Akvadukty ve starověkém Římě


            „S takovým množstvím mohutných a nepostradatelných staveb srovnávají lidé zcela
neužitečné pyramidy a jiné zbytečné, Řeky postavené stavby,ať se sebevíc o nich mluví!“[1] Tak
vyjadřuje Frontinos, jenž byl sám v roce 97. jmenován správcem akvaduktů a který po sobě zanechal
důležité dílo po poznání římských akvaduktů, De Aquis (Urbis Romae), obdiv k těmto stavbám. A
římské akvadukty patří právem k pozoruhodným stavitelským kouskům Římanů a jsou dokladem jejich
vyspělosti ve stavitelství a vodním inženýrství. Akvadukty v Římě představují rozsáhlou kvalitní
síť vodovodního vedení zásobující věčné město životodárnou tekutinou. Doplňovaly přirozené (a časem
nedostačující) zdroje, které představovala voda z Tibery, místní prameny či studny.

Voda byla přiváděna z širokého okolí Říma, na vzdálenost zhruba 16-90 km. Jako zdroje byly
využívány horské prameny, řeky i jezera, přičemž si Římané byli vědomi různé kvality vody podle
jejího zdroje, což pak ovlivnilo i využití vody daného akvaduktu. Podle Vitruvia[2] je
nejkvalitnější průzračná voda vyvěrající na úpatí hor na tvrdém podloží; výbornou kvalitu poskytuje
také hrubozrný písek, tuf a červené pískovce. Pro posouzení kvality vody pak sloužilo pozorování
zdravotního stavu lidí v okolí vodního zdroje, nebo jednoduché zkoušky na tvrdost vody a množství
usazenin (povaření zeleniny, zkoumání usazenin v nádobě s vychladlou vodou po povaření).[3]

Pokud jde o stavbu, nejvíce jsou známé a obdivované monumentální nosné konstrukce akvaduktů, kdy je
vodovodní vedení neseno na obloucích a mostech (nejznámější např. Pont du Gard, v Římě pak
dochované oblouky Aqua Claudia poblíž Lateránu), případně úctu budí tunely napříč horami, které
stály v cestě vody k jejímu cíli (např. tunel pod horou Aeflanus poblíž Tiburu (Tivolli) dokončený
r 88 n. l.). Nicméně po většině své délky byly akvadukty vedeny pod zemí. To je chránilo jak před
nepřítelem, který by je chtěl ve válečním úsilí poničit, i proti přírodním vlivům jako teplo, mráz,
odpařovaní, bouře… Prokopání tunelu nebo stavba velkých oblouků a mostů,  případně tlakových
úseků,[4] byly záležitosti velmi technicky náročné a značně finančně nákladné, takže k jejich
stavbám se Římané uchylovali tehdy, pokud terén, po němž vedla trasa akvaduktu, neumožňoval jiné
řešení a překážka v podobě hlubokého údolí, vyžadující přemostění, nebo hory, již bylo třeba
prokopat, se nedala obejít, aniž by to protažením trasy negativně ovlivnilo spád akvaduktu.

Neboť na udržení (víceméně rovnoměrného)[5] spádu stála doprava vody pomocí akvaduktu. Vedení
akvaduktu totiž "jsou gravitačním vedením s volnou hladinou, kde voda teče samospádouvou silou od
pramene k rozvodné nádrži ve městě."[6] Trasa vedení nesměla být výš než pramen akvaduktu a níž než
jeho koncové zásobníky, sběrné a rozvodné nádrže ve městě. Z těchto nádrží pak byla voda rozváděna
po městě: do veřejných kašen, fontán, lázní i soukromých domů.

Vodovodní kanály byly vyzděné (kámen, cihla), aby byl umožněn hladký přístup pro údržbu, pro
rourové vedení se užívaly trubky terakotové, olověné, v případě severních provincií i dřevěné,
přičemž základní normovanou jednotkou byla quinaria o průměru 2,3 cm a délce 2,6m.

Správu akvaduktů v období republiky měli na starost censoři, nebyli-li jmenováni, pak byla toto
odpovědnost svěřena praetorům, případně aedilům. Císař Augustus r. 11. př. Kr. vytvořil pro správu
akvaduktů nový, samostatný úřad zvaný „curator aquarum,“ se dvěma „adiutores“ (pomocníky). Curator
dohlížel na péči o akvadukty, jejich údržbu a opravy, na hladký rozvod a zásobování vody po městě.
Měl na starost i vyřizování trestních záležitostí v souvislosti s poškozením akvaduktů, černými
odběry apod., kdy byl oprávněn dotyčným udělovat pokuty a nařídit opravy škod. Dohlížel na dělníky
a údržbáře na běžné práce (aquarii) a řídil jejich činnost. Tito dělníci byli povětšinou otroci
(státní i císařští) nebo propuštěnci.

V Římě bylo vybudováno celkem 11 akvaduktů, přičemž voda z řady pramenů je užívána dodnes a
v některých případech i částí římského vedení, které byly obnoveny či začleněny do podniků vodního
zásobování ve středověku a novověku (např. Aqua Virgo, který byl obnoven v 15.st).

Nejstarší akvadukt byl do Říma zaveden r. 312 př. Kr. Získal název Aqua Appia, po censoru Appiu
Claudiu Caecovi, jenž se zasadil o jeho vybudování. Prameny se nacházely dle Frontina v oblasti
zvané ager Lucullanus, nicméně přes jeho popis, kde by se měly nacházet, nebyly bezpečně
identifikovány. Téměř celý akvadukt byl veden pod zemí a do Říma přiváděl vodu pod Aventin.

R. 272 př. Kr. následoval Annio Vetus. Jeho zdrojem byla řeka Anio, po níž byl pojmenován, v
oblasti nedaleko antického Tiburu. Přídomek Vetus získal až s postavením nového akvaduktu Annio
Novus. Vzhledem k nízké kvalitě vody dané říčním zdrojem a mělkými břehy, které měly za následek
zakalování a vysoký počet usazenin, sloužila voda z tohoto akvaduktu především pro zavlažování
zahrad nebo chudší obyvatele města.

V r. 144 př. Kr. senát nařídil opravu obou dosavadních akvaduktů, které navíc s rozrůstáním Říma
přestaly dostačovat. Jak opravami, tak zavedením nového vodního zdroje do Říma byl pověřen praetor
Q. Marcius Rex. V letech 144-140 byl tedy zřízen nový akvadukt, jenž proslul jako Aqua Marcia.
Marcius dokonce prosadil jeho vedení na Kaptiol, a to proti Sibylliným knihám, dle kterých měl být
na Kapitol prodloužen Annio. Po dobu své existence se Aqua Marcia dočkal navýšení objemu vody
prostřednictvím přidání doplňujících vodních zdrojů (např. za Caracally za účelem zajištění zásob
vody pro jeho lázně). Prameny, z nichž čerpal, se vyznačovaly vysokou kvalitou a čistotou vody, což
dávalo podněty k výraznému „plundrování“ akvaduktu v podobě „černých odběrů.“ Zároveň patřil
k nejvyšším akvaduktům ve městě a zásoboval tak i výše položená místa (Aventin a Caelius, probíhal
i na Quirinal).

V blízkosti města bylo díky činnosti M. Vipsaniia Agirppy r. 33. př. Kr. vedení Aqua Marcia spojeno
s dvěma dalšími akvadukty: Aqua Tepula a nově postaveným Aqua Iulia a jejich kanály byly neseny na
stejných obloucích až do rozvodné nádrže.

Výše zmíněný akvadukt Aqua Tepula byl postaven roku 125 př. Kr. a prameny jeho vody,
charakteristické svou vyšší teplotou (i v zimě +16-17°C) se nacházely na svahu Albánských hor. Aqua
Iuilia byl zřízen Agrippou právě roku 33 př. Kr. Dováděl na Aventin a Caelius vodu z pramenů
nalézajících se jižně od Albánského jezera.

Agrippa byl také strůjcem dalšího římského akvaduktu, postaveném v letech 20 - 19 př. Kr., jenž
nese název Aqua Virgo, dle legendy, podle které jeho prameny, které se nacházejí v oblasti východně
od Říma podél via Praenestina, ukázala vojákům neznámá dívka. Voda byla rozváděna především do
soukromých domů.

Za vlády Augusta vznikl ještě jeden vodovod: Aqua Alsietina, (někdy také Aqua Augusta). Čerpal vodu
z Alsietinského jezera a doplňovaly jej vedlejší přítoky od jezera Sabatinského. Voda z tohoto
akvaduktu měla ovšem velmi nízkou kvalitu. Účelem stavby bylo zásobovat vodou Naumachia Augusti,
přičemž přebytky byly užívány na zavlažování zahrad. Ovšem pokud nastal stav nouze, způsobený
opravami a uzavřením mostů přes Tiberu, byl jediným akvaduktem distribuujícím vodu do oblasti na
pravém břehu Tibery.

Souběžně vznikly akvadukty Aqua Claudia a Annio Novus. Jejich stavbu započal Caligula r. 38 n. l.,
dokončeny byly až Claudiem r. 52 n. l. Prameny Aqua Claudia jménem Caeruleus a Curtius se nalézaly
nedaleko města Sublaquea, v údolí horního Anienu. Výška tohoto akvaduktu umožňovala dopravovat vodu
do vyšších poloh města.

Annio Novus představuje nejvyšší římský akvadukt. Čerpal své zdroje nedaleko od pramenů pro Aqua
Claudia, ovšem jeho říční zdroj nebyl velmi kvalitní, měl tendenci k zakalování. Vzhledem k výšce
ale byla jeho voda používána pro doplňování případných nedostatků vody v jiných akvaduktech, což u
nich vedlo k znehodnocování kvality vody. To vedlo k úpravě pramenů: prodloužením akvaduktu se
využilo dvou Subiacenských jezer a došlo ke zkvalitnění vody. Od 7. milníku via Latina probíhaly
kanály Annia i Aqua Claudia souběžně po stejných obloucích. Jako Aqua Claudia, díky své výšce
zásoboval nejvýše položená místa Římě a tyto dva akvadukty tak byly jedinými, které zásobovaly
všechny části města.

Již po působení hlavního pramenného zdroje Frontina byly vybudovány další 2 akvadukty: Aqua Traiana
a Aqua Alexandriana, které získaly svá jména dle svých zakladatelů, císařů Traiana a Alexandra
Severa. Aqua Traiana čerpala vodu ze Sabatinského jezera, jeho pozůstatky jsou pouze skrovné,
většinou překryté rekonstrukcí z počátku 17. st. (Aqua Paola, dle iniciátora, Pavla V.). Tento
akvadukt byl určen pro zásobování oblasti pravého břehu Tibery. Aqua Alexandriana pak přiváděl vodu
z úpatí Albánských hor. Jeho pozůstatky jsou spíše než v Římě četné v jeho okolí.


A poznámka na závěr: Jako bylo kvalitně postaráno o zásobování vodou, stejně tak propracovaný byl i
systém římské kanalizace, zajišťující odvádění vody a splachování nečistot z ulic i domů, jež
představoval rozsáhlou síť kanálů a stok. Voda byla vypuštěna do Tiberu, případně potoků
protékajících Římem.


Zdroje:

BRTNICKÝ, Ladislav: Topografie starověkého Říma. Praha, 1925.

BURIAN, Jan. Řím: světla a stíny antického velkoměsta. Praha, 1970.

CECH, Brigitte: Věda a technika v antice. Praha, 2013.

FRONTINOS, Sextus Iulius: De Aquis. Loeb edition. London, 1925. Dostupné na WWW:
‹http://penelope.uchicago.edu/Thayer/E/Roman/Texts/Frontinus/De_Aquis/home.html› (11.9.15)

PLATNER, Samuel Ball: A Topographical Dictionary of Ancient Rome.
London, 1929. Dostupné na WWW:

‹http://www.lib.uchicago.edu/cgi-bin/eos/eos_title.pl?callnum=DG16.P72› (11.9.15)

VITRUVIUS Pollio: De architectura. Teubner edition. Lipsko 1899. Dostupné na WWW:

‹http://penelope.uchicago.edu/Thayer/E/Roman/Texts/Vitruvius/home.html› (11.9.15)
________________________________

[1] Frontinos: De Aquis I.16

[2]Vitruvius: De Architectura VIII.1.2

[3] Vitruvius: De Architectura VIII.4.1-2

[4] Úseky k překonání příliš hlubokého údolí, kde by dosavadní římská technika nedokázala
přemostit, využívající princip obráceného sifonu.

[5] Jednou z možností jak překonávat problémy např. příliš prudkého spádu, je střídání oblastí
s mírným a prudším spádem.

[6]  CECH, Brigitte: Věda a technika v antice. Praha, 2013, str. 114