Literární žánry

– genologie = nauka o literárních druzích a žánrech

– žánrová klasifikace = důležité východisko pro literární rozbor, první krok ke správné

   interpretaci díla

– při psaní svého textu jej autor více čí méně vědomě sám řadí do nějakého žánru, pokud

   čtenář (kritik) nerespektuje genologické hledisko, může docházet k výhradám

   z nepochopení

– zvláštnost díla se vyjímá právě na pozadí žánrové konvence, tj. autor je zčásti konformní

   s existujícím žánrem a zčásti jej aktualizuje (inovuje) > základní princip, který přispívá

   k proměnám genologického systému

– žánrový kód = komunikační kód mezi autorem a čtenářem, na základě něhož může literární

   vědec podniknout solidní analýzu díla; zřetelné signály žánru – název, podtitul, formule,

   přítomnost či absence příběhu, verše atd., předjímá čtenáře díla, ovlivňuje čtenářskou

   orientaci v díle i výběr textu

– žánrová klasifikace je pro teorii literatury výhodná – princip řádu: dělí literaturu a literární

   dějiny nikoli z hlediska času nebo prostoru, nýbrž podle specificky literárních typů

   organizace či struktury (Wellek – Warren)


Genologie vzniká ve 30. letech 20. století, ale první snahy o rozčlenění literatury lze najít již
v antice: Platón, Aristotelés – teoretická pojednání o literárních druzích.

Platón, Ústava, III. Kniha (§392c–394c)

– rozebírá jednotlivé literární druhy, rozlišuje tři typy umění:

1)      monolog, tj. slovesný projev prostý (= lyrika; zde je nejsilněji zastoupen autorský
subjekt, proto je nejméně škodlivá, spočívá „načisto v osobním podání básníka“)

2)      dialog, tj. slovesný projev napodobující (= drama; vyprávění napodobováním, autorský
subjekt zde úplně chybí, proto drama nejvíc škodí)

3)      smíšený druh/forma (= epos: kombinace přímé řeči a partií vypravěčských; autorský subjekt
je zastoupen méně než v lyrice)


Aristotelés, Poetika

– poezie má podle Aristotela blahodárný vliv na duši = teorie „tragické katarze“ (očisty)

– rozlišuje epos, tragédii a komedii

– najdeme u něj (1448a 20) podobná kritéria rozlišení lit. druhů jako u Platóna (viz výše):

   „básník může napodobit tutéž látku týmiž prostředky buď tak, že vypravuje – a to opět buď

   tak, že k vypravování přibírá jinou osobu, jak to dělá Homéros, nebo tak, že bez takové

   změny vypravuje sám - , anebo tak že všechny napodobující osoby jednají a jsou činné.“

– Aristoteles (1460a 5) radí tvůrci epické básně, aby po Homérově vzoru co nejvíce ustoupil

  do pozadí a ponechal prostor jednajícím postavám > tím vytvoří iluzi bezprostřednosti a

  objektivity vyprávění: „Básník totiž ať sám mluví co nejméně, neboť z toho hlediska jistě

  není napodobitelem. Ostatní básníci vystupují sami a jiné osoby napodobují jen málo a

  zřídkakdy, on [tj.Homér] však po krátkém úvodu uvádí hned muže nebo ženu nebo nějakou

  jinou osobu, a nikoho bez povahy, nýbrž každého s určitou povahou.“

Aristotelés, Rétorika

: III. kniha je věnována próze


– tři hlediska „antické teorie literárních druhů/žánrů“:

tematické (co je napodobováno); způsob („jak“; monolog, dialog); konkrétní forma

– dále se v antickém světě odlišovala poezie od prózy

– prestižní = vysoké literární žánry (epos, drama) byly detailně normovány (typ metra, topoi =

  myšlenková, výrazová schémata)

– západní středověk i Byzanc do určité míry přejímá antický žánrový systém

– až do 18. stol. převládá představa, že literární druhy jsou vzájemně oddělené nadčasové

   ideální danosti = normativní, preskriptivní koncepce žánrové teorie (nepřipouští míšení

   jedn. žánrů: např. tragikomedie): klasicismus – tendence ke generické čistotě

– klasicismus a romantismus zavádí tzv. klasickou triádu – lyrika, epika, drama = literární

  druhy, které se dále dělí na žánry a subžánry

– od přelomu 19. a 20. století hranice mezi žánry splývají: romantismus, postmoderna –

  míšení (hybridizace) žánrů = považováno za esteticky působivé > moderní pojetí žánrů je

  dialektické = otevřený a proměnlivý systém bez pevně stanovených hranic


Definice žánru

– žánry jsou otevřené systémy o formálních a funkčních znacích, na nichž se jednotlivá díla

   v různé míře podílejí

– žánr se zakládá jak na vnější formě (morfologická rovina, tj. formální či strukturní znaky:

  např. metrum), tak i na vnitřní náplni (obsahová stránka: tematika, postoj, účel, publikum)

– žánr není identický ani s daným textem, ani s více texty podobného druhu

– „čisté“ žánry v textech nenajdeme: je to spíše obecný koncept, který zahrnuje určité texty na

  základě jejich podobnosti

– žánr je typus, text je jeho konkrétním projevem

– žánrová klasifikace = vhodné východisko pro literárněvědnou práci, ale přináší s sebou

  metodologické potíže: víceznačnost, nejednotnost pojmů, žánrová polyvalence některých děl

  (Apuleius, Metamorfózy: román, satira, pohádka; Petronius, Satyricon), rozdílnost národních

  taxonomií (esej, romance); problém je také v tom, že žánry na první pohled působí jako

  přirozené útvary, ale přitom jsou konstrukcí, pokusem o klasifikaci textů

– genologické systémy různých epoch (antika – středověk – novověk) nejsou plně

  kompatibilní: např. apokryf; idyla versus ekloga; epigram

– v české tradici se (podobně jako u jiných slovanských národů) vžilo rozlišení na druhy a

  žánry (genus a species) = dvě základní úrovně genologických jevů; v tradici západních

  jazyků takové rozlišení chybí – Gattung (něm.); genre, kind (angl.)

Dělení literárních druhů

1) dichotomní = próza a poezie

2) trichotomní (klasické, nejrozšířenější): lyrika, epika, drama

    = dělení z pohledu obsahu a formy: bezdějové = lyrika (reflektuje stav) vs. dějové = epika

      (určena k percepci, rozvíjí příběh ve formě vyprávění), drama (určené k inscenaci, příběh

       ve formě jevištního předvádění)

3) tzv. novodobá/neklasická triáda: poezie, próza, drama

    = dělení z pohledu formy (k inscenaci: drama/percepci: poezie, próza) a literární techniky

        (veršované = poezie/lyrika x neveršované = próza/epika)

     – svědčí o ústupu verše a změně jeho funkce

4) čtyři hlavní druhy (franc. literární teoretik Dominique Combe v 90. letech):

1. narativní fikce (román, novela, vyprávění)

2. lyrika (ve verších či prózou)

3. drama (tragédie, komedie, měšťanská truchlohra, dokumentární divadlo ...)

4. esej (deník, autobiografie, cestopis, korespondence, teoretické spisy)

– žánry = útvary historicky proměnlivé (obvykle existuje „vynálezce“, specifický adresát)

– žánrové varianty / subžánry / žánrové typy

  (historický román je podmnožinou románu, žebravá poezie podmnožinou příležitostné

   poezie, biblický epos podmnožinou eposu)

– žánrové formy

– žánry s geneticky a esteticky těsnějšími vztahy se volně spojují v tzv. literární subsystémy

  / žánrové oblasti – literatura umělecká, populární, folklorní slovesnost, literární fantastika,

  dokumentární literatura, literární komika, literatura pro děti a mládež

– vývojové změny literárních žánrů v rámci druhu: divergentní nebo konvergentní

  tendence (epika vs. lyrika)

– některé žánry mají přísnější pravidla (sonet), jiné volnější (povídka)

– historicky dochází k preferenci jistých žánrů

antika: epos, drama

středověk: hagiografie (legenda), historiografie

novověk: román

klasicismus: óda a tragédie

romantismus: poezie, pohádka, balada, historický román

realismus: próza ze současnosti

– určitá témata přitahují určité žánry více než jiné; žánr má vliv na utváření látky a motivu

– teorie Jeana Paula (něm. romantického spisovatele) = spojování epiky s minulostí, dramatu

   s přítomnosti, lyriky s budoucností (z hlediska tematiky) = diskutabilní

– teorie Romana Jakobsona = přisuzování 3. osoby epice, 1. osoby lyrice a 2. osoby dramatu