Definice literatury Jak je možno literaturu definovat? Pragmatická definice: k literatuře patří všechno, co konkrétní časové období za určitých podmínek za literaturu považuje; tato definice je dosti vágní: otázkou např. je, které společenské vrstvy se mají brát jako určující. Deskriptivní definice: literatura v širším slova smyslu: uzavřená spolu související jazyková vyjádření, která se uchovávají v písemné formě; výjimkou je ústní slovesnost, která k literatuře také patří, a fragmentárně zachovaná či nedokončená díla. Normativní definice: literatura v užším slova smyslu: texty, které vykazují určité charakteristické znaky, především: 1. fikčnost / fikcionalita (odklon od reality) – fikcionalita je jedna z nejdůležitějších složek literatury, jádro „literárnosti“ – u literárních děl platí „konvence fikcionality“ – literatura si nedělá nárok na stejný druh pravdy, který platí ve skutečnosti – literatura je na jednu stranu autonomní, nezávislá na tlaku jiných způsobů vyjádření; na druhou stranu si literární dílo dělá nárok na pravdivost svého světového názoru: místo, postavy, děje mohou být fiktivní, cílem umělce je však předávat pravdu (svou, subjektivní) – z jiného úhlu pohledu můžeme míru fikcionality určit podle využití dvou základních poetických principů: mimésis: umělecké napodobování přirozenosti a prožitelné skutečnosti poiésis: volné básnické tvoření, vlastní tvořivý proces – s fikčností úzce souvisí invence (vynalézavost v umělecké tvorbě) a imaginace (obrazotvornost, fantazie). 2. Estetická kritéria = dodržování určitých formálních postupů, principů – odlišnost literárního jazyka např. od jazyka odborných textů (denotace vs. konotace, asociace) – jazyk denotativní = převládá denotativní (označující) významová složka (denotace = vztah jazykové jednotky [jména, znaku] k předmětu) – jazyk konotativní = převládá konotační významová složka (významové odstíny) (konotace = pragmatické [nepojmové] rysy lexikálního významu, především asociativní povahy: expresivita, postojové, hodnotící atd.) – jazyková pravidla versus inovační síla literárního jazyka – normativní kritérium pro příslušnost určitého textu k literatuře = estetická kvalita : tradiční rozdělení: vysoká (umělecká) a nízká (triviální, zábavná) literatura 3. Literární svoboda (literatura versus skutečnost) = autorská/básnická licence = licentia poetica: skutečnost, kdy se nějaké literární dílo výrazně záměrně odchyluje od určité ustálené (jazykové, literární, historické, společenské) normy; obecněji autorská volnost či tvůrčí svoboda (umělecký záměr autora) – literatura vytváří fiktivní světy, které staví proti skutečnosti – poetická spravedlnost = dobro vítězí nad zlem, nebo nevítězí, ale ukazuje se, že by mělo 4. Polysémie = významová pluralita, základní a přenesený význam, existuje více možných interpretací... – literární text je významově otevřený, nemá pouze jediný inherentní význam – význam do díla nevkládá jen autor, ale také čtenáři – jádro literatury = klasické (kanonické) texty (Homér, Vergilius, Shakespeare) = literární kánon (vynikající texty) x texty stojící na okraji literatury (Harry Potter) – umělecká literatura (převažující estetická funkce) vs. neumělecká literatura (dokumentární literatura) Literární dílo jako znak (sémiotika) Literatura je specifickým (a to estetickým) užitím jazykové komunikace. Literární dílo je pak specifický znak svého druhu, tzn. něco, co je nositelem významu. Terminologický aparát strukturální lingvistiky: – strukturalismus ˃ obrat od analytického zkoumání jednotlivých prvků jazyka ke zkoumání jejich vzájemných vztahů a jejich místa v jazyce jako systému – zakladatelem strukturálního přístupu k jazyku byl Švýcar Ferdinand de Saussure: zavedl termín sémiologie (sémiotika) = věda, která zkoumá vlastnosti jazykových znaků – jazykový znak = vztah mezi jeho dvěma složkami: označující (signifiant) = materiální (zvuková či grafická) složka označovaný (signifié) = myšlenkový koncept odpovídající obsahové neboli významové složce O povaze jazykového znaku se od starověku vede spor. Dnes je obecně přijímána saussurovská koncepce arbitrárnosti jazykového znaku = vztah mezi oběma složkami znaku je arbitrární (= nahodilý), není vnitřně motivovaný, nýbrž se zakládá na kulturněhistorické konvenci (určitou výjimkou jsou onomatopoická = zvukomalebná slova). Arbitrární je také vztah znaku k předmětu v mimojazykové realitě. Hodnota znaku není proto zjevná, je dána jeho opozicí ke všem ostatním znakům v celém jazykovém systému. Navzdory tomu je zvláště v literatuře patrno, že se zde uplatňují postupy, které jazykový znak „motivují“. I na literaturu se vztahují zákonitosti řeči, formulované pragmatikou, lze na ni aplikovat základní model jazykové komunikace (Roman Jakobson) – pět činitelů: autor sdělení, sdělení, kód, referenční skutečnost, příjemce: – referenční funkce usouvztažňuje sdělení s referenční skutečností; např.: „Země je kulatá.“ – emotivní funkce popisuje vztah, který ke sdělení chová mluvčí (jeho postoje, emoce); např.: „fujtajbl“ – konativní funkce zdůrazňuje snahu autora sdělení o ovlivnění příjemce (vztah sdělení k adresátovi); např.: „Pojď sem a poslouchej mě.“ – fatická funkce ošetřuje kontakt mezi autorem sdělení a příjemcem (jejím úkolem je udržovat komunikaci mezi mluvčím a adresátem; oproti referenční funkci není v tomto případě smyslem přenášet informace, ale vytvářet vztah mezi komunikujícími; např. pozdrav, při telefonickém rozhovoru: „Ahoj, slyšíš mě?“, společenská konverzace: „Jak se máš?“ (tzv. small talk), při výuce: „Rozumíte?“ – funkce metalingvistická (metajazyková) se týká odkazu sdělení ke kódu nebo komunikačnímu procesu (pomáhá pochopit sdělení tím, že napovídá, jak jej máme vnímat); např. žánr, oblečení mluvčího, „Co tím slovem myslíš?“ – funkce estetická je autotelickou (samoúčelnou, na sebe zaměřenou) funkcí, jíž sdělení odkazuje k sobě samému (prosazuje se v komunikaci s uměleckým nebo estetickým obsahem); např.: využití aliterace v poezii – viz Ennius (Ann. 109): ó Tite túte Tatí tibi tánta tyránne tulísti Literatura jako médium komunikace – komunikační akt probíhá na úrovni autor – sdělení – čtenář – specifičnost literární komunikace (zdůraznění funkce estetické; autor – masa individualizovaných čtenářů; vzdálenost autor – čtenář, časový odstup; absence bezprostřednosti; specifický literární kód) – produkce (psaní) a recepce (čtení) vytvářejí společně význam a smysl literárního díla – literatura je také kulturněhistorický pramen, prostředek katarze (= prožitek uměleckého díla zprostředkovává uvolnění od emocí), nástroj propagandy, materiál k psychologickému zkoumání... Pojem struktury a literatura – základy pojmu struktury vypracoval ruský formalismus mezi lety 1915–1930, dále jej rozpracoval pražský strukturalismus – jedná se především o základní autonomii literárního textu, tzn. literární dílo je třeba vysvětlit především „zvnitřku“, z jeho vnitřních zákonitostí; jedná se o reakci na převážně genetický přístup k literatuře převládající v literárněvědných školách 19. stol., kdy byl literární text chápán převážně jako výslednice vnějších faktorů (prostředí, doba, autor atp.). – formalisté nastolili otázku specifičnosti literárního textu jakožto specifického užití jazyka – podstatu literárnosti vidí formalisté v příznakovosti, jež je výsledkem dezautomatizace Jazyka – pojetí „struktury“ znamená převrat v tradičním „atomistickém“ pohledu na svět – strukturalismus definuje jednotlivé prvky struktury jako funkční jednotky: tj. jednotka je definována svým místem vůči ostatním prvkům, svou funkcí: A je A nikoli z titulu své vnitřní podstaty, ale proto, že není B, C..., a proto, že vůči B, C,.. plní určitou funkci (rozlišovací, významotvornou) – struktura není pouhý statický souhrn prvků, ale dynamický, hierarchizovaný celek s funkčními vztahy mezi prvky literární věda a její disciplíny = samostatná disciplína zabývající se uměleckou literaturou; zkoumá veškeré jazykové projevy s estetickou funkcí – jejím úkolem je vědecké zkoumání literatury Místo literární vědy v systému oborů poznání – literární věda patří mezi humanitní obory – nejblíže literární vědě je jazykověda; další příbuznou oblast tvoří uměnovědy (estetika, muzikologie, kunsthistorie), následuje historie, včetně pomocných věd historických (paleografie apod.) a společenské vědy jako sociologie, psychologie či filozofie – literární věda též využívá exaktních oborů, jako je statistika, informatika atd. – kritéria vědeckosti: systematika, opakovatelnost a zdůvodnitelnost výpovědí (český pojem „věda“ souvisí s německým „Wissenschaft“ = věda jako souhrn vědomostí x „science“ = exaktní, experimentální věda) – pro literární bádání byl původně používán termín filologie, který funguje dodnes, ale jeho obsah chápe každý jinak Tři tradiční oblasti literární vědy Práce s textem – analýza textu = základní akt literární vědy; předmětem zkoumání jsou vztahy mezi stavebními prvky textu, jeho význam, zvláštnosti ve struktuře textu, významové roviny – V čem je chybná a právem zesměšňovaná stará otázka „co tím chtěl básník říct“? Pro interpretaci textu je rozhodující text samotný, nikoli domnělý autorský záměr, navíc podsouvaný interpretujícím. Hermeneutika = filologická a filozofická nauka o metodách správného chápání a výkladu textů – zakladatelé moderní hermeneutiky = Friedrich Schleiermacher a Hans-Georg Gadamer – hermeneutický postup zahrnuje předběžné porozumění (předporozumění) textu, práci s textem, shromáždění informací o historickém kontextu díla (vnější okolnosti vzniku textu), poznávání celku prostřednictvím poznávání částí (hledání souvislostí v rámci celého textu) ˃ dokonalejší porozumění textu: tento postup se opakuje v hermeneutickém kruhu Literární historie (viz níže) Ediční filologie – cílem je zpřístupnit texty ve spolehlivých tištěných vydáních pro další literárněvědnou práci Dílčí disciplíny literární vědy 1. Teorie literatury 2. Dějiny literatury 3. Literární kritika 1. Teorie literatury = zkoumání principů literatury, jejích kategorií a kritérií – zabývá se podstatou literatury a její estetickou funkcí, teorií literárního díla – zkoumá zákonitosti historického vývoje literatury v souvislosti s kulturním a společenským vývojem – obecné otázky podstaty literární tvorby (funkce estetická, poznávací, terapeutická, normotvorná atp.); literární proces: geneze díla, recepce díla; problematika literární normy a hodnoty Dílčí disciplíny: o genologie – nauka o literárních druzích a žánrech * versologie – nauka o verši, jeho typech a vlastnostech * literární stylistika – nauka o zvláštnostech utváření literárních děl * psychologie literatury (psychologie autora, čtenáře) * sociologie literatury (vztah literatury a společnosti) 2. Dějiny literatury/literární historie = zkoumání konkrétních děl (starší literatura) – zabývá se výkladem literatury v jejím vývoji (periodizace, zákonitosti vývoje) – funkce uspořádávání – hlavní požadavek: přehled o literární tradici – oblasti: biografická, textově-kritická, klasifikační (témata, žánry), časové úseky (epochy, generace), separátní kontexty (politický, společenský, vědecký...) – srovnávací literární věda (komparatistika) zkoumá nadnárodní literární procesy – povědomí o vývoji, pokroku a dějinné změně se v kontextu literatury utváří především v období, kdy se v opozici ke klasicistní estetice imitace rodí estetika preromantická a romantická (2. pol. 18. století) – literární historie se rodila pod vlivem filozofie, samotných historických věd a dalších věd (sociologie ve vědách společenských, Darwinův evolucionismus v přírodních vědách: evoluční model přírodních věd byl aplikován na definici literárních žánrů a jejich vývoj v čase) – dva základní problémy, s nimiž se literární historie doposud potýká: 1. Definice žánru jako jisté distinktivní kvality, a jeho vývoje, tedy kvalitativních proměn. 2. Periodizace, tedy problém axiologických kritérií, na jejichž základě se v časovém kontinuu vytýčí jisté kvalitativní zlomy ˃ periodizace dle čistě časových kritérií – takto vymezená perioda může obsahovat několik kvalitativně odlišných období (romantismus, realismus, symbolismus atd.) ˃ periodizace dle estetických období – časové vymezení např. romantismu se liší mezi jednotlivými zeměmi či kulturami, ale i v rámci jedné kultury mezi jednotlivými druhy umění (literatura, hudba, malířství, sochařství), a dokonce i mezi jednotlivými literárními žánry; i v takto definovaném období často koexistuje několik dílčích estetických norem (např. návraty ke klasicismu či prvky symbolismu a dekadence v období romantismu) 3. Literární kritika = odborné posuzování, zkoumání konkrétních děl (současná literatura) – hodnotí soudobou literární tvorbu podle měřítek a požadavků individuálního či skupinového estetického programu – je prostředníkem mezi autorem, dílem a čtenářem – hlavním cílem literární kritiky je estetické ohodnocení, doporučení k četbě – představuje fórum pro estetickou debatu a prostředek kanonizace – hlavní žánry: recenze, referát, kritická esej – prospěšné je propojení literární historie a kritiky i teorie – žádoucí je rovnováha mezi hodnocením díla z historického a současného hlediska Historicismus = směr propracovaný a převládající především v 19. století – vycházel z toho, že literární dílo je správné hodnotit pouze podle kritérií epochy, v níž vzniklo; takové východisko potom však zužuje literární bádání pouze na záměr autora Dle českého náhledu tvoří literární vědu kromě již uvedených ještě další dvě oblasti: metodologie: reflexe o literárněvědných metodách, literárněvědný metajazyk; textová kritika (textologie); poetika: literární morfologie; specifika estetického jazyka (literárnost, rétorika, tropy, ...); formy a tvary literárního výrazu: teorie prózy, teorie verše, teorie dramatu; genologie; výstavba uměleckého díla: syžet-fabule, kompozice, narativní kategorie, vypravěčská perspektiva atd.