HORTI ROMANI

Latinský výraz hortus má mnoho významů: může označovat jak malou zahrádku, tak rozlehlou zahradu,
zahradu ve městě, na venkově, soukromou i veřejnou, užitkovou i okrasnou zahradu. Zahrady byly
v Římě nedílnou součástí každého domu, až do sklonku republiky většina římských občanů žila
agrárním způsobem života na statcích či malých farmách. Zahrady (area) pro pěstování zeleniny a
ovoce bývaly odděleny zdí od zbytku usedlosti (ager) kvůli domácím zvířatům. Většinou se nacházely
hned vedle domu a starost o ně náležela ženám. Pokud bychom vstoupili do typického římského
městského domu, vcházeli bychom postupně do následujících místností: atrium (široká hala
s otevřenou střechou - compluvium), tablinum (ložnice pána domu/oficiální místnost pro přijímání
hostů), hortus. Tato struktura se změnila s nástupem peristylů, nejstarší zahrady tohoto typu máme
dochovány z Pompejí z 2. st. př. Kr., a i v pozdějších stoletích byly velmi populární. Peristylia
(zahrada obklopena 4 krytými kolonádami/portiky, pokud nebylo místo, vytvářely se tzv.
pseudo-peristylia) byly otevřené pohledům kolemjdoucích, proto byly zahrady místem, kde Římané
mohli ukázat svůj vkus, postavení, či bohatství. Z vykopávek je patrná snaha uspořádat dům tak, aby
nebyl zamezen výhled na zahradu, středobodem které byl obvykle malý oltář nebo nymphaeum. Prostor
zahrady byl také obvykle rozdělen na jednotlivé části pomocí chodníčků. Dokonce i nemajetnější
občané, kteří bydleli v tzv. insulae, obytných vícepatrových domech postavených kolem jakéhosi
dvorku, se obklopovali přírodou, jak to jen malý prostor dovoloval – pěstováním rostlin
v květináčích na balkóncích nebo okenních římsách; u Iuvenala máme dochované úsměvné upozornění na
nebezpečí úrazu způsobeného květináči padajícími z říms (Sat. 3.270-271): …quotiens rimosa et curta
fenestris / vasa cadant, quanto percussum pondere signent / et laedant silicem; od Senecy zase
svědectví o existenci střešních zahrad, které ale považuje za zhýralost (Ep. 122): Non vivunt
contra naturam qui pomaria in summis turribus serunt? quorum silvae in tectis domuum ac fastigiis
nutant, inde ortis radicibus quo inprobe cacumina egissent?

http://www.pictokon.net/bilder/02-2009-bilder/rom-roemer-roemisches-reich-bilder-22-grundriss-roemi
sches-wohnhaus-atrium-tablinum-hortus.jpg

http://people.duke.edu/%7Ewj25/UC_Web_Site/pliny/villas/roman_houses/domus-a.jpg

Tradičně se soudilo, že zahrady s peristylem Římané převzali od Řeků nebo Etrusků (podle Diodora
Sicula), dnes ale převládá názor, že římské zahrady byly co do koncepce a stylu inspirované
zahradami Blízkého Východu (Perzie - paradeisos), Egypta (atriové zahrady, symetricky seřazené
vodní kanálky, aleje, terasy, atd.), a helénistického Řecka (portico/kolonáda oddělující prostor
zahrady a domu, lat. peristylium; sochy). Typické pro ně byly řady pravidelně vysazených vzrostlých
stromů (nejčastěji se vyskytovaly platany), chodníčky k procházkám (ambulationes) tvořené živými
ploty zimostrázů, tisů, cypřišů, či jiných stále zelených druhů stromů, záhony akantů, řady
ovocných stromů, viniče, atd. Chodníčky bývaly z jemné kamenné drti, kousků keramiky, štěrku, nebo
dlaždiček. Vitruvius se zmiňuje o pískem pokrytých chodníčcích opatřených odtoky, aby povrch zůstal
suchý, což ale bylo možné jen v místech se sušším klimatem. Nejvíce používanými květinami byly
fialky, růže, krokusy, narcisy, lilie, gladioly, máky, kosatce, a amaranty. Zahrady v Římě ale
nebyly tvořeny jen zelení a květenou, ale vyskytovaly se v nich i architektonické prvky jako sochy,
pyramidy, fontány, nymphea, rybníky, či jakési altánky určené k siestě po jídle (dietae). Často
byla k zahradám přidružena i místa pro cvičení, hippodromy (např. Plíniova vila v Toskánsku), či
gestationes, tedy jakési promenády, po kterých se lidé procházeli či jezdili na vozech. Důležité
místo v římské hortikultuře zastávalo tzv. ars topiaria, čili umění vázání, ohýbaní, či sekání
stromů a keřů do tvaru zvířat, lodí, či dokonce písmen. Odborníci na takovouto úpravu stromů byli
nazývání topiarii (podle topia = zaranžované efektní přírodní scenérie) a byli považováni za vyšší
sortu otroků, pocházeli často z Řecka. Termín topiarius je pak u autorů všeobecně používán pro
okrasného zahradníka, přičemž běžné jméno pro zahradníka bylo villicus nebo cultor hortorum, a
existovaly i specifické funkce jako vinitor, olitor, aquarius, apod.  Takovéto ozdobné zahrady se
pak nazývali viridaria. Budovy byly často pokryty břečťanem, u menších zahrad byly zdi ještě
pomalovány zahradními motivy (stromy, fontány, ptáci, atd.). Pozdější autoři (Martialis 8.14.68,
13.127) se zmiňují i o sklenících, které sloužily k pěstování cizokrajných rostlin, květů, a
mimosezónního ovoce (hrozny, melouny), v každé zahradě byl taky vymezen prostor pro pěstování
zeleniny (olera). Plínius mladší ve svém dopise Appolinariovi popisuje různorodé tvary vytvořené ze
stromů u jeho vily v Toskánsku; Martialis (3.19) se zase v jednom z epigramů zmiňuje, že první, kdo
zavedl tuto módu v Římě byl Gnaeus Matius Calvinus z Caesarova okruhu, několik zmínek máme taky od
Plínia staršího (16.33.60, 21.11.39, 22.22.34). Nejstarší záznamy o ozdobných zahradách máme z 3.
století př. Kr. ze Sicílie, z 2. století př. Kr. pak z Pompeií. Jedna z nejranějších zmínek o
zahradách raného Říma pochází ze Zákonů 12 desek, konkrétně deska VII se týkala pozemkového
vlastnictví a objevuje se zde výraz heredium, tj. zděditelná část majetku, používaný ve významu
hortus. V období republiky byly římské zahrady ještě především užitkovými zahradami, až
v následujících stoletích se začaly objevovat okrasné zahrady na pahorcích Říma. V období
principátu pak už každá aristokratická rodina disponovala alespoň jednou luxusní zahradou či
parkem. Zahrady bývaly často vystavěny terasovitě. Nejvýše postavení Římané se zvykli v průběhu
roku stěhovat z jedné vily do druhé v závislosti od ročního období (vila v Římě, na venkově u Říma,
u moře, v zemědělské oblasti, Toskánsku, apod.). Všeobecně lze říci, že základními kritérii krásné
zahrady byly pro Římany dvě hlavní věci: výhled a příroda zkrocena do kultivované, elegantní
podoby, včetně typické zahradní architektury.

Rozeznáváme dva základní typy římských zahrad: 1) uzavřená zahrada, kde budovy zcela nebo částečně
obklopují zahradu (Pompeii, Herculaneum), přičemž zdi byly často navíc pomalovány zahradními motivy
či opatřeny výklenky pro sochy k umocnění efektu či k vytvoření iluze většího prostoru; 2) otevřená
zahrada typicky se vyskytující u příměstských či venkovních vil, s výhledem na okolí (Hadriánova
vila v Tivoli).

Zahrady sloužily zejména k odpočinku od uspěchaného života ve městě, ale i k potěšení z umění.
(Nejen) veřejné zahrady byly často uspořádány podle pečlivého architektonického plánu do
symetrických tvarů. Často se tady nacházely soukromá divadla, knihovny, venkovní galerie, či muzea.
Pečlivým výběrem skulptur v zahradě se dalo dosáhnout nastolení určité atmosféry či tématu: sochy
bohů, bohyň, filosofů navozovali atmosféru reflexe, zatímco sochy faunů, satyrů, nymf a divokých
zvířat spíše rustikální atmosféru, vyskytovali se ale i abstraktní, ornamentální skulptury, či
sochy navozující uvolněnou bezstarostnou atmosféru, jako např. hrající si děti. V době náboženských
svátků byly sochy a oltáře obvykle ještě ozdobené věnci z květin. Zahrady sloužily také
k procvičování ducha (promenády k diskuzím a intelektuálním cvičením) i těla (lázně, stadiony,
hippodromy, cvičiště). Mnoho bohatých Římanů mělo také své parky určené k lovu, které poskytovaly
ideální prostředí pro chov zvěře.

Nezapomínalo se ani na bohy, součástí zahrad běžně bývaly svatyně či oltáře bohů (aediculae),
zejména těch souvisejících se zemědělstvím a přírodou (Ceres, Flora, Vertumnus, u vil zejména
Lares). Speciální kategorii zahradní architektury představuje tzv. grotto, přírodní nebo uměle
vytvořená jeskyně orientovaná většinou na sever, která v létě poskytovala příjemný chládek. Tato
místa byla někdy označována za bydliště nymf, proto byla nazývána i nymphaea. K stavbě těchto míst
byly často používány neopracované kameny k simulaci skutečné jeskyně, opatřené byly lvími hlavami
(někdy také jiná zvířata nebo groteskní figury) vypouštějícími vodu do jezírka, vodními kaskádami,
a mořskými lasturami a oblázky k vytvoření mořské atmosféry. Někdy zahrady obsahovaly i vyhlídkové
věže, tzv. belvederes, z jedné za takových věží prý Nero sledoval zkázu hořícího Říma. Byly zde i
altánky a pergoly s lehátky (triclinium), obrostlé břečťanem, vínem, růžemi, či okrasnými dýněmi.
Nedílnou součástí zahrad byla voda, ať už v podobě fontán, jezírek, rybníků, kaskád, vodních
schodů, potůčků, či umělých bazénů určených k veřejným slavnostem. Jejich zdění a dno bývalo často
natřené namodro, nebo zdobené mozaikami s mořskými motivy (delfíny, mořské tvory, mořští bohové,
apod.). Stále tekoucí fontány ale byly známkou luxusu, jelikož velmi málo majitelů zahrad si mohlo
dovolit nevyčerpatelný zdroj vody (napojení na akvadukt).

Literární svědectví o zahradách se nám dochovalo zejména díky zemědělským pojednáním a návodům, jak
zahradničit (Cato- De Agricultura; Varro – Rerum rusticarum, Columella, a ze 4. století po Kr.
Palladius – De re rustica, příp. Dioscoridův herbář léčivých rostlin z 1. století po Kr.). Mnoho
informací lze čerpat také z Plíniovy Naturalis historia. O evoluci římského zahradnického umění za
republiky se dočteme v Ciceronově korespondenci, Ovídius se zase ve svém díle Ars amatoria zmiňuje
o veřejných zahradách jako ideálním místě pro setkávání opačných pohlaví. Také během svého exilu
Ovídius vzpomíná na některá svá oblíbená zákoutí v Římě, čímž doplňuje střípky informací o
některých římských zahradách. Nesmíme zapomínat ani na bukolské básníky (Vergílius, Tibullus,
Calpurnius Siculus), kteří svými popisy úrodných sadů a záhonů také doplňují obraz o římské
zahradě. Představu o designu, stylu, a ozdobných elementech si ale můžeme udělat až z pozdějších
zdrojů, např. u Plínia mladšího se dočteme o tom, jak vypadaly jeho vily v Laurentu a Toskánsku
/dnešní Umbria, město Città di Castello/ (Epistulae 5.6):

Caelum est hieme frigidum et gelidum; myrtos oleas quaeque alia assiduo tepore laetantur,
aspernatur ac respuit; laurum tamen patitur atque etiam nitidissimam profert, interdum sed non
saepius quam sub urbe nostra necat. Aestatis mira clementia: semper aer spiritu aliquo movetur,
frequentius tamen auras quam ventos habet. Hinc senes multi: videas avos proavosque iam iuvenum,
audias fabulas veteres sermonesque maiorum, cumque veneris illo putes alio te saeculo
natum. Regionis forma pulcherrima. Imaginare amphitheatrum aliquod immensum, et quale sola rerum
natura possit effingere. Lata et diffusa planities montibus cingitur, montes summa sui parte
procera nemora et antiqua habent. Frequens ibi et varia venatio. Inde caeduae silvae cum ipso monte
descendunt. Has inter pingues terrenique colles — neque enim facile usquam saxum etiam si quaeratur
occurrit — planissimis campis fertilitate non cedunt, opimamque messem serius tantum, sed non minus
percoquunt. Sub his per latus omne vineae porriguntur, unamque faciem longe lateque contexunt;
quarum a fine imoque quasi margine arbusta nascuntur. Prata inde campique, campi quos non nisi,
ingentes boves et fortissima aratra perfringunt: tantis glaebis tenacissimum solum cum primum
prosecatur assurgit, ut nono demum sulco perdometur.Prata florida et gemmea trifolium aliasque
herbas teneras semper et molles et quasi novas alunt. Cuncta enim perennibus rivis nutriuntur; sed
ubi aquae plurimum, palus nulla, quia devexa terra, quidquid liquoris accepit nec absorbuit,
effundit in Tiberim. Medios ille agros secat navium patiens omnesque fruges devehit in urbem, hieme
dumtaxat et vere; aestate summittitur immensique fluminis nomen arenti alveo deserit, autumno
resumit. Magnam capies voluptatem, si hunc regionis situm ex monte prospexeris. Neque enim terras
tibi sed formam aliquam ad eximiam pulchritudinem pictam videberis cernere: ea varietate, ea
descriptione, quocumque inciderint oculi, reficientur.

http://www.routledgetextbooks.com/textbooks/9781138776685/img/7.1.jpg

Navzdory tomu, že se zachovaly jenom zlomky antických zahrad, jsou dalším zdrojem informací
archeologické nálezy, např. Domitiánův palác na Palatinu, či Hadriánova vila v Tivoli. Mnoho víme
také díky vykopávkám v Pompeiích a Herculaneu, či dalším vykopávkám římských vil v provinciích.
Římské mozaiky a fresky se zahradními motivy či krajinkami nám mohou napovědět mnohé o tom, jak
vypadaly římské zahrady (Líviin dům, tzv. Dům zlatého náramku/Alexandrovy svatby v Pompeiích).
V neposlední řadě mnohé antické zahradnické tradice se dochovaly až do dnešní doby, např.
zahradnické nástroje, terakotové květináče (a jejich umisťování do domovních zdí jako místo pro
hnízdění ptáčků se podobá podobnému zvyku umisťování takovýchto nádob do zdí umělých jezer pro
hnízdění ryb). Až donedávna ale archeologové věnovali pozornost spíše budovám než zahradám v jejich
okolí, mnohé zahrady či jejich zbytky byly kvůli tomu zničeny. Oblasti, které bývali zahradami,
bývají často ponechány napospas živlům, takže je dnes už těžké představit si jejich původní podobu.
Navíc, mnoho římských archeologických nalezišť bylo v minulých stoletích zkoumáno nepříliš šetrnými
metodami, v mnoha případech zůstaly jenom základy zahradních struktur, půda tak cenná pro výzkum
zahrad bývala často odvezena, čímž se navěky ztratily veškeré informace.

S jistotou ale víme, že antické zemědělské technologie byly překvapivě rozvinuté, Římané znali
různé metody fertilizace a zavlažování půdy, používaly také různorodé nástroje k ochraně ovoce a
zeleniny, k urychlení či zpomalení jejich růstu, experimentovali s roubováním či cizosprášením pro
dosažení lepší chuti ovoce. Zejména v oblasti zavlažování byli Římané průkopníky – na rozdíl od
Řeků, kteří se spoléhali na přirozené prameny, zavedli Římané systém akvaduktů a vodovodních
trubek, které umožnili pěstovat větší spektrum rostlin. Oblíbené byly místní druhy stále zelených
stromů, pinie, vavřín, planika, myrta, břečťan, ovocné stromy; používaly se ale také cizokrajné
rostliny (platan, třešně, broskve, meruňky, granátová jablíčka, čínské datle). Některé zahrady byly
přímo projektované po vzoru nějaké konkrétní krajiny (např. v areálu Hadriánovy vily v Tivoli bylo
údolí vytvořené po vzoru údolí Tempe v Thessálii na úpatí Olympu, nebo vodní nádrž, která měla
připomínat deltu Nilu), nebo v nich rostly rostliny asociované s konkrétním božstvem (např.
myrta-Venuše, topol-Hercules, oliva-Minerva, dub-Iuppiter, břečťan-Bacchus, hyacint- Apollo). Velmi
oblíbené byly popínavé rostliny, které byly vysazeny do terakotových květináčů pod zemí, které byly
vychýlené tak, aby rostlina rostla žádaným směrem. Pěstovala se zde také zelenina, ovoce a bylinky:
zelí, chřest, petržel, fenykl, celer, koriandr, okurky, cibule, ředkvičky, řepa, pastinák, švestky,
kdoule, granátová jablíčka, hrušky, moruše, muchovník, hrozny, citrony, pomeranče, fíky,
mandlovníky, mišpule, svatojánský chléb, lískové oříšky, atd. Flóru doplňovala také fauna, běžným
jevem byly např. ochočení ptáčci (špaček, straka), či jiné druhy větších ptáků (páv, ibis, bažant,
tetřev, volavka). Ptáci byli také chováni ve voliérách (papoušci, okrasné kachny) či přenosných
klecích, větší vily disponovaly i holubníky a kurníky. Mnohé zahrady disponovaly i rybníky k chovu
ryb (úhoř, parmice), včetně těch mořských (dulcium, salsarum), Plínius st. připisuje vynález
rybníků Liciniovi Murenovi (jméno získal podle své oblíbené ryby) st. kolem roku 91-88 př. Kr.,
v některých rybnících byla pomocí kanálů obnovována voda přímo z moře; majitelé venkovních vil se
navíc někdy mohli pochlubit i exotickými zvířaty (lvy).

Horti Aciliorum

Nacházejí se v oblasti pahorku Pinciu na sever od Quirinalu (není jedním ze sedmi římských
pahorků), lat. Mons Pincius, Římany také příhodně zvaném Collis Hortorum. Jsou pojmenovány podle
svých majitelů z 2. století po Kr. (Acilii Glabriones). Jejich přesný rozsah není znám, ale podle
pozůstatků se předpokládá, že se rozkládaly od Trinità de Monti po Villa Borghese, na východ pak až
k Porta Piniciana. Ve 4. století patřili rodu Pincia, poté Anicii Faltonii Probě a jejímu muži
Petroniu Probovi, později se staly majetkem státu. Byly uzavřeny hradbami postavenými jako opus
reticulatum se vznosnými arkádami a masivními pilíři. Součástí byl i rybník rozdělený na dvě části
propojené přehrazením včetně labyrintu malých chodeb vytesaných do skály. Vršek, na kterém dnes
stojí Villa Medici je postaven na ruinách oktagonálního nymphaea zvaného Parnassus. Jižně od
Trinità se nachází další pozůstatky, které mohli patřit i k Horti Luculliani.

Horti Luculliani

Nejstarší zahrady v oblasti pahorku Pinciu založené vojenským velitelem a politikem, známým
labužníkem L. Liciniem Lucullem kolem roku 60 př. Kr., jak o tom mluví Tacitus ve svých Annales
(11.1). Stylově byly příkladem tzv. perzských zahrad, jejichž účelem bylo vytvořit jakýsi pozemský
ráj (paradeisos), uzavřené místo pro duchovní odpočinek, útočiště před uspěchaným městským životem.
Nacházely se přesně nad aqua Virgo (1 z 11 římských akvaduktů, který je dodnes používán), blízko
křižovatky ulic Vie due Macelli a Capo le Case, mezi starověkou cestou vedoucí k Porta Salutaris a
úpatím vršku nad Due Macelli. V roce 46 po Kr. patřily Valeriovi Asiaticovi, proto byly zvány i
horti Asiatici (Cass. Dio 60.27.3). Lucullus zde pořádal příslovečně nákladné hostiny. Antické
prameny uvádějí, že byly neobyčejně krásné (Plut. Luc. 41), našlo se ale jenom několik pozůstatků
původních budov. Víme, že z nich byl výhled na Martovo pole, a že vrchní terasa měla tvar
ohrazeného půlkruhu se spoustou výklenků pro sochy. Z této terasy pak vedly monumentální schody
přes další terasy až dolů k umělému jezeru, na kterém Lucullus příležitostně pořádal inscenace
námořních bitev k pobavení hostů.  Messalina po nich dokonce dychtila až tak, že přinutila Valeria
spáchat sebevraždu[MM1] , a následně si je zabrala pro sebe. Staly se jí ale osudnými, jelikož
v nich byla také zavražděna (Tac. Ann. 11.1.32.37). Zahrady se ale staly jedním z největších
bohatství císařů a díky vojenským výpravám jejich prvního majitele obohatily Řím o nové druhy
exotických rostlin a ovoce (jedlé třešně).

Horti Agrippinae

Zahrady patřící starší Agrippině, manželce Germanica a vnučce Augusta, matce císaře Caliguly a
babičce císaře Nerona se nacházely na pravém břehu řeky Tiber na místě dnešní Katedrály Sv. Petra a
sahaly až k řece Tiber, od které byly odděleny portikem a terasou, později připadly Caligulovi.
Pravděpodobně je můžeme ztotožnit se zahradami Neronovými (Tac. Ann. 15.39.44), jsou známi tím,
které byly svědky „živých pochodní“ a mučednické smrti mnohých křesťanů. Dále na sever od nich byly
zahrady Domitie, matky Domitiána[MM2] , kde Hadrián vystavěl své mausoleum. Caligula tady podle
Plínia ml. vystavěl cirkus a ozdobil jej obeliskem, jejž v Egyptě dal kdysi vysekat Nenkorus, syn
Sesostrida. Obelisk byl ozdoben kovovou koulí, v které byl podle středověkých pověstí uložen popel
Iulia Caesara. Po celý středověk stál obelisk na svém místě neporušen, v r. 1586 ho dal papež
Sixtus V. přemístit do středu Svatopetrského náměstí, kde stojí dodnes.

Horti Caesaris

Caesarovy zahrady na pravém břehu řeky Tiber, jejich přesný rozsah není znám, ale víme, že se táhly
od Porta Portuensis na jih podél via Portuensis a obsahovaly chrám Fors Fortuna (Tac. Ann. 2.41).
Tady Caesar přijal návštěvu královny Kleopatry v roce 44 př. Kr. (Cic. ad Att. 15.15.2), a ve své
poslední vůli je zanechal římskému lidu (Suet. Caes. 83). Bylo zde množství uměleckých děl, našly
se zde busty filosofů, císařů, i básníků (Anakreón). Hned vedle stály zahrady Antoniovy.

Horti Sallustiani

Zahrady, které patřily římskému historikovi Sallustiovi; je možné, že jádro těchto zahrad předtím
bylo součástí zahrad, které patřily Caesarovi blízko porta Collina (jiné než Horti Caesaris).
Sallustius na ně vynaložil velkou část svého jmění získaného v Numídii[MM3]  a až do vlády Tiberia
pravděpodobně zůstaly ve vlastnictví jeho rodiny. V období principátu ale byly snad do jisté míry
přístupné i veřejně. Cassius Dio a Historia Augusta uvádějí, že byly oblíbeným místem odpočinku
císařů Vespasiána a Aureliána, a také místem skonu císaře Nervy. Ještě ve 4. století po Kr.
fungovaly jako veřejné místo, v roce 410 ale byly vypleněny Góty pod vedením Alaricha. Nacházelo se
tady conditorium, tj. úložiště náhrobků, a porticus Miliarensis (tj. míli dlouhý) postavený
Aureliánem, kde se cvičil v jízdě na koni. Podle Plínia st. (NH 7.75) zde byli pohřbeni jako
přírodní kuriosita dva obři přes 10 stop dlouzí jménem Pusio a Secundilla. Byl tady také chrám
věnovaný Venuši (Venus Hortorum Sallustianorum), o kterém ale není nic známo. R. 1887 ale byly
nalezeny tři kusy mramoru ozdobeny archaickými reliéfy vztahujícími se k Venuši, které bývaly
postranními opěradly mramorového trůnu (tzv. trůn Ludovisi). Zahrady oplývaly množstvím uměleckých
děl, což zčásti vysvětluje bohatství někdejších vil Ludovisi a Boncampagni, které se ještě
v minulém století rozkládaly na území původních zahrad – pochází odtud např. socha dívky hrající
v astragalos, Bakchos, Faun, Silén držící v náručí Dionýza, pravděpodobně také Umírající Gal a Gal
vraždící svou ženu, nacházely se tady i egyptské umění, které bylo v té době velmi oblíbené. Acta
martyrum mluví o budovách, které se zde nacházely: thermae (lázně), palatium (palác), forum,
tribunal (řečnická tribuna) a pyramis Sallustii - obelisk postavený v období po vládě Augusta,
který dnes stojí na Piazza della Trinità dei Monti, pravděpodobně sloužil jako dekorace mety
hippodromu, z červené žuly, 13 metrů vysoký, s kopií hieroglyfů z obelisku Ramzese II., který
Augustus vztyčil v Circu Maximu, našel se v 15. století ležet na zemi rozlomený na dva kusy (mezi
ulicemi Sardegna, Sicilia, Abruzzi, a Toscana), a zůstal ve stejném stavu až do 18. století, v roce
1733 ho papež Klement XII. věnoval Lateránské bazilice, vztyčil ho ale až Pius VI. v roce 1789,
podstavec byl použit jako základ památníku padlým fašistům. Do dnešní doby se zachovali pozůstatky
hippodromu v údolí mezi Pinciem a Quirinalem, včetně zdí a teras vystavěných na úpatí Quirinalu,
nymphaeum, a tři vodní nádrže. Viditelné jsou ale jenom zbytky nymphaea na konci via Sallustiana.
Zmizely i parky vil Ludovisi, Boncampagni, Altieri, a Spithoever, jejichž místo zastoupila síť ulic
s bloky obytných domů. Na existenci zahrad v těchto místech upomínají náhrobní nápisy císařských
otroků a olověné vodní roury s nápisy.

Zahrady Esquilinu:

Horti Maecanatis

Zahrady postavené Maecenatem na Esquilinu na serviovském ochranném valu a přilehlé nekropoli (staré
hroby byly zasypány) – nepříliš hezké místo se tak změnilo v nádhernou promenádu (Hor. Sat.
1.8.14). Po smrti Maecenata se staly majetkem Říma, Tiberius v nich v roce 2 po Kr. dokonce bydlel
(Suet. Tib. 15), později je Nero propojil s Palatinem přes svůj palác Domus Transitoria, a pak
sledoval, jak ho pohlcují plameny z nedaleké turris Maecenatiana (Suet. Nero 38), z které byl
výhled na celý Řím: hoc incendium e turri Maecenatiana prospectans, laetusque flammae, at aiebat,
pulchritudine, ἅλωσιν Ilii in illo suo scenico habitu decantavit. Jejich přesné umístění není stále
jasné, není také známo, jestli jsou to stejné zahrady, které zmiňuje Fronto pod názvem horti
Maecenatiani. Je možné, že součástí zahrad bylo i tzv. Auditorium Maecenatis (budova objevená r.
1874, stojící na křižovatce ulic Merulana, Leopardi, a Ferruccio; postavená z opus reticulatum
v době vlády Augusta s halou, která pravděpodobně ve skutečnosti nesloužila jako auditorium, její
účel není znám). Zdi byly pomalovány krásnými zahradními scenériemi a krajinkami, původní podlaha
byla bílá mozaika, na kterou byl později položen mramor. Někteří badatelé se domnívají, že právě
zde deklamovali Vergílius a Horatius své básně Maecenatovi, objevujili se ale i názory, že stavba
ve skutečnosti sloužila jako skleník. V sousedství Maecenatových zahrad podle Donata bydlel
Vergílius.

Horti Lamiani

Zahrady kousek od Horti Maecenati, hned za hranicemi města. Pravděpodobně byly založeny L. Aeliem
Lamiou (poblíž se nacházel Domus Aeliorum), konzulem v roce 3 po Kr., který je přenechal Tiberiovi.
V těchto zahradách přijal Caligula poselství Židů a byl tady uschován i jeho popel než byl přenesen
do Augustova mausolea (Suet Cal. 59).

Horti Maiani

Ležely pravděpodobně hned vedle Horti Lamiani, jsou zmiňovány v náhrobních nápisech několika
císařských otroků. Jsou také zmiňovány v souvislosti se zničením kolosální malby zobrazující Nerona
(Pl. NH 35.51), která byla pravděpodobně vyobrazením Neronova kolosu stejné výšky (120 stop). Malba
prý byla zapálena  a zničena bleskem. Na jihovýchod od Piazza Vittorio Emanuele byly nalezeny
zbytky umění a budov pravděpodobně patřící do těchto zahrad.

            Horti Calyclani et Tauriani

R. 1874 byly v ulici principe Amedeo za apsidou kostela sv. Eusebia nalezeny dva mezníky s nápisem
vztahujícím se k existenci těchto zahrad. Zakladatelem první zahrady byl jakýsi císařský
propuštěnec, název druhé zahrady odkazuje na známý rod Statiliů Taurů.

Všechny tyto zahrady (včetně dalších, o kterých víme jen pramálo, jako Horti Liciniani[MM4] , Horti
Pallantiani, Horti Epaphroditiani, Horti ad Spem Veterem, Horti Torquatiani) se staly majetkem
císařů. Zdobilo je množství staveb a nymphaeí, jejichž zřízení umožňovala blízkost mnoha vodovodů.

Horti Pompeiani

Zahrady Pompeia Magna na Martově poli (Plut. Pomp. 44). Po Pompeiově smrti je Caesar daroval
Antoniovi (Cic. Phil. 2.109), v období principátu ale ještě pořád byly nazývány Pompeiani.
Z pramenů vyplývá, že byly rozděleny na spodní a vrchní část nacházející se na úpatí Poncianu.
Nacházely se tedy na východ od Via Lata.

Horti Agrippae

Zahrady postaveny Agrippou na Martově poli, které ve své poslední vůli v roce 12 př. Kr. zanechal
římskému lidu. V blízkosti se nacházely Thermae Agrippae a jejich součástí bylo tzv. Stagnum
Agrippae, umělý bazén, který se nacházel na sever od dnešního Corso Vittorio Emanuele,mezi Via di
Monterone a Via dei Sediari, a byl napájen vodou z akvaduktu Virgo dokončeného Agrippou v roce 19
př. Kr., který vedl vodu přímo z Tiberu. Tacitus ve svých Annales zmiňuje, že Nero (15.37.1) dal
v bazénu postavit vor/loď, na které pořádal hostinu, a která byla poháněna mladými hochy (catamiti)
vybranými dle svého věku a znalostí nejrůznějších způsobů uspokojení libida svých patronů. Vesla
byla zdobená zlatem a slonovinou, a byly tady shromážděna různá pozemská i mořská zvířata, na
březích byly zřízeny nevěstince plné žen z vyšších vrstev, naproti kterým se předváděly
prostitutky.


Bibliografie:

Bowe, Patrick (2004). Gardens of the Roman World, Fances Lincoln.

Brtnický, Ladislav (1925). Topografie starověkého Říma, Praha: Nakladatelství České        akademie
věd a umění.

Farrar, Linda (1998). Ancient Roman Gardens, Sutton.

Frass, Monika (2006). Antike Römische Gärten. Soziale und wirtschaftliche Funktionen der
Horti Romani, Berger und Söhne.

Platner, Samuel Ball (1929). A Topographical Dictionary of Ancient Rome, London: Oxford
University Press.


________________________________

 [MM1]spáchal ji jako následek nepříliš korektně vedeného procesu pro maiestas (Tac. ann. 11,1-4).

 [MM2]matka=Domitilla, Domitia Longina = manželka Domitiana; Brtnický má tu matku, spíš to ale byla
ta manželka

 [MM3]v té době přesněji provincie Africa nova (N. jako provincie až za S. Severa); nahrabal si tam
neskutečným vydíráním, Caesar ho pak musel zachránit před odsouzením z repetundae

 [MM4]k nim asi patřilo nymfeum u  nádraží Termini = “tempio di Minerva Medica” a lovecká mozaika v
Centrale Montemartini