Fonetika latiny
Na konci republiky a na počátku doby císařské měla spisovná latina tyto hlásky
1. samohlásky vocales: a, e, i, o, u dlouhé a krátké
2. dvojhlásky diphthongi: ae (< ai), au, ei, eu (jen okr. měnilo se v ou a ū), oe (z oi), ui
3. polosamohlásky tj. semivocales: neslabičné samohlásky v platnosti souhlásek j,v psáno ovšem I a
U. Znak V je moderní, stará latina psala jen U uortex, i uir, uxor.
4. souhlásky: dělíme je jednak podle způsobu artikulace, explosivy pak dále dělíme podle místa
artikulace a podle znělosti na tyto skupiny:
a) podle způsobu artikulace dělíme explozivy na
souhlásky plynné tzv. liquidae likvidy l, r
souhlásky nosové tzv. nasales nasály m, n
souhlásky třené tzv. spirantes spiranty f, s (fricativae)
souhlásky ražené tzv. explosivae explosivy b, p, d, t. g, k (psáno c)
b) rozdělení exploziv podle místa artikulace:
retné labiales labiály b, p
zubné dentales dentály d, t
zadopatrové gutturales (hrdelné, veláry) g, k
labioveláry gw
, kw
c) rozdělení exploziv podle zvučnosti
znělé mediae b, d, g, gw
neznělé tenues p, t, k, (C), kw
(Q)
d) hláska h, nebyla plná souhláska, písmeno h označovalo ostrý přídech spiritus asper následující
samohlásky laryngála - hrdelná
e) spojením neznělých souhlásek ražených s h vznikly neznělé souhlásky dyšné tenues aspiratae
aspiráty ph, th, ch. Vyskytovaly se zprvu jen ve slovech řeckých philosophia, theatrum, chorda,
ale ph, a ch, postupem doby proniká i do slov latinských triumphus, pulcher.
Y a Z byly převzaty z řečtiny - na konec abecedy, a vyskytují se jen ve slovech řeckých.
Hláska qu labiovelára původně jeden foném.