mladším období nacházejí knížecí hroby i na východním Slovensku. Nejstarší z nich se objevil už v roce 1790 v Ostrovanoch pri Prešove a jeho inventár sa dostal do cisárskeho Kabinetu starožitností (dnes je uložený v Naturhistorische museum vo Viedni). Žiadne bližšie okolnosti nálezu nie sú známe. Zachoval sa jenom soupis předmětů, ve kterém se uvádí že se do kabinetu dostali jenom hodnotnější předměty – celkově 11 kusů – zlaté a stříbrné předměty, bronzová skládací trojnožka. Zachované předměty mají luxusní charakter – zlatý kalich, dvě stříbrné nádoby – jedna z nich má podobný tvar a částečně aj reliéfní výzdobu jako nádoba z hrobu 2 ze Stráží, 4 zlaté spony, zaltý náramek a nákrčník, stříbrná lžička. Zlaté předměty však nepocházejí z území Římské říše, kromě dvou spon – na jedné je nápis VTERE FELIX (Štastně užívej!), druhá má vsadený ónyx. Dokonca aj zlatý kalich, považovaný některými badateli za import, byl pravděpodobně vyroben na území barbarika, keďže má podobnú výzdobu jako náramek a nákrčník, které se považují za místní výrobky. Podle spony s nápisem můžeme přibližně určit i čas uložení do hrobu – bylo to v poslední čtvrtině 3. století. Navzdory absenci údajů o kostře, podle množství šperků moýno uvažovat, že šlo o hrob ženy. OSTROVANY U PŘEŠOVA II. – druhý hrob se našel v roce 1865, údajně jenom několik kroků od toho prvního hrobu, na vyvýšeném břehu řeky Torysa. V hloubce vyše 3m se nacházela kostra mladé ženy a kolem ní 23 různých předmětů. Bohatství však nedosahovalo úrovně prvního hrobu, i když i tu byly zlaté předměty – spona, dva prsteny, náramek, náhrdelník a zlatá mince Herenii Etruscilly, manželky císaře Traiana Decia. Je na ní stopa po otvoru, jistý čas se tedea nosila na krku, potom bol otvor opäť zatavený. Ojedinělým nálezem jsou pozlacené reliéfně zdobené stříbrné plíšky, které sloužili pravděpodobně jako ozdoba obuvi. V hrobě se našli aj tři skleněné šálky s broušenou výzdobou jak v hrobě č. 1 ze Stráží – na základě nich se dal hrob datovat do konce 3. století. Nález je uložen v národním muzeu v Budapešti. CEJKOV – i tento hrob se našel v 19. Století – v roce 1855 při kopání jámy na brambory. Nález se dostal do Kabinetu starožitností ve Vídni. Nemáme istotu o úplnosti inventára, evidujeme asi 50 předmětů z tohoto hrobu. Nacházeli se v něm zlaté šperky, některé podobné těm z horbu 2 v Ostrovanech – nákrčník, náramek a navyše aj náhrdelník a další zlaté závěsky. K výnimečným nálezům v rámci celého barbarika patří zlomky skleněného poháru – vas diatretum. Diatretové sklo se vyrábělo soustružením za studena, přičemž se kolem nádoby vytvořila jakási síťová výzdoba, spojená s tělem jenom tenkýma tyčinkama. Tato mistrovská sklářská technika se rozšířila začátkem 4. století, a to je období, kdy předpokládáme uložení cejkovského hrobu. V literatuře se nezachovali žádné údaje o kostře, ale na základě šperků se předpokládá, že šlo opět o ženu. Zdá se tedy, že východoslovenské kostrové hroby patřili ženám – přesněji příslušnicím germánského kmene Vandalů. Jsou dokladem toho, že nejenom vládcové, ale i jejich rodiny měli právo na bohatú hrobovú výbavu. POPRAD – MATEJOVCE – najnověji objevený knížečí hrob na Slovensku, objevili ho v roce 2005. Jedná se dvoukomorovou knížecí (královskou) hrobku. Datuje se na prelom 4. a 5. století. Tato hrobka byla vykradena, přesto obsahuje zajímavé nálezy. Hrobka je zajímavá unikátními doklady zachovaných dřevěných konstrukcí – včetně nábytku, deskové společenské hry, textilu, kůže a dalších organik. Nálezy z hrobky mají dohromady 12 tun. V dalším roce si můžou návštěvníci podtatranského muzea prohlídnout prvních 200 kg nálezů. – v současnosti je vystavených