Logo Biografu
Výzkumník lapený
Úvahy k (a)symetrii vztahů mezi
výzkumníkem a zkoumaným
Markéta Vaňková
Biograf
Časopis
(nejen) pro
biografickou a reflexivní sociologii
ISSN 1211-5770
Reg. pod č. MK ČR E 8364
Biograf vychází třikrát ročně v tištěné verzi i jako on-line časopis. Publikuje
empirické, metodologické i teoretické příspěvky věnované kvalitativnímu
výzkumu.
E-mail:
casopis@biograf.org
Website:
http://www.biograf.org
Rok 2010, číslo 52-53
Vyšlo 6.7.2011 Rubrika
© Časopis Biograf 2010
Citujte takto:
VAŇKOVÁ, M. (2010): Výzkumník lapený: Úvahy k (a)symetrii vztahů mezi
výzkumníkem a zkoumaným. Biograf (52-53): 46 odst. Dostupné na adrese
Vaňková: Výzkumník lapený file:///media/CORSAIR/vyuka/podzim_2011/FF_kval...
1 z 20 7.10.2011 14:03
http://www.biograf.org/clanky/clanek.php?clanek=5307
1.
Tento text nepředstavuje výsledky konkrétního terénního výzkumu.[1] Je spíše
zpětnou reflexí mé výzkumné zkušenosti z dlouhodobého a opakovaného
terénního pobytu v Bulharsku. Chci se zamyslet především nad pozicí
výzkumníka - antropologa v terénu a také nad etikou společenskovědního
výzkumu ve vztahu k informátorům.
2.
Mé zamyšlení vychází z intenzivního pocitu, který jsem zažila při a především
po svých pobytech v terénu a který se odráží i v názvu toho textu: totiž že mě
můj vlastní výzkum, nebo lépe řečeno moje vlastní etnografická praxe,[2] lapila
do jakési pasti. Pasti, kterou jsem si do značné míry připravila sama
nedostatečným, ne zcela komplexním promýšlením a reflexí svého výzkumu.
Chci se proto zamyslet nad tím, jaká byla povaha vztahů mezi mnou a lidmi,
které jsem zkoumala, a pokusit se podívat na mocenskou symetrii či asymetrii
vztahů "výzkumníka a zkoumaného" z poněkud jiné pozice, než jak se alespoň v
českém kontextu povětšinou děje (např. Havlíková 2004; Chvistková 2004;
Kandert 2004; Lindbloom 2004; Nosková 2004; Matoušek 2004 aj.; mé úvaze
bližší jsou pak například Nedbálková 2006; Spalová 2008; Šmídová 2005;
Stöckelová & Grygar 2008).
3.
Nejprve krátce představím svůj výzkum, abych uvedla čtenáře do kontextu, v
němž se moje zkušenost odehrávala.
Výzkum Aromunů: Vstup do tématu
4.
Od roku 2005 se zabývám etno-revitalizačními procesy a mobilizačními
strategiemi etnické skupiny Aromunů[3] v Bulharsku. Bulharští Aromuni jsou
velice nepočetní (sami odhadují počet lidí, kteří se nějak hlásí k aromunství a
cítí se být Aromuny, na maximálně dva a půl tisíce). V důsledku jak nízkého
počtu Aromunů, tak i bulharské komunistické politiky etnické homogenizace
společnosti (viz např. Pickles 2001; Yalamov 2006) jsou v současné době
Aromuni jazykově i kulturně téměř zcela asimilovaní - neexistují žádné vnější
znaky, včetně zvyků či způsobu života, jimiž by se Aromuni na první pohled
lišili od většinové bulharské populace. Aromunský jazyk ovládá jen starší
generace, která jím ovšem hovoří pouze příležitostně, při menšinových
festivalech či srazech Aromunů, kde také dochází k performancím tradičních
aromunských tanců a zpěvů. Přesto se však, jak jsem již uvedla, část Aromunů
ke svému aromunství hlásí; tato identita je pro ně nějak důležitá, něco pro ně
Vaňková: Výzkumník lapený file:///media/CORSAIR/vyuka/podzim_2011/FF_kval...
2 z 20 7.10.2011 14:03
znamená. Za účelem uchování etnického sebe-vědomí, jazyka a kultury
Aromunů funguje v Bulharsku šest aromunských spolků a bulharští Aromuni se
také aktivně zapojují do mezinárodních sítí aromunských organizací. Aromuni v
Bulharsku nemají oficiální status menšiny. Ze strany státu lze hovořit o politice
"mrtvého brouka", spočívající v ignoranci aktivit Aromunů a jejich spolků,
které při troše štěstí získávají ročně několik tisíc leva na spolkové kulturní
aktivity.
5.
V mém výzkumu mne zajímají procesy, jejichž prostřednictvím je (i přes vnější
asimilaci a chybějící institucionální podporu) vyjednáváno a stvrzováno
sebepojetí bulharských Aromunů jako specifické etno-kulturní a jazykové
skupiny. Zaměřuji se na činnost aktivistů a elit a na jejich strategie vytváření,
reprezentace a legitimizace "aromunství".
6.
Měla bych snad ještě předestřít, že jsem si téma nevybrala z nějakých osobních
pohnutek (kupříkladu že bych měla aromunské předky), ani jsem nevstupovala
do terénu s představou nutnosti zachránit aromunský jazyk či kulturu nebo s
nějakou jinou vizí toho, jak by to s Aromuny mělo být. Téma mne "prostě"
zajímalo a mým cílem bylo porozumět tomu, jak pokus Aromunů o "etnické
obrození" probíhá. (Čímž si samozřejmě nenárokuji vědeckou neutralitu a
nepopírám, že jsem do terénu vstupovala s určitým předporozuměním a
dokonce s předsudky. Tím se však v článku nebudu zabývat - bylo by to
nicméně vhodné téma pro další text.)
7.
Jak jsem již uvedla, zdrojem mých úvah jsou opakované terénní pobyty v
Bulharsku. Poprvé jsem se s Aromuny setkala v roce 2005, kdy jsem v
Bulharsku pobývala tři týdny; v roce 2007 jsem byla v terénu kontinuálně
devět měsíců. V ostatních letech jsem vždy Aromuny alespoň na tři týdny
navštívila.
8.
Je nasnadě, že nejintenzivněji se moje vztahy s aktéry vyvíjely v průběhu mého
dlouhodobého pobytu v lokalitě. Z počátku jsem skoro neuměla bulharsky,[4]
nedařilo se mi nikoho kontaktovat, zdálo se, že jsem si téma výzkumu
naformulovala naprosto absurdně a že vlastně není možné je zkoumat. Později
se ale všechno zlomilo a výzkum se rozběhl, poznávala jsem spoustu lidí,
získávala různé materiály, začala se rýsovat zajímavá témata. Zároveň s tím, jak
jsem se dostala do bližšího kontaktu s aktéry, jsem se vedle radosti z rozšiřování
poznatků o Aromunech, ze získávání informací a z pronikání "pod povrch"
každodennosti začala potýkat také s etickými otázkami terénního výzkumu, o
nichž jsem předem příliš jasnou představu neměla a jež se mi na začátku
Vaňková: Výzkumník lapený file:///media/CORSAIR/vyuka/podzim_2011/FF_kval...
3 z 20 7.10.2011 14:03
výzkumu jevily spíše okrajovou záležitostí (dalo by se říci, že jsem jednoznačně
nadřadila epistemologickou stránku terénního výzkumu stránce etické).
Etika podle knih: Etika spravedlnosti
(správnosti) a etika péče (účasti)
9.
Z počátku jsem promýšlela hlavně "klasická" témata a pravidla tak, jak jsou
formulována v často používaných "příručkách" etnografického výzkumu, jako je
například Ethnography: Principles in practice autorů Hammersleyho a
Atkinsona (1995). Tato témata lze shrnout následovně:
Zajistit informovaný souhlas účastníků výzkumu, a to včetně zaručení
možnosti z výzkumu kdykoli odstoupit.
Respektovat soukromí a autonomii účastníků výzkumu.
Zamezit nebezpečí využití nebo dokonce zneužití těch, které studujeme
(neboť často těžíme z průběhu výzkumu jen my, vědci - získáváme tituly,
granty, zakázky... a sami zúčastnění nemají z výzkumu nezřídka nic). K
tomuto tématu patří často řešená otázka reciprocity výzkumu a zajištění
ne-hierarchického, rovnoprávného vztahu výzkumník - zkoumaný.
Zohlednit dopady vlastního výzkumu na další výzkumníky ve stejném
terénu (tento bod bývá často poněkud technicistně a pramálo empaticky i
eticky vyjádřen obratem "nepoškodit terén").
Nepoškodit a nezranit ty, které zkoumáme, a to nejen při samotném
výzkumu, ale ani po jeho skončení, když publikujeme výsledky.[5]
Zmíněná pravidla výzkumu bývají některými autory propojena ještě jedním
závazkem, který stojí v podstatě v pozadí všech předchozích - usilovat o
spravedlnost (justice), tedy o spravedlivé a rovné zacházení se všemi
participanty výzkumu (včetně těch, s nimiž osobně nesympatizuji) a o
hledání obecných etických principů. Řečeno jednoduše - nestavět se ve
výzkumu na "něčí stranu" (Murphy & Dingwall 2001: 346-347).
10.
Výše uvedené body nenabízejí nějaké samozřejmé a jasně dané návody, jak se v
terénu chovat. Představují spíše ohniska diskuze o etice výzkumu, vymezují
prostor, na němž se odehrává individuální i oborové vyjednávání toho, co a za
jakých okolností je nebo není etické.[6] Přesto v nich je akcent kladen na
možnost vposled jednoznačného a univerzálního zhodnocení etického nebo
neetického chování výzkumníka (tuto snahu o jednoznačnost ostatně odrážejí i
profesní etické kodexy, viz např. Fassin 2009 nebo Guillemin & Gillam 2004).
Carol Gilligan nazvala ve své práci In a different voice (1982) etický přístup
spočívající na snaze o zajištění rovného, nestranného a na abstraktních
principech založeného zacházení etikou spravedlnosti či správnosti - ethics of
Vaňková: Výzkumník lapený file:///media/CORSAIR/vyuka/podzim_2011/FF_kval...
4 z 20 7.10.2011 14:03
justice (Skeggs 2001; Preissle 2006).
11.
Problém tohoto přístupu je ten, že se snaží být do značné míry situačně
nezávislý, tedy nalézt a definovat taková pravidla etického rozhodování, která
jsou platná a uplatnitelná vždy, v podstatě bez ohledu na konkrétní situaci a její
aktéry, včetně osoby výzkumníka. Moje zkušenost s každodenní etnografickou
praxí však byla odlišná: neustále nové kontexty mne nutily k tomu stále znovu
zvažovat etickou přijatelnost vlastního jednání, a to i ve zdánlivě podobných
situacích (nebo vůči týmž aktérům), jejichž jedinečnost, stejně jako proměna
mého vztahu k nim, mi nedovolovaly opřít se o předem existující pravidla či
poučky. Nezdálo se, že by pro zajištění etického přístupu k lidem, které
zkoumám, stačilo podepsat s nimi informovaný souhlas a eliminovat možné
škody, které by můj výzkum mohl na nejrůznějších rovinách natropit. Navíc
jsem s postupem výzkumu čím dál více promýšlela menšinový status Aromunů v
Bulharsku: nakolik se vlastně jedná o skupinu, která je majoritou (nebo
dokonce státní mocí) utlačována? Ocitají se Aromuni v pozici lidí
marginalizovaných nebo dokonce diskriminovaných pro svůj původ? V jakých
mocenských polích a hierarchiích se vlastně odehrává vyjednávání
"aromunství", jež je předmětem mého výzkumu? A jakou roli (a odpovědnost - a
odpovědnost vůči komu) mám v tom všem já, výzkumník - outsider?
12.
Takto kladené otázky mne vedly k seznámení se s etikou inspirovanou
feministickými výzkumy, jež jsou na téma moci obzvláště citlivé.[7] Feministická
etika zdůrazňuje bytostně dynamický a reciproční charakter výzkumného
procesu, osobní angažovanost a odpovědnost výzkumníka, systematicky
vytvářenou a udržovanou rovnost a upřímnost ve vztahu výzkumníka a těch,
které zkoumá. Společenskovědní výzkum je v tomto pojetí v první řadě
jedinečným vztahem konkrétních lidí v konkrétním mocenském kontextu, kde
by pro výzkumníka mělo platit kritérium partnerství, respektu a nezneužívání.
Základním východiskem pak je výzkumnická reflexivita; klíčovou otázkou
reprezentace výzkumů prostřednictvím publikací. Takto založená etika bývá
nazývána feministickou etikou péče/účasti - ethics of care (Preissle 2006;
Edwards & Mauthner 2002; Skeggs 2001).
13.
Rozvažování nad teoretickými texty o etice mne ale v konfrontaci s mou osobní
zkušeností z terénu vede k tvrzení, že existuje ještě jedna méně patrná a také
méně debatovaná stránka etických obtíží, které výzkum nese.
Co v knihách chybí: Výzkumník lapen etikou
14.
Vaňková: Výzkumník lapený file:///media/CORSAIR/vyuka/podzim_2011/FF_kval...
5 z 20 7.10.2011 14:03
Jakkoli inspirativní jsou totiž uvedené rámce uvažování o etice, jeví se mi, že
vycházejí z relativně jednostranného chápání pozice výzkumníka: je to pouze
on, na jehož straně je odpovědnost; to výzkumník musí "usilovat", "zohlednit",
"reflektovat" atd. Badatel je zde chápán jako někdo, kdo vždy utváří /
"aranžuje" poměr sil v terénu, měl by si toho být vědom a především by měl při
tomto aranžmá trvale zohledňovat zájmy ostatních aktérů. Velká část současné
diskuze týkající se etiky se tedy zaměřuje na otázku (symbolické) mocenské
převahy výzkumníka a toho, jak s ní naložit.
15.
Toto téma se nevztahuje nutně jen k morálně či politicky vyhroceným situacím
výzkumu lidí marginalizovaných, utlačovaných, bezmocných apod. Vědec
nemusí pocházet z mocensky nadřazené skupiny (genderově, socioekonomicky,
vzdělanostně atd.) a ti, které zkoumá, nemusejí nutně zakoušet nějakou formu
bezpráví či oprese. U každého výzkumu je akcentována jak jeho účelovost, tak i
jeho dočasnost, jakási "výsadkovitost" (epizodičnost), která sama o sobě určitou
nerovnováhu zakládá. Je třeba promýšlet férovost a upřímnost vztahu k těm,
které zkoumáme[8] a o kterých pak píšeme.[9]
16.
Samozřejmě, že na základě zkušenosti koloniální antropologie a její následné
kritiky (Asad 1973) je toto nahlížení na etiku výzkumu logické, rozhodně dle
mého názoru potřebné i správné. Příliš dlouhou dobu byli ti, které jsme
zkoumali, pouze a především "zdroji dat" a naše terény byly pro nás jakýmisi
ovocnými sady, kam jsme docházeli a kde jsme sbírali a sklízeli, co jsme
nezaseli. Reflexivní citlivost vůči mocenské nerovnováze a vůči případné
dominanci vědce je spolu s ohleduplností a zodpovědností pro
společenskovědní výzkum naprosto klíčová.
17.
Rozhodně tedy nechci nic z výše uvedeného zpochybnit. Je to ostatně
výzkumník, kdo si na počátku zcela svobodně volí svou situaci (téma výzkumu,
terén...) a žádá aktéry o spolupráci - měl by tedy logicky nést odpovědnost za
následky svého svobodného rozhodnutí, v první řadě odpovědnost etickou.
Badatel je vždy aktérům svým způsobem "něco dlužen", neboť mu dovolili
vstoupit do svých životů.
18.
Výzkumník si s aktéry v terénu vždy vytváří osobní vztahy, stává se do určité
míry součástí jejich životů a oni součástí života jeho. S postupem výzkumu se
tedy dle mého názoru proměňuje vztah výzkumníka a zkoumaného: "mocensky
nadřazený" vstup badatele do terénu se ztrácí v minulosti a výzkumník se
postupně zapřádá do sítě vzájemných osobních závazků. Mizí jednostrannost
vztahu výzkumník - zkoumaní, již to není tak, že jen badatel něco "chce" od
Vaňková: Výzkumník lapený file:///media/CORSAIR/vyuka/podzim_2011/FF_kval...
6 z 20 7.10.2011 14:03
aktérů a oni mu vycházejí nebo nevycházejí vstříc. V dlouhodobě budovaném
vztahu chtějí (samozřejmě) také aktéři něco po výzkumníkovi, od každodenních
drobností po relativně zásadní intervence. V pozadí těchto požadavků může být
na jejich straně i vědomí dluhu či závazku, který vůči nim badatel má. Etika
spravedlnosti zdůrazňuje, že by i přes toto sblížení neměl výzkumník nikomu
stranit, že by měl zachovat rovný přístup ke všem aktérům. Etika péče
konceptualizuje stejnou situaci tak, že výzkum je především recipročním,
partnerským vztahem konkrétních jedinců, takže je třeba tyto vztahy vědomě
utvářet, aktivně se do nich zapojovat, "mít starost" o to, co se děje v životě lidí,
mezi nimiž a s nimiž realizuje svůj výzkum - a zároveň svou pozici reflektovat.
19.
A zde se dle mého názoru objevuje ona méně debatovaná stránka etiky
výzkumu: totiž jaká je přiměřená reakce na požadavky a nároky aktérů?
Udržování neutrality a odstupu od terénu je z hlediska etiky péče nepřijatelné,
výzkumník by rozhodně neměl svou přítomností a jednáním v terénu utvářet
nebo reprodukovat již existující mocenskou nerovnováhu. Znamená to ale, že je
jeho odpovědností také ty nerovnováhy, jichž je svědkem, aktivně vyrovnávat a
že odmítnout intervenci ve prospěch aktérů je neetické (řekněme s výjimkou
jednání nelegálního nebo jednoznačně fyzicky nebo psychicky poškozujícího
samotného badatele)? Na tyto otázky nelze dle mého názoru odpovědět tím, že
prostě označíme svůj výzkum za angažovaný, akční a nebo za "normální" (ve
smyslu "normální vědy", která usiluje být hodnotově neutrální), a tím budeme
svá rozhodnutí a jednání legitimizovat. Jeví se mi, že v jádru problému stojí
opět především opakované individuální a kontextuální etické rozhodování, jež
nelze vyřešit deklarací vlastní paradigmatické příslušnosti (jakkoli ta jistě naše
rozhodování ovlivňuje), neboť ani takové řešení nemůže být definitivní.[10]
Etika v praxi I: Mocenské nerovnováhy?
20.
Zde spatřuji určité meze jinak pro mne inspirativní etiky péče. Její důsledná a
především jednostranná aplikace může vést k tomu, že ve jménu závazku vůči
zkoumaným lidem přestane výzkumník uplatňovat sám na sebe stejná etická
pravidla jako na aktéry a zapomene, že i on si může nárokovat právo být
chráněn před "poškozením" a zneužitím, že může chtít, aby bylo respektováno i
jeho soukromí a že jako svobodná, ostatním rovná bytost může případné
požadavky aktérů svobodně odmítnout. Jak ale určit hranici, kdy svobodně
splácíme "svůj dluh" vůči lidem, které jsme zkoumali, a něco pro ně na jejich
žádost děláme - a kdy se již stáváme předmětem manipulace a případně i
"zneužití" z jejich strany (ať už nevědomého, nebo záměrného)?
21.
Shrnu-li tedy výše řečené: domnívám se, že se až na výjimky netematizuje
Vaňková: Výzkumník lapený file:///media/CORSAIR/vyuka/podzim_2011/FF_kval...
7 z 20 7.10.2011 14:03
otázka moci aktérů vůči antropologovi - ale jsou to přece aktéři, kdo přesně
znají sociální situaci, v níž se antropolog teprve orientuje, mohou jím snadno
manipulovat ve prospěch svých vlastních zájmů, a navíc je v konkrétních
situacích daleko více antropolog závislý na informátorech než opačně.
22.
Tyto úvahy plynou z mé vlastní badatelské zkušenosti, kterou bych chtěla v
následující části textu přiblížit. Během svého terénního pobytu jsem totiž měla
postupem času mnohdy dojem, že rozhodně nevystupuji jako někdo, kdo by měl
v nějakém smyslu "navrch" (samozřejmě z hlediska mocenských vztahů). To
mělo několik rovin či podob:
Neuměla jsem dobře jazyk, takže jsem nebyla tak úplně "pánem situací", v
nichž jsem se ocitala.
I když jsem žila v aromunské rodině, závisely moje možnosti podílet se
aktivně na jakémkoli dění na pozvání samotných aktérů; to oni do značné
míry rozhodovali o tom, co, kdy a kde budu a nebo nebudu moci sledovat a
čeho se účastnit.
Svou roli hrálo také to, že jsem výzkumnice - žena, a navíc jsem byla v
terénu sama, což s sebou nejednou neslo problém genderově podmíněné
nerovnosti.
Etika v praxi II: Co Aromuni očekávají?
23.
Jak jsem uvedla na začátku, zajímají mne strategie etnické mobilizace, které je
možno vysledovat u aromunských elit a aktivistů v Bulharsku.[11] Ačkoli jsou
představy aromunských představitelů o tom, co je "aromunství" a jakým
způsobem je možné a žádoucí je formovat a prosazovat, odlišené, moje role byla
chápána různými aktéry v podstatě totožně: byla jsem všemi stranami
příležitostně vyzývána k nějaké konkrétní akci či činnosti na podporu zájmů té
či oné skupiny, neboli s mou přítomností byla spojována určitá očekávání a byly
na mne, jako na výzkumnici kladeny nějaké požadavky.
24.
První požadavek byl, abych zaznamenávala aromunskou historii či "tradici" pro
potomky, pro budoucnost apod.
Markéto, ještě musíš jít ke Koljovi, už mu je skoro sto let a nebude tu třeba
dlouho, je potřeba zaznamenat, co si pamatuje. Domluvím ti to. (Elena, 16.7.
2007)
25.
Aktivisté se nikdy nezapomněli zeptat, zda jsem na jejich akcích nahrávala
Vaňková: Výzkumník lapený file:///media/CORSAIR/vyuka/podzim_2011/FF_kval...
8 z 20 7.10.2011 14:03
(fotila) dělala rozhovory atd., případně mne nekompromisně posílali na místa,
která jsem dle jejich názoru ještě dostatečně nezdokumentovala. Zásobovali
mne množstvím dokumentů (fotografie, staré časopisy, knihy o Aromunech) a
také měli zájem o dokumentaci, kterou jsem vytvořila já (chtěli ode mne
fotografie, vypálená CD apod.). Jejich představa mojí role byla tedy představou
kronikáře - archiváře Aromunů.
26.
Nebylo to ale jen zaznamenávání, co aktéři vnímali jako podstatné - byl to i
druhý požadavek na zprostředkování vnějšího zájmu, který jsem pro ně
ztělesňovala a který se snažili pochválit a podpořit. Toto porozumění mojí roli
bylo velice silné a sdíleli je v podstatě všichni aktivisté. V jejich očekáváních
jsem měla představovat jakýsi most mezi Aromuny a vnějším světem, měla jsem
se ujmout role zprostředkovatele povědomí o Aromunech v zahraničí a
především mezi zahraničními vědci, stát se jakýmsi "šiřitelem osvěty". Měli
také velice jasnou představu o tom, co a jak bych měla o Aromunech říkat a co
naopak ne: vykreslovali obraz idealizované minulosti a morální i kulturní
jedinečnosti Aromunů, který jsem měla exportovat za hranice, a zároveň ode
mne očekávali, že budu apelovat na vnější (zahraniční) podporu jejich
revitalizačních snah.
27.
Značnou tíži tohoto závazku jsem plně pocítila v roce 2008 na autobusovém
nádraží v rumunské Constantě (odkud jsem odjížděla zpět do Sofie z
mezinárodního setkání Aromunů), když jsem si sundala ze zad batoh, ve kterém
jsem měla šest knih poezie v aromunštině, všechny ve dvou kopiích, tedy 12
svazků, z nichž polovina byla určena mně a polovina byla výslovně dedikována
"České akademii věd". Jejich autorka, aromunská básnířka z Makedonie, mě
den před tím všem představovala jako velice důležitou osobu, která
zprostředkuje povědomí o Aromunech v Čechách.
28.
Třetí požadavek, s nímž jsem se setkala, na mne byl směřován hlavně ze strany
těch aktivistů, pro které je důležitá prezentace Aromunů na mezinárodním poli.
Požadovali ode mne, abych je zastupovala na mezinárodních akcích a setkáních
Aromunů, nebo abych jejich jménem hovořila na setkáních menšin. V podstatě
se ode mne očekávalo, že zaujmu roli "aktivisty a mluvčího", "velvyslance" či
vyjednavače bulharských Aromunů a zástupce jejich zájmů.
29.
Například na podzim roku 2007 se konalo velké setkání Aromunů ve
švýcarském městě Disentis, kde se mělo projednávat založení mezinárodní
asociace nazvané Rada Aromunů (Council of Aromanians). Protože to byla pro
mé téma naprosto klíčová událost, rozhodla jsem se z Bulharska do Švýcarska
Vaňková: Výzkumník lapený file:///media/CORSAIR/vyuka/podzim_2011/FF_kval...
9 z 20 7.10.2011 14:03
vydat. Za bulharské Aromuny byli vysláni dva muži, kteří sice vládli světovými
jazyky (setkání se mělo odehrávat v angličtině), ovšem nebyli zrovna průrazní.
Předseda hlavního aromunského spolku mě proto žádal, abych na setkání
mluvila jménem bulharských Aromunů já a abych se snažila hájit jejich zájmy
(neboť v důsledku jejich nepočetnosti se obával, že budou mít v zakládané
mezinárodní organizaci jen malé slovo). Jindy mě týž předseda aromunského
spolku požádal, abych uspořádala po svém návratu v Čechách výstavu
Aromunů - dodá mi samozřejmě všechny potřebné materiály, výstavní panely,
fotografie i doprovodné texty, stačí, když zajistím místo a finance...
30.
Komickou variací této mojí role byla situace na jednom ze setkání Aromunů v
Constantě, kde poslední den (v neděli) nezůstal ani jeden ze zástupců
bulharských Aromunů (ten rok jich tam bylo málo, a odjížděli již v sobotu
večer). Jeden z makedonských Aromunů mě potkal a se smíchem se zeptal:
"Markéto, tak ty už jsi tady za bulharské Aromuny zůstala sama?"
31.
Pokaždé, když jsem se setkala s těmito očekáváními a požadavky, jsem se nějak
vnitřně začepýřila: mně přeci nikdo nemusí vyprávět, co mám fotit; mně nikdo
nebude říkat, jaký obraz Aromunů mám ve své práci předkládat; a už vůbec
nebudu někde hájit zájmy bulharských Aromunů, když je přece snaha o
etnorevitalizaci čistě jejich "byznys"!
Etika v praxi III: Budu aktivistkou?
32.
Etická pravidla, u kterých se zdálo, že fungují, dokud jsem já sama aktivně
jednala vůči aktérům, mi najednou nepomáhala, nemohla jsem v nich najít
odpověď na to, co jsem potřebovala: totiž rozhodnout se, jakou měrou a zda
vůbec se chci (a mohu) jako antropolog nechat vtáhnout do etnorevitalizačních
snah lidí, jež zkoumám. Byly požadavky ze strany Aromunů vyjádřením jejich
důvěry a nabízelo mi tedy jejich naplnění možnost dostát zásadě reciprocity?
Nebo naopak byly manipulativní, byly pokusem zneužít mého závazku vůči
informátorům (či mé závislosti na nich) v jejich vlastní prospěch? Byla moje
snaha maximálně respektovat jedinečnost a autonomii aktérů opětována
stejnou mincí, tedy ohledem na moji autonomii a právo na vlastní rozhodnutí?
33.
Do jisté míry jsou tyto mé úvahy určitě vedeny jakousi vědeckou "pýchou" i
osobnostními rysy, to nechci popřít. Zároveň se ale domnívám, že se v nich
přeci jen odráží jeden zásadní problém, totiž jak velký a hlavně automatický
(samozřejmý/vymahatelný/nepochybný) je závazek výzkumníka vůči těm, které
zkoumá. Je legitimní odmítnout požadavky lidí, které zkoumám a kteří se mi
Vaňková: Výzkumník lapený file:///media/CORSAIR/vyuka/podzim_2011/FF_kval...
10 z 20 7.10.2011 14:03
otevřeli a dosud se mi nezištně věnovali (a vylučme pro jednoduchost z této
debaty požadavek jednání, které je nezákonné nebo mravně nepřijatelné)? A
nevede jednostranné zdůraznění závazků badatele ke ztrátě prostoru pro jeho
vlastní svobodu ve chvíli, kdy se aktéři dovolávají jeho odpovědnosti a více či
méně razantně se domáhají výzkumníkova angažovaného vstupu do svých
záležitostí?
34.
Nancy Scheper-Hughes ve své obhajobě aktivistické antropologie a
jednoznačné prvotnosti etiky říká, že antropologové musí být odpovědní "za to,
co viděli i za to, co přehlédli, jak jednali i za to jak nejednali v kritických
situacích" (1995: 419). Je třeba uvést, že to říká na základě svých výzkumů v
extrémně chudých oblastech brazilského státu Pernambuco a v apartheidem
ovládané JAR. Ačkoli ona takto argumentuje pro své přesvědčení, že antropolog
musí zaujmout etickou pozici, čímž nemyslí pouze zaujmout tuto pozici v situaci
antropologického psaní (reprezentace), ale jde jí o přímou politickou
intervenci, o angažované politické jednání v daném sociálním kontextu, já
považuji za neméně důležitou součást jejího výroku právě onu situaci a její
potenciální "kritičnost". Nechci tedy zpochybnit zodpovědnost výzkumníka za
vše, co udělal i neudělal, tu jistě nese - ale domnívám se, že z této odpovědnosti
nelze automaticky vyvodit také nutnost angažovaného jednání (což ScheperHughes
dělá). Dle mého názoru prostě nejsou měřítka intervence absolutní, a
tedy etická pozice dle mého názoru neznamená automaticky vždycky
intervenovat.
35.
Shrnu-li své úvahy, domnívám se, že situace, kdy se antropolog ocitne v síti
různých protichůdných očekávání, nároků a loajalit, jsou přesně těmi
situacemi, kdy je třeba učinit rozhodnutí, která jsou sice vedena profesní
etikou, vposled ale spočívají na individuálním porozumění dané situaci a vlastní
pozici v ní. Sociální vědec jistě nikdy není dokonale neutrální a v terénu, který
zkoumá, také vždy nějak jedná, a tím jej ovlivňuje. Musí ale dopady svého
jednání a svých rozhodnutí velice pečlivě zvážit a být schopen argumentačně
zakotvit jak svůj odstup, tak své intervence a jejich důsledky v určitém
porozumění sociální situaci, do níž vstupuje.
36.
Inspirativním se mi proto jeví názor Johna Gledhilla (2000), který říká, že se
samozřejmě stává, že antropolog změní svou roli z pozorovatele v participanta a
začne aktivně vstupovat do hry. Gledhill dokonce tvrdí, že existují jakési
"minimální hranice", kdy lze od antropologa aktivní jednání očekávat - když
jsou lidé zneužíváni a antropolog je tím, kdo o tom ví, nebo tím, kdo může
vystoupit na jejich obranu. Dalším krokem od obrany je krok aktivní podpory
touhy lidí po nějaké změně - a to už je angažované politické jednání, které je
Vaňková: Výzkumník lapený file:///media/CORSAIR/vyuka/podzim_2011/FF_kval...
11 z 20 7.10.2011 14:03
vyjádřením občanského postoje antropologa. Gledhill k tomu říká:
Jestliže antropolog vystoupí z role toho, kdo nabízí analýzu a profesionální radu
a kdo je svědkem událostí, a stává se aktérem v rámci hnutí a organizací, s
nimiž nemá organickou sociální vazbu, stává se legitimita jeho role poněkud
spornou. Přinejmenším v některých případech totiž může být příliš intenzivní
zapojení stejně problematické, jako jeho nedostatek. (Gledhill 2000: 237,
překlad M.V.)
Etika v praxi IV: Nebudu aktivistkou...
37.
K čemu jsem tedy já osobně dospěla při řešení etických dilemat v mém
konkrétním výzkumu?
38.
První očekávání, tedy že budu archivovat, jsem nakonec vyhodnotila jako něco,
co mohu snadno splnit a nebudu při tom muset mít pocit manipulace ze strany
aktérů, ani vlastní přílišné intervence či vměšování. Nakonec, přijela jsem
zaznamenávat, takže můžu bez větší újmy zaznamenat i něco, co si někdo z
mých informátorů vyžádá, a věnovat čas a koncentraci i tématům, která se zdají
být podstatná samotným aktérům. Vždyť učit se nahlížet na sociální realitu tak,
jak ji nahlížejí sami aktéři, je podstatou antropologické snahy o porozumění.
Byla to spíše vlastní hrdost nebo fanfarónství, že se mi nelíbilo, že se po mně
něco chce. A především, právě toto byla příležitost pro nastavení recipročního
vztahu - měla jsem možnost něco dát těm, které jsem zkoumala, i přes vlastní
občasný pocit "zbytnosti" toho, co se po mně chtělo (předpokládám ostatně, že
pocit "zbytnosti" až zbytečnosti toho, co se po nich chce, mívají často naši
informátoři). Z hlediska vztahu zkoumající - zkoumaní se domnívám, že se na
mne vlastně obraceli jako na vědce - experta, jehož úkolem je zprostředkovávat
informace a uchovávat vzpomínky, neboť je k tomu profesně dobře vybaven.
39.
Druhá role šiřitele osvěty už byla o něco komplikovanější: nebylo a není mi
proti mysli o Aromunech informovat, nakonec co jiného vlastně dělám třeba v
rámci tohoto článku.[12] Větší problém spatřuji v občasném rozporu mezi
obrazem, který mi o sobě Aromuni cíleně podávali a podávají - a obrazem, který
vyvstává na základě mé analýzy dat z terénu. Cítím zde vlastně jistou morální
"zpronevěru" vůči svým informátorům, kteří by ode mne často chtěli číst
krásnou pohádku z historie Aromunů (a očekávají ji ode mne) - já ale píši
neradostný příběh o současnosti plné dohadů a sporů. Ale v roli sociálního
vědce, tak, jak ji vnímám, tedy v pozici někoho, který se snaží porozumět a
zaznamenat, nemohu pracovat "na objednávku".
Vaňková: Výzkumník lapený file:///media/CORSAIR/vyuka/podzim_2011/FF_kval...
12 z 20 7.10.2011 14:03
40.
Způsobem, jak nezradit přátelství a důvěru těch, kteří mi věnovali čas během
mého výzkumu, by mohlo být dát hotový text (nebo lépe řečeno jeho úseky,
protože budu psát česky a tyto úseky by bylo třeba přeložit) aktérům k
nahlédnutí a okomentování a tyto komentáře pak brát vážně. Ovšem co přesně
znamená "brát vážně" vlastně neumím v tuto chvíli říci, neboť jsem zatím své
texty Aromunům neukazovala. Mé konečné rozhodnutí o tom, jak s komentáři
naložit, bude tedy záležitostí výše zmiňovaného pečlivého zvážení situace a
dopadů mého rozhodnutí jak na aktéry, tak i na moji práci.[13]
41.
Pak je tu třetí požadavek, abych se stala aromunskou aktivistkou. Nejprve jsem
se pokusila zodpovědět si otázku, jaké "mocenské rozložení" toto očekávání na
straně aktérů reflektuje. Vychází snad z toho, že jsem vzdělaný, mocný vědec ze
západu, jehož slova mají větší váhu než slova "domorodců"? Vyjadřuje bezmoc
marginalizovaných a jsem já tím, kdo má možnost a kapacitu na tom něco
změnit? Domnívám se, že tomu tak není, že z řady důvodů toto nebyla pozice,
kterou bych v očích aromunských aktivistů měla: dle mého názoru proto, že
jsem byla žena a navíc mladá, bez vysokých akademických titulů, a tedy z
hlediska Aromunů pravděpodobně v akademickém prostředí nedostatečně
etablovaná. V jejich očích jsem prostě neztělesňovala stereotyp vědce, jehož
společenská pozice s sebou nese i společenskou nebo dokonce politickou
autoritu. Důvod, proč se na mne s tímto požadavkem obraceli, byl prostě ten,
že "jsem tam" a mám o věc zájem, jsem ze zahraničí, se situací jsem do jisté
míry seznámena a hovořím cizími jazyky.
42.
Za druhé jsem zvažovala, zda jsou dle mého názoru, znalostí a svědomí Aromuni
v Bulharsku v situaci útisku a bezmoci, zda se jim děje bezpráví a zda tedy
jejich pozice vyžaduje z mého pohledu vnější intervenci, jež by byla věcí
občanské angažovanosti. A jakkoli jejich situace jistě není růžová, není dle
mých poznatků ani výsledkem vnějšího útlaku. Rozhodla jsem se tedy nakonec,
že nepovažuji etnomobilizaci Aromunů za proces, v němž bych měla z etických
důvodů hrát roli aktivisty a že nechci podlehnout tlaku těch, které zkoumám a z
pocitu závazku vůči nim se pouštět do boje za revitalizaci "aromunství". Ne
proto, že bych to nepovažovala za pozitivní, myslím si, že aromunská paměť,
kultura, tradice atd. jsou hodnotné a krásné. Domnívám se ale, že pokud má
mít snaha aktivistů nějaký smysl, musí vycházet z komunity samotné, musí se
ukázat a osvědčit, že sami Aromuni mají zájem, sílu a vůli aromunskou identitu
uchovávat.
43.
Samozřejmě si uvědomuji, že je toto stanovisko napadnutelné. Mohu být
obviněna z alibismu, protože jasná hranice toho, kdy je nějaká skupina
Vaňková: Výzkumník lapený file:///media/CORSAIR/vyuka/podzim_2011/FF_kval...
13 z 20 7.10.2011 14:03
skutečně znevýhodněná, utlačovaná, marginalizovaná, je určitelná jen stěží
(resp. bude záležet na definici "útlaku" apod.) - jenže přesně to je onen etický
rozměr, který už je záležitostí mé individuální odpovědnosti. Vedle toho byla
moje odpověď na požadavek aktivistického vstupu do dění také vedena
potřebou zachování mé vlastní autonomie.
Závěrem
44.
Antropologové vždycky vstupují při svých výzkumech do mocenských polí:
čerpají svou autoritu ze svého vzdělání (a nebo jim je na jeho základě
připisována), případně z toho, že nejsou místní; mohou vědomky či nevědomky
posílit (třeba jen svou přítomností) nějakou lokální skupinu a tím pozměnit
lokální mocenské vztahy. Ve dvou oblastech je navíc sociální vědec vždy v
dominantní pozici: má v rukou reprezentaci sociální reality prostřednictvím
psaní a má možnost z terénu odejít (to aktéři obvykle nemají). Znalost
akademická a znalost praktická jsou vždy ve vzájemném vztahu - a stejně tak i
závazky akademické a "praktické" (k lidem, které zkoumáme) nelze oddělit
(Gledhill 2000).
45.
Zároveň se ale i vědec dle mého názoru ocitá v pozici slabšího, závislého,
manipulovatelného a manipulovaného. Pravidla etiky, ať už té "správnostní"
nebo "etiky péče/účasti" podle mého názoru moc nepomáhají tyto nerovnováhy
řešit.
46.
Pokusila jsem se proto ukázat a také podrobit kritice svůj konkrétní způsob
řešení těchto etických problémů a vlastně tak i promýšlet, jak si v praxi
představuji to, co se nazývá "reflexivní postoj".
[nahoru]
Poznámky
[1] Tato publikace vznikla v rámci řešení Výzkumného záměru FHS UK:
Antropologie komunikace a lidské adaptace (MSM 0021620843) a její kratší
verze byla prezentována na 12. Pracovní konferenci Biografu 18.-20. června
2010.
[2] Obrat "etnografická praxe" užívám záměrně - má zdůraznit "řemeslný"
rozměr antropologického výzkumu a psaní.
[3] Maximálně zjednodušeně lze říci, že Aromuni jsou etnikum, které hovoří
Vaňková: Výzkumník lapený file:///media/CORSAIR/vyuka/podzim_2011/FF_kval...
14 z 20 7.10.2011 14:03
vlastním románským jazykem a žije jako autochtonní populace na Balkánském
poloostrově. Původní oblastí jádrového osídlení Aromunů byl region na dnešní
hranici Řecka a Albánie (pohoří Grammos a Pinods), ale od konce 17. století
započala rozsáhlá migrace po celém Balkáně a sekundárně, především v
souvislosti s velkými migračními vlnami v 19. století, také dále (RakouskoUhersko,
Německo, Spojené státy, Austrálie apod.). Dnes najdeme kompaktní
aromunské osídlení v Řecku, Albánii, Rumunsku, Makedonii, Bulharsku a
Srbsku (zde uvedené pořadí odpovídá velikosti osídlení, které je tedy
nejpočetnější v Řecku, kde odhady hovoří až o 300 000 osobách, které se
považují za Aromuny, a nejméně početné v Srbsku, kde sami Aromuni odhadují
pouze 2000 osob aromunského původu a sebe-vědomí). Aromuni byli typičtí
způsobem života: velká část se živila polonomádským pastevectvím,
spočívajícím na sezónních migracích celých rodin se stády mezi balkánskými
pohořími a přímořskými nížinami (v Bulharsku takto do třicátých let 20.st., v
Makedonii až do padesátých let); v návaznosti na tyto přesuny se část Aromunů
věnovala dálkovému obchodu a část žila zcela usedle a provozovala řemesla,
obchod, zájezdní hostince apod. Do Bulharska přišli první Aromuni v první
polovině 19. století (Atanasova 1998; Daskalov 2005; Kahl 1999; Koukoudis
2003; Rakshieva 1996; Rakshieva 1997; Weigand 1899; Weigand 1924;
Winnifrith 1987).
[4] S Aromuny jsem komunikovala bulharsky, neboť aromunštinu neovládám.
Vzhledem k tomu, že všichni Aromuni v Bulharsku mluví bulharsky a generace
mladší padesáti let dokonce aromunštinou většinou aktivně nevládne (a často jí
ani nerozumí), se mi toto nejevilo jako problém. Bulharština je prostě pro
naprostou většinu bulharských Aromunů rodným jazykem.
[5] Ostatně otázka limitů publikování je pro antropologa jednou z
nejpalčivějších a má mnoho podob, jak potvrzuje příklad Nancy ScheperHughes,
na niž její informátoři po uveřejnění Saints, scholars and
schizophrenics (1982) nesměřovali očekávatelnou výtku nedostatečné
srozumitelnosti vědecké práce pro ty, o nichž pojednává - ale naopak je ranila
jasná srozumitelnost textu, který by dle jejich názoru měl zůstat uzavřen ve
vědeckém, expertním světě a neměl by vůbec přesahovat do světa
každodennosti, který ti, jež popisuje, obývají. "Why couldn't you have left it a
dusty dissertation on a library shelf that no one would read, or a scholarly book
that only the 'experts' would read? Why did you have to write it in a way that
we could read it and understand exactly what you were saying?" (ScheperHughes
2001: xvii).
[6] Sofistikovanou a také přehlednou debatu této klasické etnografické etiky viz
kupříkladu Murphy & Dingwall (2001).
[7] Přehledné shrnutí a diskuze feministické etiky viz např. Skeggs (2001);
Vaňková: Výzkumník lapený file:///media/CORSAIR/vyuka/podzim_2011/FF_kval...
15 z 20 7.10.2011 14:03
Edwards & Mauthner (2002); Preissle (2006).
[8] Zde mám na mysli hlavně téma skutečného nebo účelového přátelství mezi
výzkumníkem a zkoumanými a reálné možnosti reciprocity.
[9] Umožňujeme těm, které jsme zkoumali, aby vstupovali také do procesu
psaní a interpretace, nebo to již považujeme za hájemství "vědy" (jejímiž jsme
proponenty) a případné komentáře aktérů vřazujeme do příloh či poznámek
pod čarou svých textů jako doklad vlastní dobré vůle?
[10] Debata k tomuto tématu je více než bohatá a není mou ambicí ji zde
rekapitulovat. Nicméně inspirativní diskuzi k otázce angažovanosti a aktivismu
mezi Royem D´Andrade a Nancy Scheper-Hughes (1995), včetně následných
komentářů, viz Objectivity and Militancy, Current Anthropology 36 (3):
399-440.
[11] Při svém výzkumu jsem identifikovala dvě základní strategie. První je
orientovaná dovnitř aromunské menšiny a je zacílena na oživení jazyka, na
příležitostné společné performance tradičních tanců, zpěvů či rituálů (pěvecké
soubory; folklórní festivaly apod.) a na zvyšování povědomí o aromunské historii
a tradicích mezi samotnými Aromuny. Tato strategie je typická pro ty Aromuny,
kteří jsou potomky polonomádských pastevců, kteří až do poloviny 20. století
sezónně migrovali mezi balkánskými pohořími (v létě) a přímořskými, nízko
položenými oblastmi na území dnešního Řecka, Albánie a Turecka (v zimě). Tato
část aromunské komunity v Bulharsku je velice hrdá na svou "nomádskou"
minulost a především na pastevecký způsob života, který nechápou pouze jako
"způsob, jak se věci dělají", ale spíše jako určitou morální kvalitu. Pro tyto
Aromuny je jedinou cestou mobilizace aromunské identity obnovení či
zpřítomnění minulých hodnot, dovedností, ctností, emocí ... Nazvala jsem tuto
strategii etnické mobilizace "strategií obrození", čímž chci odkázat na její
zakotvenost v minulosti a také na klíčovou ideu obnovy něčeho dříve
existujícího.
[12] Druhá strategie je prosazována jiným segmentem aromunských elit:
potomky aromunských obchodníků a řemeslníků, kteří se označují jako
"městští" Aromuni - Cincaři. Zastánci této strategie se rovněž dovolávají
aromunské minulosti, ovšem jejich politika vzpomínání je odlišná od první
skupiny: reprezentují minulost nikoli jako něco, co by mělo být zpřítomněno,
ale jako zdroj současné mobilizace solidarity a pocitu přináležitosti k
"aromunskému národu". Obracejí se vně samotné aromunské komunity v
Bulharsku a usilují o ustavování mezinárodních sítí aromunských spolků, které
se snaží společně formulovat a zastupovat aromunské zájmy v národních
státech, na jejichž území Aromuni žijí, a také se společně vztahovat k
mezinárodním institucím a organizacím (jako je EU, nebo třeba FUEN).
Zároveň klade tato identitní politika velký důraz na "akademickou popularizaci"
Vaňková: Výzkumník lapený file:///media/CORSAIR/vyuka/podzim_2011/FF_kval...
16 z 20 7.10.2011 14:03
- tedy na šíření povědomí o Aromunech v mezinárodní akademické obci. Tuto v
podstatě na budoucnost zaměřenou strategii jsem pracovně nazvala "strategie
projektování / budování".
[13] A knihy aromunské poezie jsem do knihovny etnologického ústavu poctivě
odevzdala.
[14] Tady se samozřejmě otevírá téma etnografického psaní a reprezentace, na
jehož promýšlení zde není prostor.
[nahoru]
Literatura
ASAD, T., ed. (1973): Anthropology and the colonial encounter. New York:
Humanities Press
ATANASOVA, K. (1998): Armanite. (Istoriografski pregled). In: I. Georgieva,
ed.: Armanite v Balgaria: Istoriko-etnografsko izsledvane. Sofia: IK VaSiL. Str.
7-23
D´ANDRADE, R./ SCHEPER-HUGHES, N. (1995): Objectivity and militancy: A
debate. Moral models in anthropology. Current Anthropology, 36 (3): 399-440
DASKALOV, G. (2005): Armanite v Garcija: Istorija na edin nepriznaten narod.
Sofia: Sv. Kliment Ochridsky
EDWARDS, R. / MAUTHNER, M. (2002): Ethics and feminist research: Theory
and practice. In: M. Mauthner, M. Birch, J. Jessop & T. Miller, eds.: Ethics in
qualitative research. London, Thousand Oaks, New Delhi: Sage. Str. 14-31
FASSIN, D. (2009): Nad rámec etických pravidel: Zamyšlení nad etnografickým
výzkumem praktik zdravotní péče v Jižní Africe. Biograf, (49): 25-41
GILLIGAN, C. (1982): In a different voice: Psychological theory and women´s
development. Cambridge, Massachusetts: Harvard University Press
GLEDHILL, J. (2000): Power and its disguises: Anthropological perspectives on
politics. 2nd Edition. London, Sterling Virginia: Pluto Press
GUILLEMIN, M. / GILLAM, L. (2004): Etika, reflexivita a "eticky důležité
okamžiky" ve výzkumu. Biograf, (35): 47 odst. Dostupné na adrese
http://www.biograf.org/clanky/clanek.php?clanek=3502 [naposledy navštíveno
11. 10. 2010]
HAMMERSLEY, M. / ATKINSON, P., eds. (1994): Ethnography: Principles in
Vaňková: Výzkumník lapený file:///media/CORSAIR/vyuka/podzim_2011/FF_kval...
17 z 20 7.10.2011 14:03
practice. 2nd revised edition. London, New York: Routledge
HAVLÍKOVÁ, J. (2004): Finanční odměna pro participanty výzkumu a její
implikace pro výzkumný vztah. Biograf, (35): 37 odst. Dostupné na adrese
http://www.biograf.org/clanky/clanek.php?clanek=3508 [naposledy navštíveno
11. 10. 2010]
CHVISTKOVÁ, L. (2004): Výzkumný vztah jako sdílení zkušenosti s druhými
lidmi. Biograf, (35): 28 odst. Dostupné na adrese http://www.biograf.org/clanky
/clanek.php?clanek=3510 [naposledy navštíveno 11. 10. 2010]
KAHL, T. (1999): Ethnicität und Räumliche Verteilung der Aromunen in
Südosteuropa. Münstersche geographische Arbeiten. Monster: Institut für
Geographie der Westfälischen Wilhelms-Universität
KANDERT, J. (2004): Každodenní život vesničanů středního Slovenska v
šedesátých až osmdesátých letech 20. století. Praha: Karolinum
KOUKOUDIS, A.I. (2003): The Vlachs: Metropolis and diaspora. Thessaloniki:
Zitros
LINDBLOOM, J. (2004): Preklopenie asymetrie po získaní údajov: Pomáha
informovaný súhlas alebo škodí?. Biograf, (35): 33 odst. Dostupné na adrese
http://www.biograf.org/clanky/clanek.php?clanek=3507 [naposledy navštíveno
11. 10. 2010]
MATOUŠEK, P. (2004): Výzkumník v nebezpečném prostředí. Biograf, (35): 80
odst. Dostupné na adrese http://www.biograf.org/clanky
/clanek.php?clanek=v3504 [naposledy navštíveno 11. 10. 2010]
MURPHY, E./ DINGWALL, R.: The ethics of ethnography. In: P. Atkinson, A.
Coffey, S. Delamont, J. Lofland & L. Lofland, eds.: Handbook of ethnography.
Los Angeles, London, New Delhi, Singapore: Sage. Str. 339-351
NEDBÁLKOVÁ, K. (2006): Spoutaná rozkoš: Sociální (re)produkce genderu a
sexuality v ženské věznici. Praha: SLON
NOSKOVÁ, J. (2004): Tazatel, dotazovaný - dočasní "přátelé"? Biograf, (35): 15
odst. Dostupné na adrese http://www.biograf.org/clanky
/clanek.php?clanek=3511 [naposledy navštíveno 11. 10. 2010]
PICKLES, J. (2001): There are no Turks in Bulgaria: Violence, ethnicity, and
economic practice in the border regions and muslim communities of
post-socialist Bulgaria. Max Planck Institute for Social Anthropology Working
Paper, No 25. Halle, Saale: Max Planck Institute for Social Anthropology
Vaňková: Výzkumník lapený file:///media/CORSAIR/vyuka/podzim_2011/FF_kval...
18 z 20 7.10.2011 14:03
PREISSLE, J. (2006): Feminist research ethics. In: S.J. Nagy Hesse-Biber, ed.:
Handbook of feminist research: Theory and praxis. Thousand Oaks, London,
New Delhi: Sage. Str. 515-532
RAKSHIEVA, S. (1996): Pastirite ot Gramos. Balgarska etnologija, (1): 53-66
RAKSHIEVA, S. (1997): The nomadic Aromunians concept of a territoy under
control. Ethnologia Balkanica, (1): 196-204
SCHEPER-HUGHES, N. (2001): Saints, scholars, and schizophrenics: Mental
illness in rural Ireland. Berkeley, Los Angeles, London: University of California
Press
SKEGGS, B. (2001): Feminist ethnography. In: P. Atkinson, A. Coffey, S.
Delamont, J. Lofland & L. Lofland, eds.: Handbook of ethnography. Los
Angeles, London, New Delhi, Singapore: Sage. Str. 426-442
SPALOVÁ, B. (2008): Bůh ví proč. Studie pamětí a režimů moci v křesťanských
církvích v severních Čechách. Disertační práce. FSV UK, Praha
STÖCKELOVÁ, T. / GRYGAR, J. (2008): Hrátky s čerty? Politické souvislosti a
přesahy sociálně-vědního výzkumu. Biograf, (46): 43 odst. Dostupné na adrese
http://www.biograf.org/clanky/clanek.php?clanek=4604 [naposledy navštíveno
11. 10. 2010]
ŠMÍDOVÁ, O. (2005): Kdo je pánem situace: O vztahu zkoumané instituce a
přizvaných výzkumníků. Biograf, (36): 128 odst. Dostupné na adrese
http://www.biograf.org/clanky/clanek.php?clanek=3605 [naposledy navštíveno
11. 10. 2010]
WEIGAND, G. (1899): Aromane: Etnografichesko-filologichesko-istorichesko
izsledvania na taj narechenia narod makedono-romane ili cincare. Varna: Zora
WEIGAND, G. (1924): Etnographie von Makedonie. Geschichtlich-nationaler,
sprachlich-statistischer Teil. Leipzig
WINNIFRITH, T.J. (1987): The Vlachs: The history of a Balkan people. London:
Duckworth
YALAMOV, I. (2006): The "Renaming": Consequences and how to overcome
them. In: Forced ethnic migrations on the Balkans: Consequences and
rebuilding of societies. Conference proceedings. 22 - 23 February 2005, Sofia,
Bulgaria. Sofia, Tokyo: IMIR, Meiji University. Str. 105-116
[nahoru]
Vaňková: Výzkumník lapený file:///media/CORSAIR/vyuka/podzim_2011/FF_kval...
19 z 20 7.10.2011 14:03
Markéta Vaňková
Markéta Vaňková vystudovala obecnou antropologii a kulturologii. V současné
době je postgraduální studentkou antropologie na Fakultě humanitních studií
Univerzity Karlovy, kde rovněž vyučuje. Ve své disertaci o bulharských
Aromunech se nadále zabývá svými oblíbenými tématy jako je mobilizace a
konstrukce identit, konstitutivní role aktivistů a elit či formativní vlivy
expertních a politických diskurzů.
Působiště: Fakulta humanitních studií UK
E-mail: marketa.mkt@gmail.com
[nahoru]
© Biograf 2010 - http://www.biograf.org; casopis@biograf.org
Publikování tohoto textu kdekoli jinde je možné pouze se souhlasem editora
Biografu.
Správci webu: Jakub Konopásek a Zdeněk Konopásek
Design a koncepce: Zdeněk Konopásek; grafika Rudolf Šmíd
Vaňková: Výzkumník lapený file:///media/CORSAIR/vyuka/podzim_2011/FF_kval...
20 z 20 7.10.2011 14:03