William Shakespeare

Sonety, 17


Uvěří někdo v budoucnu mým slovům,

Když ve verších tě k nebi vynáším?

Což nepodobá se má báseň hrobu,

v němž pohřbívá tvou krásu pouhý rým?

I kdybych mohl slovům dát tvůj jas

A o tvé kráse krásně uměl past,

řekli by jenom: “Ale prosím vás!

Ten básník umí leda krásně lhát!”

Až na papíru, zažloutlém už věkem,

můj verš se bude blekotavě třást,

můj obdiv k tobě nesetká se s vděkem,

budou jej mít jen za stařecký žvást.

            Kdybys však dítě měl, pak – jaký div –

             v něm a v mé básni – dvakrát! – byl bys živ.



William Shakespeare, The Sonnets/Sonety, přel. a komentoval Martin Hilský, Praha, Torst, 1997, s.
119.